Dárek k svátku 1/2

Takže… dneska je 26.9. a to znamená co? Že má naše hlavní adminka Ája svátek. Takže já ti přeju všechno nej, znáš to. Můj dárek je jako vždy originální -.-" Promiň, ale nic jiného mě nenapadlo. Takže tahle ItaSasu povídka je věnována všem Andreám a hlavně tobě, Ájo J Jsi úžasná spisovatelka a dobrej člověk, tk prosím zůstaň taková, jaká jsi, protože tak tě mám rádda.

Teď už k povídce… je to úchylárna… divte se, vždyť to má bejt dárek naší Áje :D Ale pro jistotu a klidné svědomí:

Varování: 18+ (yaoi)

---

Vysoký muž se procházel ulicemi po místním tržišti. Všude panovalo nesnesitelné vedro, žhavé paprsky afrického slunce mučily všechny, kteří se před nimi nechránili klobouky, nebo palmovými listy. Ty tu byly dost obvyklé, posloužily líp než slunečníky. Nad černovlasým mužem v luxusním, bohatém oblečení ho držely dva černošští sluhové. On sám měl ale křídově bílou tvář, jako by se ho zdejší podnebí ani nedotklo. Byl Evropanem, samozřejmě. Jeho vzdálený strýc si na něj ve své závěti najednou vzpomněl a odkázal mu většinu svého majetku. Uchiha to nejdřív chtěl všechno prodat, ale do dědictví byly zahrnuty i budovy a stavby, takže se nakonec vydal do Afriky sám, aby nově nabytý majetek zpeněžil. Nakonec se mu ale zalíbila zdejší kultura a lhal by, kdyby tvrdil, že mu jeho vlastní harém nepřijde vhod. V upjaté civilizované Evropě se na jeho orientaci dívali skrz prsty, tady ale nikomu nepřišlo zvláštní, že si jde na trh s otroky kupovat mladé chlapce. Ne moc mladé, za pedofila by se rozhodně označit nedal, ale často bývali mladší než on sám. Když procházel kolem stánku s ovocem, za cesty si vzal jako mimochodem jeden uzrálý plod a pokračoval. Jeho otrok to šel zatím okamžitě s obchodníkem finančně vyrovnat, ale Itachi se ani neohlédl. Mířil na jedno ze svých oblíbených míst. Částečně chápal ty ženy, co milovaly nákupy. Na rohu ulice zašel do staršího, malého domku, kde ho uvítal starý muž s přívětivým pohledem.

"Aaah, pane, rád vás tu vidím. Copak to bude tentokrát?" Znali ho tu lépe než dobře, vždyť sem chodil hodně často. Byl to jeho nejoblíbenější obchod, dělili tu zboží do čtyř kategorií, bílé muže a ženy a totéž v černém podání. A Uchiha měl slabost pro Evropany, jako byl on sám. Přikývnul na pozdrav.

"Jako obyčejně. Něco nového?" Ptal se, když s obchodníkem a svými dvěma sluhy scházeli po schodech do sklepa stavení.

"Asi tejden sou tu nový otroci," Informoval ho stařík. Jak sestupovali dolů, zvyšovala se i vzdušná vlhkost a chlad. Nejprve to bylo příjemné, postupně už ale začínala být člověku zima. Itachi se otočil na jednoho ze svých sluhů a ten mu okamžitě přes ramena přehodil svůj plášť. Tmavovlasý mu nepoděkoval, bral ho jako věc, ostatně jako všechny své otroky. I ty v harému.

(Sasuke)

Zima… neskutečná zima, chvěl jsem se po celém těle. Chtěl jsem se sbalit do klubíčka, ale vyděsilo mě zařinčení kovu. Šokovaně jsem otevřel oči a pohnul rukama. Byly za zápěstí znehybněny za mými zády a upevněny ke kovové tyči, co se vodorovně táhla ve výšce asi jednoho metru nad zemí po obvodu všech stěn… místnost, v níž jsem byl uvězněn, měla čtvercový půdorys a… byla plná lidí. LIDÍ! Svázali nás tu jako zvířata! Zachvěl jsem se zimou… nikdo z nich si mě nevšímal, asi byly na nové přírůstky zvyklí. Sklopil jsem pohled na své tělo. Nenašel jsem jediný škrábanec… napadla mě hořká myšlenka, že si nás tu opečovávají, jako čerstvé kusy zeleniny. Dokonce i na zápěstích jsem měl pod okovy látku, aby mě neodřely. A na sobě jsem měl jenom pytlovinu, převázanou v pase nějakým kusem otrhané látky. Pokusil jsem se postavit a v tu chvíli se ozvala ostrá a prudká bolest na boku. Svezl jsem se k zemi a zalapal po dechu, najednou se mi vybavily všechny ty zážitky, než jsem omdlel… to odporné… vyšetření, mohu-li tomu tak říkat. Všechno to ponižování, když ze mě strhali šaty a… jak mě potom se svázanýma rukama přehnuly přes dřevěnou lavici a čtyři lidé mě museli držet, když mi k bílé kůži přiložili do ruda rozžhavené železo… proboha, jako značkují dobytek… vykřikl jsem a bolestí omdlel… třesoucími se prsty jsem si zajel pod 'tuniku' a nahmatal nehezkou, ale ošetřenou ránu. Mohl to být den, dva… byl jsem moc slabý… a teď…

Chvíli jsem se pokoušel dostat z okovů, než mě okřikl můj soused, abych se uklidnil, že to se mi nemůže v životě povést. Posadil jsem se na mokrou zem a opřel si čelo o kolena, S rukama za zády jsem moc pohybovat nemohl, takže jsem pomalu přestával cítit prsty.

Najednou obvyklé zvuky lidí, co tu byli uvězněni se mnou, přerušil nějaký jiný… zvedl jsem hlavu a spatřil je… otevřeli dveře a vešli do místnosti. Odporné, my jsme lidi, to oni ne. Oni jsou zrůdy… na krátkou chvíli jsem ve tváři toho starého poznal onen obličej, co mě vítal tady v tom pekle a byl předmětem mých nočních můr. Toho druhého jsem pořádně neviděl a ani jsem nechtěl.

(Itachi)

V místnosti bylo docela dost těch, které už jsem viděl, ale přeci jen jsem zahlédl pár nových kusů. Pomalu jsem si je všechny beze slova obešel, někteří ke mně zvedli prosebný pohled, jiní zarytě hleděli do zemně.

"Kolik je tomuhle?" Ukázal jsem na mladého blonďáka, který se krčil u stěny. Stařík ke mně došel aby viděl, koho myslím a pak se ušklíbnul.

"Tomuhle je šestnáct. Trochu plachej."

"Vidím."

"Pak tu je novej ještě tenhle," prst vzdušně zapíchl do muže s krátkými hnědými vlasy,

"A tenhle." Chytil za spodní čelist chlapce vedle toho blonďáka co mě zaujal a já se na chvíli - než se mu otrok vzdorně vytrhnul - zadíval do očí černých jako noc.

"Ukažte mi tyhle tři." Rozhodl jsem se pro ty, o kterých jsme mluvili. Obchodník jim přikázal, aby se postavili, ten hnědovlasý vypadal, že ho bolí noha, jak zkřivl obličej bolestí, když vstával, černovlasý se zvedl bez hlesu a do blonďáčka musel stařík kopnout, aby uposlechl. Chvíli jsem si je všechny měřil pohledem, pak jsem došel k tomu černovlasému a špičky prstů se dotkl jeho tuniky na rameni. Cuknul sebou, směrem ode mě a zavrčel, jako lapená zvěř. Zamračil jsem se na obchodníka. Ten se mi začal překotně omlouvat a přetáhl neposlušného bičem přes obličej. Z rozseknutého rtu mu začala téct krev. Hřbetem ruky jsem mu ji střel, v tu chvíli po mě zhnuseně plivnul. Zasyčel jsem zlostně a odstoupil. Hned na to dostal černovlasý ránu pěstí do břicha a sesunul se na kolena, aby popadl dech. Otočil jsem se a kráčel ke světlovlasému chlapci. Blonďáček mě sledoval svýma velkýma, pomněnkovýma očima a lehce se chvěl. Otřel jsem si krev do cípu pláště a lehce mu rukou zvedl tvář. Pak jsem se na něj usmál.

"Jak dobře bys mi sloužil?" Pronesl jsem medově, aniž bych jeho obličej pustil. Očividně znervózněl, ale dostal ze sebe odpověď.

"U…udělal bych všechno… co si řeknete…" Přikývnul jsem a spokojeně od něj ustoupil. Pak jsem se na ně znovu ze vzdálenosti několika kroků zadíval.

"No a co ty? Stejná otázka." Kývnul jsem k hnědovlasému. Ten sklopil pohled k zemi a zašeptal.

"Nemám na výběr, pane." Rty se mi znovu pozvedly do úsměvu. Raději už jsem se nepřibližoval k tomu tmavovláskovi, ale když zvedl pohled, podíval se mi přímo do očí. To si otrok NESMÍ dovolit. Já jsem ale držel, i když mě z těch onyxových duhovek běhal mráz po zádech.

"No a co t…"

"Čekal bych a doufal v první příležitost tě zabít." Zavrčel docela nahlas a já šokovaně pootevřel rty. Hned jsem ale svou masku vrátil do normálu, protože v té slabé chvilce jsem spatřil vítězný záblesk v jeho očích. Pohlédl jsem na své dva sluhy, kteří nečinně postávali u dveří a kývnul jsem směrem k nim.

"Toho černovlasého. Hned." Obchodník se mi poklonil, vypadal potěšen. Začal hned řídit oba mé poskoky a já se ani neotočil. Šel jsem nahoru sám, abych nový přírůstek zaplatil.

(Sasuke)

Jeden z těch poslíčků mě chytil za krkem a donutil mě sklonit hlavu. Proti třem mužům jsem neměl šanci. Ten zmetek, proč si vybral mě?! Než jsem se nadál, mělo jsem ruce rozvázané, ale hned zase za zápěstí připevněné k sobě, tentokrát před tělem. Bránil jsem se, když mi ošetřovali zranění na tváři, ale byl jsem na ně moc slabý. Nakonec mě ti jeho dva černoušci vyvedli ven s lýkovým provazem na zápěstí. Vytrhnout se jim bylo nemožné, ani jsem to nezkoušel. Bral jsem to pozitivně, alespoň budu moct zabít toho černovlasého hajzla. Stál tam… na ulici a nasedal na připraveného koně. V jeho tváři jsem nepoznal jediný výraz…

(Itachi)

Jeho vzpurnost se mi líbí. Přitahuje mě myšlenka, že bych mohl tenhle nezdolný temperament zlomit… byl jiný než ostatní a já ho chtěl. A JÁ mohl mít všechno, co chci. Chytil jsem konec toho provazu a přivázal ho k sedlu. Pak jsem hřebce pobídnul a on se pomalu rozešel. Můj nový, mladý otrok se vzpíral, ale koni konkurovat nedokázal, takže mu nakonec nezbylo než být rád, že zvíře neženu klusem, nebo snad cvalem. Kráčel potichu, ale neměl sklopenou hlavu, jako druzí dva pokorní sloužící, co za mnou spěchali.

Za nedlouho už jsme dorazili k mému paláci, naštěstí nebyl moc vzdálen od hlavního centra města. Sesednul jsem z koně a zatím co černoch odcházel ustájit koně, přikázal sem, aby mi nový přírůstek jeden ze sluhů odvedl do pokoje.

"A neměl bych ho jako pokaždé nechat nejdřív umýt, pane…?" Vypadal trochu zmateně, tak hloupé otázky… ale co od něj mohu čekat, že.

"Ne, udělám to sám." Jakže to říkali, že se jmenuje…? Sasuke…? Asi tak. Myslím, že si to pamatuji správně. Po nějaké době mi sluha doopravdy přivedl mého černovláska nedotčeného do pokoje, pořád se svázanýma rukama, pro jistotu.

"Budete si přát ještě něco, pane?" Zeptal se v hluboké úkloně otrok.

"Ne, už můžeš jít." Mávnul jsem rukou a ani se na něj nedíval. Sledoval jsem při tom chlapce, co se zády opíral o stěnu vedle dveří a vraždil pohledem vázu s živými květinami na stolku. Jakmile se za námi zavřely dveře, přešel jsem k němu.

"Takže Sasuke,"

"Tyrane." Zavrčel.

"Tak silná slova není třeba užívat. Vždyť jsem ti nic neprovedl."

"Žiješ a to samo o sobě je hodně zlý." Měl ostrý jazyk, to se mu muselo nechat.

"Neměl bys být na svého pána tak drzý. Mohl bych tě potrestat…"

"NEJSI můj pán, podle zákoníku svobodných zemí jsem právoplatný občan." Odsekl mi. Odhrnul jsem mu vlasy z čela a druhou rukou pohotově zarazil ty jeho, když mě jimi chtěl praštit.

"Od teď jsem tvůj zákon já." Na to mi nic neodpověděl a zarytě mlčel. Za chvíli mi už připadalo ticho dlouhé.

"To co máš na sobě se mi nelíbí."

"Ani mě ne." Vida, na něčem se přeci jen shodneme. Ušklíbnu se.

"Tak bychom to mohli sundat." Trhne sebou a odstoupí ode mě asi na deset kroků. Nemá kam utéct, připadá mi roztomilý. V jeho lesknoucích se černých očích spatřím děs, strach a úlek… najednou jsem u něj, chytám ho za svázané ruce a otáčím ho čelem ke zdi. I když sebou cuká, podaří se mi rozvázat ten pásek a roztrhnout sypkou pytlovinu, která mu zakrývala tělo. Když ho vidím zezadu nahého… na chvíli se mi rapidně zrychlí tep a buší mi hlasitě ve spáncích. Byl… nádherný. Sametově bílá kůže, rýsované pevné svaly tvořily široká záda… lehce prohnutá páteř přecházela v dechberoucí zadeček, kterého se prý ještě nikdo přede mnou nedotkl… ta představa způsobila, že jsem ucítil jisté nepohodlí v klíně. Už JENOM z pohledu na něj! Ještě pevněji jsem ho stiskl a trhnul s ním ke koupelně. Ne že bych si potrpěl na čisté milence, ale často se díky vodě osvěžili a probrali. A tohle by mohla být moc zajímavá podívaná… bránil se mi, ale i se svou docela obdivuhodnou sílou na mě působil jako zápolící štěně. Shodil jsem ho do vany plné horné mýdlové vody a než se stihnul vzpamatovat, ruce jsem mu za hlavou svázal k empírovým nožičkám vany. Seděl ve vodě, jejíž bublinky zakrývaly to dokonalé tělo po pás… viděl jsem jeho vypracovanou hruď, široká ramena, krásný krk… mokré prameny vlasů se mu lepily na obličej, tenkými rty hlasitě vydýchával minulý 'souboj'… prudce jsem se nadechl a došel k němu s žínkou v ruce. Trhnul se svázanýma rukama a zlostně se na mě zadíval. Nehrál dobře, viděl jsem i ten strach…

"Zkus se mě dotknout svině…" Zasyčel nebezpečně. Na jeho varování jsem ale nedbal. Chytil jsem ho pod krkem, aby sebou neházel a zbytečně mě nezmáčel, sednul jsem si na okraj vany a kusem sametové látky jsem mu přejel po klíčních kostech až na krk. Zamračil se a trhnul hlavou, pokusil se mi vykroutit, ale byl jsem o dost silnější. Nemohl zapřít, že se mu to líbilo, i když nechtěl. Jednou rukou jsem se dotkl jeho tváře, ale ucuknul mi. Jen jsem se usmál a rukou s žínkou jsem zajel níž… pod vodu, až na jeho podbřišek. Přivřel náhle oči a něco nesrozumitelného zavrčel. Chtěl jsem sjet ještě níž, v tu chvíli ale prudce zvednul nohu a kopnul mě s ní do hrudníku tak silně, že jsem málem spadnul. Tohle přehnal. Pustil jsem látku na zem a sehnul se, abych mu rozvázal ruce. Vypadal překvapen a asi proto se mě nepokoušel zabít.

"Vykoupej se a pak přijď. Budu na tebe čekat v pokoji." Dořekl jsem autoritou podbarveným tónem a odešel. Pohár mé trpělivosti ještě nepřetekl, ale byl už po okraj naplněn.

---

Pokračování