Obchodník s lidmi II.

Tak tady je druhá kapitola, konečně se dozvíme, jakou roli bude v příběhu Sasuke hrát.

Přeji hezké počtení, snad se bude líbit...

---

"Jdu trénovat, za tři hodiny jsem tady…" S tím se světlovlasý zvedl a přešel k velké skříni. Do té jsme mu nikdo nesměli lézt.

"Hidane, známe se, že jo. Buď tu za dvě hodiny." Zavrčel jsem nazlobeně. Pro něj bylo zkrátka typické, že chodil pozdě, což se stalo poměrně velkou poskvrnou na čistém štítu profesionálního zabijáka, jakým skutečně byl.

Jen se na mě přeslazeně usmál a ze skříně vyndal dlouhou katanu s lesknoucím se ostřím. Nedokázal jsem skrýt své překvapení.

"Učíš se s něčím novým?" Hid znal a specializoval se na všechny druhy střelných zbraní, ale nejraději měl nože, meče a podobné kousky. Sice s nimi moc často neměl možnost zabíjet, ale všichni jsme své obzory museli neustále rozšiřovat, abychom udrželi krok s dobou. Na mou otázku jenom smyslně zkroutil rty do úsměvu, katanu vyhodil do vzduchu a chytil ji druhou rukou, kterou zbraň zlehka potěžkal. Pak ještě vyndal nějaké dvě zbraně k odstřelu a skříň zase pečlivě zavřel. Nezamykal, stejně měl každý z nás v popisu práce umění dostávat se do zámků, to patřilo k základům. A i tak by mu tam nikdo nelezl… ačkoliv já lidi neusmrcoval, taky bych si nepřál, aby mi kolegové lezli do mé skříňky s chemikáliemi, převleky a dalšími potřebami.

Tady jsme si navzájem respektovali naše osobní soukromí. A stejně to bylo i s osobním prostorem, na to jsem si zvlášť potrpěl. Nesnášel jsem, když mi někdo lezl blízko k tělu, bylo to takové postižení z práce, kde jsem takhle otravoval já ty ostatní. Dovoloval jsem to jen Sakuře, která byla něco jako moje dobrá kamarádka s výhodami už skoro rok. Všichni tenhle můj požadavek respektovali, tedy až na Hidana. Protože ten žádný osobní prostor neuznával. Jenže já už dávno vzdal snahu o jeho srozumění s požadovanou vzdáleností minimálně půl metru od mého těla, protože světlovlasý šel často pod hranici deseti centimetrů. Nikdy bych to nikomu nepřipustil, ale svým způsobem jsem byl nucen si na něj zvyknout. Ani už na něj vlastně nereaguji, nebo ho neodstrkuji, protože když ukážu, že mě štve, jen mu tím udělám radost a to mi za to skutečně nestojí. Často se s obětí musím i vyspat, takže když mám troch volného času, snažím se od sebe držet lidi co nejdál.

Vydržel jsem tam nečinně sedět ještě půl hodiny, než jsem vstal a vydal se do cvičební haly. Cítil jsem na sobě mírnou nervozitu… i po takové době jsem nebyl stoprocentně klidný. Širokými dveřmi jsem vešel do obrovité podzemní haly. Panovalo tu soustředěné ticho, přerušované jen zvuky výstřelů. Rozhlédl jsem se a vyhledal Hidana. Vypadalo to, že se bavil. Vůbec nepůsobil jako muž, co za chvíli možná bude zabíjet. Ležel na břiše na jakési nainstalované vyvýšenině se střelnou zbraní v ruce a pokoušel se odklonit kulkou dlouhý šíp, který vystřeloval další Vyhlazovač jiného týmu z rohu místnosti na terč, od předpokládaného místa dopadu. Když uslyšel zvuk otevírajících se dveří, otočil se na bok a jeho rudé oči se vpily do mé postavy.

"Proč netrénujete venku?" Plácnul jsem první hloupost, co mě napadla, protože jsem potřeboval s někým mluvit, nevydržel jsem sám mlčky sedět v prázdné místnosti a čekat… ale tohle Hidan vědět nemusel. Navíc to nebylo úplně od věci, i on někdy trénoval venku - bylo to o něco výhodnější, protože se dalo trénovat například i střílení v dešti a podobně, což se v místnosti simulovalo dost těžko.

"Nerad chodim ven. Jsem pak překysličenej." Ušklíbl se a já se musel usmát. Lepší výmluvu jsem doopravdy neslyšel, Hid se jimi vždy jen hemžil. Vyšvihl se na nohy a ležérně seskočil na zem.

"Copak? Nudil ses?" Pozvedl obočí a já jen vzdorovitě semkl rty.

"Říkejme tomu tak. Nedal by sis něco dát na posilněnou před naší akcí…?"

……

,,Ahoj." Usmál se blonďák mile a objal kolem pasu drobnou černovlásku. Potěšeně se na něj natiskla a přivřela čokoládová očka.

"Dlouho jsme se neviděli, lásko." Muž se omluvně zasmál.

"Už jsi mi chyběla… víš přece, že jsem nemohl jinak, mám moc práce. Mám pro tebe překvapení…" Dívce se rozšířily oči vzrušením.

"Tak tys nezapomněl…!"

"Ne, vím že máš dnes svátek, tak jsem to chtěl patřičně oslavit."

"Bože, já tě miluju…"

"I já tebe," S tím jí nabídl rámě a ona se do něj vděčně zavěsila. Setkali se na kraji města, pomalu ji vedl až k řece. Bylo pochmurné, chladné počasí, šedé mraky se nadouvaly deštěm, co hrozil spadnutím, ale zatím tváře zamilovaného páru ovíval jen chladný vítr. Blondýn dívce omotal ruku kolem ramen a otočil si ji k sobě.

"No tak, Jeremy, jaké je to překvapení…"

"Už to bude, andílku…" Sklonil se k jejímu uchu a zašeptal.

"Zavři oči…" Dívka si zamilovaně povzdychla, ale uposlechla ho. Pak něco ucítila na rtech. Nějakou… měkkou… látku…? Zhluboka se nadechla a do nosu jí zaštípala zvláštní vůně... nebo pach…? Prudce otevřela oči. Blonďák měl tvrdý výraz, takový, jaký u něj nikdy neviděla a k ústům a nosu ji tiskl bílou látku. Poděšeně sebou trhla, ale držel ji tak, aby se mu nemohla vykroutit. Začala zmatkovat, ale brzy zjistila, když pomalu upadala do bezvědomí, že už je pozdě…

Když se přestala bránit a její tělo se docela podvolilo, pomalu jsem ji zvedl do náručí. Nikdo kolem nebyl, to už jsem se ujistil před tím. Hidana nebude potřeba. K okraji silnice zajelo auto. Nebylo luxusní, takový vůz by byl zbytečně výrazný a nápadný. Hodil jsem dívku do rukou Kakuzovi, který byl za pět sekund u mě a sám jsem bleskově nasedl. Auto vyjelo a když jsme už byli mimo město, krátce jsem si povzdychl a otočil se, abych viděl na zadní sedadla, kde Kakuzu obratně svazoval ruce a nohy bezvládné Akiry.

"Celá akce trvala sedm celých tři setiny sekundy. Blahopřeji." Usmál jsem se, když nám to Tsunade slavnostně do reproduktoru oznámila.

"Konec akce pro vás, pánové. Já sice ještě budu muset zařizovat další věci, ale případ Akiry Tasakimu je pro vás u konce."

……

"Tak, co kdybych tě na oslavu ukončení případu pozval na kafe?" Hid se opíral předloktím o stěnu vedle mě a sledoval mou reakci. Narovnal jsem se a trhavě se nadechl.

"Hidane, já se s tebou nevyspim…" Ani nemrknul.

"Fajn, tak na čaj." Protočil jsem panenky.

"Já budu po dnešku rád, když se pořádně vyspim."

"Hmn…." Pozvedl jedno obočí. Povzdychl jsem si.

"SÁM."

"Jak myslíš. Dej vědět, kdybys nemohl usnout." Protáhl dráždivě a já měl pocit, že odešel ke dveřím. Opět mi ale dokázal, jak profesionální zabiják umí mást.

"Aaah, to svědomí, že…." Ucítil jsem jeho dech znenadání zezadu na krku a tělem mi projel nepříjemně mrazivý záchvěv. Nikdy se mě sice nedotkl, ale u něj jsem si nebyl jistý v ničem.

"Hidane, co zas zkoušíš," Ozval se znuděný, hluboký hlas Kakuza, který právě vstoupil do místnosti. Hid se mnohosmyslně ušklíbl a otočil se ke dveřím. U nich se ale zastavil a zlehka přivřel oči, když Kakuzovi odpovídal.

"Stejně se mi jednou podvolí, mě nikdo dlouho vzdorovat nedokáže…" Pak zase zmizel, jako stín. Něco jsem zavrčel a vzal si pár věcí, co sem tu dneska měl. Štval mě. A nějvíc to, že měl pravdu. Ano, mě - na rozdíl od něho - svědomí hlodalo často. Už jsem se odlíčil i převlékl. Konečně jsem se cítil zase trochu jako Uchiha Itachi.

……

Volno mi jen prospělo. Trochu jsem se uvolnil a začal zase normálně dýchat. Byl to sice jen týden, když pak ale v pondělí přišla SMS od Tsunade, že máme další případ, byl jsem šťastný, že budu mít co dělat. Jenže… ten den začalo všechno nanovo.

Něco je špatně. To byla první věta, kterou jsem si řekl, když jsem vešel do naší společenské místnosti. Atmosféra tu divně pulzovala, konverzace pokulhávala… cítil jsem pohledy celého mého týmu, nikdo mi ale nic nevysvětloval… dokonce ani Hidan, který má vždycky plnou hubu keců, toho moc nenamluvil.

Začínal jsem mít pocit, že už se to nedá vydržet a měl jsem chuť zařvat do toho tísnivého ticha: Tak co se sakra děje…?! Dřív, než jsem to však stačil uskutečnit, nastal čas, abychom všichni zasedli ke stolu. Blondýnka, naše Manažerka, k nám promluvila nezvykle tlumeným hlasem… Tak kurva, copak nás někdo udal…? Nebo co se děje?! Byl jsem zmatený a nejistý zároveň, její hlas mě moc neuklidňoval.

"Takže… náš tým 3581 obdržel nový případ. Má pořadové číslo 45 766. Jde o oběť, na níž má být provedena rituální vražda pro jednu ilegální náboženskou sektu…" Zadrhla se a jako by ztratila řeč. Nechápal jsem… rituální oběti jsme tu měli často, pro mě se nic neměnilo, jen jsem ji musel svést a donutit, aby mi důvěřovala, nebo důvěřoval.

Pořád mi chyběl nějaký důležitý dílek mozaiky… Tsunade už asi nevěděla, jak pokračovat a tak své oči upřela na papír, co měla v ruce a uchýlila se jen k prostému čtení faktů.

"Případ: 45 766. Tým: 3581. Účel oběti: rituální obřad. Klient: X." Kvůli naší bezpečnosti jméno klienta věděla jen Tsunade.

"Datum zadání: 27.8. Nejpozdější datum splnění: 27.9. téhož roku. Osobní údaje…" Nadechla se a znovu mě obezřetně sjela pohledem. Přestávalo se mi to líbit… něco tu nehraje…

"Osobní údaje. Věk: devatenáct let. Matka: Tarusa Soejoma. Otec…." Přivřela oči a rychleji než obyčejně přečetla.

"Otec: Fugaku Uchiha…" Pootevřel jsem šokovaně rty. C…cože…?! Snažil jsem se popadnout dech, ale nedařilo se mi to. Zalapal jsem po vzduchu, tohle jsem nedokázal vstřebat… znamenalo to nejen to, že mám sourozence, ale i to, že můj otec matku… podvedl…

"Jméno: Uchiha Sasuke…" Zrychleně jsem se nadechoval a měl jsem pocit, že tu není dostatek kyslíku… zlehka jsem pohnul ztuhlými rty.

"Já mám…"

"Nevlastního bratra." Dokončila za mě Tsunade.

"Proboha…" Najednou jsem sebou prudce trhl, když jsem si dal dvě a dvě dohromady. Po devatenácti letech zjistím, že mám bratra a… mám ho přivést na smrt…

Kakashi ihned odtušil, co mi právě došlo a stiskl mi rameno.

"Itachi, nemusíme ten případ brát…" V tu chvíli jako by mi pročistil mysl. Upřel jsem na něj své oči a pevně, vzdorovitě semknul rty.

"Ne. Vezmeme to." V místnosti se po mém rozhodnutí rozhostilo ticho. Nikdo si neodvažoval odporovat. Nakonec se mě opatrně Tsunade rozhodla zeptat…

"Jseš si jistej…? I když… víš, co budeš muset udělat…?" Já už měl ale dávno jasno… Pronesl jsem s mrazivým klidem, který mi najednou znenáhla pročistil hlavu, pár nezvratných faktů, jež jsem logicky z nastalé situace vyvodil.

"Vím. Jenže kdybych to nevzal, vyhodili by mě a ten případ by stejně dostal někdo jiný. Udělám to já…" Vzhlédl jsem k nim a v očích se mi už zračilo pevné odhodlání.

,,Je to MŮJ bratr."

---

V další kapitole:

,,...tak tady ho máme..."

,,Čím víc se mi budeš vzpírat, tím hůř pro tebe..."

,,Nervy...? Vim, jak ti pomoct..."

,,... PROBOHA ITACHI! Tohle jsme neplánovali...!"