Za dveřmi kabinetu 5

Tak nějak jsem si říkala, co už tady dlouho nebylo. Tuším, že poslední díl vyšel někdy začátkem září a to je fakt docela dlouho :D. Snad to tu ještě někdo čte... Oznamuju, že tuhle povídku plus Vězně budu od teď psát jenom já sama *třikrát banzai pro Shira-chan*. Co Vězně týče, trochu jsem se sekla na místě a tak se teď budu věnovat ostatním. Jinýma očima už máme dopsáno, takže to sem nějak hodím po dílech. "Zločinci" měli docela úspěch, to jsme ráda^^.

Jinak chystám pár recenzí na anime, co teď sleduju. Třeba D.gray-man, Hakuouki (to se mi strašně zalíbilo n.n) a taky Ao no Exorcist *nom nom*. Jednoduše je toho dost :D.

---

Ještě než začnu.. Doufám, že jsem někde neřekla, co se stalo s Uchihovic rodičema. Protože to bych musela upravit celý díl a byla by to docela otrava -.-". Pokud ano, upozorněte mě na to.

Dny teď ubíhaly mnohem rychleji než předtím. Nepřítomné stavy převládaly nad přílišnou agresivitou a nebylo to jen vlivem sedativ. Sasuke už při návštěvách svého bratra nikdy neudělal to, co prvně. Povídali si spolu o poměrně nepodstatných věcech a jejich společný čas netrval více než půl hodiny denně. Mladého Uchihu přesunuli do jiného pokoje, vlivem příchodu zimy. Teplota venku se znatelně snížila a chlad pronikal skrze zdi až do toho nejzapadlejšího koutku. Měl tak příležitost se občas dívat z okna. Nijak zvláštní krajinu pokrývala bílá načechraná deka, poslední týden sněžilo ještě hustěji. Přistoupil k oknu a přejel po něm prstem, zanechal tak na skle jasně viditelnou stopu. Pořád se nemohl zbavit pocitu, že udělal něco špatně. Ale co? Dosud si ani neuvědomil, co vlastně chce. Lehce se dotkl svých rtů. I po takové době cítil tu chuť, prostě nemohl zapomenout. Co asi právě dělal? Poznal na něm, že má alespoň trochu podobné pocity. Jenže co se stane, až se vrátí do školy? Nikdy už nic nebude jako dřív, to věděl. Něco se změní a to o dost. A věděl, že kdyby tehdy prostě jen odešel z jeho pokoje... Ne, nemohl to jen tak nechat. I přes všechny ty zábrany se nevzdal.

Povzdechl si a dál tiše pozoroval neměnnou scenérii. Zbýval necelý měsíc, když všechno půjde dobře. Už se dokáže ovládnout. Snad.

Vrátil se do postele a natáhl ruku pro malý sešit s tužkou. Aby udržoval tak svoje schopnosti na stálé úrovni. Občas něco napsal, ale převážně jen kreslil. Dál už si ničeho nevšímal a ponořil se jen do svých myšlenek.

***

Itachi nemohl spát. Venku už byla sněžná přikrývka docela běžná a poryvy větru doléhaly k jeho uším jakoby z dálky. Zítra, pokud půjde všechno tak jak má, by už mohl vidět svého bratra... jinde než s bílými stěnami v pozadí.

Přetáhl si deku přes hlavu. Co to mělo sakra znamenat? Už několik dní nespal a teď se to ještě zhoršilo. Všechno začne zase od začátku.

Vytáhl zpod přikrývky ruku a sáhl po skleničce s vodou. Musel se něčím zabavit. Neklidně pak poťukával prsty o matraci, než konečně vstal. Ne že by odsud nechtěl odejít, ale už si zvykl na tichý život mezi čtyřmi stěnami. A zpátky do toho nekončícího ruchu se mu vážně nechtělo. S uspokojením si všiml, že na židli už má připravené svoje čisté oblečení. Fajn, tohle zatím vypadalo nadějně. Zatím. Rychle se převlékl a zase si sedl na postel. Kolik bylo vlastně hodin? Podle světla za oknem jen asi něco kolem desáté.

Dveře se skoro neslyšně pootevřely a dovnitř hbitě vklouzl temný stín. Odložil svoje věci kamsi na stranu a chvíli se jen zaposlouchal do zvuků domu. Hmm, takže je ještě v pokoji... Tiše se plížil za svým cílem, dokud nestál před bílými neprůhlednými dveřmi. Tak a teď nádech, výdech, nádech a zase výdech... Prudce je rozrazil a jako bouře vpadl dovnitř.

Itachi ještě pořád ležel a klidně oddychoval. Usnul až k ránu. Na tváři mu i ve spánku hrál něžný úsměv.

Nevěřícně na něj zíral. Takže tenhle plán nevyšel. S provokativním úsměvem k němu přešel. Neměl ani moc náladu si hrát a ani nápad, jak ho probudit. Zlehka s ním zatřásl a když ani to nepomohlo, sklonil se nad něj. ,,Baf!"

Itachi se lekl a málem by mu instivktivně vrazil facku, kdyby se včas nezarazil. ,,S..Sa...suke? Co tu dě.." Až pak mu došlo že dnes měl být propuštěn.

,,No jestli ti to vadí, tak zase půjdu." Nasadil uražený výraz a otočil se k odchodu.

Ve vteřině ho chytil za zápěstí a strhl k sobě. A aniž by stihl co říct, doslova se přisál na jeho rty a vnikl mu jazykem do úst.

Překvapením se skoro nestihl ani nadechnout, ale nic nenamítal. Chtivě se přidal a natiskl se k němu co nejblíž. Zároveň mu jednou rukou zajel pod tričko a zkoumavě mapoval linie jeho těla.

Itachi se pokoušel nadechnout a celkově se mu zrychlil dech. ,,Do dneška jsem čekal..."

,,To je dobře," zamumlal koutkem úst, ale sám potřeboval dávku kyslíku. ,,A teď už nemluv," dodal nekompromisně a jemně ho políbil na krku.

Itachi se jemně usmál a něžně se přisál na jeho holý krk. Tak dlouho si to odpíral…

Sasuke si dával dobrý pozor, aby nezanechal nějaké stopy na bělostné kůži. Opět vyhledal jeho rty a na dlouhou chvíli se s nimi spojil. Věděl, že přesně tohle chtěl. Odmítal si to přiznat, ale nedokázal potlačit jemné vzrušené chvění po celém těle. Nesnesl myšlenku, že by o tohle všechno měl přijít. ,,Takže tentokrát tě nemusim svázat?" zeptal se tiše.

,,Svázals mě už dávno před dneškem." Usmál se na něj a rukou sjel po jeho zádech dolů, aby si natiskl jeho pánev těsněji ke své.

Na okamžik se odtáhl, aby mu mohl stáhnout triko. ,,Víš, že tohle bysme neměli. Vlastně mě pořád ještě podvádíš," pronesl zamyšleně.

,,Co?" zavrčel tiše a lehce mu dlaněmi přejel po vnitřní straně stehen.

,,Je to pravda, ne? Nechci hrát roli vedlejšího vztahu."

Itachi na chvíli přestal a ležíc na zádech se vyzvedl a opřel lokty, takže jejich obličeje od sebe byli jenom pár centimetrů. ,,Sasori se před měsícem a půl odstěhoval za rodinou do Norska..."

Tak tohle teda nečekal. Překvapeně ho pozoroval, myšlenky mu v hlavě poletovaly bleskovou rychlostí. Mohla by to snad být pravda? Vypadalo to tak. Neřekl to jenom proto, aby odvedl jeho pozornost? Už si nebyl jistý vůbec ničím. Zmizela tak možnost, že by ho měl nějakým způsobem odstranit. Taky dobře. ,,Aha," řekl na to jen a nerozhodně si skousl ret. Znamenalo to sice, že si mohl dělat všechno, co chce, ale... Prostě pořád ani nevěděl co sám chce.

,,Děje se .. něco?"

,,Ne, nic. Jenom mě to...překvapilo," hlesl tiše a rozčísl si vlasy. Dělával to vždycky, když byl nervózní. Pohrával si s rukama, aby se nějak zaměstnal.

,,Mile nebo nemile?"

,,Co bys řekl?" opáčil s úsměvem a sklonil se k němu o něco blíž.

,,No dobře.." Zasmál se krátce a lehce ho kousl do rtu, zatímco dlaní lehce vjel za lem jeho kalhot. Jen tak, chtěl ho k něčemu vyprovokovat. Z té jediné zkušenosti si vypozoroval, co přesně udělat. Sice to tehdy bylo prakticky naopak, ale…

Sasuke ho chvíli pozorně sledoval, ale nakonec se rozhodl. Dál už nic neříkal a znovu s ním spojil rty. Pořád viděl jeho úsměv, nemohl ho vyhnat z hlavy. ,,Za to, že jsi čekal, na tohle nezapomeneš."

,,Na tebe se nedá zapomenout, Sasu." Soucitně se usmál. Moc dobře věděl, jak moc jeho bráška nesnáší, když mu takhle říká. Reakce přišla přesně podle jeho očekávání. Sasuke zčervenal, uhnul pohledem někam na stranu a něco zamumlal. V tu chvíli tolik připomínal své já z dětství.

,,Jsi tak roztomilej." Itachi mu prstem lehce přejel po tváři a dál se usmíval, což Sasukeho vytáčelo ještě víc. Takováhle chvíle se přece nenaskytne jen tak a on to takhle… Rozhodl se trochu se pobavit. ,,Bral si tě vůbec někdo jinej kromě mě?" zeptal se nevinně.

Itachi se přestal usmívat a podezřívavě se na něj zadíval. Proč se na to teď ptá? Byla pravda, že už spal s několika dívkami, kromě Sasoriho měl i pár románků se stejným pohlavím… Ale Sasuke měl pravdu. Tehdy byl první, co ho donutil k té podřadnější roli. I když… jednou to přijít muselo. Ale že se na to ptá zrovna on, který předtím vypadal, že je ten pohlední, koho by to zajímalo… Přecijen někoho přivázat k posteli je samo o sobě dost výmluvné. Itachiho jen na chvíli napadlo, že si za to tak trochu mohl sám. Sasuke ho tak dlouho sváděl a provokoval a když viděl, že má jeho dokonalý bráška slabší sebeovládání, prostě jednal. V tom si byli podobní. Stáli si za svým, nehledě na oběti. A to i když to většinou bylo spíše na škodu. Nejdřív jednat a potom přemýšlet. Alespoň tak to dělal Sasuke.

,,Takže ne." Mladší Uchiha se zlomyslně ušklíbl a pomalu mu přejel jazykem podél spodní čelisti.

,,Sasu, neštvi mě," zavrčel Itachi výhružně místo odpovědi. Rozhodně se mu nelíbil směr, kterým se tenhle rozhovor ubíral. Už jen ten fakt, že na něm jeho mladší bráška takhle seděl ho přiváděl k šílenství. A pak než by se Sasuke nadál, Itachi ho prudce strhl pod sebe a zkroutil mu ruce za zády. Zároveň mu stihl sundat tričko a jednou rukou zajel zezadu pod kalhoty. Zatím ale nepokračoval dál, jenom taková pojistka.

,,Co to zase děláš?" pronesl Sasuke klidně, s dobře skrývaným podtónem paniky. Starší Uchiha ho samozřejmě rychle poznal.

,,To záleží jenom na tobě a jak se budeš chovat," zašeptal mu Itachi do ouška a jemně se ho dotkl jazykem na tom citlivém místě. Za ty roky svého poměrně aktivního sexuálního života si dokázal jisté věci vypozorovat. Sice nebyli všichni stejní, ale ty základy ano. Každý měl nějaké slabé místo a Itachi je s oblibou hledal a pak využíval. Reakce přišla téměř podle očekávání. Sasuke se lehce napjal, ale přes pevně sevřené rty neunikla ani hláska. A to staršího přimělo se ještě více snažit. Vzrušovalo ho to nepředstavitelně. Itachi chtěl ještě něco říct, ale přerušilo ho zachrastění klíčů v zámku. Sasuke jako by to slyšel jen o zlomek vteřiny později, ho ze sebe shodil na zem a bleskově si oblékl triko.

,,Sasuke! Itachi!"

,,Do háje…" uniklo Itachimu a se zoufalým pohledem a skousnutým rtem se rozhlédl po své košili. Našel ji pod postelí, absolutně neměl tušení, jak se tam dostala. Stihl to tak tak. O okamžik později dovnitř vešla starší žena s dlouhými černými vlasy, které připomínaly staršího Uchihu a očima stejně pronikavýma, avšak s rebelskou jiskrou kdesi uvnitř, které zase připomínaly Sasukeho. Mikoto.

,,Co se stalo?" zeptala se hned starostlivým tónem při pohledu na jejich mírně zděšené výrazy a nápadně rozcuchané vlasy. ,,Vy jste se zase prali? Nejste na to už trochu velcí?"
,,Ehm, mami… Tak nějak…" Sasuke nervózně uhnul očima směrem ke svému staršímu bratrovi. Jejich rodiče se asi před dvěma roky odstěhovali do Austrálie kvůli práci. Zhruba v té době také začalo to Sasukeho zvláštní chování, kdy se v každé volné milisekundě pokoušel Itachiho svádět. Těžko říct, co k tomu bylo podmětem, jestli nepřítomnost rodičů a tím pádem trochu volnější režim a mírnější tresty nebo něco jiného. Jenže o to tady teď nešlo. Šlo o to, kde Sasuke strávil posledních několik měsíců. Kdyby se o tom dozvěděli, nepochybně by přijeli do jednoho dne. Z tohohle usuzoval, že Itachi se jim o tom ani neobtěžoval zmínit. Jenže povinností doktorů a vedení školy bylo jim to ohlásit. Sasuke by měl být za chvíli zletilý a do té doby byl jeho zákonným zástupcem právě Itachi. Takže mladší Uchiha neměl vůbec tušení, jak se mu povedlo to skrýt.

,,Jo. Sasuke si asi potřeboval někde vybít energii." Itachi jako vždy zachránil situaci. V jeho hlase nebyla ani stopa po to, co v něm bylo slyšet před chvílí. Byl výborný herec. Dokonalý jako vždycky, pomyslel si Sasuke s notnou dávkou ironie a sarkasmu.

Mikoto nevěřícně zavrtěla hlavou a povzdechla si. ,,No tak co, to ani neobejmete svoji matku?"

Sasuke sebou trochu cuknul a hned to napravil. Itachi se k němu s klidem přidal. Byla to jen chvilka, ale vyměnili si pohledy, které mluvily za všechna slova. Tohle ještě neskončilo.

,,Co tady..?"

,,Přijeli jsme jak nejdřív to šlo. Stěhujeme se zpátky sem." Mikoto se přívětivě usmála a sevřela oba Uchihy v láskyplném objetí. ,,Vyrostli jste, oba dva. Jak to proboha vypadáš, Sasuke? Nemáš hlad? Itachi určitě moc nevařil, jen co je pravda…"

,,Ne, to je v pohodě. Mám toho ve škole trochu moc." Samozřejmě že jim každého půl roku museli posílat Sasukeho vysvědčení. Ne že by to byl problém, známky měl vždycky docela nadprůměr. Ale i tak mu ta "kontrola" přišla zbytečná. Vždyť bude moct za chvíli bydlet sám! Jako by nestačilo, že se o něj stará Itachi.

,,Ale stejně ti něco udělám. Táta jel ještě kvůli něčemu do města. Pojďte mi pomoct vybalit nákup," pobídla je a rozcuchala Sasukemu vlasy. Ten za to sklidil od Itachiho potměšilý úšklebek.

***

Od toho dne se moc nezměnilo. Vlastně vůbec nic. Život se vrátil téměř do tch starých zajetých kolejí. Rodinná snídaně každé ráno, ještě zkontrolovat svačinu a zeptat se na dnešní písemky nebo jak se dostanou do školy. Každý z bratrů spal ve svém pokoji. A to byl nejspíš začátek. Jejich vztah začal pomalu vychládat. Nechovali se tak jako předtím, jako spíš předtím než odjeli rodiče. Občasné letmé pohledy, rozhovory o víceméně zdvořilých tématech… Ve škole už se Sasuke o nic nepokoušel. Ale při tom pohledu, jak Itachi vykládá něco o logaritmech, při tom jen lehce pohybuje svými jemnými rty a v očích má ten dokonalý a ničím nerušený odměřený klid, nebo když se mu rozepnul knoflík košile a odhalil tak více toho úasného těla… Sasukemu se z toho ježily vlasy na zátylku. Přesto se ale s o to větším úsilím soustředil na výuku a brzy tak dohnal ztracené hodiny. Reparáty prakticky ze všech předmětů byly nevyhnutelné, ale o to si starost nedělal. Neustále ho trápila otázka, co bude s nimi. Nedokázal se na něj dívat, aniž by se zbavil těch myšlenek. Pořád ještě si pamatoval na ten pocit, když se ho dotýkal. A tak se jen pomocí zbytků svého sebeovládání zvládl udržet, aby po něm v nějaké volné chvíli nevyjel. Stačilo se ho jen letmo dotknout a instinktivně sebou trhnul.

Situace vyústila někdy koncem jara. Začalo to jeden jediný den, který ze začátku vypadal úplně stejný jako ty ostatní. Právě se zazvonilo na první hodinu. Sasuke se posadil do zadní lavice. Suigetsu během těch měsíců propadl a Juugo s Karin tak seděli spolu. Sasukemu to vyhovovalo. Seděl si v zadní lavici u okna, zády se opíral o topení a se sluchátkama v uších sjížděl pohledem protější zeď. I přes dunění kytar ale slyšel ten otravný zvuk, který ho provázel už několik let. Někdy představoval začátek toho pekla a jindy pak zněl téměř jako rajská hudba, když končilo vyučování. Zvláště pak po tom odpoledním, kdy se třeba domů dostal až někdy po šesté hodině večer.

Téměř ve stejné chvíli kdy si sundal sluchátka, se otevřely a zase zavřely dveře. Dovnitř vešel Itachi. Sasuke se ani nemusel dívat, poznal by to už jen podle té jeho nepopsatelné vůně.

,,Všichni se postavíme. Ano, i Sasuke." Uchiha stál před tabulí, v jedné ruce třídní knihu. Palčivým pohledem propaloval svého mladšího bratra, který teď však nebyl ničím víc než jen žákem. Sasuke protočil panenky a neochotně se zvedl, jedním pohybem pak vypnul ipod a zastrčil ho do lavice. Jeho pozornost tentokrát upoutalo něco jiného. Byl to chlapec přibližně jeho věku. Měl krátké světlé vlasy a veselé světle modré oči, ve kterých žářilo rošťáctví. Vesele se usmíval, i když trochu nervózně. Sasuke si cynicky pomyslel, že vedle Itachiho se tak cítil každý a ani on sám nebyl výjimkou.

,,Tohle je Naruto Uzumaki. Bude k nám teď nějakou dobu chodit. Jeho rodina se sem přestěhovala nedávno a ještě si tak úplně nezvykl. Tak na to berte ohledy." Itachi se usadil za katedrou a sklonil se nad třídnicí. ,,Posaď se vedle Sasukeho." Kývl směrem dozadu. Právě Uchihova lavice totiž byla jediná volná v celé třídě. Mohl za to lichý počet studentů. Původně jich do ročníku měli brát třicet. Ale z nějakého důvodu jich bylo třicet jedna. Minulý rok odešel jeden student a letos Suigetsu, takže jich bylo teď dvacet devět. Lavic bylo patnáct, takže Sasuke seděl sám.

,,Takže… Minulou hodinu jsme probírali logaritmy. Haruno nám půjde k tabuli zopakovat rovnice a logaritmické funkce." Itachi zaklapl tmavě modré desky a přešel k tabuli. Růžovovlasá dívka se s úsměvem zvedla a začala něco psát křídou.

,,Ahoj." Blonďák se nesměle usmál, natáhl lokty před sebe a opřel si o ně bradu. Když Uchiha neodpovídal, jen si s pohledem usilovně zabodnutým do sešitu něco zapisoval, Naruto nerušeně pokračoval. ,,Chápeš vůbec to, co bereme?" protáhl znuděně.

,,Jo. Ale ty seš tady první den, takže si to nemusíš pamatovat. Pak ti to určitě někdo vysvětlí."

,,Hmm…"

Pak bylo dlouhou chvíli ticho. Sasuke si začínal myslet, že se blonďákovi něco stalo. Znal tyhle typy lidí. Když zmlkli, muselo se stát něco hrozného. Tiše si odpočítával vteřiny.

,,Hele, ty seš prej blázen…"

,,Cože?!" Sasuke se na něj nevěřícně otočil a výhružně zasyčel.

,,Ticho tam!" Itachi poklepal pravítkem o stůl a probodl Sasukeho ledovým pohledem. ,,Pan Uchiha dostane hned prostor hovořit u tabule."

Sasuke mu opětoval pohled, i když z téhle vzdálenosti to moc nešlo a pak ho přesunul na Naruta. Sice počítal s tím, že se ta "novina" rozšíří, ale že až takhle… ,,Co všechno vlastně víš?" zeptal se šeptem.

Blonďák pokrčil rameny. ,,Nějaký zvěsti. Ale jsem tady první den, takže toho ještě moc nevim."

,,Hmm…" Sasuke sice půsbil na první pohled lhostejně, ale uvnitř něj to vřelo. Tak proto se na něj všichni dívali tak pokradmu… Jo, fakt super.

Růžovláska se mezitím vrátila do lavice. Podle jejího úsměvu a Itachiho kamenného výrazu se dalo soudit, že to zvládla úspěšně. Co však Sasukeho štvalo byl ten fakt, že se tu od jeho nástupu do školy nic nezměnilo. Nebo zpíše od nástupu jeho staršího bratra. Nebyly to jen ty letmé zasněné pohledy pokaždé, když se nedíval nebo úsměvy a v případě dívek podle Sasukeho naprosto nevhodné oblečení. Prostě mu připadalo, že všichni teď uspořádali lov na Itachiho.

,,Žárlíš?"
,,Co.."

,,Ale nedělej se. Znám tenhle pohled, když bys nejradši zabil všechny, co se zajímaj o tvoji kořist." Blonďák se škodolibě uchechtl.

,,To není pravda!"

,,Ale je. Jinak by ses tak nevztekal. Jo, pro pravdu se člověk zlobí…."

,,My s Itachim nic nemáme."

,,A kdo říká že právě s nim? Ha! Teď ses prozradil."

,,Ty..!"

,,Pan Uchiha se laskavě dostaví k tabuli, kde může pokračovat ve své nepochybně velmi zajímavé konverzaci." Itachi najednou stál před jejich lavicí. Sasuke si vůbec nevšiml, kdy se tam dostal. Tyhle jeho špiónské schopnosti byly k zbláznění. Dovedl se nepozorovaně objevit na jakémkoliv místě, naprosto splynout se stíny…

Sasuke vstal a probodl černovlasého pohledem, který jako by říkal "tys poslouchal!". Ale nic neřekl, jen prošel kolem něj. Úplně cítil pohledy celé třídy, které mu propalovaly díru do zad.

,,Takže…" Itachi se posadil ke stolu a zkoumavě přivřel oči. Sasuke měl dneska na sobě bílou košili a tmavě modré rifle, nosil to takhle dost často. Slušelo mu to a nejspíš to i sám věděl. Uchiha starši v duchu zavrtěl hlavou nad svým chováním. Bylo to už docela dlouho, co je přerušila Mikoto. Navíc si moc dobře pamatoval, že se spolu dosud vyspali jen jednou a to byl Sasuke "nahoře". Tehdy po jeho návratu z léčebny Itachi udělal trochu nečekanou věc. Myslel si, že si Sasuke prostě zaslouží potrestat za všechny ty naschvály, co mu dělal ve škole i doma. Připadal si trochu nostalgicky. Nebylo to vlastně tak dávno, co se uspokojoval jen myšlenkou, že by ho přirazil ke zdi a konečně udělal to, co tak dlouho chtěl. Itachi si uvědomil, že už pár vteřin zamyšleně mlčí a tak rychle pokračoval. ,,Napište zadání úlohy, kterou vám nadiktuji."

Tentokrát to nekončí moc napínavě, ale nějaká ta oddechovka přijde vhod :D.