Obchodník s lidmi III.

Takže je tu další kapitola… omluvám se, že je kratší, ale je to tak ze dvou důvodů. A ne, ani jeden z nich není, že se mi do psaní nechce. Naopak, až moc. ALE! Tady je docela dost přímé řeči, to by se vám mohli líbit, PLUS za druhé, je tady jedna trochu… šoková informace. A kdybych to neusekla tam, kde jsem to usekla, bylo by těch šokovek na vás už moc, takže proto. Každopádně tady v týhle kapitole je toho docela dost vysvětlený, takže doporučuju přečíst, pokud chcete v hlavě udržet děj do příště.

Také děkuji: Sasance-chan, Yukiš, Mie, Takagari, Uke-chan, Kataně. Vašich názorů si moc vážím.

Zvláštní dík potom patří Aki-chan, Lussy a Anettsi-chan. Všimla jsem si, že vy tři jste komentovali zatím všechny tři články OsL a proto vás tu zmiňuji. Chci vám zdůraznit, že tahle povídka není psaná moc napřed, maximálně dva, tři díly, takže vaše názory a nápady mi mohou být dobrou inspirací. Díky vaší podpoře je tu také i tenhle nový díl.

---

Pomalu jsem se ubíral už potemnělou ulicí odlehlé městské čtvrti. Nechtěl jsem na to myslet, ale nedalo se jinak. Skutečnost, že mám nevlastního bratra a že můj otec byl matce nevěrný, mě děsila víc, než jsem si hodlal připustit. Rodiče jsem moc často nenavštěvoval, vlastně jsem je viděl asi tak třikrát za půl roku, ale nepovažoval jsem to za nutné. Teď mě ale najednou přepadla nesnesitelná chuť pohlédnout do tváře Fugaka… nejspíš jsem byl zvědavý, jak na něj moje pocity budou reagovat, když vím to, co vím. Proboha. Nikdy, ani v těch nejšílenějších představách, mě nenapadlo, že bych musel likvidovat plod a hmotný důkaz otcovy záletné povahy… nevím proč, ale nelibost k tomu úkonu jsem pociťoval spíš kvůli nedobrovolnému zametání stop pod koberec, než kvůli faktu, že se jedná o mého sourozence. Možná kvůli tomu, že jsem ho neznal, jsem byl tak chladný. Heh, chladný. Tímhle slovem mě neustále charakterizují. Zkuste si projevovat pocity, když je den co den předstíráte. Zkuste si ukazovat emoce, u nichž si ani nejste jistí, jestli jsou ještě vaše. Řekli byste, že jsem zrůda, když mi nevadí, že pomohu ukončit život matky dětí. Milence milenky. Manžela manželky. Svého vlastního bratra. Ale tady nehraju jenom já… v životě hraje každý. Nikdo se ostatním neukáže v tom zcela správném světle. A já dělám buď vše, nebo nic. Ostatní se snaží své karty lokty zakrýt. Bojí se je odkrýt a vyložit před sebe na stůl, aby je ostatní mohli vidět. Já jsem úspěšný hráč, nedělám jedno, ani druhé. Já obracím rub a líc. Tak dlouho a s takovou vervou, že moji protivníci nemají šanci. Takže vlastně nejsem bezcitná zrůda. Jenom až moc dobrý karbaník. A to není trestné, no ne?

S tím pocitem jsem odemykal dveře svého bytu. Bylo mi… líp. Pořád jsem se těžko vyrovnával se ztrátou důvěry v nevinnost a povrchní dokonalost mých rodičů a myslel jsem, že už mě nic nedokáže překvapit. Spletl jsem se. Odhodil jsem klíče na stůl v obýváku, můj byt byl obrovský a luxusně zařízený. Nesnáším kýče a zbytečnosti, co jenom zabírají místo a člověk je nemá srdce vyhodit, je to tu praktické, ale útulné. Právě jsem se chystal rozsvítit, když na hřbetu mojí ruky přistála cizí a zadržela mě. Překvapeně jsem pootevřel ústa, ale intuice jednala, aniž by si to mysl ještě stihla připustit. Chytil jsem dotyčného za ruku a pokusil se mu jí prolomit a zkroutit za záda. Jenže neznámý se mi vysmeknul a já během jediné sekundy stál u zdi, čelem jsem se o chladnou stěnu opíral a ruce jsem měl obě pevně držené za zády. Tuhle partii jsem očividně rozehrál špatně. Trhnul jsem sebou, ale paže dotyčného mně držely pevně. Nemusel jsem se otáčet, ale ani se pokoušet utéct. Oboje bylo zbytečné. To první proto, že jsem okamžitě poznal svého návštěvníka a to druhé proto, že jsem věděl o jeho schopnostech dost na to, abych je mohl srovnat se svými. Neměl jsem šanci.

"Jak ses sem sakra dostal…?" Zavrčel jsem se zatnutými zuby, protože mi stisknul ruce a bolestivě je odtáhnul od těla. Jeho smích proříznul ticho jako rozžhavená čepel meče.

"To se ptáš vážně, nebo ses praštil do hlavy?" Semknul jsem pevně rty. Tohle opravdu byla nemístná otázka na člověka, co v minulosti vyloupil dvě obrovské banky a nikdy nebyl dopaden. Dostat se do mého nijak extrémně zajištěného bytu pro něj musel být obtížné asi jako pro univerzitního profesora test pro děti třetí třídy základní školy.

"Pust mě, svoje ruce docela potřebuju." Obořil jsem se na něj, protože přes pocit, že mi za chvíli vykloubí rameno, se nedalo racionálně uvažovat.

"To je pravda…" Sevření povolilo a já se prudce otočil. Hleděl jsem do karmínově rudých, pobavených duhovek.

"Čemu vděčím za tvé vloupání Hidane?" Přivřel jsem onyxové oči a dlaní si třel zápěstí, za které mě před chvílí tak pevně držel. Znovu mě překvapil. Najednou se ke mně sehnul a prudce přitiskl svoje rty k mým. Natolik mě šokoval, že jsem otevřel ústa, abych vykřikl. K tomu jsem se ale už nedostal, protože mě umlčel jeho jazyk. Často se mi to v práci stávalo, takže i když jsem ho chtěl odstrčit, zcela automaticky jsem svůj horký jazyk propletl s jeho a vsál ho mezi rty. Hidan přivřel oči a koutky úst mu cuknuly v úsměvu. Jakmile ale ztratil náskok, získaný šokem na mou osobu, zaryl jsem mu nehty do ramen a trhnul s ním směrem ode mne.

"Čím víc se mi budeš vzpírat, tím hůř pro tebe…" Zasyčel tiše… nebezpečně, jako jedovatý had.

"Nech mě, mám teď jiný starosti, než se věnovat tobě a tvejm choutkám…"

"Ále, nervy? Vím, jak ti pomoct…"

"Zapomeň." Rozhodl jsem okamžitě. Hidan se se svojí vražednou upřímností netajil s věcí, o kterou mu se mnou šlo. Prstem mi přejel po mém měkkém spodním rtu a usmál se.

"Víš, že kdykoliv si tě budu chtít vzít, udělám to a ty mě nedokážeš zastavit…" Věděl jsem to. Věděl jsem, že jemu bych se neubránil. Cvičil jsem bojové umění, ale on byl profesionál. Nepřepral bych ho, nikdy. Věděl jsem, že když se rozhodne, nebude mu nic stát v cestě. Ale já to nechtěl a působil jsem dostatečně autoritativně na to, aby se zatím o nic nepokoušel. Očividně mou obranu prokouknul a zlomil. Hid z mého mlčení usoudil, že s ním souhlasím a jeho rty se opět přiblížily k mým.

"Uděláme dohodu. Ty se nebudeš bránit, vzhledem k tomu, že je to zbytečné, bylo by to jenom na škodu. A já se postarám o to, aby se ti to líbilo…" Ledovýma očima jsem ho vraždil, mé pevně semknuté rty, zaťaté pěsti a strnulý postoj naznačovali, jak moc jsem proti, ale mlčel jsem. Neměl jsem, co říct. Teď už ne… rty se mu zvlnily do nebezpečného úšklebku, byl to výraz lovce, takhle vypadal, když někomu podřezával hrdlo a na jeho ruce stékala krev… sevřel mě pod krkem, trhnul jsem sebou a otevřel ústa v němém výkřiku, ale ruce jsem nezvedal.

"Ach Itachi, přitahuje mě tvůj racionální úsudek a chladný přístup." Zasmál se Hidan a mezi mé pootevřené rty vniknul svým jazykem… Najedou se můj trapitel zarazil, jako by něco zpozoroval. Zvedl jsem koutek úst a pousmál se.

"Říkal jsem ti přece, že mám teď jiný starosti…" Světlovlasý zlostně přivřel oči, ale pustil mě a já se zprudka nadechl.

"Nemysli si, že zapomenu…" Otočil se a pomalu došel k oknu. Než z něj vyskočil, zpozoroval jsem na jeho tenkých rtech neznatelný úsměv…

Jenom pár sekund po něm zachrastil v zámku klíč… byl jsem pořád trochu mimo, takže místo abych šel otevřít, jenom jsem se opíral zády o stěnu a se zavřenýma očima jsem se vydýchával.

"Itachi…? Jsi tu…?" Když jsem zaslechl její hlas, jako bych ožil. Bleskově jsem zavřel okno a upravil si límec košile, který mi Hidan svým zásahem pomuchlal.

"Už jsem tu… promiň, něco jsem si potřeboval dodělat." Podržel jsem jí kabát, aby si ho mohla vysvléct.

"Jak ti je?" Věnovala mi Tsunade svůj starostlivý pohled. Pověsil jsem její kabát na věšák a sotva znatelně jsem zakroutil hlavou. Naše Manažérka si jenom povzdychla.

"Mrzí mě to, ale Oběti vybíraj tam nahoře a já s tím moc…"

"Nevadí mi to…" Překvapeně a trochu nevěřícně se na mě zadívala. Asi si nedokázala vysvětlit tu náhlou změnu mého přístupu, ale jí jsem to vysvětlovat nehodlal. Pochopila to dost rychle.

"Dobře. Dám si kafe, tak jdeme na to…"

"Hned ti ho přinesu. Posaď se…" Mávnul jsem směrem do obýváku. Blondýna se usadila na obrovskou koženou pohovku a z tašky začala vytahoval svůj notebook. Já mezitím v kuchyni zalil kávu jí i mě.

"Jo a dej mi tam prosím…." Zavolala do kuchyně, ale já jí předešel.

"Čtvrt hrnku mlíka a čajovou lžičku cukru." Slyšel jsem jenom, jak se ušklíbnula.

"Časy se mění, stárneš, ale zvyky máš furt stejný." Prohodil jsem, když jsem před ní postavil porcelánový hrnek s modrým žilkováním.

"Ty, neser mě moc." Zvedla obočí a usrkla horkého, vonícího nápoje. Posadil jsem se vedle ní s hrnkem v ruce a naklonil se, abych k ní na plochu počítače viděl.

"Takže… tady ho máme… jste si docela podobný." Rýpla si tentokrát ona do mě.

"Co kdybych ti jeden z těch jedů, co tu schraňuju, nasypal do toho kafíčka…" Přivřel jsem oči. Mile se na mě usmála.

"Tak se mrkneme, co nám na něj Spojky vyšťouraly. Je mu devatenáct, …"

"No to bych si mohl zjistit taky."

"Uchiho zmlkněte laskavě." Místo odpovědi jsem jenom upil kávy.

"Bydlí nedaleko odsud u svýho… kamaráda. Uzumaki Naruto. Mají společnej byt, dělej se o placení nájmu. Jeho režim není nic moc. Nechodí do školy, vypadá to, že máš za bratra sígra."

"Je to NEVLASTNÍ bratr. Někde to bejt vidět musí, ne?"

"Zato ty jsi svatoušek."

"To jsem ti nikdy netvrdil…"

"Matka na něj moc pák nemá, nechala ho žít vlastní život. S drogama nic nemá, ale kouří jak továrna. Většinu času tráví s partou. Suigetsu, Juugo, Kimimaro, Karin a on."

"Jak si proboha vydělává?"

"Nepřerušuj. Má brigádu, dělá číšníka v jedný docela nóbl restauraci…"

"Jak se kluk bez vzdělání skoro z ulice dostane…"

"Přes postel brouku. Co ty víš o světě."

"Mluvíš jak moje babička."

"Tak dál. Pracuje pondělí, pátky, soboty. Zbytky dnů má volný. Do práce vstává v sedm, kolem osmé vyráží, v půl deváté je na place a v devět začíná směna. Má půlhodinovou přestávku na oběd ve dvanáct. Pak pracuje zase od půl jedný do šesti.

Když má volno, vyspává do desíti, jinak žádnou další denní rutinu nedodržuje. Bude těžký ho vychytat mimo práci, chová se dost nestále. To je všechno k jeho zvykům, dotaz?"

"Ne."

"Dobře. Takže jdeme na popis. Vzhled tady vidíš na fotce, ale. Je dochvilnej, ať jde o cokoliv. Spolehlivost je taky jeho silnou stránkou. Nerad se ale váže, miluje svobodu a to jak v životě, tak v rozhodování nebo ve vztazích."

"A sakra. Záletník."

"Vypadá to, že budeš mít co dělat. Jinak docela divoká povaha, nesnáší rozkazy, dělá si rád to, co chce a na co má chuť, ale s šéfem na brigádě nemá překvapivě problém. Jinak dost netolerantní, ale v partě veselej a vtipnej. Dotaz?"

"Dál."

"Teď teda víc o něm. Hraje na klavír…"

"Kdes to pro boha živýho vzala…?!"

"No co, matinka asi v dětství působila. Doma klavír nemá, ale umí na něj. Miluje rajčata, nesnáší sladkosti. Rád se prochází sám večer…"

"Hm…"

"Itachi…? Začíná se z tebe stávat úchyl."

"Tohle téma si necháme na jindy, ano?" Tsunade obrátila svůj pohled na plochu.

"Žije převážně pod zemí, kde nestrpí soused… doprdele promiň." Jsem od přírody klidný typ, ale teď jsem se musel začít smát, když blondýna přeskočila díky své rozladěnosti na vedlejší okno.

"Ty studuješ život krtků…?"

"Chci je poznat, abych je mohla zabít. Mám jich pár na zahradě…"

"Dobře, dobře, tak prosím, k věci." Kroutil jsem s úsměvem hlavou. Pracovala celou noc a doopravdy vypadala unaveně. Očividně i byla.

"Má přítele. Jmen…"

"Co prosím…?"

"No co, tak je to gey."

"No dokonalý..."

"Co máš proti? To ti usnadňuje práci. Jmenuje se Kankuro."

"Může ho Hidan odstranit?"

"Získám vám povolení od vedení. Ale to pude."

"Dobře, tak dál…"

"No… tady už je pak jenom, že v posteli má rád, když…"

"Dost, to nechci slyšet. Jenom mi upřímně prozraď, jak na tohle Spojka přišla?"

"Co já vím…"

"Tsunade…?!"

"No tak. Mohli třeba zatlačit na toho Kankura, co ty víš. Tsst, ani ho neznáš a už žárlíš?"

"Nežárlím!"

"Dobře, tak nežárlíš." Usmála se na mě ala: myslím si to, co si myslím. Zaskřípal jsem zuby.

"Je to všechno?"

"Víc toho tady nemám. Kdybys měl otázku, dej mi vědět a já jednu z našich Spojek informuju."

"Dobře. Přikročíme k plánu, prosím. Chci si jít dneska dřív lehnout…"

"Fajn, fajn. Takže zítra by měl pracovat. Vymyslela jsem to tak, že ho poprvý potkáš, až pudeš do tý restaurace, kde pracuje. Až se 'náhodou' potkáte podruhý, už budeš mít záminku…"

"S tím souhlasim. Takže první setkání v restauraci."

"Jo. Druhý domyslíme později, na to je ještě čas. Dáme mezi těma setkáníma takový dva dny, míň už je blbý a víc… to už by si tě nemusel pamatovat…" Zarazila se, protože jsem se jenom usmál.

"Co…?" Otázala se zmateně. Můj úsměv se trochu rozšířil.

"Mě si bude pamatovat ještě dlouho potom…" Zakroutila hlavou.

"Ty si děsnej. Ok, tak jo. Naše Spojka tam půjde před tebou a já ti dám do sluchátka vědět, kdy tam máš vejít, aby na tebe vyšla jako obsluha právě on. Počítej s tím, že tě potřebuju mít k dispozici od desíti až do nekonečna, rozumíš?"

"Vezmu si auto a počkám tam, budu si třeba číst noviny, to klidně nech na mě."

"Fajn. Hlavně poslouchej moje pokyny."

"Proč to zdůrazňuješ mě? To Hidan si vždycky dělá, co a jak chce." Tsunade si povzdychla.

"Řikám ti to proto, že…" zmlkla. Vytušil jsem, že něco nebude v pořádku.

"Co se stalo… Tsunade…"

"No… víš jak nedávno při předposledním případu Hidan zabil dva lidi navíc…?" Začala opatrně. Věděl jsem. Všichni jsme u toho byli, ti lidé zemřít nemuseli. Hid prostě chtěl, aby to tak bylo. I když k tomu neměl povolení…

"No a…? Není první Vyhlazovač, co tohle udělal…"

"Jo… ale asi je poslední…"

"Počkej… cože?" Blondýna si povzdychl a prsty si promnula kořen nosu.

"Vedení se rozhodlo, že ho popraví. Neposlušnost se trestá a on to věděl, přesto neuposlechl. Bude výstrahou pro budoucí Vyhlazovače…"

"To snad…"

"Počkej Itachi! Než začneš soudit… pochop, že morálka je v naší branži klíčová. V poslední době klesla… chtějí to vyřešit takhle. A ty sám dobře víš, že všichni máme v pracovní smlouvě, jestli jí tak můžu říkat, že s touhle prací nemůžeš skončit. Teda můžeš, ale jako mrtvola. A neřikej, proč zrovna on… mohl to bejt kdokoliv jinej a u něj by si taky řikali, proč si nevybrali jinýho Vyhlazovače…" Na tohle jsem jenom mlčel. Takže tahle akce, případ 45766, bude pro Vyhlazovače týmu 3591 poslední… štval mě a ano, pokoušel se o mě, ale… měl jsem ho rád. Já, Hidan, Tsunade, 2K, naše Spojky a naši Cvičitelé jsme patřili k sobě… a i když to tak nevypadalo, záleželo mi na nich… na všech…

"Nechtěla jsem ti to řikat a znervózňovat, ale zeptal ses, tak…"

"To nech bejt, Tsuna." Pomáhal jsem jí do kabátu a zřejmě si všimla mého prázdného pohledu do zdi. Když odcházela, stiskla mi důvěrně rameno.

"Drž se."

"Dneska budu dobře spát." Ušklíbnul jsem se trpce. Sklopila pohled a zavřela za sebou dveře.

---

V příští kapitole:

,,Mluvili jsme o poslušnosti… a náš milý Herec se prostě rozhodne...

,,Děláš si ze mě srandu, že jo…?"

,,Dobrý den, tady je váš jídelní lístek… prosím…"

,,Známe se…?"