Pod svícnem největší tma II - 3.kapitola

Protože ne všechno jde vždycky podle plánu.

---

Uplynuly dva dny. Ve městě se nic zásadního nezměnilo, jen se povídalo, že moc mafie slábne.
Sasuke stál v jedné z uliček. Opíral se o zeď, v ústech zastrčenou neodmyslitelnou cigaretu. Měl za sebou náročné odpoledne. Téměř všichni z klanu nesouhlasili, ale jeho názor to stejně nezměnilo. Tady to bylo ztracené. Odrazil se od zdi a zahodil nedopalek někam do rohu. Aniž by zvedl hlavu, tiše si povzdechl. ,,Jak dlouho už mě sleduješ?"
Na střeše nad ním nerušeně seděl Sasori. Seskočil na zem a zašklebil se. ,,Dost dlouho. A jak dlouho už o mně vůbec víš?"
,,Co jsi přišel. Krycí schopnosti nikdy nebyly tvůj obor," odvětil Uchiha netrpělivě. ,,Co chceš?"
,,Je poslední schůze. Za hodinu na obvyklém místě."
Sasuke chtěl něco odpovědět, ale nemohl. Přerušily ho nějaké výstřely a křik na ulici. Instinktivně se přikrčil, když se od zdi jen pár milimetrů od něj něco odrazilo. Sáhl po zbrani. Najednou ucítil v hlavě tupou bolest. Zalapal po dechu a zatnul nehty do dlaní. Pak už si pamatoval jenom tmu, která se mu jako závoj rozestřela před očima.

Itachi seděl v rohu toho podniku, co ho celý rok a půl živil. Dneska měl poslední den, kdy ještě musel pracovat. Přišlo mu to už odporné, všechno odbyl rychle a pokoušel se místo zákazníků představovat svého bratra. Horší to bylo u dívek a žen, ale i ty přežíval poměrně klidně. Ukazováčkem si pohrával s okrajem lesklé sklenice lehkého alkoholu, pokoušel se to utlumit, bohužel si za tu dobu tady vytvořil závislost, jak na tom, tak na cigaretách. Teď to omezoval. Alespoň trochu. Pomalu, ale přece. Rozhlédl se po židlích a jenom tajně doufal, že už si ho nikdo nevšimne. Měl na sobě černé lesklé kalhoty a přes sněhobílou polo-rozepnutou košili měl přehozenou černou bundu s kovovými ostny, našitými k ramenům.

Dveře do baru se hlasitě rozrazily. Někdo Itachiho strhnul k zemi, vzápětí vzduch nad nimi proťal svistot kulky a nějaká sklenice se rozbila. Byl to Deidara. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve, skrze oblečení bylo vidět velké množství vážných zranění. Ztěžka a namáhavě dýchal. Pak se posadil. ,,Seš Itachi, že jo?"

,,Jo..." Itachi věděl, že teď moc nebyl čas na dlouhé rozhovory. Ucukl ke straně a Deidaru vtáhnul za sebou do zákulisí šatny, kde na sebe většnou navlékl spolu s ostatními oblečení, aby je pak na pódiu mohli sundat.

Blonďák si hřbetem ruky otřel krev z úst a opřel se rukama o kolena. Podal mu malé zařízení, něco mezi mobilem a miniaturní televizí. ,,Tohle teď vysílají ve zprávách." Na obrazovce byla starší žena, komentátorka hlavních zpráv. Nejdřív řekla něco o sportu, ale pak začala. ,,A nyní hlavní zpráva dne. Byl chycen nebezpečný vůdce mafie, která ovládá město New York už více než jeden rok. Speciální jednotky právě čistí město. Většina zločinců byla pochytána, přesto se však některým vede stále utíkat. Vzhledem k množství trestných činů, které Sasuke Uchiha spáchal, od vražd po únosy a atentáty na významné osobnosti, soudce již předem rozhodl o trestu. Trest smrti, který se v těchto případech uděluje poměrně často."

Itachi zalapal po dechu. Proboha... ,,Nahoru. Dělej." Chytil ho kolem pasu a vytáhl zadním vchodem do pokojů. Zatáhl závěsy a zamkl. Měl tam někde lékárničku. Potřeboval, aby mu Deidara vydržel alespoň den. Byl to přítel Sasukeho a ví o něm víc, naž za tu dobu Itachi. ,,Posaď se na postel, snaž se dejchat a řekni mi všechno co o tom víš.. zevnitř." Nechápal pořád, jak to mohlo takhle najednou prasknout... šlo po všech jménech... musel je někdo zradit, nebo už jinak nevěděl.

Deidara tiše sykl, když se posadil. Do nohy se mu docela hluboko zaryla střepina z granátu a bolelo to příšerně. ,,Nevim přesně, co se stalo. Měli jsme se dneska sejít kvůli rozdělení moci po rozpadu našeho klanu. Sasuke ale nedorazil. Tou dobou dorazily do města posily. Pár nás šlo po jeho stopách až na jedno místo kousek odsud. Byla tam všude jeho krev. Je možný, že nás někdo zradil, ale... Sasori zmizel ještě předtím." Dělalo mu problémy normálně mluvit, když za pevně zaťatými čelistmi drtil jakékoliv projevy bolesti. ,,Všude je teď peklo. Zbyli jsme nejvíc tři, když počítám i sebe. Konan nechytli, protože s náma v podstatě nemá nic společnýho a jenom ji využíváme jako doktorku."

,,Dobře, tak... musím si to promyslet..." Itachi mezitím kouskem mokrého ručníku otíral z jeho tváře a těla krev, aby mohl rány ošetřit. ,,Měli bychom..." V tom se zarazil. Neřekl jediné slovo, jen ho chytil, docela nešetrně hodil na postel, stáhl z něj košili a rozpustil vlasy, totéž udělal sobě, lehl si na něj tak, že jeho vlasy zakrývaly blonďákův obličej a přehodil přes ně peřinu skoro v tutéž chvíli, když dveře vyrazily ozbrojenci. Snačil jediný Itachiho názorný pohyb, sten a přidušený, rádoby překvapený výkřik a ozbrojenci FBI z pokoje ještě s omluvami vycouvali. Uchiha se prudce nadechoval. Ten adrenalin z toho rychlého zákroku na záchranu ho málem zničil. ,,Tak to sme měli kliku... Jak si na tom?"

,,Skoro si mě zabil!" křikl rozhořčeně blonďák a shodil ho ze sebe, což v jeho stavu nemělo zrovna valný účinek. Hned toho zalitoval, když mu tělem projela další vlna bolesti a před očima mu tančily červené jiskřičky. ,,Tohle už... nedělej..."

Itachi se zamračil a prohrábl si rukou tmavé vlasy. ,,Kdybych to neudělal, tak už nedecháš." Pravdou bylo, že i kdyby zraněného schoval do skříně, začali by pokoj prohledávat a nakonec by Deidaru našli. Tohle bylo jediné a nejlepší řešení a Uchiha si to začínal uvědomovat. ,,Na…" Do úst mu dal kus látky a posadil se k němu, aby mu mohl zaškrtit nohu, v níž střep vězel. ,,Nekřič a snaž se necukat, nemám tu bohužel nic na umrtvení…" Pak z provizorní lékárničky vytáhl pinzetu a šikovně chytil tělísko, vězící ošklivě hluboko v ráně. Když střepinu po dlouhém snažení dostal ven, měl pocit, že mu Deidara omdlí. Rychle ránu zavázal tlakovým obvazem a bleskově desinfikecí očistil i zbytek o něco drobnějších ran. Pak mu navlékl čistou košili, podepřel ho, konečně mu vyndal látku, jež měl zkousnutou mezi zuby a ke rtům mu přiložil okraj sklenice s vodou. V hlavě se snažil najít východisko úniku pro svého bratra. Trest smrti se vykonává do dvou dnů. Musí si pospíšit. Kdyby už byl vevnitř, možná by to tam už nějak zvládl, ale jak se… to je ono, musí spáchat zločin a nechat se dovnitř dovést. A pak se uvidí…

Blonďák se hodnou chvíli jen vydýchával. Všichni v Sasukeho skupině byli vycvičení bolest prostě nevnímat, tedy až na krajní výjimky. Ale ono i to má své meze. Aspoň že nekřičel, to by ho stálo poslední zbytky důstojnosti. Už tak na tom byl bledě, když o sebe nechá takhle starat. Mohl docela dobře uhodnout, na co Uchiha právě myslí. ,,Budou ho převážet do jiný věznice, tady ta stejně za moc nestojí. Mohla by to bejt šance."

,,Myslel jsem, že nebude chyba tě zachraňovat." Ušklíbl se Itachi. Byla to obrovská výhoda. ,,Za jak dlouho budeš v pohodě?"

,,Normálně by to bylo nejmíň tejden. Ale zejtra můžu bejt v pohodě, když se nám povede dostat na jedno takový zajímavý místo. Sasuke dělal na nějakym výzkumu, týkalo se to látky, co tě dá na omezenou dobu úplně do pořádku. Byla to slušná výhoda a možná i díky tomu jsme to tady udrželi ten rok. Máš auto nebo tak něco?"

,,Jasně že mám, ale kolem tohohle bordelu lítaj ozbrojenci." Namítl klidně a vstal, ale po blonďákovi hodil bundu a sám se do jedné navlékl. Byla to šílená situace. Docela nepředstavitelná. Itachimu jako by pořád nemohlo dojít, že se to skutečně děje. Zakroutil hlavou. Teď se musí soustředit.

,,To se nějak zvládne." Deidara se na něj zlomyslně zašklebil a poměrně rychle na sebe hodil oblečení. ,,Když chvíli vydržíš, seženu nám odvoz." Sáhl do kapsy a v duchu si úlevně oddechl, když zjistil, že se nic nepoškodilo. Do mobilu naťukal pár písmen a číslic.

,,Já sem ale řikal že auto mám..." Přivřel nechápavě a rozhořčeně Itachi svoje černé oči. Záhady nesnášel, ironie, když byl v minulosti kriminalistou.

,,Mám něco trochu lepšího." Vstal a ještě se rozhlédl, jestli tu nic nenechal. S tou nohou to sice půjde o dost pomaleji, ale snad to zvládne. Fajn, pět minut. ,,Zvládneš se dostat dolů?"

,,Já se dostanu všude, tady to znám líp než ty burani s bouchačkama." Odvětil mu ukřivděně. Jak strašně mu teď vadilo, že vůbec neví, co má blonďák v plánu. Ten pocit nejistoty ho ubíjel.

,,Fajn, to toho hodně ulehčí. Za pět minut jedeme pryč, tak můžeš začít s čistkou." Klekl si na jedno koleno a ze zadní kapsy kalhot vytáhl pár součástek. Pak ještě přidal několik z opasku a pro jistotu se otočil zády k Uchihovi, navíc tak měl víc světla. Uplynulo tak deset vteřin a v ruce měl poměrně zvláštní zbraň. Něco mezi brokovnicí, kulometem a standartním revolverem.

,,Neznám to, takže je vyšší pravděpodobnost, že se tim zabiju když mi neukážeš jak s tim zacházet." Odvětil s hořkou ironií a naklonil se k němu, aby si zbraň mohl lépe prohlédnout.

,,To je moje," pronesl s klidem, avšak s dobře patrným náznakem sobectví, jako když se nikomu sahá na jeho majetek. Nedělal to moc rád, ale nějak to půjde. ,,Dobře. Vem si to. Zachází se s tim normálně jako s jinejma. Prostě tady zmáčkneš, timhle se míří a tenhle konec by správně měl bejt směrem k policajtům." Postupně ukázal na jednotlivé části. ,,Zásobník je na stovku nábojů, můžeš si to přepnout i na automat. Tady to.." Ukázal na jedno tlačítko. ,,Jsou výbušný náboje. Maj mnohem větší průraznost a při dotyku špičky na povrch se roztříštěj na malinkatý kousíčky. Dělaj docela bordel, tak s nima fakt opatrně."

,,Super." Protočil panenky. Tohle byla ale úžasná zbraň, to musel uznat. ,,A co ty? Ty tu počkáš až ti prosekám cestu nebo jak?" Pozvedl ironicky obočí. Deidara ale doopravdy nebyl v bojeschopném stavu. Zranění nohy by se zase při větší námaze mohlo rozkrvácet.

,,Budu ti krejt záda. Hlavně jestli se zvládneš dostat dolů do pěti minut a nezabít se." Opětoval mu pohled pomněnkově modrých očí. Zbytek už pak bude o dost těžší. Půjde o víc než se jen odsud dostat.

,,To bez starosti. Ale můžeme to udělat líp." Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv. ,,Nezapomínej že mě FBI pořád hledá a pokládá za ztraceného. Stačilo by, kdybych někde ležel na zemi a ty bys je všechny jak zvířata postřílel odněkud z dálky."

,,To by šlo, ale musíš je vylákat na nějakej velkej prostor, kde by jich bylo do nejvíc." Deidara si zamyšleně pohrával s nožem a přivíral oči, na rtech mu pohrával letmý úsměv.

,,Dobře. Na a poď." Podal mu zbraň a otočil se, aby se v chodbě přesvědčil, že je čistý vzduch. Zadními dveřmi se dostal až dolů do podniku, využil chvíli nepozornosti ozbrojenců a pod pódiem si lehnul tak, že mu byla vidět tvář. Stačil jediný výkřik spojence FBI a všichni se k němu seběhli. Začali se dohadovat, jestli ho vzít do nemocnice nebo zjistit, co mu je přímo tady.

Deidara stihl zaregistrovat téměř nepatrný náznak úsměvu. Znal ho. Přesně ten druh vídával u Sasukeho těsně před nějakou naprosto šílenou akcí. Mrazilo z něj v zádech. Rychle přenastavil zbraň na poloautomat a vyběhl ven, opatrně se sunul podél zdi, až se dostal k zábradlí, od kterého byl dobrý výhled na celé přízemí i s barem. Párkrát se nadechl a vydechl. Tohle bude hodně bolet, jestli si přesně nevypočítá vzdálenost. Ale už dělal i šílenější věci. Nebo spíš je musel udělat. O pár kroků ustoupil, vyskočil na zábradlí a odrazil se od něj. Téměř v tu samou chvíli stiskl spoušť a ozvala se salva výstřelů. Sklenice se tříštily, lidi s křikem utíkali do bezpečí a ve vzduchu se vznášel pach krve. Blonďák se jednou rukou zachytil o zdobený lustr a vyhnul se tak opětované palbě. Výmykem se pak dostal nahoru, aby na chvíli ulevil zraněné noze. Jeho nízká váha byla teď výhodou. Napočítal do tří a pak skočil. Při tom nezapomněl stále držet spoušť. Policisté padali jako figurky. Těsně před dopadem se ale přetočil na ruce a pokrčil je, aby se mohl saltem odrazit od země a skrýt se za tím, co zbylo za barem. Následovala další salva odvety.

Hned jak se Deidara objevil na schodech, Itachi udělal tu jedinou věc, kterou definitivně dal výpověď svému bývalému povolání. Vytáhl nůž a nejbližšímu policistovi přesekl achilovky, pak se bleskově přetočil a vstal. Bylo otázkou několika vteřin, než se zbavil i ostatních. Akorát včas se stihl taky ukrýt za barem. Ztěžka si oddechl.

,,V pohodě?" zeptal se Deidara.

,,Nestarej se. Bylo to perfektní." Musel do těch slov, ač nerad, zakomponovat i pochvalný tón. Sice to byl zločin proti jeho vlastnímu egu, ale to co tu blonďák předvedl bylo dechberoucí. Bez ohledu na to, jestli ho zasáhl, nebo ne. Tenhle fakt Itachi vůbec nebral v potaz.

,,Díky. Měl jsem dobrýho učitele." Zářivě se na něj usmál. Připomínal v tu chvíli spíše dítě, které dostalo svoje lízátko, dlouho neústupně vymáhané na rodičích. ,,Poď ven, nechci to tady zbourat, když to nebude nutný." Pohodil hlavou na stranu.

,,Zase aby sis nezačal věřit moc frajere." Zavrčel ledově Itachi, aby ho zchladil. Dokázal si asi tak jasně představit, JAK často Sasuke svoje podřízené chválil. Vyšli ven na ulici. Masakr musel přilákat pozornost, bylo by nejvhodnější rychle zmizet. Itahchi Deidarovi ukázal svoje auto. ,,Budu ti ho muset svěřit, pravou ruku mám teď v prdeli, ale jestli mi s tim něco uděláš tak mi věř, že na to, že jí mám prostřelenou zapomenu," pronesl výhružně.

,,Jasný, šéfe." Zvedl ruce v obranném gestu jako že chápe. ,,Ale budem ho muset nechat za městem nebo nás snadno najdou. Tam přestoupíme." S tím se rozběhl k autu, sáhl do kapsy a vytáhl malé zařízení o velikosti propisky. Jeho konec zasunul do zámku a ozvalo se tiché cvaknutí. ,,Neboj, není nijak poškozenej."

Itachi ho se zavrtěním hlavy následoval. ,,Uvědomuješ si, jak si mě právě nazval?" Ne že by mu to nějak vadilo, ale když vás někdo korunuje na šéfa mafie po vašem bratrovi, která ve městě udělala snad všechny možné i nemožné zločiny, je to trochu neobvyklé. Sednul si vedle Deidary na sedadlo spolujezdce.

Blondýn nad tím jen mávl rukou. ,,Stejně už je to jedno, ten titul nemá žádnej význam. Ne teď." Sáhl na stranu sedadla a po hmatu hledal páčku na sklopení sedadla. Za ni zatáhl a trochu se uvelebil, aby i ulevil zraněné noze. ,,Jedem. Musíme tam bejt rychle."

,,Mě to řikat nemusíš." Zavrčel nevrle. Začínal si dělat starosti o Sasukeho. Kdyby se jim to nepodařilo, nedokázal by si představit, že by jeho bratra... ,,Tak jedeme.." Popohnal Deidaru netrpělivě. Začínal cítit znovu po dlouhé době ten odporný vlézavý pocit strachu.

,,No jo." Nastartoval auto, zařadil spojku a dupnul na plyn. Auto sebou trochu cuklo a prudce skočilo dopředu. Do háje... Už dlouho neřídil. Nejspíš bude rád, jestli se odsud zvládnou dostat v pořádku.

Za chvíli už si tu auto svištělo ulicemi, ponořenými v kompletním chaosu. Výbuchy, výstřely, křik lidí i policistů a krev. Vypadalo to tu jako ve válce. Takhle se dostali až k East River, smluvenému místu setkání v původním plánu. Silnice odtud vedla ven z města, směrem od rodinných domků. U krajnice stálo auto. Ale ne obyčejné. Bylo to něco mezi teréňákem a obrněným tankem. Auto mělo neprůstřelná tvrzená skla a bylo pobité pancířem, který dokázal zastavit i granát nebo raketu.

,,Kdo to kurva zase je?" O kapotu se opíral Hidan. Přes rameno měl přehozenou kosu a kouřil cigaretu. Když Uchiha i Deidara vystoupili z auta, nespokojeně se zamračil.
,,Půjde s náma."
,,Zajímavý, že..."
,,Drž hubu nebo se odtud nedostaneme," přerušila ho Konan tónem, který dával jasně najevo netrpělivost a naprostou neochotu se právě teď hádat. Seděla už na místě řidiče. Na zadním sedadle byl neznámý mladík. Na sobě měl černou mikinu s kapucí, staženou do tváře, takže mu byl vidět jen tmavě hnědé, téměř černé oči. Dosud nepromluvil.
,,Co ty tady zase děláš?!" Deidara překvapeně vyjekl a ukázal na něj. Tak tohle už bylo vážně moc. A to si myslel, že ho dostali.
Chlapec si nejdříve sundal kapuci a pak se na něj podíval. Měl krátké rozježené černé vlasy a uličnický úsměv. Mandlově hnědé oči mu šibalsky svítily. ,,Jedu s váma."
,,Obito, neprovokuj ho. Už tak máme málo času." Konan si je změřila pohledem a ukázala směrem do auta. ,,Nastupovat nebo to nestihneme ani do večera. Jo a ty..." Hodila blonďákovi malou ampulku s injekcí. ,,Tohle si vem, nechci abys chcípnul dřív než se o to sama postarám."
,,Faaajn," protáhl znuděně a odšrouboval uzávěr. Pak si tenkou jehlu zabodl do předloktí a stiskl. Nádech a výdech. Úplně cítil, jak se mu po těle rozlévá ten pocit bez bolesti a únava ustupuje. ,,Můžem."

Ha! Tak teď si schválně tipněte, jak to skončí :D.