Without darkness - 3.kapitola

Pravidlo deseti zavedeme i tady, když se mi to posledně tak hezky fungovalo =D.
Mimochodem, koukám teď na Game of thrones (plus se mi povedlo sehnat první díl knížky, banzai!). Najde se tu nějaká spřízněná duše ochotná se mnou prodiskutovat tento nový objev a případně mi objasnit, o co že to tam vlastně jde? ^^"

---

Mladý Nosbeneik hned po korunovaci nespadl do křesla a neoddychl si, jak to bylo při lidských korunovacích. Stál u okna, opíral se předloktím o křišťálové sklo a zastřený pohled onyxových očí upíral do dálky. Ten den neslavil jako ostatní, ale věnoval se nástupnickým povinnostem a studoval dokumenty. Později večer se stále klidnou a vyrovnanou tváří odebral do ložnice. Jeho noční oblek vypadal skoro jako všední oblečení elfů. Volná bílá košile se zvoncovými rukávy, vyšívaná zlatými listy a užší světle modré kalhoty. Pár pohyby prstů si před obrovským zrcadlem rozpustil černé vlasy. V jeho tváři ani na těle nebylo poznat, jak náročný dnešní den byl. Stál pořád stejně hrdě, jako by byl před tisíci diváků.

Procházel městem, neslyšně jako stín. Za to odpoledne se tu celkem zorientoval, takže cestou k paláci nezabloudil. Hned u brány uviděl stráže. Měl dvě možnosti: zabít je, protože pochyboval, že by na ně zabrala nějaká lest, nebo obejít. Ustoupil o několik kroků a mezi domy prokličkoval k jedné z vysokých zdí, obklopujících majestátnou stavbu. Předtím si to tu prošel, takže věděl i to, kde je nejnižší. Vyšplhal na střechu nejbližšího domu, pak se odrazil a prsty se zachytil o okraj zdi. Stačilo to jen tak tak. Nohama se pevně zapřel a přitáhl, pak přeskočil na druhou stranu. Bylo zvláštní, ten pocit. V životě tu nebyl a přesto tudy procházel, jako kdyby ve městě žil od narození. Skryl se ve stínu jednoho ze zdobených sloupů, když kolem prošly stráže. Slyšel jejich tichý hovor, zpěvavé hlasy a zvonivý smích. Museli to tedy být Tarkaronci, jelikož praví elfové si neustále ponechávali ten odměřený výraz. Nezabije je, neudělá tu chybu.

Věž naštěstí nebyla tak vysoká, jako v lidských městech. Po nižších stavbách vyskákal co nejvýš, pak už to ale nešlo. Musel šplhat. Naštěstí nebyla věž tak hladká, jak si myslel. Měla spoustu výčnělků, kterých se mohl zachytit. Stačil však jediný neopatrný krok a.. Čím výš stoupal, tím těžší byl i vzduch a špatně se mu dýchalo. Dokonce se na některých výstupcích usadila vrstvička námrazy a jinovatky. Podivné, zima v téhle letní říši… Záměrně se vyhýbal všem oknům a nepostupoval rovně, nýbrž ve spirále. Dráha, kterou musel vyšplhat, tak byla sice několikanásobně větší, ale bezpečnější. Každý si všimne pavouka, přitisklého ke zdi, který míří přímo k jedinému oknu až úplně nahoře. Viděl každý detail, osvětlený měsíčním světlem. Každou skulinu v kameni, zelený mech nebo malého broučka ve škvíře. Nevěnoval však těm věcem pozornost, soustředil se jen na svůj úkol.

Konečně… Okno ani nevrzlo, když proklouzl dovnitř a měkce dopadl na koberec. Někdo by nejspíš pro něco takového potřeboval dny, ne-li měsíce příprav. Plány paláce, rozmístění stráží… On ne. Na takové detaily se prostě vykašlal.

Rozhlédl se po pokoji. Ta výzdoba byla úžasná. Rudý koberec s černými vzory listů roztodivných rostlin, obrazy na zdech, dokonce i stříbrné zrcadlo… Postel s jemným lehounkým baldachýnem představovala jen součást té krásy. Když přistoupil blíž, mohl vidět její mistrovské dílo.

Jako kdyby jeho tvář vytesal nějaký umělec do bílého mramoru s pečlivostí, která brala dech. Dokonale vykreslené rty na sobě nenesly stopu inkoustové modře, přesto však ta lehce růžová nijak nekontrastovala s celkovým obrazem. Měl je téměř neznatelně pootevřené, dva okvětní lístky nádherné květiny. Závoje dlouhých hustých řas se ani nezachvěly, spal zcela poklidně. Rám tohoto obrazu pak tvořily temně černé prameny vlasů, které měl rozprostřené na polštáři kolem sebe jako nějakou korunu. Měly téměř stejný odstín jako okolní pološero, narušované jen bledým měsíčním světlem. To tvořilo na jeho těle rozmazaně se mihotající stíny. Neusmíval se, ve tváři měl usazený stále stejný vážný výraz. Vznešený, ani by to nemohl popsat nějakým jiným slovem. Sasuke si byl jistý, že jen díky tomu pohledu by mohl kdokoliv složit báseň nebo píseň. Ušklíbl se nad tím a odhalil tak špičaté zuby. Kvůli obdivu tady nebyl. Neslyšně vytasil dýku s kostěnou rukojetí, zakončenou hrozivě vyhlížející lebkou. Nebyla obyčejná. Ta kost byla totiž elfská. Jak příhodné pro takovouto příležitost.

S obrovskou opatrností si klekl na postel a rozkročil se nad ležící postavou. Přiložil stříbřitě se lesknoucí hrot k bělostnému krku vládce. Cítil pod tím dotekem pravidelný tep, slyšel jeho dech. Na vteřinu zavřel oči a povolil zábranu ve své mysli. Jak dlouho už to neudělal? Několik let, od toho dne, kdy… Po čepeli začaly běhat světle modré jiskřičky, které se pozvolna přeměnily na výboje. Tohle opatření bylo proti všem ochranným kouzlům. Dobře, tak ne všem, ale proti většině známých. S zcela pravidelným dechem zvedl dýku nad hlavu. Konečně… Konečně má příležitost pokořit ten hrdý národ. Zničit je, jejich hlavní kořen. Navíc, tak brzy po korunovaci to bude mít neodmyslitelný vliv na jejich morálku. Jak dokonalé. Pak dýka s tichým svistotem proťala vzduch, následovaná ohonem z modrých jisker.

Konečná scenérie se odhalila až o sekundu později. Sasukeho nůž se zaryl do měkkého baldachýnu a nehezky ho prořízl. Nosbeneik ležel kousek vedle, ani oči nejbystřejšího člověka by nepostřehly tu rychlost, se kterou se odtáhl z náručí smrti. Pořád tam ležel, měl zavřené oči, ale jeho jemný dech se o něco prohloubil. Pak, aniž by otevřel ty nádherné studánky, jeho dlouhé prsty jemně přejely po Sasukeho zaťatých kolem rukojeti zbraně. A temný elf ani nevěděl, jak se to stalo, když zbraň sám pustil.

Jak se..? Ne, to bylo jedno. Zavrčel a jeho oči úplně zčernaly. ,,Odpad nesmí existovat," sykl. Zase ten hlas. Jako úlisní hadi, šepot chladného řezavého větru. Skřípání skleněných střepů.

"Odpad vzniká při jakékoliv činnosti, ať už má kladný, nebo záporný výsledek. Odpadu se zbavit nemůžeš." Pomalu otevřel temně modré oči a s jejich nevinnou krásou je upřel na Sasukeho. Nevypadal vůbec překvapeně, jako by se ho pokoušeli zabít každou noc.

,,Tomu nemůže bytost světla jako je sám vládce elfů rozumět." Sasuke natáhl ruku a nad dlaní mu ihned začaly rotovat drobné víry tmavě černých blesků. Štvalo ho, že to nepůjde tak snadno. Ale s tím počítal. Byl ochotný zaplatit jakoukoliv cenu, jen když splní svůj úkol.

Elf se klidně zvednul ze svého lůžka a otočil se pro svůj plášť, který si přehodil přes ramena. Vypadal klidně, v jeho tváři se nedalo nic vyčíst. "Ty tomu snad rozumíš?"

,,Víc než si myslíš, Itachi." Poslední slovo mladší pronesl s úšklebkem, v němž odhalil své ostré zuby.

Nosbeneik přikývl. Mluvil s ním stejně, jako by mluvil s podřízeným, s Tarkaroncem, nebo s matkou. Zkrátka… zcela nečitelně po emotivní stránce. Nic víc nedělal, zkrátka jen stál, ruce spuštěné podél těla, vlasy mu padaly přes ramena. Ačkoliv vypadal netečně, jeho pohled se zaostřil na černý krystal.

Sasuke si toho všiml. Ušklíbl se. ,,Poznáváš to, že ano? A ty oči taky." Olízl si rty.

Mladý král souhlasně přivřel oči. Pak ladně rukou přejel od své klíční kosti až k zátylku… a během sekundy, když rozevřel dlaň, se mu na ní třpytil naprosto do detailu identický znak s tím rozdílem, že drahokam byl pravým čistým diamantem.

Mladšímu se zablesklo v očích a zavrčel. Co to zase mělo znamenat?! ,,Odkud to máš?"

,,Dárek," pronesl klidným a zcela sebejistým hlasem černovlasý elf. Nešlo si nevšimnout, že při dotyku kůže v místech, kde se mu po těle vinuly zvláštní modravé ornamenty, spirály jemně zazářily. Takhle bylo poznat, že je muž má pravděpodobně na celém těle, protože volná košile odhalovala ještě část kamenného bílého hrudníku, kde měl ony linie (pozn. autorky: hádejte, kam až mu sahají ;) ).

Dárek... Přesně to samé dnes odpověděl tomu elfovi. A byla to pravda. Sasuke zbystřil a přiblížil se k němu. To jméno.. něco mu to říkalo. Jako dávno zapomenutý příběh. ,,Ty.. nemůžeš..." Rychle se nadechoval, viděl rozostřeně.

A Nosbeneik tam zkrátka stál… hrdý, nezlomný, jistý, nadpřirozeně krásný a přece skutečný. Skoro vyvolával dojem přeludu, tak silného, že by každý koketoval s myšlenkou se ho dotknout… alespoň špičky prstů zjistit, jestli je ta bledá pleť tak hladká, jak vypadá. Ty rty tak měkké… Neříkal nic a přece věděl vše. To bylo umění moudrých.

Sasuke na něj nevěřícně zíral, hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Ten přívěšek... ty oči... ten jistý postoj... Napřímil se a pousmál se. Kolem těla se mu vytvořila temná auta, vlnila se a pohupovala. Vlasy mu zbělaly do slonovinově bílé, z očí opět začaly vytékat slzy. Pak se na něj vrhl se smrtícím kouzlem na rtech.

Nosbeneik stál nehybně na místě, jako by nechtěl uvěřit tomu, že je někdo schopen z vlastní vůle ublížit. Až v poslední setině sekundy o krok ustoupil ke straně a jeho pohotový onyxový pohled střelil k místu ve zdi, které plně pocítilo Sasukeho útok. V tu chvíli usoudil, že bylo nejspíš poničeno dílo Tarkaronských umělců. Než se stihnul temný elf otočit, byl Nosbeneikovým dokonale rýsovaným tělem přitisknut čelem ke stěně. Během další chvíle mu bez známky agresivity chytil ruce za zápěstí a držel je tak dlouho, dokud mu dlaně zářily temnými výboji. Když stál tak těsně za ním, mohl Sasuke slyšet i cítit, že jeho nádechy byly pořád sebejisté a vyrovnané.

Znovu vycenil zuby v děsivém úšklebku a pokusil se vymanit. Ten náraz byl docela bolestivý. S hlubokým nádechem se vrátil zpět do své podoby. ,,Zabiješ mě?"

Nosbeneik se s neměnným výrazem odtáhl. ,,Samozřejmě že ne. Proč?" Jeho hlas zněl jemně a upřímně. Ztělesnění dobra, jako byl on, nedokázal být kritický. Miloval vše, čemu bilo srdce.

Sasuke vzdorně semkl rty. Tohle teda nečekal. A nejhorší bude žít s vědomím, že nesplnil svůj úkol. ,,Je přirozený, že kdo je slabší, zemře. Jednou toho budeš litovat."

,,Nikdy nebudu litovat, že jsem nepřipravil o život, o ten nejcennější dar přírody, bytost, která se nadechuje stejného vzduchu jako já." Mluvil úplně jistě a přirozeně, nebylo pochyb o tom, že si je jistý tím, co říká. Při vyslovování něžně přivíral třpytící se oči a tenké rty se zlehka tvarovaly pro dokonalou výslovnost. V měsíčním světle působil snad ještě víc nadpřirozeně a nevinně.

Mladší na něj nevěřícně zíral. Co to je za pošahanou filozofii? Pořád ta dokonalá čistota.. Dělalo se mu z toho špatně. ,,Tak aspoň někoho zavolej, ne?!" vyjel.

,,Mám snad důvod?" Prsty si upravil lem pláště, co mu při Sasukeho výbojích sklouzl z ramen a odhalil jeho bledou kůži.

,,Není tady snad pokus o vraždu krále zločin?" Byl by docela zklamaný, kdyby ho zase jen tak pustil. Přesto však upřeně pozoroval každý jeho pohyb jako modlu.

,,Tady neznáme zločin. Tak či tak, uznejme oba, že to byl jen pokus. Ale znám určité zvyky z Pevniny. Nejspíš ti jde o trest. Ulož si ho sám a já ho schválím. Mimo jiné si ale přeji, abys setrval v paláci. Pro tohle." Zvedl ladně ruku a jeho dlouhé prsty přejely po onyxovém kameni na jeho krku. Když paži stahoval zpátky, přejel neúmyslně i po jeho klíční kosti. V lidské zemi by to znamenalo něco jiného, ale Nosbeneikova nevinnost mu nedovolovala si nic připustit. Měl zajímavé držení těla... vypadal majestátně a elegantně. Linie na těle jemně zářily a dodávaly jeho světlé tváři něžný výraz.

,,Odmítám. O co ti jde? Je to jenom přívěšek a upřímně mě nezajímá, proč máme úplně stejnej." Sasuke nechtěně ucuknul před tím dotekem jako by ho něco bodlo. Když se nad tím ale zamyslel… Je jen velmi malá pravděpodobnost, že by se mu povedlo ho zabít. Ale pokořit ano. A už dokonce věděl, jak přesně. Vzpomněl si, co mu říkala Rhien. Že úkolem krále je zasvětit život svému lidu a nesmí tak mít potomky. Jestli někdo takový ještě nikdy s nikým nespal… Bylo to příliš lákavé, než aby mohl od té myšlenky upustit. Výzva přijata.

Mladý Nosbeneik neměl ani tušení o praktikách a černých myšlenkách. Tady nikdo takový nežil. Až doteď. Zlehka přivřel oči a bez jediné známky netrpělivosti opakoval. V tomhle směru byl dost naivní a bohužel se to dalo zneužít. K tomu by se ale nikdo z Tarkaronců neodhodlal a ani na to nepomyslel. Žil a myslel, obklopen dobrem. Neznal strach ani úzkost, snad jen, když se bál o ty, na němž mu záleželo. A jeho srdce patřilo Tarkaroncům. ,,Ulož si sám trest. Tak přiměřený, abys neměl výčitky. Soudit ostatní není těžké. Nejobtížnější je soudit sám sebe."

Uložit si sám trest… Byla v tom šance se ze všeho vykroutit a zároveň v tom čuchal nějakou nepravost, byla to zkouška. Háček, na který se ve chvilce nepozornosti mohl snadno chytit. Pohrdavě pohodil hlavou na stranu a odfrkl si. Pak k němu udělal několik kroků, až se téměř dotýkali tělo na tělo. Musel uznat, že tahle blízkost byla velmi… zajímavá. ,,Zůstanu tady, dokud se nenaučim správnýmu chování a jak ovládat svoje schopnosti. Pod dohledem, samozřejmě."

Nosbeneik ustoupil s věčně klidným výrazem dokonalé bledé tváře, ozařované jemnou nebeskou modří, o krok zpět a jasně tak dal najevo, že i on má osobní prostor. Nebylo v tom však nic nesnášenlivého. Ani náznak otrávení nebo přízně. Jen hrdost, jemnost a elegance. ,,Tvůj pokoj je o tři dveře dál v hlavní chodbě od vchodu. Jsem potěšen že se hodláš učit našim způsobům." Opravdu to byl jeho zvyk... když mluvil, přivíral oči. Tak se černá na řasách snoubila s temně modrou lesknoucí se v jeho očích. Tvář, tesaná z kamene. Ušlechtilý a svou postavou respekt i obdiv vzbuzující Nosbeneik v pořadí třicátý-pátý byl jiný než všichni před ním. Stejně dobrý a čestný, ale... něžnější a snad i mocnější.

Sasuke ještě přešel k posteli a z polštáře vytáhl dýku. Nechtěl ji tu nechat. Pak ji zastrčil do pouzdra a usmál se na dlouhovlasého elfa. V tom gestu bylo cosi… neobyčejného. Jako kdyby majitel toho úsměvu věděl něco, co ostatní ne. ,,Měl bych snad ještě něco vědět?"

,,Toho je tolik, že by ti nestačil ani celý tvůj život," odpověděl mu s jemným královským přízvukem. Došel k loži a dlaní uhladil sametový přehoz. Po jeho dotyku se objevila neporušená látka. Ani stopa po ostří zbraně. Nosbeneik si v tu chvíli utvářel síť spojitostí a jeho myšlení vedlo k jasnému cíli. Ten přívěsek k němu promluvil jinak než k Sasukemu. Začínal pomalu chápat... Na postavu temného elfa se upřely dvě noční perly. V tom pohledu nedával nic najevo, ovládal se naprosto dokonale.

,,Když myslíš." Pousmál se. Byl to ten druh úsměvu, který jasně dával najevo nadřazenost a co si myslí o ostatních, elfy nevyjímaje. Měl by si to tady prozkoumat. Zamyšleně si skousl ret a zahleděl se hluboko do těch neústupných očí. V tu chvíli mezi nimi přeskočila neviditelná jiskra. Jako by do sebe zapadly dva dílky skládačky.

Panovník jen mírně pootočil hlavu k oknu a zadíval se do houstnoucí tmy. Už věděl, kdo před ním stojí, třebaže si to Sasuke ještě neuvědomoval. Jeho tenké rty se ani nepohnuly, jen to, jak je měl mírně pootevřené, dávalo vědět, že dýchá. Jinak se proměnil v okouzlujìcí sochu s ideály, o nichž lidé snívali. Byl krásný na pohled, i vnitřně. Byl čistota a dobro, které dostalo podobu nejkrásnějšího elfa z Tarkaronců. Národu pravdy.

,,No, jdu si najít ten pokoj. Zejtra mi nějak dej vědět, co PŘESNĚ mám dělat." Sasuke ještě lhostejně mávnul rukou jako kdyby se loučil s dlouholetým kamarádem a zmizel na chodbě. Jako vichřice. Když přijde, dokáže rozbouřit vlny a zabíjet, avšak když se ztratí, není po ní ani stopy.

Nosbeneik zavřel oči. Chvíli se koncentroval jen na sebe a pak se pomalu sesunul na postel. Usnul ve chvíli, potřeboval to. Byl zvyklý držet si chladnou tvář. Myslel na svůj lid, na všechny děti, muže a ženy. Těm všem obětoval své srdce.

Sasuke kráčel po chodbách, pomalu a klidně. Bylo mu divní, že nikoho nepotkal. Zdejší šlechta si očividně potrpí na klid a soukromí.

Pořád na něj musel myslet. Na ten pohled.. Co to mělo znamenat? Byl si jistý, že ten elf ví něco, co za žádnou cenu neřekne. Takže si to asi bude muset zjistit sám. A hlavně.. proč měl sakra úplně stejný přívěšek? Sám ho dostal.. ani už nevěděl kdy. Měl ho od narození. Věděl jen, že když používal magii, kámen matně zářil. Když se proměnil poprvé, krystal zčernal. Mohlo to snad znamenat... že měl s ním něco společného? Něco, co mu otec neřekl.

Zrychlil krok a brzy došel na určené místo. Dveře byly z tmavého dřeva, zdobené rytinami. Ostatně jako všechno tady. S nádechem vešel dovnitř.

***

Nosbeneik stál v dlouhé prosklené chodbě. Vracel se z jídelny, kde s ostatními elfy snídal. Z nějakého důvodu se tu zastavil. Něco ho donutilo, ačkoliv ho hnalo vědomí hory povinností, které dnes musí zvládnout. Byl oblečen do podobné zlaté uniformy, ale s jiným střihem a kratším, lehce načervenalým pláštěm, co mu sahal až k lýtkům. Vlasy měl stáhnuty do culíku a kolem obličeje se mu vinuly uvolněné havraní prameny. V očích, tak dokonalých a nadpozemských, se mu odrážel pohled z okna. Zlatavá zář obra, zalévající drobné domky pod sebou. Paprsky

se blyštily na střechách a celá zem se oděla do žluto-rudého hávu. V tom teplém světle jeho ornamenty na tvářích nabraly nachovou barvu... byl to zvláštní vzhled. Vždycky vypadal nereálně. Až moc krásně pro skutečnost. Elfové, co chodili kolem, se sice neohlíželi, ale upírali na něj

alespoň chvíli, co šli proti jeho nehybné postavě, svůj ledově modrý pohled. Vypadal sám, ačkoliv bylo všude plno Tarkaronců.

,,Dobrý ráno," ozvalo se za ním. Ten nezaměnitelný tón nemohl mít nikdo jiný. Protože každý tady vládce uctíval, vážil si ho. V tomhle tónu nebyla po respektu ani stopa.

Nosbeneik se ani nepohnul. Aniž by lesknoucí se studánky odtrhl od té slunečné scenérie, mírně a téměř neslyšně odpovědel na jeho pozdrav. ,,I tobě Sasuke."

,,Takže.. kdo mě teda bude hlídat?" Sasuke si urovnal límec volného černého saka až k pasu se stříbrnými ornamenty. Pod tím měl čistou bílou košili, která byla na několik knoflíčků u krku rozepnutá a odhalovala tak jeho řetízek. Čelenku si rozhodl sundat. U opasku se mu pohupovala dýka s kostěnou rukojetí. Nejspíš by mohl kdokoliv poznat, že ta kost je právě elfská. Jenže on to bral jako výzvu, ukazoval svou trofej.

Král jemně zaklonil hlavu a jen bezhlesně přivřel oči. Pak se konečně otočil a přejel po jeho vypracované postavě roztomile kočičím pohledem. ,,Vyber si sám, je to tvůj trest." Znovu lehce přivřel oči. Byli od sebe kousek, takže nebyl problém když nejspíš k překvapení temného elfa, Nosbeneik s pohledem stále se vpíjejícím do Sasukeho stejně tmavých pananek, dlaní přejel po jeho boku. Ke srozumnění došlo až po sekundě, kdy se jemné prsty zarazily o kostěnou rukojeť.

,,Mohl bys mě učit ty. Byla by to pocta." Sasuke se prsty dotkl těch jeho, pak dýku vytasil a olízl její ostří. ,,Vlastní výroba," zavrněl.

Elf proti němu přivřel černé oči tak, že téměř tvořily užší temnou linku. V dlani rukojeť stiskl a v tu chvíli měl Sasuke v ruce obyčejnou dřevěnou dýku s ocelovou čepelí. Nosbeneikovy rty se jemně pootevřely, když se hlouběji nadechl. ,,Až si ji zasloužíš." Ladně se otočil a pomalu odcházel chodbou k venkovním dveřím. Přijal výzvu učit ho. Ačkoliv mu zabavil jeho oblíbenou hračku.