Nevlastní 4

---

Kaito si zrovna dělal úkoly do školy, když na něj Sasuke z kuchyně zavolal, že má na stole jídlo. Neměl příliš veliký hlad, ale vycítil, že kdyby odmítl jíst, mohl by Sasukeho doopravdy naštvat. Za dnešek toho zkazil už dost.

,,Nejdřív si umej ruce," poučil ho starší Uchiha s varovným pohledem.

Kaito se bez odmlouvání odebral do koupelny a pustil do svých dlaní teplý proud vody. Zadíval se při tom zamyšleně do zrcadla. Do vzhledu pravého Uchihy mu scházely jen černé oči. Měl stejné jako jeho tatínek a jako Sakura - smragdově zelené.

,,Ale zase to s tou hygienou nepřeháněj," zavolal na něj Sasuke, když dlouho nešel. Než Kaito došel do kuchyně, připravil jídlo i psovi. Vlastně ani nevěděl, jak ho Kaito pojmenoval, ale nijak zvlášť mu na tom nezáleželo.

,,Sasuke?"

,,Hm?" Nejdřív chtěl Kaitovi říct, že se u jídla nemluví, ale i bez toho si připadal jako diktátor. Ne že by mu to vadilo, ale u malého chlapce to působilo dost tyranským způsobem.

,,Kdy tu bude ta chůva?" zeptal se chlapec a mezitím si dal do pusy jedno sousto z připraveného jídla.

,,AŽ budu mít misi. Nechat tě tu samotného se mi opravdu nechce."

,,Nic bych neprovedl," špitl Kaito tiše.

,,To ti tak věřím, i když tu jsem, tak provádíš lumpárny," namítl Sasuke nekompromisně. Ani jeho by rodiče nenechali doma samotného a to on byl na rozdíl od Kaita naprosto bezproblémový.

Chlapec na to nic neřekl, jen si nabral další sousto a následně ho zapil ovocným čajem. Snažil se jíst co nejrychleji, aby mohl jít brzy spát. Sice se mu nechtělo, ale chtěl Sasukemu udělat radost. Třeba uvidí, že se ze svých chyb poučil a s tou chůvou si to možná nakonec i rozmyslí.

Sasuke ale nic takového ani náhodou neplánoval. I kdyby Kaita uznali za svatého. Už teď věděl, že brzy přijde jedna mise, která mu rozhodně nějaký ten čas zabere a silně pochyboval, že i svatý Kaito by to po celou tu dobu sám zvládl.

***

Sotva Sakura stačila otevřít dveře od svého bytu, už padala do ustlané postele. Neměla vůbec potřebu se jít umýt nebo převléci, chtěla jen spát. Nebylo to koneckonců prvně, kdy takhle znavená dorazila domů a zůstala ležet tak, jak přišla. Ale ne vždycky ji uprostřed noci probudil zvonek.

Chvíli ho ignorovala s tím, že jde určitě jen o halucinaci nebo nějakého vtipálka, ale když dotyčný nepřestával zvonit, celá pomačkaná se uráčila zvednou z postele a jít otevřít. Cestou ke dveřím minula zrcadlo, ale rudá tvář a rozcuchané vlasy ji vůbec netrápily, ať už za dveřmi stojí kdokoliv.

,,Rai?!" vyrazila ze sebe překvapeně. Co tu tak pozdě chce? Věděla, že má pro ni slabost, ale přesto nečekala, že ji bude chodit navštěvovat v tak pozdní hodinu.

,,Promiň, jestli tě budím..." vypravil ze sebe se soucitem, když viděl, jak vypadá.

,,Nic se neděje." Sakura poodstoupila ode dveří, aby mohl vejít dovnitř. V duchu se ale modlila, aby ho měla co nejdřív z krku.

,,Tak co se stalo, že to nepočkalo do rána?" Neodpustila si malou výtku.

,,Tohle," odpověděl jí Rai s podlezavým úsměvem a podal jí rudou růži.

,,Eh... děkuju," vykoktala Sakura ze sebe a opatrně si od něj růži převzala. Bylo to od něj sice milé, ale budit ji nemusel. V ten moment její hlavou proběhla myšlenka, jestli by jí to tak vadilo, kdyby tu růži přinesl Sasuke. Ani si ale nestačila odpovědět, protože na ni Rai začal opět mluvit.

,,Vlastně jsem přišel, abych se tě taky na něco zeptal..."

Sakura na něj upřela svůj tázavý pohled. Měla hned několik verzí toho, co by mohl Rai chtít, ale ani jednu si nechtěl připustit. Znala toho kluka dost dlouho, na to aby věděla, jak moc skvělý je a co by za něj každá holka dala... Každá, ona ne. Nemohla. Proto jakmile se Sasuke ukázal u brány Konohy, bylo to všechno zpět... všechny ty roky, kdy si na něj tajně myslela, kdy mu řekla o svých citech, kdy ji tak krutě odmítl a nakonec opustil... Snažila se ty pocity uvnitř sebe udusit, ale nešlo to. Navenek se tvářila, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku, uvnitř ale křičela.

,,Budeš moje dívka?" vyklopil to Rai rychle ze sebe, když se Sakura na dlouho odmlčela.

,,Já?" Podívala se na něj růžovláska překvapeně. Překvapeně? Snažila se hrát překvapenou, protože něco podobného by na jejím místě asi čekal každý.

,,Nikoho jiného tu nevidím," poznamenal Rai se širokým úsměvem, odhalil tak své krásné bílé zuby.

,,Nemyslíš, že je to moc rychlé?" Snažila se ho Sakura jemně odmítnout.

,,Proč? Známe se už dlouho... a pochybuju, že sis nevšimla mých citů k tobě."

,,Tak dobře..." Otočila Sakura svou odpověď o sto osmdesát stupňů dřív, než si to stihla ještě jednou pořádně promyslet.

Chtěla Raie s úctivými poklonami vyprovodit, ale uvědomila si, že život je až příliš krátký na nějaké čekání, a že Sasuke o ni stejně nestojí, nestál a asi ani stát nebude. Nemá tak jediný důvod, proč se držet zpátky. Rodičům tím určitě udělá velikou radost. Konečně se jejich neschopná Sakura k něčemu rozhoupala a přestala myslet na Sasukeho, na někoho, kdo může mít jakoukoliv dívku, na kterou si ukáže. Dívku, která bude mít všechna nej, což ona není.

,,Cože?" Rai tomu nemohl uvěřit. Musel se určitě přeslechnout.

,,Budu tvoje dívka." Zvedla k němu své smaragdové oči a přidala i drobný úsměv.

,,Sakuro!" Rai vůbec nebral ohledy na to, že lidi v jejich okolí už určitě dávno spí a s výkřikem štěstí růžovlásku objal a zvednul do výšky.

,,Pusť mě!" Zapřela se Sakura o jeho ramena. ,,Neblázni, mám tu sousedy," napomenula ho.

,,Odpusť." Rai ji postavil zpět na zem.

,,Teď běž, zítra si o tom ještě pormluvíme." Podívala se směrem ke dveřím.

,,Dobře." Rai se lehce usmál, jemně ji políbil na tvář a s přáním hezkých snů odešel.

***

Kaitovi se ráno nechtělo vůbec vstávat. Osvítila ho taková rošťácká myšlenka, že by mohl předstírat nemoc, ale kdyby to Sasuke zjistil, určirě by se moc nadšeně netvářil, proto se i přes svou prvotního nechuť vyhrabal zpod peřiny. Na sebe si vzal své jediné ušmudlané triko, které tu měl. Jemu to nijak zvlášť nevadilo, ale Sasuke se tvářil dost kriticky, když ho viděl v něčem takovém přicházet do kuchyně.

,,To vypadá příšerně, v koupelně máš připravené čisté oblečení," informoval ho stručně, zatím co zaléval čaj vařící vodou.

,,Už jdu." Kaito si promnul sevřenými pěstičkami oči a bez dalších zbytečných slov nakráčel do koupelny. Jakmile ale uviděl triko se znakem klanu, zamračil se, ve své vesnici po smrti rodičů nic podobného nenosil, protože se na něj potom dívali skrz prsty a rozhlašovali o něm nehezké věci. Pro něj jméno Uchiha znamenalo do jisté míry prokletí. Těžko si zvykal na to, že v Konoze se to bere jinak.

Sasuke připravil na stůl snídani, potom si šel pro černou košili. Dnes se chtěl jít podívat za rodiči... zapálit jim svíčku. Dlouho tam nebyl a ti tiché rozmluvy s nimi mu chyběly. Měl pocit, že ho vždycky slyší. Často i věděl, co přesně by mu na jeho otázky řekli. A právě to je udržovalo v Sasukeho srdci a mysli naživu.

Kaito se po chvíli vynořil z koupelny v čistém oblčení. Na Sasukem bylo vidět, že je koněčně s jeho zevnějškem do jisté míry spokojený.

,,Teď se pojď nasnídat, ať můžeš vyrazit na akademii."

Chlapec ani nemrkl a už seděl u stolu.

,,Není ti něco?" zeptal se ho Sasuke opatrně.

Kaito jen zakroutil hlavou na znamení, že je naprosto v pořádku.

,,Jsi dneska nějaký zamklý," odůvdnil Sasuke svou domněku.

,,Jen se mi chce spát," opáčil chlapec rozespale, a aby to podtrhl, tak si ještě zívnul.

,,Tak si půjdeš lehnout, až přijdeš domů." Pohladil ho Sasuke po vlasech, v tom gestu už bylo cosi rodičovského. S Kaitem to ani nehlo, ale staršího Uchihu jeho samotné chování dost vyděsilo. Co se to s ním jen děje? Snad v sobě neprobudil rodičovské pudy, to je naprosto absurdní!

Pochopitelně, že chtěl být pro Kaita dobrým otcem, ale pořád si chtěl zachovat jistý odstup a to se mu dokonale nedařilo.

***

Sakura šla do nemocnice za doprovodu Raie. Neměla na výběr, ráno na ni čekal před domem, aby mohli jít do práce spolu. Bylo jí to trochu nepříjemné, ale nic mu neřekla. Snad ho takové chování brzy omrzí. Nemusí spolu přeci být na každém kroku.

Když už jim chybělo jen pár metrů, aby je skryly prostory nemocnice, spatřila Sakura v dálce Sasukeho. Rai si ho také všimnul, proto jakmile se ocitl Uchiha pár kroků od nich, chytil Sakuru majetnicky za ruku.

Sasuke se na ně jen na krátký okamžik podíval, kývnul růžovlásce na pozdrav a hleděl si svého. Neubránil se ale vzpomínce na tu chvíli, kdy málem Sakuru políbil. Myslel si, že šlo jen o zkrat z jeho strany, ale očividně na tom ani Sakura nebyla jinak, když se teď drží za ruku s jiným. Netrápilo ho to, jen to byl pro něj menší šok. Ale je dobře, že si někoho našla, aspoň zapomene na něj. Lehce se nad tím pousmál a šel dál.

Sakuru jeho úsměv zasáhl jako rána z čistého nebe. Čekala aspoň trochu zklamání, ale on se ještě usmíval! To pro něj opravdu nic nezmená? To si na ni aspoň chvíli ani trochu nemyslel? Věděla, že to tak je, ale i tak doufala... doufala, že pro něj znamená i něco víc než jen otravnou členku z jeho týmu nebo kamarádku v tom lepším případě.

,,Nějak si posmutněla," řekl jí Rai o svém postřehu. Přesně věděl proč se tak tváří, protože i on viděl Sasukeho úsměv.

,,Zapomněla jsem zalít kytky," opáčila růžovláska s povzdechem. Vzápětí si za takovou odpověď chtěla nafackovat. Nic pitomějšího už říct snad ani nemohla.

Rai to už víc nekomentoval. Nemohl teď nic jiného než doufat, že to Sakuru brzy přejde. On jí s tím rozhodně víc než ochotně pomůže. Navíc je to chytrá holka, určitě ví, že na neopětovanou lásku je nejlepší lék si najít někoho jiného.

,,Co kdybychom tenhle večer strávili spolu?" navrhnul jí bez hlubších postranních úmyslů.

,,A co chceš dělat?"

,,No... dáme si něco dobrýho k jídlu, a pak můžeme koukat na filmy," zdělil jí svůj prostý plán.

,,Nezlob se, Rai, ale dneska bych zůstala raději sama," namítla Sakura s pohledem sklopeným k zemi.

,,To kvůli němu?" zeptal se Rai podezíravě.

Sakuře hned bylo jasné, o kom teď mluví, ale nechtěla mu odpovídat. Nesnášela výzvědy, připadala si jako u výslechu. A i když je Rai teď oficálně jejím přítelem, nemá na tohle ještě pořád právo. Tak dlouho spolu ještě nejsou.

,,Nech to být." Sakura se mu vysmekla ze sevření a sama došla do nemocnice, tam se zašila v místech, kam nikdo nechodí, aby si tam mohla v klidu pobrečet. Občas to potřebovala, když toho na ni bylo moc. A teď měla v hlavě pořád Sasukeho úsměv, jak moc ji to ranilo. Doopravdy pro něj nic nezamená... Nic možná nebyla přesná definice, ale určitě to k tomu nemělo daleko. Nechtěla už tu pozici otravné holky, se kterou trpí v jednom týmu. Možná, že se teď vyšplhala na status kamarádky, ale i tak to pro ni bylo málo. S jídlem roste chuť a jí narostla do obřích rozměrů. Přála si mu patřit... jen jemu... jako tehdy, když byly děti. Tenkrát stali každý na jiné straně, ale teď už mu aspoň trochu rozumí, ví, jak s ním mluvit a stejně to všechno neznamená nic. Na Sasukeho to zřejmě neudělalo sebemenší dojem. Sice ji málem políbil, ale dokázal se stáhnout...

***

Kaito byl dost překvapený, když se vracel domů a Sasukeho tam nenašel. Většinou na něj čekal s obědem a všemožnými pokyny. Dnes to vypadalo, že na něj trochu zapomněl. V duchu se modlil, aby to nebyla ta chvíle, kdy Sasuke dostane misi a přijde ta divná chůva.

K jeho štěstí tomu tak nebylo. Sasuke se zrovna v nemocnici vyptával na Sakuru. Musel s ní mluvit. Z jemu neznámých důvodů mu v hlavě pořád visel její výraz, když se na ni usmál. Tvářila se v ten moment, jako by jí zemřel někdo hodně blízký. Nemohl se ubránit pocitům, že za to může on. Přesně proto s ní chtěl mluvit, udělala toho pro něj a Kaita tolik, musel by si potom připadat nevděčně.

V nemocnici mu ale nikdo nebyl schopen říct, kde teď zrovna Sakura je. Nikdo ji od rána neviděl. Štěstí se na něj usmálo, až když se chystal to pro dnešek vzdát a jít domů za Kaitem. Viděl ji vycházet z jedné zastrčené chodby zřejmě pro personál.

Růžovláska mu ale nevěnovala jediný pohled, protože si ho vůbec nevšimla.

,,Sakuro," zavolal na ni, když mu došlo, jak mimo asi je.

,,A-ahoj," vykokala ze sebe a rychle si rukávem začala stírat z tváří slzy.

,,Děje se něco?" zeptala se ho rádoby překvapeně.

,,Na to jsem se přišel zeptat já tebe." Podíval se jí Sasuke do očí, ale Sakura uhla pohledem.

,,Vůbec nic, co bys měl vědět," opáčila a sedla si na lavičku v prázdné čekárně.

Sasuke si sedl těsně vedle ní, položil jí ruku na stehno a řekl: ,,Jak myslíš." Potom se chtěl zase zvednout a odejít. Růžovláska ho ale v ten moment za tu ruku chytila a stáhla ho zpět na místo vedle sebe.

,,Jde jen o moje pocity. Nic, co by tě mělo trápit."

,,Kdyby mě to netrápilo, tak tu nesedím, ne?" namítl Sasuke mírně dotčeně.

,,Tak dobře... všechno se mi to vrátilo, ty časy, kdy jsem za tebou běhala jako husa. Uvědomuju si, že cítím pořád to samé, ale už nechci být ta pitomá holka, která ti jen otravuje život." Sakura se to snažila říct v té nejmenší možné otravné míře a podle pohledu Uchihy se zdálo, že se jí to i docela povedlo.

,,Vždyť máš přítele," namítl Sasuke opatrně.

,,To proto, že už nechci zůstávat sama kvůli tobě... ne kvůli tobě, ale kvůli tomu, co k tobě cítím. Protože ty to nikdy neopětuješ a vlastně se ti ani nedivím. Jsem jen obyčejná holka, nenína mě nic výjimečného."

,,Takhle nemluv. Nejsi obyčejná holka, jsi moje kamarádka. Mrzí mě, že tě musím pořád odmítat, ale tak to bude s každou dívkou. Pořád mě ovládá moje minulost, takže i kdybych s tebou byl, nebyl by v tom vztahu ani jeden z nás šťastný." Sasuke svůj proslov raději ukončil, už tak to bylo víc slov, než byl normálně zvyklý ze sebe vypustit.

,,Já to vím, Sasuke, ale pak je zbytečný, aby ses mě vůbec na cokoliv ptal. Vážím si toho... už jen proto, že dřív bys to asi neudělal, ale na věci to nic nemění. Já nechci čekat, až se přeneseš přes svou minulost. Mám totiž pocit, že to nebude nikdy. Úplně tě to ovládá. Pochybuju, že by si tvůj bratr a rodiče přáli, abys takhle žil. Ono to není o tom, že ty se přes to nedokážeš přenést, ty hlavně nechceš." S těmi slovy se Sakura zvedla a odešla. Věděla, že po tom, co Sasukemu právě řekla, vybuchne jako sopka.

Uchiha ale jen mlčky seděl a sledoval, jak mu mizí z dohledu. Do jisté míry má asi pravdu... možná se přes to vážně nechce přenést. Ale vždyť je to jeho rodina! Jeho vlastní rodina. Ztratil je všechny, to Sakura nikdy nepochopí, protože tu ztrátu nikdy nepocítila. Zajímalo ho, jak by se zachovala ona, kdyby jí někdo vzal všechny, které milovala a viník by celý život stál tesně za jejími zády. Tak strašně moc Konohu nenáviděl, ale jen proto, že pro ni Itachi obětoval život, se dokázal ještě ovládat. Přesto tajně pořád doufal v její zkázu. Jeho nenávist by to asi odstranit už nedokázalo, ale ten pocit z pomsty... Vzpomínal na ten moment, kdy zabil Itachiho a myslel si, že konečně pomstil svou rodinu. Bylo to tak zvláštní a opojné... ovšem jen do té chvíle, než se dozvěděl pravdu... Pravdu, která vyšla najevo tak pozdě. Kdyby to věděl dřív, mohl jeho bratr ještě žít... Ani nevěděl, jestli za jeho smrt teď nenávidí víc sebe, Konohu nebo Madaru.

Raději se zhluboka nadechl a vydal se pomalu směrem ke vchodu. Musí na takové věci přestat myslet, jinak ho to doopravdy zničí.

Zase si vzpoměl na Sakuru, možná by s ní dokázal být šťastný, ale do jaké míry? Dokázala by mu nahradit tu velikou ztrátu matky, otce, bratra, tety, strýce..?

Zatím to asi nechá tak, jak to je. Čas ještě ukáže. Třeba se Sakura do toho kluka zymiluje a bude nakonec šťastná. A on? ...O dívky nikdy neměl nouzi, vždycky se najde nějká, která ho bude oddaně milovat, tím si byl jistý snad víc než vlastní smrtí.

Teď by se ale měl vrátit domů, dřív než přijde Kaito z akademie.

A snažte se s komentářema, jinak se vrhnu na yaoi :D :D