Pod svícnem největší tma II - 6.kapitola

Shira-chan se tímto omlouvá za svou dlouhou nepřítomnost, z důvodu nedostatku času a dalších problémů. Zvolna se nám blíží konec téhle povídky a nahradí ji mé první ne-spoluautorské dílo, v němž vůbec nepůjde o yaoi, hentai a další *ehm* věci, nýbrž o příběh s tématikou řeckých bájí a pověstí. V těch se vyznám, jelikož velmi úzce souvisí se starověkým Římem, o kterém píšu seminární práci. Mňo.

---

Nad planinou se smrákalo. Poslední paprsky slunce zmizely za zlatavých odlesků na červánkově rudé obloze a i lesy se ponořily do ticha. V chatce se téměř nesvítilo, až na oheň v krbu a malou lampičku v ložnici. Konan všechny vyhnala někam ven. Zvládne to sama i bez cizí pomoci. Navíc tady nepotřebovala nervózního Itachiho. Díky její povaze se na tohle povolání celkem hodila. Neděsila ji krev a dokázala zachovat chladnou hlavu za všech psychicky extrémně náročných situací.

Sasuke se v posteli zmítal pod stále častějšími záchvaty. Už se ani nemohl uklidnit. Nehty pevně zatínal do pout, jimiž měl spoutané ruce a do dřeva, až z něj oprýskal malé třísky. Nezbavil se toho zlozvyku nedávat nikdy najevo bolest a tak si do krve rozkousal ret, ale nekřičel. Konan mu sice mohla dát roubík a něco na uklidnění, ale nemohla předvídat reakci. I když jediným zhoršením mohla být snad jenom smrt. A to si prostě nehodlala připustit ani jako lékař ani jako člověk, vázaný slibem. ,,Zkus přimjout tu výzvu a přežít," pronesla s úsměvem, za což si od něj vysloužila krátký vražedný pohled, který se však v té bolesti skoro ztrácel. Horečka vystoupala už na něco přes čtyřicet stupňů a ani obklady nepomáhaly, občas mu dala na rty pár kapek vody kvůli tekutinám. A to celý proces skoro ani nezačal.

,,Jak mu je?" To byla první věta, co pronesl Itachi, když se s blonďákem vrátili z města z 'nákupů', zatímco Deidara hned běžel dát Kon potřebné léky. Itachi upřel oči k Obitovi. Taky si s ním teď ve volnu chtěl promluvit o Sasorim.

,,Zhoršuje se to," řekla Konan aniž by k němu zvedla pohled. Na stůl zatím vysypala věci pro přípravu protijedu. Stejně bude muset s přípravou chvíli počkat. Pak se bude během následujícího dne snižovat dávkování. Tedy pokud ho to ještě dnes nezabije.
Obito seděl v křesle a trochu nepřítomně pozoroval plameny v hořícím krbu, které byly jediným zdrojem světla v místnosti. ,,Vim, o co ti jde," pronesl pak až nezvykle dospělým hlasem. ,,Všichni víme, že jenom jedinej člověk by byl schopnej udělat jed na takovýhle úrovni během pár dní. Zeptej se Deidary." Poslední větu řekl lehce hořkým tónem, možná smutek kvůli ztrátě přítele nebo něco docela jiného.

Itachi se s pozvednutým obočím otočil na blondýna, ale i když se díval na něj, nemohl ignorovat Sasukeho bolestné steny. Klekl si vedle něj a jenom mu lehce přejížděl prsty po tváři. Ta bezmoc ho zabíjela. Mohl tu jen sedět a vidět, jak se trápí.

Deidara mlčky ukázal ke dveřím. Chtěl, aby to slyšelo co nejméně lidí. Zkušený pozorovatel si však nemohl nepovšimnout, jak mu náhle jindy tak radostně zářící pomněnkové oči potemněly. Konan mu předtím už říkala detaily o tom jedu. Věděl, kdo zatím je.
Konan mezitím smíchala několik přísad do malé ampulky, pak průsvitnou tekutinu dostala do injekce. ,,Uvolni se nebo to bude bolet ještě víc," poradila Sasukemu a rychle mu vpíchla protilátku do žíly na předloktí. Pak poprvé od začátku celého procesu vykřikl. Po tváři mu stekla jediná slza. Bolelo to víc než předtím. Cítil se jako by se mu tělem rozléval tekutý oheň.

Itachi pevně stiskl rty. Tohle byla nejstrašnější situace, ve které kdy byl. Málokoho by to napadlo, ale jeho největší slabinou byl právě jeho bratr. A jeho bolest byla pro Itachiho třikrát tak strašná. Dralo mu to srdce na krvavé cáry. I tak se ale zvedl a ač nerad, opustil místnost. Věděl, že teď by mu nedokázal pomoct.

Deidara už čekal venku na terase a opíral se o zábradlí. V prstech svíral zapálenou cigaretu a nepatrně se chvěl. Když ale uslyšel kroky, trochu se uklidnil potáhnutím z cigarety. Neměl rád vůni tabáku, ale lepší než se pořád opíjet jako to dělal předtím. ,,Přemejšlel jsi někdy nad tím, co bys dělal, kdyby tě nemiloval? Kdybys musel bezmocně sledovat jak zneužívá a ničí ostatní, spí s každou kurvou a ty mu nestojíš ani za pohled..." Zvedl pohled k nebi. Hvězdy se mu odrážely v posmutnělých očích. Usmíval se, ale ironicky a jaksi vzdáleně.

,,Ne. To bych zešílel," odpověděl mu popravdě. Tak nějak měl pocit, že teď si před ním na nic hrát nemusí. Nemohl si pomoct aby mu dlaní konejšivě nepřejel po ruce. Nemyslel to zle, jenom jako gesto soucitu. Empatický byl dost na to, aby poznal, že Deidara tu, ačkoliv to tak zmiňoval, nemysel Itachiho a Sasukeho.

,,No vidíš. A já s tim musim žít celou dobu." Krátce se zasmál a zavrtěl hlavou. ,,Bolí to jenom chvíli, ale pak už si na to tak nějak zvykneš."

,,Spíš znecitlivíš," pronesl smutně Itachi. Vybavil se mu ten rok, co si myslel, že o Sasukeho definitivně přišel. ,,Takže vás podrazil právě ON?" Začínal tušit, že to je Sasori a radši ani nemyslel na to odpoledne, kdy si ho ještě k tomu před Hidanovým dozorem, vzal.

,,Je to skoro jistý. Možná ho k tomu někdo donutil, chtěl bych tomu věřit, ale... Byl z nás nejlepší expert přes chemii a jedy vůbec. Tenhle styl by mu dokonale seděl." Pak se mu na dlouho upřeně zahleděl do očí. ,,Vim, co jsi mu tehdy udělal. Nenáviděl tě za to. A taky vim, proč jsi to udělal. Sasuke s ním nějakou dobu spal, ale nebylo to tak úplně dobrovolný. Sasori si toho v minulosti prožil víc než my všichni dohromady a tak se na něm tyhle zvrácenosti hodně projevovaly. Nikdy se nikomu nesvěřoval, byl fakt hodně nepřátelskej. A to se mi na něm nejspíš líbilo."

,,Chápu. Samozřejmě si TO dodnes vyčítám." Ale pravdou je, že nelituju... Tohle ale nahlas nevyslovil. Nechtěl blondýnovi ubližovat ještě víc. ,,Proč jsou ti nejpřitažlivější zároveň nejhůře dostupní..." Zavrčel pak Itachi tiše, spíš konstatoval, než se ptal.

,,Ty máš to štěstí, že sis ho vybojoval." Deidara se na něj usmál a znovu obrátil pohled ke hvězdám.

Náhle ze dveří vyšla Konan. Beze slova se vydala ke studni a opláchla se ledovou vodou, pak se zhluboka napila z vědra a povzdechla si. Když se vrátila k chatě, Deidara jí mlčky podal cigaretu. Vděčně se usmála a zapálila si ji.

Itachi měl příšerné nutkání se jí zeptat na všechno, co mu vrtalo hlavou, ale pokoušel se držet a nechovat se jako děcko. Bylo to dost obtížné, ale věděl sám až moc dobře, že tady jsou i lidé, co trpí mnohem víc. Dokonalým příkladem byl třeba Deidara, ale především Sasuke. Prosebně se dotkl krabičky cigaret v blonďákově ruce. Chtěl s kouřením přestat, ale to počká, jinak by se z toho nervového vypjetí tady musel zbláznit.

Krátce se uchechtl, ale taky mu nabídl. Bylo těžké s tím přestat, ale nikdy se to prostě nedalo vydržet.

Konan ještě chvíli mlčela. ,,Bude v pořádku. Dala jsem mu nějaký sedativa a ta horečka klesla. Určitě to bude jistý až ráno, ale aspoň že neumře."

,,Děkuju." To bylo jediné, na co se Uchiha zmohl. Ale v tom slovu bylo obsaženo všechno, co cítil. Na druhou stranu ho nesnesitelně tížila představa, že je teď Konan za hodně vděčný. Ten pocit se mu ani trochu nelíbil. Ale to, co udělala, bylo jako zázrak. Itachi totiž skoro nikdy neděkoval. S výjimkou Sasukeho vlastně nikomu.

Odpovědí mu byl trochu strohý, ale přecijen upřímný úsměv. Sama si uvědomovala, jaké to musí být pro někoho jako je Sasuke. ,,Našla jsem tam něco k večeři, tak pak přiďte."

***

Itachi se probral díky bolesti hlavy, která ho skoro otupovala. Když se rozhlédl kolem sebe, jenom matně si vybavoval včerejší večer. Všichni se po strastiplné akci potřebovali uvolnit a všichni muži, pod vedením Hidana, málem vychlastali i francovku co měla Konan na očištění ran. Takovou kocovinu Uchiha už dlouho neměl. Když se pokoušel vstát ze země, kde nejspíš spal, opíral se o křeslo, na němž se rozvaloval Deidara. Tupou bolest teď cítil nejenom v hlavě. Přecijen... spal na dřevěných prknech, ale i tak... když vstával, vrčel s ironickým podtónem, ačkoliv se mu ta možnost nejevila objektivní. ,,Sakra... bolí mě prdel... jestli za to může někdo z vás, přisahám, že ho vlastnoručně vykuchám..."

Obito nerušeně spal na Deidarovi, vypadali docela spokojeně. Hidan samozřejmě už kouřil na terase. Konan si polejvala hlavu ledovou vodou ze studně, aby zahnala kocovinu a ještě s mokrými vlasy se vydala hledat něco k snídani.

Sasuke pomalu otevřel oči a zamžoural proti oknu. Bylo otevřené, takže tady byla docela zima. Pokusil se posadit, ale hlavou mu projela ostrá bolest. Nedokázal potlačit tichý výkřik, když mu před očima začaly probleskovat rudé jiskřičky.

Dveře se hned otevřely a dovnitř jako modrý blesk vběhla Konan se sklenicí vody, v níž byl rozpuštěný prášek. ,,Na. To ti pomůže."

Sasuke ale její ruku odstrčil. V očích měl zmatení a strach. ,,Kdo... Kdo jsi?"

Itachi na celý výjev zíral a chvíli se snažil si vsugerovat, že se jedná jenom o pouhý sen.

,,To... asi neni moc dobrý, co?" Otočil se zmateně ke Konan.

Takže se stalo přesně to, co si myslela. Odložila sklenici na stůl a sáhla Sasukemu na čelo. Teplotu měl jen maximálně zvýšenou. Trhnul sebou a odtáhl se, dech se mu zrychlil směsicí pocitů. Nejistota a hlavně ta nekonečná prázdnota v hlavě. Kdo byli tihle lidé? A proč je tady? Co se stalo? Pamatoval si jen svoje jméno.

,,Itachi, na chvilku si promluvíme." Odstoupila a vzala staršího Uchihu za dveře. ,,Vypadá to, že ztratil paměť. Krátkodobě. Ale podle všeho si nepamatuje nikoho z nás, takže ani to, že jsi jeho bratr. Těžko říct, jestli se mu vrátí."

Itachi se kousnul do rtu. Neznamenalo to pro něj jenom, že tím pádem bude muset začínat odznovu, ale také ztratil svého mladšího brášku.... NE! Ne, takhle přemýšlet nesmí. Musí něco dělat...

,,Můžu... můžu mu nějak pomoct, aby se probral...?" zeptal se šeptem a opatrně, jako by se obával odpovědi.

,,Teď mě poslouchej." Varovně zvedla ukazováček. ,,Jestli na něj někdo najednou všechno vyklopí, bude to takovej šok, že by mohl i zemřít. Někdo do toho jedu dal pojistku, kdyby se z toho dostal, tak aby se stalo přesně tohle. Takže ty můžeš udělat jenom to, že se k nmu budeš chovat opatrně a maximálně jako k příteli. Žádný bližší kontakt."

,,To mě zabije dřív než jeho ten šok," zavrčel stroze Itachi, ale dál už nic nenamítal. S tichým povzdychem a předsevzetím uklidnit se vešel zpátky do místnosti a pohledem vyhledal ten bratrův.

Sasuke se nejistě rozhlížel kolem. Kdo to byl? Vůbec na nic si nevzpomínal. Pokoušel se o to, ale bylo to jako snažit se do rukou zachytit proud vody. Pořád mu něco unikalo, ať se snažil sebevíc. ,,Ty..." začal opatrně. ,,Proč tady jsem?"

,,Šššššt. Musíš teď hodně odpočívat, Sasuke..." Přisedl si k němu Itachi a tiše se kousal do rtů. Bylo to těžší, než předpokládal.

,,Nic si nepamatuju..." Sasuke skryl tvář do dlaní. Třásl se beznadějí, neměl daleko k pláči. ,,Proč mě znáš, když já neznám tebe? Kdo jsou ti ostatní? Co se stalo?!" Poslední větu skoro vykřikl.

,,Klid..." Ale sám starší Uchiha měl ke klidu daleko. Opatrně mu obtočil ruku kolem ramen a konejšivě, jemně ho stiskl.

,,Nesahej na mě!" V panice zvýšil hlas a vyděšeně se stáhl do rohu postele. Choval se úplně jinak. Vzdor a tolik typický pohled dočista zmizely, nahradila ho jeho docela jiná stránka. Přál si odsud utéct a nikdy se nevrátit. Pryč, daleko od všech.

Itachi z něj ruku stáhl, krátce zoufale zaklonil hlavu a ze rtů se mu vydral srdceryvný povzdych. To bude ještě dlouho trvat... no a jsme zas na začátku. Perfektní. ,,Nic ti neudělám. Byl jsi..." Vážil pečlivě slova. ,,Nemocný. K tomu patří krátkodobá ztráta paměti. Mělo by to být v pořádku. Ale věř, že lidi tady ti nechtějí ublížit. Nikdo z nich. Ta dívka se o tebe celou dobu starala, chráníme tě tu, můžeš nám věřit.... když už nikomu jinému, alespoň nám. Není tu čeho se bát...ů Mluvil konejšivě a tiše. Tentokrát si udržoval odstup. Ale měl s tím problémy.

,,Něvěřím ti. Nelíbíš se mi." Druhou větu tiše hlesl a trochu zčervenal. V té chvíli připomínal své o několik let mladší já, když ho Itachi nachytal při nějaké nepravosti a on k tomu neměl co říct. ,,Chci jít ven," pronesl rozhodně.

,,Musíš odpočívat. Pošlu k tobě tu dívku, co se o tebe starala. Když nevěříš mě, jí bys měl. Kdyby ti chtěla ublížit, dávno by to udělala, ale ona tě zachránila." Pronesl se špatně ovládaným klidem, pak mu věnoval tichý úsměv a vypadl z místnosti. Ukázal hlavou Konan, aby tam šla. Věděl, že riskuje, že si k ní Sasuke vytvoří důvěrnější vztah, ale sám cítil, že to ezvládá a nechtěl mu ještě víc ublížit. Když se za modrovláskou zavřely dveře, nakopl Itachi vší silou židli na balkóně, tak tak, že se jí Hidan stihnul vyhnout, když letěla vzduchem.

,,Prej nelíbíš se mi," vrčel podrážděně, ale ne tím způsobem, když se rozčílí, ale když je agresivní kvůli způsobenému poranění. ,,Doprdele s tím vším, vážně..." rozčiloval se dál.

,,Ale copak, kocourek se umí i nasrat?" ozval se Hidan tím známým tónem, který všechny tolik vytáčel.

,,Drž hubu sakra..." Otočil se na něj tmavovlasý a kdyby mohl, spálil by ho plameny agresivity ve svých temně modrých očích. Měl co dělat, aby se ovládl. Navíc od doby, co se Sasukem spal naposledy si nic nedělal ani sám a pomyšlení, že se ho teď nebude moct určitou dobu ani dotknout ho dohánělo k zuřivosti.

,,Potřeboval bys trochu zchladit. A zašukat si s tebou v týhle náladě by mohlo bejt docela vzrůšo." Odstoupil od něj kvůli případnému útoku. Za zády na parapetu okna nahmatal láhev s vodou. Zašklebil se a chrstl ji na něj.

,,Ty...." Itachi byl rozčilen jenom několikrát v životě. Ale pak byl doopravdy schopen zabít. Děsivě se mu blyštilo v temných očích a rty byly staženy do zvláštní linky, jak zatínal zuby. Teď mu ještě ke všemu do očí padaly mokré černé prameny vlasů. Bylo vidět, jak se přemáhá, aby se Hidanovi nerozhodl ublížit.

Blížící se rvačku však v poslední chvíli přerušila Konan. Vyrazila ze dveří, v očích jí svítila ta zvláštní světla, která dokážou vytvořit jen neposlušní pacienti. Ale trpělivá byla dost. ,,Sasuke utekl. Běž se po něm radši podívat," přikázala tónem, který prostě nepřipouštěl žádný odpor.

Itachi párkrát zamrkal, než mu došel význam jejích slov. Radši se neptal, jak se jeho bratrovi povedlo utéct z místnosti 4x4 metry s Konan vedle sebe a hned vyrazil. Cestou ale šťouchl do světlovlasého tak, že spadnul na zem.

Hidan na něj nevraživě zavrčel, ale pod dohledem Konan se o nic nepokusil. S ní si nebylo radno zahrávat.
Téměř neviditelné stopy mířily do nedalekého lesa. Sasuke sice dlouho nedělal svou práci, ale zdálo se, že zakrývat stopy pořád ještě uměl. Sem tam ohnuté stéblo trávy, stopa v měkkém mechu... Ve vzduchu byla cítit voda od blízkého jezera.

Itachi běžel tak rychle, že když dorazil k cíli, pohled co mu vyrazil dech, byla poslední kapka aby se zastavil ve stínu stromů a lapal po vzduchu.

Sasuke stál v jezeře zhruba do pasu a opíral se zády o kořen stromu, jehož větve se dotýkaly hladiny. Se zakloněnou hlavou vnímal drobné kapky, které občas spadly z lístků na větvích, den předtím pršelo. Voda byla sice studená, ale dokázala ho úplně probrat. Soustředil se jen na sebe, na svůj pravidelný dech a vnímal každou buňku ve svém těle mnohem více než jindy. Ani si tak nevšiml pozorovatele. Pomalými kroky přešel doprostřed jezera, kde už byla hloubka a jediným pohybem se potopil, aby se za okamžik vynořil o kus dál s mokrými vlasy, které mu splývaly po krku až těsně nad záda a lepily se k temně černým očím. Na bledé porcelánové kůži ulpěly kapky vody a spojovaly se do tenounkých potůčků. Vypadal skoro až nadpozemsky.

Itachi se v tu chvíli ani nepohnul, jediné co udělal bylo, že zatnul nehty do popraskané šedé kůry vedlejšího stromu. Věděl, co by udělal, kdyby... kdyby si všechno pamatoval. Vzrušoval ho jenom pohled na tak dokonalé tělo a ve spojení s milovanou osobou to tvořilo neodolatelnou kombinaci. Starší Uchiha měl co dělat, aby se udržel nehybně stát na místě.

Sasuke po chvíli vyšel na břeh a jen se posadil na zem. Ještě to potrvá, než uschne a tak zatím nechal oblečení bez povšimnutí. Dlaněmi se opřel o zem za sebou a obrátil pohled k nebi. ,,Jak dlouho tam chceš ještě stát?" zeptal se tichým, zvláštně melodickým tónem.

Na druhou stranu... instinkty gangstera mu nejspíš zůstaly. Itachi se ani nepohnul. nechtěl riskovat, že by se k němu přiblížl víc, než na vzdálenost deseti metrů, jaká teď mezi nimi byla. ,,Je toho ještě dost co nevíš, bráško..." pronesl Itachi tiše, ale věděl, že ho Sasuke slyšel. Chtěl odvrátit zrak, aby ho to tak nelákalo, ale nemohl. Prostě se jeho oči upnuly k té dokonalé bytosti jako k modle a odmítaly se jí vzdát.

,,Možná je ani nechci vědět." S tím Sasuke vstal a oblékl se, nehledě na to, že mu pak nejspíš bude ještě větší zima. ,,Není slušný někoho takhle šmírovat," podotkl ještě, když procházel kolem něj.

,,Buď rád, že jsem 'jenom' šmíroval..." zavrčel si pro sebe Uchiha tak, aby to už jeho bratr nezaslechl. Radši. Nepohnul se až do chvíle, co nezmizely zvuky Sasukeho kroků. Pak se konečně otočil zády ke stromu a svezl se po něm na zem. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo a v očích ho pálí slzy. To nebylo moc dobré. Až teď na něj totiž dolehla skutečnost, celou svou pravdivou tíží. To, že Sasuke neví nic, co spolu krásného zažili, jak se spolu smáli, plakali, sváděli a... ,,Proboha..." Chtěl to zavrčet, ale na konci slova se mu zlomil hlas. Přemáhal se, dost obdivuhodně, ale byl zvyklý ukrývat své emoce. Na tohle ho ale nikdo nepřipravil. byl to pocit, jako když se vám zboří stavba, na níž jsme od základů pracovali společně. Během jediné chvíle. Přitiskl si dlaně k bělostné tváři, pootevřel tenké rty a zuby se pro útěchu zakousl do své vlastí ruky. Nedovoloval pocitům získat nadvládu nad svým tělem, ale teď byly silné skoro jako on a tak s nimi sváděl těžký boj.

Ticho lesa přerušil až jediný pronikavý zvuk. Výstřel. Pak za Itachim něco zašustilo a dotyčný mu zabodl do krku injekci s uspávacím prostředkem.