Pod svícnem největší tma 5

Dneska je to trochu kratší, ale příště vám to vynahradím ;).

---

Tmavá místnost byla vyhrátá díky ohni, plápolajícím v kamenném krbu. Plameny tančily po zdech a dodávaly tak okolní atmosféře mystický nádech. Jediný nábytek představoval poměrně velký stůl z tmavého dřeva uprostřed pokoje. V jeho čele byl na pohodlném rudě polstrovaném křesle uvelebený vůdce celé této organizace. Nohy měl přehozené přes opěradlo, jednou rukou si podpíral hlavu. Z koutku úst mu vykukovalo lízátko. V téhle chvíli neměl chuť na cigaretu ani alkohol. Potřeboval čistou hlavu. Mlčky poslouchal křik ostatních, jak se snažili prosadit své názory. Vše se týkalo toho, co bude dál. Měli domluvenou schůzku, všichni už samozřejmě věděli, že se nejedná o žádnou objednávku, nýbrž o pokus o zadržení skupiny zločinců. Jo, dostatek informací je vždycky výhodou.

Pak si Sasuke tiše odkašlal a rozhostilo se ticho. Pohledy přítomných se upřely na něj.

,,Bude tam určitě spousta dalších policajtů," řekl blondýn, Deidara.

,,A to tam chceš prostě jenom nakráčet s celou naší rodinou? Není jistý, že vyhrajeme," odporoval mírně naštvaným tónem Sasori. Ani někdo jako on se nedokázal úplně ovládat.

,,Nevědí, kolik máme informací. Měli bychom toho využít." To byla modrovlasá dívka. Světle hnědé, téměř oranžové oči jí zářily inteligencí a důvtipem. Byla ze členů klanu jedna z nejchytřejších. Konan.

Uchiha se narovnal a prsty poklepal o desku stolu. Druhou rukou se natáhl po sklenici s krvavě rudým vínem. Mělo jen nepatrný obsah alkoholu, spíše si potřeboval spravit náladu. Pak promluvil, stejným tónem, jako by ani neočekával žádný odpor. ,,Půjdu já."

,,Sasuke, je to tvůj bratr."

,,Právě proto. Kdyby došlo na nejhorší, nezabil by mě. Ale já s tím problém nemám."

***

Tmavovlasý vysoký muž tiše kráčel potemnělou ulicí. Oprýskané stěny domů mu tlumeně vracely zvuky jeho bot, těžce dopadajících na chladné dlažební kostky. Nikdo další tu nebyl, takže zde panovalo tíživé ticho. Černovlasý zvrátil hlavu a svoje temné oči upřel a modročerné nebe posypané tisíci drobných hvězd. Jako zrnka bílého cukru ztracené v tmavém, záhadném vesmíru. Ten pohled mu připadal tak nadpozemský a neskutečný… byl to tentýž pocit, jako když se svými rty dotýkal bratrova těla. Věděl, že nesmí víc, věděl, že by neměl dělat ani to. A přišlo mu nepředstavitelné, zkusit neznámé. Ve skutečnosti s mužem nikdy nedošel dál než, jak se říká, 'ke druhé metě'. S ženami už ale zažil víc, než je zdrávo, asi jako každý pohledný muž, který svého vzhledu dokáže využít. Raději svým myšlenkovým úvahám předhodil jiné, stravitelnější téma, vzhledem k situaci v níž se nacházel. Začal se plně soustředit na členy gangu, s nimiž se měl sejít a sjednat si vraždu muže se smyšleným jménem. FBI muselo jednat rychle a zatknout je dřív, než by stihli zjistit, že člověk o jehož smrt bude Itachi žádat, ve skutečnosti neexistuje. Došel tiše na smluvené místo. Cítil se sám a ohrožen, ačkoliv měl k dispozici fakt, že za ním se skrývá dvacet těžkooděnců a několik odstřelovačů pro případ nejvyšší nouze. Opřel se zády o zeď, zapřel si o stěnu jednu nohu a mezi rty stiskl tenkou cigaretu. Sklonil hlavu a dlaní si chránil zapalovač, aby mu poryv studeného podzemního větru oheň nesfoukl. Pak se znovu narovnal, hluboce se nadechl a potom vyfoukl modravý obláček kouře. Nesnášel kuřáky, hnusil se sám sobě, ale ve vypjatých situacích, kterou ta jeho momentální bezpochyby byla, mu to pomáhalo od stresu. Alkoholu naštěstí nepropadl, o to víc mu vadil tenhle zvyk u jeho bratra. Jeho bratr… je to vážně možné…? Zabodl pohled do země a snažil se na nic nemyslet.

,,Věděl jsi to celou dobu, že jo?"
Ten hlas byl tichý monotónní, zněl chladně jako ten nejřezavější vítr. Nebyla v něm ani stopa po vině, výčitkách svědomí, bolesti nebo smutku. Dělal jen svou práci. A nelitoval toho, že zradil vlastního bratra. Sasuke seděl na okraji střechy, pár metrů nad zemí. Na opasku měl jen lovecký nůž a u druhého boku Desert Eagle. Tahle dvoukilová věcička byla vybavená tlumičem a speciálními náboji, které se po zásahu roztříštily na miniaturní kousíčky. A to se mnohdy více než hodilo

Itachi se neotočil, možná ani radši nechtěl zvednout pohled od země.
"Doufal jsem že to nebude tak jak jsem si myslel. Dlouho," odpověděl tiše a bezemotivně. Na strnulé tváři si ponechával bezvýraznou masku. Nikdo nedokázal přesně odhadnout, co doopravdy cítí.

Sasuke seskočil naprosto neslyšně na zem. ,,Co uděláš? Zabiješ mě nebo necháš zatknout těma vyděšenejma králíkama, co se ti krčej za zádama?" Stál jistě, na těle neměl ani náznak toho, že by hodlal zbraně použít. Byli od sebe jen dva metry, ne víc. Dost daleko ale ne dost blízko.

,,Ty sám mě nutíš dělat věci co bych nikdy v životě neudělal." Ten malý bráška byl pryč. Teď dával Itachi jasně najevo, že u něj práce vyhrála a bude dělat to, co je v jeho zájmu. ,,Už nemám bratra," zašeptal, nebo spíš zavrčel do napjatého ticha noci ta bolestivá slova. A na jeho tváři se nedal nalézt jediný náznak toho, že by cítil opak.

Byl to jen zlomek vteřiny, ale v očích mladšího se objevil odraz nepředstavitelné bolesti. Každé slovo pro něj bylo jako ostří, zabodnuté do srdce. Pak to zmizelo stejně náhle a na rtech se mu objevil samolibý úšklebek. ,,Když to vidíš takhle, nebudu ti bránit. Já už mám rodinu," pronesl stejně tichým hlasem. Chtěl mu toho tolik říct. Vysvětlit, proč se už dlouho choval tak zvláštně. Proč se po nocích toulal po barech a vracel se v nepříčetném stavu. To všechno jen kvůli němu a tomu pocitu, že ho nikdy mít nebude. Nikdy. Ale už nebyla cesta zpátky. Nemohl ztratit tvář před svým klanem, který na něj i teď dohlížel.

"Rodinu sem teď netahej," pronesl Itachi chladně a udělal dva kroky směrem k němu. "Trochu jsi nám zkomplikoval plán."

,,Mohl bych říct to stejný." Sasuke dál stál nehybně, na tváři se mu neobjevil jediný pocit. Pak na okamžik sklopil pohled a nevěřícně zavrtěl hlavou. Tiše se sám pro sebe uchechtl. ,,Dokázal bys mě vůbec zabít, Itachi?"

,,Teď? Až mi dáš důvod, nezaváhám." Odpověď byla ledová s mrazivým podtónem výhružky.

,,To je dobře. Aspoň v tomhle snad neselžeš." Sjel rukou k pasu a pomalu vytasil nůž. Přehodil si ho z ruky do ruky, jako by tím chtěl něco naznačit. ,,Asi nemám jistotu, že mě někdo nesundá dřív, než se pohnu, co?"

,,Ani já ne," odvětil těšně před tím, než uhnul hlavou do strany aby se vyhnul letícímu noži.

,,A tak to má bejt. Aspoň do toho nebude ani jeden z nás tahat nějaký zbytečný pocity. A ani já se nebudu o nic pokoušet." Při poslední větě nabral jeho hlas toho známého svůdného odstínu. Ale neodrazil se v očích, nebyl upřímný. Věděl, že takhle snadno to nepůjde. Jejich srdce už byla zatvrzelá kamennou skořápkou, kterou neporuší ani slzy, omluvy nebo úsměv. Už neexistovalo "my".

Itachi udělal poslední krok k němu, teď už byli tak blízko, že se svými těly téměř dotýkali. Ani nevíš, jak moc bolí to, co ti musím říkat, to, že se musím takhle chovat. To, co nás tu nutí dělat... a nejvíc to, žes mi to uvěřil...

,,Začneme," pronesl Sasuke nezúčastněně, přesto však rozhodně. Jen na chvíli se mu podíval do očí. Viděl v nich to, co ostatní ne. Všechno to, co mu mlčky říkaly.

Itachi se z části toho prozíravého pohledu lekl. Jako by mu viděl až do žaludku. Prudce se sehnul a nohou opsal oblouk, díky kterému by černovláskovi podtrhl nohy, kdyby nenadskočil.

Tak takhle to chtěl... Ne že by Sasuke netušil předem, jak to dopadne. Jenže neplánoval bojovat, protože pistole tady byla k ničemu a jen s nožem toho moc nezvládne. Na druhou stranu, vždycky to měl nejradši tělo na tělo. Přikrčil se a vykopl proti němu jako taková zkouška zdatnosti.

Itachi mu rukou pevně sevřel kotník a zvedl ho, takže se jeho bratr řítil k zemi. Ten ale svého strašího sourozence překvapil poměrně solidním saltem vzad. To ale Itachi částečně předpokládal a dřív, než se Sasuke stihl narovnat ho nohou odkopl k protější zdi. Když uviděl bratra, který se zvedl spolu s oblekem prachu, který tu byl snad všude, a pohlédl na jeho tvář.... měl skloněnou hlavu, černé vlasy skrývaly oči - chytré, jsou totiž branou do duše - a z koutku úst mu přes tenké rty stekl tenký pramínek krve, bezděčně a téměř neznatelně sebou cukl. Tohle bylo něco příšerného... vážně.

,,Dobře víš, že tohle nikam nevede. A zdržování taky ne." Byla jen malá pravděpodobnost, že se zabijí navzájem. Unaví se a pak toho ten druhý využije buď k útěku nebo... Sasuke už nedal nijak najevo, co cítí. Bolest nehrála roli. Za ta léta lží si na ni zvykl, byla jeho věrnou kamarádkou.
Pak se ale stalo něco zvláštního. Mladšímu Uchihovi se na okamžik rozmazalo vidění. Krátce zamrkal a hned to přešlo. Uvědomil si jednu věc: už nemá moc času.

Starší tmavovlasý k němu došel a téměř se prsty ruky dotkl jeho tváře, pak ale sjel níž a sevřel látku jeho límce. "Já…" začal tlumeně a bezbarvě, ale pak strnul. Sasukemu se na čele objevila maličká drobná červená tečka…

Sasuke slyšel až příliš známý zvuk. Cizí tichý dech, zrychlený nervozitou. A ještě něco... Bleskově strhl Itachiho k zemi, o setinu vteřiny později jim nad hlavou proletěla kulka. Podle typického tichého šumění to nebyla zrovna běžná zbraň. Speciální série jen pro jeho "rodinu". Pak se ozvaly hlasité výstřely. Boj začal.

Itachi se zkušeně sehnul ale instinktivně se tělem nastavil proti střelbě ke chránění Sasukeho. Ve vypjatých chvílích zkrátka mysl a maska mizí a pudy se hlásí o slovo.

,,Seš blbej nebo co?!" Sasuke ho stáhnul na stranu. ,,Nepotřebuju, abys mě chránil tim, že se necháš zabít!" Byl tak blízko... Nešlo odolat tomu pohledu. Ne na dlouho.

Itachi mu na jeho výčitky neodpověděl vůbec nic, ani ve tváři se mu neodrazil jediný náznak toho, že by něco ze Sasukeho vět slyšel. Uchihové byli teď přesunuti v bitce do pozadí, momentálně na sebe útočili muži zákona a gang střelnými zbraněmi. Samozřejmě nevěděli, kde se ukrývají, takže spíš stříleli do prázdna. Tím nebezpečnější to bylo pro dva černovlasé, ležící na zemi. Jediné, díky čemuž ještě nebyli zasáhnuti, byly rozestavěné kovové kontejnery, za které se stáhli.

Sasuke chvíli mlčel. Ticho narušoval jen zvuk střelby, výkřiků a sirén. Pak si sáhl k boku a vytasil nůž, o něco delší než ten předtím. Připomínal spíše tantó, japonskou dýku. ,,Hra skončila," řekl tichým hlasem a přitáhl si staršího blíž k sobě. Teď nebo nikdy. Musí udělat to, pro co se rozhodl už předtím. ,,To všechno jsem dělal pro tebe. Zabíjel jsem, unášel lidi a to bez jediný výčitky svědomí. Ničeho nelituju, ani těch posledních pár dnů."

Upíral se na něj pár temně modrých očí, které u okrajů pozvolna přecházely do onyxové černi a zvláštně se leskly… Pozvolna zvedl ruku a odhrnul si tmavé havraní prameny delších vlasů, takže mu nastavil svůj bílý krk a druhou dlaní posunul jeho ruku s nožem tak, že se jeho kůže dotýkala.
"Udělej to, jestli na to máš." Zablýsklo se mu v očích… pootevřel tenké rty a přiblížil se k jeho uchu, takže čepel vytvořila větší tlak a Itachimu se na mléčné kůži objevil povrchový škrábanec, ze kterého mu na klíční kost stekla kapka rudé krve a vpila se do bělostného límce jeho košile, kde stvořila úchvatný rudý květ. Rty u jeho ucha neznatelně pohnul, bylo vidět že pečlivě volí slova.
"A já ti ještě před tím musím říct, že…" V tu chvíli se jeho vytřeštil oči, zmenšily se mu prudce panenky a rty pootevřel v němém výkřiku bolesti, ale nevyšel z nich ani hlásek… pak se pomalu sesunul na zem a kousnul se pevně do rtu. Mezi prsty ruky, jíž si tiskl rameno, mu pod černým sakem prosakovala životodárná krev, stékala na zem a rychle tvořila drobnou kaluž.

,Nemysli si, že se z toho dostaneš tak snadno." Sasuke vstal a zasunul nůž zpět do pouzdra. ,,Konan!"
Modrovlasá se objevila během vteřiny. Na tváři měla drobný škrábanec a v ruce dlouhou katanu. Tázavě se na Uchihu podívala.
,,Stáhneme se. Ať Sasori připraví kouřovou clonu. Tohohle bereme s sebou."
,,Jistě." S tím zase zmizela.

Itachi tam ještě chvíli ležel, výstřely jako by přicházely odněkud z dálky… pohled se mu mlžil. Mezi rty mu uniklo jen tiché bolestné zasténání, když ho někdo hrubě zvedl ze zakrvácené země. Pokusil se palčivou bolest přemoct, rychle zjistil, že zánět mu nehrozí, protože kulka co ho postřelila, prošla skrz.

,,Deidara, těší mě. Normálně bych ti potřás rukou, ale teď se to moc nehodí." Itachiho držel sympatický blonďatý kluk s jiskřivýma modrýma očima. S o dost menším uspokojením shledal, že s tou krví budou muset něco dělat. ,,Šéfe, nechceš to něčim zavázat?" křikl na Sasukeho, který mezitím udával další rozkazy.
,,Půjdeme nejdřív ke Konan. Tam nás hledat nebudou." Uchiha mávnul rukou a uhnul před další kulkou. Nebyl tady celý jeho klan, jen pár členů. Sasori tu zůstane a dohlédne na ně. Snad.

"Já bych ti normálně prohnal kulku hlavou, ale teď se to taky nehodí." Zavrčel rozladěně černovlasý značně podlomeným hlasem. Ale byl Uchiha a ten by neztratil tvář ani na smrtelné posteli.

,,Jo, jste si fakt podobný." S úsměvem přikývl. Za tu dobu si z takových věcí hlavu nedělal. A naučil se Uchihům raději nic nevyvracet.
,,Vezmeme tvoje auto," řekl Sasuke tónem, který nepřipouštěl námitky a dával jasně najevo, že čas na seznamování skončil.
,,No jo, zase budu muset čistit krev. Víš, jak je těžký ji dostat z tak drahý PRAVÝ kůže?" Světlovlasý dal důraz na předposlední slovo.
,,Jestli se chceš radši nechat zabít, posluž si. Jednoho policajta zvládnu sundat sám i kdyby nebyl zraněnej."
,,Faaajn, už nic neříkám." Deidara se i se svým "nákladem" vydal za Sasukem na nedaleké parkoviště. Když chceš něco schovat, nech to všem na očích. Proč by taky mafiáni parkovali na takovym veřejnym místě?

,,Pust..." Cukl sebou rozčileně Itachi. Dělalo se mu špatně a nelíbilo se mu jeho rozostřené vidění. Navíc začínal být trochu malátný, protože velká ztráta krve způsobila své.

,,Ne," odvětil suše Deidara a sevřel ho ještě pevněji. Auto stálo jen kousek od chodníku. Jednou rukou ho odemkl a klíče hodil Sasukemu. Už ze zkušenosti věděl, že Uchiha se nerad v čemkoliv podřizuje. Položil Itachiho na zadní sedadlo a hned mu zablokoval přístup k zadním dveřím. Auto mělo totiž jenom troje. Konan seděla vepředu.

"Svině…" zavrčel slabě Itachi a ještě pevněji si sevřel krvácející rameno. Jak moc by chtěl utéct… jenže v tomhle stavu to bylo skoro nemožné. "Proč mě nezabijete rovnou, stejně vám budu dělat jenom problémy." Bylo to něco mezi varováním, výhružku a příslibem.

,,Budeš se nám ještě hodit. Ať už informace nebo peníze za výkupný," odpověděla Konan a napila se z plastové láhve s vodou, která byla pod sedadlem.
,,Ani ty si nezasloužíš umřít takovym pitomym způsobem jako je vykrvácet," pronesl Sasuke aniž by se otočil a jen nastartoval. Pro tentokrát odolal a nezapálil si cigaretu.

,,Nic vám stejně neřeknu a není kdo by za mě platil výkupný," odvětil kousavě a unaveně si opřel čelo o chladné sklo okýnka. Začaly se mu zavírat oči. Věděl že usnout by znamenalo vykrvácet. Zhluboka se nadechl a při výdechu se sklo, které bylo nejblíž jeho rtům jemně zamlžilo a objevily se na něm krůpěje vody. ,,Nemám žádnýho příbuznýho," dodal ke své předchozí promluvě.

,,Uvidíme." Blonďák z kapsy vytáhl krabičku s mentolovými žvýkačkami a dvě si strčil do úst.
Ten, komu byla určená druhá věta, ani neodpověděl. Jen dupl na plyn a vyjeli.

Na chvíli se tmavovlasému udělalo zle. Zaslechl, jak se ho někdo ptá, co s ním je... nejspíš ten blondýn, protože byl nejspíš bledý v obličeji.... a pak prohrál svůj boj s těžkými víčky a jeho oslabené tělo se bezvládně svezlo na sedačku.

,,Ven, oba dva!" Modrovlasá nekompromisně zabouchla dveře a nechala Sasukeho i Deidaru na chodbě.
,,Tss, ženský." Blodýn se sesunul na lavici a napil se plechovky s neurčitým obsahem.
Sasuke se posadil vedle něj a skryl tvář do dlaní. Co bude teď? Jestli to nezvládne... Nikdy si to neodpustí.
,,Sasuke?" Dei mu položil ruku na rameno.
,,V pohodě. Možná jsem si neměl dávat předtim to pivo." Uchihovi zacukaly rty v pochmurném úsměvu beze stopy pobavení.