Můj majetek! Nesahat! 6

Tak... andílci moji, tímto týdnem skončila SNAD ta největší hrůza všech hrůz ve škole - mám napsanou a odevzdanou ročníkovku, argumentační esej na angličtinu, ty nejhorší testy za sebou (test z dějáku na formát A3 popsaný z obou stran vede... náš učitel je prostě neskutečný hovado... bestovní bylo, když se na konci hodiny zeptal: ,,Bylo to lehké, že?"...kill him.

Mno, ale mám to za sebou a konečně můžu psát i jiné povídky, než jen zveřejňovat Untouched, kde máme s miláčkem Hizuki napsáno asi 90 stránek dopředu :D... ale stejně je to moje nejoblíbenější povídka. Vážně mě nic nebaví psát víc.

Mno ale bylo tu docela dost žádosti na tuto povídku, takže doufám, že si ji vychutnáte a jestli nebudou komentáře, tak se na vás příště vyprdnu :D.

---

Itachi

Něžně políbím Sasukeho na rty, než do něj opatrně vniknu jedním prstem. Nechci mu ublížit, kdybych ho zranil, trvalo by dlouho, než by se všechny rány zahojily a já bych se s ním tak často nemohl oddávat slasti.

,,Miluju tě, Sasuke," zašeptám mu do ouška, hned jak se odtáhnu od těch dokonalých rtů.

,,Nhh..." zablekotá bratříček jen něco nesrozumitelného, ale je vidět, že i on si to užívá. A tak to má být. Kdybych ho nechal při plném vědomí, jeho mozek by se bránil, ale když je vyšachován ze hry, nezbývá bratříčkovi nic jiného, než se té zatraceně dokonalé slasti plně poddat.

,,Vydrž, za chvíli budeme zase jedno tělo," zašeptám mu do ouška, následně přidám druhý prst. Sasuke jen zvrátí hlavu dozadu a opět spokojeně zasténá.

,,Ahhh..." Bratříček se pod mými doteky vlní jako had vyhřívající se na slunci. Pohled má tak blažený a spokojený.

,,Vydrž, miláčku." Políbím ho na tvář, na krk a znovu na ty dokonalé rty. Zároveň do něj proniknu prsty o něco hlouběji. Sasukeho tvář se zkřiví na chvíli bolesti, ale bolest téměř okamžitě vystřídají tiché steny rozkoše.

,,Už to bude," ujistím ho, ačkoliv vím, že mě stejně nevnímá, přesto je na něm vidět jistá nedočkavost. Hned na to z něj postupně vyndám oba prsty, rozepnu si poklopec u kalhot a ze spodního prádla vyprostím svůj již značně nedočkavý úd. Špičkou nejdřív jemně zatlačím na Sasukeho otvor, než do něj proniknu úplně. Prsty obkroužím konturu jeho rtů a vynutím si polibek. Bratříček se ode mě bohužel odtrhne, protože už mu nestačí dech. Jeho tváře chytnou červený nádech, vypadá tak roztomile, neodolám a znovu ho políbím. Po chvilce ho přestanu trápit, odtrhnu se od něj a raději se začnu věnovat jeho krku, aby mi tu ještě nezemřel na nedostatek kyslíku.

Nedlouho na to nestačí dech už ani mně, přirážím do něj se stále větší rychlostí a důrazem. Když cítím svůj vrchol, obemknu prsty Sasukeho úd, abych i jemu pomohl k vrcholu té neskonale úžasné rozkoše.

Jakmile ucítím na ruce lepkavou tekutinu, ohleduplně z něj vystoupím. Natáhnu kalhoty sobě i bratrovi, ještě ho spěšně očistím a s přáním sladkých snů odcházím. Při posledním schodu mě bodne z toho pohledu na Sasukeho u srdce. Vypadá tak bezbranně a opuštěně. Vím, že nenávidí tmu a přesto ho tu nechávám, neměl bych... ale mám na výběr? Nemůžu ho nechat nahoře v pokoji, kdyby si náhodou na všechno vzpomněl nebo něco dalšího zjistil, mohlo by to znamenat můj konec. Neděsí mě vězení ani zničená pověst, ale ten fakt, že bych o něj přišel...

,,Bratříčku, odpusť mi to... snad to jednou pochopíš," dodám tiše, než za sebou zamknu dveře.

Sasuke

Cítím, jak se mi chvějí víčka, ale nedokážu je otevřít. Řasy mám slepené, rty bůhví od čeho opuchlé... Co se to zase stalo? A kde je vůbec Itachi? On mě tu nechal samotného? Vždyť je tu tma... V naději, že mě peřina ochrání před vším, co tu se mnou je, si ji přitáhnu blíž ke krku. Sám sebe se snažím přesvědčit o tom, že se mi nic nestane, že to působí jenom tak děsivě, protože je tu tma. Nic ale nezahání ty nejhrůznější představy o tom, že se nedožiju rána. Pokouším se vší silou zadržet slzy, oči jako by mě ale vůbec neposlouchaly...

Vzápětí ve mně hrkne, protože dovnitř pronikne tenounký proužek světla, který se pomalu zvětšuje a přibírá na intenzitě.

,,Nesu vám něco k jídlu, pane," ozve se Samuelův hlas. Itachi ale říkal, že jsem ho napadl, to se sem nebojí přijít?

,,Nemám hlad," opáčím odmítavě. Sám se zděsím toho, jak plačtivě to znělo.

,,Ale no tak, něco sníst přeci musíte, jinak nebudete mít sílu." Slyším, jak se Samuelovy kroky blíží. Pokládá přede mě talíř s něčím docela vábně vonícím a do ruky mi vtiskne hůlky.

,,Dobrou chuť, pane," popřeje mi a těsně vedle mě zapálí svíčku na kahanu.

,,Děkuju... a omlouvám se," dodám tiše.

,,Nevím, o čem to mluvíte, pane." Podívá se na mě Samuel neutrálním pohledem.

,,Bratr říkal, že jsem... že jsem tě chtěl zabít." Sklopím oči k zemi. Stydím se za sebe... tím víc, že si nic nepamatuji.

,,Nesmysl, pane, nic takového se nestalo... ale pšt." Přiloží si prst ke rtům a mně čelist klesne o pár centimetrů níž. ,,Nesmíte všemu a každém hned věřit... už jsem vám to jednou říkal, ale vy jste bohužel zapomněl..."

Nevím, co na to mám říct. Naráží Samuel snad na Itachiho? Na mého vlastního bratra? Proč by mi měl lhát? Vždyť mě miluje...

,,Teď si snězte to jídlo... času na přemýšlení budete mít ještě spoustu," doporučí mi starý sluha. Než odejde, nechá mi tu ještě jednu svíčku se zápalkami. ,,Abyste se tu nebál," odůvodní své počínání, a pak už doopravdy odejde. Opět jsem osaměl, ale aspoň už se tolik nebojím. Svíčka temné místnosti sice dodává děsivou atmosféru, protože malé světlo působí tlumeně, ale je to pořád lepší než neprostupná tma. Jenže to je bohužel to poslední, co mě teď zajímá, daleko větší starosti mi dělá můj bratr. Proč mi lhal? Jaký je jeho skutečný důvod, proč mě tu zamykat? Co přede mnou tají?

Nemůžu kvůli tomu vůbec spát, můj mozek pracuje na plné obrátky... a najednou... přišlo to jako blesk z čistého nebe, hlavou se mi mihl krátký okamžik, jak na Itachiho křičím, že může za moji nemoc. Jenže chybí souvislost a okolnosti, jakoby někdo vytrhl stránku z dlouhého příběhu. A pak usekl nit, nemůžu si dál vzpomenout.

,,Itachi, co se to jen děje..." položím sám sobě spíš řečnickou otázku. Pochybuji, že je tu někdo, kdo by mi na ni mohl odpovědět. Cítím se tu tak sám, kdybych tu aspoň mohl mít Yukiho. Vlastně proč ne? Až přijde Itachi, zeptám se ho... možná bych se ho měl zeptat i na jiné věci, které mi doteď nejsou úplně tak jasné. Všude vidím tolik náznaků, že za všechno, co se mi děje, může on... Neměl bych před tím zavírat oči... Možná jde jen o nedorozumění, ale co když...? Co když mi chce vážně ublížit? Vůbec nic do sebe nechce zapadat. Mám v hlavě neskutečný bordel. Nechápu to, vůbec ničemu tu nerozumím.

Lepší bude přestat na to aspoň na chvíli myslet a pustit se do jídla, dřív než mi to vystydne. Do jedné ruky vezmu hůlky do druhé talíř, protože stůl mi doposud Itachi nepřinesl. Než ale stačím vložit do úst první sousto, rozbolí mě hlava tak silně, že jsem nucen talíř odložit. Chce se mi křičet z té ukrutné bolesti, ale v záplavě té bolesti přicházejí další zapomenuté vzpomínky. Opět v nich hraje hlavní roli Itachi, zase jsme na tom samém místě a zase na něj křičím. Nerozumím ale hlasům, nevím, co říkám, jen slyším svůj vlastní nesrozumitelný řev. Jen se držím za hlavu a modlím se, aby to přestalo. Najednou začínám rozeznávat jednotlivá slova. Nejdřív je slyším jen z dálky a ještě k tomu s nechutnou ozvěnou, ale čím víc se soustředím, tím zřetelněji vnímám. A pak se to stane - jedna vzpomínka míjí druhou, nejdou nejspíš chronologicky po sobě, ale i tak si z nich zvládám složit příběh.

Přišel v něm za mnou Samuel s jídlem a stejně jako před malou chvílí naznačoval, že Itachi není tím, za koho ho mám. Tehdy mi došlo, proč jsem tak nemocný. Bratr mi dává něco do jídla.... a tady příběh přestává dávat smysl. Najednou vidím mámu a tátu, snad halucinace nebo jiná zbloudilá vzpomínka. Rodiče ale po chvíli mizí a já křičím na Itachiho. Chci po něm vysvětlení, jenže marně, vůbec neposlouchá... A zase ta tma, jen nesrozumitelný řev. Všechno, co jsem chtěl vědět, už vím, tak proč to pořád neustává? Proč mě pořád bolí hlava? Dost! Chci, aby to přestalo! Nevím proč, ale najednou křičím i ve skutečnosti, nejen ve svých vzpomínkách a v ten moment se otevírají dveře do sklepa. Podle kroků poznávám Itachiho. Normálně bych cítil úlevu z jeho blízkosti, ale místo toho se mi sevře žaludek a srdce cítím až někde v krku. Bojím se, bojím se vlastního bratra. Musím se ale ovládat, nesmí zjistit, že jsem si vzpomněl. Možná by mě mohl pustit z téhle odporné tmavé díry, a pak... pak bych utekl a už se sem nikdy nevrátil.

,,Slyšeli jsme tě křičet, andílku." Sedne si Itachi vedle mě a dlaní mi přejede po tváři. Dělá se mi z toho doteku zle, ale i tak se přemůžu a poměrně klidně odpovím: ,,Jen jsem zakopl, není tu vidět na krok."

,,To mě mrzí, nii-chan, ale bohužel není jiná možnost, musíš tu zůstat. Neboj se, brzy ti to tu zařídím trochu útulnější."

,,Já chci ven, Itachi, necítím se tu dobře," opáčím roztřeseným hlasem. Snažím se uklidnit ale nejde to. Raději sklopím pohled k zemi, aby si bratr něčeho nevšiml.

,,Sasuke, Sasuke..." začne najednou mluvit s ironickým podtónem. Dvěma prsty mi zvedne bradu a ve svitu svíčky se mi podívá hluboko do očí. Nakloní se ke mně a při té příležitosti mi do ucha zašeptá: ,,Přede mnou nic neutajíš. Ty sis vzpomněl, tvoje oči mluví za vše. Ta nenávist a bolest..."

Nevím, co na to mám říct, protože v tu chvíli shořely všechny mé naděje na záchranu v plamenech pekelných. Proto sám sebe tak překvapím, když se zeptám na tu nejjednodušší věc: ,,Proč mi tak ubližuješ?"

,,Nii-chan, já o tebe nechci jen přijít, ale to bys nepochopil. Pravda je taková, že tě moc miluju, ale jinak, než ty si myslíš." Pohladí mě něžně po tváři. V ten moment ho chytím za zápěstí a jeho ruku od sebe prudce odstrčím. Je mi tak odporný každý jeho dotek.

,,Rozumím ti, bráško, ale s tímhle přístupem tu zůstaneš navždy, protože já se tě nevzdám," řekne mi naprosto v klidu, jakoby to byla samozřejmost. Jemu vážně přeskočilo. To on je nemocný, ne já.

,,A teď se najez." Podá mi talíř s chladnoucím jídlem.

,,Je to otrávený, radši umřu hlady. Ty si to neuvědomuješ, ale tím, že mě tu zavřeš mě u sebe neudržíš. Radši zemřu, než tu žít jako krysa v kanále." S těmi slovy hodím talíř s jídlem na protější stěnu.

,,To si neměl," zavrčí Itachi podrážděně a s hlasitým prásknutím dveří odchází.

O DVA DNY POZDĚJI

Itachi

Měl bych jít zkontrolovat bratra. Ty dva dny bez něj pro mě byla jako muka a dozajista i pro něj. Možná si to teď nepřipouští, ale nedokázal by beze mě žít. Jen mě trochu děsí to jeho vzpírání. Samuel říkal, že celý ty dva dny nic nejedl, jestli to tak půjde dál, tak mi vážně onemocní. No nic. Já už se postarám o to, aby se mu vrátily jeho správně stravovací návyky.

Na chodbě, která vede ke sklepu nechávám schválně zhasnuto, aby k Sasukemu neproniklo světlo a on tak nepoznal, že za ním někdo přišel, chci ho překvapit. Předpokládám, že z jeho strany nepůjde o příjemné překvapení, ale časem se vše změní... k lepšímu samozřejmě.

Lehce vezmu za kliku a potichoučku otevřu dveře, nechci přeci Sasukeho upozornit na svůj příchod. Nic neslyším, zřejmě spí nebo o mně opravdu neví. Každopádně jakmile sejdu schody, musím si posvítit petrolejovou lampou. Mohl jsem si vzít normální baterku, ale to by se nehodilo k situaci a k mým plánům.

Jen co mě Sasuke spatří, věnuje mi vražedný pohled plný nenávisti. Nic si z toho nedělám, protože brzy se vše změní...

,,Nii-chan, dlouho jsme se neviděli." Sednu si s tichým konstatováním vedle něj. Očekávám nějakou slovní reakci, ale Sasuke namísto toho ode mě odvrátí tvář. Tak to ne, chci, aby se na mě díval, přesto mlčím. Však on se podrobí.... a rád!

,,Slyšel jsem, že nic nejíš. Co mi k tomu řekneš?" zeptám se ho přímo bez nějakých větších oklik.

,,Hm." No to je mi reakce! Ale budu ještě hodný.

,,Řeknu to takhle, nii-chan, buď okamžitě sníš ten oběd, se kterýms i dal Samuel takovou práci nebo se budou dít zlé věci."

,,Ale, nii-san, zlé věci už se dávno dějí." Podívá se na mě Sasuke tím zoufalým a zároveň povýšeným pohledem. Vypadá jako ubožák, který se smířil se svým osudem. Takhle jsem to ale úplně nechtěl...

,,Může být i hůř, můj maličký," snažím se ho vyvést z omylu.

,,To ano. Můžu se podvolit, ten oběd sníst a zase zažívat ty nechutný halucinace a upadnout do těch samých depresí. Dokud mi pořádně nevysvětlíš, proč mě tak týráš, radši zemřu hlady."

,,Tak dobrá tedy. Nechci tě ztratit, to je vše. Takhle si tě držím u sebe. Bráním tě před světem! Protože svět za naší bránou je zlý a já nechci, aby tě zničil a zkazil." Neříkám mu úplně pravdu, ale zároveň nelžu.

,,Já ti nevěřím, Itachi, určitě je zatím mnohem víc a dokud mi neřekneš všechno, nemusíš sem za mnou ani chodit." Hned po těch opovážlivých slovech si Sasuke lehne na matraci a schoulí se do klubíčka. Při tom pohledu mám pocit, že se neovládnu.

,,Víš, nii-chan, mám spoustu možností, jak tě donutit k poslušnosti, ale usoudil jsem, že nejlepší bude, když ti pravdu neřeknu, ale ukážu..." Doopravdy už to nezvládám, vezmu si ho... hned teď... a při jeho plném vědomí. Petrolejku opatrně postavím o půl metrů dál a následně se nakloním nad Sasukeho. Nejdřív mu jen odhrnu zbloudilé prameny vlasů z obličeje, abych ho nevyděsil. Dívá se na mě nepřítomným pohledem, jakmile ho ale prudce chytím za obě ruce, začne po mně sršet nadávkami a výhrůžkami. Dělám, že ho neslyším, ruce mu podržím těsně vedle hlavy a svými rty začnu zahrnovat jeho krk lačnými polibky. A najednou je ticho. Tohle nejspíš nečekal.

,,Neboj se, bráško, vím přesně, co máš rád a po těch slastných stenech, které jsem v tobě už tolikrát vyvolal, mi to nevymluvíš. Takže se ani nesnaž odporovat."

,,C-cože? Ty... ty si mě znásilnil?" Nezní to jako otázka, spíš jako těžko smiřitelné konstatování.

,,Tak bych to úplně nenazval, andílku."

,,Jak nenazval?! Normálně si mě nadopoval drogama a zneužil!" Ale, ale bratříček se nám nějak moc rozkřičel.

,,Pššt..." Snažím se ho umlčet slovy, když se ale nadechuje k další větě, zabráním mu v mluvení polibkem. Úmyslně nezavírám oči, abych se mohl dívat do těch jeho šokovaných. Takhle se mi to líbí mnohem víc, předtím to bylo jako spát s poloviční mrtvolou.

Zatím se ale pořád ovládám, a když nezačne Sasuke vzdorovat, mohl bych být i něžný. Obě jeho ruce pustím, abych mu dal najevo svou důvěru a místo toho mu vjedu pod triko. A teď se ukazuje, jak hloupý nápad jsem měl, protože bratříček se mě v ten moment snaží dost tvrdě dostat od sebe. Nemám na výběr, opět ho chytím za obě ruce a následně ho za ně přivážu k jedné z mnoha trubek.

,,Zlobíš, bráško," zašeptám mu jemně do ouška, abych ho hned na to mohl olíznout. Vím, že tohle má rád a v oblasti ucha je zvlášť citlivý. Proto mě ani nepřekvapí jeho tlumený sten. Nechápu, proč se tomu tolik brání, vždyť by si to mohl užívat stejně jako já.

Obratně mu vyhrnu triko až po prsa a rty přesunu na jeho odhalené bříško. Cítím, jak se pode mnou prudce nadechuje. Chvíli to vypadá, že šokem oněměl. Využívám toho, že tak krásně mlčí a svůj prst vsunu opatrně mezi jeho rty. Vím, že neskousne, protože je úplně mimo. Abych ho trochu probral, přejedu jazykem po jeho levé bradavce. Stačí o ni jen lehce zavadit špičkou jazyka a Sasuke už polekaně lapá po dechu, můj prst mezi jeho rty mu to očividně moc neulehčuje, aspoň se trochu uvolní. Nechci mu doopravdy ublížit, potože když se mu to zalíbí, budu ho moci po čase pustit a zůstat s ním, aniž bych musel používat oblbovadla.

,,Přestaň!" zakřičí najednou zcela nečekaně. ,,Už dost! To stačí! Už... další vysvětlení už nepotřebuju."

,,Ale, Sasuke, já už teď přestat nedokážu," namítnu. Jakmile se moje rty dotýkají jeho těla, nezvládám zabrzdit. Chci ho... tak moc. Opatrně vysunu svůj prst z jeho úst a nahradím ho vlastními rty. Bráška se snaží bránit, ale mému náruživému jazyku vzdorovat dlouho nedokáže. Pravou rukou se mu zatím pokouším sundat kalhoty. Asi bych na to neměl jít tak rychle, jenže držet se zpátky je tak složité. Chci ho každou buňkou svého těla. Jakmile se dostanu přes jeho poklopec, jemně stisknu už lehce vzrušený úd. Ať si bratříček říká, co chce, jeho tělo jasně prozrazuje, po čem touží. Abych ho o tom ještě víc přesvědčil, vklouznu rukou i za okraj spodního prádla a bříšky prstů ho pohladím po naběhlém údu. Po očku při tom sleduji jeho výraz, lehko tak poznám, kdy mám pohyby zpomalit, a kdy naopak zrychlit.

Ačkoliv cítím pod svou rukou Sasukeho vzrušení, jeho pohled vypovídá o naprostém zděšení. Tváří se jako malé vylekané děcko.

,,Neboj se," zašeptám mu do ouška jemně a trochu pevněji uchopím jeho úd.

,,Né!" V ten moment sebou Sasuke začne nekontrolovatelně házet. Můžu rukou po jeho údu přejíždět, jak chci, stejně se nepřestává bránit.

Sasuke

Hajzl! Nechápu, jak přede mnou mohl tajit něco takového. Jenom ta představa, že takové věci se mnou dělal vždy, když jsem byl mimo sebe. Jak mě jen mohl tak sprostě zneužívat? Vlastního bratra? Nejhorší je, že všechno do sebe najednou tak perfektně zapadá a jediná útěcha se vlastně skrývá v mém uzdravení. Od té doby, kdy jsem přestal jíst, už nepřišly žádné halucinace, žádná úzkost a tělo mě normálně poslouchá.

Teď hlavně musím vymyslet plán, jak ho od sebe dostat. Dřív než ale stihnu na cokoliv přijít, cítím jeho prst na svém konečníku. Můj mozek okamžitě vysílá do těla signál, aby se začalo ihned bránit. Jenže mám volné jen nohy a jelikož mi mezi nimi leží Itachi, můžu kopat jak chci a jeho se ani špičkou palce nedotknu.

,,Uklidni se, srdíčko," slyším ho zase šeptat. Každé jeho slovo je pro mě jako syčení hada. Tak odporný mi ještě nikdo nebyl. Mám chuť na něj něco peprného zaječet, ale prst vnikající dovnitř mého těla úplně přeruší tok vlastních myšlenek. Najednou nejsem schopný na nic myslet, jen okolo sebe kopu v naději, že ho od sebe dokážu dostat.

Itachi

Doopravdy už ztrácím veškerou trpělivost. Když se nechce podvolit, tak si ho prostě vezmu násilím. K druhému prstu rychle přidám druhý a nedočkavě jimi začnu pohybovat v Sasukeho otvoru. Když se mi zdá dostatečně roztažený, vymáčknu si na oba prsty větší množství lubrikačního gelu a opět s nimi vniknu do toho křehkého tělíčka pod sebou. Udivuje mě, že Sasuke sebou pořád tolik škube, kde na to jen bere energii, když už dva dny nejedl? Má výdrž, to se musí nechat. Čím víc se ale brání, tím víc ho chci a tím méně trpělivý jsem. Rychle z něj vytáhnu oba prsty a sám si začnu rozepínat kalhoty. Do pravé ruky uchopím svůj úd a nasměruji ho přesně na Sasukeho otvor. Chvíli ještě sám sebe držím v pokušení, než do něj tvrdě proniknu. Rád bych byl jemnější, ale to by sebou bratříček nesměl tolik šít.

To opojné spojení, stejně dokonalé jako vždy... vlastně o mnoho lepší, protože teď mě konečně Sasuke plně vnímá. Škoda, že si to neužívá tak jako já, ale po čase se určitě podvolí mojí vůli a té zatraceně dokonalé slasti. S tou nádhernou vyhlídkou do něj tvrdě přirazím a znovu a znovu...

Přirážím do něj i po svém vyvrcholení, pravou rukou třu bohužel už ochablý úd, ale k ničemu to nevede, Sasuke se prostě nedokáže uvolnit. Ani laskání bratříčkových nejcitlivějších míst nepomáhá, zato na mě už jde druhý orgasmus. Dál už pokračovat nezvládám, zamrznu v pohybu a všechno pustím do Sasukeho útrob. Jen co se vydýchám, opatrně z něj vystoupím. Do očí mě okamžitě uhodí rudý flek na prostěradle. Chvíli se jen ohromeně divám na poslední kapičky krve, jak stékají po Sasukeho stehnech, odtud dál pokračují na prostěradlo a tvoří nepřehlédnutelné skvrny. Jakmile se trochu vzpamatuju, pohladím bratříčka něžně po tváři.

,,To jsem nechtěl," řeknu na omluvu. Odpovědí mi je jen jeho nepřítomný a poměrně dost vyděšený pohled. Kdyby sebou tolik necukal, tak se to vůbec nemuselo stát!

Najednou začne otevírat ústa a ublíženě řekne: ,,Odejdi už prosím..." Pak se přetočí na bok, čelem ke zdi a opět se schoulí do klubíčka.

,,Odpusť, nii-chan..." Pohladím ho hřbetem ruky po tváři. Nejspíš už ani nemá sílu mě odstrčit, protože se vůbec nebrání. Ještě ho lehce políbím na oušku, než se začnu pomalu zvedat, abych mohl odejít.

Pochopitelně, že ho tu v takovém stavu nenechám. Jen musím dojít pro horkou vodu, čisté prostěradlo a oblečení. Možná bych ho měl odvést nahoru do pokoje, aby tu neprochladl. Nechápu, co se to se mnou najednou děje. Dřív bych to prošel bez povšimnutí... Snad mě mrzí, že kvůli mně tolik trpí. Když byl pod vlivem drog, nic moc nevnímal, a když zrovna neplakal kvůli halucinacím, tvářil se spokojeně, ale teď je při plném vědomí a trpí... trpí kvůli mně. Leží tu v rohu jako raněné zvíře, které zradil vlastní pán a tím pánem jsem já. Cítím hroznou vinu, takhle to být nemělo...