Untouched 16

---

Ještě stihl Hidana spokojeně pohladit po vlasech, než zavřel oči a začal pořádně dýchat.

,,Kdo tě tohle sakra učil..." Vydýchával se zadrhávaně Hidan a zakroutil nevěřícně hlavou. Tohle ještě doopravdy nezažil. Byl nadměrně zkušený, na svůj věk až moc.

,,Dnešní hodina byla zajímavá.." zavrčel částečně i spokojeně.

,,To nechcete vědět," řekl Sasuke s uchechtnutím. Ani po tomhle mu nedokázal tykat. Zřejmě to souviselo s jeho sebevědomím a strachem. Nikdy se nedokázal odvázat... to až s Itachim.

Itachi... při vzpomínce na něj ho bodlo u srdce. Jak mu to jen mohl udělat?

,,Dobře." Hidan se odtáhl a konečně z něj vystoupil. Vstal a oblékl se, pak pomohl vstát i Sasukemu a podal mu košili. Chvíli sledoval jeho výraz, pak mu zvedl hlavu a rty se dotkl jeho čela. ,,Shodneme se na tom, že se tohle nestalo?"

,,Rozhodně," řekl Sasuke jednoznačně. Pomalu se od něj odtáhl a starostlivě mu začal odzdola zapínat knoflíčky u košile. Opravdu se chováním více podobal dívce.

Když dopínal poslední knoflíček, setkal se s Hidanovým pohledem. Bylo těžké těm očím čelit, ale přesto nedokázal uhnout.

Hidan se jenom usmál a musel se donutit k tomu, aby mu nepřejel prsty po tváři. Už dávno pochopil, ještě před tím, než se tohle stalo, že pro něj nem tenhle černovlásek v srdci místo.

Sasuke sklopil po chvíli pohled k zemi, když Hidan nic neříkal. Sám nevěděl, co víc k tomu říct. Prostě si užili, oba to chtěli... o tom není pochyb. Ale ve vzduchu visela otázka: co dál? Světlovlasý sice řekl, že se to nestalo a Uchiha mu to dokonce odsouhlasil, ale... kde mohou oba brát jistotu, že se to, co se nestalo, nestane znovu?

Hidan měl jasno. Prostě si bude muset někoho najít. Ačkoliv pochyboval, ale bude se muset snažit, aby nespadl do stejné deprese, jako když ho opustil Kakuzu. Zkrátka svoje myšlenky ukončil s rozřešením, že má zasraně zkurvenej život.

,,Příště si přijď s mikinou." Usmál se na něj o trochu veseleji.

,,Mám jednu na knoflíky," řekl Sasuke se smíchem. Potom si stoupl na špičky a nežně Hidana políbil na krk, na tvář a nakonec i na rty. Nemohl tomu zabránit... prostě to nešlo. On byl jako droga. Ani ten letmý dotek mu nestačil, musel jazykem vklouznout dovnitř.

Hidanovi ze rtů unikl tichý povzdech, když se nedokázal udržet, objal ho kolem pasu, zavřel oči a sklonil k němu hlavu, aby mu mohl polibek oplatit. Někdy zkrátka bylo lepší nemyslet na budoucnost, zapomenout na minulost a žít pro přítomnost.

Ač nerad musel se od něj Sasuke odtrhnout. Hidanovi za chvíli začíná hodina s těma třema a na něj bude čekat Itachi... snad.

,,Uvidíme se příště," zašeptal Sasuke světlovlasému do ouška, naposledy ho políbil a poodešel směrem ke dveřím. V místnosti na koberci zůstal ještě ležet onen knoflík od Uchihovi košile.

Hidan si ho všimnul, až potom, co Uchiha odešel. Přišlo mu to dětinské, ale vymluvil se sám sobě, že ho přece nemůže jen tak nechat ležet na zemi. Zvedl ho a knoflík dal do kapsy svého kabátu, pověšeném za dveřmi. Za chvíli tu má ty tři, to bude smršť, nahlas si povzdychl a odporoučel se do sprchy, aby se trochu upravil.

Sasuke se rozhlížel po ulici, jestli někde neuvidí Itachiho auto, ale byl tak rozhozený z toho, co se právě stalo mezi ním a Hidanem, že se nedokázal ani pořádně soustředit na to, kde vůbec je a kdo je... v hlavě měl neuvěřitelný bordel.

,,Sasuke..?!" Auto stálo kousek od něj a Itachi vypadal dost překvapeně. Měl na sobě černé triko, které bylo kratší, a tak odhalovalo část smetanové kůže na pasu a hned pak měl tmavé džíny. Opíral se zády o auto a upíral na ně svoje temné jiskřící oči. Jako černé drahokamy vsazené do nejdražšího klenotu světa.

,,Tady jsem..." dodal nechápavě.

,,Itachi!" Sasuke mu skočil do náruče. Pevně se ho držel a hořce se rozplakal. Ne kvůli němu, ne kvůli Hidanovi, ale kvůli sobě... tolik se nenáviděl za to, co udělal. Itachi ten zážitek s Deidarou možná přešel v klidu, ale on to nedokáže. Zradil někoho, koho tolik miluje a přesto se těšil na další hodinu s Hidanem.

,,Itachi," zašeptal znovu skrz slzy a nepřestával se k němu tisknout. Bylo mu jedno, že jsou na ulici plné lidí. ,,Miluju tě," zašeptal mu do ucha, aniž by se ho pouštěl. ,,Tak strašně moc si mi chyběl." Otřel se nosem o jeho krk. Dělal, jako by ho neviděl minimálně půl století.

Jeho bratr vypadal víc než překvapeně. Radši ho rychle chytil za zápěstí a zatáhl do nejbližší čajovny. Posadil ho k polštářům a lehnul si k němu. ,,Sasuke povídej, co se stalo..."

,,Nic, jen si mi moc chyběl." Pověsil se mu mladší Uchiha na krk. Cítil se teď mnohem lépe než s Hidanem. K němu ho táhla spíš sexuální přitažlivost, ale Itachi... přitulit se k němu bylo něco nadpozemského. Cítit jak mu tluče srdce a vědět, že jen pro něj. O to hůř si připadal, když ho před malou chvílí podvedl.

,,No tak..." Vtiskl mu bratr polibek do jeho černých vlasů. Miloval tu vůni skořice, vanilky a nějakého exotického koření, co z jeho temných pramenů vždycky cítil.

,,Takovouhe reakci jsem vážně nečekal, po tom co sem tě zmučil, srdíčko." Usmál se jemně. Ten úsměv měl tak krásný a specifický. Dokázal jako jediný zvlnit lehce rty tak, že jeho andělská tvář vyzařovala nevinným, jemným a uklidňujícím dojmem. Ale to, že byl tady, že se Sasukeho dotýkal, působilo tak lidsky a srdečně, že připomínal padlého anděla. Černé oblečení, havranní prameny, uhlové panenky, prostupující andělskou temnou modří se světlou kružnicí, nasazovanou jako korunka na dechberoucí krásu těch očí.

,,Nikdy mě neopouštěj," prosil Sasuke tiše a rty se mu otřel nejdřív o krk, potom o tvář, následně se rozhédl, a když nikoho neviděl, políbil ho na rty. Ta chuť se ničemu jinému na celém světě nevyrovnala. Hidan mu v tomhle nesahal ani po kotníky. Plno věcí se mu na Itachim líbilo víc, to jak byl celkově menší než on, mu dovolovalo se k němu intenzivněji přitulit, cítit jeho dech, tlukot srdce, vůni... Na druhou stranu ho ale právě ta Hidanova velikost a nedostupnost vzrušovala, jenže jeho bratr... Miluje ho... určitě... tedy snad. Ne! Určitě!

Po tvářích se mu začaly kutálet slzičky zmatku. Vždycky kvůli všemu brečel, nedokázal to zastavit.

,,Šššššt, Sasu, to bude v pohodě..." Itachi poznal, že se něco stalo, ale nechtěl se ptát. Nepotřeboval se ptát, bezmezně mu věřil. Ve všem, co dělal. Jemně ho objal a trochu důrazněji přitiskl k sobě.

Kéž by to bylo v pohodě, řekl si Sasuke v duchu a ještě jednou ho lehce políbil. Chtěl si tu chuť zapamatovat, kdyby na to náhodou Itachi přišel a opustil ho. Pochyboval, že by mu něco takového odpustil. Určitě by se hájil tím, že s Deidarou to byla úplně jiná situace... a měl by pravdu.

,,Dobrý už?" přesvědčoval se Itachi opatrně. Potřeboval ho mít blízko u sebe. Prsty mu odhrnul tmavé prameny vlasů z čela, naklonil hlavu aby polibek ještě prohloubil, zbožňoval, když mu mohl vzít na chvíli dech tak, že pak musel lapat po vzduchu.

,,Miluju tě, Sasuke, víc než všechno na světě..." Nejspíš poprvé mu to řekl sám od sebe. A nebyla v tom jediná jiskřička pochyby.

O to víc to Sasukeho bolela tazrada, které se dopustil. V tu chvíli se vážně nenáviděl víc než Deidaru. Ten pocit byl vážně hrozný. Přesto se nedokázal Itachimu přiznat. Nechtěl ublížit ještě jemu. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Pevně ho objal a bříšky prstů mu přejížděl po páteři.

Jeho bratr se neznatelně zachvěl. Říká se, že černá zužuje, ale Itachimu spíš rýsovala svaly na hrudníku. Ta léta v posilovně musela být někde vidět. Chytil ho kolem boků a zajel mu rukou pod košily, jeho rty se roztáhly do škodolibého úsměvu a odhalily bělostné zuby.

,,Promiň mi to, nemůžu si pomoct..."

,,Tady ne, Itachi!" vykřikl Sasuke poděšeně. Ne že by se bál, ale Itachi by na jeho těle určitě poznal, že s někým spal. A s kým, by si domyslel hodně rychle. Raději ho proto chytil za obě ruce a propletl své prsty s jeho.

Itachi nechtěl zajím MOC daleko, ale takhle rychle se nedal.

,,Nebuď vybíravý, bráško," zavrněl provokativně. Samozřejmě jenom chtěl, aby si myslel, že TO chce udělat. Zamknul mu rty svými ústy a zaměstnal jeho jazyk svým. Pak rty jemně sjel na jeho krk, ale přitom ho držel přitisknutého k sobě tak, aby se od něj nemohl odtáhnout.

,,Myslím to vážně," namítl Sasuke vyděšeně. ,,Chci domů... dát si sprchu, pak se ti budu věnovat," slíbil mu rychle, zatím co se ho od sebe pokoušel dostat... marně. Ne že by nechtěl, ale opravdu to nešlo, při Itachiho IQ by na to nepochybně přišel.

,,Necukej sebou pořád tolik.." Itachi ho jemně kousnul do krku a přejel mu rty po uchu. ,,Jsi sladkej..." zavrněl zvovu a prsty mu přejel po hrudníku.

,,Itachi, prosím!" zakřičel na něj bratr a prudce ho od sebe odstrčil. ,,Já chci domů." Hodil po něm zkroušeným pohledem. Ještě teď cítil, jak mu po stehně teče Hidanovo sperma... něco takového by Itachi určitě nepřehlédl. Nemohl dopustit, aby na to přišel.

,,Dobře. Když nechceš, chápu." Usmál se Itachi, ale nebylo to upřímné. Raději se stáhl. ,,Tak jdeme..." Zvedl se a zakroutil hlavou na ženu, která už je tam šla obsloužit.

,,Itachi, nech si to vysvětlit," řekl Sasuke s povzdechem, jakmile nasedli do auta. ,,Já to chci... a moc, ale jsem dost unavený. Dám si doma sprchu, a pak budu celý jenom tvůj." Políbil ho něžně na ucho. Cítil, jak se mu obrací z těch pocitů žaludek. Jestli se okamžitě neuklidní, asi bude zvracet.

Itachimu na rtech zahrál chápavý a docela nesobecký úsměv. Ale pořád upíral zrak přímo před sebe a nastartoval.

,,To je dobrý, do ničeho tě nutit nebudu." Auto se pomalu rozjelo, Itachi se koncentroval na jízdu, víc než by bylo třeba.

,,Nezlob se na mě, prosím..." Políbil ho Sasuke znovu na ucho. Když neviděl žádnou změnu, řekl: ,,Jestli to tolik chceš už teď..." A sklonil se k jeho údu, jednou rukou mu hravě rozepl zip u kalhot.

,,NE...!" Itachi téměř vykřikl a prudce zabrzdil. Otočil se pomalu na Sasukeho a věnoval mu zvláštní pohled. Bylo v něm něco odstrašujícího, snad jako němá prosba. Takhle zvláštně se na něj ještě nikdy nedíval.

,,Co se děje?" zeptal se Sasuke překvapeně. Bál se toho pohledu. Mírně se roztřásl strachem. Co se to s jeho bratrem stalo?

Itachi neodpověděl, na krátkou chvíli sklopil pohled k volantu, ale pak mírně zakroutil hlavou a znovu se rozjel. Byla to zvláštní situace a takovéhle ticho, které mezi nimi nikdy nepanovalo, bylo nesnesitelné.

,,Itachi, prosím, mluv," naléhal Sasuke. Chtělo se mu brečet. Co udělal tak špatného... to, o čem Itachi tedy věděl. Nebo snad něco nevhodného řekl?

,,Já..." Itachi se zhluboka nadechl. Sasuke, já chápu, že prostě.." Ne, tohle prostě nejde. Zakroutil hlavou a znovu upnul svou pozornost na řízení. ,,Čekal jsem, že s tím jednou přijdeš. Nevím, jestli už jsem tě omrzel, jestlis zjistil, že s bratrem bys neměl, jestlis poznal, že jsi na holky, nebo jestli sis našel někoho jiného. Poznal jsem z těch očí, že se něco stalo... poznal jsem... z toho hlasu, když jsi říkal ne. Z té přehnané reakce, když jsi přišel k tomu auto. Čekal jsem to, Sasuke. Čekal, ale nebyl připravený. Ne tak brzo... Ze rtů mu unikl neslyšný povzdech bolesti. Nechtěl to na sobě dávat najevo, ale... vážně nebyl dobrý herec. Neskryl to, že ho něco trápí. Nedokázal to TAK dobře.

,,Itachi," zašeptal Sasukeho jeho jméno se smutkem. Když se jeho bratr dlouho neozýval, dupnul mu na brzdu a podíval se mu do těch nádherných očí.

,,Chci, abys věděl, že tě miluju, jen... jsem doopravdy hrozně unavený," dodal a něžně se svými rty otřel o ty jeho. Hned se chtěl stáhnout, ale když už u něj byl tak blízko, nedokázal odolat, aby mezi ty plátky růží nevklouzl svým jazykem.

,,Moc tě miluju," zašeptal, než polibek prohloubil.

Itachi mu jemně položil ruku na hrudník, ale pak se zapřel a díky ní odtáhl. ,,Nechci aby ses do ničeho nutil, jestli někoho máš, tak mně to říct můžeš, já to pochopím..." V očích měl ale něco, co jeho slova vyvracelo. Něco s nádechem bolesti a pocitu zrady.

Sasukemu začaly po tvářích stékat slzy bolesti. To s Hidanem byl jen úlet, věděl to. Už nikdy nedopustí, aby se to stalo, ale Itachiho kvůli tomu ztratit prostě nesmí.

,,Já miluju jen tebe. Nikoho jinýho nechci. Jseš pro mě vším. Raději přestanu dýchat, než žít bez tebe," opáčil se slzami hořkosti a bolesti. ,,Prosím, neodstrkuj mě od sebe," zašeptal.

,,Tak.. už prosím neplač..." vyslovil Itachi ještě svoje přání. Trhalo mu to srdce, takhle ho vidět. A ještě cítit, že příčinou je on sám. Dlaní mu setřel slzičky z těch nádherných tváří.

,,Když se směješ, sluší ti to víc." zašeptal tiše a po těch mokrých cestičkách po slzách přejel konejšivě svými rty.

,,Itachi..." Sasuke ho pevně objal okolo krku a hladově se vrhal na jeho rty. Teď si zakázal myslet na Hidana nebo o čemkoliv pochybovat. Teď má vedle sebe Itachiho, musí se soustředit jen na něj. Na to, že ho miluje... i on jeho. Cítil se s ním úplně jinak, než jako s Hidanem. Věděl, že Itachi by pro něj udělal cokoliv, to vědomí ho nutilo se ho nevzdávat.

,,Uhm..." zamumal Itachi tiše do jeho rtů a sjel s nimi na jeho krk. Věděl, že toho bude muset dřív nebo později nechat, protože už teď skoro zapomněl na to, že stojí uprostřed rušné silnice a auta je s blikáním nebo troubením míjejí. Ne že by mu to vadilo, ale to poslední, co by si přál by bylo, aby je někdo přejel.

,,Měli bychom jet," namítl Sasuke tiše a s neochotou se od něj odtáhl. ,,Doma to dokončíme," dodal pak a ještě ho něžně políbil na ouško. Hlavu si položil na jeho rameno, chtěl mu teď být na blízku. Cítit tu vůni, slyšet jeho dech... To se nevyrovnal celému sexu s Hidanem.

Itachi se usmál a byl doopravdy vděčný, že si to jeho bráška uvědomil. Na doma radši ani nemyslel. Pořád se mu vybavovalo to Sasukeho prošení, když si ho trápil ve sklepě, musel se k tomu vracet, byl to úžasný zážitek posílený vědomím, že si to jeho sourozenec taky užívá. Znovu se rozjel a snažil se to dostat z hlavy. V takových chvílích se musel alespoň trochu soustředit na povolenou rychlost a značky.

Když dojeli domů, běžel Sasuke rychle do koupelny, aby ze sebe smysl zbytky Hidanova počínání. Špinavé prádlo rychle namočil do vody, protože kdyby ho nechal v pračce, mohl by na to Itachi snadno přijít. Pak se zabalil do županu a utíkal za svým miláčkem.

,,Itachi," zašeptal svůdně, když ho našel v kuchyni u stolu. Posadil se mu na klín a do ruky mu dal jeden konec od vázání županu.

,,Můžeš si mě rozbalit," zašeptal mu do ouška.

Itachimu na rtech zahrál škodolibý úsměv. ,,Víš že jsem doufal že to řekneš?" zavrněl tiše, zvedl se, aniž by ho pustil, takže Sasuke v tu chvíli ležel zády na stole. Itachi se opřel o dřevěnou desku dlaněmi, těsně vedle jeho hlavy a sklonil se k němu.

,,Jsem jenom tvůj," dodal Sasuke tiše a horkou dlaní ho pohladil po tváři. ,,Můžeš si se mnou dělat co chceš," dodal rychle a jazykem ho polaskal na krku a za uchem. Jednou rukou mu při tom vjel do vlasů, aby si ho k sobě přiblížil.

Itachi sebou jemně cuknul. Sasuke moc dobře věděl, kde měl svá citlivá místa. Jemně ho kousnul do krku a pak pomalu pokračoval níž jazykem. Když už se dostal téměř k podbřišku, domem se rozlehl zvonek. Itachi sebou trhl a pak zavrčel: ,,Super..." Odtáhl se a s náladou pod bod mrazu šel ke dveřím. Stál tam Madara.

,,Co zas chceš?"

,,To je mi pozdrav."

,,Dělej... nemám náladu," popohnal ho rozhořčeně Itachi.

,,Řekls, že bys mi někdy pomohl udělat tu seminárku. Nešlo by to teď?"

Itachi jen zaskřípal zuby.

Sasuke si jen tiše povzdechl, uvázal si župan pevně okolo pasu a odebral se pomalu do svého pokoje, když slyšel, že tam Itachi s někým mluví o škole. To bude nejspíš na dlouho... a to měl pro Itachiho schovaný menší dárek. Objednal si to předminulou noc v e-shopu, když jeho bratr ještě spal.

,,Tak poď dál." Zamumlal rozladěně starší Uchiha a ustoupil svému kolegovi z cesty.

,,Díky. Neruším doufám..." Černovlásek si zkousl ret a musel hodně bolestně, aby neřekl to, co si myslel.

,,Ale to víš že ne, ty nikdy..." Poslední slova zavrčel tak potichu, že je Madara nemohl slyšet, zbytek věty byl pronesený s přeslazenou ironií.

Sasuke nalepil ucho na dveře svého pokoje a poslouchal, co si s tím chlápkem jeho bratr povídá. Vůbec se mu nelíbilo, že je zase tady. Tenkrát jeho bratra držel nestydatě okolo pasu, ten pohled mu trhal srdce na kusy.

Mezitím, co oba muži řešili něco a čistě jen něco ohledně práce, v Itachiho pokoji zazvonil mobil. A Itachi nevypadal, že by ho slyšel, nebo se snad rozhodl si pro něj zajít.

Proto se Sasuke potichu vyplížil ze svého pokoje, aby mohl hovor přijmout. Co kdyby to byl někdo důležitý?

,,Haló?" ozval se do telefonu nejistě.

,,Jsi to ty zlato?" Z druhé strany telefonu se ozýval tlumený, melodický.... MUŽSKÝ hlas s medovým přízvukem. Kdyby byl teď Sasuke trochu pozorný... a také, že byl, proto jen řekl: ,,Ano?" Okázale využil toho, že mají s Itachim jakož to bratři podobný hlas.

,,Omouvám se za včerejšek. Přehnal jsem to...." Pak byla osoba na druhé straně telefonátu zticha. Nejspíš doufala v odezvu, nejlépe kladnou.

,,Nic se nestalo, za co se vůbec omlouváš?" ptal se Sasuke dál. Srdce mu při tom bušilo neskutečnou rychlostí. Tak Itachi ho znovu podvádí? To opravdu nemá cenu, možná by se měli rozejít... třeba by našel útěchu v Hidanově náručí.

,,ITACHI! Prosím, tohle mi nedělej, mám tě rád, ale takhle mi neubližuj. Můžu tě zase vidět?" Muž zněl skoro prosebně, ale určitě byl starší než Sasuke, ne-li starší než Hidan.

,,Pročpak? Copak chceš se mnou dělat?" Sasuke se snažil znít vyzývavě, ale hlas se mu třásl, jak zadržoval slzy.

,,Obejmout tě, abys mi odpustil..." zavrněl žalostně neznámý. Zněl doopravdy zajímavě. Dozajista na druhé straně byla atraktivní osoba.

,,A nechtěl by si něco víc?" pokračoval Sasuke, aby se pevně přesvědčil v tom, co si právě myslel.

,,A... ale Itachi. Já tě vážně nechápu. Dokázal bys do mě alespoň na pět minut nerýpat? Stačí mi to co prožívám," odvětil dotčeně muž.

To Sasukeho ani trochu nepřesvědčilo... spíš naopak. Nejspíš to bude jen kamarád, rozhodl se proto zariskovat... už jen proto, že Itachimu věřil víc než sobě. Nedokázal si představit, že by ho znovu podvedl.

,,Můžu se zeptat, kdo je tam? ...Já jsem Itachiho přítel," kladl Sasuke důraz zvlášť na poslední sovo.

Na druhé straně bylo chvíli ticho, ale pak se ohlásil záznamník. No to bylo krásné. Vážně povedená situace.

Sasuke hodil mobilem na protější stěnu. Kdyby to byl jen kamarád, tak nezavěsí. Vzal proto rychle papír z Itachiho stolu a napsal na něj krátký vzkaz: Zjistil jsem, že sis našel za mě náhradu. Promiň, ale já ti bokovku dělat nebudu. Už se domů nikdy nevrátím, rodičům si řekni, co chceš.

S "láskou" Sasuke

Starší černovlásek mezitím se zoufalým výrazem dovysvětloval začínajícímu lékaři, proč je jeho návrh lepší, než Madarův. Ani netušil, co si Sasuke prožívá.

Mladší Uchiha na sebe hodil jen mikinu, potom vylezl oknem na parapet a bez větších problémů skočil dolů. Vůbec nevěděl, kam půjde nebo co bude dělat, ale raději nežít než zůstat bez Itachiho. Ano, také ho podvedl, ale... ale už by to znovu neudělal!

,,Stačí?" zavrčel Itachi nakonec.

,,Jo, díky moc. Doufám že jsem tě nezdržel."

,,Ale ne." Hlavně už vypadni... pomyslel si Itachi zlostně. Už zase chtěl držet v náručí Sasukeho... nejen to. Mrzelo ho, že je vyrušil.

Sasuke zatím přes clonu slz neviděl na vlastní kroky, ale už přesně věděl, kam míří... k tomu nejvyššímu mostu ve městě. Nechtěl zatím skočit, ale kdyby na to náhodou došlo, měl by to aspoň rychle za sebou.

V kapse u kalhot si ještě nesl menší deníček... to byla ta věc, kterou schovával přede všemi v kuchyni pod linem, ta věc, o které věděla jen jeho máma. Psal si tam o každém důležitém kroku... i Hidanovi tam věnoval několik stránek.

Teď stál na mostě, trhal z něj stránky a házel je do vody. Jestli se rozhodne začít nový život, nechtěl si minulost nijak připomínat.

Už mu zbývalo pár posledních stran, když za sebou uslyšel povědomý hlas. Jakmile se otočil, zjistil, že jde o Hidana. Chvíli na něj překvapeně zíral, ale vzápětí mu došlo, že sotva třícet metrů odsud je budova, kde Hidan vyučuje hodiny herectví.