Obchodník s lidmi IV

Tahle kapitola už je trochu akčnější, pokud jste se prokousali až sem, tak vám gratuluji, ona tahle černá společnost, co tu popisuji je docela složitá a pokud jste pročetli první tři díly, už byste se v tomhle ilegálním světě měli umět pohybovat. Každopádně tady už se začně něco dít, objevuje se náš neodolatelný Sasuke.

Děkuji za přízeň a nápady Mie, Asway, Kataně, Uchimaki, Aki-chan a samozřejmě Áje. Vaše nápady mě inspirovali a některé se mi líbily tolik, že je v příštích dílech pravděpodobně použiji.

Nehodlám se ale snažit míň, než vy, takže pokud vám další kapitola nestojí ani za jeden komentář, tak si holt na incest budete muset počkat.

---

Ráno mě probral odporný kovový zvuk nenáviděného strojku. Umlčel jsem ho jediným dotykem a protáhnul se. Dneska se potkám se svým bratrem. Tlumeně jsem zasténal. Všechno šlo do háje. Zběžně jsem zkontroloval telefon a vzápětí se podíval na zprávu, co mi právě přišla. Byla od Sakury. Ona, jako Manažérka jiného týmu, se asi dozvěděla o tom všem… i o Hidanovi… Manažéři jsou jako hlava skupiny, vždycky všechno vědí první. Komunikují přímo s vedením. Zpráva byla krátká, ale donutila mě se usmát.

"Kdo v životě nic pořádně nepohnojil, nemůže nikdy očekávat velkou úrodu…

Hodně štěstí, S."

Vysprchoval jsem se a najednou jsem hluboko uvnitř ucítil ledový střep apatie… ten led se rozléval po celém mém těle. Vrátil jsem zpátky svou paruku, kterou jsem měl připravenou na tento případ a zavřel jsem krabičku s čočkami…

*****

,,Děláš si ze mě srandu, že jo…?" To byla první slova, která mě čekala, když jsem vstoupil v půl deváté do naší společenské místnosti. Místnosti týmu 3591. Tsunade na mě zírala a vypadala docela naštvaně, ale já byl připraven si svůj nápad ochránit.

"Co je?"

"Mluvili jsme o poslušnosti… a náš milý Herec se prostě rozhodne jít pracovat sám za sebe?!" Byl to problém, věděl jsem to. Bylo nebezpečné, jít svádět oběť sám za sebe, protože kdyby se strhlo policejné pátrání, podle popisu Herce nikdy nikoho nenajdou, ale já to tak chtěl. Upřel jsme na blondýnu svoje temné oči.

"Tsunade, můžeš si jít se mnou na chvíli promluvit…?" Kakuzu, Kakashi i Hidan na mě upíraly své podezíravé a skeptické pohledy, ale já je ignoroval. Oni tohle vědět nemusí… zavřel jsem za námi dveře koupelny a otočil se na Manažérku, která si zatím založila ruce na prsou.

"Tak vysvětluj, co to zas vyvádíš." Naklonil jsem se k ní a pomalu, pečlivě jsem vyslovoval.

"Tsunade, já na to už dál nemám. Končím. Po tomhle případu. A chci ho dokončit jako Itachi, ne jako figurka s vymyšlenym jménem…" Tsunade se zamračila a v očích se jí zaleskly slzy. Ženský. Reagujou přehnaně citlivě.

"Ale Itachi… v týhle práci nemůžeš skončit, vždyť tě…" Hřbetem ruky jsem jí pohladil po šokované tváři a jemně se usmál.

"Zastřelí. S tím počítám." Chvíle mlčení se protahovala a začínalo to být nesnesitelné. Tsunade se na mě zadívala, jako by říkala: Dělej jak myslíš. Byl jsem už dospělý a následky za mé rozhodnuté jsem nesl já. Pak jsme se oba vrátili do společné místnosti. Nervozita a napětí mezi námi se dala skoro nahmatat. Když čas přelétl devátou hodinu, sebral jsem svoji černou bundu, pod kterou jsem měl bílou košili a úzké, tmavé rifle. Na oči jsem si vzal brýle se začerněnými skly a po povinné kontrole mého naslouchátka a Tsunadina mikrofonu jsem bez rozloučení opustil společnou místnost.

*****

Zastavil jsem před vyhlášeným podnikem na druhé straně města. Tsunade mi zatím nedala žádný další pokyn, takže jsem jenom vypnul motor, odepnul si pás a se zavřenýma očima si hlavu opřel o sedačku za sebou. Jenom ze zvyku jsem si vytáhnul knížku, ale na písmena jsem se nedíval. Nebyl jsem sto si teď číst historické drama. Na to jsem vážně neměl. Asi po tři čtvrtě hodině mi ale nezbylo nic, než začít, protože jsem potřeboval upnout svou pozornost a myšlenky někam jinam. Kolem půl dvanácté se ve sluchátku ozvala naše Manažérka. Tak jsem se zabral do knihy, že jsem sebou trhnul.

"Můžeš na scénu. Ke stolu devět, druhý po pravé ruce od vchodu." Výstižné, jasné, krátké a srozumitelné. To byla nutnost. Zabouchnul jsem auto, zamknul a klíče schoval v kapse bundy. Pomalu jsem vykročil do restaurace. Byla zařízená náramně. Zástěny z kaleného křišťálového skla, ocelově zbarvený nábytek s karmínovým potahem, na každém stole elegantně naaranžovaný ubrus, váza s živou květinou a příbory s ubrousky. Pomalu jsem se usadil k mně přiřčenému stolu a sundal si bundu a brýle.

"Dobrý den, tady je váš jídelní lístek… prosím…" Zvedl jsem oči k muži, co stál během pár sekund vedle mě a bezděky jsem zatajil dech. Byl docela vysoký, měl na sobě černé kalhoty a bílou košili s kravatou, pod níž se mu rýsovaly pevné linie svalů. Jeho až křídově bílá tvář neměla žádný výraz, skoro s tou mramorovou pletí splývaly tenké narůžovělé rty, byly tak nenápadné a až žensky jemně vykrojené, jako dva lístky v čerstvě rozvitém poupěti růže. V kontrastu s tím andělsky mléčným obličejem ale působily lehce přivřené oči… v jejich duhovkách jiskry purpurové barvy se topily v nekonečné temné černotě onyxově se třpytících odstínů. Jejich pohled byl tvrdý, jako onen kámen, ale přesto když je upřel na mě, ucítil jsem v hrudi žhavý dotek jejich nezkrotné síly. Celý ten Da Vinciho obraz dokonalosti rámovaly kratší havraní vlasy, vpředu dva delší pramínky, vzadu nezkrotně odstávaly. Pootevřel své úchvatné rty a mírně se sklonil. Byl nádherný, dechberoucí… a nedosažitelný. Démon, uvězněný v těle anděla, co spadnul na zem. Jeho ladné pohyby varovaly, postoj dokazoval, že ačkoliv slouží návštěvníkům, nikdy nebude otrok.

"Pane…?" Ústa mu cuknula v okouzlujícím úsměvu. Zhluboka jsem vdechl co nejvíc kyslíku.

,,Děkuji." Vzal jsem ji jídelní lístek a vyhnul se jeho pohledu. TOHLE je můj bratr?!

"Mohu vám nabídnout něco k pití…?" Ano, řekl: nabídnout. Ne: přinést.

"Jenom neperlivou vodu prosím." Jeho vzhled a síla osobnosti mě ochromila, ale byl jsem Herec. Ve své práci jsem si chyby nepřipouštěl, proto jsem rozpoložení skryl. Za nedlouho mi přinesl sklenku s plátkem citronu. Došlo mi, že tu nejsem na obědě. Jsem tu kvůli něčemu jinému. Byl čas začít něco dělat.

"Máte vybráno?"

"Ještě ne, doporučíte mi?" Můj číšník se usmál a přivřel oči.

"Možná máme jiný vkus." Tohle od něj bylo zákeřné. Slovo vkus se na hodnocení jídla hodilo jako pěst na oko. On mi tím snad sprostě naznačoval, že pro něj nejsem atraktivní...! Ani chvilku jsem nezaváhal.

"Třeba ne. Ostatně, rajčata mi také nevadí." Okatě sebou trhnul a úsměv jako mávnutím kouzelné hůlky z jeho překrásné tváře zmizel. Tohle byla dobrá otázka.

"Známe se…?" V jeho příjemném hlase jsem náhle ucítil závan nejistoty.

"Ne, ale to se dá napravit." Mé rty se zvlnily do úsměvu. Nahrával mi do karet. Vypadal vyveden z míry… a neskutečně mu to slušelo. Já umím odhadnout lidi a myslel jsem, že divocí a svobodu milující lidé takovou výzvu nemohou odmítnout, ale u něj jsem tu jistotu najednou neměl… díval se mi přímo do očí a ani se nepohnul. Pak odpověděl.

"Doporučoval bych kuřecí prsíčka na nivě." Tohle jsem nečekal, nejspíš to bude těžší, než jsem předpokládal. Kroutil se, jako had. Ale já ho budu umět zkrotit. Pro teď budu muset uznat dosavadní porážku.

"Tak mi je přineste. Dám si k nim dušenou rýži." Symbolicky se uklonil, vzal mi jídelníček, který jsem ani neotevřel a už odcházel, když se ještě kousek ode mě otočil a já znovu na jeho rtíkách spatřil ten odzbrojující úsměv.

"Přinesu vám k tomu i kečup." Zmizel dřív, než jsem mu stihnul odpovědět. Sakra, tohle je něco… něco neskutečného, v životě jsem nikoho podobného nepoznal. Nechutně mě tu stíral. To… nedokázal jsem to popsat. Během deseti minut mi jídlo přinesl a doopravdy přidal i slibovaný rajčatový protlak.

"Já si ale kečup neobjednával." Přivřel oči, asi jsem ho rozčílil, ale to bylo v plánu.

"Prosím? Mám ho odnést…?"

"Ne, když už je tady, tak si ho zaplatím. Jak mi to vynahradíte?" Pozvedl jsem obočí. Jenže Uchiha Sasuke byl kluzký jako ryba. Jemně a mile se na mě usmál.

"Cením se na víc, než dvanáct korun, pane." A zase mi zmizel. Začínal jsem mít pocit, že můj bratr je horší, než já.

Jídlo bylo výtečné, ale nedokázal jsem si ho pořádně užít. Myslel jsem na něj… JENOM na něj. Na nic jiného jsem nedokázal… bože. To je děs. Teď bych měl odejít a za dva dny ho potkat jinde… měl jsem pocit, že to nevydržím. Když jsem platil, všimnul jsem si, že onen pověstný kečup na seznamu není. Začínal mi připadat čím dál tím úžasnější a už se to nedalo vydržet. Musel jsem rychle pryč… a pod ledovou sprchu.

"Děkuji za návštěvu, přeji pěkný den." Rozloučil se a šel bez mrknutí oka obsluhovat stůl vedle. Povzdychl jsem si. Takhle neúspěšně jsem za celou kariéru Herce nekončil první setkání. Už jsem chtěl účet zmuchlat a vyhodit… ale pak jsem si něčeho všimnul. Na druhé straně, která MĚLA být bílá… bylo ručně napsáno jenom: Končím v 6…

---

V další kapitole:

,,D..do..st... Ita-CHI...!"

---

Nezlobte se na mě, víc ukázek vám z další kapitoly nedám... každopádně myslím, že tahle bohatě stačí...