Without darkness 1.kapitola

Konečně sem dávám to, co jsem tak dlouho slibovala. Momentálně máme asi padesát stránek a rýsuje se další námět na povídku, takže se máte na co těšit :D.
Ptáte se, kde jsem sebrala námět? Je to v knihách mého oblíbenného autora fantasy, Marcuse Heitze. Protože elfové mají dlouhé vlasy a vznešenou povahu, Itachi se k tomu dost hodí. A jako protipól of course jeho mladší bráška. Snad se tu najde někdo, komu se tahle povídka bude líbit. Budeme vděčné za názory. Jinak Hizuki poděkujte za všechna ta jména a popisy prostředí, sama bych to lépe nevymyslela ^^. První díl je spíše úvod, pár náznaků, ale nic moc akce nečekejte.
Jinak k tomu osobně nemám co říct. Recenze pod obrázkem. Případné dotazy, ať už ohledně děje nebo něčeho dalšího, samozřejmě zodpovíme. Olé!

Kdesi v hloubi Tichého oceánu leží ostrov, obývaný mýtickými bytostmi - elfy. Ti tu však tvoří jen menšinu, šlechtu. Ti obyčejní - napůl lidé, napůl elfové - si říkají Tarkaronci. Žijí celá staletí v míru, neznalí krutosti vnějšího světa.Jejich historie má ale tajemství: předchozí král propadl vzácné kletbě elfů, která se zatím objevila jen u jednoho z jeho předků, následně utekl a slíbil pomstu - zničí tento čistý národ do posledního.Jednoho dne na pobřeží ostrova ztroskotá loď pirátů. Jejich kapitánem není nikdo jiný než Sasuke. Elfové se o něj postarají a postupně ho učí svým tradicím. Dochází k setkání dvou zcela odlišných kultur, ale přeci mají něco společného. Právě Sasuke je totiž dítětem temnoty, nástrojem pomsty svého otce. Rozhodne se dostát svému slibu a vyhladit elfy nebo se vzepře předurčení?

---

Poslední zimní dny.
Drobné sněhové vločky se pomalu snášely k zemi. Tak jemně a neslyšně, jako by kočka kladla své měkké polštářky na doškovou střechu. A tu drobnou chumelenici prozařovaly třpytivé paprsky tekutého zlata. Jaro už se pomalu a nejistě hlásilo o slovo a zima každým dnem ztrácela svou moc nad prokřehlou zemí. Teplejší počasí vnášelo radost do našich příbytků, je to pro nás začátek nového roku, nová šance splnit si své sny a upevnit své tužby. Přicházelo dozajista období jarních slavností, na které jsme se už všichni po dlouhé mrazivé zimě těšili...


"Přinesl jsi ty květiny?" Neyra si založila ruce na prsou a přísně se dívala na svého společníka.
"Říkalas žlutý..."
"Říkala jsem červený!"
"Ale já..."
"Chceš mi snad říct, že si to zas zmotal?"
"Nooooo, přines sem žlutý."
"Šmarjá, mě z tebe klepne." Usmála se dívka. Ne, nezlobila se. Vlastně s tím i počítala. Ve vesnici se všichni připravovali na velké jarní slavnosti. Všichni za to byli vděční, že se příchod tepla slaví. Od té doby, co vedoucí pozici po svém otci zdědil jejich nynější panovník, se vše obracelo k lepšímu. Tarkaronci byli zvláštní bytosti, žijící na ostrově, ztraceném hluboko v Tichém oceánu. Izolovaně od vnějšího světa. Byli totiž jiní. Mírumilovní, laskaví, bez špatného úmyslu. Téměř bytosti dobra, kdyby se sem tam neobjevil jeden kaz. Stávalo se to jen zřídka, tak jednou za dvě stě padesát let, ale stávalo se to. Otec stávajícího středu Tarkaronců byl jedním z nich. Po tom, co převzal vládu jeho syn, se vše závratně obracelo k lepšímu. Prvnímu muži těchto bytostí tu všichni říkali Nosbeneik - naše dobro. Jeho pravé nikdo neměl právo používat.

FLASHBACK, PŘED PŘIBLIŽNĚ DVĚMA STY LETY :

Tma se rozprostírala mezi stromy. Nikde se nezablesklo jediné světlo, jelikož les byl příliš daleko od jakékoliv civilizace. Tedy až na těch několik párů zvědavých očí v podrostu, sem tam se v uschlém listí mihly nožky nočních obyvatel, jak se spěchaly ukrýt před predátorem. Někde ve větvích zahoukala sova, smutně a nostalgicky, až se ten zvuk rozezněl široko daleko. Píseň osamělého poutníka.

Bylo chladno, přesto ale ani stopa po sněhu. Mezi mohutnými velikány se proplétaly provazce husté, mléčně bílé mlhy. Působila jako přírodní laterna magica, na bílém pozadí se mihotaly skutečné i imaginární stíny. Občas zavanul slabý vánek, který však nestačil na rozehnání oparu, jen nepatrně rozkýval křehké větve vysoko nahoře. Tuhle část lesa, zhruba padesát kilometrů čtverečných, tvořily převážně borovice, takže bylo mezi jednotlivými kmeny dobře vidět. Tenké i tlustší, staré i mladé. Jako dav lidí, kteří byli nějakým způsobem přinuceni zůstat spolu proti své vůli. Strop této scenérie tvořily husté koruny až sto metrů nad zemí, tak přitisknuté k sobě, že by se v nich mohl leckdo ukrýt. I když byl podzim, tento les nepodléhal přírodním vlivům. Bylo na něm něco zvláštního. Pouze velmi pečlivý pozorovatel by si toho dokázal všimnout. Listy neměly zelenou barvu, či dokonce v nějakém odstínu hnědé. Byly šedé, černé nebo místy křídově bílé. Jako mrtvé. Pokud by po nich však někdo přejel prstem, ucítil by v nich proudit mízu. Stejně tak kůra stromů postrádala zelené barvivo, byla suchá jako troud a lámala se. Na dotek působila jako kámen, přesto však živoucí a tepající.

Vzduch rozčísl náhlý poryv větru.

Mezi stromy se nejdříve nepatrně cosi pohnulo, pak mlhu rozrazil velký stín. Pravidelný dusot kopyt otřásal celou zemí. Od nozder zvířete se snášely obláčky páry, jak se hnalo obrovskou rychlostí vpřed a jen tak tak se vyhýbalo stromům, jelikož tu nebyla žádná pěšina. Nejnápadnější na něm byly ohnivě rudé oči. Temně černá srst se leskla s kobaltově modrým nádechem, od kopyt odlétaly jiskry a ztrácely se v uschlé trávě, skoro jako kdyby měly každou chvíli způsobit požár.

Ke koňskému krku byl přitisknutý jezdec. Na sobě měl cestovní plášť s kapucí, která mu ve svém stínu zakrývala tvář. Otěže svíraly útlé bledé prsty, jistě a přesto s notnou dávkou opatrnosti. Stehny pevně tiskl boky zvířete, aby ho popohnal k rychlejšímu tempu. Také jemu se u úst srážely obláčky páry a přidávaly se k mlze. Zrychleně se nadechoval a občas se ohlédl. Kolik mu zbývalo času? Cítil jemné otřesy země, které mu napovídaly, že už ho příliš nezbývá. Jeho pronásledovatelé se neúprosně blížili. Strhl koně na stranu, aby se vyhnul stromu, který se před nimi náhle jakoby odněkud vynořil, až od země vylétla sprška hlíny. V tu samou chvíli kolem nich proletělo něco neurčitého, bledě modrý záblesk. To cosi rozštípl strom jen kousek od jezdce na malé třísky, až se kmen ztěžka zřítil k zemi. Zase… Jednou mu určitě dojde štěstí a další záblesk ho zasáhne. Ne, nesměl takhle přemýšlet. Udělal správnou věc, pro sebe.

Přitiskl se níž k onyxově černé hřívě, až mu do nosu pronikla zvláštní vůně. Nevěděl ani proč, ale připoměla mu samotné peklo. Plameny, které olizovaly doruda rozžhavené kameny, křik nevinných a kovovou příchuť krve na jazyku. Prsty, které smáčel v jejich krvi a vykresloval jí pak obrazce na bílém plátně. Zachvěl se vzrušením. Takové věci ho uklidňovaly. Kůň to musel také vycítit, protože neklidně zafrkal a v očích mu zajiskřilo. Prsty s ostrými černými drápy sevřely otěže ještě pevněji, špičaté zuby si skously ret, jazykem si pak olízl rubínovou kapku krve. Popohnal koně k větší rychlosti. Slyšel je, blížili se. Spravedlnost, pomyslel si cynicky a jednou rukou zabloudil ke svému opasku, kde krátce sevřel kostěnou rukojeť zahnuté dýky. Kam teď půjde? Všichni ho nenáviděli a on nenáviděl je. Pocházel z rasy, které to bylo souzené. Byli tak čistí.. Jen on byl tmavým bodem jejich dokonalosti, skvrnou na jejich cti. Takoví jako on byli odsuzováni. Nikam nepatřili. Ale to se změní. Udělá svět lepší. Svět, kam bude konečně patřit.

KONEC FLASHBACKU

Jedno z velkých měst na pobřeží Indonésie, blízko Jakarty. Pomalu se ukládalo ke spánku. Tmavá dusná deka se rozprostírala přes všechna světla, i ta postupně zhasínala. Na ulicích ještě postávali poslední obyvatelé, někde zaštěkal pes nebo na střechu vyskočila kočka. Tady se nacházel dopravní uzel z Indického oceánu do Tichomoří. Každý den tudy projely stovky lodí a kolon, kupci si na trzích vyměňovali nejnovější novinky o dění ve světě, lidé se sem scházeli ze všech koutů světa. V noci, když se vše uklidnilo, žilo toto místo vlastním životem. Aby hned druhý den na to mohl koloběh propuknout zase znovu.

Neoblíbenějším domem v celém městě byl jeden z největších domů. Dvě patra, ve druhém se nacházely pokoje. Něco mezi hostincem a nevěstincem. Obsluhovaly tu dívky nejrůznějšího věku i ošacení. Usmívaly se jako bludičky, svádící své oběti do záhuby. Desítky hovorů se mísily jeden přes druhý do nepřehledného chumlu, vzduch byl zamlžený kouřem. K všeobecné nedýchatelnosti přispíval i krb u jedné ze zdí, v němž bylo vlhké dřevo, které tak ostře čpělo a všude se šířila vůně borového dřeva. U stolů živě proudily rozhovory většího i menšího počtu lidí, hrajících hazardní hry s přáteli či že tu byli jen tak z nudy a popíjeli ze svých sklenic. Podnik však byl natolik na úrovni, aby tu vládla všeobecná pohoda a neobjevil se ani náznak násilí. Tady si na zločince dávali pozor.

Úplně v rohu seděla nejhlasitější skupinka asi pěti mladých mužů. Co chvíli se někdo z nich zasmál nebo rozjařeně plácl kolemjdoucí obsluhu po pozadí. Na stolu před nimi stála řada několika sklenic od alkoholu, silnějšího i slabšího. Oblečení byli víceméně stejně, avšak jejich osobnosti i chování se poměrně lišily. Někdo jen seděl na svém místě a občas se pochechtával nebo někdo, kdo se vzápětí málem smíchy zkácel ze židle. Záleželo samozřejmě na tom, kolik toho vypili. Čím víc, tím oplzlejší byly poznámky a sebevědomější chování.

Nejvýraznější ze všech byl ten uprostřed. Pohodlně rozvalený na polstrované lavici, z každé strany jednu dívku. Ta vlevo měla dlouhé zrzavé vlasy, v nichž byly vpletelé barevné korálky, a světle zelené oči. Na rudých rtech jí zářil úsměv. Druhá byla blondýnka s krátkými vlasy a šedo-modrýma očima, jiskřícíma inteligencí a humorem, který tu nebyl tak často k vidění. Podle svého chování tu musely pracovat dlouho, postrádaly jakýkoliv náznak nevinnosti nebo odtažitého chování k hostům. Ovíjely se kolem své oběti jako popínavá rostlina nebo had, čekající na příležitost k útoku. Dlaněmi mu nenechavě přejížděli po hrudníku i níž, oči jim hravě zářily. Občas se některá z nich naklonila a líbla dotyčného na rty nebo někam jinam. Měl krátké černé vlasy, na zátylku lehce odstávaly. Jeho rysy byly lehce sešikmené jako kočičí, nejvíce asi oči. Pronikavé temné studánky. Bylo v nich něco neobvyklého. Kromě té arogance a povýšenosti, měly hluboko sobě skryté tvrdé ledové jádro. To však mohl poznat jen velmi dobrý pozorovatel, takže tady to nehrozilo. Kolem čela měl ovázaný pruh tmavě purpurové látky, který částečně zakrýval i jeho uši. Mělo to snad nějaký důvod? Pokud ano, nikdo po něm nepátral. Na sobě měl volnou bílou košili, napůl rozepnutou, takže odhalovala jeho vypracované tělo, a kožené černé kalhoty, na opasku pak nejrůznější zbraně jako byly nože a další věci. Boty byly vysoké po lýtka, měl je směle hozené na stole. V jedné ruce držel sklenici se silnou pálenkou a ledem, který tak účinek o něco zmírňoval. ,,Říkám, že je to pitomost," zavrčel a znuděně zaklonil hlavu přes opěradlo.

Jeden z ostatních, vyšší mladík s dlouhými blond vlasy, k němu přisunul kousek papíru. Byly na něm čáry, čísla a různé ostrovy. Mapa. ,,Za tejden se tam dostanem. Nehrozí žádná bouře."

,,Kecy. Žádnej poklad neexistuje," namítl černovlasý a spokojeně přivřel oči, když ho jedna z dívek - zrzavá - políbila na krku a prsty nenechavě zahákla za opasek. Jako kdyby tím chtěla nějak říct, že patří jen a jen jí.

Blonďák uraženě předsunul čelist. ,,Mohl byste věřit aspoň něčemu, kapitáne."

,,A to jako proč? Nebudu se bezhlavě hnát za nějakym přeludem."

,,Dostaneme z toho nějaký prachy. A ty jsou vždycky potřeba."

,,Hele, teď fakt nemám chuť něco takovýho řešit. Posledních pár tejdnů jsme sice docela na suchu, ale tohle úžasný místo za to stojí. Nemáš tak chlastat." Pousmál se. Bylo zcela zřejmě, kdo tady má navrch. ,,Zejtra zase vyrážíme, tak si dneska šetři prachy na noc. Jestli vůbec někoho najdeš, páč tyhle kočičky si zabírám já." Při poslední větě mu po rtech přelétl úšklebek a přitáhl si obě dívky za pas k sobě blíž. Měl toho v sobě už docela dost a bylo to vidět. Jako ostatní tady. Nemluvil jen k blonďákovi, nýbrž ke všem kolem sebe. Nesnížil se na takovou úroveň, aby se věnoval každému zvlášť.

Skupinka následně propukla v další záchvat smíchu.

Tehdy jsem byl tak příšerně naivní ohledně reality… Na druhou stranu, kdybych se nenechal přemluvit k tý výpravě, nebyl bych tím, čím jsem dneska. Ale jedno je jistý: ničeho nelituju. Protože brzy se měl můj pohled na svět od základů změnit a to díky někomu, koho bych jinak nikdy nepotkal.

***

Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni vzdálených zemí. To však nejspíš bylo to poslední, co zajímalo posádku lodi. Plachty se vzdouvaly pod silou vichřice, tlak vzduchu byl obrovský a drtivý. Nebylo slyšet jediného slova, všechno přehlušil vítr a burácející hromy. Pršelo. Ne, to bylo slabé slovo. Provazce deště nemilosrdně bičovaly vše živé, někdy moře krátce ozářil blesk. Obloha byla temně černá, těžká a dusivá. Skrze ní nepronikl jediný paprsek světla, nebylo jak zjistit, zda je den nebo noc. Mohli to jen odhadovat. Loď se zmítala v několik desítek metrů vysokých vlnách, které ji zvedaly do výšin, aby vzápětí opět dopadla na hladinu a celý proces se znovu opakoval.

,,Jakej je kurz?!" snažil se překřičet bouři zrzavý mladík, jeden z vyšších důstojníků.

Druhý byl o něco starší než on, avšak ne více než pár let. Podkapitán posádky a zároveň navigátor. Dlouhé světle blond vlasy měl teď svázané do ohonu, prameny se mu lepily na obličej. Skláněl se nad malým zařízením ve své ruce, kompas. Střelka divoce rotovala do všech stran, neschopná se alespoň na chvíli uklidnit. Hypnotizoval ji vyděšeným pohledem v naději, že se jim konečně podaří určit stálý kurz. ,,Pořád na východ!" odpověděl s nezlomnou jistotou. Doufal, že má pravdu a mapy taky. Protože jinak by to byla jejich záhuba. I když.. Horší než teď to stejně nejspíš být nemůže. Zaklapl víčko a vyběhl na můstek za kapitánem. On nebyl ten typ člověka, co by jen tak seděl v kajutě, zatímco se loď potápí. ,,Co máme dělat?"

Černovlasý chvíli mlčel a pouze prudce otočil kormidlem o půlotočku. ,,Povolit vratičku a vyhodit všechen přebytečný náklad." Loď totiž pomalu ale jistě nabírala vodu do podpalubí. Potřebovali získat čas k nalezení nějaké pevniny. V tu chvíli se ozvala ohlušující rána a blesk na dlouhé vteřiny osvětlil palubu. Pak už byla jenom tma a ticho.

Jemné vlny s tichým šuměním omývaly břeh. Vítr si pohrával s listy vysokých palem na pobřeží. Mezi zrnky písku se občas něco pohnulo, jak se nějaký podzemní mlž posunul ve svém úkrytu. Vypadalo to tu jako klidné místo, avšak celkový dojem trochu narušovaly trosky všude kolem. Kusy prken, stěžnů, sudů a mnoho dalších. V dálce bylo možné zahlédnout nenápadné útesy, tak promyšleně skryté mezi zpěněným příbojem.

Mladík ležel mezi tím vším. Dosud měl zavřené oči a oblečení lehce potrhané, úplně mokré a místy ztvrdlé, jak slunce vytvořilo z odpařené soli tenkou vrstvičku skořápky. Pak se jeho víčka lehce zachvěla, prsty udělal do písku mělké brázdy. Otočil se na záda a chvíli upíral nepřítomný pohled k tyrkysovému nebi, po němž radostně kroužili racci. Hlavou mu vířilo snad tisíc myšlenek. Rozhlédl se. Co je to za místo? Nikde neviděl nic jiného než trosky lodi. Takže museli narazit na nějaký útes. Zvedl se do sedu a vzápětí tiše sykl bolestí. Podíval se po tom zdroji. Skrze bílou látku na levém boku prosakovala tmavá skvrna. Teď teprve si všiml, že zabarvila i písek. Odhrnul látku a nespokojeně se zamračil. V boku měl zaražený kus dřeva, poměrně hluboko. Naštěstí měl taky dost rozumu, aby ho ani nenapadlo si to vytahovat. Bude to tak sice bolet mnohem víc, ale alespoň nevykrvácí. Teď se tu hlavně musí porozhlédnout.

Vstal, oprášil si písek z kalhot a pomalým krokem se vydal přes pláž do vnitrozemí. Les začínal jen několik metrů od pobřeží. Nebyla to džungle, plná lián a všelijakých rostlin, i když k tomu neměl moc daleko. Listnaté stromy se tyčily do výšky, čím dál od pláže však byly, tím víc nabíraly na výšce. Ruku si instinktivně tiskl k boku a se zaťatými zuby snášel stále častější návaly bolesti. Nebude přece brečet jako dítě!

Příroda na tomto ostrově byla velmi rozmanitá. V trávě se schovávaly nenápadné masožravky, o kousek dál pak kvetly nádherné orchideje. Co chvíli slyšel, jak se nějaké zvíře běželo skrýt do křoví. Zpoza stromů na něj hleděl nespočet párů zvědavých očí, ale nikdo nezaútočil. Zvlátní... Musely tu být nějaké šelmy, třeba tygři nebo... Zastavil. Na téměř neznatelné cestě, musela ji nejspíš vyšlapat vysoká zvěř, asi pět metrů před ním stál vlk. Nebyl však vůbec obyčejný. V kohoutku mohl měřit tak osm stop, tlapy měl velké jako dva talíře. Hlava by se mohla rovnat velikosti ročního telete. Jeho srst se stříbřitě leskla a jakoby vlnila s každým závanem větru. Nejděsivější ale na něm byly ty oči. Pomněnkově modré, jako to bývaly severní moře. Bez mrknutí si prohlížely nezvaného hosta, čelisti odhalovaly jako pěst tlusté tesáky. Z hrdla se dralo výhružné vrčení, mezi slonovinově bílými drápy drtil kamínky jako kdyby nebyly tvrdší než sklo. Pak udělal krok.

Bojoval s chutí se otočit a hezky rychle odsud zmizet. Vždyť tohle bylo něco... nepředstavitelného. Musel to být samotný vládce lesa! Něco ho ale táhlo vpřed. Poznat neznámé. Udělal několik kroků, dokud nestál jen kousek před vlkem. Nadechl se. Vrčení zesílilo. Černovlasý sundal ruku ze svého boku. Na dlani měl krev, stékala mu po prstech. Přiložil si je krátce ke rtům a zavřel oči.

Vzduch ztěžknul a světlo zdánlivě zmizelo ze světa. Mrak překryl žhnoucí slunce a les se ponořil do přítmí. Kolem postavy se začala mihotat zvláštní auta. Temná, ledová a nemilosrdná. Z koutků zavřených očí mu vytékaly slzy. Nikoliv však křišťálově čisté, ale uhlově černé. Razily si cestu po jeho bledé tváři, kanuly na krk a vsakovaly se do oblečení. Pak se usmál. Při tom jindy nevinném gestu odhalil špičaté zuby, jako perly zářící mezi karmínově rudými okvětními plátky. Pár pramínků vlasů začínalo ztrácet svou barvu, bělaly. Jako kdyby si nějaký neviditelný malíř rozmyslel své dílo, vzal gumu a... Zafoukal vítr. Nebyl už klidný, ale ledově řezavý. Pak neznámý otevřel oči. Byly... nepopsatelné. Předtím černé duhovky snad ještě více potemněly, ta barva se však rozšířila i do svého okolí až po bělmo. Byl v nich chlad, krutost a šílenství. Touha po krvi nevinných.

Odhrnul si z čela několik bílých pramínků vlasů, při tom se daly postřehnout jeho zašpičatělé dlouhé nehty. Olízl si krev z prstů. ,,Nech mě projít," zašeptal. Jeho hlas zněl jako tisíce hadů, kteří se svou suchou kůží třou o sebe. Jako podzimní listí, které tiše šustí pod každým sebemenším závanem vzduchu.

Zvířeti se v očích objevil nevýslovný strach. Zakňučel a sklopil uši na znamení porážky.

Pak se jako mrknutím oka vše vrátilo. Světlo znovu prozářilo stébla trávy, vánek už zase rozpohyboval každou částečku prachu ve vzduchu. Také onen neznámý vypadal stejně jako předtím, ani stopa po jeho někdejší hrozivé auře. ,,Díky." Usmál se a pohladil vlka po čumáku. Pak nerušeně prošel kolem něj a pokračoval ve své cestě. Netušil však, že tento jeho čin nezůstal nezpozorován. Z korun stromů na něj hleděly světle zelené oči, které vzápětí s šustotem zmizely.