After the fall (GrimmUlqui)

Nezapomněla jsem ani na fanoušky Bleache ;). Je to dost krátké, ale snad nevadí.

Ráda bych tuto povídku věnovala Baka-chan, jakožto mému beta-readerovi, plus děkuji za to, že mi poslala odkaz na tuhle písničku a za její podnět "ta holka na obrázku vypadá jako Ulqui-chan".

Odehrává se to přibližně současně s dějem v manze. Jen další z mých teorií, kromě té, kde Grim pobíhá po HM se síťkou na motýli a chytá Ulquiho popel, aby si z něj mohl doma udělat 3D puzzle xD.

Varování: náznaky shounen-ai, spoiler, songfic

---

By the way, současně s dílem 518 jsem napsala ještě kratší slash, tohle se dá považovat za jeho volné pokračování. Hodlám ho slavnostně zveřejnit až se konečně objeví můj milovaný Grim-chan, což nejspíš ještě chvíli potrvá (Kdo hltá mangu jako já, jistě se mnou sdílí stejný názor, že odhalovat postupně jeho jednotlivé části je nehorázný trolling. No vážně, nejdřív meč, pak od pasu dolů, ruka se třičtvrtečním rukávem - který nosila jen jediná postava a k tomu když to bylo bílé shihakushou arrancarů - , teď zase kousek... všichni už chceme celou stránku s epic nástupem!).

Vážně si to k tomu pusťte, jinak to nebude ono ;).

Zdi, lemované vysokými sloupy, které se ztrácely kdesi v nekonečné tmě nahoře. Chodbami se rozléhal rytmický tichý klapot kroků. Přiložil bledou dlaň na mramorový sloup, jako kdyby do sebe chtěl vtáhnout vzpomínky, které tohle místo absorbovalo. Kámen byl chladný. Tak jako on sám. Černými nehty po něm lehce přejel, než pokračoval dál. Při každém kroku se jeho bílý plášť mírně zhoupl. V kontrastu s tím pak byly uhlově černé vlasy.

Bylo tu tolik vzpomínek… Když zavřel oči, dokázal si vybavit všechny ty vůně, hlasy. V porovnání s tím tady teď bylo mrtvo. Skoro by se mohl pousmát nad tím výstižným přirovnáním.

Zastavil v jednom z velkých sálů. Několik metrů nad ním se tyčil trůn ze stejně šedého kamene, jako bylo vše okolo. Stále ještě cítil energii, která proudila tímto místem. Když on sedával na trůně a tím zvláštním pohrdavým a přeci svým způsobem laskavým pohledem shlížel na ty dole.

Náhle za sebou slyšel vzteklý a nenávistný výkřik, v němž se mísila i bolest. Ohlédl se. Nikdo tam nebyl. Měl dojem, že na zemi zahlédl kaluž krve a pak záblesk. Namodralé světlo, jenž probodávalo trůn nad ním. Zavřel oči a otočil se zpátky. Klekl si na jedno koleno a bříšky prstů projel v rýze mezi dlaždicemi. Dosud ještě vibrovaly, hluboko v nitru paláce. Vzhlédl. Takhle se zdál trůn ještě vyšší než jindy. Dolehl na něj ten pocit podřízenosti. ,,Aizen-sama.." zašeptal tlumeně. Černé rty se téměř nepohnuly. V tom jediném slově nechal opět vyznít ten nádech respektu a bezmezné oddanosti, který tak dlouho nepoužil. Vstal a oprášil se. Za tak krátkou dobu se tu stihla usadit tenká vrstvička prachu.

Pomalým krokem vyšel ze sálu a ponořil se do tmy. Nepotřeboval světlo. Vyznal se tady i se zavřenýma očima.

Dveře tichounce vrzly. Tento jediný zvuk protnul ticho. Proužek bledého světla z pohasínající lucerny na zdi dopadl na zem místnosti. Vešel dovnitř. Stůl, kolem něj jedenáct židlí. Procházel kolem každé z nich, prsty se dotýkal opěradel. Téměř viděl hrnek, stojící u každého z míst. Má milá Espado. Tak to vždycky říkával. Dostal se až ke svému vlastnímu místu. Posadil se. Tak jako vždy. Ruce složil do klína. Nadechl se. Po chvíli uslyšel velmi jemné ťukání prstů o desku stolu. Vnímal spalující pohled tyrkysů. Zvířecí úšklebek. Vždycky si říkal, že tenhle výraz měl vynahrazený snad jen pro něj. Viděl, jak si jediným pohybem ruky rozčísl hrubé vlasy. Tak samolibý, arogantní.

,,Pořád na něj čekáš. Nepřijde a ty to víš."

Opřel se hlavou o tvrdý kámen a prosebně zvedl pohled ke stropu. Ten už neexistoval. Kamenné bloky se válely všude kolem. Místo stropu hleděl na bezhvězdné nebe. Dovnitř nezavanul ani jediný náznak vzduchu. Něco ho zalechtalo na ruce. Pevně sevřel stonek nějaké divoké rostliny a vytrhnul ho. Takže i toto místo neušlo zkáze. Přitáhl si kolena těsněji k tělu a stulil se do klubíčka. Cítil pálení v očích, ale nic dalšího. Lidé tomu říkávali "slzy". Patřilo to snad k té duši, v níž pořád slepě věřili?

Rozepl si zip na saku. Prsty pomalu mířil k té temnotě na svém těle. Sžírala ho celou tu dobu, stále větší a větší. Najde snad odpovědi v ní? Možná kdyby se do ní konečně dokázal ponořit. Jsi zbabělec. Malý kousek před svým tělem ho zastavila neviditelná zábrana. Jako hustý vzduch, přes který se nemohl dostat. Opravdu tam byl nebo si ho jen smyšleně vytvořil, aby si našel nějaký důvod, proč se jí nedotknout? Bezmocně zatnul nehty do dlaní a skousl si ret. Rukou si vjel do vlasů. Jindy by konečky prstů narazil na tvrdou kost, část helmy na své hlavě. Zbytek brnění, který měl od svého narození. Čím více se kost redukovala, tím chladnější byl vůči okolí. Protože když už neměl to brnění, mohl ho kdokoliv zranit. A to nesměl dopustit. Jenže společně se zmizením jejich vůdce se maska rozpadla na prach. Pamatoval si ten pocit zděšení. Nic už ho nechránilo. Pořád si nezvykl na to, jak je jeho hlava najednou lehká.

Jeho dech se zklidnil a prohloubil. Už nebyl tak zběsilý a trhaný jako předtím. Na chvíli se opět zbavil paniky, která ho čím dál častěji zachvacovala.

Spustil nohy na zem, s tichým zavrzáním odsunul židli a vstal. Jeho kroky směřovaly opět ke dveřím. Naposledy se ohlédl. Ve tmě zahlédl tesáky divokého zvířete, připraveného ke skoku. Kolikrát už jsi mě do nich lapil? Třeba právě on měl v rukách jeho duši. Proto ji nemohl najít. Když se do něj poprvé zakousl, možná spolu s jeho nevinností odnesl i duši.

Kroky směřovaly dále po chodbě, pak další. Vystoupal po schodech až nahoru. Na samotnou střechu paláce. Tam, kam nejčastěji chodil ve své samotě. Zastavil až na samotném okraji, kde se zdi svažovaly do hlubin. Stačil by jediný krok a přidal by se k nim. V to alespoň dříve doufal. Tolikrát už to zkoušel. Ukončit své utrpení a následovat ostatní. Vždy ale přežil. Mělo to snad nějaký důvod? Nadechl se a zavřel oči. Jeho víčka se téměř neznatelně chvěla, hrudník se mělce zdvihal. Pak zcela poprvé pocítil na tváři vítr. Jemný závan vzduchu. Byl to úžasný pocit. Jako nějaké slovo, které protne ticho a mrtvo. Cizí dech, když se sám nemůže nadechnout. Něčí ruce se mu obtočily kolem pasu, na krku ucítil horký dech, na tváři ho šimraly vlasy. Teplo, které z něj sálalo na míle daleko. Proč jsi mě tu nechal? Snad jsi nezapomněl na ten slib. Že nikdy neodejdeš. ,,Lháři!" vykřikl a svezl se na kolena. Ten uklidňující pocit zmizel. Něco vlhkého obkreslovalo linie malachitových slz, které se mu táhly od koutku očí přes tváře až k jemně řezané spodní čelisti. Jenže tentokrát to pokračovalo dále, po krku a vpilo se do chladného kamene mezi jeho dlaněmi. Pryč, pryč… navždycky. Vzhlédl k nebi. Po tváři se mu mihlo zděšení, smíšené s překvapením. Byly tam. Hvězdy. Tak moc je chtěl vidět. Až se odsud dostaneme, chtěl bych vidět hvězdy. To mu říkával. Nebyla to jen iluze od jejich boha, která tu přežila i po jeho smrti? Natáhl ruku a prsty obkreslil obrys srpku měsíce nad sebou. Pak je sevřel v pěst a přitiskl mezi klíční kosti, jako kdyby si ukradl světlo, kterým se živil. Musí přežít. A jednou se setkají. On by to tak nechtěl. Hřbetem ruky si setřel stopy slabosti z očí. Po rtech se mu mihl úsměv. Tak vzácný. Jak dlouho už to bylo, co se naposledy usmál? Od doby, co odešel ON.

Dobrá tedy. Budu čekat, Grimmjow. Ale pospěš si. Víš, jak nerad čekám.