Without darkness 4. kapitola

---

Nosbeneik seděl vznešeně v hlubokém křesle, uhlové oči měl sklopené ke knize, kterou jemně držel dlouhými bledými prsty. Na ukazováčku se mu třpytil zlatý prsten, ladící k blyštivému drahokamu krvavé barvy, co měl připevněn na černých vlasech jako symbol hlavy Tarkaronců. Tenké prokrojené rty tvořily něžnou linii, lehce se pootevírající v rytmu hlubokých klidných nádechů. Neonové spirály vydávaly tlumenou bledou zář a dodávaly jeho výrazu majestátnost.
,,Zdravím, Sasuke." Ten hlas se ani trochu nezměnil. Pořád tak krásný a melodický s upřímným podtónem. I z toho hlasu byla poznat nesnášenlivost a nevědomí o zlé stránce světa. Byl čistý a nevinný jako křišťálová křídla nebeské bytosti.

Už zase… Jedna věc byla ta, že znal jeho jméno, i když si vůbec nepamatoval, že by mu ho sám kdy říkal. Ta druhá pak, že ho Sasuke prostě nebyl schopný ničím překvapit. Od toho pokusu o vraždu, přes tyhle příchody. Kradl se neslyšně jako stín ale elf měl nejspíš smysly na nejvyšší možné úrovni vnímání.

Mladší seděl na otevřeném okně, kolem kterého byly do dřeva vyryty různé symboly a ornamenty, jenž lze potkat v paláci snad na každém kroku. Sledoval ho přivřenýma kočičíma očima, nehtem neklidně poklepával v pravidelném rytmu o okraj okna. Na rtech mu pohrával divoký úsměv, celkový vzhled pak dotvářely rozcuchané ebenově černé vlasy. Krátce se uchechtl jako vyjádření obdivu nad jeho schopnostmi. Pak seskočil do místnosti a několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi, lokty se opřel o opěradlo křesla a pohledem sjížděl řádky v knize. To byla jeho jediná slabina, kterou se však ani nenamáhal napravit. Věděl ale, že pro získání vědomostí nejen z magie, ji bude potřebovat. Na druhou stranu.. proč by to před ním měl odhalovat? ,,Nudim se. Zabav mě," zamručel nespokojeně. Ten tón velmi připomínal takový, který používala neschopná namyšlená princátka.

,,Rád ti pomohu, prozradíš-li mi vhodný způsob," odvětil klidně. Otočil se za sebe, takže jejich tváře, v tolika rysech dost podobné, jako by je kreslila sama dokonalost tím nejjemnějšìm štětcem, byly od sebe tak blízko, že oba cítili nádechy toho druhého. Oběma bilo srdce, v tu chvíli ale jednomu rychleji.

Sasuke zatnul nehty do své dlaně. Tak blízko... nemohl odolat té představě, že něco tak perfekního mohlo dosud zůstat zcela nedotčeno fyzickými doteky. ,,Umíš kouzlit, ne? Tak mi s tim můžeš pomoct," odvětil nevrle, jako kdyby na něj byly myšlenky příliš mnoho

Nosbeneik přivřel oči a dlouze se na něj zadíval. ,,Ty neumíš číst, mám pravdu?" Nebyla to otázka. Elf to z nějakého důvodu věděl a svým hlasem to dával jasně najevo. Bylo to až děsivé... pokud si to přečetl v jeho očích, CO všechno ještě dokáže zjistit...? V tu samou chvíli zavřel tenkou knihu ve svých dlaních.

Mladší se nadechl jako by chtěl něco říct, ale místo toho jen uhnul pohledem a téměř neznatelně zčervenal. Bylo to roztomilé, vidět někoho jindy tak chladného a arogantního v koncích. ,,A co jako?" zavrčel.

,,Já tím nikam nesměřoval. Naučím tě to, pokud budeš ochoten se ode mne učit. A ještě jedna věc." Král samozřejmě o tréninku nemluvil, ale bylo jasné, že hodlá začít hned. Tarkaronci přání ostatních brali jako samozřejmost. ,,Bude ples. Chci, aby ses ho zúčastnil. Já tam nepůjdu, jen to organizuji. Místo Nosbeneika se na plesy krále posílá jen jeho zástupce." Chvíli na něj upíral svoje nádherné třpytící se uhlíky a pak dodal podstatnou spojitost. ,,Ten zástupce budeš ty."

Nastalo několik vteřin hrobového ticha.
Mladší během nich ani nedýchal. ,,C-Cože?!" dostal ze sebe vyjeveně. Nejenom že to v podstatě znamenalo, že je oficiálním členem čistokrevných elfů, ale že se bude muset naučit... ,,Ne! To v žádnym případě!" vyjekl

Nosbeneik byl doopravdy bystrý. ,,A neumíš tančit. To není věc, které by ses měl bát." Vstal a podíval se na vyděšeného. Pomalu k němu přešel s mírně skloněnou hlavou. Do křídové tváře mu spadly tmavé prameny jako vodopád černých slz temných elfů. Z pohledu těch překrásných očí - přivřených démantů tmy, dozdobeny o hustý lem chvějících se řas, naskakovala husí kůže. Plynule zvedl ruku a dlaní mu sjel po pase tak, že pohyb zastavil až když se jeho prsty zlehka dotýkaly místa, kde měl temný elf prohnutou páteř. Tím si ho jemně přitáhl. Vypadalo to, že se to učil celý život. Ta ladnost, hrdost, vášeň... propracovanost pohybů. Takhle Sasuke cítil každou část jeho dokonalého těla, těla, kterého se nikdo neměl právo dotýkat, tělo a tvář, odsouzené jen k obdivu bez možnosti přejet bříšky prstů po těch tajemně zářících ornamentech, obkreslit rty linie toho mistrovského díla přirody. Nikdo na to neměl právo. Sasukeho nevyjímaje. A právě ta nedostupnost z něj dělala tak atraktivní médium.

,,Ne..." Na víc se Sasuke prostě v tu chvíli nezmohl. Bylo toho na něj moc za tak krátký čas. A to úplně v pohodě zabíjel, teď nestačí na jednoho elfa. Ale zatraceně sexy elfa. Jistě, předtím ho chtěl zabít... jenže kdo říká, že.. Do háje s tim, prostě ho neskutečně vzrušovala představa že by se ho směl dotýkat, ochutnat tu hebkou kůži a medově sladké rty, cítit každé zákoutí jeho těla, nádech... Ani si sám neuvědomil, že při těch myšlenkách chytily jeho tváře ještě tmavší odstín a v očích mu blaženě jiskřilo, dokonce neměl daleko ke spokojenému úsměvu. S poplašeným trhnutím to zahnal a vrátil se mu zase ten jeho pohrdavý výraz. ,,Nepotřebuju takovou pitomost."

Ale elf nejspíš podvědomně tušil, co udělat. Nevěděl proč, ale instinkty mu tak radily... aniž by ho pustil z něžného sevření, naklonil k němu svou perfektně rýsovanou tvář a jeho jemné rty pronesly pořád tak sladkou melodií, jako když si ho při korunovaci zamilovali všichni Tarkaronci, docela klidně, pečlivě, ale tiššeji: ,,Nevěřím že by ses vzdal tak snadno..."

,,A co mám jako kurva dělat?! Jenom se pohnu, tak mě zase nějakym kouzlem přitáhneš zpátky. Sory, ale na tohle fakt nemám chuť." Sasuke zavrtěl hlavou, chytil ho za ruku na svém těle, avšak tak nešikovně, že jen sjela o dost níž.

Nosbeneik ten pocit neznal a tak se s rukou nepokusil ani ucuknout. ,,Já žádné kouzlo nepoužil." Ujistil ho mírně. Jeho snad nic nikdy nevyvede z míry..

Ne, prostě nesmí... Teď se hlavně uklidnit a neudělat žádnou blbost. Povzdechl si, znělo to trochu jako by zalapal po dechu. ,,Proč já? Proč zrovna já mám bejt tvůj zástupce na něčem tak důležitym a navíc.. určitě kvůli mě zanedbáváš povinnosti krále."

Král přivřel oči a neznatelně kývnul. ,,Vím co dělám. Čas je to nejdůležitější co máme a je jen na nás, s kým ho chceme trávit." Konečně od něj ustoupil. ,,Proč jsem si vybral tebe?" Upřeně se na něj díval. ,,Přemýšlej. Přijdeš na to." S těmi jemně pronesenými slovy si jediným pohybem přes ramena přehodil rudý plášť, otočil se a v okem nepostřehnutelném okamžiku se objevil u okna za ním. Ještě stihl spatřit mihnutí černých pramenů, které záhy zmizely jako křídla havranů, když skočil

Proč... Proč jen měl pocit, že mu uniká něco důležitého. Měl pocit jako by se mu kouřilo z hlavy, jak usilovně přemýšlel. Pro teď to ale radši nechal a seskočil oknem za ním. Ještě stihl zaznamenat, že se Nosbeneik nepokusil zachytit se o střechu hradu a padal rovnou do lesa u paláce. Rukou se zhoupnul na větvi aby ztlumil pád, prudce se mu zúžily panenky a dooadl špičkami na nebezpečně tenkou větev.

Sasuke dopadl o kus vedle, až listí zašustilo. Místo nehtů se mu v mžiku objevily onyxové drápy, kterými se zachytil větve, otočkou kolem ní pak zmírnil sílu setrvačnosti a přehoupl se na další, o něco níž, od té se odrazil jako kočka, až dřevo nepříjemně zapraštělo. Následně vyskočil několik metrů a měkce dopadl do zeleného mechu dole. Cítil ten náraz snad až v kostech.

Ve vteřině vedle něj přistál král. Připomínal, narozdíl od Sasukeho agresivního a divokého stylu šelmy, labuť, vše dělal jemně a něžně... při tom tak hrdě a sebejistě. Elegantně a majestátně. Jako by nikdy v životě neudělal špatný krok. Ve větru vypadal jako anděl s rudými křídly, které vytvořil zmítající se plášť. A ve tváři vrytá oddanost lidu. Nikdo by nemohl pochybovat, že před ním stojí pravý panovník. Ve tmě lesa se ledově modré linie jemně rozzářily.

Mladší se zvolna zvedl z pokleku a rozhlédl se. Byla to malá mýtinka s křišťálově průzračným jezírkem. Jinak nic zvláštního. Nikdy neměl cit k přírodě a tak ho právě nenapadly žádné básnické přívlastky. ,,Dáš mi nějakou zbraň nebo si jako myslíš že mám dál mít ten nůž?" otázal se jedovatě.

Místo odpovědi se mu u nohou objevil meč s rytou rukojetí a onyxovou čepelí. Jediný materiál, co může vzdorovat elfí magii světla. Nosbeneik stál nehybně, socha tesaná z mramoru. ,,Zabij mě." Jediná slova, vynesená těmi mírumilovnými rty.

Sasuke zkoumavě zúžil oči. Beze zbraně? No, aspoň si potrénuje magii. Zaklonil hlavu, jeho rty se začaly pohybovat v neslyšných slabikách. Vzduch znatelně zhoustl a světlo zmizelo. Jako tehdy u toho vlka. Zpod víček mu počaly vytékat černočerné slzy, které zároveň nechaly vyniknout jeho pobledlé tváři. Zahýbal na zkoušku prsty, do kterých se hned začaly soustřeďovat drobné víry vzduchu, měnící se postupně v elektrické výboje. Tentokrát ale karmínově rudé. Zpodobnění čiré nenávisti.

Nosbeneik tu magii poznal. Neměl problém se sebeovládáním, ale jibak by sebou asi trhl. Bylo mimo jeho schopnosti vnímání, jak někdo dokáže nahromadit takovou čirou nenávist... nepochopitelné pro bytost milující vše živé. Navíc se mu dost podobal. Meč zůstal ležet na zemi. Král se pravděpodobně rozhodl bránit beze zbraně a ani to nevypadalo, že by hodlal užít magii. Stál, čekal. Snad by se dali pochybovat, jestli dýchal.

Vítr kolem mladšího vířil stále rychleji, běhal po trávě a vytvářel v ní velké kruhy. Pak se na něj Sasuke podíval. V těch hlubokých jámách místo očí nebyla stopa po ničem jiném, než po dusivém chladu a bezútěšnosti. Pak se rychlostí blesku odrazil od země a v okamžiku se objevil staršímu za zády.

Ten tam naschvál stál až do posledního okamžiku. Když už byl vírem energie téměř pohlcen, ladně se odrazil od země a odskočil asi o deset metrů dál. Zatím jen uhýbal a vykrýval útoky. Sám moc často a ani s nijakým potěšením neútočil.

Sasuke velmi brzy zaznamenal, že bude muset použít trochu jiný druh magie. Ušklíbl se, rudé výboje ve vteřině zmizely. Stejně tak rychle se vzápětí objevil na větvi nejbližšího stromu, jednou rukou se o něj opíral. ,,Tak se ukaž," zasyčel, pak si ostrými zuby prokousl kůži na předloktí. Po kůži se mu ihned začaly valit potůčky tmavě červené krve. Nechal ji stéct až na drápy. Pak v ní namočil prsty druhé ruky, jimi udělal ve vzduchu několik symbolů. Šeptem a hlubokým hlasem pronesl několik slov v neznámém jazyce. Vyskočil, dopadl na zem a dlaní dlaní se jí dotkl. Hlínou ihned začaly proudit výboje neznámé síly, vše pak explodovalo v záplavě plamenů. To ale ještě nebylo všechno.

Nosbeneik nedal na sobě nic najevo, ale tohle ubližování se mu příčilo. Byla to technika temných elfů. Pro střed Tarkaronců něco odporného. Vyskočil pohotově do větví stromu nad sebou a propletl se korunou neskutečnou rychlostí, takže ani nevylo pořádně poznat, jak se za takovou chvíli dostal o šestset metrů západně od směru výbojů.

Ticho narušovalo jen praskání plamenů a Sasukeho zrychlený dech. Naslouchal všem podezřelým zvukům, rozhodnutý prozatím vyčkávat.

Král ve vteřině seskočil z větve přimo nad ním, ačkoliv by Sasuke mohl přísahat, že tam před chvílì nebyl.

Mladší stihl uhnout v posledním okamžiku. Zavrčel a přikrčil se. Už ho nebavilo útočit na kořist, která se vůbec nebrání a jenom utíká. Tohle není žádný cvičení, když musí jen ukázat svoje schopnosti.

Takticky samozřejmě Nosbeneikovi ukázal, co umí, ačkoliv král věděl, že jde jen o zlomek jeho schopností. Chvíli stál proti němu a sledoval tu bezbřehost černých očí... pak se proti němu rozběhl. Měl zajímavý styl... šetřil při tom svaly a využíval energie k neslutečné rychlosti. A to bez kouzel, jen ovládal své vlastní tělo.

Sasuke během sekundy poznal, na čem se zakládá ten druh magie. Zhustil proto svoji vlastní do konečků ostrých drápů, při tom rozprostřel část do okolního vzduchu, aby měl jednodušší odpor. S tichým hrdelním vrčením se jal opětovat jeho útok.

Nosbeneik se v běhu prudce zastavil a čekal. Přímo před očima temného elfa byla jeho postava pohlcena černým vírem... když se energie rozplynula, místo krále tam stál les... pak stromy stáhly větve, jako svíjející se hady a pak teprve šlo spatřit královského elfa. Stál na úplně stejném místě jo před tím, vyšel z toho bez škrábance díky ochraně dřevěných velikánů kteří samovolně v ohrožení Nosbeneika ožívali. ,,V boji si urči rozumně hranici spoléhání se na ostatní. Kopat sám za sebe není výhodné. Nechávat vše na těch kolem tebe taky není ideální. Hranici je těžké najít. Ale v životě všude a vždy hledáme rovnováhu." Chvíli si ho prohlížel. Uvažoval, na kolik silný je, aby mu neublížil. Pak se objevil u něho a okamžitě sevřel jeho zápěstí ruky, v níž se nebezpečne rychle tvořila nová černá energie. Pak znovu zcela klidně a mírně promluvil. ,,Mohl bys zkusit užít světlou magii. Po tréninku bys ji mohl ovládat. Jenže to nesneseš dlouho. Bolí to. Hodně." Jeho temné oči se vpíjely do těch jeho. Nosbeneik nedělal rozdíly mezi temnými a světlými. Nedokázal nenávidět, lhát, závidět nebo cítit pomstu.

,,Nebudu používat takovou podřadnou magii," zasyčel nenávistně a ohlédl se po něm. Bolest... tu měl rád. Ale prostě se nesníží ke "světlu"! Bylo by to proti všemu jeho přesvědčení, porušil by tím slib, kterým se kdysi zavázal. Že zničí tuhle rasu. Pro svět, ve kterém by mohli existovat takoví jako byl on. Nový svět. Vytrhl ruku z jeho sevření a ustoupil dostatečně daleko. Právě viděl ukázku takové magie. Byla.. směšná. V porovnání s jeho vlastní. Teď teprve ukáže skutečnou úroveň svých schopností. Vyzývavě si olízl rty, smočil prsty ve své krvi a na zemi jimi nakreslil několik symbolů. Stačilo pak jen několik slov, aby mýtinu zahalil oblak dusivého kouře. Důležitější však bylo to, co se nacházelo uvnitř něj.
Ohlušující řev nějakého obrovského zvířete rozechvěl snad každou rostlinu tohoto lesa. Stromy se ohýbaly pod náporem zvukových vln. Když se výjev vyjasnil, stálo tam něco.. fascinujícího.
Ve světle slunce jiskřily onyxově černé šupiny. Drápy stejné barvy vyrývaly do měkké hlíny velké brázdy. Tlama s nespočtem čistě bílých zubů, v níž se mihotal rozeklaný jazyk. Oči jasně žluté místy s nádechem zlatých odstínodstínů, měly zúženou, téměř hadí, zorničku. Když roztáhlo křídla s tenkými tmavě modrými membránami, porazilo nejbližší stromy. Stačil jediný švih tlustým ocasem, zakončeným ostrými ostny, které se táhly od hlavy po celé délce páteře, aby rozvířilo další oblak prachu a smetlo další stromy. Pro něco takového tu prostě nebyl dostatek prostoru, ale Sasukemu to bylo v tuhle chvíli jedno. Hodlal se předvést.
Na mýtině se tyčil majestátný černý drak.
Nosbeneik se na tvora díval úplně stejně, jako by před ním stála jeho vlastní matka, nebo třeba kuře. Nedělal rozdíly. Snadto ani neuměl. Samozřejmě že automaticky zpozorněl a chvíli čekal. Nechtěl se toho stvoření zbavovat hned, v jednom směru ho do jisté míry vázala zvědavost, co drak dokáže, na druhou stranu... on nikdy neútočil první, pokud to nebylo nezbytně nutné. A za krizovou situaci by považoval něco zcela jiného.
Drak jednou mrkl obrovským okem a ohlédl se na temného elfa. Jazyk se kmital mezi ostrými tesáky, hrudník se vzdouval pod mocnými nádechy. Pak jako by dostal nějaký nevyslovený rozkaz, otevřel tlamu a vychrlil spalující tmavě zelený plamen, který na dlouhou chvíli osvětlil les. Zvláštností na tom však bylo, že ten oheň nebyl obyčejný. Stromům ani trávě neublížil, pouze při doteku s kůží měl smrtící účinky.
Sasuke však neměl v úmyslu čekat a nechat za sebe bojovat jiné. Techniky téhle úrovně neuměl ještě úplně dokonale, navíc spotřebovávaly spoustu energie. Musel si dávat pozor a nepřehánět to. Na druhou stranu, chtěl se předvést. Zvedl ruce nad hlavu a spojil prsty do malé stříšky. Od drápů mu začaly po těle běhat drobné výboje. Ty ale nebyly jako předtím. Rozprostíraly se do stran a vytvářely siluety několika zvířat: panter, nějaký pták a vlk. Ty pak poslal do plamenů vyhledat svou kořist.
Sama se objevila dostatečně názorně. Vyskočil zrovna, když měl drak skloněnou hlavu, dotkl se špičkami bot jeho zátylku a využil přirozené reakce stvůry... trhnutím zvedla hlavu a vymrštila elfa, ten se po jeho šupinách svezl blíž zemi. Při pádu se otočil ladně hlavou dolů a stačil mu pouhý letmý dotyk dlaní, aby se černá šelma s obrysem pantera proměnila ve skutečné zvíře a otočila se proti svému minulému pánovi. Byla to poměrně zákeřná technika nevratného obrácení pólů energie z temné na světlo a při tom bylo za potřebí jen maličké množství energie, zato perfektní odhad.

Bylo zbytečné se snažit převzít ztracenou vládu, proto ji nechal mávnutím ruky zmizet. Pousmál se na znamení uznání a sám proměnil ostatní dvě zvířata ve skutečná. Nikdy se nestaral o bezvýznamné pěšáky, pouze je využíval. Klekl si, zaryl prsty do hlíny a vyslal jí výboje čiré energie. Neměla za cíl ničit, jen zkoumat jakoukoliv slabinu v obraně nepřítele.
Drak švihl ocasem a smetl další stromy, pak zařval a znovu vychrlil plamen.

Itachi se soustředil na tu zvláštní zjišťovací techniku tak, že když na něj skočil vlk, nijak se nerozrušoval. Ale tlapy šelmy a pak celé její tělo proletělo vzduchem, skrz Nosbeneika, který se o ni vůbec nestalo. Pak se otočil na draka, jako by ho napomínal za vyrušení a nastavil dlaň jeho směrem. V tu chvíli měl netvor sám co dělat se světlem v temných očích. Elf se znovu obrátil na Sasukeho a špičkami prstů se dotkl země.

Tohle nemělo cenu. Nikdy neměl trpělivost na to jít na protivníka pomalu. Nohou udělal kolem sebe kruh, pak natáhl ruku do vzduchu a prsty sevřely imaginární kouli vzduchu, lehce se rozkročil a zaklonil hlavu. Rty se začaly pohybovat v tichých slabikách. Poslední slova však pronesl nahlas: ,,Bytosti temnoty, zbavte se světla a dotkněte se nebes. Démoni očistce, žízníc po krvi. Dovolávám se krevní smlouvy."

Lesem otrásl ohlušující výbuch jakéhosi zvuku, nad vším lidským vnímáním. Provazce temnoty se plazily po zemi, dusily každý paprsek světla a života. Kolem temného elfa stálo několik siluet. Mihotali se, dokud nenabrali pravou podobu. Démon se zahnutými rohy a netopýřími křídli, elf s černou kůží a čistě bílýma očima.

Nosbeneik zkoumavě přivřel oči, rozhodl se testovat. Bylo to proti jeho přesvědčení a doopravdy se mu nechtělo. Během setiny sekundy stál před stínovým démonem a vrážel mu démantovou čepel s děsivě chladnou přesností do hrudníku. Najednou byl děsivý... to, jak bez výrazu poklekl, tak bez výrazu zabil.

Démon však ještě ani zdaleka neskončil. Zašklebil se na něj, zatímco druhý démon se na něj vrhl s dvěma černými meči.

Král čepele dlaní zastavil, aniž by mu ublížili, zapřel se za zabodnutý meč a spolu s výskokem do vzduchu ho prudce vytrhl z démonova těla. Zároveň ho tam svou vahou povalil na zem a přistál o kus dál, čelem ke stvořením. Pak nečekaně vyzkoušel další alternativu, když mávnul mečem proti démonovi, ale oblouk stočil k Sasukemu, kterého zasáhl výboj energie a odhodil ho ven z kruhu.

Sasuke nenávistně zasyčel. Démony to naštěstí neovlivní, tuhle slabinu už před lety vychytal. Narovnal se a chystal se k dalšímu útoku, když to najednou přišlo. Tělem mu projel příliš silný výboj energie, napjal se a bolestně vykřikl. Všechny přízraky v tu chvíli zmizely. Světlo se zase objevilo, po krajině zničené plameny nebylo ani stopy. Jen temný elf se v kleče opíral o zem a vykašlával černou tekutinu. Nebyla to krev, něco jiného. Mohla za to jeho lidská část, kdy bylo tělo prostě příliš slabé pro takové techniky.

Nosbeneik k němu pomalu došel. V dlani mu zmizel diamantový meč. Elegantně si vedle temného elfa klekl jedním kolenem na zem, o druhé se opíral loktem. Pak ho chytil na předloktí a vytáhnul na nohy.

,,Nech mě.." zavrčel Sasuke ochraptěle a hřbetem ruky si otřel rty. Nepotřeboval něčí soucit, zvlášť když si za tuhle chybu mohl sám. Cítil se.. poníženě. Byl slabý. A ukázal to před někým.. takovým. Jako by toho už tak nebylo dost.

,,Nic nedělám," odvětil mu bezemotivně, ačkoliv ho neustále přidržoval za předloktí, protože věděl - stejně dobře jako Sasuke, že kdyby ho pustil, spadnul by. A Nosbeneik správně usoudil, že to by na hrdosti temnému elfovi rozhodně nepřidalo. ,,To bylo působivé." Bez hrdosti uznal jeho techniku, ačkoliv způsob provedení se mu příčil. Chvíli čekal, než se Sasuke vzpamatuje a pak mu do ruky vtiskl delší meč. Podobný tomu, který už sám držel. ,,Přesuň energii z ruky do čepele a udrž správný poměr sil," dovysvětlil mu, když se diamantové ostří jeho zbraně jemně bíle rozzářilo. Chtělo to dost koncentrace a perfektně cvičený odhad, jinak síly v meči a paži kolísaly... Zbraň s energií elfa byla tisíckrát těžší, zato účinnější, takže i energie v ruce musela navyšovat hodnotu podle dané situace. To bylo znát už ve chvíli, co o sebe zařinčely jejich čepele. Temný elf si vedl dobře, možná až moc dobře a obratně, ale Nosbeneik s lehkostí jeho prudké výpady odrážel. A když zaútočil svou zbraní, v níž kolovala životní síla, byla to rána, co rozechvěla všechny svaly v těle protivníka. Samozřejmě že v jeho pohybech bylo poznat, že celý život zasvětil zdokonalování sebe sama, aby pak byl schopen pomáhat Tarkaroncům. Když se rozmáchl mečem, vypadalo to, že je lehký jako kdyby byl ze dřeva. A potom co byl ten volný pohyb zabržděn onyxovou čepelí, se ukázala ohromná síla, díky níž ostří prořezávalo vzduch. A to se přeneslo na odrážejícího.

Asi po dvaceti minutách, kdy ani jeden z elfů nevykazoval žádné známky únavy, to ale Nosbeneik utnul, když se šikovným obratem dostal Sasukemu do zad a bleskově mu přiložil k bělostnému krku smrtící zbraň. Ukončil to naschvál, to dal jasně najevo. A nakonec se ukázal opět jeho doopravdy bezchybný odhad, protože po závodu o vyběhnutí dvou tisích pět set šedesáti devíti schodů teprve temný elf naplno pocítil drtivou sílu únavy.

Mezitím co Nosbeneik stál u okna a odepínal si plášť, Sasuke odpočíval v pololeže na sametovém křesle. A jeho vysílené a přepínané svaly si řekly o své, když zavřel temnotou se lesknoucí onyxy... a když se jeho nádechy prohloubily a nabraly na pravidelnosti, elf se od okna, kde shlížel na lidi, o které se strachoval víc než o sebe, otočil a pohled upřel na spícího. A pak se... škoda že tu nebylo očí, které by to spatřily. Vypadal krásně, když se ty tenké linky lehce zkroutily v roztomile elegatní úsměv. Pomalu k Sasukemu došel, přehodil přes něj rudý sametový plášť, který doposud držel v ruce a krátce se zadíval na jeho chvějící se víčka ozdobená o černé řasy. Špičky prstů něžně přejel po jeho tváři a lícních kostech, tolik podobným kočce nebo jiné šelmě. Pak se otočil a zcela neslyšně opustil místnost. Královské vyřizování musel udělat teď. Ještě před polednem, které se pomalu blížilo.