Without darkness - 2. kapitola

Protože všechny tady nepochybně hrozně zajímá, co se bude dít dál :D. Příště (cca za týden, podle času) PSNT. Ale pokud byste hezky komentovali, milostivě sem dám další dílek, který bude velmi zajímavý :P.

---

Těžko říct, kolik uběhlo času. Dostal se už do té části lesa, kde skrze listí nad ním nebylo vůbec nic vidět. Už se setmělo? Ani to nepoznal. Měl hlad. Ale z těch neznámých plodin všude kolem nevypadala ani jedna nějak normálně. Žluté jahody, drobné chlupaté bobule a pak něco mezi banánem a ananasem. Dokonce zahlédl i pár puntíkatých kousků. Stejně tak zvířata... nemohl je ulovit, ani kdyby měl něco účinnějšího než byl nůž. A tak svou naději vkládal do toho, že bude tento ostrov obydlený. A měl štěstí.

Stromy brzy začaly zvolna ustupovat keřům a menším rostlinám. Mohl tak vidět, že už se skutečně pomalu stmívá. Nebe bylo zbarvené do ruda, zlaté slunce se vytrácelo. Netrvalo to dlouho a skutečně zaslechl zvuky. Jiné než zpěv ptáků a vrčení šelem. Tohle byly lidské hlasy, i když zatím jen nesrozumitelný šum. Smích, hudba... Měl skoro chuť si úlevně oddechnout a tak přidal do kroku. Byl unavený. A ztráta krve si taky vybrala svou daň. Na zranění sice obětoval svoji košili v podobě provizorního obvazu, ale i tak... Před očima mu začínaly běhat duhové flíčky střídavě s rudými jiskřičkami. Se zaujetím si všiml, že ty flíčky postupně nabývají podoby kruhů a trojúhelníků. Přesto však šel s nezlomným odhodláním dál za těmi hlasy.

Vstup do města byla očividně brána. Kolem ale nebyly žádné hradby, skoro jako kdyby se obyvatelé neobávali nikoho zvenčí a tak nebyl důvod je stavět. Dva sloupy byly pokryté různými reliéfy. Zvířecí motivy, rostliny, postavy z nějakých tajemných legend a příběhů.. Když po nich přejel prstem, bylo to jako kdyby se vrátil do minulosti tohoto tajemného místa a mohl fascinovaně sledovat děj přímo před svýma očima. Uchechtl se té představě. Není tu ani pár hodin a už se považuje za jednoho z nich.. vždyť ještě ani neví, jak ti "oni" vypadají. Třeba to jsou malí zelení skřítci nebo naopak obrovští, oheň dštící, draci! Jistě, dostal se do pohádkové země. Měl chuť se hlasitě rozesmát té představě. Místo toho se podél sloupu svezl na kolena. Nemohl se ani nadechnout, vzduch byla najednou příliš těžký. Slyšel hlas, někdo na něj volal. Smích, zpěv, hudba... Líbila se mu ta melodie. Hravá píšťala a k tomu jemná zvonkohra, pak ještě něco dalšího. Zamrkal, když se mu rozostřilo vidění. Okamžik po tom svět vybuchl v záplavě duhových ohňostrojů, když ztratil vědomí.

***

Město bylo rozsáhlejší, než se na první pohled mohlo zdát. Hned u pláže plné zlatých zrnek jemného písku stály drobné, dřevěné domky, krčící se ve stínech obrovitých kmenů, jako zající, skrývající se v polní brázdě před zákeřným lovcem. V nejtěsnější blízkosti moře bylo ukotveno několik štíhllých loděk s úzkými boky, plné rybářských sítí. Modré nebe tu prořezávaly ostré hřebeny zelenajících se hor s býlími, třpytivými špičkami. Před jedním z nejbližších pobřežních domků si hrály dvě děti. Žena sedící dál od nich ve stínu na obě rozverné holčičky dávala pozor a sledovala jejich tvořivé ručky, vykreslující mušličkové ornamenty do vlhkého písku. Všichni, co tu žili, byli oblečeni v bílém, nebo pomněnkově modrém oděvu. Za prvé tu bylo horko, takže by tmavé oblečení nebylo nijak praktické a za druhé to byla barva čistoty a nevinnosti. Přesně jako její nositelé. V předměstí, které se spíš podobalo vesnickému přístavu, bydlela spousta obyvatel, u nichž se elfský původ, který tu byl pro bytosti specifický, nedal rozeznat.Bylo to z toho důvodu, že čistých elfů tu bylo poměrně málo a všichni do jednoho patřili ke královskému dvoru. navíc se v ulicích moc často neukazovali. Ale myšlení tu měli všichni stejné. neubližovat, milovat, obdivovat a vážit si.

Žena si ležícího na tu dálku všimla. Trochu ji to vylekalo, nic podobného tu neviděla, navíc ostrov byl zajištěn tak, že se k obyvatelům nikdo až na bytosti z jejich řad, nedostal.

,,Ariano, Kayro! Pojďte domů, tatínek vám udělá svačinku!" zavolala na děti jemně a obě se okamžitě jako na povel zvedla a odcupitala do jejich skromného příbytku. Vesničanka se za mužem vydala sama. Nebála se, šla najisto a klidně.

***

Probral se. První, co uviděl, byl čistě bílý strop bez nejmenší praskliny. Rozespale zamrkal a rozhlédl se. Trhl sebou při zjištění, že v místnosti není sám. Instinktivně si sáhl na čelo a úlevně si vydechl, páska byla pořád na svém místě a zakrývala uši. Na krku cítil známou tíhu a chlad, která tam byla už od jeho narození.

Žena se na něj usmála a vstala. Když promluvila, mělo to blahodárné účinky. Tělo se při tom tónu uvolnilo, stres byl odplaven. "Tak ses už konečně probudil." Na jemných rtech jí zářil krásný úsměv.

"Máš dobrou imunitu, musíš být fyzicky zdatný. Jsem Rhien. Tarkaronka."

Nechápavě se na ni podíval. Tarka-co? ,,Sasuke," odvětil tak trochu zastřeně. ,,Co je tohle za místo?"

Žena mu podala sklenku vody a podržela mu ji u úst. Přitom se jala pozvolna vysvětlovat.

"Tarkaronci. To jsou obyvatelé této země. Většinou si říkáme elfové, ale není to pravé označení. Těch čistokrevných je tu jen pár. Neděláme ale rozdíly, ačkoliv pravého Tarkaronce poznáš už na první pohled. Žijeme tu už dlouhá staletí. Pomáháme si navzájem."

Elfové?! V očích se mu zvláštně zablesklo. Odsunul se až na okraj postele, ke zdi. Že si to nemyslel. Zavrčel. Byla to podvědomá reakce, nemohl si v ní zabránit. ,,Proč se o mě staráš?" zeptal se podezřívavě.

Blondýnka se zvonivě zasmála. Znělo to jako cinkání drobných rolniček a byl to doopravdy upřímný smích. "No přece protože bys totéž udělal pro mě, stejně tak jako každý Tarkaronec." Vypadala, že tomu doopravdy věří. Až teď bylo zcela jasné, jak bezelstní a čistí tihle lidé jsou. Všichni.

,,Nejsem jako vy."

"Ale co to povídáš Sasuke. Ty si ze mě jenom děláš legraci, viď?" Znovu se jemně zasmála.

"Ach, moje děti. To je Ariana a Kaira," představila holčičky a děti zdvořile pozdravily.

"Prospěla by ti procházka, nepůjdeš se mnou do města nakoupit potraviny pro koláč na slavnost? Určitě ano, že? Pomůže ti to. Tak pojď." Aniž by čekala na nějakou protireakci, opatrně ho podepřela a pomohla mu na nohy. Pomalu kráčeli plnými ulicemi rozkošného města. Když vešli do krámu se zeleninou, nikdo tu nebyl. Byla tu jen hora plodů a na straně u stěny stála krabička. Žena si vybrala několik kousků a odpovídající částku vložila do nezajištěné krabičky. Okomentovala to slovy: "Paní Fasia asi zase spí, chudák, je starší a nemocná, tak si musí sem tam zdřímnout." A pak ke krabičce přiložila ještě květiny, které cestou do města natrhala. "Půjdu ještě pro mandle, můžeš se zatím porozhlédnout po ulici, ale buď v téhle, ať tě zase najdu. Pak ti vysvětlím smysl jarních slavností." S tím a opět neodmyslitelným úsměvem na jemné tvářičce zmizela za rohem.

Ulicí kráčela spousta lidí. Byla to směsice bílé a světlounce modré barvy rób, vůně květin, jídla a textilu, co se tu prodával. A tak jako u zeleniny, většina krámků neměla prodejce. Lidi si tam prostě vzali co potřebovali a zaplatili za to někdy dali i víc. Ale nikdo méně. Asi po dvou minutách se na konci ulice něco objevilo. A Rhien měla pravdu. Opravdu byli poznat na první pohled… v ulici se totiž zjevila elfka. A doopravdy to byla ona. O tom nemohlo být pochyb. Převyšovala ostatní asi o hlavu a půl, byla štíhlá, dokonale fyzicky stavěná. Její chování bylo trochu odlišné od ostatních obyvatel. Šla jistě a klidně,v očích ledové barvy měla smysl pro spravedlnost, ostré rysy zmírňovaly zlaté prameny spletených vlasů. Měla na sobě bílé kalhoty a košili s pláštěm, vyšívaným zlatem. Jemné rty působily vyrovnaně, hrdé držení těla a labutí šíje svědčily o sebejistotě stejně důvětryhodně, jako její hluboký dech.

Sasuke si zvědavě prohlížel všechny kolem. Nikdo tu nebyl úplně člověk, na to měli příliš jemné nebo sešikmené rysy. Hluboko uvnitř něj se cosi vzmáhalo, vrčelo a snažilo se dostat ven. Nadechl se zahnal ten pocit. Teď ne. Až později. Usmál se a prsty zabloudil ke svému přívěšku, lehce se ho dotkl. Uklidnilo ho to.

"Jdeme!" zavolala na něj dívka a nevypadala vůbec překvapeně, že ji poslechl a zůstal na místě. Nejspíš to tu bylo standardem.

V okamžiku se probral z toho omámení a následoval svou "opatrovnici". ,,Kvůli čemu jsou tady ty slavnosti?" zeptal se po chvíli.

Žena se soustředila na přepočítávání nakoupených plodů, ale i tak mu se značným zápalem v hlase odpověděla. "Už zítra pro vyvolené dva tisíce obyvatel bude zpřístupněno molo před Palácem. Slavíme korunovaci nového krále - Nosbeneika. Bude to úchvatné, věřím tomu. Ceremoniál se skládá z výstupu Nosbeneika v tom, jak se sám oblékne a připraví - nikdo mu nesmí pomáhat. Pak promluví k obyvatelům a poklekne před ústavou. Většina z nás ho uvidí poprvé a naposled. Nosbeneikové po celá staletí nikdy nevycházeli z paláce. Vládnou tam. Také nesmí mít potomka…"

,,Proč ne?"

"Protože Nosbeneik symbolizuje dobro a čistotu. Ani tenhle tedy nikdy nesmí zalhat, nesmí zradit, musí milovat své obyvatele a zem a svou lásku nedat žádné ženě. Musí být čistý i v mileneckém životě. Ano, každý Nosbeneik je odsouzen zemřít jako panic. (pozn. autorky: challenge accepted =D) Smysl života hledáme ve splození potomka. Ale Nosbeneikův smysl je vládnout zemi."

,,To musí... bejt krutý." Sasuke si neuměl představit život bez sexu. Byla by to nuda a dřív by se asi oběsil než by vydržel pár dní. Natož pak celý život.

,,Není, bere se to jako samozřejmost. Ale počkej až ho uvidíš." Zasmála se jemně. ,,Většinou mi se mi z jejich nástupu dělá husí kůže. Je to nádherné..."

,,Vy mě tam chcete vzít? Vždyť.. nejsem tady ani pár hodin." Tihle mu začínali připadat divnější a divnější. Kdyby byl v kterémkoliv lidském městě, zpoza každého rohu by ho pozorovaly stráže. Byl cizinec, neznal jejich tradice. A oni už ho zvali na nepochybně nejdůležitější událost za několik desítek let.

"No samozřejmě! To nesmíš zmeškat! Ten pocit, kdy tam stojíš, díváš se na dokonalost a dobro v jedné bytosti a při tom víš, že ať uděláš cokoliv, nikdy se k němu nepřiblížíš byť jen na dotyk…" Zadívala se do dáli, jako by se zasnila. Ne, nikdy neuvažovala o nevěře. Ale byla ve svých citech upřímná a otevřená.

,,No, když myslíte..." Uhnul pohledem a dál šel klidně městem. Vnímal spoustu zvuků, dojmů, pocitů.. Všechny ty barvy a vůně...

***

Ten večer ho žena samozřejmě bez sebemenších pochybností nechala spát u nich i se dvěma malými dětmi. Nebála se, neměla důvod. Ráno ho probudila jedna z holčiček veselým smíchem. Rhien ho opět přivítala se specifickým rozesmátým výrazem. ,,Dobré ráno, Sasuke. Pojď se s námi připravit na slavnost..." Stála za jednou z jejích dětí v vplétala jim do vlasů květiny. Sama byla oblečená v nádherné bílé róbě dozdobené čerstvými živými květy

,,Hmm..." Sasuke byl zvyklý vstávat před polednem jen pokud ho někdo přepadl, takže byl teď ještě trochu rozespalý. Navzdory tomu byly jeho smysly na vrcholu vnímání. ,,Musim mít taky ty kytky?"

V místnosti se rozlehlo hlasité chechtání. Děvčátka se smála stejně upřímně a jemně jako jejich matka, ale teď se zalykali všichni. "Ne, Sasuke…" odpovídala mu udýchaná z návalu veselí. Neposmívali se ale, brali to jako dobře pronesený trefný vtip. "Ty musíš mít tohle…" Hodila mu dlouhý meč. Čepel měl z křišťálu a rukojeť z mahagonového dřeva. "Můj manžel je dost zaměstnaný prací, takže na slavnost nepůjde. Moc nás to mrzí, ale řekl, že mu to nevadí."

Sasuke si zbraň několik vteřin prohlížel. Nevypadal jako určený pro boj, spíš na parádu. Vytáhl ho z pochvy a přivřel oči, pak párkrát máchl zápěstím a zcela uvolněně proťal vzduch. ,,Dobře. A oblečení?" Bylo vidět, že s tím umí. Možná ne záměrně, ale ta jistota pohybů.. jako kdyby to dělal odjakživa.

Žena vroucně přikývla. "Neboj se. Hned ti ho dám, jenom upravím Ariance vlásky. Vyrazíme hned, výstup Nosbeneika je kolem druhé hodiny odpoledne, do té doby můžeme slavit ve městě."

Asi po pěti minutách, co její šikovné prsty vytvořily na dívčině hlavě mistrovské dílo, si k sobě holčičku otočila čelem a zálibně si jí prohlédla. Pak jí vtiskla pusu na čelo a otočila se ke skříni. Odtud vytáhla užší kalhoty a volnou košili se zvoncovými rukávy. "Taky tě učešu, ale musíš si sundat ten hadr z hlavy." Mrknula na něj.

,,Ehm..." Nenápadně uhnul pohledem a prsty mu vyjely k okraji pásky. Předtím říkal, že není jeden z nich. Navíc.. poslední dobou proměna postupovala docela rychle. ,,Nešlo by to nějak bez toho?"

"Jdi ty. Přece nám neuděláš ostudu." Usmála se vesele. Většinu jeho námitek brala jako legraci. "Navíc máš zvláštní vlasy, na elfa," doplnila jako by šlo o samozřejmost. Elfové měli vždycky zlaté vlasy a modré oči. Ale Tarkaronec poznal elfa na sto honů a žena už od začátku nepochybovala.

Elfa?! Tak tohle bral jako vrcholnou urážku. Blýskl po ní ledovýma očima, pak si ale nakonec přecijen sundal čelenku. Při tom mu několik pramenů vlasů ještě napadalo do očí, odfoukl je. Hlavní ale bylo, že tím odhalil lehce špičaté uši. Jednou z jeho schopností byla téměř volná úprava vzhledu, něco jako magie. Ale proti téhle genetické změně mohl udělat tak maximálně to, že ji mírně potlačil. Nechtěl vypadat jako.. oni.

Žena se usmála a přešla k němu. "Roztomilý," dodala pobaveně a několika tahy kartáče mu vlasy urovnala tak, že mu to skutečně slušelo. S volnými prameny si poradila a sčesala mu je ke stranám a pomohla přirozeně odstávajícím černým pramínkům na zátylku dorýsovat dokonalý účes.

"To bylo rychlý. Tak jo, jdeme!" zavelela a všichni se vydali do rušných ulic. Ve městě bylo živo. Všude bylo plno úsměvů, jídla i pití. Ale alkohol tu byl zakázaný… jenom do korunovace samozřejmě. Byla to prevence. Ale nikdo se tu neopíjel tak, že by o sobě nevěděl. Bylo však třeba, aby každý Tartaronec byl při smyslech, až uvidí svého Nosbeneika. Žena se ve městě omluvila a na chvíli se od Sasukeho odloučila, když její děti úmorně prosily o žvýkací plody.

Sasuke ji vyprovodil pohledem, ale nic nenamítal. Co tady má dělat? Možná by si mohl projít město, když je k tomu příležitost. Aby se neztratil, to by byl docela trapas. S povzdechem se vydal do ulic.

Všude bylo tak rušno a nádherně! Stánky s neznámým jídlem, například zvláštní plody, máčené ve sladké omáčce a různé koláče, které nejspíš stejně dobře chutnaly jako vypadaly. Jedinou podivností tu však byla jedna věc: nikde neviděl maso. Jídla z vajec, pikantní pečivo a ovoce a zelenina. Ale žádné maso, dokonce ani ryby. Raději se však na nic neptal a dál si prohlížel stánky. Nabízeli tu dokonce i nějaké zbraně, ladně tvarované dýky a luky z neznámého dřeva, které na sobě měly tolik ornamentů, že nebylo možné sledovat jednu linii aniž by pohledem sjel na další. Taky tu potkal spoustu elfů. Lišili se od ostatních spoustou věcí. Oblečením, tím vznešeným postojem, neprostupnou kamennou maskou a zářícíma modrýma očima. Když kolem nějakého prošel, usilovně upíral pohled do země.

Na chvíli se usadil pod stromem na okraji toho všeho. Bylo tu malé jezírko s duhovými rybičkami a hlavně klid. Z toho všeho hukotu ho bolela hlava. Nikdy neměl rád takové množství lidí. Opřel si hlavu o křehkou kůru a vdechoval všechny ty vůně, lesa i nejrůznějších jídel. Na krátkou chvíli zavřel požitkářsky oči. Tu druhou část jeho já to uklidňovalo, zvíře s pokojným vrněním spalo s čumákem na předních tlapách. Bylo to… S trhnutím se probudil, když uslyšel fanfáry. Vstal, oprášil se a vydal se najít Rhien.

Brzy ji spatřil. Mávala na něj a na ramenou jí seděla jedna z holčiček, co se na Sasukeho vesele usmívala. Druhá držela maminku za ruku a spokojeně něco cumlala.

"Pojďme! Bude skoro čas!" volala vzrušeně. Když se blížili k paláci, dav houstl. Díky dětem tam ještě Rhien a Sasukeho pustili, ale asi o dvacet lidí dál za nimi už ne. Bylo to štěstí. Směli spatřit Nosbebeika. Prvního muže státu. Nejmocnějšího elfa z řad Tarkaronců.

Sasuke se s nepokrytým zájmem rozhlížel kolem. Jak asi bude vypadat? Musel to být někdo, kdo reprezentoval všechny obyvatele. Vznešený, krásný… Na co to proboha myslí?! Asi za to mohli ti lidé kolem. Všichni byli plní očekávání na nadcházející obřad. Nikdo ho neviděl, až teď, v den korunovace, budou všichni znát ztělesnění boha v této zemi. Při tom ho krátce napadlo, v co tu asi věří. Možná v něco jako ducha přírody. Nepřekvapilo by ho to. Zaklonil hlavu a prohlížel si klenbu stromů, která zvolně přecházela ve sloupy z bílého mramoru, kolem nichž se ovíjela kamenná réva. Tady… bylo to tak moc odlišné od všech měst, která navštívil při svých plavbách…

Čekali asi ještě půl hodiny. Ale pak všichni začali podupávat a nervózně hypnotizovali hradní komplex.

Z obrovských křídlových dveří paláce vyšel ten, na něhož se teď upíraly oči dvou a půl tisíce nejšťastnějších Tarkaronců, kteří měli na jarní slavnost přístup hned k zámku Nosbeneika. Když se jako duch zjevil před nimi, rozhostilo se napjaté ticho. Byl slyšet i zpěv ptáků… Všichni zůstaly šokovaně stát s pootevřenými ústy. Jeho vzhled byl skutečně úchvatný. Kráčel pomalu, ale naprosto jistě. Ani jednou nenašlápl špatně. Působil jako posel světla… Měl jednoduché bílé upnuté kalhoty z čistého sametu, zlaté, vysoké boty jeho postavě dodávaly důstojnost a vážnost. Na sobě měl bílé sako se zlatostříbrnými výšivkami a jeho obleku dominoval ohromný límec, sahající mu nad hlavu. Vzbuzoval respekt a podtrhoval jeho krásu. K němu byl připevněn asi čtyři metry dlouhý hedvábný plášť, vlnicí se za ním na zemi jako rozbouřená hladina moře. Byl mladý, krásný, dokonalý… nevinný. Byl to doopravdy dechberoucí pohled… a pak… jeho tvář. Ta neobvyklost a výjimečnost vyrážela dech tisícům obyvatel. Měla křídovou barvu, v níž se vyjímaly mírumilovně přivřené modročerné temné drahokamy, v nichž se blyštily jiskry něžnosti jak hvězdy na půlnoční obloze, ověnčené černým závojem jemných řas. Pozornost na sebe sváděly jeho dokonale vykrojené, tenké rty - nabarveny výraznou inkoustovou modří. Uhlově černé vlasy asi šokovaly nejvíc. Královský elf s černými vlasy do té doby neexistoval a tohle vypadalo jako přirozená barva. Měl je spleteny do složitého copu a čelo mu obepínala tenká stříbrná nitka, na níž visel rudý drahokam. Symbol krále. Dědictví všech Nosbeneiků. Nejzajímavější ale byly poutavé ornamenty, táhnoucí se v ladně prohnutých spirálách od vnitřních koutků jeho krásných očí. Jemně zářily neonovou modří a vinuly se přes lícní kosti, zdůrazňovaly hrdě držený krk a ramena. Stáčely se po jeho zdůrazněných klíčních kostech a mizely za lemem jeho elegantního saka. S každým krokem se šokovaný obdiv měnil v davovou hysterii. V jednu chvíli někdo vykřikl nadšením a pak… všichni Tartaronci volali jméno svého Nosbeneika stále hlasitěji a nadšeněji, byl to takový hluk, že nebylo slyšet vlastního slova… a on šel. Díval se přímo před sebe, došel až na konec pódia a ve zvláštním gestu k davu rozpřáhl ruce. Křik zesílil a Tarkaronci k němu na oplátku natahovali ruce. Bylo to něco úžasného… všichni cítili, že před nimi stojí někdo neskutečně mocný.

Sasuke pozoroval každý jeho pohyb a gesto se zatajeným dechem. Vypadal tak… Ani pro to nedokázal najít správné slovo. V hlavě měl úplně prázdno, cítil jen podivný tlak na hrudníku. Jako kdyby se měl začít smát i brečet zároveň. Chtěl by pobíhat kolem jako šílenec a přesto stát na místě a dál pozorovat tu hvězdu, spadlou na zem. Čistého anděla. Cítil na tváři jemný vánek, cuchající mu vlasy, ten samý, který si pohrával s těmi jeho. Jaké asi musely být na dotek? Nebo ty rty… Prudce sebou škubnul. Nejradši by si za tyhle myšlenky nafackoval, to u něj nebylo vůbec obvyklé. Konečně povolil zatajený dech, přesto mu ale oči zářily něčím zvláštním. Nevýslovná úcta a… hluboko zakořeněná nenávist. Tohle byla její podoba.

Nosbeneik ještě chvíli nehybně stál a přivíral oči před neznatelným vánkem, co mu jemně vlnil záhyby obleku a hrál si s jeho černými prameny, uvolněnými z účesu. Pak promluvil. Zvedl své okouzlující oči a perfektně ovládaným hlasem, podobným zvuku cinkajících zvonků, větru, prohánějícímu se v korunách listnáčů, šustění stébel trávy na rozlehlých loukách… to vše se zvláštním medově zbarveným podtónem. Už jen způsobem mluvy… upřímným a lidským, je uchvátil. By to tón, který by si přál umírající naposled slyšet. "Dostalo se mi té pocty, přijmout tuto hodnost. Je mi ctí, vzít na svou osobu zodpovědnost a strasti této nádherné země, budu usilovat o to, aby naše životy nezůstaly v područí vášně, zloby a nečistoty, ale byly plny lásky, odhodlání, citu a nevinnosti…" Starší Tarkaronci měli v očích slzy, mladší k němu obdivně vzhlíželi. Teď měl pokleknout před zákony země. Zafoukal silnější vítr… chvíli bylo ticho, Nosbeneik se hluboce, sebejistě nadechoval. Poprvé a naposledy v životě musí pokleknout… před zákony… už neměl mluvit, ale přeci jen se ke každému donesla jeho téměř šeptaná slova. "A budu vládnout vám. Ne ústavě." A pak… se ozvaly šokované výkřiky. Nosbeneik udělal něco nečekaného. Přiložil si dlaň na srdce a… poklekl… před davem, ne před knihou zákonů. Tohle nikdy nikdo neudělal… bylo to obrovské gesto. Klečel na koleni, jednu ruku měl jemně přiloženou na hrudi, prsty druhé se dotýkal rukojeti své zbraně na znamení, že je bude bránit i za cenu svého života. Měl skloněnou hlavu, zavřené oči, tiše dýchal. Nevnímal vítr, co mu pohazoval s pláštěm. Obyvatelé byli tak udiveni, že se ztišili a jen hltaly pohledem ten pohled… on klečí před nimi… tak mladý a dokázal si získat srdce všech obyvatel… dokázal je přesvědčit o své oddanosti hned, jakmile ho uviděli.

Sasuke mlčky naslouchal jeho slovům. Pak reakce obyvatel.. nejspíš by se měl radovat s nimi. Ale prostě... Rychle a přerývavě se nadechoval, oči nepřítomně vytřeštěné před sebe. V ruce sevřel rukojeť meče, tak křečovitě, až ho rozbolely prsty. Jeho oči se začínaly měnit. Černá se šířila z duhovek do svého okolí jako nějaký tekutý stín, zpod víček mu začaly vytékat ebenové slzy. Ne, teď ne... prosím... nesmí se teď přestat ovládat... Jediným pohybem si slzy setřel a sklopil pohled k zemi, do zlatavého listí. Vzpomeň si... jak tě to učil... Na pár vteřin se uzavřel ve svém vlastním temném světě. Tma začínala ustupovat, jeho drápy se měnily zpět na nehty. Povolil sevření kolem meče a s prudkým výdechem se uvolnil. Musí odsud co nejdřív pryč, to věděl jistě.

Černovlasý Nosbeneik a ale jedním perfektně ovládaným a vypočítaným pohybem napřímil, aniž by zavrávoral. Pohledem se rozloučil se svými obyvateli a pomalu odcházel. Každý jeho krok byl doprovázen ohromným jekotem a davové nadšení neutichlo ani když se za elfem zavřely ohromné dveře. Pak Sasukeho někdo chytil za předloktí, jen proto, aby na sebe upoutal pozornost. Mluvit tady bylo zbytečné. Stál tam elf se zlatými vlasy a upíral na něj ledově modrý pohled. Jeho rty se stočily do slov: Promiň, odkud to máš…? Prsty udělal kroužek kolem jeho přívěsku.

Sasuke se automaticky dotkl řetízku. Byl to onyxově černý krystal, kolem něhož byl obtočený stříbrný had. Z tlamy mu vycházel řetízek, na kterém byl přívěšek přidělaný. ,,Byl to dárek," zašeptal sotva slyšitelně.

Elf krátce přikývl, těžko říct, co si mohl myslet. Pak kývnul odměřeně na pozdrav a prodíral se davem k paláci. Holčička poprosila Sasukeho, aby si sundal a pak ho chytila za ruku a odtáhla k mamince. Slavnosti jsou divoké, ale pro děti ne. Rhien se rozhodla to neprodlužovat. Už v sedm hodin byli doma a děvčátka i když už ležela v postýlkách pořád povídala o silném zážitku. Žena odkázala Sasukeho do jeho pokoje a omluvila se s tím, že bude ty andílky muset trochu uklidnit, takže si o korunovaci musí popovídat.

Bylo už nejspíš hodně pozdě v noci. Dosvědčovalo to bledé měsíční světlo, které sem svítil skrze velké okno jen kousek od jeho postele. Všichni už nejspíš museli spát, protože neslyšel žádné zvuky z ostatních pokojů. Ale on k tomu měl zrovna hodně daleko. Pořád musel myslet na to, co se stalo na slavnosti. Co tam viděl... nebo spíš koho. Ztělesnění té dokonalé elfské čistoty. Ty jemné rysy, téměř ženské. Úzká linka rtů a ty zářící oči jako dva uhlíky. Fascinovalo ho to a zároveň...

Pevně sevřel v prstech prostěradlo. Nenáviděl je všechny, do jednoho. Byli tak nevinní, vznešení... a co byl on? Nepovedený výtvor, stvořený k jedinému účelu: zničit je. Ano, už to dávno věděl. Tajemství jeho narození. Jeho matka zemřela velmi brzy po porodu a tak se o něj staral jeho otec. V jejich vztahu nebyla žádná typická rodičovská láska. Hned po tom, co se naučil chodit a mluvit, ho učil nejrůznějším věcem. Od boj s nožem a mečem až po magii, ta se mu nikdy nijak zvlášť dobře nevedla. Neměl trpělivost na to, aby udržel kouzlo patřičně dlouhou chvíli a zachoval si při tom čistou hlavu, protože kdyby se mu v tu chvíli do mysli vloudila jediná zbloudilá myšlenka, mohl i někoho zabít. A když se jednoho dne probudil... byl sám, otec nikde. Každé jiné dítě by celé noci proplakalo a zoufale by hledalo svého rodiče, ale on ne. Tehdy mu bylo devět let. Cestoval po zemi, až se nakonec usídlil v jednom městě, kde využíval své fyzické schopnosti pro přežití. Kradl jídlo, obíral pocestné o zlato a někdy i někoho zabil. Někdy v té době to všechno začalo. Probudila se jeho druhá stránka, kterou se jeho otec celé ty roky snažil usilovně vzkřísit. Vždycky věděl, že není jako ostatní. Zvláště pak, když byl vychováván v nenávisti. K lidem a všemu živému. Pamatoval si i otcovy příběhy. Když mu vyprávěl o mrtvém lese a tajemných bytostech světla.

Zavřel oči a nadechl se. Tohle nebyly nejlepší myšlenky na noc. Už se s tím srovnal. Měl by se pořádně vyspat a nabrat síly, aby tady nestrávil zbytek života. Jenže... Musel něco udělat. Tohle byla šance, na kterou čekal. Byl v jejich městě, krátce po korunovaci nového krále. Ruka mu samovolně sjela k pasu, kde měl svou dýku, společně s přívěškem to byl jeho jediný a nejcennější majetek. Pak se rozhodl. Posadil se a dlouze se protáhl. Tenhle pohodový život mu nedělal dobře. Byl zvyklý na neustálý boj, útěky a zabíjení. Pak přešel k oknu, otevřel ho a změřil si vzdálenost mezi ním a zemí. Pět metrů nejvíc. Stoupl si na okraj a rozhlédl se. Nikoho na ulici neviděl, alespoň že tak. Ne že by se rád vyhýbal problémům, ale někdy to bylo lepší. Seskočil na zem do měkké půdy. Nevydala pod jeho nohama jediný zvuk. V boku ho při tom zabolelo. Ještě chvíli potrvá, než se mu vrátí síla... Teď už se nesmí rozhlédnout ani zaváhat. Bylo by to podezřelé. Jen se ještě ujistil, že páska je stále na svém místě. Dělal to skoro instinktivně. Před lidmi to zakrývalo jeho mírně špičaté uši. Po docela nepěkné zkušenosti si zvykl ji nikdy nesundávat. Pak se rychlým krokem vydal k paláci.