Pod svícnem největší tma II - 2.kapitola

Potěšili jste nás, máme velmi šikovné čtenáře, že umějí tak skvěle komentovat :). Další díl přibyde ale trochu déle, musím toho dost dělat do školy. Ale těšte se na nečekaný zvrat událostí.

---

Sasukeho při těch dotecích zamrazilo, ale vydržel a nevzdychal. Zkoumavě si hrál se všemi těmi řetízky a zatím nijak nespěchal. Věděl, že později až se nebude ovládat, bude mnohem vyšší riziko že ho pozná. Ale na to pak bude stejně moc pozdě.

Itachi mu polibky obdařil snad celý krk a pak špičkou jazyka sjel níž. Zuby rozepínal ten svršek, pomaloučku a jemně dráždil svým hbitým jazykem jeho kůži na hrudníku. Když mu takhle rozepnul už čtvrtý knoflík, vjel mu pod košili dlaní a náznakem mu nehty přejel po páteři. Ve stejnou chvíli mezi rty vzal jednu jeho bradavku a tvrdě ji stiskl. Ale ne zuby, tak by mu způsobil bolest. Jen měkkými tenkými rtíky.

Sasuke ho jemně chytil za vlasy a hladově se přisál k jeho rtům. Rukou mu vjel pod to cosi, připomínající triko a svlékl to. Bojoval s chutí ho svázat, ale na druhou stranu to takhle bylo lepší.

Itachi jemně zaklonil hlavu a potichu zasténal. S tím šátkem přes oči to vypadalo rozkošně. Jen záplava temně modro-černých pramenů a jeho zlehka pootevřené rty. Jazykem mu přejel přes bělostné zuby a vyzval ke hře ten jeho. Nehty opatrně, aby ho nepoškrábal moc, ale aby to přecijen cítil, přejížděl po celém jeho hrudníku a jeho dotyky nepostrádaly tu hladovou vášeň kterou do nich nikdy před tím rokem nedával.

Sasuke se více než ochotně přidal. Opětoval mu stále více divoké polibky a ani on rukama nezahálel a pomalu mapoval každý kousek jeho těla. Chyběl mu ten pocit, jeho vzrušující vůně, která dráždila smysly a chuť jeho dokonalé kůže.

Itachi si ho strhl nad sebe a důrazněji se o něj otřel klínem. Pak náhodou jeho zákazník zavadil rty o citlivé místo na jeho krku pod spodní čelistí. Bylo to tak nečekané, že Itachi zaklonil prudce hlavu, pootevřel rty, zatnul silně nehty do prostěradla a zlehka pootevřel rty. "Sasuke…!" zasténal nahlas a vzápětí sebou trhl. Přitiskl si dlaň na ústa a byl rád, že v tu chvíli nevidí zákazníkovi do tváře.
"O..omlouvám se… nechtěl jsem…" SAKRA! Tohle se nemělo stát. ZASE! Jenže on si při téhle debilní akci prostě nemohl pomoct! Ještě když měl zavázané oči, tak to podněcovalo jeho představy. Nebylo to hezké, vůči zákazníkovi. Sám trpěl, když s někým tady spal a ten mu říkal cizím jménem. Ale on je tu proto, to se dá strpět, ale teď tohle udělal on tomu zákazníkovi. Skousnul si ret.
"Promiňte, pane," zašeptal stroze a rychle neznámého políbil, aby si odčinil, co teď provedl.

Sasuke nejdřív strnul v pohybu a trochu překvapeně na něj zíral. Takže taky pořád ještě něco cítil... Bylo to tak úžasné, že si nedokázal pomoct. Rty mu po roce zacukaly do úsměvu a pak se hlasitě rozesmál. Tak jako kdysi. Byla to úleva.

,,C...co?" Byl tak překvapený jeho reakcí, že se nesoustředil na vodítko a to ten nezapomenutelný smích, ale taky v tom hrálo roli to, že Sasuke už se skutečně dlouho nezasmál. ,,Mě to vážně mrzí..." omlouval se pořád. Vážně, tohle byla chyba začátečníka. ,,Smím vám to nějak vynahradit, pane?" Když byl rozrušený, kousal si spodní ret. Sasuke to věděl a jeho bratr to dělal i teď. Bylo v tom něco starého a dobře známého.

Sasuke se k němu sklonil a zašeptal mu do ucha pár slov: ,,Můžeš. Miluj mě tak jako tehdy. Tak jako miluju já tebe a vždycky budu." Pak mu rozvázal šátek, kterým měl zakryté oči. Nedokázal se zbavit toho úsměvu.

,,Ne.." Itachi ho však nestihl zadržet. Tohle bylo porušení jediného pravidla celé téhle akce… Když ale oči otevřel, zalapal po dechu a měl pocit, že kyslík mu nedává to, co chtěl. Tohle by nečekal. Pak si znovu vybavil slova, která mu šeptal předtím a která teď konečně našla smysl. ,,Sasu...." To bylo v tu chvíli vše, co byl schopen říct. V očích se mu něco zalesklo. A když ho opatrně objal, jako by se měl Sasuke rozplynout, měl co dělat, aby zadržel slzy štěstí. Zhluboka se nadechoval, jako by to všechno ještě pořád nedokázal vstřebat.

,,Už nikdy se na mě nedívej tak jako dneska v baru," sykl Sasuke s mírným podtónem výhružky, který však nebyl myšlený vážně. Bylo to spíš proto, aby potlačil vlastní pocity, které zůstávaly celý ten rok skryté za neproniknutelnou maskou. Všechno to, co se skrývalo v očích bez duše. Byl zpátky, všechno bylo zpátky. Co na tom že jeden z nich pracoval v bordelu a druhý vládl městu se svojí mafií? Teď je nemohlo nic rozdělit.

,,Ne," souhlasil Itachi a něžně ho políbil. Ten polibek byl jiný, než za ten rok dostával. Tamty znamenaly chtíč, ale tenhle lásku. Stiskl ho tak pevně, jako by o už nikdy neměl pustit.

Sasuke se ho ani na chvíli nepustil, jen ho jemně zatlačil zpátky na postel. Nedokázal popsat, co cítil. Něco... Ten pocit, když jste s člověkem, o kterém jste si mysleli, že jste o něj navždycky přišli. Ten pocit, jak polovina vašeho já zapadla zpátky na své místo ve skládačce. Líbal ho lehce a zároveň vášnivě. Téměř si nedovolil ani nadechnout. Ucítil, jak mu po tváři stékají horké slzy. Nechal je kanout na tu jeho, kde za sebou zanechávaly tenké cestičky. Miloval ho, tak strašně moc... Uvědomil si to teprve teď, když skoro všechno ztratil.

Nebyl jediný, který se neudržel. Tím spíš, když Itachi ucítil na své tváři jeho slzy, neubránil se jim. Rukama mu jemně přejížděl po těle, jako by se ujišťoval, jestli to je opravdu on. Jestli se mu to nezdá. Polibky mu opětoval a vkládal do nich i z nich přijímal takové množství emocí, že to snad ani nebylo možné. Lapal po dechu, bral si ten jeho, tisknul se k němu a přál si, aby tohle nikdy neskončilo. Aby to tak bylo napořád.

Sasuke se skoro neznatelně chvěl jen těžko potlačovanými vzlyky. Konečně teď mohl dát průchod všem těm pocitům, které musel celé měsíce skrývat před ostatními. Po tu dobu se snažil zaplnit prázdnotu, která se v něm neodbytně usídlila. Ale tu nelze zaplnit touhou po krvi. Zabíjel bezmyšlenkovitě, podmaňoval si nevinné a uzavřel své srdce před okolím, aby nikdo nemohl využít jeho zranitelnosti. Tenkrát, když jeho bratr odešel, věřil, že se rozhodl správně. Nebyla jiná možnost než tahle nebo ho zabít a to druhé bylo vážně až krajní řešení. Pamatoval si jeho poslední pohled, chladný a přesto plný výčitek. Provázel ho celou dobu. A pak si všechno uvědomil. Až když ho uviděl tady. On byl šťastný, žil svůj vlastní život a nic mu nechybělo. Alespoň tak to ostatním připadalo. Ale Sasukemu ne. Znal ho přeci celý svůj život a tak mohl za tou neprostupnou bariérou zahlédnout i bolest. A na to se prostě nedokázal dívat.
Věděl, že i Itachi na něj tak úplně nezapomněl. Možná to souviselo s touhle "prací". Protože snažit se zapomenout na něco takového jen vztahy na jednu noc, mnohdy ani to ne... Takhle vyjádřil svůj postoj. Bylo mu jedno, co si kdo dělá s jeho tělem. A přesto měli oba bratři v mysli tu jedinou osudovou noc, kdy šla jejich odtažitost a předstíraná lhostejnost stranou. Sasuke to tehdy viděl jen jako svoje vítězství, odměnu za snažení ho získat. Možná že během toho, co ho sváděl, měl v úmyslu získat i nějaké ty informace. Teď to však přerostlo v něco mnohem většího. Jestli je láska silná a bratrská ještě silnější, pak spojením těchto dvou citů vznikne jedinečné pouto. Už byl konec hry na lži. Teď byli spolu a nic, ani konec světa, je nemohl rozdělit.
Sasuke se od něj na okamžik odtáhl a opřel si hlavu o jeho rameno. Vždycky byl chladný a na takový příval pocitů prostě nebyl zvyklý. ,,Promiň," zašeptal tiše.

Itachi se k němu natáhl, aby si ho k sobě ještě těsněji přitáhl. Říká se, že člověk pozná, co měl, až když to ztratí. Pokud se jedná o lidskou bytost, jde obyčejně o smrt. A oni oba pro druhého zemřeli. Později pak, když navzájem spatřili teplo srdce toho druhého, povedlo se jim nemožné.. vzkřísit se navzájem z říše mrtvých a beznadějných. Takové kouzlo, jako když ráno znovu vyjde slunce a prozáří svými hřejivými paprsky okolní krajinu. Jako když pouhým křesnutím kamínků vznikne žhavá jiskra, jako vzplane oheň z pohybu chladného klacíku v tenkých stéblech suché trávy. Nečekaná energie uprostřed ničeho. Energie co nepálí, nebolí, jen zaceluje rány. A Itachi poprvé za dlouhou dobu nechal na své tváře stékat své slzy a mísit se s bratrovými, protože najednou si uvědomil všechnu tu strašnou bolest z postrádání toho druhého, dolehla na něj jako těžká deka. A pak najednou přišlo rozednění... přišel ON. Držel ho a šeptal mu slova omluvy, lítosti a lásky. To, čemu sám nemohl ani uvěřit. Poprvé za svůj život cítil, že i jizvy mohou mizet. Rány se ztrácely, jako mávnutím kouzelného proutku. A ten svíral jeho bratr ve své dlani.

Starší z bratrů mladšímu něžně odhrnul černé pramínky vlasů z uplakané tváře a přitáhl si jeho rty ke svým. Chvíli čekal, pak mezi ty jeho zajel jazykem a zlehka ho políbil. V jeho očích se leskl život, jako předtím, ale tenhle byl opravdu jeho. JEJICH.

Sasuke si hřbetem ruky rychle setřel slzy, ale ty přicházely stále. Nikdy nechápal, co vlastně znamená pojem "zlomené srdce". Teprve nedávno to zjistil. Opravdu cítil tlak na hrudi, jako by se uvnitř něj cosi roztříštilo. Ale jestli to předtím bolelo, tak teď… Byla to bolest ran, které se zacelují. Jako by se jeho vlastní srdce zvětšilo, aby udělalo místo pro další součást sebe sama. Ještě před nedávnem by nevěřil, že se něco takového může opravdu stát. Stačilo pár slov, která zároveň vyjádřila i to, co by tisíc ostatních nezvládlo. Slastně přivíral oči a znovu a znovu ochutnával jeho sladké rty. Kdyby mohl zastavit čas, teď by to udělal. Bříšky prstů mu přejížděl po hrudníku až k okraji kalhot a přes boky. Pak vzal mezi prsty pramínek jeho vlasů a jemně ho sjel po celé délce. Chtěl víc, ale ne tak jako vždycky. Teď se k té touze přidalo i něco dalšího, které mladšího Uchihu nutilo nespěchat a užívat si každou setinu téhle chvíle.

Itachi si ho přidržoval u těla co nejtěsněji to šlo. Jemně se vpíjel do jeho měkkých rtů a skoro provinile a opatrně, jako by to bylo poprvé, mu dlaní sjel do klína. Druhou ruku měl kolem jeho těla obtočenou a tiskl si ho na sebe.

,,Tentokrát si můžeš dělat úplně všechno, co bys chtěl," šeptl Sasuke s letmým úsměvem, který jako by mu měl na tváři zůstat do konce života. Chtěl ho nechat, znovu zažít ten pocit si jen vychutnávat jeho přítomnost. Věděl, že mu může věřit. Teď už neudělá tu chybu.

Jeho bratr si ho strhl pod sebe a doslova hladově se sklonil k jeho tělu. Jemně jazykem přejížděl po jeho hrudi a sem tam se vracel ke rtům. Prsty mu přejížděl po stehnech a zajížděl až do klína kde ho hladil přes napnutou látku jeho kalhot.

Sasuke s přivřenýma očima zakláněl hlavu a zrychleně se nadechoval vzrušením. V hlavě měl úplně prázdno, prostě se nemohl na nic soustředit. Nechal se zcela ovládnout všemi těmi pocity, které se podivně mísily dohromady. Radost, touha a strach z toho, že by ho zase někdy ztratil. ,,Mimochodem... Dneska mám narozky," prohodil tiše.

,,Vím, myslel jsem na to už od rána..." zašeptal Sasukemu a přitiskl svoje rty znovu k té dokonalé pokožce. Držel ho pevně, ale přece tak křehce, jako by měl v hrsti překrásného motýla. Vjel mu rukou pod lem kalhot, chvíli se držel se svými doteky na podbřišku a až potom se ho jemně dotkl.

Jako by jím projel elektrický výboj, který ho téměř paralyzoval. Jeden rok. Jen jeden rok a už měl problémy se vůbec ovládat a k tomu ještě při prvním citlivějším doteku. Jednou rukou mu zabloudil do vlasů a přitáhl si je k dosud snad nejvášnivějšímu a nejdelšímu polibku. Zračila se v něm naprostá oddanost a chtíč. Kousal do těch hebkých rtů a ochutnával je s nenasytností dravého zvířete. Chtěl ho. Tak strašně moc, že ho to samotného překvapovalo. Krátce si pomyslel, jestli by právě tohle nebyl ten nejlepší dárek vůbec.

Itachi prsty pomalu přejel po Sasukeho vzrušení, potom rukou snadno stáhl jeho kalhoty a silně chytil jeho košili. Rty natiskl k jeho krku a začal se jemně posunovat dolů. Na podbřišku se zastavil a vykresloval jazykem různé obrazce.

Bylo k neuvěření, jak málo stačilo, aby se z celé téhle situace stal ještě větší prožitek. Stejně tak jako před rokem nevěřil, že může někdo tohle "umění" dovést k ještě větší dokonalosti. A přece se tak stalo. Teď měl co dělat s profesionálem ve svém oboru. Nebylo proto divu, že Sasuke byl na pokraji svého sebeovládání. Černé oči se leskly miniaturními jiskřičkami, rty toužebně pootevřené a i tváře měl roztomile růžové. Bylo zvláštní vidět takhle někoho, kdo by před chvílí nedal najevo absolutně žádný pocit, natož pak úsměv. Vážně to jde nějak rychle. ,,Nemůžeš to tentokrát urychlit?" zamručel nespokojeně.

Itachi si ho znenadání prudce vsunul mezi rty a zlobivě ho kousl. Podle přání... Chytil ho za boky a zlehka sál.

Sasuke nic nedělal a radši už ani neříkal. Taky toho moc udělat nemohl, jen se nechat. A to přece chtěl, ne? Zhluboka se nadechl a místo výdechu mu ze rtů unikl tichý ale procítěný vzdech.

Itachi se usmál a jemně proti jeho pánvi pohnul hlavou. Třel se o něj jazykem, rty i zuby a sem tam ho pozlobil na špičce, když se zrovna odtahoval, aby si jeho úd mohl zasunout do úst znovu a hlouběji.

Teď už toho bylo ale vážně dost. Sasuke cítil na jazyku mírně kovovou příchuť, ale upřímně mu bylo zrovna jedno, jestli si prokousl ret. Pořád nehybně držel, ale v duchu se křečovitě svíjel pod jeho doteky. Stačilo cítit ty jeho jemné rty na svých a teď takhle... Jak se blížil k vrcholu, napínal se ve stále kratších intervalech.

Černovlasý Uchiha ale najednou přestal, přitiskl svoje rty k jeho a naklonil se k jeho citlivému místečku u ucha, o němž už delší dobu moc dobře věděl. "Vezmi si mě… jestli to dokážeš…" zavrněl podmanivě a jazykem se jeho ucha jemně dotkl.

Sasuke tiše zavrčel, ale byl to spíše sten podbarvený výhružným tónem. Už jen to, že to nedokončil, byl důvod se na něj vrhnout. Trochu roztřeseně mu zabloudil rukou ke kalhotám.

Itachi zatím zůstával poměrně v klidu, za ty měsíce tady se něco přiučil, ale jeho bratrovi do karet hrál fakt, že to byl právě a jen Sasuke, takže dotyky byly podbarveny citovým podkladem a tak znásobovaly jeho prožitek. Jemně zkroutil rty do provokativního úsměvu. "Možná si moc věříš, když si myslíš, že se udržíš celou dobu nahoře."

Tohle byla poslední kapka. Sasuke se poměrně často nechal vyprovokovat a až do poslední chvíle téhle situace byl přesvědčený, že přesně ví, proč sem přišel. Ale nikdo si prostě nemůže dovolit ho podceňovat. Bleskově mu strhl kalhoty i se spodním prádlem a jediným pohybem ho dostal pod sebe. Poznal to z jeho chování, nikdy nebyl dole. Už jen to pomyšlení, že si ho bude moct vzít jako první, ho vzrušovalo. Strčil si dva prsty do úst a naslinil je. Pak Itachimu roztáhl nohy víc od sebe a hned do něj jimi pronikl.

Cukl sebou a pokusil se pobrat dech. Tohle doopravdy nečekal. "Sa…ah…suke… já ještě…" Zaklonil hlavu a černé vlasy mu odhalily sametově bílý krk. Jemně přivřel oči, ověnčené černým závojem řas a důrazně Sasukemu sevřel prsty ruku.

,,To vim. Myslíš si snad, že bych to nepoznal?" šeptl mu podmanivě do ouška a hned ho za ním kousnul. Pak si vzpomněl na to jedno místo. Rty mu zabloudil podél spodní čelisti a jen lehce se dotkl toho místa, které v podstatě předtím tohle všechno vyvolalo.

"Tam ne…" Zavrčel Itachi skrz zatnuté zuby. Před zákazníky si tohle místo chránil, proto nechápal, kde na to jeho bratr přišel. Trefil to ale moc dobře na to, aby to byla náhoda. Sám na sobě cítil, jak se mu zrychluje dech i tep. Stiskl pevně rty, aby se ubránil hlasové interpretaci svých pocitů.

,,Takže i někdo jako ty má slabinu?" pronesl sladce Sasuke a začal se tomu místu věnovat, Chtěl si vytvořit svůj podpis. Důkaz, že tohle dokonalé tělo patří jen jedné osobě a nikdo jiný si s ním nebude hrát. Mezitím přidal i třetí prst a lehce zatlačil, aby se dostal hlouběji.

Itachi sebou začal neznatelně šít. Tohle bylo něco neskutečného. ,,Jaks sakra..." Zadrhnul se a zasténal. Poprvé za tu dobu, co spolu nebyli, to znělo upřímně.

,,Celej ten rok jsem čekal." Sasukeho hlas se náhle změnil. Zněl toužebně a zároveň vzrušeně, s nepatrnou stoupou toho obvyklého cosi, které ostatní nesnášeli. Neskrývaná provokace? Mírně naklonil hlavu a dostal se tak až k jeho rtům, do kterých se hned vášnivě vpil. Pak si uvolnil ruku a sundal si kalhoty. Chtěl na něj brát ohledy, aby to nebolelo, ale když to nebude moc protahovat...

Jeho starší bratr se mu zadíval do očí. ,,Ten pohled znám..." Kousnul se do rtu a přivřel oči. Měl co dělat se sebeovládáním, ale přece se přemohl, vjel mu prsty do vlasů, přitáhl si jeho tvář k sobě a usmál se. ,,Tak-to-udělej." Odsekal od sebe důrazně jednotlivá slova.

,,Říkáš si o to." Sasuke ho varovně kousl do krku a roztáhl mu kolena víc od sebe, aby měl snadnější přístup. Pak ho chytil za boky a prudce do něj přirazil. Vzápětí zasténal. Vážně skoro zapomněl, jaký je to pocit brát si někoho jako první. Tím spíš, že v tom hrály roli city.

Itachimu se ze rtů vydral hlasitý sten a chytil ho pevně za pas, aby mohl Sasuke přírazy prohloubit. Prohnul se v zádech a zaklonil hlavu. Neznal ten pocit, ale byl úžasný.

,,Miluju tě," zašeptal Sasuke vzrušeně. Černé oči měl přivřené v neskutečném opojení. Už jen to vědomí... Zatnul mu nehty do boků a už víc nečekal, začal divoce přirážet. Ze rtů mu v nepravidelném intervalu unikaly steny. Konečně. Konečně ho měl.

Itachi mu obtočil nohy kolem boků. Měl zavřené oči a sem tam docela hlasitě zasténal. Kdyby jejich sousedi věděli, že takhle vzdychá starší Uchiha, asi by nevěřili. Za tu dobu, co tu pracoval se většinou nijak neprojevoval. Tyhle steny patřily jediné osobě.

Sasuke už se nesoustředil na nic jiného. Vnímal jen jeho horké tělo, které ho úplně unášelo pryč. Nemohl se držet zpátky, už ne. V hlavě měl úplně prázdno, až na ten pocit naprostého absolutna, když si ho bral nekompromisně a nenasytně.

Jeho bratr se vyzvednul na loktech a přitiskl svoje sladké rty k jeho hrudníku. Ovládalo ho opojné vzrušení z blízkosti toho, co si přát mít neustále těsně u sebe. Nejlépe ze záporné vzdálenosti.

Sasuke se křečovitě napjal. Byl přecitlivělý, možná až příliš i na ten jediný dotek. Nemohl se ani pořádně nadechnout. Natiskl se k němu. Chtěl víc. Víc, než by si kdy dokázal představit. Uvolnil si jednu ruku a chtivě mu bříšky prstů přejížděl po celém těle, jako by se ho snažil naučit nazpaměť.

Itachi mu svými pohyby pánví naschvál vycházel vstříc, aby se tak dostal Sasuke hlouběji. Nakonec byl šťastný, že tohle poprvé zažil se svým bratrem. Když se mu po dlouhé době podařilo spatřit ho v novém světle, bez tvrdé masky zabijáka, sám se pomaličku vracel do normálu. Nejspíš bude mít v budoucnu ještě hodnou chvíli problémy s věrností, ale Sasuke mu za to stál. Chytil ho za boky a přitáhl si jeho tělo k sobě, rty ho jemně štípnul na hrudníku a mezi zuby stiskl roztouženě jeho bradavku. Pocit, že si ho vzal jeho mladší bratr ho doháněl k vášnivé zuřivosti.

Mladší Uchiha mu zatnul nehty do boků. Bylo to nesnesitelné. Potřeboval ze sebe dostat ty pocity, ale přesto tohle všechno ani zdaleka nestačilo. Před očima se mu v krátkých záblescích promítaly útržky vzpomínek. Jeho úsměv, pohled těch nepopsatelně nádherných očí a jaké to bylo se ho dotýkat i s vědomím, že tohle všechno je jen hra. Pak ten rok... Nesnažil se potlačovat stále hlasitější a procítěnější steny, které mu splývaly z úst. Na okamžik se mu opřel o rameno a jen se ztěžka nadechoval. Co bylo proti tomuhle kterýkoliv úkol, který kdy dostal na starost. Žádný boj nebyl ani zdaleka tak vyčerpávající a zároveň ho naplňoval nezměrnou energií. Pak téměř na pokraji šílenství a na vrcholu slasti vykřikl jeho jméno.

Itachi zasténal a naschvál si ho přitiskl ještě těsněji k sobě, aby se i s posledním přírazem mohl dostat co nejhlouběji a ve slastné křeči se prohnul. Bylo to nepopsatelné. Radost, příval štěstí, ten nádherný hřejivý pocit, jež se mu rozléval po podbřišku a prostupoval celé jeho chvějící se tělo…
"Proboha Sasuke…" Zavrněl spokojeně, udýchaně ale i překvapeně. Ten výkon byl skutečně obdivuhodný. A že on mohl soudit, postelí mu už 'pár' lidí skutečně prošlo.

Sasuke si jen lehl na postel vedle něj a dlouhou chvíli nic neříkal, jen se snažil dostat ze vzduchu každou sebemenší molekulu kyslíku. Tohle dělal už několikrát, ale nikdy to ani náhodou nebylo tak úžasné. Možná za to mohly všechny přebytečné emoce, ale i něco docela jiného. ,,Pořád si myslíš, že nemůžu bejt nahoře?" Otočil k němu pohled temných očí s jiskřičkami šťastného světla, pozůstatku toho intenzivního zážitku.

,,Dokázals mi to víc než názorně, nemyslíš bráško?" Ušklíbl se jemně Itachi a zajel mu prsty do černých vlasů. ,,Nechci tě ztratit, Sasuke... už nikdy."

Sasuke si nerozhodně skousl ret. Tím se dostával k otázce, která ho trápila posledních pár měsíců. Přivinul se k němu a zahleděl se mu do očí. Černá se vpíjela do ještě černější. ,,Za dva dny odsud odcházim. Vláda už nehodlá tolerovat zdejší situaci a podle naší sítě informátorů mám nejvýše pár dní, než tady budou posily. Musíš jet taky."

"Sasuke…" Zakroutil mírně, ale smířeně jeho starší bratr hlavou. "Většinu z toho, co jsem jako agent dělal, už jsem zapomněl a byl bych jenom přítěží. Trénink by mi zabral moc dlouho a já bych vás zdržoval. Hlavně se odtud musíš dostat TY." Ačkoliv tu samozřejmě byla určitá výhoda, a to fakt, že FBI stále Itachiho pokládala za svého unešeného člena, takže by byl pěknou návnadou, vzbuzující důvěru. "No a nebo bych tu prozatím mohl zůstat a sejít se s tebou za pár dní na hranicích. Teda za nima samozřejmě."

,,Jedu sám. Stejně nás zbylo jen pár a už jsem to s ostatními probíral předem. Nákladní loď ze San Francisca do Japonska odplouvá přesně za pět dní. To je dost daleko. Už nebudu dělat mafiána ani zabijáka. Chci žít normální život. S tebou." Sasuke poslední větu skoro zašeptal. Vzdá se všeho, co si kdy vybudoval. Pro něj.

,,To... myslíš vážně?" Itachi se zhluboka a překvapeně nadechl a zaskočeně na něj upíral svoje černé oči s modrostříbrným kruhem lemujícím jeho duhovky.

,,Úplně." Přikývl, ale neuhnul pohledem. Chtěl, aby si to uvědomil. To, co nelze slovy vyjádřit. ,,Jestli mi dáš druhou šanci, samozřejmě."

,,Ty si žádnou první neztratil." Jeho rty po dlouhé době, co se viděli vykreslily upřímný úsměv. Doopravdy by... ,,Vážím si toho, teď už se mě nezbavíš." S neustálým úsměvem na rtech mu jemně přejel jazykem po krku. Krásně voněl, tohle si bude pamatovat do konce života. Všechno co s ním prožil.

,,S tím jsem počítal." Sasuke mu opětoval úsměv a na chvíli unaveně zavřel oči. Zítra ho ještě čeká docela dost věcí, jestli chce odejít s čistým štítem. ,,Už půjdu. Nejspíš máš na dnešek ještě pár zákazníků."

,,Možná jim ukousnu..." Pak se Itachi zarazil a kousl se do rtu. ,,Ne, spíš se schovám do skříně. Teď na sebe už nechci nechat šahat."

,,Seš prostě neodolatelnej, bráško." Sasuke se krátce zasmál. Byl to příjemný pocit, moci to konečně udělat svobodně, když se ještě před nedávnem nedokázal přemoct ani k úsměvu. Posadil se a rychle si oblékl kalhoty. Celou dobu vnímal jeho spalující pohled v zádech.

"Kdy tě znovu uvidím?" Zavrněl Itachi sladce a během chvilky stál za bratrem a dýchal mu jemně na krk. Už teď bez něj nemohl vydržet. Nedokázal si teprve pak představit, co bude dělat, až jeho bratr odejde. A navíc se musel připravit na ne moc příjemný odchod z podniku.

,,Sejdeme se za městem na východním břehu East River. O půlnoci za dva dny." Sasuke nemohl úplně zakrýt nepatrný záchvěv vzrušení po celém těle, který vyvolala už jen jeho blízkost. Zaklonil hlavu a opřel se mu rameno. Rty se ho jen zlehka dotkl na odhaleném krku.

,,Už teď se nemůžu dočkat..." zavrněl jeho bratr spolu s tichým stenem. Naklonil se k němu a dotkl se nesměle jeho rtů, pak polibek jazykem prohloubil. Nerad se od něj odtáhl a natáhl ruku dozadu, aby se mohl navléct do županu a černých kalhot.

,,Budeme mít konečně víc času pro sebe." Sasukemu se na rtech objevil zlomyslný úšklebek, když si zapínal košili. Skvělý, takže dneska může na spánek rovnou zapomenout. S tím vyšel ze dveří a tiše za sebou zavřel. Ani už nečekal a neohlížel se. Věděl, že jinak by neodešel.

Itachi se rychle dostal ke dveřím a zamknul. Věděl proč. Právě když ležíc na sametu přemítal o tom, co všechno krásného mu dneska Sasuke řekl, se ozvalo zaklepání. ,,Haló....?" Dožadoval se ho někdo.
,,Tady nikdo neni!" Zavrčel černovlásek směrem ke dveřím. Když klepání neustávalo, rozčileně vstal a otevřel. Chytil ženu pod krkem a sklonil se k ní.
,,Teď se otočíš a pomalu odejdeš lokálem ven z těch dveří na ulici a budeš mlčet, nebo si tě najdu ty úchylačko ohyzdná." Dívka sebou cukla, vyděšeně se otočila a běžela pryč. Itachi se spokojeně usmál. Výpověď musí dát co nejdřív.