Jinýma očima 4. kapitola - Nezahrávej si!

Minule jsem sice slíbila flashback, ale nějak jsme na ně zapomněly. Tak se omlouvám. A už se nám to chýlí ke konci, odhadem zbývají ještě asi tři díly do konce.

Na co se můžete těšit: trošku blood-play :3

Už podle názvu se nám to škádlení trochu vystupňuje^^.

P.S. : Pokud nenapíšu jinak, jsou ve své lidské podobě. To kvůli druhé části, aby v tom nebyl zmatek.

---

Sasuke se soustředil už jen na běh. Tráva byla tak mokrá, že mu měl za chvíli srst úplně nasáklou. Věděl, že někdo přecijen jde za ním. Nemusel se ani otáčet, aby poznal kdo. No vážně, to od něj nemůže mít chvíli klid? Nespokojeně švihl ocasem a už nad tím nepřemýšlel.

Za chvíli se ho obrovskou rychlostí šelma předběhla a zastavila se přímo proti němu, takže ho donutila zastavit. "Stačí. Zaprvé nic nesleduješ a zadruhé nám ostatní nestačí."

,,To není můj problém." Pohrdavě pohodil hlavou a zlostně přivřel oči. Takhle dlouho ho už nikdo neštval. Nepřekvapovalo ho, že už mohl běhat. Ale jestli se ta rána zase otevře... ,,A proč ses vlastně rozhodl jít se mnou?"

,,Protože v počtu je určitá výhoda." Ušklíbl se provokativně, teď i v lidské podobě vypadala jeho tvář spíš jako tvář lovce. Ty černé slzy, tak typické pro geparda mu zajímavě zvýrazňovaly velké černé oči. Věděli, že Hidan s Narutem a Sasorim je dohoní za necelých deset minut, což byl slušný náskok.

,,To říkáš ty. Ale šelmy většinou loví samostatně." Sasuke se mírně přikrčil a zvědavě ho pozoroval. Bylo zvláštní potkat takového člověka. I v lidské podobě připomínal šelmu. ,,Kromě toho nemám rád lidi." Výhružně zavrčel.

Trochu nahořkle zavrněl. ,,Ale tady žádný lidi nejsou."

,,Všichni jsou pořád ještě lidi. Možná se z nás stávají zvířata, ale i tak nás ovládá ta rozumější část." Udělal krok směrem k němu, šelmovské tmavé oči ho napjatě sledoval. ,,Sám jsi včera říkal něco podobnýho." Koutky úst se mu nepatrně zvedly. U lidí by se tomu dalo říkat úsměv.

,,Ty rozhodně nejsi člověk." Zavrčel ale s příměsí ironie, skočil po něm jako by si hrál s kotětem a povalil ho na zem.

Ostré čelisti sklaply jen několik milimetrů od Itachiho krku. Hned na to se ale v okamžiku proměnil zpátky na člověka, ale v očích měl dlouho po tom ještě zlatý lesk. ,,Všichni lidi jsou zvířata. Nejenom my. Jen je umějí ovládat." Přejel mu černým drápem po tváři a usmál se.

Při tom provokativním pohledu zavrčel a jeho tenké rty odhalily třpytící se špičáky. Vypadali zvláštně. Itachi ležel nad ním a dlaně i s delšími drápy měl zapřené vedle Sasukeho hlavy, který ležel pod ním a vzájemně na sebe vrčeli... vypadali víc jako dvě zdivočelé šelmy než jako lidé.

,,Neměl by ses nechat tak snadno vyprovokovat, kocourku," podotkl zlomyslně. Trochu se nadzvedl na loktech a nijak zvlášť jemně ho kousnul do odhaleného krku, až na rtech ucítil chuť krve. Nebyla ani lidská ani zvířecí. Něco mezi tím, společně s divokou příměsí čehosi. Skoro až sladká. Vybavil si při tom pocit, jaký měl při běhu lesem. Zrychlený tep, zostřené smysly a touha po vítězství. Svoboda, nespoutanost... Z hrdla se mu vydralo tiché zapředení.

Itachi zavrčel a trochu moc prudce se nadechl, až to vypadalo, že zalapal po dechu. Nebylo úplně jisté proč, mohlo to být bolestí, ale úplně stejně tak i šokem, překvapením nebo dokonce vzrušením. Jeho štíhlé tělo se jemně zachvělo, přirozená reakce kdy se za starších dob tělo připravilo buď na boj, nebo útěk. Taková reakce při zvýšení adrenalinu v krvi. Přivřel mírně oči a odměřeně ho sledoval... zase ten paralyzující vševědoucí pohled.

Hladově ochutnával tmavou tekutiny, oči mu jiskřily různorodou směsicí pocitů. Po chvíli se odtáhl a s požitkem si olízl rty. Jedním drápem zlehounka přejel po těch jeho. ,,Jsi zvíře i uvnitř. Ať chceš nebo ne," zašeptal tichým svůdným hlasem, ještě podtrhnutým sílícím předením.

Vycenil zuby a provokativně se po něm ohnal. ,,To je to co jsem říkal..." Pak se obrovskou rychlostí vymrštil ze země skokem, který dokáží jen kočkovité šelmy a během setiny sekundy měl ta vrčící ústa Sasuke jen pár milimetrů od tváře. A přibližoval je, když ale znenadání odskočil a tlumeně zavrčel. Zřejmě uplynulo deset minut. Když se Sasuke nechápavě zvedl, bylo to právě včas, mezi stromy se objevil Naruto, Hidan a Sasori.

Pořád měl ještě zrychlený dech. Těžko říct proč. Ale ten pocit před chvílí... Chtěl tomu uniknout. Ve vteřině se přeměnil na kočku a zmizel ve křoví, tentokrát o něco pomaleji než předtím. Pořád ještě na jazyku cítil tu chuť. Sladkou a přitažlivou, zároveň v něm vyvolávala touhu zažít víc. I když se pokoušel soustředti na něco jiného, nedokázal si zabránit v těch myšlenkách.

,,Počkáme tu a chvíli si odpočineme. Až se vrátí, budeme pokračovat k té budově." Navrhl Sasori.

Itachi chvíli uvažoval, pak si přisedl k blonďákovi. ,,Odkud jsi?"

Naruto sebou při tom zvuku trhnul a chvíli mu trvalo, než pochopil, že otázka byla směřovaná k němu. ,,Proč to chceš vědět?" zeptal se obezřetně. Nebyl zvyklý, že by se o něj někdo cizí zajímal.

,,Jen tak. Teď a tady už je to jedno, ne?"

,,Asi," hlesl tiše odpověď. ,,Z jedné vesnice blízko Eda. To je v Japonsku. Přestěhovali jsme se tam nedávno kvůli práci." Blonďák se neklidně rozhlédl kolem, jako by na něj mělo každou chvíli něco skočit.

Prostě liška. Itachi chvíli setrvával zticha, pak ucítil další šelmu. Tu pro něj nejnebezpečnější. Sasukeho. Chvíli ještě čekal, dokud si nebyl jistý a bránil svým koutkům aby vytvořily úsměv. Pak se na lišku otočil a zběžně mu ruku položil na stehno, otočil se zády k místu, kde tušil kočku. Samo o sobě to nic neznamenalo, ne pro Naruta, ale ze Sasukeho strany to vypadalo, že se líbají. Zkrátka ho sprostě zkoušel, ale to Sasuke nevěděl.

Sasuke ležel na větvi jednoho ze stromů kolem. Ruce i nohy mu volně visely dolů, už zase byl v lidské podobě. Pak prudce zatnul nehty do tenké kůry, v očích se nenávistně zablesklo. O co se to jako snaží?! Vstal, několika lehkými skoky překonal těch pár metrů a měkce dopadl do pokleku na zem, čelem k Itachimu. ,,Za hodinu budeme na místě. Takže jestli jste skončili, vyrážíme," řekl ledově.

Gepard se na něj sladce ušklíbl a Naruto se ohlédl trochu vyděšeně. Že by přecijen... žárlil? Itachi se musel usmát.

,,Odcházíme." Zavelel ostatním a ti se poslušně zvledli. Celou cestu šel černovlásek vedle lišky a dělal jako by si nevšímal těch zabíjejících Sasukeho pohledů.

Takže tohle... Kočka ve vteřině předběhla ostatní a zbytek cesty běžela asi deset metrů před nimi. Věděl, že i kdyby se víc vzdálil, vystopovali by ho podle pachu.

Pomalu se začínalo stmívat. Zdálo se, že den uběhl vážně rychle. A to ještě ani nebyl konec odpoledne.

Stavení bylo polorozbořené, ale skýtalo dostatečnou ochranu před nočními šelmami. Pro jistotu ještě Hidan k vchodu zapálil dvě velké pochodně.. byly to spíš klacky smočené ve smůle stromu, ale hořely a to bylo hlavní. Sasori si někam zalezl, Hidan se ještě dlouhou dobu hádal s Narutem ohledně toho, kdo je sem vysadil a důvodů proč. Itachi jako většinou zůstal venku před domem. Proáhl se a i když byl v lidské podobě, stočil ruce pod sebe a položil si na ně hlavu. Vypadal rozkošně... to byl přesně ten efekt roztomilého zabijáka.

Sasuke seděl na okraji střechy a pozoroval tmavnoucí obzor. Možná by se mohl jít zase najíst... Jídlo většinou pomáhá proti těm nebezpečným myšlenkám. Seskočil dolů, rovnou před Itachiho, rozhlédl se a jen pomocí čichu hledal nějakou kořist. Potřeboval ze sebe dostat tu přebytečnou energii. Navíc šelmy nechutnaly špatně. Aha... Pár minut odsud vycítil tygra.

Zvedl hlavu, teď už gepardí a upřel na něj černé panenky. ,,Copak, copak?" Muvil tiše, vrčivě, s medovým podtónem.

,,Mám hlad." Napadlo ho, jak dvojsmyslně to vyznělo. Ale tím se teď raději nezabýval.

Natočil hlavu ke straně, mluvil nevinně jak nejsvatější. ,,Proč jsi na mě takovej? Myslel jsem, že nepřátelštěji už se chovat nemůžeš, ale teď vidim, že to ještě jde."

,,Chovám se úplně normálně. Nechápu, jak jsi na něco takovýho přišel." Nápadný klid hraničil s nebezpečím ztráty sebeovládání, kterou v sobě dusil celý den. ,,Slíbil jsem, že to přežiješ. Tak mi pro příště zkus prostě jenom věřit." Odběhl pryč dřív, než by řekl něco dalšího. Sám se ani nevyznal ve svých pocitech.

Itachi chvílli přemýšlivě mhouřil oči směrem kudy odběhl, pak si zase hlavu položil teď už na přední tlapky. Počká na něj, vrátit se vyspat prostě musí.

Trvalo to ale několik hodin, než se Sasuke vrátil. Sice něco snědl, ale pár zvířat zabil jen tak jako bonus. Pro zábavu. Potřeboval se nějak odreagovat.

Sedl si na zem vedle něj, už zase ve své normální podobě. Na tváři měl patrné stopy cizí krve, stejně tak i na oblečení. Žádná ale naštěstí nebyla jeho vlastní.

Gepard klidně spal, pravidelně se mu zvedal hrudník. Pak ale dočista znenadání vyskočil a narazil do Sasukeho tlapami takovou silou, že ho to odmrštilo dva tři metry dál. Gepard zívl, a ušklíbl se. Ten úsměv se pomalu měnil na lidský. Nemohl přeslechnout jak vylekaně vyjekl, kdo by to taky čekal.

Temně černé oči se žlutě zaleskly, nehty se hned proměnily v ostré drápy. Z koutku úst mu odkapávala krev. Zlověstně zavrčel, pak proti němu bleskově vyrazil a přitiskl ho k zemi.

Itachi zlehka zapřel svoje nohy o Sasukeho tělo a krátkým kopnutím ho odmrštil. Dřív než se vzpamatoval, klečel nad ním a naznačil zakousnutí ho jeho krku, nedotkl se ho ale doopravdy zuby, jenom o jeho krk nechtě v rychlosti jemně otřel rty. Odtáhl se a posadil se proti němu. Zase se na něj zvláštně díval. Prostě mu z toho pohledu onyxově černých očí s kovových nádechem naskočila husí kůže.

Nebezpečné vrčení neustávalo. Zvedl se a obezřetně pozoroval každý jeho pohyb. Pak se k němu těsně naklonil a odhalil ostré tesáky v děsivém úsměvu. Za to se mu pomstí. Jak logicky Sasuke očekával, neucukl a zůstal na místě tak jak byl. Jenom odhalil svoje, o něco tlustší, ale zase trochu delší bělosté zuby a na jeho reakci odpověděl mrazivým zavrčením.

Ještě trochu zmenšil vzdálenost mezi nimi a jedno rukou se opřel o zem vedle něj. Vrčení nepatrně zesílilo, jen podtón se změnil v hravý a vyzývavý. Chtěl si hrát.

Itachi chvíli zůstal, pak si běžně jako šelma olízl rty, málem se dotkl těch Sasukeho, tak blízko byli. Pak ho strčil do hrudníku a hodnou chvíli se váleli po zemi, podbíhali jeden druhého, v náznacích se kousali, vlastně šlo o nevinné štípání.

Výhružně zasyčel, aby si o sobě moc nemyslel. Jen jemně drápal, aby po tom nezůstaly žádné stopy. Divoký úsměv jako by nikdy nechtěl zmizet. Tělem mu probíjely vlny touhy poznat víc z jeho schopností.

Škádlili se přesně jako dvě koťata. Bezstarostně a zuřivě. Sem tam to opravdu vypadalo ošklivě. A přeci jen.. oba byli při 'boji' tak krásní... Itachi ladně uhýbal, útočil, byl všude a nikde. Jeho štíhlé tělo bylo schopné udělat až sedmimetrový skok, měl elegantně čistý pohyb a dozajista vždy správný a jasný úsudek.

Sasuke chvíli nezůstal na jednom místě. Neustále se míhal kolem jako stín, co chvíli se objevil Itachimu za zády. Uhnul před jeho útokem, jako by mu to nedělalo žádný problém. Prach a listí vířilo kolem a znesnadňovalo vidění. To mu ale nevadilo. Pro něco takového nepotřeboval používat smysly.

Konečně uznal Itachi, že toho má dost a spadl do vlhké trávy ve své vlastní podobě na záda, zavřel oči a zaklonil hlavu. Mléčná pleť působila v zajímavém kontrastu s očima, vlasy a těmi černými slzami, které mu dodávali mírumilovné vzezření.

Klekl si nad něj s vítězoslavným úšklebkem. Tohle byl vážně zajímavý způsob zábavy. Jen lehce ho kousl do krku. ,,Vzdáváš se?" zasyčel tiše jen několik milimetrů od jeho tváře.

Na odpověď se ani nepohnul, ale tiše se zasmál. ,,Tobě? Nikdy."

,,Váážně?" protáhl výmluvně a jednou rukou mu přejel po stehně. Neměl žádný konkrétní záměr, prostě si jen hrál.

,,Co zkoušíš?" Přivřel zkoumavě oči a rukou pevně sevřel jeho zápěstí.

,,Hra nekončí, dokud není naživu jen jeden z nás." Pokrčil nohu a zlehka se mu kolenem otřel o zraněný bok.

Zasykl, když mu tělem projela ostrá bolest. Vzápětí byl zase na nohou, během sekundy se dostal za Sasukeho a už po chvíli ležel zmítající se na zemi na břiše a ruce mu za zády pevně svíral vyprovokovaný.

,,Ale, že by slabý místečko?" opáčil pobaveně a pokusil se mu vytrhnout. Bezvýsledně. Zatnul mu drápy do zápěstí.

Ani s ním nehnul. Itachi se k němu naklonil a kdyš střídavě vrčel a mluvil, dotýkal se pohybujícími se rty jeho ucha. ,,Pověz mi, dokážeš žárlit?"

Ucuknul při tom jediném slově. Tak tenhle pocit... ,,Pitomost," odsekl nevraživě.

,,Určitě?" Naklonil hlavu ke straně aby mu viděl do obličeje.

Jen něco tiše a nesrozumitelně zavrčel. Tváře mu nabraly lehce tmavšího odstínu. ,,Určitě," zopakoval monotónně, snažíc se při tom skrýt všechny ty pocity.

Itachi by nesměl mít jako šelma tak citlivé uši aby tam ten podtextík nerozpoznal.

,,Takže by ti nevadilo kdybych si teď zašel za Narutem?" opáčil klidně.

,,Proč by mi to jako mělo vadit?" Moc dobře věděl, kam tím míří. Ale za žádnou cenu by se neprozradil jen pro to, aby... Proč vlastně? Nesnášel tu šelmu a přesto... Ihned se mu vybavila ta sladká příchuť jeho krve.

Po tváři se mu rozlil úsměv. Nejsi dobrý herec... Místo toho ale Itachi tiše řekl něco zcela odlišného.

,,Říkals že hra nekončí dokud..." Nedopověděl a poprvé od doby co se poznali ho kousl doopravdy. V cukání mu svou vahou hravě zabránil, když se jeho špičáky na krátkou chvíli zanořily do slabší bledé kůže na jeho krku.

Prudce se napjal a skousl si ret, aby bolestně nesykl. Sice to bolelo jen trochu, ale ten druhý pocit byl mnohem silnější. Nikdy by si to nepřiznal, ale... bylo to vzrušení. Instinktivně mu ještě víc zatnul drápy do zápěstí.

Naschvál, jako by věděl o co jde, se k jeho krku na chvíli přisál svými rty. Po chvíli se odtáhl, vstal a s úsměvem na něj pohlédl. ,,,Teď jsi mrtvej a já vyhrál." Ušklíbl se a otočil k chatce.

Využil příležitosti, rychle se vymrštil a zezadu na něj skočil. ,,Nikdy se k mrtvole neotáčej zády," zasyčel a otočil ho k sobě čelem. Nekompromisně mu klečel na zápěstí tak, aby se nemohl proměnit.

,,Hej! Ty fauluješ! Mrtvole se řiká mrtvola proto že obyčejně bývá mrtvá!" zavrčel na něj černovlasý. Do obličeje mu přes tmavé rozházené prameny téměř nebylo vidět.

,,Jen hra. Nic víc." Sklonil se ještě níž, aby cítil jeho dech na tváři. ,,Příště by ses měl přesvědčit, že jsi mě vážně zabil."

Zase na něj vražedně vycenil zuby. ,,I hra má pravidla…"

,,Pravidla se dají až moc snadno porušit." Už to v sobě nedokázal zadržet. Jemně se otřel svými rty o jeho, pak je krátce ochutnal jazykem. Byl to zvláštní pocit, cítit z nich vlastní krev. Provokativně ho kousnul, aby tak dal najevo svoje postavení.

Jeho 'oběť' docela ztuhla, jeho tělo si pořád nebylo jisté reakcí a ještě nevstřebalo novou, pro něj docela šokující skutečnost. Nakonec jediný pohyb který učinil byl ten, že docela bez problémů vytrhl své zápěstí zpod nátlaku jeho kolene, přesunul jí na Sasukeho hrudník a prsty s dlouhými drápy křečovitě sevřel šedou látku. Neuhnul.

,,Uvědom si už, kde končí hra," šeptl podmanivě a volnou rukou mu sjel po boku, nenápadně pak vklouzl pod okraj tuniky. Teprve pak ho políbil. Byl to ten druh polibku beze stopy slitování. Kousavý, vášnivý a divoký. Dravě se dostal mezi jeho pootevřené rty a lehce přivřel oči.

Něco zavrněl, ale nebylo tomu rozumět. Zaklonil lehce hlavu a téměř neznatelně se dotkl bříšky prstů krvavých otisků od vlastních zubů na jeho krku.

Zachvěl se, jako by mu tělem projel elektrický výboj. Lehce ale důrazně zavrčel a rukou zvědavě postoupil ještě výš. Cítil každý úder jeho srdce, nepravidelný tep i téměř nepatrnou snahu o odpor. V tom byli stejní. Nevzdávali se. Až do konce.

Itachi bezhlesně pootevřel rty a vzápětí Sasuke ucítil na rtech a pak i zubech jeho jazyk. Jednou rukou ho pořád držel za režnou látku na hrudníku, druhou mu samovolně obtočil kolem pasu. Byl tak potichu… vlastně celou dobu, co ho všichni znali se neprojevil jinak než slovem. Nezasténal bolestí, nevykřikl, nepištěl… jenom vrčel. Ale žádný ten obyčejný lidský zvuk prozrazující emoce nikdy neudělal. Ani teď nesténal. Ale zlostné vrčení přešlo do basového vrčení a postupně se dostalo skoro až ke zvuku, který připomínal vrnění.

Líbil se mu ten zvuk. Ne, přímo ho zbožňoval. Rty pomalu sjel od koutku jeho úst, podél spodní čelisti až ke krku. Už předtím si to vypozoroval. Krátce ho kousnul, vzápětí drobnou ranku ošetřil jemným polibkem. Zároveň s tím jak chtivě ochutnával horkou kůži, rukou postupoval pořád výš až na hrudník. Co nejtěsněji se k němu přitiskl, jako by nechtěl za žádnou cenu přijít o svou kořist.

Takhle mohl cítit, jak se zrychleně nadechuje. Slastně zavíral oči, jako by usínal ale na spánek doopravdy neměla ani jedna z šelem pomyšlení. Itachi se pod druhým černovlasým lehce zavrtěl, rukou mu sjel na zadní stranu stehna a rty vyhledal jeho klíční kost.

Z hrdla se mu vydralo něco mezi zavrčením a souhlasným předením. Bylo to úžasné. Jako by si právě teď uvědomil pravou podstatu téhle hry. Chtěl zjistit víc a zároveň... mu tohle stačilo.

Itachi znovu nejdřív jemně, pak silněji zaútočil na jeho rty. Hodnou dobu tam zkrátka jen leželi a užívali si přítomnost toho druhého. Toho pocitu, kdy pud říká "Ne, uteč" a ten člověk radí pravý opak.

Jen se tomu poddával, ale ne úplně. Tolik mu ještě nevěřil. Bavilo ho to. Jak se oba snaží získat převahu nad tím druhým, k něčemu ho donutit. Ale jejich povaha jim to nedovolovala. Nepřestával, chtěl slyšet důkaz svého vítězství. Pak se ale po dlouhé chvíli odpoutal od těch překrásně chutnajících rtů a znovu ho kousl do krku, tentokrát tam, kde jasně cítil nepravidelný zrychlený tep. Ihned mu ústa zalila horká krev.

Itachi sebou trhl, ale držel. Místo agresivní odplaty se provokativně jazykem dotkl jeho ucha.

Neklidně se zachvěl, ale dál se s požitkem sytil tmavé tekutiny. Vnímal mnohem víc detailů, skoro až cítil vůni borového jehličí, společně s lehkým medovým podtónem.

,,Stačí, upírku." Zazněl jeho tlumený, hladce laděný hlas. Otočil hlavu tak, aby Sasukemu zamezil přístup ke své ráně.

,,Chutnáš mi." Olízl si rty, jak na nich cítil doznívající příchuť krve. Možná už by měli skončit, dřív než… Vjel mu prsty do vlasů a mírně mu trhnul hlavou dozadu. Rány si už nevšímal, prostě jen dychtivě a s hladovostí šelmy zkoumal každý kousek jeho hebké kůže.

Itachi se lehce zavrtěl a ačkoliv nerad, shodil ho ze sebe a jemnými rty poodkryl špičáky.

,,Je čas spát." Ušklíbl se na něj a vyrazil k domu.

,,Hmm..." Asi to tak bylo lepší. V takových chvílích polevoval na pozornosti a to teď nebylo nejrozumější. ,,Dobrou," řekl ještě Sasuke směrem k němu a sám se uvelebil vysoko na větvi jednoho stromu, odkud byl dobrý výhled.

Itachi se na druhou šelmu jenom otočil a místo aby mu něco řekl, názorně si po rtech přejel jazykem, pak zmizel v domě.