I'm not your friend 5 2/2

Nevešlo se to....

---

Itachi mu na to nic neřekl, jen pořád nervózně hleděl na snímky, jako kdyby se mu bál říct, že umírá. Nakonec ale svůj pohled přece jen obrátil na bratra. Díval se na něj jako na štěně, které mají za chvilku utratit.

,,Jak bych ti to řekl," začal opatrně. ,,Radši si pojď sednout." Poklepal na místo vedle sebe. Jakmile Sasuke tak učinil, beze slova sevřel jeho ruku ve své.

,,Bráško," začal mimoděk bližším oslovením. ,, ,občas se i z lehkých úrazu stanou úrazy s následky do konce života." Pak se na chvíli odmlčel a zase pokračoval: ,,Vypadá to, že máš zánět a rána uvnitř hnisá." Opět se a krátkou dobu odmlčel. ,,A... a normálně by se to dalo operovat, kdyby se na to přišlo dřív." Itachi si utřel čelo do rukávu od košile, jako kdyby se potil. ,,Jenže je moc pozdě a nedá se nic dělat... není jiná možnost než amputace." Hned, jak to dořekl, sevřel Sasukeho ruku ještě pevněji v té své a druhou rukou mu zajel do vlasů, jeho prsty při tom letmo zavadily o Sasukeho tvář.

Sasuke si ho měřil nevěřícným pohledem. Nedokázal prokouknout, jestli je to pravda. V tomhle byl laik, neměl žádné lékařské vlohy.

,,Jo. Aha," dostal ze sebe kousavě.

Itachi tak mírnou reakci nečekal, byl proto mírně zaskočený, přesto dokázal pořád mluvit. ,,Ale dělají už dneska hodně dobrý ortézy. Nikdo to časem nepozná, až se s ní naučíš zacházet," snažil se znít klidně.

Sasuke čekal, že se každou chvíli začne Itachi smát s tím, že je to jenom další vtip. Odvrátil pohled.

,,Já.." odmlčel se pro prudký nádech. ,,Nejsem žádnej mrzák!" vyjel po něm zlostně.

,,Samozřejmě, že ne." Pohladil ho Itachi konejšivě po hřbetu ruky. ,,Povedeš úplně normální život."

,,Ne." Sasuke vstal a chytil se židle, když se mírně zapotácel. ,,Tak s tim jdi někam."

,,Počkej, Sasuke!" zavolal na něj Itachi polekaně. Vzápětí vstal, aby ho přidržel. ,,Neměl bys tu nohu zatěžovat," varoval ho tiše.

,,Jo? A co se může stát horšího? Můžu leda tak umřít." Se zavrčením ho od sebe odstrčil. Nepotřeboval ani lítost, ani péči. ,,Takovou radost ti neudělám."

,,Tím bys mi radost ani neudělal! Jak můžeš něco takovýho vypustit s pusy?!" Itachi ho chytil pevně za zápěstí a hrubě si ho k sobě přitáhl. ,,Uklidni se, ano?"

Sasuke mu zaryl nehty do rukou. Jindy by takové blízkosti nejspíš zneužil, ale teď... měl před očima úplné temno. ,,Nešahej na mě," zašeptal tiše a vymanil se mu. Jen s posledními zbytky sebeúcty potlačoval slzy hořkosti.

Itachi si ho k sobě znovu přitáhl, tentokrát ale jemně. Objal ho a nos mu zabořil do vlasů, ještě chvíli čekal, než něco řekl. Jakmile ale ucítil, že se Sasuke chvěje a v místech, kde o něj měl opřenou hlavu, se tvoří zvláštní vlhko, už to nevydržel a do ouška mu zašeptal: ,,Dělal jsem si srandu."

Chvíli bylo ticho, narušované jen Sasukeho přerývavými nádechy. Sevřel v prstech látku jeho košile a skousl si ret. Bojoval s chutí ho pořádně praštit. Takhle zkaženou náladu neměl hodně dlouho. ,,Zmetku," utrousil a hřbetem ruky si otřel oči. ,,Tohle ti teda nezapomenu."

Itachi se zasmál. ,,Ale ten pocit úlevy je dokonalej, ne?" S těmi slovy mu setřel z tváří poslední zbytky slz.

,,Ne. To se ti tak nelíbila moje dobrá nálada nebo co?" Odvrátil mladší pohled a posadil se zpátky na židli.

,,To neříkám, jen mě tak trochu trápíš, musel jsem ti to nějak splatit," ospravedlnil se starší. ,,Teď půjdeme ke mně do kanceláře a sundám ti ten obvaz, hm?"

Sasuke jenom něco zamumlal místo odpovědi. Možná si to zasloužil, ale i tak by ho nejradši praštil. Odbelhal se ke dveřím a odtud pak na chodbu.

Itachi šel zhruba dva kroky za ním, aby na něj dobře viděl. Možná to trochu přehnal, ale nelitoval toho, možná mu dá Sasuke konečně pokoj.