Jinýma očima 6. kapitola (konec + doslov autorek + epilog) - Feeling your cold dead eyes, stealing the live of mine

Tak jsme se dostali k poslednímu dílu. Od teď se budu věnovat hlavně Pod svícnem.. na ostatní bohužel vůbec nechytám inspiraci. Ale abych vám vynahradila konec tohoto dílka, pracujeme na další povídce. Recenzi sem hodím snad brzo, chtěla bych vědět, jestli to bude vůbec někdo číst :D.

Ke konci chci snad říct jenom to, že psaní s Hizuki-chan jsem si fakt užila :) Dnešní díl je tak snad nejlepší ze všech dosud vydaných :'D Pro název jsem použila část z písničky Dance with the devil od Breaking Benjamin, jejich texty mě naprosto uhranuly *-*.

---

Netrvalo to ani vteřinu. Najednou cosi téměř neslyšně zašustilo ve křoví a vzduchem letěla kulka. Zasáhla šelmu do boku tak silně, že ji odhodila o několik kroků dozadu až narazila do stromu. Ozval se vítězoslavný smích a z lesního porostu vylezl muž. Měl krátce zastřižené světle fialové vlasy, chladné nevyzpytatelné oči a na rtech mu pohrával zlomyslný úšklebek. ,,Mám ho!" zakřičel a z křoví vyběhli další dva. Dívka s rudými vlasy se zasmála. ,,Měl si ho zabít, ty hovado."

Gepard vycenil zuby a rozzuřeněně zavrčel. Pokusil se vzepřít svoje pružné tělo na předních nohou a z hrudi se mu dralo tiché, hrozivé vrčení. Zadní nohy mu brněly, skoro je necítil... kulka mu musela poškodit, doufal že jenom krátkodobě, část páteře.

,,Ále, kočička se zlobí," promluvil třetí člen. Dlouhé hnědé vlasy měl na temeni stažené do ohonu. ,,Vypadá zajímavě. Možná se bude ještě hodit." Podal dívce síť, kterou měl dosud přehozenou přes rameno. ,,Na. Buď aspoň užitečná."

Odpovědí byl kopanec do holeně, když mu to z ruky vytrhla. ,,Polib si, kreténe," zavrčela a pár kroky došla k gepardovi. Nevšímala si hrozivého pohledu, který mohl směle konkurovat tomu jejímu.

,,Moc s nim nehejbej, Tayuyo. Musí přežít," připomněl světlovlasý. Nejspíš vůdce skupiny.

Itachi se stihl vymrštit do vzduchu, ačkoliv to strašně bolelo, ale ovládaly ho instinkty a pud sebezáchovy. Chňapnul po ženském kotníku a tesáky jí způsobil ošklivou a krvácející, ne však hlubokou, zato dost bolestivou ránu. Kvůli svému poranění pak ale ochromen bolestnou křečí spadl zase na zem a s hlavou na předních tlapách všem dál ukazoval svoje zuby, zašpiněné cizí krví. Pak se lehce zachvěl a v tu chvíli na zemi ležel vyšší štíhlý muž, tělo měl svalnaté, černé vlasy rozházené po obličeji s andělským výrazem, temnýma očima a jemnými pootevřenými rty. Na boku, teď už lidském, mu byl i v látce, kterou přes sebe měl přehozenou, vidět průstřel s krvácející ránou. Pomalu tam přesunul ruku a stiskl si rudý bok. Z pevně sevřených rtů mu i tak uniklo tiché bolestné a přemáhané zasténání.

Neslyšné našlapování tlapek na měkkou půdu. Měkká půda se úplně přizpůsobila běžícímu zvířeti. Nepohnulo se ani stéblo trávy, nezašuměl lístek stromu. Temný stín se bleskovou rychlostí míhal mezi stromy. Nezastavil se ani těsně před tou malou mýtinkou.

Z porostu vyskočila velká černá kočka. Ladným obloukem překonala vzdálenosti asi pěti metrů a zakousla se světlovlasému zezadu do krku, drápy pevně zaklesla do jeho oblečení. Oběť vykřikla a pokusila se ho shodit. ,,Co to zase je?!" Než stihl někdo zasáhnout, šelma se mu odrazila od ramen a dalším skokem se zakousla dívce do ruky, ve které měla síť. Z hrdla se mu dralo neustálé vrčení, oči se nebezpečně leskly. ,,Sundejte tu zasranou kočku!" křikla a odhodila ho na stranu. Ze zápěstí jí tekl pramínek krve, ale jinak byla v pořádku. Vzduchem letělo několik kulek, ale žádná z nich nezasáhla cíl. Dopadl na všechny čtyři a odrazil se od stromu, až ostré drápy odštíply pár třísek. Svou dráhu ukončil v obraném postoji před ležící postavou. Čerstvá krev tu byla cítit ještě víc. Jen díky ní a tomu výstřelu sem dokázal najít cestu. Nikdo nesměl vidět Itachiho takhle slabého. Všichni šmejdi za to chcípnou v pekle.

"Padej pryč…" zavrčel černovlasý slabě. Ačkoliv byl Sasuke plný síly, nesměl tu skončit jako on. Právě proto že ještě mohl žít. "Běž odtud! Ty máš ještě šanci, tak ani tak mě nezachráníš," šeptal naléhavě.

Místo odpovědi zavrčel o něco hlasitěji a ani se na něj nepodíval. Samozřejmě ho nebude poslouchat.

,,Takže se ukázal." Hnědovlasý udělal pár kroků a ušklíbl se. ,,Hmm… Tak Sasuke," pronesl zamyšleně a sledoval ho přivřenýma očima.

,,Přišel zachránit svýho kámoše." Tayuya pohrdavě pohodila hlavou na stranu. Plán vyšel dokonale.

,,Nechte těch blbostí a seberem ho. Už není moc času," přerušil je vůdce. Věděl, že by se takhle nikam nedostali.

,,Nemáš tady co rozhodovat. Ještě jednou a…" Ať chtěl říct cokoliv, přerušil ji Sasukeho útok. Drápy jí udělal na tváři krvavý šrám a vyhnul se dalšímu výstřelu. Dívka však nebyla tak bezmocná. Chytila ho za ocas a strhla k zemi. Když se jí zakousl do ruky, odkudsi vytáhla inkejci a zabodla mu to do krku. Kočka se napjala a bolestně zakňučela, podařilo se jí i vyklouznout. Viděl podivně rozmazaně. Jako by mu tělem proudila krev mnohem rychleji. Vyskočil a vzdálil se od útočníků.

"Sasuke!" zavolal na něj Itachi, kterému se mezitím podařilo vytáhnout se do sedu. Zády se opíral o zvrásněnou šedou kůru a tisknul si poraněný bok. Mezi prsty mu protékaly tenké potůčky krve.

"Sakra nechte ho…" Věděl, že je to zbytečné ale nebyl schopen jenom nečinně přihlížet. Nic nedokázal pochopit.

,,Ticho!" Hnědovlasý po něm hodil nůž, který se však zabodl do kůry stromu vedle něj.

,,Svině otravná!" Tayuya hodila po kočce síť. Normálně by se tomu Sasuke dokázal bez nejmenších problémů vyhnout, ale v tu chvíli ho tělo prostě neposlouchalo. Skočil tak nešikovně, že se zapletl do sítě. Ta však nebyla obyčejná. Hned jak se ho dotkla, projelo hustě spletěnými vlákny několik elektrických výbojů. Kočka bezmocně zavyla. Ve vzduchu se vznášel pach spáleniny.

,,Vemte ho a toho druhýho zabte," štěkl světlovlasý, jmenoval se Sakon.

Itachi se párkrát zhluboka nadechl. Ne, to nemůže být pravda… Jeho uvažování bylo obdivuhodně rychlé… byl částečně génius. Rychle seskupil fakta. Je zraněný, hrozí mu smrt, Sasuke je buď mrtvý, nebo živý, snad, ale teď je určitě mimo. Pak našel možnosti. Zůstat na místě - závěr: zabijí ho a už to nikomu nepomůže. Prosit je - závěr: nepředstavitelné pro jeho ego a stejně je malá šance, že by ho poslouchali. Zaútočit na ně - závěr: Je rychlý, ale ne dost hloupý na to, aby věděl, že na boj s nimi nemá. Poslední řešení se tedy nabízí jasně - utéct. Závěr - pokud je Sasuke živý, může načerpat síly a zachránit ho. Pokud mrtvý, počká si a pomstí ho. Tohle řešení se jako jediné slučovalo příznivě se všemi možnými kombinacemi faktů. Tohle všechno si uvědomil v několika setinách sekundy. A musí i kdyby ho to bolelo sebevíc. Zvedl se na nohy, těžce oddechoval, zvedl pohled od země, na kterou dopadaly rudé kapky krve na trojici únosců. Nesmí teď zemřít… kvůli Sasukemu. Nadechl se a v tu ránu na zem na všechny čtyři dopadla tiše velká šelma. Zaryl drápy do země a vycenil zuby. Pak se s neuvěřitelnou rychlostí otočil a jedním skokem směrem ke stromu na něj naběhl, zatnul do něj černé ostré drápy a vyšplhal do třímetrové výšky na větev. Rozhlédl se kolem sebe aby zkontroloval terén a vyměřil vzdálenosti mezi ostatními větvemi a ignoroval příšernou bolest zadních nohou a boku. Bude muset skákat.

,,Nech to bejt. Už jsme stejně do hry moc zasáhli." Rudovlasá lhostejně mávla rukou směrem, kterým zmizel a do ruky popadla síť se zmítající se kočkou. Zuby výhružně vyceněné, i když ho rychle opouštěly smysly. Věděl, že nemohl nic jiného dělat. Utéct bylo jediné řešení. Přesto mu ale tenhle podraz nikdy nezapomene. Jeho poslední myšlenka byla vzpomínka na jeho hlas, jak mu tiše šeptal do ucha a hebké rty na svých. Pak se Sasuke poddal té temnotě.

Itachi doběhl do tábora a tam se zhroutil na zem. Ihned se k němu nahrnuli Naruto a Sasori.

"Co se vám to proboha stalo?!" Černovlasý začínal kvůli ztrátě krve omdlívat.

"S… Sasuke… unesli… ho…." zasténal tiše.

"Ježišikriste… kdo? Kdo ho unesl?!"

Už nedokázal odpovědět. Suché, odkrvené, ztuhlé rty vypověděly poslušnost. Chytil se za hlavu a tvář mu zbarvila vlastní krev na ruce.

Až teď si Naruto všiml rány. "Sasori…!"

"Proboha… musíme to zastavit!" Pak už byla jenom tma… tma beznaděje. Omdlíval s tím, že MUSÍ přežít. Zachrání ho… nebo pomstí. Musí.

***

Slyšel šum hlasů. Někam ho nesli… Ale nedokázal říct kam. Možná by se měl probudit, ale nemohl se ani pohnout. Byl zavřený ve vlastním temném světě. Ta ulita mu pomáhala uniknout vší té bolesti, která se jako infekce šířila tělem. Byla tak uklidňující… Další důvod, proč se neprobouzet.

Kolik uběhlo času? Namáhavě otevřel oči. Nic, pořád tma. Ale teď tu byla změna. Ležel na zemi a podle prvního dojmu ne zrovna čisté, spíš naopak. Vlhko, chlad a pach zatuchliny a plísně. Zatnul nehty do spár mezi kameny. Podle zesílených smyslů byl ve své zvířecí podobě. I kdyby to nechtěl, neměl zrovna náladu se vůbec nějak hýbat.

,,Takže jsi naživu," ozvalo se odněkud ze strany. Musely tam být otevřené dveře, cítil čerstvý vzduch. I když si vůbec nevšiml, kdy se otevřely. Nenamáhal se ani s odpovědí. Slyšel kroky. Blížily se. Pak se mu v zorném poli objevil chlapec přibližně stejného věku jako on sám, možná o něco starší. Měl šedé vlasy a za brýlemi se skrývali vypočítavé tmavé oči. Už od pohledu bylo poznat, že je to někdo vysoce postavený ve zdejší podivné hiearchii. Klekl si k němu a soustředěně si ho prohlížel. ,,Sasuke…"

Trhl sebou a vycenil zuby. Proč ho znali lidi, které vůbec neznal? Natáhl tlapu a máchl po něm ostrými drápy. Samozřejmě minul.

,,Droga bude ještě nějakou dobu působit, tak nedělej hlouposti. Jo a ještě něco: neproměníš se, dokud ti to nedovolíme." Vstal a vrátil se ke dveřím. ,,Za chvíli můžeme začít s pokusy," oznámil někomu venku a jediný únikový východ z místnosti se uzavřel.

Pokusy? Co to mělo.. Tak teď už nechápal vůbec nic. Proč ho zajali? Jestli za tím stojí ten, kdo je uvěznil na tomhle místě… Bylo to více než pravděpodobné. Pokusil se vstát. Povedlo se. Udělal však jediný krok a něco jím trhlo zpátky ke zdi. Řetěz. Kolem krku měl obojek. Kdyby byl člověk, musel by si sprostě ulevit. Tohle byla vážně otrava. Vzdorovitě zavrčel a znovu udělal krok. Tentokrát se však stalo něco jiného. Tělem mu projel další elektrický výboj a on se v bezvědomí sesunul k zemi.

***

V houstnoucí tmě, ke které přispíval i skalní převis, pod kterým se skrývali, se dali rozpoznat tři postavy. Před jeskyní plápolal oheň, aby odradil noční šelmy potulující se nebezpečně blízko nich, zlákané pachem čerstvé krve. Nocí se tiše rozléhal šepot dvou mužů.

"Zase mu prosákly obvazy… musíme je vyměnit…"

"To není možný, pořád krvácí, musíme to zastavit! Prostě musíme!" naléhal tlumeně jeden z nich. Itachi ležel, s hlavou opřenou o kamennou stěnu a byl přikryt listy banánovníků a jiných palem. Kolem těla měl ovázaný pruh látky z Konanina obleku. Ale i přes látku neustále prosakovala čerstvá krev, průstřel byl nešťastně umístěný a kulka zela ještě pořád někde v ráně. Brzy budou muset použít své vlastní šatstvo. Tlakové obvazy nefungovaly, z rány neustále unikal život v podobě drobných rudých pramínků. Měl bledou tvář bez krve, průsvitnou jako list papíru. Kovově lesklé oči byly teď zavřené a skryté pod hustým závojem řas. Vyschlé popraskané rty měl pootevřené a jen ztěží se přiložením dlaně k nim dalo poznat, že slaboučce dýchá. Černé vlasy měl jako svatozář rozházené po obličeji, z konečků prstů se mu vytrácelo teplo, jeho tělem třásla zimnice.

"Je na tom zle, Naru…"

"Řekni mi něco co ještě nevím…" zavrčel po něm blonďák, vzápětí se omlouval. "Promiň, já… jsem zoufalej… z toho všecho… nemůžeme dělat nic, zatím co jemu se jenom přitěžuje…"

"Naruto, my ale musíme něco vymyslet. Ztrácíme ho…"

Těžko říct, jestli ho probral nějaký hluk nebo ostré světlo, které mu svítilo přímo do očí. Chtěl si je zakrýt, ale zjistil, že nemůže pohnout ani rukou ani ničím jiným. Trhnul sebou a něco se mu zarylo do zápěstí ještě pevněji. Podíval se tím směrem. Něco mezi řemínky a pouty. Ocelové řemínky, hmm… A navíc ležel na něčem ne zrovna pohodlném. Možná stůl. Ale copak dřevo studí? A do háje… Všiml si, že na sobě nemá tuniku. A je v lidské podobě, i když si nepamatoval, že by se předtím přeměňoval. Co to s ním jako chtějí dělat? No, možná by měl být rád za kalhoty. To by totiž znamenalo něco horšího. Skoro měl chuť se tomu zasmát.

,,Další dávku?"

,,Ne. Zatím má dost." Tenhle hlas ještě neslyšel. Kdyby ho měl Sasuke k něčemu přirovnat, bylo by to k tisícům hadů, plazících se po zdechlině. I kdyby měl hlad, nejspíš by ho právě teď přešel.

Pár vteřin mu trvalo, než se rozkoukal po místnosti a přivykl tomu bílému světlu na stropě. Neviděl barvu zdí, ani stropu. Všude byla tma a stíny, jelikož to jediné světlo nemohlo ani zdaleka osvítit celou místnost. Byla poměrně velká. Ale to ho ani moc nezajímalo. Hlavní bylo množství baněk, zkumavek a hadiček na několika stolech. Tekutiny v nich byly nejrůznějších barev, od odporně žluté, přes plesnivě zelenou až po temně rudou a černou. Slyšel taky jakési neurčité zvuky jako syčení, pípání a bublání. Podle tichého pištění tu asi byly i klece s pokusnými zvířaty. Super.

,,Co chcete, šmejdi?" Otočil hlavu na stranu, kde prve slyšel ty dva hlasy. Byl tam ten kluk, který k němu přišel a ještě někdo. Ve tmě rozeznal jen šikmé žluté oči a nepřirozeně bílou pleť. Jako had.

,,To tě nemusí zajímat. Jsi jen pokusný objekt," odvětil šedovlasý a přistoupil k němu. V jeho pohledu bylo vidět něco jiného než jen zájem. Dychtivost, šílenství a naprostá oddanost své práci. Vážně, to tady není aspoň někdo normální?

,,Začneme, Kabuto." Z druhé strany ke stolu přistoupil i druhý. Ve žlutých očích se zlověstně zablesklo.

,,Jistě, Orochimaru-sama." Nevšímal si prostesných nadávek oběti. Nemohl utéct. Vzal do ruky jednu injekci, v níž byla hustá žlutá tekutina a jehlu o velikosti několika centimetrů mu zabodl do žíly.

Zadržel jakýkoliv projev bolesti., takovou radost jim neudělá. Proč… Proč tu je? Žil si svůj celkem normální život, pak se probudil na zemi s kocovinou a nakonec se ocitl v pralese mezi lidmi, co jsou napůl zvířata. Pak si dá rande s gepardem, dokonce ho i zachrání a nakonec, jako zlatý hřeb večera, se stane pokusným morčetem pro šílence, co tohle všechn způsobili.

,,Víš, že jako jediný jsi v sobě měl zvířecí geny už od narození?" pronesl Kabuto tónem, jako by se bavil o počasí. ,,Stačilo je jen upravit do jediné podoby. Jsi unikát, Sasuke."

,,No nekecej," zavrčel odpověď. Dobrá zpráva byla, že se mu nestmívalo před očima. Takže to znamená, že si s ním chtějí ještě pohrát. Vážně dobrá zpráva.

***

Ráno do jeskyně vniklo pár prvních slunečních paprsků, kterým se podařilo dostat skrz hustou spleť listoví v korunách roztodivných stromů.
"Vypadá ještě hůř než včera, Sasori…" pronesl s obavami blondýn a nadzvedl Itachimu hlavu.
"Pujč mi nějakej kus látky a namoč ho do vody." Když tak červenovlasý učinil, otřel mu Naruto vyprahlé rty. "Myslíš, že se z toho dostane?"

Blonďák neodpovídal.
"Naruto!"

Otočil se a upřel na něj svůj ledově modrý pohled. "Nevím." Pak černovlasému opatrně odhrnul látku. Pod ní se objevila ošklivě zanícená krvavá rána. "Dostala se mu do toho infekce, Sasori." Mluvil tiše, jako by ho snad nemocný mohl slyšet.
"Nepřijde ti, že tahle džungle si pomalu ale jistě vybírá svoji daň za to, že tu jíme, pijeme, spíme… žijeme?" Muž se na Naruta chvíli mlčky díval. Pak zakroutil hlavou.
"Už začínáš cvokařet. Uklidni se. Všechno je možné, zachráníme i jeho! Věř mi." Sasori Itachiho znal ještě před tím, než se dostali sem. Byli to přátelé už od malička.

Nový východ slunce oběma vlil další energii a hřejivou naději do žil. Znovu se rozhodli bojovat. K polední se jim dokonce na rozpáleném kameni podařilo udělat nějaký vývar z léčivých lesních bylinek, neustále Itachimu obkládali ránu studenými vlhkými obklady jak z látky, tak z rozdrcených listů rostlin. Asi k třetí hodině odpoledne otevřel Uchiha oči. Skelným pohledem přejel po jeskyni. Byla tu přiměřená teplota, kterou Sasori a Naruto dosáhli pomocí slunce, vlhkých obkladů, listových zástěn a ohně. "S..sasu…ke…"

Hned k němu přiskočil Naruto. "Itachi, jsem tak rád, už jsme se báli že se neprobereš a…"
"K..kde je Sa…su…" Zadýchával se a nedokázal pořádně artikulovat. Bezkrvé rty nebyly schopny vytvarovat pořádně jeho jméno.

Naruto se kousl do rtu. "No, víš, Sasukeho unes…" V tu chvíli ho za rukáv strhl Sasori.
"Hej! Co si myslíš že kurva děláš, ty…!" vykřikl rozhořčeně. Sasori si přiložil prst ke rtům a naznačil, aby se ztišil.
"Nehmatej na mě," sykl po něm Naruto tiše. Sasori ho ale chytil za loket a odtáhl před jeskyni.
"Uklidni se."
"Co je ti do mě sakra?!"
"Tak hele… připust si to. Viděls jak Itachi vypadá? Viděls to?! Ať děláme co děláme, jeho stav se jenom zhoršuje! Namlouvej si co chceš ale je to horší a horší! Já vidím realitu! A ta je jednoduchá." Přerušil se, aby se nadechl, v očích se mu zvláštně zalesklo. "On umírá. Chápeš to? A nic ho nezachrání! A co můžeme my? NIC. Dívat se na to! Nic nemůžeme dělat. Já… já ho mám rád, Naruto, ty ho neznáš ale on je ten nejobětavější člověk, kterého jsem kdy poznal. A teď tu leží… bezmocně… s tisícem slov, co nikomu už nikdy neřekne, s tisícem pocitů, které už nikdo nikdy nepozná, se vzpomínkami, se kterými se už nepodělí…" Sasori odvrátil od blondýna tvář. Jemu, hrdému muži a gentlemanovi… se po tváři skutálela slza. "Nech mě… tam jít. Buď jenom vedle mě a NIC neříkej, prosím…" A vrátil se k Itachimu dovnitř. Tmavovlásek sotva udržel víčka otevřená.
"Kde… je …S.." Znovu opakoval ta slova, pořád dokola. Sasori si k němu sednul a podepřel mu hlavu.
"Slíbils mi…. Že..že mě nikdy neo… neopusť… íš…" Slova mu plynula z úst trhaně a slabě. "Kde.." Sasori ho zarazil. "Ššššt, klid. Sasuke se šel projít, protože jsi o sobě nevěděl. Neboj se, myslí na tebe. Je kousek odtud, jenom chtěl na vzduch. Zatím…" Ztěžka polkl. "Zatím si lehni a odpočiň si… vyspi se, on tu bude brzy, já tě sám probudím, až sem přijde, ano..?" Ten tón u něj ještě nikdy Naruto neslyšel. Červenovlásek mluvil chlácholivě, jemně s něžnou opatrností, jako by hovořil s dítětem. Oba chlapci pozorovali pologeparda, jak je ještě přejel pohledem. Ne… nebyl to pologepard. Zakázal si takhle Sasori uvažovat. Byl to člověk… člověk jako všichni ostatní. Jenom… neměl štěstí. Itachi se zlehka usmál, dostal naději. Pak pomalu zavřel temně modré oči. Naposledy.

Doslov autorek
Naruto byl později bodnut jedovatým hmyzem a kvůli oslabené imunitě následkem toho o dva měsíce potom zemřel.
Sasori se za půl roku živoření chtě nechtě docela synchronizoval se svým zvířecím tělem pavouka a tak se mu výrazně snížily naděje na budoucnost.
Orochimaru si jména všech mrtvých dětí zapsal jen jako pouhý výsledek pokusu a dál už se o tom nezmiňoval.

Rodiny po svých dětech pátraly, ale policie nikde nenašla jedinou stopu.
Sasuke byl nucen uzavřít s Orochimarem později dohodu, že výměnou za informaci, co se stalo s Gepardem - Itachim a za to, že šílený vědec zastaví jeho synchronizaci s kočkou, bude Orochimarovou pravou rukou do konce svého života.
Itachi už neřekl Sasukemu, že ho tehdy nezradil a na jeho cestě za jeho osvobozením, v horším případě pomstou, ho zastavila smrt.
Sasuke a Itachi už se nikdy nesetkali.

EPILOG

Tma se pomalu stahovala nad ztichlými lesy. V korunách stromů se sbíhaly chuchvalce mlhy, jenž tvořila vysoká vlhkost. Z každé nejmenší kapky na stéblu trávy, každého výdechu zvířete ve stínech stoupal studený vzduch vzhůru k nebi. Občas někde něco zašustilo, jak se drobný hlodavec či ještěrka běželi schovat do svého úkrytu před predátorem. I v tuto dobu žil les svým vlastním životem, nenápadným a přesto v něm tepalo.

Uprostřed té zeleně se nad stromy tyčila skála. Převis sahal několik desítek metrů vysoko nad zem. Šedý kámen tvořil s tmavými barvami kolem podivnou symbiózu. A na okraji skaliska stála osamělá postava. Šelma s lesklou černou srstí a očima stejné barvy. V těch očích však cosi chybělo. Jiskra života. Byly mrtvé a přesto plné nekonečného a hlubokého smutku. Drápy zatínal hluboko do kamene, až v něm zanechával mělké rýhy. Hruď se mu vzdouvala s každým nádechem i výdechem, téměř neslyšným. Neustále očima těkal mezi stromy, jako by cosi hledal. Někoho.

Stále slyšel jeho hlas, vnímal teplo jeho těla a ruce, které se ho opatrně a přesto vášnivě dotýkaly. Byl tak blízko, viděl ho před sebou. Stačil by jediný krok, aby se znovu setkali. Tolik toho chtěl říct… Přesto ale ta jediná věta zůstane navždy tajemstvím. Nikdy už ho neuvidí.

Šelma zaklonila hlavu a zavřela oči. Z pod koutků mu začaly vytékat drobné křišťálové stružky slz. Vpíjely se do černé srsti nebo do země. Kočky nemohly plakat, ale on jí nebyl. Byl člověkem, měl pocity. Chvěl se, jakoby zimou. A to bylo právě ono. Necítil už nic jiného než chlad a tu ostrou bolest v hrudi. Zatnul drápy hlouběji do skály. Pak šelma vydala táhlý pronikavý zvuk. Bylo to něco mezi vytím v osamění a skučením zraněného zvířete. V tom jediném neustále se zvyšujícím a pak opět klesajícím tónu nechal zaznít všechny své pocity. Smutek nad ztrátou, bolest, vztek a ta děsivá prázdnota, která zžírala jeho mysl po kouskách. Volal jeho jméno, tesklivě srdceryvně. Hlas poutníka se nesl tichou nocí, od temných koutů pod majestátnými velikány v samém srdci lesa až po nejvyšší koruny, ztrácející se v nebesích. A právě tam teď asi byl. Anděl, seslaný na zem. Na začátku si to sám neuvědomoval. Stačil první okamžik, kdy směl pohlédnout do jeho očí. Pak úsměv, první dotek… Jedinkrát se sblížili úplně. Stali se jednou bytostí, daleko nad obyčejnou pozemskou úrovní. Nevěděl co má, dokud to neztratil. Nikdy. Už nikdy. To slovo bylo tak osudové… Kdyby tak tehdy věděl, že ho vidí naposledy. Řekl by mu úplně všechno… Pamatoval si jen, jak jeho stín mizel mezi stromy. Dlouho si myslel, že ho zradil a nechal napospas zvráceným pokusům toho vědce. Nenáviděl ho, nebo si to aspoň myslel. Ta příšerná bolest, když se nenávist mísila s dalším mnohem silnějším citem. Pravda ale byla jiná. Když to zjisil, v záchvatu šílenství zabil ty lidi, co ho prve unesli. Ale na zmírnění bolesti to nestačilo ani zdaleka. Pamatoval si, když se mezi kalužemi krve sesunul na kolena a poddával se tomu. Část jeho samotného zemřela, nenávratně.

Slzy se znovu a znovu vpíjely do kamene jako poslední vzpomínka na city, které nikdy nezmizí. Ani za věčnost, kdy už dávno nebude žít. Sám les nikdy nezapomene příběh, který spojil dvě srdce do jednoho. Bude si šeptat ta slova, která sice nikdy neřekli nahlas, ale přeci to věděli. Hlína nasákla jejich krví a ta tak navždy bude její součástí.

Hvězdy postupně zhasly a obzor se začal barvit do zlata a milionů odstínů oranžové, žluté a narůžovělé. Společně s východem slunce, zrozením nového dne, však s poslední slzou zanikl i tón smuteční písně.

Pro ty, koho z vás tenhle konec nějakým způsobem nepotěšil, mám schovanou ještě alternativní verzi: happyend. Je jen na vás, jestli ji sem dám. Což znamená, že tu chci vidět co nejvíc komentů (jsem svině, ale tak nějakou zpětnou vazbu na to musim mít :D ).