Nevděčný spratek 13

Tak po 3 měsících další část. Gomen, že to tak trvá, ale zase jsem si toho moc rozepsala -_- ...celá já. U plno povídek už jsem měla na pár stránek pokračování, ale jelikož mám smazaný účet, povídky jsou fuč a já musím psát znovu. S tím se prostě musíme všichni smířit, měla jsem rozepsaný další díl: Nevlastní, Já rozmazlenec... a plno dalších. Štve mě to, ale to je mi užitečný asi tak jako moje debilní sestra, která to má všechno na svědomí.

---

Itachi

,,Ahoj, Itachi. Já ti jen chtěla dát druhou šanci... šanci mi to všechno vysvětlit. Všimla jsem si, jak jsi poslední dobou napjatý a ve stresu. Jestli máš problémy, tak mi to řekni, vyřešíme je spolu. Nemusíš hledat útěchu v sexu s jinou," přeje Konan rovnou k věci. A já se nestačím divit. Ona si myslí, že jsem jí byl nevěrný, protože žiju ve stresu? Čekal bych cokoliv, ale tohle tedy opravdu ne. Tak rád bych jí řekl pravdu o tom, co mi Sasuke provádí, ale nemůžu. Potopit vlastního bratra dokáže jen svině. A já mám Sasukeho rád, že pro něj lžu i ve svůj neprospěch ve vztahu.

,,Špatně sis to vyložila, Konan. Já tě vážně podvedl a ze stresu to nebylo, jsem takový," opáčím bez jakýchkoliv emocí. Dál nic neříkám, jen čekám na její reakci. Po chvíli se ale v mobilu ozve jen známé pípání ukončeného hovoru. Dokonce jsem jí nestál ani za slova rozloučení. Nedivím se jí, zranil jsem její city, stejně jako ty Sasukeho. Proč jen mám pocit, že ať se snažím jakkoliv, tak všem přesto ubližuju?

,,Itachi? Řekl jsem, že je to už dobrý," probere mě Sasukeho hlas z temných myšlenek. Trochu sebou trhnu, ale pak jen trochu sebelítostivě řeknu: ,,Já vím, bráško... Já vím."

,,Co je to s tebou? Úplně ses přes noc změnil." Sasuke si klekne k mojí židli a hlavu mi položí do klína. Lísá se jako pes a já nenacházím sílu ho odstrčit. Místo toho ho jen něžně hladím ve vlasech bez dalších zbytečných slov.

,,Mám tě rád," zašeptá najednou. Ale já se ani tentokrát nedokážu donutit ke slovům. Co bych na to vlastně měl říkat? Vždyť i já ho mám rád, ale to on moc dobře ví. Trápí mě, ničí mě, ubližuje mi a i tak nemůže pochybovat o tom, že mi na něm záleží. Kdyby tomu tak nebylo, už ho dávno pošlu k Madarovi. Protože poslat ho tam by pro něj znamenalo jistou smrt. Možná se občas ohledně strýce chovám dost paranoidně, ale jsem si jistý, že kdyby měl někdy příležitost nás zabít, tak už se Sasukem dávno nežijeme.

,,No já budu muset jít, mám se za hodinu sejít s tím klukem," prolomí Sasuke několikaminutové ticho. Chvíli mi trvá, než můj mozek plně zpracuje příjem informací, a když mi konečně dojde, že má to rande už dnes, chytím ho pevně za ruku se slovy: ,,Chci vědět, kde přesně budete a v kolik přijdeš."

,,Proč to chceš vědět?"

,,Kdybys dlouho nešel, tak abych věděl, kde seš a jestli se ti náhodou něco nestalo. Pochop, že se o tebe bojím. Většina rodičů na mém místě by svoje dítě nikdy s neznámým člověkem nepustila."

,,Jenže ty nejsi můj rodič," namítne Sasuke s úšklebkem.

,,Ale vychovávám tě a nemám tě rád o nic míň, než měli máma s tátou."

,,Máme se sejít před školou, kam půjdeme, zatím nevím, ale až to vědět budu, tak ti napíšu smsku a přijdu snad do desíti." Nestačím se divit. Sasuke to řekl bez jakéhokoliv podtónu v hlase a zbytečného odmlouvání. Kéž by to tak s ním bylo vždycky.

,,Tak dobře, hlavně na sebe dávej pozor." Políbím ho lehce do vlasů. Mnohem radši bych byl, kdyby zůstal doma, ale to by mě potom nenáviděl.

,,Neboj se budu. A když všechno klapne, tak už nebudu sám a ty budeš mít klid," usměje se na mě spiklenecky. Mě při tom pohledu jen bodne u srdce. Nechci ty divný pocity uvnitř sebe, nechci... Nechápu, proč mi to tak vadí. Sám jsem chtěl, aby si někoho našel, tak proč mi to teď tolik vadí? Určitě se o něj jen bojím, jiné vysvětlení ani neexistuje... Vždyť já jsem na holky! Na tom se nikdy nic nezmění. Nemůžu k Sasukemu cítit nic hlubšího a i kdybych si myslel, že cítím, tak to tak není. Musí to být jen z lítosti k němu. Ano, je mi ho líto. Mrzí mě, že se kvůli lásce ke mně trápí.

Sasuke

Itachi se tváří jako kdyby mu umřel pes a nejhorší na tom je, že vím proč - protože já, protože ho štvu. Dělám tolik nepochopitelných věcí, za které bych si nejradši nafackoval, ale vzápětí to udělám zas. Je to jako něco, co nemůžu ovládat. Jako když jsem ho zneužil pod vlivem těch jeho léků na nervy. Věděl jsem, že to nesmím, ale udělal jsem to. Nic mi v tom nedokázalo zabránit ani já sám. Připadám si jako zvíře, protože jen zvířata upřednostní svůj chtíč před rozumem.

Nechápu, proč na to zrovna teď vlastně myslím. Možná kvůli Itachiho výrazu. Zkazil jsem mu život a je to na něm vidět. Vlastně těžko říct, z koho z nás dvou se stala větší troska. A všechno to začalo tou mojí změnou. Už od smrti rodičů jsem si myslel, že se Itachi strašně změnil, ale ten kdo se ve skutečnosti změnil, jsem byl já sám. On se pořád snažil ovládat a chovat se ke mně hezky, zatímco já ho málem přivedl do blázince. Přestože ho miluju, pořád mu ubližuju, a pak ubližuje i on mně, protože prostě nemá na výběr. Nezaslouží si takové zacházení. Vážně udělám všechno pro to, abych si našel někoho, s kým dokážu být šťastný aspoň po milostné stránce. Tak snad odstraním ten strašný sexuální deficit a touhu po vlastním bratrovi. Pak teprve můžeme s Itachim začít bourat tu zeď mezi námi, na kterou jsme každý přispěl materiálem... i když tím stavitelem budu asi hlavně já.

Dost těch úvah. Teď bych se měl jít vážně trochu zkulturnit, ať toho kluka nevyplaším. Jen se ještě letmo zadívám na Itachiho a odeberu se k sobě do pokoje, abych se mohl převléknout do něčeho přijatelnějšího.

Itachi

Nevím, co se to se mnou děje, ale čím déle žiju s tou myšlenkou, že si Sasuke brzy někoho najde a všechny ty jeho útoky s tím, jak mě miluje, skončí, tím hůř se cítím. Přitom bych měl být rád... ještě před chvílí jsem i byl, ale najednou mě to štve. Vůbec ho nechci nikam pouštět, bojím se, že bych ho mohl ztratit... ne jako bratra, ale jako někoho mně mnohem bližšího.

Je to tak absurdní! Vždyť ještě donedávna jsem si vůbec nedokázal připustit, že bych ho mohl mít rád víc než jako svého mladšího brášku a teď tu o něm přemýšlím jako o svém... o svém... Ani nevím, jak to nazvat. Milenec mi na druhou stranu přijde až jako moc silné slovo.

,,Itachi, tak já jdu," ozve se najednou těsně za mnou Sasukeho hlas. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Musím s těmi hloupými myšlenkami přestat. Je to můj bratr a tím to končí, nic víc nic míň.

,,Jojo, jen běž," řeknu rychle, abych ho už měl z očí. Bojím se, že jinak bych byl schopen ho zastavit a nikam ho nepustit jen kvůli těm svým hloupým pocitům.

Sasuke

Tak nějak nevím, jestli tam vážně mám jít. Začíná se mě zmocňovat strach a pocit, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Vždyť vůbec nevím, jak ten kluk vypadá, poznám ho vůbec? A co když je to jen starej uchyl? Najednou začínám chápat Itachiho obavy a důvody, proč mě sem nejdřív nechtěl moc pouštět. Ani já sám už z toho nemám tak dobrý pocit jako před malou chvílí. Možná je to jen z nervozity, že se prostě něco pokazí mojí vinou. Měl bych se asi uvolnit a nemyslet na to, když budu napjatý, tím větší mám šanci, že něco zvrtám.

Před školu dorazím o pár minut dřív, než jsem původně plánoval, alespoň mám trochu času pro to si rozmyslet, co vlastně řeknu. No, mluvit by měl hlavně on, to on mě sleduje, to on se do mě zamiloval, ale asi by se nehodilo, kdybych celou dobu mlčel nebo jen reagoval na to, co on bude říkat.

,,Sasuke?" slyším někoho těsně za mnou volat mé jméno. Leknutím se otočím, ten hlas se mi zdál tak povědomý.

,,Naruto?!" vyjeknu překvapeně. Jeho jsem tedy opravdu nečekal. ,,Takže to ty...?"

,,Co já?" Dívá se na mě nechápavě. Dělá, jako by nevěděl, o čem tu mluvím.

,,No ty. Nehraj blbýho."

,,Nevím, o čem tu mluvíš, ale šel jsem okolo a viděl tě sedět tady... před školou. No já vím, že seš chytrej, ale že bys tu školu žral až tak moc?"

Chvilku mi trvá, než plně pochopím, o čem tu Naruto vlastně mluví. Ale naštěstí mi včas stačí dojít, že on není ten kluk, se kterým se tu dnes mám sejít.

,,No, já... čekám na bráchu," plácnu to první, co mě napadlo. Nemůžu mu přece říct, že tu mám rande... a s klukem.

,,Tady?" zeptá se mě Naruto trochu překvapeně.

,,Jo, tady. Víš, to je na dlouho a já teď nemám moc čas," snažím se z toho nějak šikovně vykroutit. Jenže Naruto je tupec první třídy, pochybuju, že se mi ho podaří jen tak lehce zbavit.

,,Tááák fajn, tak si to nech pro sebe." Našpulí uraženě rty a založí ruce na prsou. A já nevím, jestli se mám smát nebo ho seřvat.

,,Proboha, Naruto, to není nic důležitýho," řeknu nakonec se smíchem. Ten blonďák je vážně idiot, pro to neexistuje výstižnější komentář.

,,Fááájn, jak chceš." S těmi slovy se Naruto konečně ztratí. Já si tak můžu hlasitě oddechnout. Nechci se představovat, co všechno by se mohlo stát, kdyby během té chvíle přišel ten kluk, na kterého tu vlastně čekám. Bůhvíco by si o mně pomyslel.

Vtom mi ale někdo zakryje dlaněmi oči a do ucha smyslně zašeptá: ,,Už jsem se bál, že neodejde." Při těch slovech mě příjemně zamrazí. Má nádherný hlas, ale jen co je pravda. Vůbec ze sebe nedokážu dostat jediné slovo, dokonce se ani nepokouším odstranit jeho ruce z mých očí, abych si ho mohl prohlédnout. Musím přiznat, že mě dost překvapil. Takový zákrok jsem vážně na prvním rande nečekal.

,,Vypadá to, že jsem tě vylekal," nepřestává naštěstí komunikovat, když já mám zavázaný jazyk, který se mi ale nakonec nějakým záhadným způsobem podaří rozvázat.

,,Trochu," opáčím s neklidem na srdci. Chci vědět, kdo to je a jak vypadá, ale nemám odvahu se otočit a setřást ze sebe ty jeho ruce.

,,Už tě nebudu trápit," řekne najednou a sám dá dlaně dolů z mých očí. ,,Až budeš chtít, tak se otoč," dodá ještě se svatou trpělivostí, za kterou mu jsem vážně vděčný. Potřebuju ten šok nejdřív trochu vstřebat, pak se konečně začnu pomalu otáčet.

Pohled na zrzavého vcelku pěkného kluka mě dost překvapí. Nečekal jsem, že někdo takový mě bude sledovat, aniž by se se mnou začal bavit. Je to opravdu trochu zvláštní, kluk s jeho vzhledem by měl mít víc sebevědomí. Možná ho i má, jen mu to takhle přišlo zajímavější. Takže mu nechybí nápaditost. Fajn, na první pohled na mě docela zapůsobil.

,,Jsem Gaara." Podá mi s nehasnoucím úsměvem ruku. Počká, až ji přijmu, a pak si mě za ni přitáhne blíž k sobě. ,,Takhle zblízka vypadáš líp, než když tě musím sledovat zpovzdálí," zašeptá mi do ucha a já mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Je vážně okouzlující. Možná to je vážně ten, který dokáže nahradit to prázdno, které mi v srdci zanechal Itachi.

,,Asi jsem tě vážně vyděsil, promiň." Pouští mě najednou, asi aby mi dal čas to pořádně vstřebat. Přesně to jsem potřeboval, trochu se vzpamatovat, abych se mu mohl i já představit, i když moje jméno už dávno zná.

,,Máš nějaké speciální místo, kam bys rád šel?" zeptá se mě vzápětí, aby řeč nestála. Celkově působí dost energicky, podobně jako Naruto, jen ne tak ztřeštěně.

,,Asi do parku," řeknu pak rychle, aby si o mně nemyslel, že s ním dneska už nepromluvím. Ale vážně jsem se ještě nevzpamatoval z toho šoku, takhle se ke mně lidé obvykle nechovají. Je docela odvážný. Většina se na mě bojí promluvit anebo na mě jen trapně pokřikují a holky se mi sápají po krku. On nedělá nic z toho a hlavně to mi na něm asi imponuje.

,,Tak dobře, půjdeme do parku." Věnuje mi další ze svých úsměvů.

Itachi

Sasuke ještě nepíše ani nevolá. Začínám se bát, říkal mi, že dá vědět, kam půjdou. Třeba se mu něco stalo, co když mu ten kluk ublížil? Přísahám, že jestli se ho jen trochu dotkl bez Sasukeho souhlasu, zabiju ho. Možná bych mu měl nejdřív zavolat sám, než začnu dělat unáhlená rozhodnutí. Jenže, když mu zavolám, tak si bude myslet, že ho až moc stíhám a bude pak naštvaný. Co mám ale potom dělat, když všechno se tváří jako špatná volba? Nemůžu tu přeci jen sedět se založenýma rukama a čekat. Měl jsem ho jít sledovat, ale pozdě bycha honiti. Teď už můžou být kdekoliv. A dost! Prostě mu zavolám, ať to vypadá jakkoliv. Vytáhnu mobil z kapsy a s třesoucí se rukou naťukám Sasukeho číslo, už ho znám zpaměti, až tak často mu volám... ale to jen ze strachu o něj.

,,Itachi?" ozve se téměř okamžitě z druhé strany. Podle tónu hlasu bych řekl, že je v pořádku.

,,Ahoj, já jen...," na chvíli se odmlčím, abych mohl pořádně zformulovat větu, ,,říkal si, že napíšeš, kde jste a zatím nic. Mám jen strach."

,,V pohodě, jsme v parku," odpoví mi stejným tónem hlasu. Jsem rád, že se mi ho nepodařilo naštvat. ,,Všechno?" zeptá se vzápětí.

,,Jo, dobře se bav a přijď brzo, počkám na tebe s večeří," informuju ho rychle a hovor položím. Ale stejně se mi neulevilo. Nechápu, jak je to možné, vždyť vím, že je v pořádku. Co víc ještě potřebuju? Mám takový ten hnusný pocit, jako když člověk žárlí, ale to u mě nepřipadá přeci v úvahu. Nemůžu žárlit, prostě ne!

Možná bych si měl vzít ty léky na nervy a jít se trochu prospat, aspoň se trochu uklidním. Sasuke je v pořádku a nepotřebuje, abych na něj pořád dohlížel jako na pětiletého.

Sasuke

Gaara je vážně okouzlující, už teď z něj pomalu lítám v oblacích. Vím, že člověk nemá dát na první dojem, ale když na něm se prostě nedá najít žádná chyba.

,,Sasuke, vím, že je na to ještě moc brzo, ale stejně se musím zeptat, jestli bys nechtěl dneska nebo i jindy ke mně přijít, mám pro tebe už dlouhou dobu připravený jedno překvapení." Tak tímhle se mu podařilo mě totálně vykolejit. Jaký překvapení? Vůbec nevím, co si pod tím mám představit.

,,Není to nic oplzlýho, neboj," přeruší náhle tok mých myšlenek. Upřímně mě ani nic takového nenapadlo, ale dobře, že to říká. Sex na prvním rande určitě není dobrý nápad a nevím, jestli vůbec to jeho překvapení je dobrý nápad. Itachi by se zlobil, kdybych teď souhlasil, že půjdu ke Gaarovi. Podle něj jsou totiž všichni takoví kluci uchyláci a psychopati. Já sám ani nevím, co si o tom mám myslet. Na jednu stranu bych s Gaarou rád šel... klidně i dnes, ale bratr by asi zešílel, kdyby se to dozvěděl. Jenže víme o tom jen já a Gaara, tak kdo by mu to potom říkal, že? Určitě se nic nestane, když už dnes budu chtít zjistit, co za překvapení si pro mě přichystal. Pochybuju, že tak milej kluk by mi chtěl ublížit, když k němu sám chovám náklonost.

,,Tak jo," řeknu po dlouhém odmlčení.

,,Vážně? Chceš ho vidět už dnes?" zeptá se mě překvapeně. Očividně jsem mu udělal radost.

,,Nevidím důvod, proč to zbytečně oddalovat," dodám jako vysvětlení.

Gaara se jen se spokojeným úsměvem začne zvedat z lavičky, abychom mohli vyrazit k němu domů.

Cesta není moc dlouhá, jen mě trochu štve, že míříme na úplně opačnou stranu od mého domova, pak to ve výsledku budu mít zpátky docela daleko. Budu muset vyrazit dřív, abych přišel včas. Nechci se hádat potom s Itachim o tom, v kolik se správně chodí domů a jak se o mě bál.

,,Prosím," řekne najednou Gaara a galantně mi podrží dveře. Ani jsem si nevšiml, že už jsme se zastavili.

Bydlí v docela zastrčeném domě jen pár kilometrů od smrkového lesa. Divím se, že se tady sám nebojí, širokodaleko totiž žádný jiný podobný dům není, zřejmě proto, že je to v trochu prudším kopci, to by se asi každému chodit každý den nechtělo.

,,Proč bydlíš tak daleko od lidí?" neudržím svou zvědavost.

,,Nemám rád, když mi někdo kouká do oken," odpoví mi okamžitě. ,,Posaď se zatím támhle v obýváku někam do křesla, hned přijdu s tím překvapením." Ukáže na otevřený prostor uprostřed domu. Pomalým krokem tam tedy vejdu a posadím se do nejbližšího křesla. Vážně mě zajímá, co za překvapení to bude. Holky i kluci už mi dávali různé věci od podprsenek až po kondomy a nikdy to moc příjemné nebylo, ale myslím, že Gaara se tak pubertálně chovat nebude. Přecijen bych řekl, že je o něco starší, možná bude ve stejném věku jako Itachi.

Z mých myšlenek mě vyruší až Gaarovy kroky, slyším, jak se pomalu blíží. Ve chvíli, kdy se na něj chci otočit mě ale chytí pevně pod krkem, zatím co k ústům a nosu mi tiskne bílý kapesník namočený v něčem s hodně silným odérem. Snažím se mu vymanit ze sevření, ale brzy se mi začíná točit hlava, a pak... nic. Rychle ztrácím vědomí.

Když se konečně začínám probírat, zjišťuju, že mám svázané ruce i nohy. Gaara sedí jen malý kousek vedle mě a naproti sobě má laptop. Vypadá to, že přes něj s někým komunikuje.

,,Proč?" zeptám se ho na jedinou prostou otázku, jakmile se trochu vzpamatuju z toho šoku. On se na mě ale ani nepodívá, hledí si jen klávesnice a monitoru, jako bych tu vůbec nebyl. ,,Proč?!" zopakuju svoji otázku o něco hlasitěji, třeba ani nepostřehl, že jsem už při vědomí.

,,Buď zticha," dostane se mi najednou trochu drsnější odpovědi, ale bez jakékoliv známky agrese. Pořád mluví klidně a vyrovnaně.

Zato já se už přestávám ovládat. ,,Tak mi odpověz!"

,,Mlč."

,,Tak odpověz!" zopakuju naštvaně svůj požadavek.

,,Ach jo..." Gaara se najednou začne zvedat, něco vytáhne z veliké dřevěné skříně naproti nám. Je to červený šátek. Přejde s ním ke mně a i přes moje protesty mi zaváže pusu. Pak mě s falešnou útěchou pohladí po tváři. ,,Uklidni se, nikdo ti nic nedělá... zatím," řekne ještě a vrátí se zpět k laptopu.

Ve mně se zatím vaří krev. Sráč jeden! Zanadávám si na něj v duchu, ale brzy se zase začnu uklidňovat. Možná by mi věnoval větší pozornost, kdyby naproti sobě neměl ten pitomej krám. Využiju tedy toho, že sedím na pohovce sotva dva metry od něj, nenápadně se přisunu a svázanýma nohama pouze v kotnících kopnu do stolu. Ten se zakymácí a než se stačí Gaara vzpamatovat, převrátí se na nás i s tím jeho laptopem, který letí okamžitě na zem. Na nic nečekám a bez milosti na něj dupnu. Vteřinu na to mi z Gaarovy strany přiletí pořádná facka. Nečekám to, takže spadnu na druhou stranu od něj, naštěstí ale na pohovku.

Pak jen řekne: ,,Nech toho, Sasuke, jen oddaluješ svůj odchod. Víš, kdyby to bylo na mně, tak ti nic neudělám. Jseš sladkej, ale každej se nějak musíme živit." Přejede mi hřbetem ruky po tváři. A mně pomalu dochází, že nemám před sebou uchyláka, ale někoho mnohem, mnohem, mnohem horšího. Není to z jeho hlavy, někdo si to u něj objednal. Ale kdo a proč by mi tohle dělal? Možná Itachi, aby mi ukázal, že cizím lidem se opravdu nemá věřit, ale myslím, že taková verze je trochu moc i na něj.

,,Bezva, nejde zapnout. Vidíš, co děláš?" zeptá se mě najednou ten pitomec pohoršeně. Nejspíš mluví o tom notebooku.

Mně se zatím podařilo si stáhnout zuby šátek.

,,Jestli mě budeš ignorovat, tak můžu pokračovat," odvětím mu stejně ledovým tónem, s jakým se mnou doposud mluvil. To jsem asi ale dělat neměl, protože v ten moment si mě za límec od košile přitáhne blíž k sobě, hluboce se mi podívá do očí a řekne: ,,Tady platí moje pravidla a jestli je nebudeš respektovat, tak se ti může něco stát."

,,Chípni," odvětím s úšklebkem a ještě dřív, než stačí cokoliv dalšího říct, mu plivnu do tváře. Hned na to cítím, jak mě odhazuje na pohovku pryč od sebe. Jen si utřel do rukávu obličej a zase se po mně sápe. Tentokrát ale sahá někam trochu jinam. Vyhrnuje mi košili a nehty mi zatne do nahé kůže na boku. Musím si stisknout mezi zuby jazyk, abych nevykřikl bolestí, takovou radost mu neudělám.

,,Poslouchej mě, Sasuke, pozorně. Já k smrti nesnáším neposlušný děti a mimoto mám rád roztomilý chlapečky, jako jsi ty. Doufám, že víš, co tím myslím. Být tebou, tak urychleně přestanu nebo neručím za to, v jakém duchu se ponese tvůj trest, ale věř, že já z toho budu mít hodně veliký požitek." Při těch jeho slovech mě zamrazí. Jen ho nervózně sleduju a čekám v naději, že odněkud vyskočí Itachi s aprílovým pokřikem. Jenže nic takového se neděje. Až po chvíli se Gaara začne stahovat, pak se ke mně znovu natáhne, palcem mi přejede po rtech a dál už se věnuje jen rozbitému notebooku.