Pod svícnem největší tma II - 5.kapitola

---

Okované dveře s jediným malým okénkem se na chvíli otevřely a dvě muži ho strčili nebo spíše hodili do místnosti, hned zase s hlasitým prásknutím zavřeli dveře. Ozvalo se několikanásobné cvaknutí speciálních zámků a řetězů.

Sasuke ležel na zemi a trhaně lapal po dechu. Přes zuby cedil řetězec kleteb a slibů pomalé a mučivé smrti všech okolo. Na obličeji měl mělké i trochu hlubší šrámy a modřiny, které postupně přecházely od nenápadně narudlé až po tmavě fialovou. Z natrženého rtu mu po krku stékal tenounký pramínek krve a vsakoval se do vězeňského stejnokroje. Podobně na tom byl i zbytek jeho těla.

Takhle nevypadal kvůli ostatním vězňům. Ti mu nesahali ani po kotníky, natož aby se ho dokázali byť jenom dotknout. Rvačku poměrně brzy ukončili dozorci. Ale on prostě nepřestával. Nedokázal se uklidnit po tom, co je slyšel. Když chaos ustal, nehezky zřídil ještě několik členů ochranky a za to samozřejmě následoval trest "na zklidnění". Jo, policejní brutalita.

Posadil se a vyplivl krev. Za tohle ještě zaplatí. Všichni. Takže pro dnešek raději vynechá sprchu. Ne že by se jim nezvládl ubránit, ale nehodlal riskovat další problémy. Na druhou stranu… Trest si už vážně zhoršit nemohl. Ale nejdřív než cokoliv začne… Rozhlédl se kolem. Byl tu sám. Aha, takže samotka. To byl pro něj docela luxus. Předtím sdílel celu s několika dalšími ne zrovna milými spolubydlícími a poslední, na co teď měl náladu, byla další provokace. Potřeboval někoho zabít. Hezky pomalu a brutálně.

Byl tu sám. Bylo to neuvěřitelné, moci zůstat chvíli o samotě. Sprch tu sice bylo víc, ale skutečně tu byl sám. Těžko říct, jestli to mělo co dělat s jeho nynějším pobytem na samotce nebo měl prostě jen štěstí, o čemž pochyboval.

Opíral se čelem o chladné lesklé kachličky na zdech. Nesly na sobě znatelné stopy otisků prstů, dlaní a v mezerách bylo možné postřehnout něco mezi plísní a… ani na to raději nechtěl myslet. Po zádech mu stékaly pramínky vody a uvolňovaly každou buňku jeho těla. Když narazily na nějakou ránu, trochu to štípalo, ale on si toho nevšímal. Se zavřenýma očima a pootevřenými rty nechal své myšlenky volně plynout. Nejdříve se prsty jen zlehka dotkl svých rtů. Pořád si to pamatoval. Chuť těch jeho, tu úžasnou hebkost a poddajnost. Pak pokračoval po krku a ramenou, kde se na okamžik zastavil. Viděl ho před sebou, slyšel jak šeptá jeho jméno a opatrně a přeci vášnivě se dotýká jeho těla, vedl mu ruku. Zaklonil hlavu. Byl by přísahal, že ucítil ruku, která ho chytila za vlasy a pak letmý dotek jazyka na krku. Od koutků očí si pozvolna razily cestu průzračné křišťálové kapky a postupně se slévaly do několika menších stružek. Vzpomínal na ty chvíle. Bylo to špatné, zvrácené… A přesto nemohl přestat. Chyběl mu, tak strašně moc… Rukou sjížděl stále níž, občas si skousával ret a hlasitěji se nadechl. Otočil se a opřel zády o ledově studenou zeď, která ho příjemně chladila na rozpálených zádech. Stále neotevřel oči. Bylo to jako sen. Viděl před sebou přízrak ze sna. Bál se ho však dotknout, aby se nerozplynul v temnotě. Kdyby jen natáhl ruku, mohl se znovu dotknout jeho vlasů a uvolnit je z gumičky do onyxově kovového vodopádu. Proklouzávaly by mu mezi prsty jako tekuté černé zlato. Jeho šťastně a nepřítomně se lesknoucí oči. Připadalo mu, že byly první, co kdy uviděl ve svém životě. V mysli mu utkvěl ten pocit, když s ním mohl být spojený. Bylo to něco nepředstavitelného. Když cítil každý jeho nádech, sebemenší napnutí těla a tiché steny, znějící tak nádherně. A pak ta vůně jeho kůže. Nepřipomínalo to nic z toho, co dosud znal. Vzrušující, dráždivá a divoká. Vždycky chtěl vědět, jaké to je a pak se to stalo. Když mu položil ruku kolem boků, aby si ho mohl k sobě přitisknout. Byli spolu. Nic je nemohlo rozdělit, ani něco tak primitivního jako byla smrt. Opakoval by mu tu jedinou větu stále dokola. Aby věděl to, co nemohl ani slovy vyjádřit. Jeden pro druhého zemřeli a pak se to pouto obnovilo, ještě silnější než předtím. Bylo to krásné. Ztratili se, mysleli si, že už se nikdy neuvidí a pak ta prázdnota zmizela. Chtěl ho zase obejmout, i kdyby jen na chvíli. Teprve teď si uvědomil, jak moc ho miloval. ,,Itachi.." napůl zašeptal a tiše zasténal jeho jméno.

***

,,Nešahej na mě, ty hnusnej parchante!" Další ránu zastavil rukou jako by to nebyla víc než jen otravná moucha.

,,Ale noták, necukej se nebo to bude ještě horší." Toho neznal. Nebyl to ani jeden z těch, které viděl v jídelně nebo předtím ve sprchách. Tohle byl mladý kluk se světle zelenými vlasy. Půl obličeje měl potetovanou různými černými znaky, takže to vypadalo, jako by byla celá černá. Držel v ruce nůž a přejížděl mu jím po pravém stehně, kde měl to zvláštní tetování oka se šípem a hadem. Sasuke absolutně nevěděl, kde mohl tuhle zbraň sehnat. Možná že podplatil dozorce, to tady byla docela častá záležitost. Co se mu ale líbilo mnohem míň než ten nůž, bylo to ostatní. Ležel na tvdré zemi v prachu a nemohl se ani pohnout. Kolem byl hlouček dalších vězňů a chechtali se. Bylo jim úplně jedno, co se děje, hlavně když se jich to netýká.

,,Zařídil jsem ti vycházky, měl bys bejt aspoň trochu vděčnej."

Na to Sasuke odpověděl jen zavrčením a konečně mohl pokrčit koleno natolik, aby ho mohl ze sebe shodit. Bleskově se napřímil a vyhnul se kopu, který mu měl znovu podtrhnout nohy. Kde sakra byla ta "spravedlnost", když ji jeden potřeboval?! O milimetr uhnul čepeli a pro jistotu ustoupil i kousek na stranu. Byl cvičený v boji beze zbraně, takže to nevadilo. V podstatě jediným rozdílem mezi tím a se zbraní bylo, že se musel více a rychleji uhýbat, taky si musel zvyknout na to, že údery jsou ničivějšího rázu než kdyby způsobil sečnou ránu nějakým nožem nebo mečem.

,,Tak, konec!" zakřičel dozorce u elektrického plotu kolem prostranství, určeného pro vycházky. Zbylé tři strany obklopovala několik metrů tlustá a vysoká betonová zeď. V každém ze čtyř rohů areálu se pak nacházela věž s hlídkami. Všude kolem byly kamery. A to bylo jen to viditelné zabezpečení. Nikdo se odsud nemohl dostat. Vězni se jako na povel zvedli, někdy sice s otráveným bručením a letmými nenávistnými pohledy, ale jinak poslušně. I Sasukeho protivník je následoval. No vážně, to ho tady nesnášejí úplně všichni? Sice si na to díky své práci zvykl, ale i tak toho bylo docela dost. Z práce se mohl vymanit. Doma na něj vždycky pak čekal někdo… Při tom pomyšlení ucítil na hrudi podivný tlak. Byly to už čtyři dny, co ho sem zavřeli a přesto mu to přišlo jako celá věčnost. Původně měl být jeho trest vykonán do dvou dnů, jako obvykle. Ale z nějakého důvodu byl odložen o trochu později a termín byl za pět dní od jeho příchodu do věznice. Tohle byl už čtvrtý den. Zítra ho budou převážet na to místo. Na místo, kde měl zemřít. Přijít o všechno. O něj.

Jak tak šel s myšlenkami kdesi na neznámém místě, zařazený v davu, který postupoval docela pomalu kvůli tomu, že dozorci vždy nechali projít jen jednoho a to až po důkladné prohlídce, nevnímal vůbec nic. Náhle do něj zezadu někdo strčil. Chtěl se otočit a vyčíst mu to, ale zabránila mu v tom něčí ruka, která mu sevřela zápěstí, zkroutila ho za zády, odhrnula rukáv a než stačil něco říct, ucítil na tom místě krátký náznak bolesti. Skoro by si toho nevšiml, jako píchnutí včely. ,,Ani se nehni," zasyčel mu do ucha neznámý hlas. Najednou se mu před očima setmělo a podlomila se mu kolena. Stačil jen zaregistrovat, jak ho jeden z dozorců chytil a odtáhl stranou od ostatních.

***

Itachi stál úplně tiše, na očích měl černé brýle, poslední dobou se po ulicích potulovalo přeci jen moc 'mužů zákona'. Opíral se zády o budovu a v rukou držel noviny, ve kterých si ale nečetl. Jeho pozornost přitáhlo zapadající zlatavé slunce, topící se v červáncích, rudých jako krev. To slunce byl Sasuke… a jestli zapadne, nebude moct žít, tím si byl jistý. Jeho svit byl pro něj tak důležitý, jako dýchání. Až teď, v tuhle vypjatou chvíli, kdy čekal na znamení do sluchátka, jež měl skryté pod černými vlasy, si uvědomoval, jak strašně moc pro něj znamená. A něco ho nutilo uvažovat, jestli ten západ uvidí ještě někdy. V ulicích ještě pořád bylo dost světla, nejrušnější část dne. Docela nepraktické a neobvyklé, pro TAKOVÝ zločin… Jeho oči nebyly pod černými skly vidět, ale rty se roztáhly do skoro až šíleného a fanatického úsměvu.. A právě proto by to mohlo vyjít. V tu chvíli se mu do dálkového sluchátka ohlásil Hidan.
,,Už jedou. Hodně štěstí."

Itachi uznale pozvedl obočí. ,,Bez nadávek, jo? Lepšíš se," zašeptal, ačkoliv ho Hidan slyšet nemohl. Nevadilo mu to. Musí se mu to podařit, teď to záleží na něm. Cítil, jak si to chladnokrevně uvědomuje. Ber všechno, nebo nech. Když se obrněná šedá dodávka vynořila zpoza rohu, dopadly denní listy na zem. Itachi s ledovým klidem sebral vedle sebe svoji 'slepeckou hůlku' a pomalým, přirozeným krokem vyšel k silnici. Všimlo si ho pár lidí, začalo na něj křičet, ale on neposlouchal. Zcela klidně šel až k silnici a ještě stihl spatřit vyděšené pohledy řidičů vězeňské dodávky, sehnul se, jako by byl zachycen o kolo, ale u země využil výšky karoserie a drobným saltem se od kapoty odrazil a spadl na zem, to už auto zastavilo. Ležel na zádech, bezmocně, aniž by dýchal. V tutéž chvíli zkousl tabletu ve svých ústech a ze rtů mu stekl dobře viditelný pramínek krve. Všichni přihlížející byli jako ochromeni, nikdo se ho nevydal zachraňovat. Muž z dodávky v afektu z auta vyletěl, ale jeho společník na sedadle spolujezdce tam pořád seděl. Když si přiklekl k Itachimu, Uchiha sebou neznatelně jako v bolestech škubnul. Vypadalo to věruhodně, ale on v tu chvíli dával znamení. Svoji roli zvládl, teď už to bylo na nich…

Deidara si toho moc dobře všiml. Ještě když auta jela, jel po silnici za nimi na jakémsi "raketovém skateboardu" tak nízko, že ho nemohli ze zadního zrcátka vůbec vidět. Kromě dodávky tam byla dvě auta, vepředu a vzadu. Stihl to v poslední chvíli. Na podvozek připevnil dvě bomby. Měly časový spínač, ale částečně i manuální. Nebylo by nejlepší, kdyby je výbuch smetl uprostřed akce. Stále se krčil pod zadním autem a tiše napočítal do tří, když dodávka zastavila. To bylo to, na co čekal. Bleskově se překulil na stranu, sebral svoje "vozidlo" a odrazil se do země, až dopadl na střechu.
Mezitím se objevili ostatní. Hidan dostal ven z auta zbylého řidiče, spíše ho vyhodil na chodník. Obito omráčil zbylého muže a Konan nasedla na místo řidiče.
,,Pohni, do hajzlu!" zakřičel na Itachiho blondýn, který se zatím přesunul do kabiny.

Itachi se sladce ušklíbl na muže, co na obživlého vyjeveně civěl a nejspíš měl psychický zásek z tak rychlého sledu situace... tohle by doopravdy zvládal jenom profesionál.
,,Odborníkům v rychlosti stačí jenom odborník, nic si z toho nedělej," pronesl tiše, tak aby to slyšel jen muž z vězeňské služby a ten v tu chvíli vykřikl a padl vedle Itachiho, který se už ale dávno zvedal a v ruce držel nenápadnou střelnou zbraň. Vyskočil na kapotu auta, rukou se zachytil okýnka a vyhoupnul se na střechu, odkus se spustil do kabiny, před tím, co si tam už za jízdy udělal místo tak, že vyhodil omráčeného ven.

Konan hned šlápla na plyn a dodávka objela to auto před nimi jako by se nic nestalo. Rychlost se prudce zvyšovala, ale i tak nemohli čekat déle než pár vteřin. ,,Teď."
Deidara stiskl jediné tlačítko na boční straně digitálních hodinek. To by mělo stačit. Ozval se ohlušující výbuch, který roztřásl okna a tlaková vlna je málem donutila sjet z cesty. Modrovlasá však byla natolik zkušená řidička, aby to ustála a dál jeli po silnici. Už předtím, když se domlouvali na plánu, si zároveň dohodli cíl cesty. Bylo to dost daleko odsud, aby mohli na chvíli zastavit.
Obito se natáhl k dotykovému displeji vedle volantu. ,,Konan..." V jeho hlase zněly obavy. Byla tam termokamera. Kvůli kontrole nad jejich nákladem. Mohla tak jasně vidět téměř nepatrné záblesky tepla ve vší té modři kolem. Příliš málo na normálního zdravého člověka.
,,Do prdele!" To bylo poprvé, co ji slyšeli mluvit takhle sprostě. ,,Itachi, poď za mnou." Pomocí několika tlačítek otevřela okénko, vedoucí do zadní části dodávky.

Ten se bleskově protáhl za ní. Neptal se, čekal, že tu bude komplikace a věděl, že teď musí jednat rychle. Že už to nevzdá, když mu je tak blízko a že už se jim povedla ta nejšílenější věc, co mohli udělat, tak proto to musí zvládnout.

Byl tam. Ležel na zemi, zápěstí připoutané ke zdi. Ani se nehnul, oči měl zavřené jako kdyby spal. Ale to bylo jen zdání.
Konan si k Sasukemu hned klekla a přiložila mu dlaň těsně k ústům. Nedýchal. A nejspíš měl horečku, cítila to na několik centimetrů daleko. Co to mělo..? Nejspíš ho uspali, ale to by... Co když za to mohl ten, co ho dostal do vězení a v podstatě začal tohle všechno? Neurčitě semkla rty do tenké linky.
Pomocí složitého mechanismu odemkla okovy.

Itachi ho vzal do náručí a dostal oba co nejrychleji znovu do kabiny.
,,Všichni ven z auta." zavrčel na ostatní. Teď budou muset být hodně šikovní, aby dokázali zmizet. Byli jen pár kilometrů od města.

,,Všechno už je připravený." Deidara totiž dal bombu i na tohle auto, aby se tak zbavili pokud možno všech důkazů. Nikdo se na nic neptal. Byli tak vycvičení. Rychle sebrali svoje věci. Konan krátce pohlédla k obzoru. Bude pršet. Do háje... Zrovna teď se to fakt nehodí.

Itachi byl z auta dost rychle. Sasukeho bezvládné tělo doopravdy hořelo. tak sakra... že by tohle dělali i ve vězení...? Stiskl ho ještě pevněji. Měl takové nepředstavitelné nutkání ho políbit, ale kvůli ostatním a situaci opravdu nemohl. Všimnul si krvavé skvrny na lemu svého saka. Sasuke měl roztrhnutý ret. Itachi zamumlal něco sprostého a otočil se, aby počkal na ostatní.

Během chvíle už dodávka hořela jasným žlutým plamenem. Měli jen málo času na to se odsud dostat dostatečně daleko. Konan jen doufala, že déšť nepřijde tak brzo, aby uhasil plamen. Sice otisky prstů a další stopy nenaznačovali nic kromě jejich identity, kterou stejně už všichni znali, ale bylo lepší si dávat pozor. Navíc se teď budou muset vyhýbat větším městům kvůli pátrání, které už se nepochybně rozjelo a všude nejspíš budou viset jejich plakáty. S tím ale už předem počítali a tak jejich úkryt byl docela daleko od nejbližšího městečka.

Silnice se jim velmi brzy ztratila z dohledu a objevila se docela jiná krajina. Smíšené lesy ustupovaly nejprve mírně zvlněným kopcům, později však přecházely ve vysoké hory.

Poměrně brzy tak dorazili na místo. Úkryt představovala malá ale útulná chatka, skrytá mezi skalami před zvědamými pozorovately. Pravděpodobně sloužila jako obydlí na zimu pro lovce nebo pastevce. Dříví bylo srovnané podél zdí, bezpečně přikryté plachtou, aby nenavlhlo. Déšť byl v této oblasti celkem častou záležitostí. Budou tu moci zůstat nejvýše pár dní, jinak je najdou.

Interiér se skládal z několika místností. Malá kuchyň, vedle které hned byla spižírna s nejrůznějšími zásobami typu sušeného masa, nakládané zeleniny a dalších trvanlivých potravin. Čerstvé maso si mohli nalovit v horách. Pak něco mezi obývákem a jídelnou. Byla tu pohovka a dvě křesla, na dřevěné podlaze se rozprostíral tmavě červený koberec, aby odsud zbytečně neunikalo teplo. Na protější zdi se nacházel malý krb, také se zásobou dřeva na zátop, před ním pak zvířecí kožešiny, které visely i na zdech. Dále pak prostorná ložnice s postelí, skříní pro nejnutnější věci a podobně. Svítilo se tu petrolejovými lampami, nebo lojovými svíčkami, které ale odporně páchly po zvířecím tuku, takže je raději nepoužívali. Nikoho nepřekvapilo, že tady není přívod elektřiny ani vody. Pro tu se chodilo buď do nedaleké říčky nebo ke studni za domem. Dalo by se tu v nejhorším případě vydržet i trochu déle, ostatní byli stejně zvyklí spát v mnohem horších podmínkách než na zemi.

Když Itachi položil Sasukeho na postel, Konan hned všechny vyhnala ven. Potřebovala mít klid na práci a toho si v posledních dnech vážně moc neužila. A to na tom bylo nejhorší. Dříve měli každý svůj vlastní život, zatímco teď spolu museli trávit dvacetčtyři hodin denně s výjimkou několika minut, kdy se rozdělili kvůli nejrůznějším úkolům jako bylo například zjišťování informací, průzkum terénu a obstarání potravin.

Konan si nejprve rozložila těch několik málo věcí, které měl u sebe. Sice se musela často postarat o zranění ostatních, to nebyl žádný problém, ale teď na to neměla potřebné vybavení. Nemohla s sebou táhnout úplně všechno. Jen opravdu málo věcí, které se nerozbily při boji a co si dávala do malé taštičky přes rameno. Dotkla se dvěma prsty Sasukeho zápěstí, kde jen matně a neznatelně cítila tep. Nejspíš byl v bezvědomí. Horečka se zhoršila, poznala to podle barvy jeho tváří a taky toho, jak se chvěl. Všimla si drobného vpichu na předloktí. Takže se látka dostala do těla vnitrožilně. Tím mohla vyloučit hned několik možností. Další příznaky... Promodralé rty, nikde žádné otoky, zornice nereagují na světlo, bělmo má normální barvu, žádné viditelné skvrny... Navíc měl značné množství víceméně povrchových zranění. Nedivila by se, kdyby se zůčastnil nějaké rvačky nebo spíš ji sám vyvolal. Stiskla si mezi prsty kořen nosu a na chvíli se zamyslela. Takhle to vypadalo jako nějaká nemoc, ale ona věděla, že to tak není. Bude muset udělat krevní testy ohledně sedimentace, ale s tím už počítala. Sáhla po injekční stříkačce s dlouhou tenkou jehlou a odebrala krev. Při tom si všimla několika nesrovnalostí. Možná... Uzavřela krev v malé ampulce a tu pak zastrčila do nenápadného zařízení, které připomínalo něco mezi mobilem a satelitní navigací. Na displeji se objevilo několik čísel a dalších údajů. Složení... Překvapeně zalapala po dechu. To bylo... Už věděla, kdo za tím vším je. Jen jediný člověk by tohle dokázal. Vypnula zařízení a odložila ho na stůl. Tohle se nesmí nikdo dozvědět.

,,Vždycky jsi byla takhle nervózní?"

Trhla sebou. Sasuke na ni upíral horečnatě se lesknoucí oči. Namáhavě a nepravidelně se nadechoval. Nevypadal překvapeně. Čekal snad, že ho někdo zachrání? To by na něj sedělo. Vždycky všechno hnal až do největších extrémů, pokoušel štěstí a mnohdy nechybělo aby přišel o život. Jenže se tak nikdy nestalo. ,,Tenhle tón si nech. Moc nechybělo a mohlo bejt po tobě," odvětila kousavě, namočila kousek látky v misce s vodou, kterou si už předtím přinesla, a přiložila mu obklad na čelo. Několik kapek, které mu dopadly na tvář, se téměř ihned s tichounkým zasyčením vypařilo do vzduchu.

Škodolibě se uchechtl. ,,Co se vlastně stalo?" Na chvíli zavřel oči a tiše vydechl.

,,To se pak dozvíš. Teď si potřebuješ odpočinout a dát se dohromady, abychom mohli za pár dní zase vyrazit."

,,Neříkej mi, co mám dělat," odsekl jedovatě, zvedl se na loktech a pokusil se vstát, v čemž mu ale zabránila Konanina ruka. ,,Nevděčněj sobec jako vždycky." Beznadějně si povzdechla a vstala.

Sasuke uhnul pohledem na stranu. Byl unavený a chtělo se mu spát. Navíc ho bolelo celé tělo. Vzpomínal si na ty dny ve vězení. Pak vycházku venku a následný konflikt s tím divným klukem. A to bylo všechno. Pak už jen tma a probudil se tady. Ale na nic se neptal, stejně by to nevěděla. Na to ostatní, jak se sem dostal a kdo jsou "my", přijde řada až později.

,,Někdo by tě chtěl vidět. I když si to podle mě teda vůbec nezasloužíš." S tím za sebou zavřela dveře. Oči všech přítomných se k ní zvedly. Hidan byl pryč, asi zase někde na "procházce" a Obito si na verandě hral s konzolí. Jako by tenhle život nebyla jedna velká akční střílečka. Jen že těch životů nemájí víc a healovací balíčky společně se zbraněmi nenajdou na dalším kroku, stejně tak si nemůžou hru uložit a při selhání pokračovat z toho samého místa. Navíc s tím tak trochu počítala. Vždyť Itachi a Deidara byli vlastně první, ten základ, který tohle všechno vymyslel. Poslední rytíři krále Artuše, pomyslela si s notnou dávkou sarkasmu a usadila se v jednom z křesel. ,,Ohledně jeho stavu mám několik podrobností., ale vezmu to stručně. Do těla se dostal speciálně upravený jed. Říkám speciální, protože opravdu je. Vězni se obvykle převážějí jen spoutaní, ale ty divočější, jakým Sasuke nepochybně je, jsou po dobu cesty nebo alespoň její části uspáni. Probudí se po několika hodinách, klidní jako beránci, připraveni na smrt. Jenže to má háček. Pokaždý se používá jiný typ uspávacího prostředku, aby se na něj nemohli vězni nějakým způsobem připravit a zajistit si protilátku, pak využít chvíle překvapení a zdrhnout. A teď to hlavní. Složení znají jen odpovědní dozorci a několik málo vybraných osob, kvůli bezpečnosti. Někdo ho ale zjistil a na jeho základě připravil jistý druh jedu, který s ním reaguje a normálně by nejspíš měl jenom nepatrný účinky. V kombinaci s uspávadlem je to ale mnohem horší. Podařilo se mi všechno zjistit, takže bych mohla připravit protijed. V případě úspěchu by byl v pořádku během několika dní, v tom druhym zemře. Avšak nemůžu nijak ovlivnit, jestli to jeho tělo přijme nebo ne. Je to padesát na padesát."

Itachi se nadechl. Znovu byl v ohrožení života. Jenom lehce se k ženě natáhl a stiskl ji ruku. To jednoduché gesto a pohled jeho už tak dost zmučených očí... ten nepatrně se chvějící dotyk, ty jiskry v jeho panenkách... říkaly všechno... všechno a za všechny. Že byl jeho bratr už tolikrát v ohrožení života, že už nemohou dále čekat, protože bez toho risku by dál nežil, že jí všichni věří, že věří i Sasukemu... musí to zvládnout. Prostě MUSÍ.

Konan se trochu posmutněle usmála. Takže zase všechno bylo na ní. Už si na to za tu dobu celkem zvykla. Kývla ke dveřím. ,,Běž za ním."

Přikývl, ale pak se ještě, s rukou na klice, zastavil a potichu promluvil, s hlavou skloněnou tak, že mu tvář zakrývaly neposedné černé prameny. ,,Kdybys nic nedělala, tak to znamená konec, že?"

,,Další důvod mě nezabít, ne?" odvětila ne tak úplně vážně a posunula se v křesle o něco níž. Tahle práce ji zmáhala. A navíc bude muset ještě dneska sehnat potřebné věci, což v téhle pustině nebude nejlehčí.

Přikývl. ,,Kdybys cokoliv potřebovala, cokoliv s čím bych něco zmohl, víš že se na mě můžeš obrátit." S tím otevřel dveře a vstoupil do vyhřátého pokoje. I když teplo bylo to poslední, o co se zajímal. Svou pozornost zaměřil na něco... respektive někoho mnohem důležitějšího. Důležitějšího než byl on sám.

Sasuke se krátce podíval ke dveřím. Nemusel to ani dělat, stejně věděl, kdo sem přijde. Bezděčně na chvíli zatajil dech. Dlouho pak bylo ticho, nikdo nevěděl co říct. Černá se vpíjela do ještě černější. Dvě těla a přeci jedna duše.

Nakonec to Itachi nevydržel. Pomalu k němu došel a prsty něžně přejel po jeho tváři. Při tom vnímal, jak rozpálená je.

Sasuke ho chytil za ruku a slabě se usmál. Co by měl sakra říct? Neuměl zformovat svoje myšlenky. ,,Jsem rád, že ses s nimi takhle sblížil."

Itachi se rozesmál. ,,Jsou to blázni. Dělají pro tebe všechno." Sklonil se k němu a jemně se rty dotkl jeho čela. ,,Hoříš.." pronesl starostlivě a sehnul se, aby mu mohl vyměnit studený obklad.

Zašklebil se na něj. ,,No neříkej." Dlaní si přejel po tváři. Asi na tom vážně nebyl nejlíp. A nejhorší bylo, že vůbec nic nevěděl. Tím se teď ale nemínil zatěžovat, hodlal si jen vychutnávat tuhle chvíli. Uvědomoval si, jak moc se o něj musel bát.

Chytil ho opatrně kolem pasu a skoro neznatelně se dotkl svými rty těch jeho, spíš je k nim přiblížil. Kdyby mohl přenést ten jed z něj na sebe, určitě by to udělal. Bez váhaní.

Sasuke ale uhnul. V očích se mu cosi zablesklo. ,,Ještě to ode mně chytíš," šeptl vyhýbavě.

,,Jasně. Jed." Ušklíbl se Itachi ironicky. naklonil k němu hlavu tak, aby mu byl zase tak moc blízko a pak se usmál. ,,A navíc... i kdybych měl umřít." Koutky mu znovu cukly do úsměvu a on mu vjel jazykem mezi rty. Zavřel při tom oči a vychutnával si ten okamžik... ten dotyk... jeho.

Sasuke se téměř neznatelně napjal, ale nebylo to kvůli nedostatku vzduchu. Tohle mu chybělo a ještě mnohem víc. Měl co dělat aby nezasténal už jen štěstím a na místě mu vynahradil všechny ty dny, které si musel tohle odpírat. Byla tu ale jedna věc a tou byl právě ten jed. Slyšel to už předtím, ale pořád nemohl uvěřit… Zemře? Ne, ne po tom, co se dostal ze spárů smrti jen díky nim. Na chvíli se od něj odpoutal rty a jemně mu olízl TO místečko pod čelistí, které si už předtím vypozoroval. Zároveň se otřel klínem o jeho a spokojeně přivřel oči.

Itachi si nemohl pomoct, aby se neprohnul a nezasténal. Sice tiše, ale přece. Měl ho přečteného. Líp než si sám myslel. ,,Měl bys odpočívat..." zavrněl mu sladce do ouška a přitiskl k němu svoje horké rty. Skoro se jimi vyrovnal Sasukeho teplotě. ale Itachiho 'nemoc' měla jiný název.

,,To bych měl," souhlasil tónem, který dával jasně najevo, že je to teď to poslední, na co myslí. Na potvrzení svých slov mu dlaní vjel pod triko. Nedalo se však nepostřehnout, jak na tom byl. Horečka se stále zvyšovala a nadechoval se jen s obtížemi.

,,Kdybych mohl, udělal bych ti mnohem horší věci..." zasténal napůl lítostí, napůl slastí Itachi a i se sebezapřením mu ruku opatrně odtáhl. ,,Ber to jako motivaci k uzdravení se, srdíčko." Ušklíbl se optimisticky. Nebylo teď jasné, jestli přesvědčuje Sasukeho, nebo sám sebe.

,,Jo jasně. To potrvá ještě dost dlouho," zavrčel Sasuke uraženě a odvrátil pohled. Věděl že to takhle dopadne a přesto to musel zkusit. ,,Otázkou je, jestli to vydržíš ty."

,,Najdu si náhradu..." pronesl sebejistě, a když se na něj podle jeho očekávání upřely ty černé oči, rozesmál se. ,,Samozřejmě, že to vydržím. Mám ruce, ne?" Vážně... takhle se bavili bratři, mafián s bývalym policajtem, později troska s kurvou, teď nešťastným osudem oddělení milenci, když jeden z nich skoro umíral a druhý kvůli tomu prvnímu taky. V TAKOVÉHLE situaci se bavili takhle jenom oni dva. Normálnímu člověku by nad tím zůstal rozum stát a pak by se třeba i vrátil o pár kroků zpátky, aby se to marně mohl pokusit pochopit znovu.

,,Ale to není jako normálně." Sasuke varovně zvedl ukazováček a usmál se. Jo, mohl mluvit z vlastní zkušenosti.
Náhle mu ale úsměv zmizel jako mávnutím kouzelného proutku, v očích se mu podivně zalesklo a bolestně si skousl ret. Musel zatnout prsty do prostěradla aby nevykřikl. Viděl před sebou tančící červené jiskřičky a tlukot vlastního srdce slyšel nepřirozeně hlasitě.

,,Zajdu pro Konan... vydrž, Sasuke... kvůli mě..." zaprosil ho tiše. ,,Navíc bys zničil výsledek mojí.... tedy naší záchranné akce..." Dal mu i logičtější důvod, založený na faktech, ne na emocích a políbil ho na čelo. ,,Konan!" zavolal do chodby.

Slyšel ho jen matně, jako přes nějaký mlžný závoj. Zoufale se snažil dostat ze vzduchu jakoukoliv sebemenší stopu po kyslíku a svět se pomalu zatmíval.
Konan tu byla téměř hned. Na nic se neptala, jen rychle přešla k Sasukemu a hmatem mu změřila tep. Už to začíná, přesně jak si myslela. ,,Itachi, chci abyste s Deidarou jeli do nejbližšího města. Už jsem mu dala seznam, co potřebuju."

,,Dobře, tak dělej blondýno..." Zavrčel na něj a sebral jednu ze střelných zbraní, které naštěstí uměl ovládat. ,,Ukážeme jim jak 'Ti hledaní' z plakátů vypadaj naživo." Museli závodit s časem. A oba to věděli.

Konan mezitím zamkla dveře a zatáhla všechna okna. Jako světlo sloužila petrolejka na skříni kousek od postele. Nepotřebovala teď ještě způsobit požár. ,,Dneska budeš asi mít těžkou noc, tak to zkus vydržet," řekla zcela klidně Sasukemu. Věděla, že ji slyšel. Pak vytáhla z brašny několik věcí a z krku si sundala šátek. Uchiha už se docela zklidnil, teď jen ležel a hlasitě oddechoval. ,,Co se bude dít?" Střelil po ní pohledem.
,,Uvidíš sám. Stejně ti tahle pozice nejspíš ani nebude vadit, jak tě znám." S tím mu přivázala zápěstí k pelesti postele. Pevně, ale aby měl dost volnosti kvůli oběhu krve. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale tahle noc o všem rozhodne. Protijed bude působit dost drasticky, i když ne tak jako jeho současný stav. Klidová stádia se střídají s návaly bolesti a postupně to nebude přestávat. Takže bude muset všechny udržet někde venku, aby byl klid.