Můj majetek! Nesahat! 5

Tak další díl něčeho, co tu dlouho nebylo. Tenhle díl se mi dle mého názoru povedl :D ...čeká nás zásadní zvrat… spíš několik zvratů... ale nebojte, nepřehnala jsem to.

---

Sasuke

Au... moje hlava, to první, co mi proletí hlavou, když se probudím. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Naposledy si vzpomínám na to, jak mě Itachi hladil po vlasech. Něco uklidňujícího mi šeptal, pak na mě zase přišly halucinace, a pak... pak nic. Nevím. Musel jsem asi ztratit vědomí. Itachi mě nejspíš přenesl do postele. Má to se mnou hodně těžké, zvlášť když jsem pořád tolik nemocný. Zajímalo by mě, jestli už poslal to jídlo do laboratoře. Chápu, že to asi není jentak, ale Itachi si umí všechno vždycky zařídit.

Z úvah mě vyruší krátké zaklepání na dveře. Ani nestihnu říct ,,vstupte" a už se mi do pokoje nahrne Itachi.

,,Ty už ses probral? Výborně," řekl nadšeně, ale něco se mi na jeho tónu stejně nezdá.

,,Jak už? Vždyť je teprv sedm ráno." Podívám se na hodiny.

,,Ano, sedm hodin třetího dne. Celé dva dny si prospal. Mluvil si hodně ze spaní, museli jsme dokonce volat lékaře," sdělí mi se soucitem.

,,Vážně?" Na to jediné slovo se teď vzchopím, dál už nedokážu nic říct. Jiný by si myslel, že po těch letech jsem si už musel zvyknout, ale není tomu tak. Pořád mě můj stav děsí. Nikdy nezvládnu odhadnout, co se se mnou stane. Všechno to vždycky přichází tak náhle.

Nejvíc mi na tom všem vadí, že nemůžu ven ani se pořádně učit. Někdy si přeju, abych už zemřel, protože tenhle život doopravdy za nic nestojí. Proto chci, aby Itachi co nejdřív poslal to jídlo, které mi Samuel vždycky chystá, do laboratoře.

,,Taky už mám výsledky těch testů," zmíní se Itachi, jako by mi četl myšlenky.

,,A jak dopadly?"

,,Negativně." Uhne bratr pohledem. ,,Takže se Samuelovi omluvíš." Vrátí se očima zpět ke mně.

,,To není možný!" vykřiknu. Vzápětí si přiložím ruku na ústa, Itachi mě vždycky peskuje za to, když se chovám drze.

,,Omlouvám se," špitnu dřív, než mě stačí seřvat.

,,Pošlu za tebou Samuela s jídlem a při té příležitosti se mu můžeš omluvit," řekne, aniž by mi jakkoliv vynadal, že jsem se opovážil pochybovat o pravdivosti jeho slov. Mám vážně toho nejlepšího bratra na světě. Neznám nikoho tak chápavého.

Itachi

Chudáček můj malinký... naivní. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak bezmezně mi důvěřuje. Nemá ani stín podezření. Hazí vinu na všechny okolo - sebe, Samuela... ale já ho zatím nenapadl. Nechápu, kde bere tu jistotu, že bych mu nedokázal ublížit. Každopádně si tím zajistil pohodlný život. Kdyby i jen blbou náhodou něco odhalil, musel bych mu ublížit... nerad, ale musel.

Teď zajdu pro toho Samuela, ať mi můj mazlíček neumře hlady. Navíc se začíná pomalu vzpamatovávat, je proto třeba mu zase do jídla něco oblbovacího přimíchat. Ta jeho hra na Sherloka Holmese se mi totiž přestává líbit, ne že bych ji někdy schvaloval, ale nechci ho vidět slídit po lidech. Nakonec by mohl přijít i na mě, to je to poslední, co potřebuji.

,,Ještě si ještě odpočiň, andílku, hned tu budeš mít oběd." Políbím ho něžně do vlasů. To smím pouze já. Kdyby se o to pokusil kdokoliv jiný, zabil bych ho.

Dělám to především pro něj, lidé se dokážou chovat hůř než hyeny, jen ho před takovými stvůrami chráním. Dokud bude patřit jen mě, nic se mu nemůže stát.

,,Dobře," opáčí sklesle. Takhle zoufalého ho miluju nejvíc.

,,Všechno se spraví." Políbím ho ještě jednou do vlasů a pomalu za sebou zavřu dveře.

Samuel bude nejspíš v kuchyni, tak se nejdřív vydám tam. Ty schody mě jednou odrovnají, ale je dobře, že má Sasuke pokoj právě tam, v izolaci ode všeho. Občas mi připomíná krásnou princeznu v černé věži. Tu většinou ale neuhlídali, to já na rozdíl od nich obstojím.

,,Samueli?" zavolám těsně před kuchyní.

,,Ano, pane?" Neuvěřitelné, vždycky je tam, kde ho zrovna potřebuji.

,,Udělej oběd i pro Sasukeho, už se probral."

,,A bude si mě přát vidět? Víte, že spolu moc nevycházíme."

,,Samozřejmě, že tě chce vidět, dokonce ti chce i něco říct." Narážím na bratrovu omluvu. Určitě se mu omluví, nedovolil by si můj příkaz nesplnit, na to si mě až příliš váží.

Sasuke

Snad Samuel mou omluvu přijme. Nemám ho rád, ale jestli ty testy vyšly negativně, nemůžu to nechat jen tak. Odmalička mě vedli rodiče i bratr k zodpovědnosti, jestli je nechci zneuctít, musím dokázat uznat svou uchybu.

V ten pravý moment mě vyruší zdvořilé zaklepání na dveře. Zhluboka se nadechnu a řeknu: ,,Vstupte."

,,Nesu vám jídlo, pane." Položí přede mě Samuel sladké knedlíky se sirupem.

,,Omlouvám se, ale nečekal jsem, že budete dnes při vědomí. Jinak bych pochopitelně udělal něco bližšího vaší chuti," vysvětlí mi důvod toho, proč mi dává sladké.

,,Ne, to je v pořádku. Vlastně bych se ti rád omluvil za to, že jsem tě obvinil z mojí nemoci." Podívám se mu do jeho modrých očí. Kdybych to nemyslel vážně, díval bych se úplně někam jinam. Snad mu to došlo.

,,Já se na vás nehněvám, pane. Vlastně vás plně chápu. Jen bych se na vašem místě trochu víc zamyslil a začal prověřovat i ty, kterým bezmezně důvěřujete." Dává mi zvláštní radu. Skoro jako by tím chtěl něco naznačit... Proč to nemůže proboha říct přímo? Proč?

Mám rád záhady, ale se vší skromností se na ně raději dívám v televizi nebo čtu v knihách. Ve vlastním životě je příliš nemusím.

,,Co tím myslíš?" zeptám se ho přímo.

,,Kdyby to bylo tak lehké, pane..." opáčí tajemně.

Proč by to nemělo být lehké? Vždyť o nic nejde. Prostě by mi řekl, na koho má podezření... Počkat, počkat, tím mi vlastně naznačuje, že mi doopravdy někdo usiluje o život. Nejde o nemoc a on to ví! Jenže mi nemůže prozradit jeho jméno. Možná jde o jeho příbuzného... Ne, blbost, nikdo takový tu nepracuje, to bych snad věděl.

Tak si to zrekapitulujeme - někdo mě chce vážně zabít nebo aspoň zmrzačit a mám ze zamyslet nad těmi, kterým bezmezně důvěřuji. Nad těmi?

Já mám přeci jen jednoho člověka, kterému bezmezně důvěřuji - Itachiho. A ten by mi nikdy neublížil. NIKDY! On to být prostě nemůže!

,,Ty mi lžeš," řeknu sebejistě. Vlastně to zní dost pochybovačně, ale to proto, že nad tím vážně začínám uvažovat. Vždyť Itachi vždycky tolik vyvádí, když se chci hnout mimo dům, nebo když odmítám jíst to, co mi přinese, jako by mi do toho něco sypal a chtěl, abych se tím otrávil... Možná mě nechce otrávit. Zatím mi z toho "jen" na nějakou dobu ochrnuly svaly, ztrácím vědomí a mám halucinace. Jenže kdo ví, jak daleko to chce ještě dotáhnout? Co když mě chce zabít? Ale co ho k tomu vede? Děditství? Nic jiného mě doopravdy nenapadá.

,,Není všechno zlato, co se třpytí, pane," mluví Samuel zase v hádankách, jenže tentokrát jim rozumím o něco víc.

,,Kde je můj bratr?" zeptám se s klidem, ale srdce mi buší jako o závod.

,,Naposledy jsem ho viděl v kuchyni, ale říkal, že si hodlá dnes číst, takže ho pravděpodobně najdete v knihovně," podá mi vyčerpávající odpověď.

,,Dobrá, oběd si dojím později, teď bych si s ním rád promluvil." Odhodím ze sebe peřinu, talíř položím na noční stolek a aniž bych se převlékl, utíkám v pyžamu za Itachim. Přesně vím, co mu řeknu - v tomhle domě už nezůstanu ani minutu!

,,Itachi!!!" rozkřiknu se už čtyři metry od knihovny. ,,Slyšíš mě!?"

,,Stalo se něco? Proč tak křičíš?" Vykoukne s knížkou ze dveří.

,,Protože mě chceš zabít!" Neudržím se. Chtěl jsem mu to říct úplně jinak a hlavně s rozmyslem, ale nešlo to.

,,Cože?" Podívá se na mě jako blázna. Vůbec se netváří, že by ho to jakkoliv rozhodilo. Na chvíli mě to donutí pochybovat o tom, k čemu jsem díky Samuelovi došel.

,,Nehraj si na nevinnýho. Já už ti oběť dělat nebudu. Všechno na tebe řeknu..." Přejdu samovolně k výhružkám, ale ani to jsem původně nezamýšlel.

,,Uklidni se, bráško. Jak si přišel na to, že bych tě zrovna já chtěl zabít? Kdyby ti usiloval doopravdy o život, tak už tu dávno nejseš." Přistoupí ke mně a něžně mě pohladí po tváři. S odporem ho chytím za ruku a stáhnu ji dolů. Nevěřím mu už ani slovo.

,,Nevím, jestli zabít, ale určitě mi něco dáváš do jídla, abych vypadal, že mám nějakou nevyléčitelnou nemoc. Nechceš se dělit o děditství po rodičích, už to vím, ale klidně si ho sežer, protože za tohle budeš pykat."

,,Tak a dost!" Chytí mě za ruku a než stačím jedenkrát mrknout očima, přitiskne mě ke stěně.

,,Poslouchej mě, Sasuke, jseš vážně nemocný a už ti to doopravdy leze asi na mozek. Já se ti jen snažím pomoct," zašeptá mi do ucha. Zní to jako úlisný had.

,,Nevěřím ti. Chceš ze mě udělat blázna," řeknu odmítavě.

,,Blázna tu ze sebe teď maximálně děláš ty." Rozcuchá mi druhou rukou vlasy.

,,Ne, prvně se chovám rozumně. Ať už mi do jídla sypeš cokoliv, ubližuje mi to a málem to otrávilo i Yuukiho."

,,Asi ti to budu muset vysvětlit, tak tu chvíli počkej, protože k tomu budu někoho potřebovat." Jeho stisk povolí, až zmizí úplně. Než se odlepím od stěny, vidím už jen jeho záda.

Kam mohl jít? Nebo spíš pro koho, že to chtěl jít? Co když na mě chystá léčku? Neubráním se temným myšlenkám.

Ani se nestačím pořádně vzpamatovat z toho šoku a bratr se vrací, jenže se sebou nikoho nevede.

Itachi

Ten hlupáček.

Ať už na to přišel jakkoliv, budu ho muset teď zneškodnit. Začíná moc uvažovat a to se mi vůbec nehodí.

,,Andílku," začnu zprvu něžně, aby se nevyděsil. Potom k němu opatrně přistoupím s rukou šikovně schovanou za zády.

V ten pravý moment ho chytím silně za paži a teprv teď mu ukážu, co jsem držím v ruce za zády.

,,Co to je!?" zeptá se vyděšeně, když spatří malou injekční stříkačku.

Jen se na něj jemně usměju. Následně mu vpravím tenkou jehlou do svalu na předloktí látku, kterou mu běžně dávám do jídla a pití, až na to, že teď je ji o mnoho více.

Sám si o to řekl.

Nestihne se ani pořádně nadechnout a už mi jeho bezvládné tělo padá do otevřené náruče. Moji spící Růženku teď čeká daleko horší komfort. Kdyby držel jazyk za zuby, nemuselo k tomu vůbec dojít.

Ten sobec vůbec nemyslel na moje pocity, když mi začal vyhrožovat. Já mu chtěl jen pomoct, chránit ho před světem, ale ten nevděčník to vůbec nepochopil. Tam venku by mu všichni jen ubližovali, zatím co já se o něj starám s veškerou láskou a péčí, kterou mám. Nikdy bych nikomu nedovolil, aby mi ho odvedl... i kdyby chtěl odejít on sám. Tady ho mám pouze pro sebe a zároveň se mu tu nemůže nic stát.

Sasuke

Kde to jsem?

Nevidím nic jiného než černočernou tmu... a je mi zima. Co se tady stalo? Neskutečně mě bolí hlava a za nic na světě si nedokážu vzpomenout, co se dělo, než jsem ztratil vědomí... Pamatuju si jen Samuela, nesl mi oběd, a pak... pak nic.

Kde je vůbec Itachi? Proč tohle dopustil? Bráško...!

,,Nii-san?" zašeptám tiše. Nechci, aby mě slyšel ten, co mi tohle udělal.

,,Nii-san?" zavolám znovu, když se nikdo neozývá. Kde je můj bráška?

,,Nii-san!" Rozhodnu se křičet. Pořád se ale nic neděje. Jako bych tu byl sám. Panuje tu černočerná tma se zimou, cítím i hroznou vlhkost vzduchu. Vypadá to skoro jako nějaká jeskyně... nebo sklep.

,,Já se bojím," řeknu zoufale. Nemám rád tmu...

Itachi

Nechám ho chvíli pořádně vydusit, aby si uvědomil, kdo je tu pánem. Kdyby nebyl takový hlupáček, tak si teď ještě ve sladké nevědomosti leží ve své postýlce. Jeho nebezpečné myšlení ho dostalo do pěkných problému, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že mu v tom někdo pomohl... Možná si Samuel pustil pusu na špacír. Několikrát mě viděl, jak dávám Sasukemu ten jed do jídla, ale když jsem mu řekl, aby o tom pomlčel, řekl, že mu nepřísluší strkat nos do cizích věcí. Nejspíš teď změnil názor... No, každopádně tím dostal Sasukeho do velikých problémů.

Sasuke

Nevím už ani, jak dlouho tu jsem. Není tu jediná věc, podle které bych se mohl orientovat v čase. Ale mám pocit, že tu zůstanu navěky. Nikdo zatím nepřišel, nebo aspoň o nikom nevím... Chce se mi spát, ale vím, že ze strachu bych stejně neusnul.

,,Itachi?" zkusím ještě jednou opatrně zavolat bratra... Ticho po pěšině ani jsem nedoufal...

Možná bych to tu mohl prozkoumat. Zjistit, kam mě to vůbec odvedli. Jenže jak, když tu není nic vidět? Všude okolo jen černočerná tma. Zešílím z toho!

Když už si chci rezignovaně sednout na zem, začne sem pronikat tenounký proužek světla, který se postupně zvětšuje. Uvnitř té záře stojí mužská postava... a něco nese.

,,Bráško!" zavolám v naději. Určitě si pro mě přišel.

,,Neboj se, Sasuke." Slyším jeho uklidňující hlas. Úlevou si oddychnu.

,,Nii-san, já se tu bojím." Zvednu se ze země a utíkám k němu. Jenže on mě jen taktně odstrčí. Proč to udělal!? Proč!?

,,Nii-san!" Nechápavě se na něj podívám. Co to má znamenat?

,,Pšššt, uklidni se, miláčku." Pohladí mě po tváři. ,,Jen jsem ti přinesl jídlo." Položí přede mě talíř s něčím neidentifikovatelným na zem.

,,Já budu tady?" zeptám se překvapeně. Proč? Co jsem provedl?

,,Já se nějak provinil?" Podívám se na něj nechápavě.

Itachi

To vypadá, že si na nic nevzpomíná, asi krátkodobá ztráta paměti. Nemůžu riskovat, že si někdy z čista jasna vzpomene. To by pro mě znamenalo veliké problémy. Budu ho muset nechat tady.

,,Sasuke, budeš teď tady, dokud to bude potřeba. Támhle v rohu máš matraci, tam budeš spát. Jídlo a čisté oblečení ti vždycky donesu já nebo Samuel. Když se budeš chtít umýt, támhle je hadice." Ukážu do druhého rohu v místnosti. ,,Hned vedle ní je v zemi odtok pro vodu," vysvětlím mu.

Kouká na mě, jako bych se zbláznil. Ani se mu nedivím, ale nemám na výběr.

,,To nemyslíš vážně, viď?" zeptá se mě plačtivě.

,,Promiň mi to, andílku, ale udělal si moc ošklivou věc. Chtěl si zabít Samuela a ještě jednu služku. Všichni se tě bojí. Chtěli, abych tě odvezl do blázince, ale tam by ti bylo ještě hůř. Tak jsem tě schoval tady," prozradím mu mnou vymyšlený důvod.

,,Nii-san, já si nic nepamatuju." Rozbrečí se a přitiskne se ke mně. Teď už ho neodstrčím, líbí se mi svírat to malé chvějící se tělíčko. Přestože je tu zima, tak nádherně hřeje.

,,Neboj se, jsem s tebou." Políbím ho do vlasů a ukážu na talíř na zemi. ,,Teď se dej do jídla."

,,Mám jíst na zemi?" zeptá se mě překvapeně.

,,Promiň, stůl ti sem časem přinesu." Pohladím ho konejšivě po vlasech.

Sasuke se na mě utrápeně podívá, ale nakonec si sedne na zem k talíři. Hltá, jako by týden nejedl. To je jen dobře, aspoň si dřív užijeme...

Po každém soustu se zdá malátnější a malátnější. Ruce i nohy se mu klepou jako osika ve větru. Přestože je tu tma, zúžily se mu zornice... Tahle nová látka působí daleko rychleji, neuvěřitelné.

,,Běž si lehnout, miláčku." Ukážu na matraci v rohu. Sasuke se na mě ani nepodívá a jako by byl v transu, odejde ke své provizorní posteli.

Jen položím malou lampičku na schody do sklepa a jdu hned za ním. Dnes mám velikou chuť ochutnat po dlouhé době svého malého bratříčka.

,,Lehni si, srdíčko." Zatlačím na jeho hrudník.

Plní moje rozkazy téměř okamžitě, ale má u toho zvláštní výraz... Těším se na den, kdy si ho vezmu při jeho plném vědomí...

,,Sasuke," zašeptám a přejedu mu palcem po rtech. Je tak nádherný.

Pomalu mu začnu rozepínat sněhobílou košili, abych mohl polaskat jeho podbříšek. Vždycky se u toho spokojeně usmívá. Přesně vím, co má rád. Takže až to budeme jednou dělat při jeho vědomí, budu vědět, jak ho nevyděsit. Těším se na ty slastné steny.

,,Ahhh," zavrní tiše, když se jazykem dotknu té jemné kůže.

,,Neboj se, brzy to přijde," zašeptám mu do ouška a vjedu mu rukou do kalhot.

Zatím co ho líbám na sametový krk, třu zároveň i jeho naběhlý úd. Miluju, když ho slyším sténat. Den, kdy se jeho "ahh" změní na "Itachi", umřu blahem.