Obchodník s lidmi I.

Zdravím všechny.

Takže momentálně sedím v Krkonošské chatičce, kde pro signál musím vylézt na kopec, z oblečení vyklepávám pavouky, co mi tam v noci nalezli, ze sednice vyhazuji toulavé psy a kočky a s vámi komunikuji jen díky kamarádce, která naštěstí duchaplně sbalila s sebou internet, takže ačkoliv načtení jedné stránky trvá cca 15 minut, doklikala jsem se až sem, abych vám tu mohla nechat první kapitolu.

---

Varování: Názory postav v povídce se nemusí slučovat s názorem autorky! (Tak ne abyste mi nadávali za Itachiho názory)

Plus, vím že to tak nevypadá, ale BUDE to ItaSasu, ale než se objeví, musíte se prokousat úvodem.

---

,,To je příšerná blbost." Zavrčel jsem a hodil po dívce, která se mi válela po posteli tlustou knihu s měkkou vazbou. Uraženě pootevřela ústa a spálila mě pohledem, kterým se snažila zjistit, jestli to, co říkám, myslím vážně - nechápu proč.

"Co? Copak ti svalnatej upír nepřijde úžasnej?" Pozvedl jsem obočí a tentokrát jsem se já snažil odhadnout, jestli její otázka nebyla jen sarkasticky mířenou poznámkou.

"Děláš si srandu? A vůbec…" Mírně jsem se zamračil a nechápavě naklonil hlavu.

"Nepřijde ti divný, ptát se svýho kluka na hodnotu přitažlivosti Edwarda Cullena?" Zamrkala jako nevinná ovečka a podepřela si rukama bradu.

"Ne. To ti vážně nepřijde sexy?" Takže JE praštěná. Protočil jsem panenky a předloktím se opřel o sloupek postele.

"Mě nepřijde, že třpytící se lesní víla, skákající jako veverka po stromech ještě k tomu s přítelkyní na zádech, by byla nějak extrémně atraktivní. Aspoň ne pro mě."

"Když to řekneš takhle, zní to blbě." Zavrčela tím tónem, jaký jsem u ní slýchával vždy, když jí došly argumenty.

"Měla bys číst něco jinýho."

"Tak fajn, věděla jsem, že ptát se tě na tvůj názor byla chyba ale netušila jsem, že toho budu litovat tak brzy. Čti si ty svoje chemický kraviny a mí knížky radši ani neotevírej."

"Nejsem sebevrah." Odhodil jsem svoje černé sako na opěradlo hlubokého křesla. Těmi 'chemickými kravinami' myslela knihy o různých jedech a uspávadlech. Nečetl jsem je pro zábavu. Jen jsem se vzdělával ve svém oboru, dělal jsem to kvůli své práci. Pohledem jsem střelil k posteli, na níž na břiše ležela mladší štíhlá dívka.

Náš vztah byl… zvláštní. Jinak jsem ho nedokázal definovat. Poznali jsme se díky naší práci a vlastně jsme neměli ani moc společného. Měl jsem ji rád, ale jen to a nic víc a Sakura si toho byla vědoma. Možná mě milovala, ale celkově jsme spolu byli jen kvůli sexu. Já se nerad vázal. Na otázku, jestli máme přítele či přítelkyni bychom oba odpověděli stejně. Ne. Postavil jsem se před zrcadlo a začal se navlékat do rukávů černého saka.

"Ty už zase odcházíš?"

"Musim vypadnout do práce."

"No a…" Objevila se za mnou a objala mně kolem pasu, aby mi mohla zezadu zapnout knoflíčky bílé košile, ke kterým jsem se ještě nedostal.

"Nemohl by ses tady potom stavit…?" Nahodila nevinně. Zasmál jsem se, chytil jí za ruce a jemně je sevřel.

"Co když tam budu přes noc, hm?" Posmutněla.

"Kdyby náhodou, budu doma." Ujistila mně potom ještě, než se odtáhla.

"Dobře, ale radši se mnou nepočítej." Obul jsem se a když jsem se zvedal, byl jsem tvrdě přiražen na vchodové dveře. Musel jsem sebou trhnout, málem mi tím vyrazila dech. Dívka se ušklíbla a její malé růžové rty se na chvíli vpily do mých.

"Užij si práci." Zasmála se škodolibě, když se odtáhla a já se pokoušel zjistit, jestli mám všechna žebra v celku. Kysele jsem jí úsměv oplatil a zabouchl za sebou. Až na chodbu jsem slyšel její tlumený zvonivý smích.

……

"Dobré ráno" Otočil jsem se za pozdravem. O dveře se opírala Tsunade a mírně se usmívala.

"Copak? Dobře ses vyspala?" Ušklíbl jsem se. Prošla kolem mě a vzala mi konvici s kávou z ruky, aby si také nalila. Zatvářila se smrtelně vážně.

"Spala jsem SAMA." Odvětila pak se zavrčením, jako by vysvětlovala triviální příklad malému děcku a já se jen upřímně zasmál.

"Zdar zvěři." Do místnosti vkročil vysoký světlovlasý muž. Měl vypracovanou postavu, bílé vlasy, sčesané od čela k týlu a karmínově rudé, nebezpečné oči chladnokrevného vraha. Spolu s tenkými přirozeně vykrojenými smyslnými rty jeho tvář tvořila poutavou kombinaci výrazu člověka, u něhož si nejste jisti, máte-li ho začít svádět, nebo před ním utíkat.

V naší společné kanceláři už na křeslech seděli dva muži, kteří nás ale všechny svými postavami zametali pod stůl. Mohli jsme cvičit jako blázni, ale nikdy bychom nedosáhli tak výstavních linií svalů. Oba byli z nás všech očividně fyzicky nejsilnější. Říkali jsme jim zkráceně 2K, obě jejich jména totiž na toto písmeno začínaly a při akcích byla důležitá rychlá a jasná komunikace. I oni už v rukou drželi hrnky s nápoji. U Kakuza jsem ale pochyboval, že má kávu. Nesnášel jí a většinou si dával čaj, dokonce to tady z nás byl jediný abstinent. Když jsem tohohle černovlasého muže se snědou pletí a chladnýma klidnýma očima potkal poprvé, ještě jsem tu ani nepracoval…

Byl jsem tehdy těsně po škole a chtěl jsem studovat dál. Chtěl. Tenkrát jsem nebyl ještě tak uzavřený a flegmatický. Na každém kroku jsem si užíval svobody mládí… když jsme jednou s kamarády měli dobrou náladu, ani nevím jak, jsme se vsadili, že (ačkoliv jsem byl přesvědčen, že jsem stoprocentní heterosexuál) sbalím kluka co kousek od nás sám seděl na lavičce. Nechápu do dneška jak, ale asi dvacet minut na to, co jsem k němu přišel a začal si s ním povídat, jsem měl svůj jazyk v jeho ústech, aniž by se mi bránil. Pak jsem se omluvil, že to byla sázka a s vítězným úšklebkem jsem odkráčel. Křičel na mě a vypadal rozzuřeně… chudák… nejspíš měl pocit, že to s ním myslím vážně. Když jsem pak dostal onu pětistovku, o níž jsem se vsadil (za míň bych do toho nešel) a všichni mí přátelé se rozešli po svém domů, v jedné ulici jsem si všiml, že mne kdosi následuje.

"Co chcete…?" Zavrčel jsem podezřívavě.

"Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit…" Byl to chlap jak hora a mě tehdy bylo devatenáct. I když jsem dělal sporty, bylo mi jasné, že proti němu nemám šanci. Ucouvnul jsem.

"Já vám radím, aby ste hned vypadl, nebo zavolám policii…" nejspíš jsem asi hodně křičel, protože mě tmavovlasý prudce narazil na zeď a já na pár vteřin ztratil dech.

"Tak mladej, aby bylo jasno, zaprvé neječ. To se mi nelíbí…" Sakra, jestli to je nějakej kámoš nebo nedejbože tatík toho ubožáka, co jsem ho obelstil v parku… začínal jsem mít strach. Konečně jsem se s hrůzou v očích zhluboka nadechl a párkrát zakašlal. Záda mě pálila jak čert, jen doufám, že mi nic nezlomil…

"Tak co chcete…" Zašeptal jsem stísněně. Přikývl a jeho stisk povolil.

"Tak se mi to líbí. Nemusíš se bát. Jde o to, že máš slušnej hereckej talent a u nás ve firmě takový sháníme. Šéf platí dobře, ta práce je ale trochu… mimo zákon. Což je samozřejmě bohatě zahrnuto ve výplatě… měl bys zájem?" Nejdřív jsem se bál a musel si to rozmyslet… nechtěl jsem dělat nic protizákonného, ale Kakuzu tenkrát mluvil pravdu… plat byl doopravdy hodně vysoký…

Slovo dalo slovo a já se stal Hercem. Ne, nenatáčel jsem filmy… dělám doopravdy jinou, nebezpečnější, ale mnohem lépe placenou práci. My v podstatě děláme do obchodu. Svého nejvyššího nadřízeného jsem nikdy v životě neviděl, to už tu dělám třetím rokem, ale je logické, že tak je to bezpečnější. Naše obrovská firma má miliony zaměstnanců po celém světě. Jsme ale rozděleni do skupin, abychom nebudili pozornost. V téhle branži se můžete stát Chytačem, jako je Kakuzu s Kakashim v našem týmu 3591, to ale musíte být obrovsky fyzicky zdatní. Taky jsou tu ale další funkce, v každé skupině jsou tři Spojky, jeden Manažér, v našem případě Manažérka, tři Cvičitele - tyhle lidi nesnášim, jsou to podle mě vymývači mozků… jeden Herec a jeden Vyhlazovač. Těch bylo doopravdy málo, vzhledem k jejich popisu práce, ale Hid to zvládal bravurně a zcela bez výčitek svědomí. Někdy pochybuji, že nějaké má…

"Je to jenom můj pocit, nebo jsi přišel do práce zase z jiný světový strany?" Zavrčel z druhé strany místo pozdravu Kakashi. Hidan se ušklíbl a jazykem si přejel rty.

"Ne, máš jen halucinace z nedostatku sexu a úplně křivě mě tu obviňuješ." To v podstatě znamenalo ano. Došel ke skříňce a začal si hledat nějaký lehčí alkohol. Nikdo nic nenamítal, svou práci dělal dobře, nikdy nic nezkazil a chlast měl prostě rád, tak proč mu bránit.

"Byl to ubožák, nebo ubožačka?" Nadzvedl jsem obočí, když se vedle mě světlovlásek narval a uvařenou kávu začal míchat s něčím tvrdším, co našel. Jeho rudé oči mně přelétly tím typicky arogantním pohledem. Úcta k lidem mu nic neříkala.

"Byl to šťastlivec, abys věděl. A držme se při zemi, měl lepší prdel jak tady Itachi." Pozvednul obočí a já jen nenávistně přivřel oči. Všechny jeho narážky se sexuální tématikou byly vždy mířeny na mě. Hid se ušklíbl a šel si sednout na další křesla u velkého stolu. Tsunade nás přelétla pohledem.

"Hidan, Itachi, 2K… takže jsme tu všichni." Usadil jsem se mezi Tsunade a Hida. Vysoká rázná blondýna pokračovala. Mluvila klidně, bez emotivního zapálení.

"Dneska máme den D. To znamená akce pro všechny."

"Takže pak budem mít novej případ?" Hidan vypadal natěšeně. Blondýna ho zpražila pohledem.

"Samozřejmě, ale teď se všichni musí koncentrovat na dnešní razii. Jestli se něco podělá, ztratíme tři měsíce práce, jasné?" Nikdo nic nenamítal, takže se rovnou jala vysvětlovat.

"Itachi. Dneska Akiru zavedeš na nějaké odlehlé místo, ostatně jako vždy. Už ti věří, neměl by být žádný problém. Včas dej znamení. Budeš ji uspávat?" Tiše jsem zavrčel povzdych.

"Budu muset. Je to docela holka od rány."

"Jakže se jmenuje ta dračice?" Ušklíbl se na mě Hidan. Samozřejmě to myslel z legrace, i on na tomhle případu pracoval, ostatně jako celý náš tým. Tsunade, naše Manažérka ho okázale ignorovala.

"Dobře. Dávej pozor, aby tam nikdo nebyl. S tím pomůže Hidan. Když někoho uvidíš, střílej."

"Klidně i odklidim tělo." Vyplázl na ní jazyk. On byl zkrátka profesionální zabiják. Zdál se sympatický, ale tenhle člověk byl to nejnebezpečnější monstrum, které jsem v životě potkal. Nejradši bych se od něj držel dál, ale čím dál tím víc mi připadá, že on chce pravý opak.

"2K, vy budete jeden řídit, druhý co nejrychleji odtáhne tělo do vozu. Znáte to přece. Všichni mě budete mít na sluchátku, poslouchejte moje rozkazy, budu monitorovat i lidi kolem. Itachi, to hlavně pro tebe." S kamenným výrazem jsem přikývl. Zachytil jsem Hidanův pohled, lehce se usmíval. Jeho bylo lepší ignorovat.

"Tak makejte, Itachi má s Akirou schůzku za tři a půl hodiny. Takže se maže převlíct. 2K, běžte si v autě objet terén, kdyby byly problémy. Ne abyste lezli z auta. Hidane," Otočila se na světlovláska.

"Ty seď na prdeli a neotravuj."

"Dej mi prosím lehčí úkol, tohle nedávám…" Zasmál se, ale to už každý odcházel na jinou stranu. Já chodbou sešel do maskérny. Tam jsem si pečlivě svázal vlasy do culíku, pak přes ně dal síťku a nasadil si paruku. Teď jsem měl kratší, blonďaté vlasy, které mi ale, podobně, jako ty moje vlastní, padaly do očí, takže jsem si je musel sepnout sponkou, abych si mohl nandat světle modré čočky. Pak jsem si ještě dooblékl tričko a otrhané rifle a make-upem šikovně zamaskoval nebo zdůraznil určité rysy mé tváře. To mi zabralo celkem třicet minut. Zvládal jsem to i mnohem rychleji, ale teď nebylo kam spěchat. Když jsem se vrátil do naší společné místnosti, seděl tam jen Hidan. Jakmile mě uviděl, na tenkých rtech se mu usadil úšklebek, který jsem měl vždycky chuť zničit pěstí, zvedl se a došel ke mně. Neuhýbal jsem, stejně by mi to nepomohlo. Naklonil se k mému obličeji tak blízko, že jsem cítil jeho pravidelné nádechy a výdechy. Sledoval jsem ho chladnýma očima. Zvedl ruku k mým vlasům.

"Jako Herce tě uznávám, v tom co děláš jsi dokonalý, ale i mistr tesař… se někdy utne…"

Něco cvaklo, stáhl ruku a na dlani mi ukázal tu odpornou růžovou sponku.

"Tohle mi rušilo dojem toho sexy kluka…" Něco jsem zabručel a sponku mu sebral. Jak jsem na to mohl zapomenout…?! Proboha. Nic jsem mu radši neodpověděl a rozmrzele jsem došel k zrcadlu u vchodových dveří abych si vlasy upravil. Tohle mu jednou vrátím…

---

V příští kapitole:

,,Copak? Nudil ses?"

,,Bože, já tě miluju..."

,, ... Aaaaach, to svědomí..."

,,Víš ale, co budeš muset udělat..."