Nevlastní 3

Poslední dobou se opravdu snažím, všimli jste si? :D ...dokonce mám z tohohle dílu víc než dobrý pocit :D...jen na konci mě bude většina z vás asi hodně nenávidět :D

---

Sakuře nešlo do hlavy, kdo může být ta tajemná dívka, se kterou viděla Ino Sasukeho. Dobře věděla, jaký je Sasuke samotář. Nikdy ho neviděla ohlédnout se za jakoukoliv dívkou, natož s ní komunikovat. Možná si to Ino všechno jen vymyslela, aby jí ublížila. Od té doby, kdy se obě zamilovaly do stejného kluka, se z Ino stala její sokyně a přátelství, které tak rychle mezi nimi vzniklo, stejným tempem zaniklo. Tehdy si uvědomila, že už nikdy nic nebude jako dřív. Dokonce i vztah mezi ní a Sasukem se o poznání změnil. K tomu sice rozbroje s dívkou z klanu Ymanaka nijak nepřispěly, ale dokazovalo to, jak se život s plynutím času mění. Možná právě proto si myslela, že má ještě u Sasukeho aspoň malinkatou šanci. Nikdy na něj nedokázala úplně zapomenout. Její srdce pořád patřilo z větší části jemu. Jen mu ho už tak urputně nevnucovala. Když o ni nestojí, nemůže ho nutit. Nezbylo ji nic jiného než se spokojit s přátelstvím, ale i toho si vážila, protože Sasuke se hned s každým nebratříčkuje.

,,Sakuro, běž už domů, stejně tu jen spíš. A vůbec! Dívka tvého věku se má teď někde venku bavit." Kývla postarší sestřička směrem ke dveřím. Už delší dobu sledovala, jak tu Sakura po nocích osamělá vysedává, přitom už měla být většinou dávno doma nebo někde s nějakým chlapcem. Ten její životní styl se jí ani trochu nezamlouval.

,,Vždyť už jdu," namítla Sakura s povzdchem. Nechtělo se jí do opuštěného bytu. Samozřejmě, že mohla jít za rodiči, ale nechtěla jim přidělávat starosti. Proto tak dlouho zůstávala v nemocnici, necítila se tu tolik sama a zároveň u nikoho nebudila podezření, že něco není úplně v pořádku...aspoň doposud. Muselo jí být jasné, že si toho dřív nebo později někdo všimne. V jejím věku tu přesčas zůstávalo vážně jen málo zdravotníků.

,,Paní Yakashiwa má pravdu, Sakuro." Přiklonil se na stranu staré sestřičky Rai. Byl to medic jen o něco málo starší než Sakura, ale o to víc měl rozumu. Někoho tak chytrého a laskavého za celý svůj život Sakura nepotkala. Z celé nemocnice si právě s ním rozumněla snad nejvíc. Mohla mu říct cokoliv a vždycky se jí od něj dostalo pochopení.

,,Přestaňte, vždyť jsem řekla, že už jdu," opáčila růžovláska trochu popuzeně. Popadla rychle své věci, aby těm dvoum nedala šanci do ní rýpat a chystala se k odchodu.

,,Můžeme někam zajít spolu, taky zrovna končím." Nabídl se Rai, když ji viděl kvapem odcházet. Nebylo to poprvé, kdy ji někam pozval, ale vždycky ho odmítla. Doufal, že dnes jeho nabídku přijme.

,,Proč ne, dnes stejně nemám už co dělat," řekla Sakura rezignovaným hlasem. Od Sasukeho se zřejmě takového pozvání nikdy nedočká a strávit své mládí čekáním na někoho, kdo o ni nestojí, nechtěla. Třeba si pro ni osud připravil už dávno jiného ženicha.

,,Vážně?" Rai nemol uvěřit vlastním uším. Už si připravoval smířený povzdech, až ho Sakura odmítne. Rychle proto popadl brašnu, dřív než si to rozmyslí.

,,Tak rychle." Stepovala Sakura nervózně přede dveřmi.

,,A kam půjdeme?" zeptal se Rai natěšeně.

,,Co navrhuješ?" Nechala rozhodnutí na něm.

,,No, nevím jak ty, ale já mám už pořádný hlad. Co zajít na sushi?"

,,Nemám nic proti." Sakura si přehodila tašku přes rameno a společně s Raiem vyšla ven z nemocnice na ulici. Venku už se pomalu stmívalo, ale i přesto Konoha žila snad víc než přes den.

,,Chodíš teď vlastně s někým?" zeptal se rádoby nenápadně. Věděl, že Sakura nikoho nemá, protože jí nikdy s nikým neviděl, ale ujistit se musel.

,,Nechodím." Podívala se na něj a usmála se. Vždycky se usmívala, když se jí na to někdo zeptal, aby zakryla svoje zoufalství. Dlouhou dobu jí nevadilo, že je nezadaná, ale čím častěji potkávala zamilované páry a čím víc se jí lidé okolo ptali, jestli někoho už má, tím víc toužila po někom blízkém.

,,Promiň, jestli se moc vyptávám." Rai i přes její úsměv poznal, že znervózněla. Připadal se teď trochu hloupě, přidal radši do kroku, aby byli co nejdřív v restauraci.

U vchodu Sakuře galantně podržel dveře, aby mohla vejít. Nechal ji i vybrat stůl. Jen se trochu zarazil, když její zrak spočinul na tmavovlasem ninjovi s dámskou společností. Musel přiznat, že minimálně vzhledem jemu nesahá ani po kotníky, děsil ho proto Sakury dlouhý pohled na něj.

,,Ty ho znáš?" Neudržel svou zvědavost na uzdě. Určitě by nikoho tak dlouho nepozorovala, kdyby nevěděla, o koho se jedná.

,,Kdysi byl se mnou v týmu." Mávla Sakura lhostejně rukou.

Tak přece jen měla Ino pravdu. Sasuke doopravdy někoho má. Jen nechápala, co na té holce vidí. Rozhodně už viděla i hezčí dívky. Možná, že ho zaujala její povaha, vypadala doopravdy docela mile. Pořád se na Sasukeho příjemně usmívala a nebyl to jeden z těch falešných úsměvů, kterými Sakura na rozdíl od ní poslední dobou klamala okolí. Dělala to ale jen proto, aby u nich nevzbudila zbytečné obavy...nebo to tím aspoň omlouvala. Ve skutečnosti asi jen nechtěla připoutat jejich pozornost, toužila konečně po soukromí. Přestože už s rodiči nebydlí, pořád za ní chodí a zajímají se, jak to zvládá, ale ona už přeci není žádná malá holka. Vyrostla, jenže všichni to přehlížejí, neustále se k ní chovají jako k neschopnému, malému, ufňukanému děcku.

,,Má hezkou přítelkyni," řekl Rai schválně. I hloupému by došlo, že na něm Sakuře záleží víc než jako na kamarádovi.

Sakura mu na to nic neřekla. Tušila, že se Raiovi líbí a bylo jí naprosto jasné, že se bude snažit všemožně shodit každého kluka, na kterého se podívá. U Sasukeho mu to ale rozhodně nedovolí, její city k němu ještě neochably a Raiova slova by jí jen zraňovala.

,,Sakuro!" Uslyšela za sebou náhle dětský hlásek, který ji vytrhl z pochmurného uvažování. Hned věděla, komu ty slova patří ani se nemusela otáčet, přesto se otočila, aby mohla malého chlapce pohladit po tmavých vláskách.

,,Kaito. Co tu vůbec děláš? Nemáš být v posteli?" Usmála se na něj. Zřejmě jsou tu všichni tři spolu jako jedna veliká šťastná rodinka, problesko jí hlavou.

,,Už mi bylo líp a Sasuke chce, abych měl chůvu." Hodil chlapec zkroušený pohled směrem k Uchihovi a jeho společnici.

,,To je tvoje chůva?" zeptala se Sakura udiveně. Její srdce v tu ránu poskočilo radostí.

,,Zatím ne, ale brzo určitě jo," řekl Kaito zoufale a ublíženě se k ní přivinul.

,,Určitě bude hodná. Teď bys asi měl jít za nimi, aby tě nesháněli." Pohladila ho Sakura po tváři.

,,Už jdu." Svěsil chlapec hlavu dolů a pomalým krokem se šinul za Sasukem.

,,Promiň." Dotkla se Sakura lechce Raiovy ruky.

,,Nic se nestalo," opáčil Rai s úsměvem. Chtěl se Sakury zeptat, jaktože má někdo tak mladý už tak velikého syna, ale raději to nechal plavat, už teď si připadal, že moc vyzvídá. Koneckonců nějaký bývalý člen jejího týmu ho nemusí zajímat. Jen ho trochu zamrzelo, že ten kluk představil tu ženu vedle něj jako svou chůvu, dobře si všiml, jak se při tom Sakura štěstím rozzářila. Určitě si teď na něj bude myslet. O to víc se teď musí snažit dívku svých snů získat. Rozhodně ale neplánoval používat bůhvíjak špinavé triky, takovým způsobem Sakuru doopravdy dostat nechtěl. Připadal by si vůči ní jako hajzl .

***

Když Sasuke ukládal Kaita do postele, všiml si jeho posmutně ltváře. Nejdřív to chtěl přejít, city druhých ho nikdy příliš nezajímaly, ale nakonec si uvědomil, že pokud chce Kaitovi nahradit rodiče, musí takové věci dělat. Těsně než mu zhasnul se proto zeptal: ,,Trápí tě něco?"

,,Nic," zareagoval chlapec okamžitě. Štvalo ho, že ho Sasuke svěří někomu úplně cizímu, kdo mu navíc nebyl ani trochu sympatický, ale nechtěl dělat zbytečné problémy. Byl si vědom toho, co pro něj Sasuke dělá a věděl, že by to vůbec dělat nemusel. Nechtěl o něj přijít kvůli své nespokojenosti.

,,Takže se ti po někom stýská?" Sasuke se nechtěl tak lehko vzdát, když už se ho jednou zeptal.

,,Po Sakuře," zamumlal a přitáhl si peřinu blíž ke krku.

,,Cože? Po Sakuře?" zopakoval po Kaitovi nechápavě.

,,Proč nemůžu mít jako chůvu Sakuru?" Kaito chtěl nejdřív mlčet, ale nakonec mu to nedalo.

,,Protože Sakura má vlastní práce dost. Neměla by na tebe čas a..."

,,Dobře já to chápu," přerušil ho ve výčtu toho, proč nemůže mít za chůvu Sakuru.

,,Tak dobrou noc." Sasuke zhasnul a odebral se k sobě do ložnice. Musel přiznat, že ho Kaito docela překvapil, nečekal, že si Sakuru za tak krátkou dobu stačil až tak oblíbit. Neměl mu to za zlé, dokonce i on si na ni občas vzpomněl. První dny po návratu do Konohy nemohl vůbec uvěřit, že je to skutečně ona. Zkrásněla, chovala se nanejvýš jako kamarádka a hlavně si nechala opět narůst dlouhé vlasy. Ve podvědomí tušil, že důvodem proč to udělala, byl právě on. Mírně se nad tou myšlenkou pousmál, přece jen se tolik nezměnila, když se mu chce pořád líbit. Možná by si měl najít nějakou dívku, ale jestli chce zrovna Sakuru, si jistý nebyl. Hlavně nechtěl poslouchat pištění ostatních dívek, kdyby to zjistily. Docela ho udivovalo, že to většinu z nich ještě nepřešlo. Pořád se našly takové, které ho byly schopny sledovat třeba i půl dne. Obvykle to přehlížel, ale ten nepříjemný pocit, když za vámi chodí někdo, koho vůbec neznáte, už zažívat rozhodně nechtěl. Musí s tím v nejbližší době něco udělat, ale teď nadešel čas na zasloužený spánek. Ještě si pořádně naklepal polštář a ulehl do měkké postele.

Ráno se probudil ke svému zděšení bez peřiny. Nechápal, jak k tomu došlo, nikdy se neodkopával...dokonce ani když byl malý. Popadl rychle peřinu za jeden cíp a hodil ji na konec postele. Ke svému dalšímu překvapení, našel na zemi pod právě zvednutou peřinou malého psa. Nejdřív si pořádně protřel oči, jestli se mu to náhodou nezdá, ale když tam pes stále byl, pochopil, že ho smysly neklamou. Naštěstí hned věděl, odkud vítr fouká.

,,Kaito!?" zavolal na chlapce, v ten moment ho nezajímalo, jestli ještě spí nebo už je vzhůru.

,,Co je?" Kaito rychle přiklusal do jeho ložnice. Na sobě měl ještě stále pyžamo, ale jinak už byl dobrou půlhodinku vzhůru. Když spatřil u Sasukeho postele psíka, okamžitě sklopil pohled k zemi. Teď už věděl, proč si ho Sasuke zavolal.

,,Jak mi tohle vysvětlíš?" Ukázal prstem na psa.

,,Našel jsem ho venku, byl úplně opuštěný," řekl Kaito na svou obhajobu.

,,To mě nezajímá, tady rozhodně zůstat nemůže." Zakroutil Sasuke odmítavě hlavou. Pes v bytě, no to tedy rozhodně ne.

,,A co s ním uděláš?" zeptal se Kaito se strachem v očích.

,,Dám ho do útulku. Ty si běž teď lehnout, jestli nechceš jít do akademie." Ukázal Sasuke ke dveřím. Nechtělo se mu ho ještě posílat do školy, i když už vypadal o dost líp.

,,Půjdu tam, je mi dobře," namítl Kaito a utíkal se obléknout. Než si stačil učesat vlasy, volal ho Sasuke už na snídani. Nevypadal nijak zvlášť naštvaně, ale i tak se Kaito bál, že ho stihne nějaký trest.

,,Trefíš už tam sám nebo tě mám doprovodit?" zeptal se Sasuke, zatím co zaléval vařící vodou čaj.

,,Trefím tam," řekl Kaito hrdě. Rychle do sebe vyklopil snídani i s horkým čajem, popadl tašku v rohu a utíkal směrem k akademii.

Sasuke ho z okna sledoval, dokud nezabočil za roh, to už na něj neviděl a přesně na to Kaito čekal. Rychle se otočil a utíkal úplně opačným směrem, než se nacházela akademie. Zastavil se až před budovou nemocnice, sice se tam vůbec nevyznal, ale doufal, že se mu podaří najít jednu určitou osobu. Když spatřil záplavu růžových vlasů na konci dlouhé chodby, veděl, že už má z poloviny vyhráno. Musel okamžitě konat, dřív než mu uteče. Jakmile ale doběhl na konec chodby, zjistil, že to není ten člověk, kterého hledal. Zklamaně se proto vydal jiným směrem. Po hodině pracného a neúspěšného hledání to vzdal. Jen si s hlavou svěšenou dolů sedl na jednu z laviček, aby si trochu odpočinul.

,,Kaito?" Uslyšel povědomé volání. Zvedl hlavu o něco víš, aby se podíval, kdo to je, i když už to tušil.

,,Ahoj," řekl křečovitě. Teď si ze všeho nejvíc přál být kdekoliv jinde, jen ne tu.

,,To nemyslíš vážně, viď? Akademie je úplně jiným směrem!" Založil černovlasý ninja naštvaně ruce na prsou.

,,Já ti to vysvětlím," zamumlal Kaito směrem k Sasukemu.

,,Nic nechci slyšet." Utnul to Sasuke dřív, než mohl začít Kaito s vysvětlováním. ,,Zvedej se, půjdeme domů." Chytil Kaita za rameno.

Celou cestu z nemocnice nic neříkal ani nijak nereagoval na Kaitova slova. Jestli něco od chlapce nečekal, tak to bylo lhaní. Skutečně si myslel, že se mu udělalo líp a chce se jít vzdělávat. Úplně mu to pobořilo iluze o něm. Naštěstí, než došli domů, ho vztek z většiny přešel.

Jakmile odemkl dveře od bytu, poslal Kaita k sobě do pokoje. Na žádné vysvětlování skutečně neměl náladu. Původně šel do nemocnice, protože mu nebylo nejlíp a nechtěl to přechodit, aby se mu to potom nevrátilo ve větší míře, ale z rozčílení ho nemoc úplně přešla.

,,Sasuke mrzí mě to. Já chtěl jen mluvit se Sakurou." Vystrčil Kaito hlavu ze svého pokoje.

,,Říkal jsem, že mě to nezajímá," opáčil Sasuke, aniž by se na něj podíval. Pravdou ovšem bylo, že se zamyslel nad tím, proč zrovna se Sakurou. ,,Kaito pojď sem!" zavolal na něj po chvíli.

,,Proč?" Zamrkal na něj chlapec překvapeně. V duchu se modlil, aby se už Sasuke na něj nezlobil.

,,Proč jsi šel za Sakurou?" Nakonec mu to doopravdy nedalo a zeptal se.

,,Aby tě přemluvila," začal Kaito opatrně, ,, abych si mohl nechat toho psa."

,,Cože? Proč zrovna Sakura?" Doopravdy tomu nerozuměl.

,,Nevím...vypadá to, že tě má ráda." Pokrčil Kaito rameny.

,,To ještě neznamená, že já mám rád ji, a že na ni dám." Protočil Sasuke oči.

,,Omlouvám se." Proklouzl Kaito zpět do svého pokoje. Nechtěl se příliš ukazovat Sasukemu na očích, když je na něj ještě pořád očividně naštvaný.

***

Sakura byla docela překvapená, když se od svých kolegů dozvěděla, že ji v nemocnici hledal malý chlapec. Nemusela být žádný detektiv, aby jí došlo, kdo to byl. Jen neměla sebemenší tušení, proč ji zrovna Kaito sháněl. Rozhodně to ale nechtěla nechat plavat, mohlo to být něco důležitého. Cestou domů se určitě musí stavit za Sasukem, aby se to dozvěděla.

Když už stála přede dveřmi, nevěděla najednou, jestli to má vážně udělat. Bála se, že ji Sasuke opět označí za otravnou, jako to dělal kdysi, když byli ještě malí. Nechtěla ty časy zpět, sice na některé chvilky vzpomínala ráda, ale většina z nich jí přinášela jen bolest. Teď, kdy konečně dospěla do fáze nezávislosti na něm, si to nehodlala pokazit. Bála, se, že by znovu podlehla a spadla na úroveň té hloupé otravné husy. S takovými myšlenkami se otočila ke dveřím zády, aby odsud mohla nepozorovaně zmizet, ale v posledních vteřinách si to zase rozmyslela. Tady nejde jen o Sasukeho, ale i o Kaita. To on ji sháněl, ne Sasuke. Odhodlaně proto zaklepala na dveře. Sasuke jí přišel otevřít téměř okamžitě.

,,Sakuro." Evidentně nebyl z její návštěvy nijak překvapený, dokonce poodstoupil ode dveří, aby mohla vejít dovnitř. Zřejmě to nechtěl řešit mezi dveřmi.

,,Promiň, že otravuju, ale v nemocnici mi říkali, že se tam po mě sháněl malý chlapec. Nikdo jiný, než Kaito mě nenapadl," vyklopila to ze sebe rovnou, aby zbytečně nezdržovala.

,,Jo, to byl Kaito," odsouhlasil jí její domněnky. ,,Kaito! Máš tu návštěvu!" zavolal Sasuke směrem ke dveřím chlapcova pokoje. Dveře se hned na to začaly opatrně otevírat.

,,Sakuro!" Skočil jí chlapec, jakmile ji uviděl do náruče.

,,Pročpak jsi mě hledal?" zeptala se, zatímco ho hladila po vláskách.

,,Ani s tím nezačínej!" Vmísil se Sasuke do jejich rozhovoru. ,,Myslel si, že mě přemluvíš, aby si mohl nechat jednoho zablešenýho psa," řekl nakonec namísto Kaita.

,,Kdyby se ten pes vykoupal, tak proč ne?" zeptala se ho Sakura nechápavě. A Kaito byl rád, že se postavila na jeho stranu.

,,Protože by na něj nikdo neměl čas." Sasuke jí sice odpověděl, ale vlastně ani nechápal, proč se o tom zrovna s ní baví. Nemusí přece mít žádný důvod k tomu, proč nechce psa, prostě to tak řekl, tak to tak bude.

,,Kaito se přeci nevrací tak pozdě z akademie, aby ho nemohl vyvenčit." Snažila se s ním Sakura smlouvat...už jen kvůli chlapci.

,,Prostě ne. To je moje poslední slovo." Semkl Sasuke rty k sobě.

,,A to nevíš, že zodpovědnosti se dítě nejlíp naučí u starostí o domácího mazlíčka." Nadhodila Sakura znovu návnadu.

Chvíli se zdálo, že nad tím Sasuke uvažuje. Přece jen Sakura uvedla docela rozumný argument, proto nakonec řekl: ,,Tak dobře, ale jestli se objeví jediný problém, tak už nikdy žádné zvíře." Podíval se ze Sakury na Kaita.

,,Žádný problém nebude," opáčil Kaito přesvědčivě. Hned na to běžel k Sasukemu do ložnice, kde naposledy psa viděl, aby ho osvobodil a řekl mu, že tu s nimi může zůstat.

,,Já už půjdu," řekla Sakura rychle. Nechtěla zdržovat.

,,Ještě chvíli počkej." Chytil ji Sasuke na poslední chvíli za ruku. ,,Děkuju, že se o Kaita tolik zajímáš." Donutil se k úsměvu, dokonce pořád svíral její ruku ve své.

,,To je to nejmenší." Sklopila Sakura pohled k zemi. Cítila se trochu nesvá. Přece jen takového Sasukeho vůbec nezná. Ukázal jí svou úplně jinou světlou stránku.

,,Ne, to není, udělala jsi toho dost a..." Nestačil do doříct, protože zezadu na Sakuru skočil rozdováděný pes a shodil ji tak Sasukemu přímo do náruče.

Chvíli na sebe jen mlčky hleděl, aniž by se jeden k čemukoliv měl. Sakuře se zatajil dech, kolikrát si něco podobného představovala jako mála holka před spaním a teď se to konečně stalo. Jenže omentálně si nebyl jistá, jestli o to doopravdy stojí. Sasuke se změnil, ale ne tolik, aby její city opětoval...nebo si to aspoň myslela.

,,Kaito, není přesně tohle ten problém, o kterém jsem před chvílí mluvil?" zavrčel Sasuke podrážděně, aby odvedl pozornost od nastálé situace. Sakura se mezitím osvobodila z jeho náruče, ale prsty jejich rukou zůstaly pořád propletené. Sakura by se ho beze všeho pustila, jenže to by si musel Sasuke nejdřív uvědomit, že pořád svírá její ruku ve své.

,,Už se to nestane." Popadl Kaito psa do náruče, aby nevyváděl. Jeho zrak při tom spočinul na propojených rukou Sasukeho a Sakury. V ten moment si Sasuke uvědomil svou chybu a ruku růžovlásky jako na znamení pustil.

,,Já věděl, že tě má Sasuke rád." Usmál se Kaito na Sakuru chytře a i se psem zmizel ve svém pokoji.

,,Promiň," řekl Sasuke s notnou dávkou ponížení v hlase.

,,Proč? Vždyť jsi nic neudělal. Nemusíš se omlouvat za to, že mě nemáš rád. A Kaito je jen dítě, dá na první pocity." Mávla nad tím Sakura rukou, ale uvnitř ji to bolelo. Možná si na chvíli začala dělat naděje, které se opět ukázaly jako zbytečné.

,,Není pravda, že tě nemám rád." Snažil se jí to Sasuke vymluvit. Občas sice tvrdil, že je otravná, ale nenávist k ní nepociťoval. V jednu chvíli pro něj byla prostě jen holka, se kterou musí být v týmu, potom kamarádka, v době jeho nepřítmnosti v Konoze pouze bezvýznamná kunoichi a teď...sám ani nevěděl.

,,Nenuť se k tomu," namítla Sakura s povzdechem. O faleš nestála.

,,Nenutím se k tomu! Když říkám, že ta mám rád, tak tě rád mám."

,,Dobře." Sakura se v ten moment mírně pousmála a Sasukeho tváře nabraly mírně karmínový nádech. Po dlouhé době se někomu podařilo ho dostat do rozpaků. Cítil se kvůli tomu hloupě.

,,Krásně jsi zčervenal." Pohladila ho Sakura po tváři. Za takových okolností si to mohla dovolit.

Aniž by Sasuke strhl její ruku ze své tváře, se na ni otočil. Sám nevěděl, proč to udělal, možná ji chtěl vidět šťastnou s pocitem, že jí ten úsměv na tváři vykouzlil on. Ještě chvíli se na ni se zaujetím díval, než se k ní naklonil, aby ji mohl políbit, ale v poslední chvíli jako by procitl a pouze řekl: ,,Rád jsem tě viděl."

Sakuře úsměv z tváře nezmizel, ale vypadal jinak než předtím...bylo v něm víc bolesti, než radosti.

,,Já tebe taky...Sasuke."