Miska jahod

Toto jest po dlouhé době jedna z originálních povídek. Měla jsem něco napsat na tvůrčí psaní. Cokoliv, co by dalo na 2 stránky max. a já napsala šíleně zvrhlou věc. Nechala jsem to přečíst asi 10 lidí, otaku mi řekli, že to mám poslat, neotaku, že ne.

Dlouze jsem přemýšlela a nakonec napsala o vyvraždění klanu Uchiha, jen jsem pozměnila trochu situaci, prostředí, postavy a okolnosti. Protože mi bylo řečeno, že takovou perverznost by náš profesor nemusel ustát :D.

---

Na malém dřevěném stolečku stála miska s jahodami, jednu už někdo zřejmě nakousl, mladíka to ale neznechutilo. Zakroužil prsty nad skleněnou mísou a tu největší jahodu s labužnickým pohledem pozřel. Ruce pak nechal zpět spočinout ve svém klíně, rozhlédl se zkoumavě po místnosti, ale víc než luxusní nábytek ho zajímalo to ladem ležící červené ovoce před ním.

,,A jak, že se jmenuješ?" zeptal se jeho společník pro tuto noc. Zdálo se, že nikam nespěchá a mladíkovi u stolu to jen vyhovovalo. Z tuhé mrazivé zimy tam za okny měl ještě teď ztuhlé konečky prstů.

,,Jsem Kristian," odpověděl okamžitě. Moc často se ho na jméno neptali, ale stačil si už všimnout, že s tím mužem není něco v pořádku. Už dobrou hodinu postává u okna, občas se ho zeptá na nějakou nepodstatnou informaci a jinak zarytě mlčí. Trochu ho to mátlo, protože se mu nikdy nic podobného nestalo. Všichni ho oslovili se stejným záměrem, podle kterého s ním také jednali a zacházeli, ale on jen stojí, sem tam něco prohodí a snad na něco i čeká. Alespoň takový dojem dělal na Kristiana.

,,Kolik je ti let?" Další zbytečná otázka, na kterou se mladíkovi vůbec nechtělo odpovídat.

,,Záleží na tom?" opáčil proto trochu znuděně. Končetiny už mu úplně rozmrzly a přestože se mu do zimy znovu nechtělo, přál si mít už tuto noc za sebou. Potřeboval se zbavit toho divného pocitu, který z muže měl.

,,Vlastně ani ne, tak pojď sem." Konečně se na něj otočil, sklenku s vínem odložil na parapet u okna, rty stiskl do přísné tenké linky a soustředěně sledoval každý pohyb plavovlasého chlapce.

Ten se spolu s židli odsunul od stolu, vstal a ladným krokem došel ke svému zákazníkovi. Jedním tahem mu uvolnil těsnou kravatu a postupně mu začal odshora rozepínat i drobné knoflíčky. Pod černou košilí záhadného muže se rýsovaly vypracované svaly, kryla je hladká až sněhově bílá pokožka. Chlapec v ten moment zapochyboval, jestli vůbec muž někdy spatřil letní slunce. Na nic se ho ale neptal, neodvážil se.

Když mu rozepínal poslední knoflíček, omylem se bříšky prstů dotkl jeho kůže nad lemem kalhot, v ten moment jeho tělem projela mrazivá vlna. Chlapec se tak lekl, že od něj ruce v rychlosti odtáhl.

Muž se jen pobaveně ušklíbl, chytil ho za dolní čelist, trhl jí nahoru a donutil ho tak pohlédnout mu do očí. Cítil, jak se mladíkovi zrychlil tep, jak se mu rozechvělo celé tělo.

Kristian raději uhnul pohledem, aby nemusel čelit těm tmavým uhrančivým očím. Ve vzduchu viselo cosi zvláštního a nebezpečného. Jako by ho to navádělo k útěku, dřív než bude pozdě. Chlapec si připadal trochu paranoidně, ale strachu uvnitř se zbavit nedokázal.

,,Omlouvám se, ale už budu muset jít," vykoktal ze sebe. Nechtěl tu zůstat už ani vteřinu.

,,Kam bys takhle pozdě v noci chodil? Venku je to nebezpečné," namítl muž přátelským tónem hlasu. Nepotřeboval, aby chlapec vzbudil rozruch, rozhodně ho nesmí nechat odejít.

,,Já... já nevím... asi domů." Jeho hlas zněl nejistě. Kristian mezi zuby bolestivě stiskl vlastní jazyk, co to proboha řekl za blbost?

Muž to ale přešel bez povšimnutí nebo jakékoliv slovní reakce. Pohladil chlapce něžně po tváři a očkem hodil po veliké posteli.

Kristian hned pochopil, co mu tím naznačuje a ačkoliv chtěl nejdřív zmizet bez ohlédnutí, přešel teď k posteli a opatrně se na ni posadil, jako kdyby si sedal na fakírovu dřevěnou desku s vyčnívajícími hroty.

,,Uvolni se trochu," doporučil mu muž s úšklebkem, když se k němu přibližoval. Rukou mu lehce zatlačil na hrudník, aby ho donutil se položit zády na postel. Něžně mu přejel dlaní po tváři, přes krk, rameno, paži a zápěstí. Tak mladé sousto už dlouho neviděl, na jazyku se mu sbíhaly mlsné sliny, až musel na prázdno polknout. Jeho oči pořád zkoumaly tu dokonalou tvář - pomněnkově modré oči, dlouhé husté černé řasy, plné červené rtíky, oválný obličej lemovaný zlatavými vlasy. Srdce se z toho pohledu jen smálo, ovšem kdyby muž nějaké měl...

Palcem zkoumavě přejel po mladíkových dokonale vykrojených rtech. Lehce ho překvapilo, když mu horký jazýček prst něžně olízl. Mohl to ale čekat, koneckonců je to chlapcova práce.

Ještě chvíli ho nechal si takto hrát, než se také přesunul na postel. Klekl si nad něj a mlsně se mu rty otřel o ucho. To příjemné teplo, které z něj sálalo, v něm vyvolávalo čím dál větší chutě. Ještě malinkou chvilinku a už se neudrží.

Nejdřív si ho ale bude muset celého vysvléknout. Každičkého kousku oblečení ho zbavoval s překvapivou něžností. Rozbaloval si ho jako ten nejočekávanější dárek k narozeninám. Rty ochutnával každé nově odhalené místečko sametové kůže. V očích se mu při tom nebezpečně blýskalo, to ovšem mladík neměl šanci zaznamenat, protože měl přivřená víčka. Nic necítil, nevzrušovalo ho to, bohužel to ale byla náplň jeho práce - tvářit se, jako kdyby si užíval i ten nejméně příjemnější dotyk na svém těle.

,,Máš tak nádherný krk, budu ho muset ochutnat," promluvil muž znenadání a dravě se přisál k tenoučké kůži na hebkém krčku. Správně si vytipoval místo, kde by se mohla nacházet tepna, cítil ten tlak, pod kterým hnalo srdce do mozku krev. Jeho cílem však byla nějaká menší žilka vedle, protože větší céva by nadědala spoustu nepořádku.

Nejprve po tom místečku kroužil jazykem, vsál ho mezi rty, pak se ale ozvala prudká bolest. Mladík úzkostlivě vykřikl. Celé tělo mu zaplavilo hrozivé horko, tep zrychlil na maximum. Cítil, jak mu po krku něco teče a tušil i, o co se jedná, ale bál se o tom více uvažovat. Jeho myšlenky obsahovaly pouze jediné slovo ,,útěk".

Muž ho však pevně chytil za zápěstí právé ruky a přitiskl mu ho surově k polštáři.

,,Neboj se," zašeptal konejšivě. ,,Brzy to skončí," věnoval mu tichý příslib.

Kristian se jen prudce nadechl a vyděšeně sledoval strop nad sebou. Co se to děje? Co se to proboha děje?!

Zažil už několik zákazníků se sadistickými sklony, ale žádný z nich ho nezranil až do krve. Zvlášť na tak citlivém místě.

Když muž zaznamenal, že se jeho oběť uklidnila, povolil mírně stisk a jen mlsně olizoval krev stékající po tom lahodném krku. Každou červenou kapku se mu ale vychytat nepodařilo, takže se na bílém prostěradle pod nimi brzy začala tvořit rudá skvrna.

Chlapec mezi těžkými nádechy postřehl, že i přes volné ruce se stejně nemůže hýbat. Chtěl se posadit, ale nešlo to. Dokonce i zbytek těla mu něco paralyzovalo. Hůře se mu dýchalo a pohnout mohl jen očima a rty.

Když pohlédl do křídově bílé tváře, spatřil na ní zlotřilý úsměv.

,,Vidíš, říkal jsem ti to, už to bude dobré," opáčil muž spokojeně. Ještě jednou olízl drobnou ranku na krku a vzal do své ruky tu jeho. Chvíli si ji se zvláštním zaujetím prohlížel, než mezi rty vsál jeden jeho prst. Náhle ale skousl, cítil, jak se jeho zuby noří do měkkého masa až postupně do morku kosti. Jen trochu škubl hlavou a celý prst zmizel v jeho útrobách.

,,Lepší, než jsem si myslel," pochvaloval si spokojeně.

Mladík jen jednou hlasitě vykřikl, pak řev přešel do namáhavého sípání a tlumeného kvílení.

Jeho trýznitel se pobaveně usmíval, nechal zmrzačenou ruku ležet podél třesoucího se těla a přesunul se k jeho klínu. Nejdřív se o něj otíral něžně nosem, ale šlo jen o krátkou předehru před večeří. Téměř okamžitě otevřel do široka ústa, pohltil jeho úd a znovu skousl.

Když se na chlapce podíval, hystericky vzlykal, oči měl úplně zmáčené slzami. Kdyby mu jed, který obsahovaly zuby mučitele, dovolil křičet, určitě už by to dávno udělal.

,,Skončíme to rychle, uvidíš." Muž ho lehce pohladil po tváři a znovu se chopil jeho ruky, aby mohl pozřít zbytek těch mladičkých prstíků. Bílé tváře mu pod přídavkem tak kvalitního jídla lehce zrůžověly. Takovou stravu by si skutečně nechal líbit častěji.

Nenasytně se krmil tím mladým tělem, trhal ho jako vzteklý vlk a hltal jako hladový medvěd. Několikrát se během polykání zakuckal, ale nezabránilo mu to v sežrání tak neobyčejně dobrého jídla.

Když polkl poslední lahodné sousto, spokojeně se rozvalil na posteli.

Dobrou hodinu se vydržel nečinně válet, dokud ho ovšem znovu nevyrušil hlad. Jak už jednou ochutná lidské maso, nedokáže dlouhou dobu přestat. Koneckonců čekají ho tuhé zimy a potulných nočních chodců bude málo. Jenom tomu blonďáčkovi předcházely nekonečně dlouhé tři týdny hladovění.

Tok jeho myšlenek vyrušila až pokojská, beze slova převlékla zakrvácenou postel a odnesla zbytky chlapcova těla i oblečení. Až pak nechala do jeho pokoje vejít mladou dívenku.

Muž se na ni přívětivě usmál a řekl: ,,Posaď se a nabídni si jahody."