Pod svícnem největší tma II - 7.kapitola

Budu se snažit přidávat sem povídky průběžně, ale to záleží také na vás a vašich komentech, zda vám stojíme alespoň za to vyjádření. Takže čím víc jich bude, tím pravidelněji budu přidávat další díly nejen téhle povídky, ale i těch ostatních. A vyjádřete se, prosím, kterou chcete jako další.

Jinak, co se týče další mé aktivity na tomto blogu, plánuji sem přidat pár recenzí a nějaká ta videa.

Varování pro dnešní kapitolu: yaoi, krev a násilí (jednoduše, standart téhle povídky :D ).

---

Itachiho pomalu přiváděla k vědomí bolest rukou. Co to sakra... instinktivně se vyšvihl na nohy, aniž by si jeho mozek ještě uvědomil, že se mu kovoká těžká pouta zařezávají do rukou, jak na nich vlastní vahou visel. Zády se dotkl chladné stěny. Kde to je? Co se stalo? Snad nepřišel o paměť... ne, všechno si pamatuje, do té chvíle, kdy ucítil jehlu na krku. V šeru před sebou uviděl další postavu. Zděsil se. Ne... NE! Ať je to kdokoliv, jen ne ON....! On si toho vytrpěl už přece dost! UŽ DOST!!! Trhnul sebou a poznal, jak moc zbytečné to je.

Sasuke zaslechl zachrastění řetězů a všiml si i toho, jak se ve tmě zableskly ty hluboké černé oči. Už před nějakou chvílí se probral, takže si to tu stihl prozkoumat. Tmavá, ale suchá, cela. Oba byli připoutaní okovy ke zdi a byla tady zima. Toť vše. Jinak sem nikdo zatím nepřišel. ,,No konečně. Už jsem myslel že je po tobě," pronesl s notnou dávkou ironie. Jeho hlas zněl však slabě a jaksi vzdáleně. Špatně skrýval bolest v rameni, kam ho předtím střelili.

,,Sasuke! Co ti udělali? A kdo?" Zavrčel. V těchhle věcech byl nedočkavý jak malé dítě. Sasuke byl prostě jeho jediná slabost. A znepokojovalo ho, že když tu jsou oba, tak to únosce zřejmě dobře ví.

,,Na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Prostě jenom nějakej výstřel a pak tma. Nikoho jsem neviděl." Sasuke nasadil výraz odporu. Byl přece dospělý, tak proč se o něj tak bál? Připadal si, jako by mu pořád něco unikalo. Něco důležitého.
V tu chvíli se však otevřely dveře a současně se rozsvítily i pochodně na zdech. Jako nějakým kouzlem. ,,Probrali jste se trošku dřív. Příště bych měl asi zvýšit dávku," pronesl neznámý a postavil se doprostřed místnosti. Světlo dopadlo do oříškových očí. Pak vlasy barvy ohně. Sasori.

,,Svině.... to tys byl ten zbabělec co je podrazil, že jo." V Itachiho očích byla teď čistá nenávist. To on mohl za všechno, co se Sasukemu stalo. Ruce kvůli okovům nemohl spustit podél těla, ale opřel se alespoň zády o zeď.

,,Nejenom to." Varovně zvedl ukazováček a postavil se těsně před něj. ,,Taky jsem nechal svý lidi ve vězení, aby se ho zbavili. Tušil jsem, že Konan zdrhla a tak v tom jedu byla taková malá pojistka, o který už nejspíš dávno víš. Stačilo si pak už jenom počkat na příležitost." Jakoby odnikud vytáhl zbraň. Revolver. ,,Pro začátek se rozehřejeme. Tady jsou tři kulky a zásobník je celkem na šest. Ruská ruleta, znáte to? Je to jenom o štěstí."

,,Jsi odpornej." Zúžily se mu panenky a přivřel oči. I když byli oba bratři dokonale vytrénováni, přecijen tu byl ten fakt, že mají oba svázané ruce.

,,To už jsem slyšel víckrát, než by sis myslel." Západka tiše cvakla, když namířil zbraň nejprve na Sasukeho. ,,Je to půl na půl. Co myslíš že se stane?" Nečekal na odpověď a stiskl spoušť. Žádná rána se však neozvala. Zklamaně si povzdechl a namířil ji na staršího Uchihu. ,,Máš štěstí nebo ne?"
Pak zazněl výstřel. Tmavou látku na Uchihově boku zbarvila krev.

Zalapal po dechu a měl co dělat, aby to ustál, protože se mu podlomila kolena. Stisknul by si ránu, aby zabránil vykrvácení, ale kvůli okovům to nebylo možné. ,,Tak na tom možná něco bude." I přes bolestí zkřivené rty se usmál. ,,Nechápu o co ti jde. Ale jestli si chceš hrát, tak zabij mě. Jeho nech na pokoji. To já tě znásilnil tak, že si sténal moje jméno jak kurvička a nezmohl ses ani na slovo. Před Hidanem. Viděl to a určitě o tom referoval." Nechtěl to před Sasukem vytahovat, ale tohle byla slabost, o níž u Sasoriho věděl. I když si tím kopal hrob.

V té vteřině se rudovlasému cosi zlověstně zablesklo v očích. S až podezřelým klidem zastrčil zbraň za opasek. Přešel k němu, chytil ho za bradu a zašeptal: ,,Ne. Proto tu je. Chci ti to oplatit." Pak několika kroky překonal vzdálenost k Sasukemu a pár zručnými pohyby mu rozepl košili. Ten ho celou dobu sledoval vzteklým pohledem a cukal sebou ve zlé předtuše. Sasori ho ale chytil za vlasy a trhl mu hlavou vzad. Jazykem pak jemně přejel po krku. ,,Skoro bych zapomněl, co to je za pocit si ho vzít."

,,Nesahej na něj!" vykřikl Itachi se sotva postřehnutelným strachem. Trhnul sebou tak, že okovy hlasitě zařinčely a on ve chvíli potom hlasitě zakašlal. Z koutku úst mu stekla krev. Známka vnitřního zranění. Ale Uchiha to všechno ignoroval, měl v tu chvíli chuť rozbít zrzkovi hlavu.

,,Budeš se hezky dívat." Skoro úplně ho ignoroval. Možná by si to měl víc vychutnat, ale to k tomu tak nějak nesedělo. Postupně Sasukemu rukou zabloudil až ke kalhotám a skousl mezi zuby jeho spodní ret. Hned ucítil letmou stopu čerstvé krve. To ho vzrušilo ještě víc. Bylo otázkou několika vteřin, než ho kalhot zbavil úplně. Pak vytáhl nůž a špičku přitiskl Sasukemu k hrudi. Přitlačil. První kapka rubínové krve. Následně udělal mělký ale poměrně dlouhý řez. Sasuke si bolestí skousl ret a zazmítal se. Sasori pokračoval. Vyrýval do té bezchybné kůže písmena a nevšímal si toho, jak občas vykřikl, když se dostal moc hluboko. Když skončil, stálo tam jediné slovo. DĚVKA.

,,Jména hloupých na všech sloupích. Hezky ses mu tam podepsal," odvětil Itachi hořce. Ve skutečnosti jím zmítala neskutečná zlost. To, že někdo ubližoval jeho bratrovi, ho bolelo dvakrát víc, než kdyby to dělal jemu samotnému. ,,Sasori! Přestaň! Nech ho na pokoji! Klidně si vezmi mě, ale jeho nech!" křičel skoro nepříčetně. Nebyl schopen od toho hrůzného divadla odtrhnout zrak, protože by pak měl pocit, že se Sasukem není.

,,Takhle to bude bolet jeho i tebe. Nechceš přece, aby si vzpomněl. Víš, že by ho to mohlo i zabít." Červenovlasý zněl napůl lhostejně, ale i zlomyslně. Lehce si olízl rty nad tím pohledem pro bohy. Už jen ten kontrast mezi mléčnou pokožkou a tmavě rudou krví... Nožem mu naposledy přejel po těle, pak ho zastrčil zpátky. Místo toho si sám rozepl kalhoty, chytil Sasukeho za stehno a zvedl si ho k boku, aby měl lepší přístup. Pak do něj bezohledně přirazil.
Cela se naplnila ozvěnou Uchihova bolestného výkřiku.

Itachi si prokousnul ret, jak podle krve hned poznal, když se snažil nevykřiknout. Tohle bylo něco strašného. Trhaně se nadechl a pak promluvil přímo na Sasukeho, jako by Sasoriho přítomnost nebral ani trochu v potaz: ,,Sasuke... podvol se mu, prosím... nebude to potom tak bolet...." Musel se hodně přemáhat a dost to bolelo, aby to byl schopen vyslovit. Ale věděl, že víc udělat nemůže. Chtěl udržet hlas na stejné hladině, ale několikrát se mu za tu větu zlomil do jiných tónin. Zněly plačtivě.

Jeho mladší bratr k němu na okamžik obrátil pohled. V těch očích se cosi zlomilo. Bolest, nejistota a ta děsivá prázdnota. Byla v nich němá otázka: proč? S prvním pohybem prudce zaklonil hlavu a z koutku očí mu stekly slzy. Nehty zatínal do dlaní, přesto však nezvládl být úplně potichu. Co chvíli sebou trhnul nebo zasténal, s postupujícím časem stále hlasitěji.

S každým stenem, který ztrácel na palčivé příměsi bolesti a nabýval slastného podtónu narůstala bolest, která staršího Uchihu spalovala zaživa. Nevnímal krvácející ránu v boku, prokousnutý ret ani otlaky od okovů. Viděl jen tu hrůznou scénku před sebou. Trpěl a on mu nemohl pomoct. A když to vypadalo, že se mu to začíná líbit, zapracovala u Itachiho žárlivost a majetnictví, které mu ubližovalo úplně stejně, možná víc. ,,Dost... UŽ HO NECH!" Cukal sebou a nepříčetně na zrzka řval, nedbajíc na zranění, která si tím přiváděl.

Sasori po chvíli s krátkým výdechem dosáhl uspokojení, zároveň se Sasuke napnul a naposledy bolestně zasténal. Pak se podvolil, až okovy zacinkaly. Zrzek mu ještě i natáhl kalhoty a sám se oblékl. ,,Tak. To bysme měli."
Sasuke se svezl na zem. Nevnímal nic než ten chlad, který byl tolik příjemný... ,,Proč? CO jsem udělal?" zašeptal sotva slyšitelně, hlas se mu zadrhával.

Sasori se otočil. ,,Vážně to chceš vědět?" Zašklebil se na Itachiho. Oba věděli, co se stane, když se Sasuke z toho šoku nevzpamatuje.

,,NIC!" vypálil na něj okamžitě Itachi. ,,Sasori... Ne, já nemám slov pro něco, jako jsi ty. Nejspíš tě to ani nezajímá. Ale řeknu ti to jinak. Jestli uděláš a řekneš to, co právě chceš, víš co se může stát. A pokud se tak stane, je mi už všechno jedno." V tom byla na druhou stranu pravda... Sasori už by neměl nic, čím by Itachiho týral. Itachi to věděl a tak právě měnil Sasukeho život za vlastní bolest, kterou bude muset snášet.

,,Za pokus to stojí. Když to nesnese, bude tě to bolet a pak už si tě vychutnám osobně." Otočil se na mladšího Uchihu. ,,Byl jsi hlavou mafie v New Yorku. Před rokem však vaše vláda skončila. On..." Ukázal na Itachiho. ,,Mezitím dělal kurvu v jednom bordelu.Vyspali jste se spolu, samozřejmě. Já tě pak poslal do vězení a následně otrávil. Kdyby nebylo jeho, nepřežil bys. Uchiha Itachi, tvůj starší bratr."

,,Ty hajzle!" zakřičel na něj Itachi. Tohle bylo moc informací. A v jeho podání zněli ještě děsivěji, než ve skutečnosti byly. Jeho černé oči vyhledaly ty bratrovy. Nikdy se nemodlil, ale někdy se začít musí. Chvíli se na Sasukeho díval a vpíjel se uhlovými panenkami do jeho temně modrých. Snažil se mu tak pomoct, nechat ho všechno v klidu vstřebat. Věděl, že i když to ustojí, už nikdy mu nebude věřit.

,,To není..." Sasuke si skousl ret a sklopil pohled k zemi. Bylo vidět, jak se rychle a nepravidelně nadechuje. před očima se mu míhaly různé vzpomínky, tak živé... Tmělo se mu z toho před očima. Nehty zatínal do spár v podlaze. Jako by mu do hlavy zarazili nějaký obrovský střep. Z úst mu vyklouzl výkřik zoufalství a bolesti, z koutku očí začaly vytékat slzy. Vpíjely se do prachu na zemi.
,,Víš že to tak je. No, nechám vás tu chvíli samotný." S tím se Sasori vytratil az dveřmi, tiše za ním cvakl zámek.

,,Sasuke..." Itachi se snažil nedýchat. Zaprvé se bál, jak Sasuke zvládne ten příval informací a zadruhé mu při každém mohutnějším nádechu prostřelený bok krvácel.

Slyšel ho. Slyšel své jméno, vyslovené těmi dokonalými rty. Zvedl k němu prosebný pohled, pořád ještě plný nejistoty a zranitelnosti. ,,Itachi..." zašeptal s nádechem nevěřícnosti. Pak už se neudržel na nohou a sesunul se v bezvědomí k zemi.

Itachi se jen bezmocně snažil dostat ze svazujících okovů. Nevěděl, co se jeho bratrovi stalo. Tak moc si přál aby se k němu mohl přiblížit. Asi po čtvrt hodině to vzdal. Těžko se mu dýchalo a v hlavě si pořád opakoval, že teď alespoň Sasuke neuvidí žádné hrůzy, protože mu nepřál cítit tu bolest, když vám někdo mučí bratra. Pořád si pokládal jednu prostou otázku. Žije? Byl od něj pár kroků, ale nebyl schopen najít odpověď. Jestli dýchal, tak velice slabě a to na těch pár metrů Itachi nepoznal.

Ve skutečnosti to trvalo dalších asi deset minut, než se Sasuke probral. Malátně otevřel oči, zamrkal a zkusil se pohnout. Musel při tom tiše syknout bolestí, ale zvedl se alespoň do sedu. Chvíli měl v hlavě zmatek, pak si ale na všechno vzpomněl. Úplně všechno. Záměrně nezvedl pohled výš než od země, prostě se na něj nechtěl teď dívat.

Jeho starší bratr mlčel. Věděl, že teď by bylo lepší Sasukeho ničím nezatěžovat a když je ta rudovlasá opice konečně pryč, bude mít chvíli na probrání. Cítil se hrozně, ale někde ve skrytu duše ho hřálo vědomí, že je Sasuke naživu. I když teď bude vztah mezi nimi o dost komplikovanější.

Pak Sasuke promluvil. Byla to jen jediná věta, přesto ale o to bolestněji vyslovená. ,,Ani vlastně nevim, jestli tě nenávidim nebo miluju," pronesl s tichým povzdechem, který spíše fungoval jen jako odlehčení situace.

,,Až se rozhodneš, tak mi dej vědět, prosím." Měl co dělat, aby to neznělo přiškrceně a zoufale. Takové pocity totiž teď měl. Zatnul nehty do dlaní a sklopil hlavu. Doufal, že Sasoriho za to bude moct zabít. Kéž by mohl. Za tohle může on. Ale Itachi se zkrátka cítil vinnen úplně stejně jako ten zrzek.

Dlouhou dobu pak bylo ticho. Nikdo z nich nepromluvil. Pak se ale otevřely dveře a vešel Sasori. Sjel je povýšeným pohledem, pak se obrátil ke staršímu. ,,Říkal jsi, že si s tebou můžu dělat co chci a jeho nechat bejt. Tak tentokrát ti to přání splnim." Přešel k němu, pár rychlými pohyby o milimetr povolil pouta a přitiskl ho čelem ke zdi. Následně vytáhl nůž a rozřízl mu košili na kousíčky.

,,Jsi neskutečnej hajzl, víš to... jednou na to dojedeš..." procedil Itachi mezi zuby. Jestli mu bude cokoliv dělat, doufal, že teď, když Sasuke ví, že je jeho bratr, alespoň omdlí, aby se na to nemusel dívat. Nechtě sebou trhl, když se Sasori náhodou dotkl místa, kde mu bokem prošla kulka. To bylo také jediné místo, kde byla ta mléčná pleť, hebká jako samet, porušená krvavou skvrnou.

,,Ani se mu nedivim. Vypadáš fakt neodolatelně," podotkl Sasori a o několik kroků poodstoupil. Pak z opasku sundal nějakou věc, kterou na okamžik skryl za zády. Sasukemu se oči rozšířily děsem, když to uviděl. Pak vzduch pro'tala první rána, nebo spíš švihnutí. Bič.

Itachi sebou znatelně trhl a mírně se prohnul v zádech. Tu ránu cítil od ramene až k pasu. Neskutečně pálila a on měl co dělat, aby se udržel a nekřičel. Věděl že nesmí. Nehet si nejspíš o okovy zlomil, jak silně je stiskl.

Pak další. Sasuke se na to nemohl dívat. Bolelo to, ale tím zvláštním způsobem. Mnohem víc než normálně. S každou další ránou si skousl ret a zavřel oči.

Starší Uchiha by se snad o něco pokusil, ale kvůli okovům měl značně omezené možnosti. Věděl, že by sebou neměl cukat aby si to ještě nezhoršoval, ale šlo to dost ztěžka. Z ran, kde se kůže bič dotkl víc než dvakrát, mu začaly stékat karmínové, horké krůpěje krve. Pomalu stékaly přes všechny ty červené šrámy a zastavili se až tam, kde byla bílá pokožka neporušená. Tmavovlasý se skousnutým rtem snášel v tichosti všechny rány, ale když už se jejich počet přehoupl před dvacet, z úst se mu ozvalo tiché, žalostné a bolestivé zasténání.

Sasori na okamžik přestal a zlověstně se usmál. Vydržel toho hodně, to se musí nechat. Otázkou však bylo, jestli byl takhle potichu jen kvůli svému mladšímu bratrovi. Napřáhl se k dalšímu úderu, když však vzduch proťal jasný rozkaz. Přesně ten neoblomný tón, ledový a smrtící. ,,Přestaň. Už toho nech."
Rudovlasý se opět usmál a ohlédl se na Sasukeho. Mírně sebou trhl, když v jeho očích uviděl až příliš známý úmysl. Znal ho celou tu dobu, co začaly ty věci s mafií. Ten samý pohled, který by stejně tak mohl i zabíjet. Protože obvykle byl předzvěstí toho, že Uchiha v příštím okamžiku někoho pomalu a mučivě zabije. Tentokrát to však na Sasoriho nemělo žádný vliv. Už nebyl jeho podřízeným. Zasunul bič za opasek a místo toho vytáhl jiný. Tenhle vypadal, jako by byl z kovu, na okrajích posetý ostny a háčky, které měly za úkol vytrhávat maso a kůži. Běžně to používal jako svou zbraň, protože v sobě měl ještě jednu zvláštnost. Po určitém počtu ran začal bič vysílat elektrické výboje, tiché ale jejich síla se postupně zvyšovala až na smrtící hranici. Pak přišla další rána a po ní hned další.

Tentokrát už Itachi nezasténal. Sice se chtěl držet, ale tohle bylo moc i na něj. Krvavých ran na do nedávné doby dokonalých zádech mu přibývalo a on se pod každou instinktivně, bezbranně prohnul, jako by se zbrani, co měl Sasori v ruce, mohl vyhnout a bolestně vykřikl.

Sasuke tomu mohl jen přihlížet. I když usilovně zavíral oči, nemohl však neslyšet. Pevně zatínal zuby, aby potlačil ten pocit, bezvýsledně. Bolelo to, ale ne jako předtím. Tohle byla dosud neznámá bolest, jako by ho něco spalovalo zevnitř. Občas sebou trhnul, ale jinak nic nedělal. Nekřičel, nepokoušel se mu zabránit.

Bolest, kterou mu svým počínáním Sasori působil se stupňovala i přes fakt, že jeho kůže už znecitlivěla. Ta rudá krev působila v kontrastu s mramorovým odstínem jeho pleti jako rubíny. Tmavovláskovi se podlomila kolena a už nenašel sílu, aby se znovu zvedl. Ignoroval bolest, kterou mu působila kovová pouta, zařezávající se mu do zápěstí, cítil, jak se mu chvějí prsty, ale proti bolesti, co mu působil bič to bylo jen jako drobný škrábanec proti hluboké řezné ráně. Itachi měl správný pocit, že až se dosáhne určité hranice, bolestí omdlí a to stávající mučení se téhle chvíli blížilo. Na to ale myslet nedokázal. Sklonil hlavu a z tenkých jemných rtů už mu unikala jen krátká zasyknutí plná bolesti. Křičet už stejně nemohl, selhaly mu hlasivky.

Při jedné ráně se to stalo. Celou zbraní projel silný elektrický výboj fialové barvy. Sasuke si letmo vzpomněl, co to znamená. Kdysi viděl ten styl boje. Byla to tak intenzivní vzpomínka, že si ji pamatoval, navíc tomu přidával i fakt, kdo před ním trpěl. Kvůli němu. Jak... Jak může někdo snášet tolik bolesti pro někoho jiného? Nikdo takový není, nemůže. Všichni myslí jen na sebe a na svůj ubohý život. Ať se ale o tom přesvědčoval jakkoliv dlouho, ten pohled ho utvrzoval v opaku. Tohle byl jeho bratr, poslední člen rodiny. Měl ho rád, proto to snášel. A Sasuke nemohl nic dělat, jen si bezhlesně skousávat ret a nechat plynout ty slzy bezmoci. Jeho hrdost šla v tu chvíli někam hodně stranou.

Itachiho ten šok probral. Bohužel. Bylo to nepříjemně bolestivé brnění, které mu projelo celým tělem a ochabilo jeho svaly. Sklonil vysíleně a z části i poraženecky hlavu a bradou se opřel o jemě vyrýsované linie klíčních kostí. Na hrudník mu okamžitě dopadlo několik kapek krve z prokousnutého rtu, který si za tu dobu zuby téměř rozdrásal. Uvědomil si, co jediného teď může udělat. Pro zlost Sasorimu a pro zmírnění bolesti Sasukeho. Chvíli se snažil vnímat a koncentrovat se jen na svoje černé prameny vlasů, které se mu - uvolněny z culíku - vinuly a konejšivě hladily jeho lícní kosti a hořící tváře. Pak pevně semknul rty k sobě tak, že mu z koutku znovu stekl pramínek krve, kvůli zranění na spodním rtu, ale už nepropustil jediný zvuk, kterým by dal najevo slabost. Bylo to hodně těžké, ale Itachi byl teď skoro v agónii, tísněn mezi životem a smrtí.

Po několika minutách rány ustaly. Sasori přešel k Itachimu a se zvláštním pohledem mu vlasy úplně uvolnil z culíku, takže nádherně kontrastovaly s rudou krví a dosud bledou kůží na zádech. Na dotek byla horká, chvěl se. Ale on tomu nevěnoval pozornost. Soustředil se pouze na tu nádhernou karmínovou krev. Naklonil se a jemně ji olízl. ,,Jistá dokonalost se ti vážně upřít nedá," podotkl šeptem. Pak se odtáhl a během chvíle zmizel za dveřmi.

Itachi zlomeně vydechl a opřel se rozpáleným čelem o chladnou zeď s pohledem upřeným na zem. Fanatik to je. Blázen, psychicky labilní osoba... radši na Sasoriho už nemyslel. Nedokázal skoro vůbec myslet, měl pocit, že místo zad má krvavou kaši a viděl, jak mu ta rudá tekutina barví kalhoty a pomalu odkapává na zem. Přišlo mu to tak strašlivé, jako když dopadaly do misky poslední kapky z vodních hodin. Třásl se po celém těle a špatně se mu dýchalo.

Sasuke to celé sledoval. Měl pořád pocit, jako by mu unikalo něco důležitého. Jako kdyby teď mohl něco udělat, jen prostě nevěděl co. Pořád ještě na tom byl psychicky dost špatně, ale to mu teď bylo upřímně jedno. ,,Promiň. To všechno se děje kvůli mně. Jestli tady umřeme, bude to moje vina," hlesl tiše.

,,Ty se přece omlouvat vůbec nemusíš... Není to tvoje vina. Navíc nevěřím, že tady umřeme. Určitě ne oba..." Na chvíli se odmlčel, jako by sbíral sílu mluvit dál. ,,Jsi v pořádku...?" Pootočil lehce hlavu, nemohl se na něj podívat, ale Sasuke mohl jeho tvář zahlédnout z profilu. Pohled uhlových zamlžených oří směřoval do země. V takovémhle stavu se ptal jeho. To by vážně napadlo jenom tohohle Uchihu.

,,Jsem v pořádku. To se ale nedá říct o tobě." Druhou větu Sasuke pronesl s povzdechem. Proč mu tohle chování bylo něčím podobné? Podle toho, co si pamatoval, tohle nebyla jeho první sexuální zkušenost a navíc to zase až tak moc nebolelo, v porovnání s Itachiho stavem. Jestli si nepospíší, mohl by vykrvácet.

Najednou sebou Sasuke škubnul. Projela jím nepopsatelná vlna něčeho příjemného. Jistota, poznání a vzpomínka na dny s jeho gangem. Každý z nich měl v hlavě zabudovaný čip, aby se mohli kdykoliv dorozumívat. Což znamenalo... Najednou si pamatoval úplně všechno. S námahou se postavil, spustil ruce k bokům až k opasku. Z jedné přezky na straně vytáhl docela tenounký drátek, který na první pohled vypadal jako ozdoba. Bylo pak otázkou několika vteřin, než pouta tiše cvakla.

,,Budu v pohodě." Ve skutečnosti si ale přál, aby ho někdo dorazil. Jeho smysly byly už natolik otupělé, že neslyšel ani to dobře známé cvaknutí, podobné těm vítězným, ale tam naopak zločincům pouta nasazoval.

Sasuke několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a pár rychlými pohyby odemkl i jeho pouta. Dřív, než stihl Itachi klesnout k zemi, zachytil ho do náručí. ,,Vypadneme odtud. Znám to tady, jsou to tunely starýho metra na Manhattanu. Kousek odtud je jedna skrýš, kde máme zásoby pro případ nouze. Můžeme se tam schovat aspoň na chvíli, než budeš v pohodě."

,,JSEM v pohodě," oponoval bratrovi slabě, ale na nohou se neudržel. Pak na něj upřel černé oči.

,,Ty... ty sis vzpomněl, že jo...?"

,,Ne úplně na všechno." Zaváhal. ,,Vim jenom to, že jsi můj bratr a pak nic. Prostě hluboká tma." Povzdechl si a vstal. Váha navíc mu zřejmě nedělala problém. ,,Kolik?" zeptal se šeptem.

,,Dvě minuty. Zatim nedělej žádný pitomosti," zazněl mu v hlavě známý hlas. Deidara.

Sasuke jen mlčky kývl a s další větou už mířil na Itachiho. ,,Vydržíš vzhůru?"

,,Nedopřeju ti to potěšení usnout nebo omdlít ti v náruči," podotkl chraptivě. Hlas se mu pořád nevrátil. Navíc to byl zvláštní pocit, když vás vlastní mladší bratr nese. Itachi věděl, že neví úplně všechno, ale rozhodl se s ním jednat jako s bratrem. Začít znova. A líp... a jako bratr... JENOM jako bratr.

,,Hlavně že humor sis udržel. To na tom nebudeš tak špatně." Neměl žádnou zbraň, takže možnost, že se odsud probojuje, byla nulová. A s ním jako největší slabinou, prostě nemůže bojovat tak, jak to umí, čili jen svým tělem. Navíc za tu dobu část svých schopností určitě ztratil a to by se teď mohlo šeredně vymstít.

Náhle celou místností otřásl ohlušující výbuch z chodby. Ze stropu se sesypala sprška kamínků a písku.

Itachi sebou trhl. Ten tunel je zaminovaný? To by mohl být docela problém. ,,Můžu... nějak pomoct? Jakkoliv..."

,,Jo. Nic nedělej," uzemnil ho Sasuke nekompromisně a rychle odemkl dveře. Téměř hned se v nich srazil s blonďákem. Pár vteřin bylo ticho, kdy se jen měřili pohledy. Pak ho světlovlasý prolomil: ,,Víš, kam jít. Získám pro vás nějakej čas."

,,Ale..."

,,Ne. Už jsme si to vybral. Můžu za to, co se z něj stalo. Tak se taky osobně postarám o to, aby tady chcípnul." V Deidarově hlase byla neznatelná stopa bolesti a smíření se svým osudem.

Itachi se na Deidaru zadíval, pak sklopil oči k zemi. ,,Děkuju, vážím si toho..." Nedokázal pochopit, jak se někdo může obětovat. Tak bezelstně a čistě. Osud toho člověka, jeho myšlenky, pocit, plány.

,,Máme... někomu něco vyřídit?"

,,Ne. Nikoho už nemám." Zavrtěl hlavou. ,,Sasuke, byl jsi pro mně jako starší bratr, kterýho jsem nikdy neměl. Děkuju za ty roky s váma se všema a hlavně za tyhle poslední dny, to jsem si fakt užil." Trochu nervózně se usmál a stiskl Sasukeho rameno. Poslední gesto parťáků. ,,Bože, loučení, fakt nesnášim."

Itachi se smutně usmál. Neměl na to co říct. Obdivoval ho, byl to doopravdy statečný člověk. Protože jen takový se nebojí smrti podívat do očí.

,,Tak. Odhadem během deseti minut to tady bude srovnaný se zemí. Kdybych to přežil, poldům nic neřeknu, to se můžete spolehnout. Konan a ostatní vás ještě zkontaktujou, ale o tomhle nevěděj. Dělám to na vlastní pěst, abych smazal ze světa tohle zlo." Otočil se k nim zády. ,,Sbohem. Uchihové jsou fakt něco." Pak se rozběhl hlavní chodbou.

,,Půjdeme. Znám to tady." Sasuke zněl klidně, v hlase jen těžko zastíral smutek ze ztráty toho, co objevil teprve nedávno. Vydal se tedy chodbou vlevo, pak je pohltila tma.