Pár črtanců 2/...

Yo! ^^

Nebojte, ještě jsem neumřela. Ale posledně jsem si tu přečetla kladné reakce (i když se mohlo vyjádřit víc lidí, když to srovnám s ostatníma povídkama), a tak přidávám druhou část. Snažím se toho mít napsané předem víc než zveřejňuju, aby tu najednou půl roku nic nebylo... (nemá to k tomu daleko :D) Pak tu mám tunu obrázků i když to vůbec nejsou FA, je to jen manga styl, které byly dělané ve škole o volnějších hodinách a některé se mi docela povedly. Jo, a taky jsem se zamilovala do Bleache... :D Hmm, no nic, tak si to užijte.

---

Uběhla hodina. Uběhla druhá. Stíny se prodlužovaly a nakonec se do stínu ponořilo vše okolo. Tělo se začalo hlásit o pozornost. Tentokrát hladem. Zvedla jsem se na loktech. Vlastně.. tohle byl jeden z mých nejdelších tréninků. Měla bych být na sebe pyšná. Jenže to bylo to poslední, co bych si o sobě pomyslela. Je jedno, jak dlouho trénuju. Systém je stejně na prd. Posadila jsem se. Svaly v těle se napjaly a zabolely po náročném dni. Vždycky z toho mám dobrý pocit, když mě bolí. Je to důkaz toho, že jsem něco opravdu dělala. Našla jsem všechny své zbraně poházené po lese. Těch, co jsem vytrhla z terčů, bylo málo. Projel mnou další pocit zklamání. Vracela jsem se domů. Ano, nakonec z vlastní vůle.

Je vážně s podivem, že některé čtvrtě vesnice ožívají až po setmění. I když.. vlastně bych se tomu ani.. nedivila.
,,Hele, malá holka!" Zvolal jeden z členů rozjařené opilecké party. Ostatní se po mě otočili. Nevšímala jsem si jich. Proč taky? Nestojí mi za to. Jen tak jsem se procházela ulicemi a vnímala noční život vesnice. Oči mi zabloudily do jednoho z okének baru, které jako jediné nebylo zakryté. Shrbený muž seděl u stolu, jednou rukou si podpíral čelo a trochu si tak nadzvedl řídkou ofinu a ve druhé svíral sklenku saké. Pohled na něj byl velmi depresivní. Zaujal mě tak, že jsem dokonce i zpomalila, jako bych doufala, že zjistím, proč vypadá tak utrápeně. Neviděl by mě, oči měl schované ve dlani. Nebo byl prostě jen unavený. Vzpomněla jsem si při tom na otce.
Už musím domů!
Zrychlila jsem krok. A.. už to zase budu já, kdo se bude omlouvat, kdo bude pykat. Jenže to já jsem se původně cítila dotčená, já jsem se urazila, já jsem čekala omluvu od druhé strany. Teď si budu muset jen poslušně sednout ke stolu a vyslechnout si kázání. A určitě mi nedovolí jít ani na slavnost. No a co? Ozvala se ve mě vzpurná jiskřička. Vždyť mi to bylo před pár hodinami jedno. Dokonce jsem i předpokládala, že mě půjdou hledat a že se jim vysměju nebo jim vyčtu do očí jak mě přehlížejí. Ale takhle to je vlastně vždycky.
Ulici dál od našeho domu už jsem skoro běžela. Prudce jsem odsunula dveře a měla na jazyku omluvu. Nezula jsem si ani boty. Seděl u stolu a četl si svitek. Obyčejně, když jsem přišla pozdě, stál hned u dveří s perpnými větami.
,,Jsem doma, Oto - san.." Pípla jsem.
Nic. Nevěnoval mi ani krátký pohled. Co se to děje?

Připadalo mi to jako věčnost, než vzhlédl. Vypadal unaveně. Všimla jsem si otevřené lahve saké a prádné skleničky. Jak moc se teď podobal muži, kterého jsem ten večer zahlédla v jednom pootevřeném okně baru.. Pohledem sjel moje špinavá kolena, pokračoval výš a zastavil se u mé zaprášené tváře, ve které se zcela jistě zračil strach.
,,Ty jsi trénovala?" Zeptal se tiše. Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit. Jako by zase zestárl o pár let. Připadal mi najednou tak slabý.
Když se mu nedostalo odpovědi, pokýval hlavou a řekl: ,,To je dobře.."
Pokusila jsem se o slabý úsměv. Ale místo toho jsem jen podivně zkroutila rozpraskané rty. Až teď jsem si uvědomila, jakou mám žízeň. Otočila jsem se k lince, kde stála otevřená láhev. Nepil moc. Sáhla jsem po vodě. Zvolna klouzala do vyschlého hrdla. Úlevně jsem vydechla. Alespoň zčásti jsem tak zakryla své rozrušení.

,,Půjdu spát.." Oznámila jsem mu po chvíli tupého zírání do stěny. ,,Dobrou noc.."
Kývl a znovu se ponořil do četby.
Měla jsem na jazyku, jestli toho nechce už nechat, neodpočinout si a pokračovat ráno. Ale pak jsem usoudila, že je to zbytečné. Neposlechl by mě. Někdy na něj mám takový vztek.. a někdy mi připadá tak unavený a jeho tvář je zvrásněná starostmi, že bych ho nejraději objala a rozplakala se nad ním. Jenže by to pak zase vystřídal vztek a slzy, které bych uronila z jiných důvodů.

Miliony kapek smývalo pot a špínu z mého těla. Zaklonila jsem hlavu a nechala vodu padat i na obličej. Zdálo se mi, že ze mě teplý proud smývá všechny obavy, smutky, starosti a pocity viny, které jsem za ten den vystřídala. Mokré černé vlasy se mi přilepily na obličej a vytvořily na něm nepravidelnou pavučinu, která se každou sekundu měnila, dokud mi hlava neklesla na rameno a horká voda neomývala namožený krk. Otevřela jsem teď oči a dívala se, jak smutek, vztek i provinilost mizí v odtoku. Odhrnula jsem si vlasy z čela.

Už mě mají.. zcela určitě. Jen pár skoků za mnou.
Slyším svist chladné oceli těsně vedle mého ramene. Téměř i cítím její hořkou chuť. Chuť smrti. Jen o vlásek se mi podaří vyhnout se útoku. Břeh.. jen pár metrů přede mnou. Taková mlha.. Všechno mi jen ztěžuje. Mám strach.. ne, ten mít nesmím. Musím bojovat! Už...
Náhlé zažehnutí ohně bolesti v mé hrudi. Ostří přiletělo.. od břehu. Myslím, že ty vzadu jsem setřásla. Ta bolest.. Ne.. nesmím .. ne teď.
Zvuky se zdají jako zabalené do vaty. Prudce vyprsknu vzduchové bubliny. Zděsím se při pohledu na vlastní krev, která se kroutí v abstraktních spirálách a rozprskává se jako ohňostroj na slavnostech. Nemůžu dýchat..

Zalapala jsem po dechu, párkrát trhla nohama a předloktím se uhodila o stěnu. Už zase, Potřásla jsem hlavou. Co má tohle znamenat? Kdyby se mi to jednou nebo dvakrát zazdálo.. nevšímám si toho.. ale takhle to je už druhý týden. Náhle se mi v hlavě vynořila jakási paranoidní myšlenka, že na mě v blízké době číhá nějaké nebezpečí. V tu chvíli jsem dostala nepochopitelnou potřebu jít teď hned z domu na mýtinu u lesa a začít trénovat.
Co blbneš? Okřikla jsem se v duchu.
Možná to mám jen z těch věčných špatných nálad a strachu. Třeba se to odráží ve snech. Dostala jsem nápad.

Dlaň byla opřená o čelo a zpola tak zakrývala téměř mrtvý pohled. Muž se nepatrně krčil, šedá kapuca nedbale odhozená na levé rameno vypadala jako malý hrb. Sklenka saké se matně leskla ve světle. Rozcuchané vlasy do všech stran dodávaly postavě ještě strhanější postoj. Tentokrát jsem se pokusila o "zamlženou techniku", kterou jsem obraz vytvářela. Barvy byly hodně zředěné vodou. Nevěděla jsem, zda to mám obtáhnout tenkou linkou tuše nebo to nechat tak. Hm,.. stejně to ještě není hotové. Dokončím to později.
Dveře se odsunuly a otec vešel do místnosti. Polekaně jsem se napřímila. Rozhlížel se, jako by zase něco hledal a najednou zapomněl, co. Proč mi připadá, jako by to bylo to jediné, co ho donutí k tomu, aby sem vešel? Asi tu pitomou skříň s těmi všemi svitky a listinami přesunu do jeho ložnice. Třeba už ho nikdy nenapadne sem přijít, třeba tu budu roky takhle sedět a kreslit si svoje čmáranice, který stejně nikdy nikdo neocení. To by byl klid. Až na to, že v ložnici není místo na další věci.
,,Neviděla jsi někde ten, co jsem včera četl v kuchyni?"
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ten červený.." Napověděl mi.
,,Je mi líto.." Pokrčila jsem rameny.
Zkrabatil obočí. Mírně se naklonil, aby viděl, co mám položené na stole. Ještě nebyl hotový, ale z většiny ano. Chvíli bylo ticho. Možná se třeba zeptá.. co je to?
Odtrhl pohled od mé práce a chvíli očima těkal po místnosti. ,,Hmm.." Zamyšleně si rukou mnul bradu. Odešel a zavřel dveře.
Sevřela jsem rty. Ignorante. Pevně jsem zavřela oči a ruce semkla v pěsti. Nebo jsem prostě jen sobecká? Myslím jen na sebe? Třeba to bylo opravdu důležité, třeba neměl zrovna čas zabývat se mým.. mým.. Ale kdy vůbec měl? Čas? Nebo náladu? Uvolnila jsem svaly. Dost. Přece nebudu svůj vztek dusit. Proč si ho nevybít? A kde..?
Odsunula jsem štětce a zavřela barvy. Vymyju to později. Kresba zvolna zasychala. Schovala jsem ji do krabice mezi mé nedokončené. Nemusí to vidět každý, kdo přijde. Postavila jsem se uprostřed místnosti a protáhla se. Myslím.. že jsem našla způsob, jak si vybít vztek i ty ostatní pocity. A ne jen na papíře. Vlastně jsem hloupá.. že jsem na to přišla až teď..