Jinýma očima 5. kapitola - Until you won't moan my name

Snad se tu najde někdo, kdo to ještě čte. Dnešní díl si užijte, protože obsahuje tak dlouho očekávané YAOI :3. A příště vás čeká poslední díl ;).

---

Ráno už nebylo tak nesnesitelně studené, ale déšť, který smáčel už tak navlhlou tropickou půdu. Pein a Sasori se o něčem živě dohadovali, zatímco Itachi znuděně naslouhal lamentování Hidana, co všechno s sebou přináší bídný život polokoně.

Černá kočka se líně protáhla a zívla. Vypadalo to na další nudný den a ten déšť bude dost stěžovat pohyb i otupovat smysly. Měl rád vodu, ale takhle ne.

Ladně seskočil na zem a rozhlédl se. Nikdo je nesledoval, to bylo dobře. Tiše došel až k Itachimu a na dlouho na něj upřel svoje tmavé oči, jako by chtěl něco říct. Pak se mu jen krátce otřel o nohu a zmizel v křoví za domem.

Hidan si kočky, na rozdíl od geparda ani nevšiml. Oba muži stáli u stromů - jeden mluvil a druhý jenom poslouchal, sem tam prohodil pár slov.

,,Takže ty si myslíš že ten genetický materiál byl spíš z chlaďase?" O tom by napovídala Hidanova svalnatá hruď a neuvěřitelná síla.

,,Hm. Jo a… tyvole, vždycky sem trávu jenom hulil, nikdy se mi ani nezdálo o tom, že jí budu žrát." Černovlásek se musel zasmát. Hidan měl zkrátka pořád neskutečné hlášky.

Tentokrát neběžel, neměl k tomu důvod. A ani nepronásledoval kořist. Prostě jen rychle šel a pozorně naslouchal okolním zvukům. Všechno vypadalo tak klidně... Příjemně zelená, vzduch vonící po dešti a spousta jiných vjemů. V tu chvíli ale tohle místo nenáviděl.

Po chvíli usoudil, že lepší by bylo pokračovat v lidské podobě. Ale... Prudce zastavil. Nešlo to. Co se to sakra..? Myslí mu na okanžik proplul nespočet pocitů, nebo spíše zvířecích potřeb. Hlad, vztek, hravost... Vzápětí to ale ustalo a na místě šelmy stál černovlasý chlapec. Mělo to snad něco znamenat? Ne, to určitě ne. Vyskákal po kamenech na větší skálu hned před sebou. Byla tak vysoká, že viděl i nad stromy. Ty se jako zelená přikrývka táhly do nekonečna. Jen v dálce zahlédl zvlněnou krajinu hor. Zvláštní pohled. Jako by to něco znamenalo, ale pořád mu unikalo, co. Třeba to časem přejde. Snad.

Brzy se všichni vydali podél řeky. Vlhko kolem začalo být nesnesitelné a pět lidí začalo brzy obtěžovat velké množství hmyzu. Znenadání se ozval hukot... pomalu se blížil. Itachi a Sasuke zpozorněli.

,,Nejspíš.. bychom se měli schovat."

Ale kde? Nikde kolem nebylo nic než stromy a keře. A to nebyl zrovna přijatelný úkryt. Navíc co to bylo za zvuk? Poslední dobou bylo nějak moc otázek, na které bohužel hned nedostal odpověď. Pokud vůbec někdy. Ale nic nevyslovil nahlas, jen dál ostražitě poslouchal.

Pak se odněkud znenadání vynořilo obrovské hejno vos, které se táhlo snad pět metrů do dálky. Pokud by agresivní tropické vosy štíply, usmrtí člověka během několika pouhopouhých sekund. Ale nebylo kam se schovat... pod zem se tak rychle nedostanou, ve vodě je strhne proud, na stromech úkryt hledat nelze.

Trhnul sebou a úplně zastavil. Nesnášel hmyz už předtím, než se sem dostal. Věděl, že drápy mu tentokrát nepomůžou. A utíkat nemá smysl. Ohlédl se proto na Itachiho, jako by očekával nějaký skvěle promyšlený plán. ,,Takže, co náš vůdce velí teď?"

Ten ale vypadal docela bezradně. ,,Jedině ta voda... snad...."

V tu chvíli se najednou blížící se hejno zastavilo, jako mávnutím kouzelného proutku. Jakoby narazilo do neviditelné zdi... pak spadli na zem, kde se váleli a bzučeli, ale ne a ne vzlétnout. Když se všichni zmateně otočili, stál Sasori na místě a směrem k vosám držel zvednuté ruce s nataženými prsty. Pavouk.

,,No doprdele..." Hidan si to prostě neodpustil.

,,Sasori, jaks..." Itachi vypadal zmateně. Zrzek jen pokrčil rameny.

,,Nevim... nikdy sem to nezkoušel. Až teď."

Nepřítomně pozoroval jednotlivá stříbřitá vlákna, v nichž se matně odráželo světlo. Něco mu to připomnělo... Jenže si prostě nemohl na nic vzpomenout. Jako by měl v hlavě nějakou bariéru, která by bránila dosáhnout až do těch nejzazších koutů. Vždyť je to jenom hmyz. Tady umírali lidi. Tak proč nad tím pořád přemýšlel? ,,Pokračujeme," oznámil relativně lhostejně a vykročil na cestu.

Hidan se začal okamžitě zajímat o vlákýnka, Itachi Sasukeho dokrokoval a sladil s ním rychlost. Naruto stál opodál a ze všeho byl trochu vyjevený. Itachi si ho ale nevšímal.

,,Děje se něco?" Byli kousek před ostatními, takže je nikdo neslyšel.

,,Možná... Jenom nevim, co." Tón jeho hlasu se trochu změnil, lehký nádech zoufalství teď byl mnohem znatelnější. A k tomu ty problémy s proměnou... Nikomu o tom neříkal a nehodlal na tom nic měnit. Zatím.

,,Hm." Otočil se, protože mu Hidan poklepal na rameno.

,,Itachi, je tam říčka mělčí... dá se přebrodit..."

,,Myslíš že se to dá? Neni to nebezpečný...?"

,,Je to nutný, tady se k tomu kopci nedostanem, pak se řeka stáčí na opačnou stranu a rozvodňuje, tam už nikdo z nás nepřejde"

,,Tak... dobře." Přiblížili se k řece. Voda tu tekla pomalu, byla zčeřená bahnem ze dna a řasami na hladině. Ale proud tu zřejmě nebyl tak silný.

Kriticky si prohlížel vodu před sebou. Přešel ke kraji a opatrně do ní namočil nohu. Byla studená. Postoupil dál, až měl hladinu po kolena.

Všichni byli zticha a slyšet mimo zvuky pralesa bylo jen tlumené šplouchání. Pak se najednou hladina zčeřila a do uší jim zaznělo něco mezi výkřikem a zaklením… zelené, šupinaté tělo se začalo otáčet a strhlo světlovlasého do zčeřeného bahna. Itachi se za ním pohotově vrhl a zadržel ho za ruku, krokodýl ve svých čelistech rozdrtil chlapcovu nohu. Ale Hidan nekřičel, jenom zatnul zuby a křečovitě, bolestí podbarveným způsobem zkřivil rty do úšklebku.

,,Itachi… zase sem to posral, co?" zasmál se sám sobě, pak zmizel pod hladinou. Všichni se instinktivně dostali co nejrychleji z nebezpečných vod, pak se teprve vydali zachraňovat Hidana. Volali, ale vlny pomalu mizely a kruhy se zmenšovaly, do hnědozelené se vmísila odporně rudá… Itachi klesl na kolena na břeh a dlaní si zakryl ústa. Naruto ani Sasori se nepohnuli. Stáli a hleděli na ně. Itachi na dlouhou dobu zavřel oči a skoro nedýchal. Jen dobrý pozorovatel jeho tváře by si všiml menšího rozdílu a jevu, který lze u muže jako byl on, vidět jen párkrát za život. Zpod zavřených víček se mu mezi řasami proplétaly dva stříbrné potůčky… slz.

Sasuke se celou dobu víceméně nepohnul, jen neurčitě pozoroval karmínově rudou hladinu. To přiláká další dravce. Po dlouhé chvíli váhavě uhnul pohledem na stranu a pomalu přešel k Itachimu. Vypadal tak... Pocítil příval pocitů, dosud úplně neznámých. Potlačil je dřív, než si jich stihl pořádně všimnout. Zlehka mu položil ruku na rameno. ,,Musíme dál. Dokud je klid."

,,Ne. Teď ne." To bylo jediné co řekl. Chtěl něco vymyslet, chtěl to tu zvěčnit. Ti čtyři lidé se tam zdrželi... a poháněni nadlidskou silou vytvořily něco ohromného... i přes hrozící nebezpečí se dali do práce a řeku v místě přehradili. Menší tok odvedli vedle a tak se v místě nehody vytvořilo jezírko s klidnou hladinou. Až po tom se vydali najít další místo ke spaní. Cestou moc nemluvili. Asi po půlhodině promluvil Sasori: ,,Když jsme se rozdělili... kde je Pein a Deidara?"

Teprve teď si uvědomil, že už delší dobu necítil jejich pach. Naposledy včera, ale přes noc to nějak...zmizelo. Jen těžko mohl říct, jestli to měla na svědomí vzdálenost nebo něco horšího. Sázel by spíš na druhou možnost. Hned vyslovil svoje myšlenky nahlas.

Itachi sebou trhl, jako by se ho někdo dotkl žhavým drátem. ,,Já.. neměli sme se rozdělělovat...!"

,,No tak klid.. nemusí jim nic být, jsme prostě daleko..."

,,Jestli se teď rozdělíme, abysme je šli hledat, bude to horší." Sasuke si v té chvíli uvědomil, že nápad rozdělit se, byl vlastně jeho.

Nikdo nic neříkal, ale mlčení znamená souhlas, ne…? Šli asi ještě půl kilometru, když se začalo smrákat. Sasori se rozhodl zajít pro dřevo, ale z rozdělování už měli strach, takže na půli cesty postavili Naruta, který když zakřičel, slyšel ho ještě Itachi se Sasukem, ale i Sasori na druhé straně. Vlastně to byl takový řetězec. Itachi si někam odběhl a hodnou chvíli se nevracel… až pak najednou… ,,Sasuke…" Uslyšel jak tiše a z části vystrašeně vyslovil jeho jméno. Takový tón od něj ještě nezaslechl… Černovlasý se opíral rukou o kůru velkého stromu, hlavu měl svěšenou, do obličeje mu nebylo vidět. Ale byl v lidské podobě a působil… ustrašeně… a pak si toho všiml. Kolem jeho nohy se ovíjel dlouhý, štíhlý, pískový, jemně černě vzorovaný… ocas! Oni se vážně postupně…

"Pomalu… přestáváme být lidmi…" zašeptal tiše.

,,Vím." Přikývl. ,,Bude lepší se neproměňovat moc často." Sice pochyboval, že to pomůže, ale aspoň něco. Vlastně by to nebylo nic špatného, až na... Mysl zvířete byla něco úplně jiného než lidská. Zmizela by jejich osobnost a pak zůstala jen ta primitivní část, kterou nezajímalo nic jiného než jídlo. Pokud se dřív nezabijou navzájem.

,,Ale… my tak už zůstaneme… nikdy už nebudeme lidmi…" Stál strnule, vědomí že ztratíte sám sebe bylo těžší než cokoliv co by se dalo snést.

Přešel k němu a zvedl si jeho tvář za bradu k sobě. ,,Dokud se to nestane, je lepší na to prostě nemyslet a vychutnat si každou chvíli." Z jeho hlasu byla slyšet jistota a odhodlání se nikdy nevzdát.

Uhnul hlavou a zahleděl se do neznáma. Pak jen přikývl a odešel. Potřeboval si vyčistit hlavu… Blížili se k vyšším horám, takže tu našel opodál veliký vodopád. Napadlo ho, že od doby, kdy byl zraněn se nemyl, hlavně tady to nebylo nikdy možné, pokud jste si nechtěli dát rande s nilským krokodýlem.

Samozřejmě se vydal za ním. Tehdy mu něco slíbil a jelikož sázku vyhrál, hodlal toho patřičně využít. V lidské podobě pokračoval podél stromů až k malému údolí. Hory se tu prudce svažovaly dolů, ze skalní stěny s hukotem stékal vodopád. Pod ním bylo klidné průzračné jezírko, takže bylo vidět až na písčité dno.

Ukryl se ve stínu jednoho kmenu. Cítil ten pach, teď mnohem intenzivnější než předtím, když... Vzpomněl si na tu chvilku. Dosud jasně vnímal jeho horký dech na krku, měkké hebké rty na svých a to, jak se k němu tiskl. Kovová, ale přesto sladká příchuť krve, která mu kanula po krku.

Uvědomil si, že se mu znatelně zrychlil dech a do tváří mu stoupla horkost. Musí se uklidnit... Přesto ale neodolal a znovu se podíval k jezírku. V tu chvíli úplně ztuhnul.

Tmavovlasému se z ramen svezla krví a bahnem potřísněná šedá róba a jako list se snesla na vodní hladinu. On byl… úžasný. Pod proudem ledového stříbropěnného proudu drobných kapek vynikla mléčně bílá, bezchybná pokožka. Stál k němu otočen zády, na něž mu dopadaly dlouhé prameny černých pramenů barvy noční oblohy, kdy hvězdy tu představovala voda, rozstřikující se v tisícero maličkých blyštících se perel. Na těle nesl známky geparda, ale to mu jen přidávalo na majestátnosti. Měl perfektně tvarovaný hrudník, hrdá ramena, hlavu měl zakloněnou. Linie krku přecházela po štíhlých zádech a dokonce pokračovala tmavším ocasem, který byl jakýmsi prodloužením jeho páteře a ladně se mu ovíjel kolem nohou a boků. Na obličej, s tváří zvednutou k nebi, mu dopadaly studené spršky vody. Jeho toužebně pootevřené rty se leskly a zlehka chvěly. Mezi nimi se jako ranní krůpěje na drobných lístkách růžových květů třpytily jeho bílé zuby. Kovově modro-černé oči ponechával zavřené, přes ně se mu na tvář přilepilo několik tenkých tmavých vlasů. Působil křehce a zároveň nepokořitelně, mile a zároveň odstrašujícně, krásně a současně děsivě. Šelma… krásná, divoká, nezkrotná… a nejen ve své rychlosti, ale v myšlenkách. Byl svůj. Proto je nikdy nechtěl ztratit. Pár tichých kroků stojatou vodou, sahající mu po kotníky. Čelem se opřel o chladnou skalní stěnu. Bylo to zvláštní… ale působil tvrději a nepoddajněji… než ten kámen.

Zhypnotizovaně pozoroval každý jeho pohyb. Věděl, že kdyby tady dál zůstal, nejspíš by ho stejně brzo odhalil. Vystoupil zpoza stromu a několika kroky naprosto neslyšně překonal zbývající vzdálenost k jezírku. Jen se posadil na břeh a dál ho fascinovaně sledoval. Jedinou známkou postupující proměny byly černé drápy, které už nemohl v lidské podobě skrýt, špičaté zuby a mírně sešikmené oči. Už se ani nevyznal ve svých pocitech. Jestli ho nenáviděl nebo… Ne, ta druhá možnost nepřipadala v úvahu. Co ho na něm tak přitahovalo? Ať se snažil přesvěčit o opaku, pořád nemohl spustit oči z jeho těla. Jak asi chutnala ta bělostná kůže? Jaké by to bylo objevovat ty bezchybně vyrýsované svaly polibky? Moci se ho jen na zase chvíli dotknout…

S tváří neustále přitisknutou k chladnému kameni Itachi svraštil obočí, jako by ho něco zabolelo. Prsty na tvrdém povrchu vytvořily neznatelné rýhy. Pak sebou trhl a otočil hlavu jeho směrem. Tělem neustále zůstával odvrácený, ale upíral na něj svoje třpytící se oči. Tak temné, že nešla rozlišit panenka od duhovky.

,,Něco jsem ti přece slíbil," pronesl tiše, až se s jeho hlasem mísil zvuk tříštící se vody. Opětoval mu upřený pohled. Ty oči... Ztrácel se v nich. Chtěl se v jejich hlubinách utopit, dokud by ho nepohltila ta chladná tma.

,,Odkdy to tak striktně dodržuješ?" Naklonil hlavu ke straně a přivřel oči.

Měl chuť říct mu pravdu. Že od chvíle, kdy ho potkal. Kdy si uvědomil... Ale neudělal to. Místo toho si jen svlékl špinavé oblečení a během vteřiny zmizel pod vodou, protože zrovna pod místem, kde seděl, byla větší hloubka než jinde. V okamžiku se však objevil těsně za ním, na rtech mu pohrával škodolibý úsměv. ,,Od teď."

Trochu zaskočeně zalapal po dechu. Jak mohl být tak tichý? Rychle se otočil.

,,Ty si se mnou hraješ!" obvinil ho tiše.

,,Rád si hraju." Odhalil špičaté zuby ve vyzývavém úšklebku a prstem, zakončeným černým drápem mu přejel po tváři, krku a přes hrudník, kde mírně přitlačil.

Jak se mu Sasukeho nehet zaryl do bělostné kůže, bolestně sebou cukl. Okraj převisu, na němž seděl, byl jinde než čekal, takže jeho dlaň ztratila oporu a on se s překvapením pootevřenými rty zřítil do chladné vody pod sebou a zmizel pod její vlnící se hladinou.

Sasuke trochu překvapeně sledoval téměř nezvlněnou hladinu. Ticho bylo narušované jen duněním vodopádu. Sasuke se posadil na okraj skály a ostražitě poslouchal cokoliv podezřelého. I v lidské podobě vypadal jako kočka, číhající na kořist. Jako kočka taky neměl rád vodu.

A přesně to si nejspíš v tu chvíli řekl Itachi, protože po dvou minutách ticha bez jakéhokoliv varování jeho ruka stiskla pevně Sasukeho kotník a za něj ho stáhla k sobě.

Nedokázal zadržet svůj pád. Sice to nebyla nijak zvlášť velká výška, ale stejně... Bez hlesu zaplul pod hladinu, kde byla největší hloubka. Uměl plavat, takže se nemohl utopit. V tu chvíli měl ale docela jiné úmysly. Nedosahovalo sem téměř žádné světlo, kterého bylo pod stromy pomálu, ale jako kočka viděl výborně i tak. Vyhledal pod vodou jeho ruku a bleskově si ho k sobě přitáhl. Nečekal už ani vteřinu a vášnivě se vpil do jeho rtů, čímž je oba na dlouho připravil o tolik cenný vzduch.

Itachi ho chytil pod krkem a jedním plynulým pohybem je oba dostal na vzduch. Ale nedal mu asi deset sekund k nádechu, přitiskl Sasukemu dlaně na vypracovaný hrudník a přirazil ho ke skále tak prudce, že mu málem vyrazil dech a ostré kameny mu docela určitě musely taky ublížit. Svým tělem ho tlačil ke skále a jemnými rty chtivě a vášnivě zkoumal ty jeho.

Jejich těla se chvěla nedočkavostí a touhou. Onyxovými drápy si vzájemně rozdírali kůži do krve a zanechávali na ní rudé cestičky. Rty po sobě klouzaly v zápalu vášně, ostrými zuby si i samotné polibky ozvláštnily mírnou příchutí krve. Proud průzračné křišťálové vody se jim rozbíjel o ramena, jednotlivé kapky si tiše razily cestu až k jezírku, kde se spojily v jedno. Voda jim i máčela vlasy, temné jako bezhvězdná noc, a zanechávala v nich zřetelné stopy. Přivírali oči v extázi a tiše si vychutnávali každý sebemenší dotek, ještě znásobený tou nesourodou směsicí pocitů, které prožívali. Zvířecí instinkty jim radily utéct, zanechat té chvíle nepozornosti, které by mohl případný nepřítel využít. Ale tělo si žádalo své.

Itachi si až teď plně uvědomoval, jak moc to chce… a zároveň jak živelně ho nesnáší. Prsty si vrýval do paměti každou křivku jeho hrudi, každý centimetr jeho kůže. Jako metoda cukru a biče… prsty, které ho hladí a vzápětí škrábou do krve… dlaně, které způsobují vzrušení něžnými doteky a pak svým sevřením nepovolují plícím vzduch, rty co jemně líbají a hned na to tvrdě prokousávají jeho jazyk. Jako by se ho snažil cítit co nejvíc… tiskl se na něj tělem, musel se odtáhnout jenom v jednu chvíli, kdy se mu začalo rapidně nedostávat kyslíku.

,,Nepřestávej," zašeptal mladší z nich. Na jeho hlase bylo jasně znát, co všechno teď prožívá. Chtěl pokračovat, ale přesto... něco ho nutilo znovu a znovu ničit tu jinak bezchybnou a dokonalou kůži. Možná dělá chybu, ale už se prostě nedokázal ovládat. Ne když ho měl takhle blízko.

"Tak o to se nestarej…" zavrčel tiše Itachi tak, že stydla krev. Mezi zuřivými polibky mu rukou sjel po zádech a nezastavil se ani na zadečku, stiskl jeho stehno a zvedl si ho k pasu. "Já… Sasuke… musím, nech mě…" Jemně do něj pronikl jedním článkem svého prsty a sklonil hlavu k Sasukeho klíční kosti, kterou laskal rty.

Sasuke zadržel tichý vrčivý sten. Lehce se odrazil od země a objal ho oběma nohama kolem pasu. Potřeboval cítit jeho blízkost. Jedinkrát se nadechl a zase vydechl, aby potlačil chuť se k němu víc přitáhnout a všechno to tak urychlit. Nedělal to poprvé, takže věděl co a jak.

Starší to poznal docela rychle, pronikl do něj celým prstem a trochu si s ním hrál. Sklonil se k jeho oušku a Sasuke mohl poznat, jak zrychleně dýchá. Sebeovládání měl výborné, ale teď mu to začalo činit poměrně velké problémy. A přesně toho chtěl docílit. Ta část, která vyvolávala chuť mu kdykoliv a v čemkoliv odporovat, prostě musela slyšet jeho hlas jak tiše sténá. Zbavit ho toho věčně nezdolného sebeovládání. Prstem mu sjel po zádech a přitiskl se k němu o něco blíž, zatímco mu druhou rukou zabloudil mezi nohy. Rty opět vyhledal ty jeho a jemně je skousl.

Černovlasý sebou trhl a zalapal po dechu. Šokoval ho ten náhlý příval všech pocitů. Slyšel jen svoje a jeho srdce. Tlouklo rychle, díky němu se Itachimu rozhořely tváře. Vypadal roztomile, prudce se nadechujíc, se skousnutým rtem a přivřenýma očima. Sasuke si musel všimnout, jak zarývá nehty do svých dlaní. "S… Sasuke… to…" Nedokázal se už moc dlouho kontrolovat. On snad chce, aby se do něj dostal hned teď….?

Olízl mu rty a na krátkou chvíli mezi ně vnikl jazykem, než se odtáhl, ale jenom natolik, aby mohl normálně mluvit. ,,Chci tě," šeptl hlasem, který u něj ještě neslyšel. Vzrušení, jistota, to všechno se mísilo v tajemný tón, připomínající šumění listí ve větru. Jeho oči se nepřítomně leskly, na každý dotek byl až příliš sensitivní.

Tmavovlasý už se neudržel a prudce do něj přirazil. Hned na to se mu zbourala další brána sebeovládání. Obtočil mu ruce kolem pasu a natiskl si Sasukeho boky ještě víc ke své pánvi, aby se do něj dostal ještě hlouběji. Byl hodně malý, což mu způsobovalo nevýslovné vzrušení. Opřel si mokré čelo o Sasukeho rameno, mírně se prohnul v zádech a docela hlasitě na něj zasténal.

Byl to nepopsatelný pocit, dostávat to, po čem Sasuke tak dlouho toužil. Záda měl od tvrdé skály rozdrásaná, ledová voda, stékající mu po těle, jen znásobovala ten prožitek. Napnul se a ze rtů mu vyklouzl tichý ale procítěný vzdech. Vjel mu rukou do mokrých vlasů a přitáhl si ho k divokému hladovému polibku. Když ho políbil, zjistil, že si Itachi zjevně musel ve slasti prokousnout ret, ale to ani nevnímal. Odpovídal mu dravějšími a hlubšími polibky než od něj dostával a začal do něj v poměrně rychlém tempu hluboce pronikat. Nedokázal už zabránit vzrušeným stenům, které mu přes rty unikaly k Sasukeho uším. Starší v ruce jemně sevřel jeho úd a pohyboval rukou v rytmu přírazů, sem tam ho naschvál škrábl.

Nestaral se o něco takového jako bylo zklidňovat svůj dech. Opřel se hlavou o skálu a volně nechal z úst splývat tiché ale procítěné vzdechy. Chtělo se mu křičet vzrušením, ale neudělal to.Rozhodl se něco zkusit. Rukou mu sjel od boků níž a dráždivě do něj dvěma prsty pronikl.

Itachi na chvíli zmrzl v pohybu, bylo vidět, jak se mu rozšířily panenky, pootevřel zaskočeně rty a naprázdno se nadechl. Tohle doopravdy nečekal. Ani jeden se chvíli nehýbal, když nečinnost přetnul Sasuke prudkým pohybem ruky proti Itachiho bokům. V tu chvíli se tmavovlasý prudce zaklonil, zvrátil hlavu a... vykřikl Sasukeho jméno tak hlasitě, že to snad museli slyšet i všichni v táboře.

Miloval ten zvuk. Jen jediný projev jeho slabosti ho dokázal přivést k šílenství. Možná by se měli trochu mírnit, ale... nechtěl. Rty mu pátral po odhaleném krku a když našel to místo, ostrými zuby se mu mělce zakousl těsně vedle tepny. Cítil, že už nemá daleko ke konci.

Starší z nich se chvěl po celém těle a ztrácel poslední zbytky sebeovládání. Rty vyhledal jeho klíční kost a na oplátku ho taky, ale o něco něžněji kousl. Přirážel do něj už úplně bezohledně, sám si diktoval tempo a hloubku.

Sasukemu po ruce stékaly tenounké tmavé potůčky krve své "oběti", zatímco druhou do něj nepřestával opětovně pronikat. Dobře si všiml jeho reakce. Bylo to tak… ani už nedokázal udržet myšlenku na déle než setinu vteřiny. Nevnímal už nic jiného, jen se nechal unášet vírem vášně. Zatmívalo se mu před očima, jak se už nemohl ani pořádně nadechnout. Když jím jako blesk projel poslední výboj vzrušení a zaryl mu drápy do boku. ,,Itachi…" zašeptal se slastně přivřenýma očima.

Ten, hned po tom, co do něj vyvrcholil, se vysíleně sesunul do mělké vody pod vodopádem a hlasitě se nadechoval, jako by právě uběhl maratón. Těla obou nesla stopy předešlých čtyřiceti minut, u Itachiho byly o něco znatelnější. Tmavovlasý zaklonil hlavu a s úsměvem zasténal. "Netušil jsem, že jsi až TAK zkušenej…"

,,Nic o mně nevíš." Tiše bolestně sykl. Záda měl nejspíš od kamene úplně rozedřená a když se mu do ran dostala voda, štípalo to. Opláchl se studenou vodou a úlevně se usmál. ,,Mám hlad. Jdeš se mnou?"

Přikývl, otočil se a sebral z větve svojí 'tuniku', kterou si tam před tím dal sušit. Alespoň že už z ní pustil ten krvavý flek na boku. Oblékl se a trochu se protáhl. Oba budou asi ještě den nebo dva cítit následky doteků toho druhého.

Jako by mu měl ten úsměv zůstat na tváři navždycky. Ještě teď cítil pach jeho krve, stejně tak i své. Příjemné zabarvení jinak obyčejných vjemů lesa. Narovnal se a vzal si i vlastní oblečení. Byl však pořád nabitý energií, i když jeho tělo říkalo pravý opak. Ale potřeboval se najíst. Už jako černá kočka na něj upřel svoje tmavé oči, teď však v sobě neměly ani trochu škodolibosti. Spíše podivný druh přátelství. Jemně ho kousnul do ruky a ocasem se mu otřel o nohu, než bleskovou rychlostí vyrazil podél břehu až do lesa.

Gepard za ním vyrazil přiměřenou rychlostí, to mu stačilo, aby se ho držel. Ale asi za třicet metrů se od něj odpojil a skrčil se v hustém zeleném lesním porostu. Před sebou měl jednoho z malých lesních koní, kteří se sem chodili napást bobulí, spadlých ze stromů. Chvíli se k ní tiše plížil, pak se celé jeho pružné tělo napjalo jako luk a vymrštil přední tlapy takovou rychlostí, že vzduchem proletěl jako střela. Ve vzduchu se nahrbil a jediným skokem překonal devítimetrovou vzdálenost mezi lovcem a kořistí. Dopadl na koně, stiskl jeho krk silnými čelistmi s děsivě ostrými zuby jako jehličkami, které se oběti zaryly hluboko pod kůži. Jak se zvíře přetočilo, zesílil tisk a kůň se začal dusit. Jediným trhnutím mu zlomil páteř a konečně ho pustil. Obezřetně se jako pravá šelma rozhlédl po okolí, pak se znovu sklonil ke kořisti a odtáhl si jí.

Netrvalo to ani vteřinu. Najednou cosi téměř neslyšně zašustilo ve křoví a vzduchem letěla kulka. Zasáhla šelmu do boku tak silně, že ji odhodila o několik kroků dozadu až narazila do stromu.