I'm not your friend 2

Pardon, už tu dlouho nic nebylo :D. Zítra přidám i Untouched a začnu dopisovat SasuSaku povídky ;)

---

Itachi jen sklopil pohled k zemi. Sasuke se nejspíš přišel pokochat zahradou, problesklo mu hlavou a vrátil se zpět do domu, aby ho nevyrušoval. Chtěl mu dopřát maximum soukromí.

,,Počkej," zastavil ho sotva slyšitelným hlasem mladší.

Starší ho ale přesto slyšel a okamžitě se jako na povel otočil. Nic neříkal, čekal, až Sasuke sám promluví.

,,Já jenom..." Odmlčel se pro nádech, jako kdyby si dodával odvahu. ,,Mohli bysme si... někam vyrazit?"

,,A kam by ses rád podíval?" zeptal se ho Itachi se zájmem. Nedal to na sobě moc znát, ale mile ho to překvapilo. Něco takového opravdu nečekal.

,,Nevim. Nevyznám se tady moc." Jen nerad přiznával nejistotu a tím spíš ne někomu, koho ještě před pár hodinami ze srdce nenáviděl.

,,Já ještě taky moc ne. Tak restaurace, kino, procházka po lese nebo něco jiného?" Chtěl ponechat na Sasukem výběr, aby neměl pocit, že mu organizuje život.

,,Něco vymysli. Zcela výjimečně se podřídim." Věnoval mu letmý úsměv a protáhl se po kočičím způsobu.

,,Tak já volím procházku po lese." Opětoval mu Itachi úsměv. Nechtěl jít mezi lidi, protože by neměli soukromí a to teď ze všeho nejvíc potřebovali, aby se moli trochu zblížit.

,,Fájn." Sasuke kolem něj prošel do domu. ,,Jo a.. ta pizza byla dobrá," prohodil nenuceně, než zamířil směr svůj pokoj.

Itachi se pro sebe usmál a taktéž odešel k sobě do pokoje, aby se převlékl. Zvolil černé dlouhé kalhoty a tmavší modré triko s knoflíky do půlky hrudníku. Zvýrazňovalo mu dokonalou vypracovanou postavu, kvůli tomu si ho ale nebral. Chtěl jen něco pohodlného a hlavně stoprocentně bavlněného.

Sasuke si na sobě nechal to, co měl předtim. Nepovažoval za nutné se převlékat na procházku.

,,Můžeme?" zeptal se, když už stál ve dveřích známého pokoje.

,,Jo." Itachi si vzal ještě mobil a vyrazil ke dveřím. Dům byl téměř ze všech stran obklopený lesem, takže na lesní pěšině se ocitli hned.

Sasuke vyrazil první, nepatrně zrychlil krok a oči upíral do země. V domě byla docela tma a tak si potřeboval na chvíli zvyknout na světlo. Všechny ty zvuky a vůně kolem vnímal jen napůl. Nějak se nedokázal soustředit.

Itachi šel mlčky za ním. Měl spoustu otázek, ale vycítil, že Sasuke je na něj naštvaný a nejspíš ještě hodně dlouhou dobu bude, proto nic neříkal. Čekal, až začne mluvit bratr sám.

A i jeho mladší bratr musel uznat, že pokračovat v tomhle nemá smysl. Pořád se na něj zlobil, ale tak nějak už se to postupně a velmi pomalu zlepšovalo. ,,Cos dělal ty roky?" přerušil sám ticho asi po dvaceti minutách.

,,Různě. Hlavně jsem se učil, abych se jednou mohl vrátit zpátky a mohl převzít místo po otci." Itachi najednou nevěděl, co víc by měl říkat. Samozřejmě měl spoustu zážitků, ale nechtěl v Sasukem vzbudit dojem, že se do Japonska vlastně vrátil jen z pohnutek vlastního svědomí.

Nejspíš za to mohl nějaký Uchihovský šestý smysl, protože Sasuke to vycítil a tak se dalších otázek na téma Itachiho soukromí raději vyvaroval. Najednou však zastavil a zpozorněl, zaposlouchal se do zvuků lesa. Pak se jen usmál jako nějakému nevyslovenému vtipu a bez vysvětlení vyrazil mezi stromy, daleko od pěšiny.

Ani ne za půl minuty pak stál u malého tiše zurčícího potůčku. Klekl si k němu a zlehka se dotkl konečky prstů křišťálově čisté hladiny, na níž sem tam pluly nějaké ty částečky písku nebo kamínků. Uměl se radovat i z maličkostí, když chtěl.

Itachi se jen lehce usmál tím svým typickým tajemným úsměvem. Opřel se o strom a očima skenoval okolí. Samozřejmě, že i v Americe se dá najít les, ale na to nikdy neměl kvůli škole příliš času a ve většinu volných chvil strávil stejně ve velkoměstě.

Sasuke mlčky vzhlédl od vody, když kousek před ním něco zašustilo. Asi pět metrů od něj stála černá veverka, čumáčkem zvědavě čichala okolní vzduch a měřila si Uchihu korálkovýma očima. Pak jen nespokojeně mávla huňatým načechraným ocasem a vyskákala na blízký strom, jako by se nic nedělo. I Sasuke vstal a oprášil si z kalhot hlínu a jehličí. Naposledy se rozhlédl kolem. Na mysli mu vytanula slova z jedné písničky, kterou si pouštěl naposledy včera večer.

Itachi chtěl možná něco říct nebo to aspoň podle jeho nádechu vypadalo, ale v ten moment mu zazvonil mobil. Podíval se na displej a v očích mu cosi zvláštního zazářilo. S širokým úsměvem hovor přijal. Zřejmě to byl někdo z jeho přátel z Ameriky, protože Itachi mluvil do telefonu anglicky. Mluvil tak rychle plynule, že mu pomalu nebylo rozumět, ale poslední větu Sasuke přeslechnout nemohl. Starší Uchiha do telefonu něžně řekl: ,,I love you too. I miss you." Poté hovor ukončil a obrátil se na Sasukeho. Nechal čistě na něm, kam teď půjdou.

,,Je tady kolem nějaký zvláštní místo? Něco třeba netypickýho někde jinde..." Sasuke ho zkoumavě propaloval očima. Věděl, co ta slova znamenají. Ani ne tak z lekcí angličtiny ve škole, jako spíš z písniček nebo amerických filmů, na které se občas z nudy koukal. Vlastně... co je na tom divného, jeho starší bratr byl přeci jen poměrně pohledný mladý muž, tak proč by nemohl někoho mít? Z nějakého důvodu to však v Sasukem vřelo až příliš známým pocitem, který mu obvykle vháněl krev do tváří. Protentokrát si však zanechal neutrální výraz jako posledních pár let svého života.

Itachi si té změny všiml okamžitě, vysvětlil by mu to, kdyby se zeptal, ale sám o tom mluvit nechtěl. Všechna rozhodnutí ponechával na Sasukem, aby neměl pocit, že ho v něčem omezuje.

,,Upřímně nevím, byl jsem tu jen jednou, když jsem ten dům zařizoval, ale okolí je mi stejně cizí jako tobě," odpověděl na jeho otázku.

,,Tak.. jestli se chceš už vrátit nebo..." Sasuke si trochu rozpačitě rukou rozčísl vlasy na zátylku a nepatrně uhnul pohledem.

,,Mně je to jedno." Usmál se Itachi nad jeho gestem, značilo nervozitu. Tušil, že to pravděpodobně pramení z toho hovoru, ale přesto nic stále neříkal.

,,Asi jo. Začíná bejt zima." Proboha, nejradši by si za tu větu nafackoval. Svést něco takového na počasí je snad ta nejtrapnější výmluva co znal.

Itachi to pochopil, jeho společnost je mu zkrátka nepříjemná. Nebral si to osobně, vlastně mu docela rozuměl.

,,Dobře, tak se vrátíme." Opět ten jeho typický a chápavý úsměv.

Sasuke se tiše vydal za ním na pěšinu. Po chvíli ticha se však zase ozval: ,,Ohledně dopravy do školy... hodláš mě vozit?"

,,Jo, na autobusovou zastávku je to skoro dva kilometry. Předpokládám, že tak daleko chodit nehodláš." Itachi si byl vědom toho, že nevybral zrovna nejvhodnější místo pro jejich společné bydliště, ale to okolí ho fascinovalo. Téměř celý život strávil ve velkoměstě a tohle pro něj byla příjemná změna.

,,Můžu se občas projít, není to až tak moc," nadhodil Sasuke jakoby nevinně. Vlastně autobusem moc často nejezdil, radši chodil pěšky. Sice to znamenalo vstávat o dost dřív, ale vyhnul se tak ranním tlačenicím v hromadné dopravě.

,,Jak myslíš." Itachi mu to nechtěl vymlouvat, je to jeho rozhodnutí. Stejně předpokládal, že po čase ho brzké vstávání omrzí. Cesta autem je přeci jen pohodlnější.

Sasuke věděl, kam tím míří. Tuhle větu používal sám dost často. Byl to diplomatický způsob, jak někomu vyjádřit, že jeho názor je totálně špatně a že vždycky bude mít pravdu jen on sám.

Zbytek cesty pak šli v téměř hrobovém tichu. Sasuke šel rovnou k sobě do pokoje, potřeboval hlavně sprchu, pak se rychle podívat na učení a možná i zkusí tu kytaru.

Itachi ho nevyrušoval, seděl u sebe v pokoji u notebooku a věnoval se práci. Po chvíli se rozhodl, že i on si půjde dát sprchu. V domě byly záměrně dvě koupelny, podle zvuku vody poznal, ve které je Sasuke, takže šel navštívit tu druhou. Umyl si rovnou i vlasy, protože tušil, že další den budou vypadat strašně a jen s ručníkem okolo pasu si šel pro menší občerstvení do kuchyně.

Hned jak se ale ozval na schodech dupot, do kuchyně vtrhl Sasuke jen v kalhotách a v očích měl jiskřičky vzteku. ,,Přestala týct studená voda. Můžeš se na to podívat?"

Itachi odložil svoji pozdní večeři a šel se podívat do koupelny, když ale pustil studenou vodu, tekla úplně normálně a plným proudem.

,,Nevím, co se stalo, ale už teče." Pokrčil rameny.

,,Jo, díky." Sasuke nepatrně zčervenal jako vždycky, když se v něčem spletl nebo neměl tak úplně pravdu. ,,Mimochodem... kdo ti to předtim volal?"

V Itachim hrklo, nečekal, že se na to ještě zeptá a vlastně nevěděl, jestli mu má říct pravdu, ale začít hned s lhaním by určitě nemělo dobrý dopad na jejich vztah.

,,Emily," řekl proto stručně. Později ale dodal: ,,Moje přítelkyně."

,,Aha." Myslel si to, ale musel se ujistit. Nebylo se čemu divit, jedenáct let je přeci dost dlouhá doba na to se s někým seznámit. ,,To ses musel kvůli mně od ní odstěhovat. Stojim ti vůbec za to, abys obětoval takový věci?"

,,Kdybys mi za to nestál, tak tu nejsem." Itachi nechtěl Sasukemu zatím říkat, že se sem Emily za rok přestěhuje, pokud tedy jejich vztah těch dvanáct měsíců vydrží.

Sasuke se rozhodl tohle téma prozatím nechat být a nešťourat se v podrobnostech. ,,Zejtra vstávám v pět, mám od půl sedmý takovou... práci."

,,Jakou práci?" Itachiho napadaly všemožné věci, ale čekal, že si Sasuke založil nějakou kapelu a nejspíš s ní chce zkoušet.

,,Nic co bys měl vědět." Pobaveně na něj mrkl a už ho strkal ze dveří koupelny. ,,Teď chci klid, dokud je možnost."

Itach si jen neslyšeně povzdechl a beze slova odešel. Pomalu šel do své ložnice, když ale slyšel opět vyzvánět mobil, přidal do kroku. Protentokrát to byl Kevin. Chvíli spolu mluvili o běžných věcech, než se dostali k Sasukemu. Itachi ho popsal velice stručně - unfriendly and mysterious.

Sasuke se pro dnešek na sprchu už vykašlal a šel se obléknout. Tepláky a volné tílko na noc. Sedl si na postel a sáhl po batohu, aby si z něj vyndal sešity na zítřejší zkoušení z deskriptivy. Asi po půl hodině to vzdal, jeho pozornost pořád odlétala k černé kytaře na křesle. Tak moc chtěl... Ale neřekl by tím vlastně to, že se podřizuje? Přijmout dárek... Než nad tím stihl přemýšlet, jako by jeho tělo ovládal někdo jiný, když rychlostí blesku překonal vzdálenost k nástroji, zapnul ho a jen pár vteřin se rozmýšlel, než poprvé sáhl do strun. Zvuk to mělo dobrý, možná ještě kvalitnější než jeho stará. Povzdechl a znovu vytvořil ten tón, tentokrát však mnohem důrazněji. Bylo pak otázkou okamžiku, když plynule přešel v melodii. Divokou a plnou pocitů.

Itachi zpozorněl. Zase se usmál, aspoň nějaká dobrá zpráva, Sasuke přijal jeho dárek. Chvíli ještě pracoval na notebooku, pak ho odložil a pustil si televizi, aby si rozšířil japonskou slovní zásobu. V Americe sice četl hodně knížek v japonštině, aby nezůstal na jazykové úrovni desetiletého dítěte, ale neznal příliš běžnou mluvu lidí a tu nejlíp pochytí z filmů.

Když dozněl poslední tón, s téměř extatickým úsměvem se svalil Sasuke zády na postel. Tiše pak odložil kytaru a vykradl se na chodbu. Měl strašnou chuť na popcorn. Jestlipak tady něco takovýho má? Hmm.. to se hned zjistí. Nepozorovaně se po schodech vydal do kuchyně jako ninja. Měl zkrátka rád ty seriály, hlavně anime.

Co čert nechtěl, na posledních několika schodech nejspíš nějak přešlápl a zamířil si to směr podlaha. Mezi zuby procedil tolik sprostých nadávek, co jen znal a instinktivně si stiskl kotník, který ho začínal docela slušně bolet. Super, nejdřív ruka a teď noha. Co bude příště? Zlomí si vaz?

V Itachim hrklo, doufal, že Sasuke něco rozbil, jen ne aby rozbil sám sebe. Jeho obavy se ale bohužel naplinily. Když spatřil Sasukeho v podivné pozici hned pod schody, došlo mu, co se stalo.

Rychle k němu doběhl a zeptal se: ,,Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?"

,Jo v pohodě. Jsem jenom poleno," odbyl ho Sasuke nakrknutě. Neměl náladu chovat se teď nějak vesele, jednak kvůli té bolesti a potupě před vlastním bratrem. Připadal si jako malé dítě. Opřel se o vyřezávané zábradlí, dlaně ho při tom zaštípaly, jak je měl odřené od pádu.

,,Jak myslíš." Itachi pro jistotu počkal, až se Sasuke pohne z místa, protože při chůzi rozhodně pozná, jestli se nezranil.

Sasuke se však neměl k jedinému kroku. Věděl, že by tím popřel tvrzení, že je v pořádku. ,,Co je?" zavrčel temně.

,,Nic. Jen čekám, jestli si to náhodou nerozmyslíš," odpověděl Itachi pobaveně. Možná to neměl říkat, ale podle Sasukeho výrazu poznal, že nebude zas tak úplně v pořádku.

,,Ne. Běž si po svejch, jo?"

,,Sasuke, snažím se být tolerantní, ale jestli ti něco je, tak to řekni. Byť jen malé zranění včas neošetřené může mít hrozivé následky." Itachi ho nechtěl poučovat, ale na druhou stranu zase nechtěl, aby byl dokonce života mrzák.

,,Nic mi není, tak ze mě nedělej nemohoucího." Sešel těch pár schodů. Snažil se nemyslet na to, že měl kotník jako v jednom ohni a jen se skousnutým rtem vytrval. ,,Vidíš?"

Itachi beze slova odešel. Neměl náladu ho přesvědčovat, možná mu Sasuke jen nevěří a jestli ho bude něco bolet, modlil se, aby s tím šel aspoň za nějakým doktorem, když už ne za ním.

Jakmile došel zpět do ložnice, ulehl do postele, vypnul televizi a pokusil se usnout.

Sasuke v kuchyni došel k zjištění, že nic takového jako popcorn v tomhle strašidelném sídle pravděpodobně neexistuje a tak si šel zase lehnout. V koupelně si ještě obinadlem stáhl kotník. Upřímně doufal, že to nebude nic vážnějšího. Nehodlal se ohledně cesty do školy spoléhat na Itachiho nebo hromadnou dopravu.

V pokoji si lehl do postele a sáhl po mobilu. Měl v něm připojení na internet, což se občas hodilo. Rychle si projel zprávy a hned rozjel chat s jedním svým spolužákem ohledně zítřka.

Itachimu se podařilo usnout až někdy k ránu, takže budik okolo páté hodiny ho moc nepotěšil, ale z postele vstal téměř okamžitě. Dal si rychle krátkou studenou sprchu a jen v županu se vydal do kuchyně udělat něco ke snídani. Pro jistotu toho udělal víc, kdyby se Sasukeho rozhodl, že si vezme také, i když o tom silně pochyboval.

Sasuke sešel po chvíli dolů do kuchyně. Ještě napůl spal i přes ledovou sprchu. Potřeboval kafe. ,,Dobrý ráno," zamumlal víceméně ze zvyku. Ještě měl roztomile narůžovělé tváře a rozespale zastřené oči.

,,Dobrý. Budeš snídat?" zeptal se Itachi bratra. Jeho pohled ulpěl na nešikovně obvázané noze, tak přeci jen se zranil. Itachi na to ale nic neřekl, tohle je jeho boj a jeho vědomí a svědomí. Navíc ho možná ta noha už ani nebolí, když tak hloupě zapírá.

,,Možná něco. Máš tady třeba cereálie? A hlavně pořádně silný kafe." Usadil se u stolu a neznatelně sykl. ,,Jo a... odvezeš mě dneska? Prosím." Poslední slovo skoro zašeptal. Nebyl zvyklý na tyhle věci ohledně zdvořilosti.

,,Samozřejmě, že tě odvezu. Kafe ti udělám, ale cereálie zatím nevedeme." Itachi Sasukeho syknutí nepřeslechl, ale pořád se k tomu nevyjadřoval. Včera se mu snažil pomoct dostatečně a opět měl ten samý pocit, že ho jen obtěžuje. Sasuke přeci není žádné malé hloupé dítě, kdyby ho to opravdu bolelo, snad by to přiznal... snad. Téměř nic o něm nevěděl, takže nemohl soudit.

,,Jo v pohodě." Mávl nad tím Sasuke v duchu rukou. Často nestíhal snídat, i když babička ho za to hodně peskovala. Už tak byl prý podle ní jako vyžle. A to hodně sportoval. Naštěstí dneska kromě školy a té jedné akce hnedka ráno nic neměl.

,,Tak nechceš něco jinýho? Neměl bys ráno začínat s prázdným žaludkem," zeptal se Itachi ochotně a na stůl před bratra postavil hrnek kafe.

,,Ne, ani moc nemám hlad." Pořádně si lokl, ignorujíc teplotu nápoje.

Itachi na to nic neřekl. Doufal jen, že časem se Sasukeho přístup změní. Sám si dal pizzu, která zbyla od večeře, vzal notebook a šel si zatím obout boty. Počkal si úmyslně na bratra, zajímalo ho, jak bude tu nohu s obvazem rvát do boty.

Asi po deseti minutách, když se Sasuke oblékl do černých kapsáčů s řetězem na opasku a trička stejné barvy s motivem lebky, se Uchiha mladší objevil v předsíni a sedl si na zem. Obvaz si předtím dostatečně utáhl natolik, aby netlačil. Conversky si nejdřív pořádně rozvázal, zdravou nohu dostal do boty v pohodě. S druhou byl ale trochu problém. Tím spíš, když se raději ani nedíval na Itachiho výraz.

Itachi nad tím jen povytáhl obočí, bolestně se usmál, ale stále mlčel. I když... nakonec ho přeci jen něco napadlo, co by mohl říct.

,,Až tam tu nohu narveš, tak přijď k bráně, já zatím vyjedu z garáže a hlavně tu bránu za sebou nezapomeň zamknout." Itachi už se chystal ke dveřím, když si vzpomněl, že Sasukemu vlastně ještě nedal jeho klíče. Položil je tedy vedle něj na stoličku a doporučil mu, aby si je dal na klíčenku, jinak by je mohl lehko ztratit.

Sasuke jenom v odpověď něco zamumlal, dalo se v tom však postřehnout několik ne zrovna slušných slov a pokračoval ve své snaze, dokud nedosáhl cíle a noha mu vklouzla do boty. Vzdorně zatnul zuby, odhodlaný se už nijak neprojevit a zavázal si tkaničky. Když je dostatečně utáhl, ani tu bolest necítil. Jen doufal, že mu cestou noha díky odkrvení neupadne. Tu ostudu by už asi nepřežil.

Itachi už na něj čekal v autě. Když viděl Sasukeho přicházet, jen se na něj letmo podíval a zase pohled odvrátil. Nelíbilo se mu, jak kulhá, ale pořád to nechával být.

,,Nech si ten výraz," řekl Sasuke směrem k němu, když se posadil na přední sedadlo a batoh si hodil dozadu.

Itachi na to nic neřekl. Jen nastartoval auto a po lesní cestě sjel dolů na silnici. Ten, kdo by ho znal déle, by okamžitě pochopil, že je naštvaný, protože přesně tak se vždy choval, když s něčím nesouhlasil. Ta Sasukeho dětinská povaha ho trochu unavovala.

Ani Sasuke se neměl k tomu, aby rozproudil hovor. Nechtěl si od něj vyslechnout kritiku na to, jak nezodpovědně se chová.

Itachi celou cestu zarytě mlčel. Podle navigace trefil na první pokus k Sasukeho škole, pak zastavil a čekal, až vystoupí.

,,Zavolej mi, když budeš chtít, abych pro tebe přijel," řekl místo rozloučení.

,,Nevim v kolik dneska skončim, máme dost práce." S tím Sasuke popadl svůj batoh a vystoupil z auta, rychlým krokem se pak vydal ke školní budově.

Itachi ještě chvíli seděl nehnutě v autě, když chtěl odjet, uvědomil si, že si ještě bude muset promluvit s řiditelem. Bude muset nahlásit změnu Sasukeho adresy a opatrovníka.

Počkal si, až se zazvoní na hodinu, aby se nemusel prodírat chodbami plných studentů. Ředitelnu našel téměř bez problému. Lehce zaťukal na dveře a se zdvořilým pozdravem vešel. Za stolem seděla starší žena s přísným výrazem, jakmile ale spatřila Itachiho, přívětivě se usmála. Vše ohledně Sasukeho s ním vyřídila téměř okamžitě. Když už byl Uchiha téměř na odchodu, vešla do místnosti nějaká rozčílená učitelka bez slyšitelného zaklepání.

,,Omlouvám se, že ruším, ale je to opravdu důležité, paní ředitelko. Máme zrovna hodinu tělocviku a jeden z mých studentů se asi zranil, i když tvrdí, že to nic není."

,,Který?" zeptala se ředitelka nezúčastněně.

,,Uchiha Sasuke," odpověděla učitelka okamžitě.

Ředitelka se podívala na Itachiho, jestli k tomu nechce nejdřív něco říct on. Ten si jen povzdechl a začal: ,,Zranil se už včera a tvrdil mi to samé. Odvedu si ho domů."

,,To bude nejlepší, kdybyste mohl jít se mnou," požádala ho učitelka vděčně a společně s Itachim zamířila do prostorné tělocvičny.

Sasuke seděl v tělocvičně na lavičce, ruce založené na hrudníku a vzdorně nafouknuté tváře. Vražedným pohledem propaloval všechny okolo. Vypadal jako by se vrátil o několik let zpátky do svého dětství. Výraz mu ještě víc potemněl, když uviděl ve dveřích svého bratra. ,,Protestuju! Tohle není fér!"

,,Vy především mlčte!" okřikla ho právě přicházející učitelka a všichni spolužáci okolo Sasukeho se rozesmáli.

,,Tak se zvedej," pophnal ho Itachi, načež se někteří jedinci opět zasmáli.

,,Ani mě nehne." Jeho věta opět vyvolala další smích.

Itachi se zamračil, popadl Sasukeho za rameno a násilím ho donutil vstát. ,,Děláš si to jenom těžší a těžší." Popostrčil bratra do dveří, zdvořile se rozloučil s učitelkou, tlačíc Sasukeho stále dopředu.

Sasuke se neustále zmítal a zkoušel se mu vytrhnout, marně. ,,Ta kráva to prostě musela nahlásit," zabručel naštvaně. ,,A zrovna tys tady musel bejt!"

Itachi na to nic neřekl, jen ho dál popostrkoval dopředu. ,,Běž, ty hrdino," dodal jen.

Sasukepo něm střelil pohledem, ale dál už protestoval mlčky. A to si zrovna plánoval zajímavé odpoledne, teď ale bude muset sedět doma. Skvěle.

Itachi počkal, až si sedne do auta k němu a namířil si to k nemocnici. Místoho toho, aby šel rovnou do svojí kanceláře, šel si se Sasukem sednout na chirurgii.

,,Fajn, nechtěl sis to nechat ošetřit ode mě, tak tu teď budeme čekat na jiného doktora. Pak si tu někde sedneš, nějak se zabavíš a až skončím s prací, pojedeme společně domů." Itachi se ho neptal na názor, jen mu sděloval, jak to bude.

,,A co když ne?" Hodil po něm Sasuke vyzývavým úsměvem.

,,Neexistuje. Jestli čekáš, že sebou nechám zametat, tak se pleteš."

Jakmile vyšel lékař z ordinace, okamžitě Sasukeho poznal a podle něj mu došlo, kdo bude ten muž vedle něj. Chtěl je proto vzít přednostně, ale Itachi ho zarazil. Řekl, že si rádi počkají.

,,A proto tě nikdy nepřijmu jako svýho sourozence. Pro mě seš spíš cizí člověk," odsekl Sasuke zlostně.

,,Já vím, ale proto se ještě nemusíš chovat jako malý děcko. Co sis myslel, že bude? Že tě za to pochválím? Chtěl bych vidět, jak by ses ty zachoval na mým místě."

,,Měls mě tam nechat. Nikdo se tě neprosil, abys mě sem vozil."

,,Bylo to na přání tvojí učitelky. Nech toho, Sasuke, jen se ztrapňuješ." Protočil Itachi panenky.

,,Já se ztrapňuju?" Sasuke prudce vstal. Kdyby mohl pohled zabíjet, Itachi by se momentálně rozpadl na prach. ,,Podívej se na sebe! Po jedenácti letech si jenom tak přijedeš a myslíš si, že se ti po pár dárcích vrhnu kolem krku a všechno bude v pohodě. Tak mi přestaň ničit život!"

,,To se k tobě chovám tak špatně?" zeptal se ho Itachi sklesle. Mrzelo ho to, ale chtěl mu jen pomoct a trápilo ho, že mu Sasuke dělá jen naschvály.

,,Nech mě žít a nehraj si na rodiče."

,,A jak si to pán představuje konkrétně?"

Několik vteřin bylo ticho, než se Sasuke zase posadil a vzdorně stiskl rty k sobě. O to právě šlo. Nedokázal by žít jen tak na ulici, na to moc zpohodlněl. Ale tohle... prostě napořád nešlo. Brzy si Itachi založí novou rodinu a on její součástí už nebude. Pravděpodobně bude někde studovat, nejlíp v zahraničí. Ale ty roky mu už nikdo nevynahradí. Když byl každý den plný nejistoty, když si přál skončit svůj život, protože ten poslední člověk se na něj vykašlal. ,,Chci pryč. Daleko od tebe," hlesl.

,,Dobře, netušil jsem, že jsem ti tak odporný. Snad mi to jednou všechno odpustíš." Itachi ho nepřemlouval. Nečekal, že s ním Sasuke bude tak moc nešťastný.

,,A měl bych snad?"

,,To musíš vědět jen ty sám. Máš pravdu, neměl jsem právo ti po tom všem zasahovat do života. Oba se vrátíme ke svému předchozímu životu, jestli ti tak bylo líp..."

,,Nemáš ani představu, jak mi bylo." Odvrátil od něj pohled na stranu.

,,Mrzí mě to a chápu, že se mnou nechceš být." Itachi sklopil pohled k zemi. Na jednu stranu se těšil zpět do Ameriky, ale na druhou ho mnohem víc mrzelo Sasukeho odmítnutí. Ale co se dá dělat? Babička si ho určitě ráda vezme zpět.

,,Nezatracuju tě." Sasuke si zničeně povzdechl. Možná to trochu přehnal. Vzhlédl. ,,Celou dobu jsem měl volnost, nikdo mě nekomandoval. A pak si přijdeš ty. Cos čekal? Že prostě zapomenu a odpustim ti?"

,,Ani náhodou, ale nechápu, jak s tím souvisí to, že mi zapíráš."

Uchechtl se. Znělo to pohrdavě a ironicky. ,,To jako že bych ti měl říct pokaždý, když se zranim? Díky nechci, tahle přehnaná starostlivost je mi dost proti srsti."

,,Prosím? Podívej se, jak kulháš! To ti přijde normální?" podivil se starší.

,,Nějak přežiju, stejně je to nejspíš jenom naražený a za pár dnů budu v pohodě."

,,Diagnózu nech raději na lékaři." Itachi se podíval ke dveřím, jestli už lékař přijde. Nemohl si dovolit tu čekat dlouho, ale nechtěl zase Sasuke ošetřit sám, když o to očividně on sám nestojí.