Without darkness 5. kapitola

Tímto oficiálně pozastavuji PSNT. A jestli mě naštvete, dopadne tak i tahle povídka :D. Plus sem časem hodím pár svých jednorázovek, protože když píšu něco jako spoluautorka, vůbec se nenaučím psát. Pro info, bude se jednat o páry SasuNaru a pro fanoušky Bleache GrimUlqui, protože ty se mi podle názorů nestranných vážně povedly. A tentokrát je sem opravdu dám, dattebayo!

Užijte si díl, Hizuki-chan pozdravuje :).

---

Sasuke se za nějakou dobu probudil. Za okny bylo pořád světlo, takže nešlo poznat jestli spal hodinu nebo celý den. Ze včerejška si pamatoval jen.. to ponížení. Nejdřív ukázal sbou neschopnost v magii a pak v boji. Všiml si, že má přes sebe přehozený plášť. Poznával ho. Pousmál se a přivoněl si k němu, prostě si nemohl pomoct. Pak se s povzdechem narovnal a vstal. Měl by ho najít a asi věděl kde. Už ted´ nenáviděl čtení.

Samozřejmě ho našel v knihovně. Stál zády ke dveřím a hlavu měl skloněnou nad listy nějaké knihy. Ramenem se opíral o vyřezávanou polici a jeho pohled svěčil o tom, že ho četba doopravdy zaujala.
Sasuke se k němu zezadu přikradl a zakryl mu rukama oči. ,,Kdy mi vrátíš moji hračku?" zašeptal se rty těsně u jeho krku.

Itachi trochu zaklonil hlavu ale jinak se, až na růžové rty, nepohnul. ,,Až si jí zasloužíš..."

,,Seš zlej," zamručel mladší a povzdechl si. ,,Budeš mě teda učit číst?" Rukama sjel až k jeho bokům. Mimoděk je lehce stiskl.

Nosbeneik se pomalu otočil. Černé démanty se vpily do jeho postavy. Viděl ty havranní vlasy, kočičí rysy, tenké rty... byl mu tak podobný a přitom úplně jiný. Dvakrát... ale Nosbeneik ani jednou. Král mírně sklonil hlavu, ale postavení těla ani elegantní chůzi nezměnil. Pamatoval si ještě živě, jak klečel před davem. Teď stál u temného elfa. Pootevřel narůžovělé jemné rty a za nimi se mu neznatelně zaleskly bělostné zuby, když téměř neslyšně pronášel slova... ,,Budu sloužit lidem, ne jejich zákonům... bratře." Oslovil ho tak poprvé. Byl výjimečný, to tušili už od začátku všichni. A tak ani nedal Nosbeneik temnému elfovi možnost odpovědět. Jeho sladké a ve všech ohledech dokonalé rty se přizpůsobily těm Sasukeho. Jen na kratičký okamžik, jen něžně a lehce, jako jarní vánek, ale... byl to skutečně polibek. Nejvyšší prokázání úcty. Způsob nejdůvěrnějšího úvazku. Nosbeneik se po tom doteku okamžitě odtáhl, ale ten pocit... ta chuť, byť jen na rtech, tvořila šokující zážitek.

Sasuke na několik vteřin ani nedýchal, jen ho propaloval očima. To slovo.. Jak mu to řekl? Najednou se všechno spojilo. Ten přívěšek, který sám dostal od otce. Pak to, že kromě něj a sebe neviděl žádného černovlasého elfa, oči a pak ta neovladatelná touha ho ponížit, zničit jeho dokonalost. Následně ten dotek... pořád ho ještě cítil. Co všechno by teď chtěl udělat... chtěl ho slyšet, dívat se na ty slastí přivřené oči. ,,Proč jsi mi tak řekl? Nemáš žádnej důkaz."

,,Ne. Máš pravdu, nemám. Můžeš mi jen věřit," odvětil jemně a rukou vrátil rozečtenou knihu, kterou pořád svíral mezi prsty, na své místo.

Sasuke chvíli mlčel a přešel k oknu. Opřel se o zdobený rám a povzdechl si. Pak teprve tiše promluvil: ,,Není to pravda. Nemůže." Prostě si nehodlal připustit, že by byl pokrevně spřízněný s někým z rasy, kterou celý život nenáviděl a k tomu to byl ještě jejich král. Rukama si objal boky a zavřel oči.

Pohyboval se tak neslyšně, že musel Sasukeho víc než vyděsit když, těsně u něj, promluvil tím krásným melodickým tónem: ,,Věř, čemu věřit chceš. Na co máš odvahu si připustit." Jako důkaz se ale špičkami dlouhých prstů dotknul jeho špičatého ucha.

,,Ale.. proč vypadám jinak než ty? A jestli byl otec král před tebou... co se stalo, že musel odejít? Pamatuju si jenom, jak mi říkal, že jsem nástrojem jeho pomsty. Napůl člověk. Proto mě to všechno naučil, abych vás zničil. Jenže to nedokážu..." Chytil ho za zápěstí a lehce jej odstrčil.

,,Jediné čeho jsi nástroj, je tvé vlastní vůle. Dozvíš se vše, až bude čas." Ruku nevzrušeně spustil podél těla.

,,Nauč mě číst. Chci se dozvědět o elfech víc. Proč vypadám takhle.. jinak." S tím se k němu otočil a tajemně se pousmál. ,,Něco ti musim vrátit." Lehce ho chytil za zátylek a prsty vjel do vlasů, pak jen jemně olízl jeho rty a přitiskl k nim ty svoje v dlouhém polibku.

Nosbeneik zalapal po dechu. Poprvé v životě byl překvapen něčí reakcí. Neznal to. Bylo to něco jiného... krásného a zvláštního. Ale podvědomě si uvědomoval, že to není správné a tak se pokusil jemně se odtáhnout.

Sasuke to na několik vteřin dovolil. ,,Odsouzen nepoznat kouzlo fyzické lásky. Tohle bych tě zase mohl naučit já." Znovu ho políbil, tentokrát neodolal a přidal na vášnivosti, zatímco mu bříšky prstů přejel po krku a druhou rukou si ho k sobě za pas přitiskl.

Tentokrát neměl slov. Naštěstí v téhle situaci ani nic říkat nemusel. Ty dotyky... bylo to něco nového... ale příjemného... líbilo se mu, když se ho někdo dotýkal tak, jako ještě nikdo před tím. Zrychlil se mu dech, přivřel oči a jemně se na elfa natiskl.

Ten pocit, kdy měl před sebou někoho tak nevinného.. Bylo nepopsatelné, ochutnávat ty dosud nedotčené rty a vštipovat si jejich chuť. Znovu a znovu se do nich nořil a občas je hravě kousnul. Nespěchal, nutil se k dostatečné trpělivosti. Teď hned prostě nemohl pokračovat. Bylo příliš brzo.

Elf zavřel oči a fascinovaně prsty přejel po jeho tváři. Bojoval se svým smyslem pro oddanost a odstrčit ho, ale pak se rozhodl, že je to pořád jeden a tentýž polibek.

Sasuke se po chvíli odtáhl a krátce propletl prsty s jeho. ,,Itachi…" řekl tiše, znělo to téměř jako vzdech. Přestat bylo ještě těžší než si myslel. Ale kdyby se v nestřežené chvíli neovládl… nechtěl se ztrapnit ještě víc. Dokud nebude plně kontrolovat svoje schopnosti, nemohl se soustředit na nic jiného. Navíc si musel všechno promyslet. Pořádně.

Když se od něj Sasuke odtáhl, naskytl se mu pohled na elfa tak, jak ho ještě nikdo neviděl. Černé pramínky mu padaly do rozrušením zářících temných očí, měl pootevřené rty, protože se přerývavě nadechoval. Světle modré linie tlumeně svítily ve větší a menší intenzitě, podle úderů jeho srdce.

Mladší se usmál. Nebylo v tom to, co obvykle. Žádné pohrdání, zlomyslnost nebo tak, ale něco.. jiného. Znovu ho pohladil prsty po krku a rty začal mapovat linie jednoho z jiskřících ornamentů, opatrně a nesměle. V tu chvíli prostě neodolal.

Nosbeneik sebou trhnul a snažil se před těmi dotyky ucuknout, ale důvod to mělo jiný, než se mohlo zdát. Nepřiznal by to, ale měl strach. Z něčeho co nikdy nepoznal, z něčeho, co mu bylo víc než příjemné. V tomhle ohledu jeho nezkušenost roztomilá.

Sasuke to poznal, ani se nemusel ptát. Vždycky to tak bylo. V duchu si povzdechl a odstoupil. Nevadí, aspoň si to pak víc vychutná. Až přijde čas. ,,Tak.. půjdeme se učit, ne?"

Nosbeneik se nadechl, jako by celou dobu zadržoval dech. Krátce přikývl a s milimetrovou přesností sáhl za sebe pro knihu.

Druhý se mezitím uvelebil v křesle a očima zabloudil k oknu. Možná by si mohl projít město.. Chtěl poznat co nejvíc z jejich kultury, čistě ze zvědavosti.

Král si stoupnul za něj a do rukou mu vtiskl v kůži vázanou knihu. ,,Nejdřív abecedu."

***

V tomhle duchu uplynulo několik dní. Sasuke dělal pokroky, sice malé ale přeci to bylo znát. Pořád si však nedal říct a nezačal používat světlou magii. Ohledně boje se zbraněmi používal prakticky všechno, od nožů přes meče a luky. Vztah ke staršímu se vlastně nijak nezměnil, pořád to bylo něco mezi odtažitostí a nutkáním ho pořád provokovat.

Nosbeneika probudilo vycházející slunce. Byl právě zlatý střed horkého léta, takže se spalo pod tenkými dekami. Bylo to spíš samentové plátno. Jemně přivřel oči, prohnul se a mírně zaklonil hlavu. Bylo to jedno z krásných rán a on se z nového dnu vždycky radoval. Nevěděl proč, ale horké sluneční paprsky, třpytící se na jeho tváři mu připomněly Sasukeho dokonalá ústa. Zavřel oči a jazykem přejel po tenké linii spodního rtu. Bylo v tom něco... zakázaného. Posadil se prsty si sčesal temné pramínky z očí.

,,Hezký ráno," ozvalo se z pelesti postele. Sasuke tam dřepěl jako nějaká šelma, připravená ke skoku. Podivuhodné bylo, že tam ještě před chvílí nebyl. Další důkaz jeho pokroku. Prohlížel si staršího s neskrývanám zájmem, jako kdyby se snažil uhádnout jeho myšlenky.

,,Překvapils mě," odpověděl mu, ale jeho výraz a klidná slova svědčili o opaku. Doopravdy se zlepšoval. I v boji s meči. Sice se Nosbeneilovi stále nerovnal schopnostmi - on se celoživotní trénink špatně nahání za tři měsíce, ale jeho údery byly čím dál účinnější.

,,Vážně? Nevypadáš na to," zamumlal mladší nakrknutě a seskočil na zem. ,,Máte tady koně?" zeptal se najednou úplně nesouvisle.

,,Samozřejmě. Když si ho chytíš a přejezdíš," odpověděl mu nevzrušeně a začal si oblékat plášť.

,,Fajn. Chci něco zkusit." Byla to jedna z technik temného umění. Navíc, když elfové byly tak mírumilovné bytosti, nezvyklé na krutost vnějšího světa.. trocha vzrušení jim prospěje. A on se při tom zabaví. ,,Budeš se mi zase dneska věnovat?"

,,Pokud si to budeš přát." Elegantně vstal a zamhouřil oči před silným slunečním světlem, jehož teplo se znásobovalo průnikem křišťálového skla. ,,Jednorožci jsou v lese. Potkáš je málokdy, jsou plaší. Ochočit si můžeš jen jednoho, který ti zůstane na celý život."

,,A.. to na nich jako normálně jezdíte?" Sasuke si prostě neuměl představit, že by jezdil na takovém zvířeti. Bylo příliš... čisté. ,,Takže chvilku čtení a to ostatní, odpoledne se pak po nich půjdu podívat." Znovu odhalil špičaté zoubky v úsměvu. Dalším pokrokem bylo, že už při boji nemusel používat svou pravou podobu. Jenže genetiku nelze zastavit a tak už určité rysy prostě nemohl schovat.

,,Ne Sasuke, my na nich nejezdíme. Po tom co si ho ochočíš pro celý život ho upečeš a sníš." Povytáhl obočí a hodil po něm nečekaně knihu. Choval se díky němu k jeho postavě trochu jinak.... důvěrněji. Dělal už rozdíly a sám si dobře uvědomoval, že to není dobře. ,,Čti. Kapitola dvanáct, strana tři sta čtyři, třicátý řádek od spoda." Knihy měl očividně načtené dokonale.

Tuhle knížku poznával. Byla to jedna z těch, které nesnášel. Popisovala filozofii elfů. Hodil po něm na oplátku otrávený výraz a po chvíli hledání našel příslušnou stránku. ,,Oči jsou odrazem duše člověka.." začal relativně dobře, pak se ale zašklebil. ,,To je trapný," zamručel.

,,Já se tě na nic neptal," zazněla Nosbeneikova odpověď kousek od jeho ucha. Černovlasý si zezadu opřel hlavu o Sasukeho rameno a dlaně položil na ty Sasukeho, které držely knihu. Zvedl ji tak aby viděli oba. ,,Nenuť se do toho. A čti vždycky v duchu o slovo napřed."

,,Pche.." zamumlal, ale už nic nenamítal a začal číst to, co tam je.

,,Snaž se trochu recitovat. Máš naladěný tón jako kněz v kostele," snažil se mu domluvit Nosbeneik.

,,Tak si to čti sám. Můžu se na to akorát tak.." Zmlkl dřív, než stačil pokračovat. Už byl prostě v klidu moc dlouho. Nadechl se a zase vydechl, pak si odkašlal. ,,Pitomý písmena.." dodal tiše.

,,Když ke čtení nebudeš mít kladný vztah, nikdy se to pořádně nenaučíš. Dobře, dej si přestávku, pak půjdeme do lesa. Máš moc energie."

,,Nebaví mě to. Kdyby tady byly nějaký zábavný knížky.. ale koho má furt zajímat jenom ta vaše pošahaná filozofie a příroda?" namítl nelibě a potlačil chuť hodit knížku z okna.

,,Jestli máš zájem o červenou knihovnu, musíš jinam, v zámku nic takovýho nenajdeš." Odtáhl se od něj a narovnal se.

,,Nemám.." zamručel, přesto se však nedalo přehlédnout, že mírně zčervenal. Pak se rozběhl a vyskočil z okna, ve vzduchu ještě udělal přemet a měkce dopadl na zem. Trénink začal.

Odpoledne uběhlo víceméně podobně. Zbraně, magie, zbytek času pak proseděl v knihovně a opisoval svitky, aby si procvičil psaní. Elfové měli takové.. uhlazené písmo, plné kudrlinek. Co si pamatoval, tak bylo však podobné normální latince. Přecijen neodolal a dal se do hledání knížek o historii. Chtěl se dozvědět co nejvíc o předchozích králích a proč je tak jiný. Třeba narazí i na rodokmen...

Itachiho po konci tréninku neviděl. Nebylo to podezřelé, byl to ostatně král a tak se musel věnovat státním záležitostem. Zvláštní však bylo, že těch několik elfů, co v paláci potkal, Sasukeho nebralo nijak negativně. A toho dne se v hlavě mladšího zrodil plán, jak si vynutit více pozornosti.

Nakonec si král našel Sasukeho sám. Přišel za ním do pokoje.

,,Doufám že se bavíš. Já... mám ještě jedno sezení. Potřeboval bych, abys zabavil tu slečnu, co přišla s jedním mužem..." V proslunněné chodbě, kam potom vešli, seděl pár. Vypadali jako obyčejní lidé a rozhodně to nebyli Tarkaronci. Muž Nosbeneika i temného elfa hltal pohledem. Itachi prošel do jednací místnksti spolu s mužem, zatím co žena - drobná brunetka, i Sasuke zůstaly venku. Žena si ho nervózně prohlížela.

Černovlásek se znuděně protáhnul a věnoval jí letmý ostražitý pohled. Možná by měl nápad, jak využít ten čas.. i když s elfkou by to nejspíš bylo lepší, hlavně by tím Itachiho víc naštval. Snad. Ani ho nenapadlo starat se o státní záležitosti, od toho tady nebyl. Tak jen nahodil úsměv. ,,Dobrý den," pozdravil vesele.

,,Eh, dobrý den." odpověděla mu zmateně dívka. Bylo vidět, jak její pozornost rozptylují špičatá ouška a zuby.

,,Takže.. chcete tady trochu provést?" nabídl se Sasuke zdvořile. Za tu dobu se tak moc nudil, že si palác prošel snad do každého koutu. Jemně ji chytil za zápěstí, při tom jí nedopatřením zaryl do kůže ostré drápy. Když sebou cukla, zběžně odtáhl a omluvil. Poslední dobou nedokázal tyhle projevy temnoty vůbec ovládat, drápy byly nejmenší problém.

,,Ráda bych, víte, manžel je vědec a o elfy se strašně zajím..." V tu chvíi se z místnosti ozval výstřel. Jakoby odnikud tu najednou byli čtyři praví Tarkaronci a vtrhli do místnosti. Na zemi ležel onen muž, po těle mu ještě běhaly poslední modravé výboje a na proti němu za dlouhým stolem seděl Nosbeneik, opět s jasným a neupoutaným pohledem, ruce založeny na prsou. Žena překvapeně a vyděšeně vykřikla.

,,Bude v pořádku. Jen je omráčen. Odneste ho před brány a zajistěte, aby se to neopakovalo." Potom co dva elfové odešli, vstal a došel k ženě. ,,Omlouvám se, ale prosím o naprostou mlčenlivost. V zájmu Tarkaroncú." Jednou rukou ji podal růži a nechal ji odejít. Nejspíš se cítil vinnen za to, co muži udělal. Pak se zadíval na zbytek a ostatní opustili místnost. I Sasuke, který si ale mohl všimnout, že jeho dech změnil rytmus. Až když se za posledním elfem zavřely dveře, klesl na kolena. Střela, kterou tu jako zbraň neznali, ho zasáhla do hrudníku. Rukama založenýma na prsou kryl prosakující krev. Měl ale dost hrdosti na to, aby nedal nic znát.

Sasuke měl smysly natolik vybroušené, aby jako šelma vycítil krev. A ne jen tak ledajakou. Vešel bez vyzvání do místnosti. Pach tady zesílil. ,,Nebudu se ptát, jestli seš v pořádku, protože bys mi to ani neřekl," pronesl s povzdechem a došel ke stolu.

Nosbeneik se rukou opřel o zem a na místě, kde se parket dotkl, zůstaly karmínové stopy. S tou krví jeho dokonalost byla ještě výraznější... krůpěje krve vypadaly na křídové až průsvitné pleti krásně a pevně semknuté rty doplňovaly tu hrůznou, ale svým způsobem přitažlivou scenérii.

Temný elf se k němu sklonil a zašeptal mu do ouška: ,,Bylo by teď tak snadný tě dorazit.." Prsty mu přejel po zakrvácené tváři. Vychutnával si ten dotek. Kontrast mezi krví a nevinností krále elfů. Byl to pohled pro bohy.

,,To nepopírám." Odpověď jako by nebyla jeho. Vůbec nepatřila tomu elfovi, který kvůli střelné ráně v hrudníku pomalu přicházel o život a jehož krev do ruda barvila zem i jeho košili. Byl to hlas hrdého a nevinného. Jako by se nic nedělo. Prudce se nadechl a na světlých rtech se mu zatřpytily kapky krve.

Mladší ho dvěma prsty jemně ale důrazně chytil za bradu a přiblížil se k němu. ,,Měl bych to udělat? Co myslíš?" Zamyšleně si olízl rty pak krátce i ty jeho. Zachvěl se, když ucítil krev. Probouzela tu temnou stránku, vzrušovala ho nesnesitelně.

Král semkl rty pevně k sobě a otočil hlavu směrem od něj. Na větší už neměl sílu. ,,Tak to udělej."

,,Nebudu jenom dokončovat práci někoho jinýho. Chci si tě pořádně vychutnat, až přijde čas." Mluvil šeptem, lehce zastřeně. Neměl daleko k tomu, aby se přestal ovládat. A tomu mohl nejspíš děkovat i těm dnům tréninku, kdy ho elf strašně štval. Mohl by někoho zavolat nebo ho tady nechat vykrvácet, jenže to by nebyla zábava. Rozhodl se něco zkusit. Plynulým pohybem dostal staršího na záda a klekl si nad něj, pak mu začal vyhrnovat košili, aby se dostal k ráně. Všiml si, že ornamenty při tom zazářily. V identickou chvíli si mohl všimnout, že Nosbeneik bolestně zkřivil rty. Nebylo to ale krvácející ránou. Bolest byla zapříčiněna něčím jiným. To dokonale vypracované tělo, hrudník co se neznatelně zdvihal ve zrychlených nádeších.

Sasuke nespokojeně sykl, když si prohlížel ránu. Byl to skoro čistý průstřel, kulka musela být ještě uvnitř. Naštěstí nezasáhla životně důležité orgány, ale krvácelo to docela dost. Propjal dlaně po prstech mu začaly běhat kovově modré jiskry. Skousl si ret záměrně do krve, pak se sklonil k ráně a nanesl na její okraj svou vlastní krev. Lehce ji pak olízl. Zjistil, že za jistých podmínek mají jeho sliny částečně léčivé a zencitlivující účinky, fungovalo to ale jen na slabší zranění. Dlouhými drápy se pak opatrně dostal pod kůži, kouzlem ihned našel kulku.

Nosbeneik sebou ani netrhl, snášel to dokonale, až to bylo k neuvěření. ,,Co a proč to děláš.." Znělo to spíš jako konstatování, než otázka.

,,Nelze pochopit všechny záhady přírody," zarecitoval z jedné knihy, kterou před pár hodinami četl. Neměl náladu vysvětlovat svoje metody. Vyndal kulku, kterou s tichým cinknutím odložil vedle, zálibně si olízl prsty a výboje zesílily. Přiložil dlaně jen několik milimetrů nad ránu tak, aby se jí nedotýkal. Zavřel pak oči a soustředil se. Bylo to těžké, snažit se něco napravit a ne zničit se zlým úmyslem. Po tvářích mu začaly stékat černočerné slzy. Nevšímal si toho.

Po asi půl minutě úlevně vydechl a prohlédl si svoji práci. Nezanechal ani jizvičku.

Rudá krev ale nezmizela. Elf se rukama zapřel o zem a snažil se do plic dostat co největší množství vzduchu. Černé vlasy skrývaly ty zářící oči a na jemných chvějících se rtech ještě pořád byly rudé stopy.

,,Budeš v pohodě. Kdyby ne, za někým si s tim zajdi," doporučil Sasuke jako odborník a otřel si stopy na tvářích. Jiskřícíma očima pozoroval každý detail jeho těla. Představoval si to a... skutečnost byla mnohem lepší. Už jen to, že se ho nikdo nedotýkal jak měl sám v úmyslu... Neodolal a položil dlaň na to dokonale vyrýsované bříško.

Nosbeneik mu hřbetem ruky setřel vlastní krev z bělostného krku. ,,Děkuju." Vědél co dělá, byl nepokořitelně hrdý, ale s obdivem dokázal uznat a přijmout skutečnost. Pod Sasukeho prsty se neznatelně zvýšila intenzita záře linií. Ačkoliv tu před ním byl v polosedě s kapkami své krve, působil majestátně a nedotčeně. On byl doposud jediný, který se dotýkal těch havraních pramenů, ten, kdo směl prsty přejet po liniích svého vypracovaného těla. Nikdy na sebe nenechal nikoho sáhnout a s časem se o to už nikdo ani nepokusil.

Sasuke se plaše usmál, ale pohledem tentokrát neuhnul. Nedokázal to, byl jako zhypnotizovaný těma vševědoucíma očima. Otřel si ruce o kalhoty a vstal.

Elf přivřel oči a jemně pohnul prsty.ve vteřině zmizela veškerá krev z podlahy i z jeho šatstva, stejně jako ze Sasukeho. Pak se zapřel o židli a zvedl se.

,,Jdu se podívat po městě. Máš určitě ještě spoustu práce." S tím se Sasuke vydal ke dveřím. Tímhle.. porušil svůj slib. Měl z toho smíšené pocity. A nejlíp se to dá vyřešit prací.

Kroky Nosbeneika zamířily souhlasně do pracovny. Musel doopravdy mít silnou psychiku, když to zvládal tak lehce.

Sasuke procházel znuděně chodbami. Jediné, co ho napadalo, bylo zajít za Rhien. Měl by jí aspoň něco říct, třeba proč se vytratil aniž by cokoliv řekl. Byl to příšerný pocit, když se dobrovolně připravoval o něco, co chtěl...

Z uvažování ho vytrhla až nějaká rána. Před ním stála mladá elfka, podle lidských měřítek tak patnáctiletá.

,,O-Omlouvám se.." řekla spěšně a dala se do sbírání střepů ze země se zvláštní přesností, jako kdyby na to byloa zvyklá.

,,Ne, to.." začal, ale hned zase přestal. Vážně by se měl hezky rychle vrátit do reality. Klekl si na zem, aby jí pomohl.

,,Nechte to, ještě se zraníte," odvětila a lehce odstrčila jeho ruku. Při tom však ucukla, jako by jí něco bodlo a vyděšeně se mu podívala do očí. V dlani silněji sevřela jeden střep, až se jí na jinak hebké kůži vytvořila tenká tmavá linie a pár kapiček krve bezhlesně dopadlo na zem. Odtáhla se s výrazem raněného zvířete, bezmocné kořisti. Poznávala ten pocit, jako už to bylo dlouho, co ho naposledy viděla. ,,Kdo.."

,,Pššt.." Přiložil jí prst ke rtům, aby už nic neříkala nebo náhodou nevykřikla. Měl to vědět. Všichni tady měli nějakou špatnou zkušenost s tou temnotou, kterou nosil uvnitř sebe. Naklonil se k ní, dvěma prsty s černými drápy jí chytil pod bradou, až mu po ruce stekl tenounký pramínek krve, když trochu silněji přitlačil na tenkou kůži pod spodní čelistí. Nadechl se a tichým tvrdým hlasem pronesl: ,,Teď uděláš přesně to, co ti řeknu."