Pod svícnem největší tma 6

Tadá! Máme tu další díl. Dneska si odbydeme dlouho očekávanou kapitolku, v níž konečně dojde k definitivnímu zblížení^^. Ale aby to bylo ještě zajímavější, trošku se nám to komplikuje ;). V blízké době se těšte na zveřejnění prvního dílu nové povídky, ItaSasu of course :).

---

Neznatelně a bolestivě se probouzel. Ruku měl ovázanou, jak usuzoval podle tlaku, který musel způsobovat obvaz. Zamrkal a otevřel černé oči do ještě tmavší místnosti. Ležel pravděpodobně na posteli, to působilo trochu zdomácněle. Chtěl se zvednout, ale hned po tom, co se tak rozhodl toho litoval. S rozzuřeným syknutím spadl zpátky na lůžko… ruce měl natažené za hlavu a zápěstí připevněná k pelesti postele. Byl přikryt tenkou dekou a měl na sobě jenom černé kalhoty. Trhl s hlavou na stranu, aby si odstranil vlasy z obličeje, ale místo toho mu jich do tváře nepadalo mnohem víc než jich na začátku v očích měl. Vypadal rozkošně.. ten věčně tvrdohlavý Uchiha s chladnou hlavou a neprostupnou maskou teď bezmocně ležel, do půli těla skryt látkou, která ale i tak odhalovala jeho vypracované tělo, s hlavou otočenou na stranu a jemnými prameny uhlových vlasů přes obličej a ruce za zápěstí znehybněné a zpevněné u železné pelesti. Jako padlý anděl smrti, kterému ukradli křídla a srdce.

,,Vypadáš nádherně." Sasuke seděl v měkkém křesle vedle postele. Místnost byla osvětlená jediným oknem, skrze které sem dopadalo měsíční světlo. Už začínalo svítat. Jen ta část, kde seděl, byla ponořená do stínu. Z přítmí zářily pouze jeho tmavě černé oči, zkoumavě přivřené. Usmíval se. Zase tím známým svůdným způsobem.
Zlehka sebou trhl, vyděsil ho fakt, že tu je ještě někdo. Zůstával ale pořád nehybný, doopravdy nestál o to, aby se okraj deky neposunul ještě níž, než teď byl, tedy u klíčních kostí.

"Sasuke." Odtušil správně. Ten hlas by poznal. "Ste hajzlové," dodal tvrdě a s tou chladnou sebejistotou, jíž podtrhovala úderná intonace, nedávající místo žádným pochybnostem.

,,S tim se snad naučim žít." Pokrčil rameny, vstal a sedl si na okraj postele. Pořád se usmíval. Už nedovolil pocitům proniknout na povrch.

Tmavovlásek otočil hlavu směrem od něj. I když mu přes vlasy nebylo do očí vidět… radši. Nevěděl, co má cítit, měl v pocitech zmatek. Věděl, že ten blok, co mezi sebou oba vytvořili kvůli práci, se nepohne jen tak nějakými slovy. Leda činy a to nehodlal provozovat. Na druhou stranu si říkal, že nemůže být tak dobrý herec, aby ujistil i vlastního bratra o tom, že už pro něj bratrem není. To bylo na tom vážně nejhorší. Kolikrát ho musel odmítat. Byl to ten malý kluk, co ho chytal kolem pasu a někdy 'nechtěně' i trochu níž. Ale teď byl v jedné místnosti s dospělým mužem… člověkem, co měl cíle, představy, sny, tužby. Člověkem, který ho už nepotřeboval, uvědomil si bolestivě.

,,Víš..." Sasuke se nad něj naklonil a palcem mu lehce přejel po rtech. ,,Přede mnou si nemusíš na nic hrát." Zase se narovnal. Do téhle řeky už podruhé nespadne. Ani když měl objekt svých snů přivázaný k posteli. Byl tak bezbranný... Ne, to se nestane. Odteď byli nepřátelé.

"Nic nehraju," odvětil Itachi chladně. Už to, že mu odpověděl takhle hloupě vykazovalo jistou dávku nejistoty. Navíc si Sasuke musel všimnout, že když se ho dotkl, jeho 'bývalý bratr' se bezděčně zachvěl.

Sasuke se rozhodl něco zkusit. Klekl si nad něj a koleny ho pevně sevřel kolem boků, aby se nemohl cukat. Jednou rukou zabloudil do své kapsy a sklonil se nad Itachiho, z očí si odhrnul pár neposedných pramínků vlasů. Pak mu zavázal oči tenkým pruhem černé krajky. Nebyl natolik průhledný, aby bylo skrze něj vidět.

"S..Sa…suke…? Co to sakra…" Překvapeně sebou trhnul a s děsem přišel na to, že je teď dokonale znehybněný… kdyby ležel alespoň na břiše, to by ho pak mohl kopnout, ale takhle, když mu seděl na stehnech, mu nohama nemohl ublížit. "SASUKE!" Tentokrát to zdůražněně a výhružně zavrčel. Co si o sobě myslí?!

,,Konečně už nám v tom nic nebrání." Na chvíli se nadzvedl a odsunul deku na stranu, aby si mohl vychutnat ten pohled. Bylo to tak...nadpozemské. Ve světle vycházejícího slunce mohl vidět každý detail jeho těla. Pozoroval, jak po bledé kůži tančily zlatavé odlesky a hrály si se stíny, posledními stopami noci. Odrážely se i na rtech, tak přitažlivých... Neodolal a lehounce je olízl špičkou jazyka, než mezi ně pronikl. Tělem mu jako blesk projel první výboj vzrušení. Hebké, poddajné a sladší než jahody.

"Uhm….!" Tohle Itachiho šokovalo. Cuknul sebou, ale pouta na zápěstích jeho pohyb zastavila. Chvíli sebou škubal a pokoušel se ho od sebe dostat. Asi po třech minutách kdy mu vzdoroval, pocítil zásadní nedostatek kyslíku a vyděšeně zjistil, že si musí vzít ten Sasukeho… konečně pootevřel rty, ale jakmile se nadechl, ucítil v ústech bratrův jazyk. Zmrzl a jeho tělem projel nepatrný záchvěv. A… odpověděl mu. Nejdřív neprůrazně obkroužil jazykem ten jeho a pak se dotkl i Sasukeho rtů.

Rozehrál tu vzrušující hru. Dravě a nenasytně ochutnával jeho rty, chtěl si zapamatovat každou milisekundu téhle chvíle. Prsty ho hladil po hrudníku a občas znehodnotil tu dokonalou kůži nehty, ale nikdy ne do krve.

"Sasu…ke dost… tohle nemů… nesmíme…." Itachi lapal po dechu a zároveň mluvil, což působilo v černovláskově podání až rozkošně. Škubal sebou tak, aby se vyhnul jeho dotykům, ale nakonec docílil jenom toho, že to vypadalo, jako by se pod ním slastní svíjel.

,,Vyber si, můžeš bejt dole nebo nahoře. Ale já už neustoupim." Na chvíli se od něj odpoutal a skousl mu kůži na krku, kde cítil zrychlený tep. Pak pokračoval od ramen přes hrudník a mezitím mu rozepínal kalhoty. Tohle si hodlal hodně pomalu užít. Vynahradit si všechno to odmítání.

"S..Sasu, NE!" Zkoušel se mu vykroutit. To snad není pravda?!!! Jeho bratr ho… Zprudka se nadechl, když ucítil, co mu hodlá stáhnout. Znovu se ho pokusil zadržet rukou, místo toho to ale bylo jenom prázdné gesto. Okovy, kterými byl znehybněn, by jen tak nepovolily. Ale ty jeho rty… ta představa jak nad ním sedí a… Znovu se zadrhávaně nadechl a začal trochu bojovat s tou částí já, která se začala hlásit o slovo a našeptávala mu, jak moc ho vlastně vždycky chtěl.

,,Nech to na mně." Lehce ho kousnul těsně nad okraj kalhot, pak mu je stáhl i se spodním prádlem a rty mu začal mapovat vnitřní stranu stehen. Možná to vypadalo, že postupuje rychle. Ale nebylo to tak. Jen si odbýval tu otravnou část s oblečením.

"Proboha, Sa…aaaaaah……" Sám byl umlčen nečekaným zasténáním, které mu uniklo ze rtů. Tohle nikdy nezažil… především ne tak intenzivně. Zatnul ruce v pěsti a zhluboka se nadechl.

Sasuke se jen pousmál a zapojil i jazyk. Nechtěl dát najevo, jak moc už se těší pokračovat. Možná že by ho mohl rozvázat, až dokáže svoji důvěryhodnost... Ale jenom možná. Prsty mu nedočkavě bloudil všude po těle a pak se konečně dostal i k tomu hlavnímu.

,,D....dost! SASUKE!!!" vykřikl a uštědřil svému spodnímu rtu vlastními zuby drastickou ránu. Přivřel oči a zaklonil hlavu.

,,Chtěl by ses snad dívat?" zeptal se sladce, ale ani nečekal na odpověď. Nechal ho naplno pocítit úplně všechno. Občas kousnul a jako zdůraznění mu někde na těle udělal mělký škrábanec.

Teď už to ale nebylo vyhýbání se, ale zmítání se pod doteky jeho prstů, rtů, jazyka a zubů. Pořád měl nutkání se bránit, ale teď už byl moc daleko na to, aby byl schopen přestat. Ruce tisknul tak pevně, že si nehty zaryl do dlaně. Prohnul se v zádech a musel se hodně tvrdě kousnout do tváře, aby nezasténal. ,,Sasuke, n…e…" Zase ty vypadalo jako pokus o odporování, ale když se Itachi zhluboka nadechl, řekl něco poměrně překvapivého. "N..nepřestá..vej.."

Věděl, že už může na další "metu". Rty se vydal po jemu už dobře známé cestě a mezi zuby vzal okraj krajky, stačil pak jediný plynulý pohyb aby ji rozvázal. ,,Myslel jsem, že na tohle už by ses rád díval." Ani nečekal na odpověď a probil si cestu do jeho rtů. Zatím se sám začal zbavovat oblečení.

Itachi sebou trochu cukl. S mužem nespal. Nikdy. Bylo zvláštní, jak v jedné věci může být sečtělý méně, než jeho bratr. Vyhledal uhlovýma očima ty jeho a vepsal do nich němou prosbu. Možná že bylo dobře, že měl ruce svázané nad hlavou, za začátku by se určitě instinktivně bránil.

Když Sasuke dokončil tuhle část, přitiskl mu rty ke krku a na chvíli se zamyslel nad tím, jestli může zariskovat a dát mu úplnou svobodu. Na druhou stranu by to tak bylo lepší a rozhodně méně bolestivější. Měl rád nebezpečí a tady ho bylo více než dost. Takže tak. Možná dělá největší chybu svého života, ale budiž. Pomalu povolil řemínky na poutech než je úplně rozvázal.

Itachi sklonil hlavu a posadil se. Pak se ale nečekaně otočil a přitiskl Sasukeho ke stěně, ke které byla postel přisunutá. Přejel mu rty po krku a téměř současně do něj jedním prstem pronikl

Ne že by to nečekal, ale přecijen to byla dost změna od jeho stavu před chvílí... Poslušně se uvolnil a opřel si hlavu o zeď. Přes pootevřené rty mu unikl tichý roztoužený vzdech. Nehodlal se jen tak podvolit a čekat, jako to dělalo většina Sasukeho známostí na jednu noc. Tady šlo o emoce, dlouho skrývané přání. Ať už to byla touha se pomstít nebo prostě jen radost z toho, že konečně dosáhl svého. Přesto se tam začalo vkrádat i něco docela jiného. Neuměl to ani pojmenovat a už vůbec si nechtěl připustit, že by to byl náznak nějakého hlubšího citu. Ne po tom všem. Vždyť ho chtěl zabít, skoro to i udělal. A nic by mu v tom nezabránilo. Jenže ta slova, která mu řekl... Bolelo to. I když věděl, že to neříkal z vlastní vůle. Mezi nimi nesmí nic být. A tak to zůstane.

Tmavovlásek svého mladšího bratra stáhl k sobě na klín a trochu nešetrně do něj tak pronikl. Zároveň ale ho ale utěšil rty na jeho hrudníku. Odmítal ho moc dlouho na to, aby se byl teď schopný zastavit. Bylo až nepředstavitelné, že dělá to, o čem se mu ani nezdálo.

,,Itachi..." O poznání hlasitěji zasténal a mírně se prohnul. Věděl, že by to neměl přehánět, ale křečovitě mu zatnul nehty do zad a objal ho nohama kolem pasu, čímž mu umožnil lepší a hlubší úhel. Pořád ještě nedokázal vstřebat skutečnost, s kým vlastně dělá něco takového. I když technicky vzato už to nebylo nezákonné, vždyť právě Itachi mu řekl, že už nejsou bratři.

"Sasuke…" zašeptal mu tiše do ucha. Chvíli si ho držel přitisknutého k sobě a nehýbal se, aby tak snížil bolestivost toho, co hodlal udělat. "Víš, jak jsem říkal, že tě nesnáším, že bych tě zabil bez sebemenší záminky a že jsi pro mě jenom člověkem z davu…" Chvíli ho nechal čekat, než rty přitiskl k jeho uchu a trvalo to, než se ozval znovu… jasně, úderně ale v jeho hlase byla zvláštní příměs něčeho… hodně citlivého, jako nepřístupná informace. "Lhal jsem."

,,Věděl jsem to celou tu dobu," odvětil tiše a uhnul pohledem na stranu, jak pečlivě vybíral slova. Pak se znovu zahleděl do těch nádherných černých očí a rukou mu vjel do vlasů,,Ale já jsem tě chtěl zabít. Udělal bych to. Tak jako stokrát předtím u ostatních." A to byl právě ten problém. Bez váhání.

"Tak to udělej, radši než mě takhle mučit…" Stáhl ho pod sebe a poprvé se proti němu tvrdě pohnul.

,,Víš jak by to divně vypadalo? Zabít tě právě teď.." Cynicky se uchechtl, i když mu právě teď do smíchu zrovna moc nebylo.

,,Mám přestat?" zašeptal vzrušeně.

,,To bys už nedokázal. A dobře to víš." Sasukeho oči se ďábelsky zaleskly.

Itachimu po rtech přelétl kratičký úsměv... jako motýl, letící přes louku. Mávne křídly, zaleskne se a oslní svou krásou a je pryč. Odtáhl se od něj, a to tak, že úplně. Opřel se zády o tmavou stěnu, prsty jedné ruky přejel po svém perfektně vyrýsovaném hrudníku, jehož linie zdůrazňovaly temné stíny, tvořené slabým světlem, pronikajícím do pokoje... stejným světlem, které rozžalo toužebné jiskry v temně modrých, slastí přivřených očích, olemovaných černou zástěnou hustých řas. Druhou rukou sjel do klína. Při tom doteku se mu zadrhl dech, pootevřel rty a skousl mezi nimi svůj ukazováček. Zaklonil hlavu, take mu černé dlouhé vlasy spadaly na ramena jako sametová pokrývka.

Sasuke si před něj klekl a pozoroval ho skoro až dychtivým pohledem. ,,Někdy mě vážně štveš, ale..." Pousmál se, ale jinak nic nedělal. Nebude tím, kdo by prosil o pokračování. Pak se k němu naklonil a rty se mu téměř neznatelně pohnuly, když tiše pronesl ta dvě slova. ,,Miluju tě."

,,A zabil bys mě bez mrknutí oka," doplnil jeho výpověď, ta jizva po ráně z těch až moc upřímných slov ho pořád pálila.

,,Někdy musíš obětovat to, co by ostatní nedokázali." Odvrátil mrazivý pohled těch náhle až lhostejných očí. Nechtělo se mu věřit, že zrovna teď to prostě přerušil. Tohle se prostě nedělá.

Itachi položil dlaně na matraci a sklonil hlavu, takže z jeho tváře byly vidět jenom tenké, pevně sevřené rty a spodní čelist. Zbytek překrýval černý závoj havraních vlasů. Hlas se mu zvláštně na koncích slov chvěl, tak, jak ještě nikdy před tím. "Tomu… nevěřím, nii-san…" V prstech sevřel tenkou bílou látku a neznatelně se v rozčilení zachvěl. Pak mu přes bradu stekly slzy, které už nedokázal udržet.

,,Nikdy jsi mi nevěřil. A v tom je nejspíš ten problém." V naprosto kamenné tváři se mu neobjevil ani náznak pocitu. Vstal a sebral svoje oblečení. ,,Už nejsme bratři, přesně jak jsi řekl."

"Věřit ti?" Teď už se mu hlas znatelně třásl a na tváři měl také důkaz, proč. "Jak ti můžu věřit, když jsi mi před minutou lhal?" Snažil se si udržet tvář… nebo spíš tu neprostupnou masku, kterou nesundával od doby, co rodiče zemřeli… ale bolest a jeho vlastní slzy mu ji rozpouštěly. Přitiskl si dlaň k obličeji. V tmavých očích mu plála nezměrná bolest a zklamání, které ale Sasuke nemohl vidět.

,,Myslíš si, že bych ti zrovna v tomhle dokázal lhát? Já bych za tebe obětoval svůj život a stejně by to bylo i naopak." Jeho hlas byl jako led, neprostupný a tvrdý. ,,Chtěl jsem, abys to věděl. Ale proč vlastně? Když tě nechám jít, zůstanu až do konce života ve vězení. Moje rodina je buď mrtvá nebo se někde krčí jako králíci. Když tě zabiju, k ničemu to nepovede. Jsi jenom oběť v řadě dalších." Odmlčel se. ,,Tohle už se nikdy nespraví. Už nikdy nebudu ten, co tě otravoval a několikrát po tobě i vyjel. Uvědom si, že už nejsem dítě, co bys dokázal ochránit. Teď mám vlastní cestu."

"Zabil bys mě? To už necítíš vůbec nic, že bys dobrovolně zastavil moje srdce? Jenom kvůli práci, kvůli lidem kteří…" Musel se nadechnout, přes slzy a vzlyky se mu špatně mluvilo.
"Co pro tebe znamenají oni! A co já! Mám být loutkou v tvojí hře bez citů? Nechápu tě… nechápu proč… já bych tě zabít nedokázal, protože… protože při každém pohledu na tebe mám radost z toho že tu jsi… protože s každým tvým úsměvem se musím smát i já… protože každá tvoje slza je kapkou kyseliny do mého srdce, protože s tebou mám ty nejkrásnější vzpomínky, které by bez tebe zešedly, ztratily význam a zmizely. Protože ty jsi jediná osoba, co je schopná mě poznat, protože ty jsi jediný, který mi může porozumět a kterému můžu všechno říct, protože už nikoho jako tebe nemám, protože…. Protože bych nesnesl tvojí bolest a odchod ze světa kde žiju já… protože bych ztratil slunce a přál si odejít za tebou, protože nesnesu pocit když nestojíš vedle mě!" Vykřikl poslední slova a opřel si čelo o matraci. Co… CO udělal špatně?!

,,Co pro mě znamenáš?" Klekl si na postel a dlaněmi se opřel vedle něj. Dlouhou chvíli nic neříkal, skrze pohled těch temných očí nepronikla jediná jiskra světla. ,,Nedokážu se dívat, když každej den odcházíš pryč. Protože je tady pořád ta možnost, že se už nevrátíš. I když pořád říkáš, že se to nestane. Ptáš se, proč jsem to všechno udělal? Protože jsem chtěl bejt jako ty, jenom svym vlastním způsobem. To tebe vždycky všichni obdivovali, já byl jenom stín někde v pozadí. Lhal jsem a bolelo to. Bolelo to, protože jsem věděl, co by se stalo, kdybys to jednoho dne zjistil. Nebavilo mě chodit do školy a umění zabíjet jsem si zamiloval mnohem víc. Konečně jsem našel něco, v čem jsem vynikal. Něco, čemu ty nerozumíš. Myslíš si, že chápeš moji duši? Moji temnou a zkaženou duši, kterou už nikdo nevykoupí? Ani anděl jako ty to nedokáže. NIKDO mě nechápal, ani ti, kterejm jsem říkal "rodina". O tu pravou už jsem dávno přišel a co mi zbylo? Někdo, komu jsem nestál ani za pohled. Nemohl jsem se tě ani dotknout, obejmout, když jsem to potřeboval. Opíjel jsem se, protože bylo jasný, že to co chci, se nikdy nestane. Ty mě nikdy nebudeš milovat. Ne po tom všem. Nemůžeme bejt spolu. Nesmíme."

Itachiho tělem opět projel záchvěv. "Ty si myslíš, že tě nemiluju? JAK si to můžeš myslet. Vím, že spolu nesmíme být jako milenci, proto jsem ti nedovoloval se mě dotýkat. Protože kdybych to svolil, trpěl bys ještě víc, protože bys chtěl to, co ti nemám jako bratr dávat. A my jsme bratři… bez ohledu na to, co jsem řekl, bez ohledu na to, kde a s kým pracujeme, bez ohledu na to, s jakými lidmi se stýkáme, bez ohledu na to, co si myslíme, bez ohledu na to, co cítíme, bez ohledu na to, co učiníme budeme bratři, Sasuke. Můžeš si nechat obarvit vlasy, změnit charakter, nosit čočky, jít na plastickou operaci, vymazat mě ze života, změnit si jméno, ale pořád budeme sourozenci. Děti jedné ženy a jednoho muže. Když se jednou jako sourozenci narodíme, jsme jimi až do konce života. Alespoň jednoho z nás. Až tu nebudu, pak můžeš tvrdit, že nemáš bratra. Ale já žiju, ještě pořád tu jsem." Mezi rty mu unikl tichý vzlyk. "Proč… jestli mě miluješ, tak jak to, že mi ubližuješ tak zrůdným způsobem? Proč šlapeš po citech, které jsem ti dal? Proč mě úmyslně zraňuješ a vůbec ti to nevadí? Proč mi ještě tvrdíš, že mě miluješ, ale vzápětí s jistotou opakuješ, že bys mě zabil, kdyby to muselo být? A co by to muselo být za důvod, abys to udělal? Co je důležitější než láska, ať už je to láska k čemukoliv? A bratrská láska by měla být nejsilnější… pro mě NEEXISTUJE nic důležitějšího než jsi ty, ani já sám, Sasuke."

,,Obětovat se v zájmu vyšší moci. To je něco, co bys nepochopil. Chci zničit tohle pouto, protože to jen zraňuje. Nedokážu snášet ten pocit..." Sasuke si vjel rukou do vlasů a skousl si ret. Nikdy se neuměl vyjádřit a teď to bylo ještě těžší. ,,Jestli nemůžeme bejt spolu, pak je to tak lepší. Už bych o tobě nikdy nedokázal přemejšlet jako o bratrovi. Chápeš vůbec moji touhu? Proč pokaždý, když se na tebe dívám, nedokážu si nepředstavovat, jaký by to bylo. Protože i přes to, jak se chovám, jak se oblíkám a co dělám, jsem jenom člověk. Někde tam uvnitř je moje zranitelná stránka, kterou by mohl někdo využít. Proto jsem se stal jejich vůdcem. Kdyby zemřeli, nevadilo by mi to. Nechci už snášet tohle pouto. Tu bolest, kdybych tě ztratil. Jediným řešením je odříznout se od světa. V tý uličce mi teprve došlo, že už nikdy nebudeme žít jako šťastná rodina."

"Jako rodina možná ne…" Itachi k němu najednou zvedl oči. Na tvářích měl ještě mokré stopy neutišené bolesti. "Nedokážeš o mě smýšlet jako o bratrovi? Nedokážeš si to nepředs… tak si to nepředstavuj." Otočil na něj tvář a stačil jediný pohyb, aby se jejich rty setkaly. Vsunul mezi ty jeho jazyk a naklonil hlavu ke straně, aby mohl polibek prohloubit. Pomalu se o něj opřel a položil ho tak pod sebe na záda. "CO říká, že spolu být nesmíme? Jestli jsou to morální zásady, psané v zákoně, tak ty už jsi stejně dávno porušil, díky mafii. Chtěl jsem tě a tentokrát nepřestanu, dokud ti to nedokážu. Jenom prosím… už nikdy neříkej, že mě miluješ, protože fakt, že bys mě klidně zbavil života se s tím rozchází a mě to bolí. Tak už to nedělej," pronesl tiše a zlehka se přisál k jeho krku. Rukama mu přejížděl po bocích a stehnech, kde pomalu směřoval své pohyby na jejich vnitřní stranu.

,,Bolí tě to, protože bys to nedokázal nikdy říct? Nebral jsi mě vážně a to byla chyba. Co vlastně cítíš ty?" Sasuke zůstával úplně v klidu. Tentokrát se nenechá tak snadno přesvědčit.

"Že kdybys zemřel, nežil bych. A není nic co by mě donutilo tě zbavit života. NIC," zašeptal do jeho vlasů a jenom za pomoci jazyka a zubů mu pomaličku po jednom rozepínal knoflíčky na košili, kterou si před chvilkou sám zapnul.

,,Nenávidíš mě za to, co dělám nebo co jsem říkal?" Stočil pohled na stranu a povzdechl si. Nad čím to zase přemýšlí? Možná by měl v tom rozhovoru přestat, dokud to jde. V těhle vodách už se nechtěl namočit.

"To že jsi přesvědčený že by ses mě zabil," odvětil stručně a shrnul mu košili z ramen, aby k jeho odhalenému hrudníku mohl přitisknout svoje rty.

,,Nechci, abys toho pak litoval." Pohled upíral do bílého stropu kdesi nad nimi. Takhle si to nepředstavoval. To předtím... Teď se sem začínal vkrádat ten pocit, který nesnášel. Měl dojem, že tohle dělá spíše z pomsty a touhy si něco dokázat, než... ,,Ne." Vzepřel se na loktech a posadil se.

Itachi ho ignoroval a ruce mu za zápěstí chytil. "Já to ale chci… protože…" Nadechl se a vrátil se k bratrovým rtům. "Protože tě… Protože tě miluju." Řekl mu to poprvé přímo a do očí. A nelitoval toho. Pak udělal v danou situaci trochu zvláštní gesto… Věnoval mu hluboký polibek a volnou rukou ho pevně objal, jako by ho už nikdy neměl pustit.

Sasuke nevěděl, co si má myslet. Tak nějak tušil, že to co řekl, je pravda. Ale prostě tomu doteď nevěřil. Vždyť ještě před chvílí... ,,Proč... Proč bych ti měl věřit, že to neříkáš jenom proto, abych se s tebou vyspal?"

,,To ti dokázat nemůžu. Prostě mi věřit musíš," zašeptal mu tlumeně a něžně ho kousnul do krku.

Sasuke nesnášel věci, které MUSEL udělat. Ale tady nebylo na výběr. Na druhou stranu, je možné tohle dělat i bez ohledu na city. Sám to tak už několikrát udělal. Když se potřeboval nějak zabavit. Takže se nakonec rozhodl. Zkusí to risknout. Jemně si ho přitáhl k sobě a nejdřív zlehka přitiskl své rty k těm jeho, pak teprve trochu důrazněji přitlačil do vášnivého polibku. Když se o kousek odtáhl, jen tak aby mohl mluvit, tiše pronesl s tajemným úsměvem: ,,Můžeš si dělat úplně všechno, co chceš."

Odpovědí mu byl jenom bratrův úšklebek, ve kterém nebyla ani trocha nevinnosti. Chytil ho za pas a podsunul si jeho tělo víc pod sebe, pak se k němu přitiskl tak, že svoje stehno měl vklíněné mězi jeho nohama a rty pomalu ochutnával jeho bledou kůži na zpola odhaleném hrudníku.

Ne poprvé Sasuke přemýšlel, co by vlastně měl udělat ráno. Byla velká pravděpodobnost, že je někdo hodně rychle najde a navíc si nemohl dovolit nechat se zavřít. Pohledem zabloudil ke čtverci bledého světla na zemi pod oknem, který postupně začínal nabývat zlatých odstínů s postupem východu slunce. Byl to zvláštní pocit. Tiše se nadechl a zavřel oči. Pořád si opakoval, že tohle není sen ale realita.

Itachi, ačkoliv byl zraněn, nebyl tak slabý na to, aby ho bez sebemenších problémů nebyl schopen vytáhnout do sedu a přitisknout ho čelem ke stěně. Rty a jazykem pečlivě mapoval prohnutou linii jeho páteře, prsty jedné ruky mu vjel do vlasů a donutil ho zaklonit tak hlavu. Druhou ruku mu obtočil kolem pasu a trochu déle než by ve skutečnosti potřeboval si hrál se zipem jeho džín.

,,Nemyslíš, že trochu zdržuješ?" zeptal se s neskrývaným náznakem ironie a sarkasmu v hlase. Vážně, na to jak za začátku spěchal... Sasuke si moc dobře uvědomoval, že tohle má být pomsta za nejen tu věc s mafií nebo jejich "hádku" před chvílí, ale i za tu dobu, co se ho pokoušel přesně k tomuhle dohnat.

"Pleteš si pojmy… zdržování s užíváním si." Rty vytvořily neznatelný úsměv. Nehodlal se zastavit. I kdyby sem teď vtrhl jeden z těch bratrových přihlouplých kamarádíčků, nepřestal by. Vjel mu rukou do klína a trochu s tvrdším náznakem vzrušení kolem jeho údu obemkl své prsty. Sám se musel držet, tolikrát si přál dotknout se svého bratra… jinak. Přesně TAKHLE.

Gomene za ten konec, ale znaky nedovolily víc -.-". Next: some other pairing and end of "first season". Bye, dears :).