I'm not your friend 1

Se Shirou jsme nedávno začaly psát novou povídku :D. Jak jsme se k tomu dostaly?

To bylo kdysi dávno... (dobře zase tak dávno to nebylo :D). Když mě Baka - chan přepadla v Atriu (naše geniální obchodní centrum) a byla tam i se Shirou. A v tu chvíli mi došlo, že už jsem se Shirou dlouho nic nenapsala a vzniklo z toho toto :D.

Sasuke vyrůstal sám jen s babičkou, bez rodičů bez bratra, který po smrti otce a matky odešel studovat do Ameriky. Ten se ale po čase s těžkým svědomím vrací, aby vše napravil. Co ale Sasuke? Přijme ho? Odpustí mu, že ho nechal samotného?

A ještě by stálo za zmíňku, že já píšu Itachiho a Shira Sasukeho :D

---

Itachi si oddychl, když konečně vystupoval z letadla a cítil tak pevnou půdu pod nohama. Létání zrovna dvakrát nemiloval. Po dlouhé době konečně viděl opět svou rodnou zemi, už ani nevěřil, že se sem kdy vrátí, ale stalo se. Zajímalo ho, co jeho návratu řekne Sasuke. Babičku, která mu mladšího bratra po celou dobu jeho nepřítomnosti vychovávala, požádal, aby o jeho příletu nic neříkala. Potřeboval si se Sasukem o tom všem promluvit v klidu a sám.

Jakmile vyšel z letištní haly, zavolal si taxíka, aby byl doma co nejdříve.

Sasuke byl ve svém pokoji jako většinu času, kdy nebyl ve škole. Opíral se zády o zeď a pohled upíral k oknu, tiše si sám pro sebe opakoval látku, ze které pozítří píše velkou písemku. Pro dnešek upustil od zábavy jako hraní videoher, neměl náladu a ani čas. Při tom si pomyslel, kdy sem zase přijde babička zeptat se ho, jestli nemá hlad. Naposledy to bylo ani ne pět minut. Silou vůle se nutil myslet na učení, ale jeho mysl si prostě dělala, co chtěla a odlétala kamkoliv jinam, i za tím sebemenším rušivým podnětem k pozornosti.

Netrvalo dlouho a za Sasukem skutečně babička, přišla, ale kvůli jídlu to protentokrát nebylo.

,,Chlapče, máš tu návštěvu," řekla tajemně. Záměrně mu neprozradila, o koho se jedná. Vlastně ani nevěděla, jak by mu měla oznámit, že se po jedenácti letech vrátil jeho bratr z Ameriky, aby ho dál vychovával sám.

,,Čeká na tebe v kuchyni, tak si pospěš." S těmi slovy stará žena opustila místnost.

Návštěvu? Podezřívavě přivřel oči a vstal, sešit hodil na tanami a převlékl se do jiného trika. Dneska měli tělocvik a pořád měl na sobě to samé triko, protože si říkal, že sedět doma v teplácích před vlastní babičkou přece nevadí. Vzal si na sebe tmavé rifle a čistě bílé tričko, pak vyběhl z pokoje a rovnou dolů po schodech do kuchyně. Mezi dveřmi ale ztuhl a všechna zvědavost z očí zmizela, nahradila ji neprostupná kamenná maska.

,,Kdo to je?" zavrčel chladně.

Babička ale mlčela, jen cosi nesrozumitelného zamumlala a odešla, u takového rozhovoru být nechtěla, protož dobře znala Sasukeho vznětlivou povahu.

,,Ahoj, Sasuke." Dospělý muž, který seděl u nich v kuchyni se otočil na dospívajícího chlapce. Přestože si svého mladšího bratra dobře pamatoval, on jeho očividně ne, anebo si ho možná jen pamatovat nechtěl.

Sasuke se soustředěně zamračil, jak se snažil ze svých vzpomínek vytáhnout jeden určitý druh. Tak nějak matně tušil, kdo to před ním je. A čím větší byla jeho jistota, tím větší měl chuť se sebrat a zase jít k sobě do pokoje.

,,Ty mi nemáš právo říkat jménem," odsekl neústupně a šel k lince postavit si na kafe. I když by nejradši něco silnějšího, aby ten rozhovor vydržel.

,,Dobrá tedy. Jak tě mám potom oslovovat?" Itachi byl přípravený udělat spoustu ústupků, jen aby mezi nimi nezavládla nesnášenlivost, především ze Sasukeho strany. Věděl, že mu toho hodně dluží. Po celou dobu své nepřítomnosti mu ani jednou nenapsal ani nezavolal, i když mohl, ale bál se. Bál se, že s ním Sasuke nebude chtít mluvit a teď se najednou vrátil, aby ho vychovával. Upřímně se nedivil jeho odtažitosti.

,,Nijak. Prostě zase vypadni a nech mě žít jako celý ty roky." Sedl si Sasuke na linku a pohled obrátil k oknu. Cokoliv, jen aby se na něj nemusel podívat. Nezaslouží si to.

,,Rozumím ti, ale to tě ani nezajímá, proč jsem se vrátil?" Itachi hledal každé stéblo, kterého by se mohl chytit. Potřeboval bratra přesvědčit o tom, že ho nechtěl vytěsnit ze svého života, a že mu na něm hodně záleží, protože jinak by tu přeci ani nebyl.

,,Ne. Seš mi úplně ukradenej." Seskočil mladší z bratrů na zem jen proto, aby si do hrníčku nalil horkou vodu a pak ho vzal do dlaní. Krátce zavřel oči nad tou pronikavou vůní, jen na tu malou chvíli vypadal uvolněně a klidně. Když se ale na Itachiho znovu podíval, jeho výraz se nezměnil. Stále jen nenávistný a lhostejný. ,,A všechny omluvy si strč někam."

,,Chápu. Ani po tobě nic jako odpuštění nebo pochopení nechci. Jen bychom se spolu měli naučit vycházet, protože ode dneška se stěhuješ ke mně." Možná mu to neměl říkat tak rychle, ale tak nějak vycítil, že zbytečné oddalování by stejně ničemu nepomohlo.

,,Cože?!" dostal ze sebe Sasuke, když jako zázrakem vykašlal ze svých dýchacích cest kafe. ,,Tak na to zapomeň!"

,,Je to už schválené soudem. Mluvil jsem o tom i s babičkou. Ráda by se o tebe dál starala, ale sama říkala, že už je toho na ni moc a ráda by odjela na delší dobu někam do lázní, aby si odpočinula a jiného příbuzného poblíž už nemáš." Itachi doufal, že po takovém logickém a vyčerpávajícím podání, to jeho bratr pochopí.

,,Víš co? S tim se můžeš jít vycpat, protože to radši budu žít pod mostem než s takovym... bezcitným hajzlem!"

,,Proč si myslíš, že jsem bezcitný? Vždyť mě vůbec neznáš." Itachi vstal od stolu a poodešel k oknu. Vypadalo to, že ho venku cosi zaujalo.

,,Protože bys mi jinak aspoň napsal. Jenže to ne. Ani vlastní brácha ti nestál za jediný vysvětlení. Pro mě jsi byl celou dobu mrtvej a to se ani teď nezmění. Nejdu s tebou."

,,Bál jsem se. Myslel jsem, že se mnou nebudeš chtít mluvit a odvahu jsem sesbíral až teď. Myslel jsem na tebe každý den... Sasuke." Itachi si dobře pamatoval, že ho nemá oslovovat jménem, ale nemohl jinak.

Sasuke pevně sevřel hrnek v prstech. ,,Vypadni odsud. Už nepatříš do mýho života," řekl zlověstně tiše.

,,Nedáš mi jedinou šanci to napravit?" Itachi se k němu otočil čelem. Bylo vidět, že to myslí naprosto vážně.

Sasuke zaváhal a uhnul pohledem. Možná.. Co by se stalo, kdyby to alespoň jednou zkusil? ,,Fajn," povzdechl si. ,,Jenom jednu." Přešel k němu. ,,Ale jestli to pokazíš, mezi náma je konec."

,,Děkuju." Itachi se jemně usmál. Pamatoval si Sasukeho jako malého kluka, který za ním pořád lezl a dožadoval se pozornosti. A teď před ním stojí už skoro dospělý muž. Chvílemi v něm pořád poznával toho malého kluka, ale z větší části to byl úplně jiný člověk. Jen nevěděl, jestli se udála změna k lepšímu nebo k horšímu, protože na Sasukem se očividně podepsala smrt rodičů i odchod jediného bratra. Byl tak zahořklý a odtažitý.

,,Máš za co." Ušklíbl se Sasuke a hodil do sebe zbytek kafe, pak se vydal ke dveřím. ,,Mám si zabalit hned?"

,,Bude to tak nejlepší, ale nespěchej, musím si ještě promluvit s babičkou." Usmál se Itachi jemně.

Sasuke mu ale úsměv neopětoval. ,,Jak chceš." S tím se po schodech vydal k sobě do pokoje si zabalit.

Itachi se zatím rozhodl hledat babičku. Přeci jen vychovávala Sasukeho celých jedenáct let, a i když by si teď ráda dopřála trochu odpočinku, určitě pro ni nebude lehké jen tak ze dne na den opustit někoho, o koho se tak dlouhou dobu starala. Jen pro něj samotného bylo těžké opustit Ameriku i s kamarády, cítil se tam mnohem víc doma než v Japonsku, přesto se vrátil. Ničilo ho, že vlastně pořádně nezná vlastního bratra, a že ho to ponechal téměř samotného s tou hroznou tragédii. Jak mu asi bylo? V jednom týdnu ztratil rodiče i bratra. Neměl tehdy odcházet, neměl. Vždyť právě tenkrát ho nejvíc potřeboval.

Sasuke si do sportovní tašky naházel oblečení a těch několik knížek, do batohu pak všechny učebnice a sešity. Po dlouhé době si dovolil ztratit se v myšlenkách. Vážně má bratra a ke všemu se o něj teď bude starat. Bude si muset zvyknout. I když pochyboval, že budou zase žít jako šťastná rodina. Jen díky pár slovům mu neodpustí. Jestli se necítil připravený na výchovu dítěte, pořád ještě byla spousta jiných řešení. A ne že musel žít celé roky s vědomím, že je sám a jediný kdo mu zbyl, je babička. Uzavřel se úplně do sebe. Ztráta rodičů bolela, ale Itachiho zrada ještě víc. Zanevřel na svět jako takový, který mu připravil tak krutý osud. Teprve po pár letech se jakž takž srovnal a našel si i přátele.

Itachi se posadil na verandu do proutěného křesla těsně vedle babičky a něžně ji chytil za ruku.

,,Bude mi chybět," promluvla žena třesoucími se rty.

,,Já vím, ale můžeš ho kdykoliv vidět," ubezpečil ji Itachi s upřímným úsměvem. ,,Jsem moc rád, že si ho vychovávala zrovna ty, nikdo jiný by to líp nedokázal." Vtiskl jí jemný polibek na tvář.

Stará žena se taktéž usmála a dál jen tiše čekala, až se s ní její nejmladší vnouček přijde rozloučit.

Sasukeho návrat prozradil hlasitý dupot na schodech jako by se domem hnalo stádo slonů. Uměl být tichý, ale teď prostě nechtěl. Měl chuť každým sebemenším gestem provokovat. Spíše ze zvyku při pohledu na bratra zmrzl. ,,Tak se tady měj, babi. Budeš mi chybět," řekl s něčím, co vzdáleně připomínalo úsměv.

Babička jen cosi nesrozumitelného zablekotala, možná aby skryla vlastní smutek, pak vstala a odešla do kuchyně. Za chvíli ale byla zpět, musela jim ještě přibalit něco "malého" na cestu. Pochybovala, že dnes bude mít jeden z nich čas na to něco uvařit.

Itachi se nad její starostlivostí musel pořád usmívat, je to neobyčejná žena. Ještě jednou ji políbil na tvář a ubezpečil ji, že za ní budou jezdit tak často, jak jen to půjde.

,,Jdu ven," oznámil raději Sasuke neochotně. Nechtěl se svým bratrem trávit víc času do doby, než bude muset.

,,Dobře, můžeš počkat u auta, za chvíli přijdu." Itachi věděl, že nemohou odjet bez pořádného rozloučení. Nechápal jen, že v sobě Sasuke nenašel více soucitu se starou ženou, která ho prakticky celý život vychovávala. Bál se ale bratra na cokoliv upozornit, aby si s to s ním hned ze začátku nerozházel.

,,Jen už běž, Itachi, nevidíme se přeci naposled. Ať Sasuke nečeká, občas se chová jako pytel blech a pak provede nějakou hloupost." Popstrčila babička staršího z bratrů blíž ke dveřím.

,,Prej že můžu.." zamumlal si mladší Uchiha s taškou přes rameno, když už stál venku. ,,Tak to bych měl bejt rád, že mi to dovoluješ," pokračoval v nakrknutém monologu.

Itachi už se pomalu blížil k němu. Přešel ke svému autu a otevřel zadní prostor. ,,Sem si dej věci," řekl Sasukemu pokud možno co nejmírnějším rozkazovacím tónem. Docela ho překvapovalo, že mu lodní společnost dopravila auto tak rychle. Sice ho nechal poslat dřív než sám přiletěl, ale i tak ho to udivovalo. A docela ho i zajímalo, jak babička vysvětlila Sasukemu cizí auto stojící před jejich domem, pokud si ho Sasuke vůbec všiml. Muselo tu stát minimálně ode dneška, protože dorazilo dřív než samotný Itachi, ale nad tím netřeba teď přemýšlet. Raději pomohl dát Sasukemu věci do auta.

,,Ty mně neříkej, co mám dělat," zavrčel mladší Uchiha a hodil si věci do kufru. To to pěkně začíná.

,,Odpusť." Itachi sklopil pohled k zemi, zavřel kufr a šel si sednout dopředu. Nechal na Sasukeho zvážení, jestli si raději sedne dozadu nebo dopředu k němu.

Sasuke si samozřejmě sedl dopředu. Sice mu tak bohužel bude blíž, ale kvůli své vůdčí povaze nemohl zůstávat stranou. Ani se nenamáhal s bezpečnostním pásem a opřel se čelem o sklo.

,,Mohl by ses prosím připoutat?" zeptal se Itachi prosebně. Pokuta by ho zase tolik netrápila, ale potrpěl si na bezpečnou jízdu. V Americe byly totiž dopravní nehody nedílnou součástí každého dne. Nemyslel si, že Japonsko je na tom lépe.

,,Proč? Takhle půjdu dřív za mámou a tátou a nebudu tě muset snášet tak dlouho," odpověděl Sasuke ledovým tónem, který měl snad vyhrazený už jen pro něj.

,,A já si myslel, že jsem od tebe dostal jednu šanci. Tak to mi odpusť moji pošetilost." Itachi to neříkal naštvaně ani uraženě. Jen bylo znát, že ho to mrzí. Opravdu se snažil vše napravit.

,,Budu ti muset odpustit víc věcí a k tomu máš zatim ještě honě daleko." Přeci jen se ale připoutal, místo toho si ale hodil nohy na palubní desku.

Itachi měl své auto hodně rád, ale přesto mlčel. Dobře věděl, že mu to Sasuke dělá schválně. Doufal, že ho to brzy přejde, protože jinak se z toho brzy asi zblázní. Nemůže s ním přeci tak lehko manipulovat.

,,Kam vůbec chodíš do školy?" zeptal se, aby mezi nimi nezavládlo takové to nesnesitelné ticho.

,,Co je ti do toho?" opáčil mladší nakrknutě.

,,Abych věděl, jak daleko budeš muset dojíždět. Navíc o těhlech změnách budu muset informovat minimálně tvého třídíního učitele," uvedl mu Itachi rozumné důvody, proč by to měl vědět.

,,Na konzervatoř. Adresu, číslo a další pitomosti mám v batohu, kdyby sis chtěl ověřit známky," odpověděl po chvíli ticha Sasuke jedovatě.

,,Dobře. Známky jsou tvoje věc, do toho ti kecat nebudu, neboj." Na nic víc se Itachi už neptal, musí si ještě schovat některé otázky na později, aby je nevyplýtval hned teď. Po nějaké době zahnul prudce do prava na čerstvě vyasfaltovanou lesní cestu, která vedla do mírného kopce. Za chvíli se mezi stromy objevil obrovský dům. Itachi za něj utratil poměrně velikou část svého dědictví po rodičích, ale nelitoval toho. Pochopitelně, že se mohli vrátit domů, kde vyrůstali, ale z každé místnosti by na ně dýchaly bolestivé vzpomínky.

Jestli to Sasukeho překvapilo, nedal nic najevo. Byl za ten dům rád, v domě po rodičích by nevydržel. A bude tak mít větší klid. ,,Pracuješ někde?" nadhodil tiše, skoro šeptem.

,,Převzal jsem místo po otci," odpověděl Itachi téměř okamžitě. Měl na to už nejvyšší věk a věděl, že by si to táta tak přál, vždycky mu říkal, že jednou nastoupí na jeho místo, až přijde ten správný čas.

,,Hmm..." Sasuke věděl, že otec vedl nemocnici a Itachi měl nepochybně na medicínu nadání. On sám byl v tomhle černá ovce, proto šel na konzervatoř a zaměřil se na hudbu. Ve volném čase rád hrál na bicí a elektrickou kytaru, dokázal tak ze sebe vyventilovat všechny hluboko zasunuté emoce.

,,V druhém patře poslední pokoj vpravo bude tvůj, jestli se ti ale nebude líbit, vymyslíme něco jiného," řekl Itachi povzbudivě a zase se usmál.

,,Chci spát někde nahoře, nemáš půdu nebo tak něco? Nějaká vysoká věž by stačila." Draka na hlídání tady přece má. Ironicky se uchechtl. Nějak si poradí.

,,Na půdě je spousta jiných věcí, takže nic vyššího než druhé patro tu prakticky není. Ještě si ten pokoj ani neviděl, třeba se ti bude nakonec líbit víc než nějaká věž." Itachi odemkl velikou bránu a opět usedl za volant, aby mohl auto zaparkovat aspoň před garáž. Pak vystoupil, počkal na Sasukeho a společně s ním šel ke dveřím.

Sasuke už nic neříkal a jen si vzal svoje věci. Byl vlastně docela zvědavý, jak dům uvnitř vypadá.

Itachi odemkl dveře a nechal ho vejít dovnitř. Dům byl hodně prostorný a celkově zařízený spíš v americkém stylu, ale semtam se našlo i něco po vzoru Japonska, především obrazy.

,,Když půjdeš tady po těch schodech nahoru, tak dojdeš až ke svému pokoji." Ukázal Itachi na dlouhé schodiště.

,,Jo jasně." Sasuke už na nic nečekal a šel tím směrem. Potřeboval si nejdřív vybalit a pak to tady prozkoumá, hlavně aby s ním nemusel trávit moc času.

Jakmile Sasuke otevřel dotyčné dveře, spatřil velikou místnost uvnitř s ještě vyvýšenou plošinou, na kterou vedlo zhruba dvacet schodů, na ní se nacházela postel minimálně pro dva lidi. Pod plošinou stál dřevěný psací stůl. Uprostřed místnosti měl pokoj stůl se čtyřmi černě potaženými křesly křesli. Na zdech viselo pár plakátů Sasukeho oblíbených skupin a zpeváků. Itachi si od babičky zjistil, co Sasuke poslouchá, dokonce i konzevatoři věděl, ale to Sasuke nemohl tušit. Na jednom z křesel byl "zapomenutý" ještě jeden větší detail - černá kytara. Itachi doufal, že si tím Sasukeho aspoň trochu získá. Od babičky věděl, že bratrova současná kytara už je pomalu na odpis, a že už nějakou dobu touží po nové.

Sasuke pomalu přešel k nástroji a prsty jemně přejel po strunách. Poprvé po dlouhé době se upřímně usmál a s výsknutím skočil na obrovskou postel do měkkých peřin. Vydechl a roztomile se zavrtěl, při tom si přivoněl k polštáři. Když byl sám, uvolnil se a nechal proniknout na povrch to staré já z doby před tou událostí. ,,Doufám, že se díváte." Natáhl ruku a zabodl prst do stropu, jako by nad sebou měl otevřené nebe. Jo, bude to ještě zajímavý.

Itachi zatím napjatě čekal v kuchyni u stolu, bál se Sasuukeho reakce, aby si třeba nemyslel, že si ho kupuje. Chtěl mu jen udělat radost, naklonit si ho. Věděl, že u babičky měl malý pokoj a žádé přílišné výhody, protože stará žena si zakládala na skromnosti. Itachi se na rozdíl od ní nechával hýčkat a rád rozmazloval své milované.

Asi po dlouhých deseti minutách Sasuke sešel ze schodů do kuchyně. Vlastně měl docela hlad, tak to vezme najednou. Nasadil si svou obvyklou masku s nádechem škodolibosti a arogance. ,,V tom pokoji zůstanu," oznámil stručně.

,,Líbí se ti?" zeptal se Itachi nedočkavě. Čekal trochu konkrétnější vyjádření.

Sasuke pokrčil rameny. ,,Jo ujde to." Nehodlal mu říkat, co si doopravdy myslí. Ne, tak snadno na jeho stranu nepřejde. Posadil se ke stolu, zkřížil ruce na sebe před stůl a čelem se opřel mezi nimi. Byl unavený, včera to trochu přehnal s ponocováním.

,,Jestli na něm chceš něco změnit, klidně to řekni." Itachi měl pocit, že z toho pokoje zase tolik nadšený není. Nechtěl, aby se mu tam nelíbilo.

,,Když budu chtít, změnim to. Do tý doby v pohodě, jo?"

,,Dobře. Nechceš udělat něco k jídlu?" Itachi byl možná až trochu vlezlý, ale nechtěl přerušit hovor. V tak velikém domě se lehko jeden druhému odcizí.

,,Ne."

,,Dobře. Už tě nebudu otravovat." Itachi se zvedl od stolu a posmutněle se podíval z okna. Bylo to pro něj hodně těžké - změnit místo bydliště, přijít o všechny přátelé, převzít nemocnici po otci a žít s člověkem, který ho nenávidí. Nejen Sasuke trpěl.

Sasuke po chvíli taky vstal. ,,Půjdu se tady porozhlídnout." Ani nečekal na odpověď a odešel z kuchyně.

Itachi na to nic neřekl, jen si sedl zpět ke stolu a vytáhl z černé tašky laptop. Musí napsat přátelům, že dorazil v pořádku, a že mu už teď chybí. Hlavně musí napsat Kevinovi, doposud to je jeho nejlepší kamarád. Dokonce mu řekl i o svém bratrovi.

Sasuke procházel jen matně osvětlenými chodbami a všímal si i těch nejmenších detailů. Obrazy na zdech, starobyle vyhlížející svícny.. Zvědavě prozkoumal každý pokoj, z nichž žádný nebyl stejný jako ty ostatní.

Takhle došel až k tomu jednomu. Poznal to podle aury, která se šířila od kliky a tmavých dveří. Vešel dovnitř. Zdi byly obložené stejně tmavým dřevem, přes okna pak rudé závěsy. Měkký bílý koberec dodával místnosti na útulnosti. Postel byla poměrně velká, s těžkým poloprůsvitným baldachýnem. Byl to snad jeho pokoj? Posadil se na postel a dlaní uhladil dokonale ustlanou přikrývku. Cítil tu vůni všude kolem, tu samou jako z něj. Podivně uklidňující a známou, přeci však cizí. Pohlédl z okna a s přivřenýma očima vstřebával všechny ty dojmy. Chtěl o majiteli vědět co nejvíc. Co měl rád? A hlavně.. kde byl celé ty roky? Lehl si na postel a stulil se do klubíčka. Ani si neuvědomil, že usnul.

Itachi si zatím přes skype psal s Kevinem, vylíčil mu všechny dojmy z Japonska i bratra. Dokonce mu i napsal, že by se nejraději vrátil, protože tady ho očividně v brzké době nic pěkného nečeká. Po hodině konverzaci ukončil s tím, že jde uvařit něco k večeři. Kuchař byl znamenitý, a i když žil dlouho v Americe, pořád si potrpěl na tradiční japonská jídla a hlavně na dango. Přesto všechno se ale rozhodl udělat k večeři pizzu, doufal, že Sasuke neodolá a dá si s ním.

Jakmile dál pizzu vychladit na terasu, rozhodl se, že se půjde trochu prospat, a pak se Sasuke zeptá, jestli už nemá náhodou hlad. Unavený si to nakráčel k sobě do pokoje, chtěl si rovnou lehnout do postele, ale tu už někdo okupoval. Nemohl uvěřit vlastním očím. Sasuke? Proč by chtěl spát v jeho pokoji? Nepřemýšlel nad tím, jednoduše ho přikryl vlastní peřinou a jen letmo ho pohladil po tváři.

,,Sladké sny, bráško," řekl pak tiše a šel si lehnout do obýváku.

Asi po hodině se však Sasuke probudil. Rozespale si protřel oči a zívl. Měl teď vážně hlad a tak i přes celý dům dokázal vycítit jídlo. Rychle se vyšvihl na nohy a šel za tou vůní. Na terase už se chladilo jeho oblíbené jídlo. Vesele se pousmál a vzal si dva kousky. Nikdy toho nesnědl moc najednou.

Itachi pořád spal. Měl ale neklidné sny a dost sebou házel, tak se stalo, že omylem strčil do skleněného stolku, ten se zakymácel a porcelánová váza, která naněm stála se okamžitě s hlasitou ránou zřítila na zem. Hluk se okamžitě šířil po celém do ticha ponořeném domě.

Sasuke sebou při tom zvuku škubnul. Zrovna si v kuchyni četl knížku. Šel proto to obýváku aby se porozhlédl po zdroji hluku. Při pohledu na vázu si jen mlčky klekl na zem a začal sbírat větší střepy. Když ale udělal neopatrný pohyb, řízl se do dlaně o jeden z menších střepů. Tiše sykl.

Itachi se jen zavrtěl a cosi v angličitině naštvaně zablekotal. Najednou otevřel oči, Sasukeho si vůbec nevšiml, proto se choval naprosto přirozeně. V bolestech se chytil za hlavu a směrem ke stropu řekl: ,,Bože dej mi sílu." S těmi slovy vstal z gauče, vzápětí zamrzl v pohybu. Teď už bratra nepřehlédl. Nejdřív se díval na něj, pak na střepy a nakonec s pootevřenými rty sledoval, jak mu krev z ranky ukapává na koberec. ,,Zranil ses, přinesu ti náplast," konstatoval a rychle šel najít lékárničku.

,,Tak né asi." Protočil Sasuke panenky a zatímco si držel lem trika, v němž měl větší střepy, odnesl je do koše v kuchyni. Zbytek pak kdyžtak zamete.

Itachi podal Sasukemu náplast, když ale viděl, že rána je hlubší, raději došel pro obvaz.

,,Necháš mě ti to ošetřit?" zeptal se bratra opatrně. Bál se ho dotknout, aby se náhodou nenaštval.

Sice by si to mohl ošetřit sám, ale s jednou rukou asi jenom hodně těžko. Tak jen mlčky neochotně přikývl.

Itachi mu naznačil gestem ruky, aby šel do kuchyně, ruku mu pak natáhl pod studenou vodu, aby dolů spláchl krev. Přes ránu pak nalepil větší polštářkovou náplast a ruku obratně obvázal. Měl za sebou v Americe už hodně praxí v nemocnici, takže to pro něj nebyl sebemenší problém. Beze slova potom odešel do obávýku uklidit střepy.

,,Díky," zamumlal za ním Sasuke a zcela automaticky si ruku přitiskl k boku.

Itachi hodil všechny střepy do koše a šel se podívat na pizzu, musel se usmát, když zjistil, že ji Sasuke už ochutnal. Tak přec nakonec dostal hlad.

Ten se za ním objevil jako stín, neviděn a neslyšen. Jen se na verandě opřel o zábradlí. Mohlo to na první pohled vypadat jako nevinné gesto a on tomu věřil, jenže proti své vůli musel vyhledat přítomnost blízké osoby. I když se s ním neviděl několik let, měl to asi v krvi. Odkašlal si.

,,Potřebuješ něco, Sasuke?" zeptal se ho Itachi pohotově, jakmile zaznamenal jeho přítomnost.

Jeho mladší bráška neodpověděl hned. Dotkl se jednoho z pramínků černých vlasů, které lemovaly jeho tvář a ze zvyku si ho začal namotávat na prst. Rty měl při tom semknuté do tenké linky a očima těkal po krajině. ,,Ne."