Pod svícnem největší tma 1

Přináším zbrusu novou povídku. Je to další společná, s moji milovanou Hizuki-chan v roli Itachiho :D. Nápad byl původně v filmu Mr. and Mrs. Smith (neptejte se mě, proč :D), ale po mnoha úpravách vzniklo tohle.

Věřím, že se bude líbit. Tak jen do toho^^

Podsvětím New Yorku zmítají války gangů. Na jejich vrcholu stojí tajemná a poměrně před nedávnem vzniklá mafie, která má v poslední době na svědomí drtivou většinu všech vražd, únosů a dalších zločinů ve městě.
Tento případ dostane jednoho dne na starost jeden z nejlepších policistů kriminálního oddělení FBI, Itachi Uchiha.
Po smrti rodičů se jeho vztah s mladším bratrem značně změnil. Sasuke tráví noci neznámo kde, vrací se až ráno často i v podnapilém stavu, neustále dostává záhadné telefonáty a stýká se s podivnými lidmi.
Konečný úder zasadí až zjištění, že hlavou oné nebezpečné mafie je právě Sasuke. Jenže Itachi toho ví příliš mnoho, než aby mohl zůstat naživu.

---

Už dávno byla noc, ale město dál žilo svým vlastním životem. Temně černé nebe bylo posypané hvězdami, měsíc v úplňku ozařoval i ta nejskrytější zákoutí. Jeho odraz se mihotal na hladině řeky Hudson, která v tmě působila jako průzračně čistá, avšak ve dne bylo možné vidět její skutečnou podobu. Bahno ze dna dávalo vodě hnědo-žlutou barvu, k té přispívala i nedaleká čistička odpadů, která tu měla ústí.
Budovy byly tak vysoké, jako by se snažily přerůst jedna druhou. Ty menší se krčily mezi nimi, obývané méně majetnými lidmi. Zvuky noci se nesly ulicemi. Hlasy nespočtu lidí, troubení aut a křik sirén. Světla nejrůznějších barev a tvarů tvořily nápisy klubů, barů a dalších podniků.
Na jedné z vyšších střech, blízko nejvyšší budovy města, stála postava. Stačil by jen jediný krok a ocitl by se v prázdnotě, následované tvrdým dopadem na silnici. Stál úplně klidně, vyrovnaně. Černé kalhoty a triko s dlouhými rukávy stejné barvy. V tuhle roční dobu nebylo víc vrstev oblečení potřeba. Do bledé tváře byly vsazené hluboké černé oči, tak tmavé, že duhovky splývaly se zornicemi. Krátce zastřižené vlasy mu rámovaly obličej, na zátylku mírně odstávaly. Kolem něj byla jakási temná nebezpečná aura. Dávala lidem vědět, že tohle je profesionál ve svém oboru. Nápovědu k jeho práci dávala věc, kterou držel v ruce. Ostřelovací pistole s plným zásobníkem, opatřená tlumičem. Nesvíral ji křečovitě v prstech, jak by to kvůli nervozitě dělali jiní. Vypadal skoro jako by držel něco samozřejmého. V druhé ruce, mezi ukazováčkem a prostředníčkem držel zapálenou cigaretu. Zvedl ruku a zastrčil si ji do úst. Potáhl a na okamžik požitkářsky zavřel oči, než vypustil tenký oblak kouře. Na nic nemyslel, v hlavě měl úplně prázdno. Nedovolil myšlenkám aby odvedly jeho pozornost od úkolu, o který se tentokrát postaral sám.
Po silnici před budovou jela řada několika aut černé barvy. Okna byla vybavená kouřovými skly, aby nebylo vidět dovnitř. Ještě pár vteřin čekal a nechal je přiblížit se o pár desítek metrů. Pak zvedl ruku se zbraní, zamířil a párkrát se nadechl. Jedním okem neustále sledoval svůj cíl. Pak stiskl spoušť a vystřelil. Z hlavně vyletěla kulka a bleskovou rychlostí mířila k prostřednímu autu. Prošla skrze sklo u řidiče, prostřelila mu hlavu a pak i skrze sedadlo a zabila i muže, který seděl za ním. Auto se zakymácelo, vybočilo ze své trasy, dostalo smyk a smetlo s sebou to za sebou. Následoval ohlušující výbuch, který proťal ticho ulice. Plameny ozářily okolní budovy a vysklily nejbližší okna. Během chvíle se rozezněly sirény hasičských aut, záchranky a policie. Ale na střeše už nikdo nestál. Jen pár suchých lístků proletělo kolem, jako poslední stopa po tajemném zločinci.

***

Ten odporný mechanický strojek… Jednou rukou odkryl deku, hned by se do postele zase vrátil, když se bosými chodidly dotkl studené dřevěné podlahy. Seděl na matraci, nohy měl spuštěné dolů. Dlaní si přejel po tváři a odhrnul si dlouhé uhlově černé vlasy z obličeje. Působil něžně a křehce, možná k tomu přispívala i porcelánová barva jeho pleti. V přivřených, černými řasami ověnčených, temně modrých očích s kovovým leskem se jako perličky na dně hlubokého moře blyštily zvláštní jiskřičky. Zvedl se a skoro v polospánku po paměti sáhl do skříně, aby na svoje vypracované, štíhlé tělo navlékl bělostnou košili. Pod límečkem si uvázal kravatu a chvíli jeho necitlivé prsty, otupělé nedávným sladkým spánkem, bojovaly s výškou navázaného uzlu. Černé kalhoty, které tvořily půlku jeho pracovního obleku, už takové problémy nezpůsobovaly. V koupelně si opláchl ledovou vodou obličej, rozčesal si havraní prameny delších vlasů, svázal je do elegantního culíku a nechal pár vlasů z účesu sklouznout do jeho očí. Za chvíli už pomalu scházel ze schodů do prvního patra do kuchyně a přitiskl tenké narůžovělé rty k okraji hrnku s kávou. A znovu a zas si říkal, že ještě jeden pracovní den a umře.

,,Dobrý ráno," zamumlal za ním veselý hlas. Sasuke už měl na sobě tmavé triko s obrázkem vztyčeného prostředníku s prstenem ve tvaru lebky a kalhoty s opaskem, pobitým kovovými cvočky. Vlasy měl ještě mírně vlhké od ranní sprchy, ale jinak nepůsobil vůbec unaveně. Došel k lince a ze skříňky vytáhl tmavě modrý hrnek, postavil ho na stůl a do konvice mezitím nalil horkou vodu.

Jeho bratr se na odpověď usmál. Byli tak neskutečně odlišní... a ještě když si přes ramena Itachi přehodil elegantně sako, vypadali jako dva naprosté protiklady. Položil ruku na Sasukeho bok a trochu něžněji mu naznačil, aby se posunul. V kuchyni se mu jeho mladší bratr motal pořád. A ačkoliv už oba byli dospělí, pro staršího byl mladší pořád dítětem. A tohle podceňování nebylo zrovna nejšťastnější.

,,Hmm?" Trochu překvapeně se na něj podíval, ale když mu došlo co po něm chce, jen lehce zčervenal a ustoupil. Pořád měl mírně zpomalené uvažování, protože včera se vrátil až hodně po půlnoci a k pití toho taky neměl zrovna málo. Zavrtěl hlavou aby se vzpamatoval a rychle zalil sypaný čaj v hrnku.Měl ho raději než ten normální v pytlíčcích, víc voněl a líp chutnal. Pak se ještě natáhl k poličce pro láhev a do téměř miniaturní skleničky si nalil trochu rumu. Než stačil jeho starší bratr namítnout cokoliv o vzorném chování nezletilých, nalil do sebe panáka a zapil to hrnkem čaje. Nejlepší vyprošťovák.

,,SASUKE!" Dostalo se mu dle očekávání pokárání. Itachi si rukou bezděčně upravil sako k dokonalosti, vypadal v tom černém obleku vážně rozkošně. Jenom límeček měl vzadu trochu neurovnaný, nejspíš si toho nevšimnul. Starší bratr Sasukemu z ruky teď už bohužel prázdnou sklenku vytrhl a zlostně se na něj zadíval. Byli od sebe takový kousek, že Itachi na tváři cítil jeho dech.
,,Teď to z tebe táhne! Neměl bys vůbec pít, pak děláš pitomosti."

,,To neměl." Přikývl, jako že mu rozuměl. Ale vůbec nevypadal, že by ho hodlal poslechnout. ,,Navíc se s tebou přece nebudu líbat, tak proč by ti to mělo vadit?" zavrněl hravě a přejel mu prstem po rtech. Vždycky ho rád provokoval.

Neznatelně na chvíli přestal úlekem dýchat. Měl sto chutí mu odvětit nikdy neříkej nikdy, ale udržel se. Rychle sklonil hlavu k lince a jídle, které si tam připravoval. Jednak aby se vyhnul tomu... vzrušujícímu dotyku, a taky protože nechtěl být prozrazen svými hořícími tvářemi. ,,Když se ožereš a přitáhneš někdy v noci domu, tak od toho nemáš daleko, řekl bych." Alkohol vysloveně nesnášel. A tenkrát večer, když jeho bratr pod vlivem alkoholu provokoval tím, že se před ním ukázal bez trička, měl Itachi co dělat, aby ho v tu chvíli hned nepřirazil ke zdi a... Musel asi na čerstvý vzduch. Tahle společná rána mu nedělala dobře.

Sasuke zkoumavě přivřel oči a se skousnutým rtem ho sjížděl pohledem, který by se dal označit za svlíkací. ,,Vadilo by ti snad, kdybych po tobě vyjel?" zeptal se svůdným tónem a položil mu dlaň na hrudník. Kdyby si nevšiml něčeho tak nápadného, nemohl by dělat svoji práci.

,,No to sakra vadilo!" Trochu zvýšil hlas, ale to se dalo přikládat za vinu panice. Zvedl ruku a pevně sevřel zápěstí té zlobivé dlaně. Odtáhl ji, otočil se k němu čelem a protože byl vyšší a trochu vypracovanější, ačkoliv Sasuke ten věkový rozdíl, co se týče svalů rychle doháněl, tak ho přitiskl zády k mramorové lince a nahnul se nad něj. Takhle se ho dotýkal skoro pánev na pánev. Sám věděl, že i když se umí držet, tohle taky sám dlouho nevydrží. Díval se mu přímo do těch uhlově temných očí. ,,Sasuke, já tě upřímně varuju, jednou narazíš. A hodně, HODNĚ tvrdě." Samozřejmě že to znělo jako poučka do života, ale vzhledem k dosavadní situaci se to dalo vysvětlit poměrně krásným dvojsmyslem.

Naklonil se k němu ještě blíž, až byli od sebe jen pár milimetrů. ,,A nenarazil bys spíš radši ty do mě?" zašeptal a olízl si rty.

Ne, tohle sakra prosím ne.... Nedokázal se nedívat na ty úžasné hebké rty. Okamžitě jeho zápěstí pustil. ,,Vezmi si žvejkačku, táhne to z tebe." Ne, určitě musel vidět, jak se mu tváře zbarvily ze světle bíla do tlumené růžové. Rychle od něj odstoupil a posunul si se zdánlivým kamenným výrazem uzel kravaty, jako by se nemohl pořádně nadechnout. Rychle dal hrnek do dřezu a rozhlédl se po klíčích. Nikdy je prostě nemůže najít. Nebyl schopen si je dávat na jedno místo. Snažil se na Sasukeho nemyslet a jeho přítomnost z hlavy vypustit, ačkoliv to šlo těžce. Raději se koncentroval na hledání ztraceného předmětu.

,,Užij si v práci," popřál mu s úšklebkem. Moc dobře věděl, že jeho provokace se ani zdaleka neminula účinkem. Už dávno si předsevzal, že musí jeho odhodlání vzdorovat nějak zlomit.
Protáhl se trochu kočičím způsobem a lehce se zavrtěl v bocích. Trochu se mu při tom vyhrnulo tričko, takže se na okamžik odkrylo zvláštní tetování, co měl na zádech těsně nad opaskem. Sám neměl co dělat, takže si bude muset odpoledne nějak zpříjemnit sám. Pak si ale na něco vzpomněl. Sáhl do kapsy a přešel k Itachimu, na prstu kroužil se ztracenými klíči. Na rtech mu pohrával samolibý úsměv.

,,No.... Ty hajzlíku!" Šokovaně mu je vytrhl z ruky. ,,A to ani nic neřekneš?!" vrčel vztekle. Jeho mladší bratr si s ním hrál, jak kočka s myší.

,,Hmm... Ne." Bavilo ho, když ho mohl vidět zahnaného do kouta. Někoho tak dokonalého... Usmál se a otočil se k odchodu. Co by tak mohl dělat? Vyběhl po schodech k sobě do pokoje a s hlasitým prásknutím zavřel dveře. O pár vteřin později už domem duněly bubny a basová kytara z reproduktorů obří velikosti, které měl v pokoji.

Do práce Itachi dojel s elegantním zpožděním tří minut. Vyběhl po schodech do kanceláře, pověsil si kabát na háček za dveřmi a s úlevou se posadil na měkké vypolstrované křeslo. Jenom se protáhl a v tu chvíli mu do dveří vtrhl nadřízený.
"Ah, dobré ráno." Usmál se na muže Itachi.
"Zdravim. Mám tu pro tebe případ."
"Hm?"
"Mrtvola obchodníka na Avengers street. Zbraň se našla, vrah ještě ne, motiv není zpracován."
"To nebude problém. Je to v terénu?"
"No samozřejmě." Itachi si povzdechl.
"Hej, no tak. Proč já vždycky makám venku?"
"Protože nejseš jak ty hňupové s vymytejma mozkama."
"Jo, to je vážně důvod." Zvedl se a zase si na sebe hodil svůj černý kabát.
"Tak kde sou?" Jeho šéf mu s úsměvem podal svazek papírů.
"No vidiš," pochválil ho šéf.
"Nejsi jako ostatní idioti, co se furt na něco vymlouvaj." Nadbíhal mu možná trochu… Itachiho tu takhle 'nahánělo' víc lidí.
"Ne. To já jsem debil, protože dělám to co mi řeknete," promluvil tiše zády k němu a zaklaply se za ním dveře, aniž by se otočil.

Sluneční kotouč už neměl takovou sílu, byl podzim a zešedlé budovy této roční době přidávali na jednolitosti a chudosti. Poslouchal sám své kroky, když se pomalu blížil k místu činu. Cestou studoval písemné materiály. Muž byl zavražděn ve svém malém obchůdku na toaletě. Kolem krámku už stál dav lidí, novinářů a pár policistů. Protáhl se kolem nich, hned k němu přiběhl jeden z asistentů.
"Dobré ráno pane."
"Co ste našli?"
"Byl zabit kulkou, jenom nám nesedí vzdálenosti."
"Nám nesedí nebo tobě, Argie?" K Itachiho aroganci prostě patřil ten nehezký zvyk, že se zásadně nedíval na lidi, se kterými se bavil, v nejlepším případě k nim stál zády. Jenom s bratrem mluvil přímo. Když takhle rozmlouval, jako by mluvil s regály, na které se díval.
"No… já.. ne my…"
"Tak kde je?"
"Támhle…" Na toaletě ležel vousatý muž s očima protočenýma. Naklonil se nad něj.
"Čistá práce. To byl profesionál. Placený. Jaký vzdálenosti jsi to povídal?"
"No… tady je málo místa… a on nemá opálený kroužek… nebyl střelen zblízka." Itachi se k oběti znovu sklonil.
"Ne, byla zastřelena z dálky. Argie, běž si támhle stoupnout ke zdi."
"Proč pane?"
"Mazej." Asistent odkráčel ke zdi toalety. Itachi si stoupl k protější stěně. Na ukazováčku si volně točil s pistolí.
"P..pane?!"
"Klid." Namířil proti němu a vystřelil, jen tak, od boku. Asistent sebou vyděšeně cuknul, ale když se po výstřelu prohlédl, nikde mu netekla krev. Itachi k němu přešel, byl docela blízko jeho tváře. Usmál se. Chytil jeho ruku a podíval se na rukáv.
"Čistý průstřel. Oběť nebyla zastřelena tady." Vrátil se do krámku a už za dvě minuty měl krvavou tečku po průstřelu na jednom z regálů. A měl už i kulku.

Sasuke ležel v posteli a tupě zíral do stropu. V pokoji neustále hrála hlasitá hudba, až se okenní tabulky mírně chvěly. Musel uznat, že dělat tohle když nikdo není doma, není až taková zábava. Neměl s tím koho provokovat, nikdo nevrazil k němu do pokoje a nevypojil kabel od přehrávače. Párkrát se nadechl a vydechl. To ráno nebylo poprvé, co se o něco takového pokusil. Ale postupem času mu to nebylo až tak moc jedno jako na začátku. Najednou zazvonil mobil. Sáhl po ovladači, aby ztlumil hudbu a přijal hovor. Ve sluchátku se ozval zkreslený hlas jednoho z jeho podřízených. ,,Akce úspěšná. Povedlo se nám odstranit všechny stopy."
,,Oběti?"
,,Jen dva svědci, museli jsme je sejmout."
,,Policajti?"

,,Zatím nic. Asi jim zabere dost času už jenom ta vaše včerejší akce, šéfe."

Sasuke se usmál. Ten úsměv neměl vůbec nic společného s těmi, které používal doma. Nebyl milý, roztomilý ani svůdný. Byl to vítězný úšklebek divokého zvířete. ,,Kdy přijede další dodávka?"
,,Pozítří. Musíme si teď dávat bacha, poptávka je dost vysoká a taky jsme včera přišli o dva členy při přepadení."
,,Přišli? Jakto?"

,,Chytili je poldové. Sasori nechtěl, aby něco kecli, tak jim zařídil popravu předem."

Proboha… Nepřekvapovalo ho, že nemůže věřit vlastním lidem. Ale spíš neschopnost jeho podřízených vyhnout se dopadení. Bude muset zpřísnit podmínky. ,,Všechno je to banda debilů. A ty seš ten největší, Deii."

,,Jistě. To už jste říkal několikrát, šéfe." Uslyšel tichý smích.

,,Začíná to bejt podezřelý. Přesuňte tu dodávku až na příští tejden." Věděl, že takováhle pravidelnost by se mohla vymstít. A to prostě nemohl dovolit. Ani se nerozloučil a ukončil hovor. Pak zase zesílil hudbu a zavřel oči. Někdy je to vážně otravná práce.

*nespokojeně mumlá něco o omezenosti znaků, jinak by toho sem dala mnohem víc*

Příště se snad budete moct těšit na Vězně nebo Za dveřmi kabinetu, miláčci. Dlouho to tu nebylo ;).