Nevlastní 2

Tak tu máte další díl, napsala bych ho dřív, kdyby mi šel internet. Vůbec se nechci vymlouvat, ale tři týdny bez pořádně fungujícího internetu...THE HELL FOR ME

---

Hned druhý den musel Sasuke brzo stávat, i když neměl žádnou misi, ale potřeboval Kaita doprovodit do akademie. Nadklonil se nad postel, kde se malý chlapec nacházel ještě v hluboké fázi spánku. Určitě ho bude tahat ven minimálně hodinu, pomyslel si Sasuke mrzutě. Možná vážně nemá na výchovu dětí buňky. Vzpomněl si na chvíli na svoje dětství a došlo mu, že ani jeho otec neměl zrovna výchovu dětí v malíku. Kdyby ano, nikdy by to nedopadlo tak, jak to dopadlo. Matce nic nevyčítal, ta k němu vždycky přistupovala víc jako k synovi, než jako k ninjovi. Vedle otce se cítil být jen nepotřebnou a zbytečnou loutkou.

,,Kaito, je čas vstávat." Zacloumal s ním. Nečekal, že se chlapec jen tak probere, proto s ním chtěl ještě jednou pořádně zatřást, ale Kaito okamžitě otevřel oči a vyskočil na nohy.

,,Co se děje?" Zamžoural na Sasukeho ospalýma očima.

,,Jdeš do školy, tak se běž oblíknout, já ti udělám zatím snídani," informoval chlapce. Čekal z jeho strany aspoň drobný pokus o odmlouvání, jenže to už měl Kaito na sobě dávno triko z předešlého dne a snažil se aspoň trochu upravit své do všech stran trčící vlasy. Po desetiminutovém úmorném snažení to vzdal, stejně to nevypadalo nejhůř, ale Sasukemu se to očividně zrovna dvakrát nelíbilo. Popadl hřeben a sám upravil Kaitovi vlasy podle svých představ. Chlapec nic nenamítal, po dlouhé době se o něj někdo zase staral, chyběla mu ta péče druhé strany.

,,Co mám říct, až se mě budou vyptávat na rodinu, minulost a tak...?" zeptal se Kaito náhle.

,,To je na tobě. Nemusíš jim říkat vůbec nic, když nebudeš chtít." Sasuke ho nechtěl řídit jako hadrovou panenku, koneckonců má právo na to říct, co si myslí a jak to vidí. Nemůže rozhodovat o každém jeho slově ani kroku.

,,A doprovodíš mě tam?"

,,No, pochybuju, že bys to našel." Sasuke upravil Kaitovi ještě poslední pramen černých vlasů a položil před něj na stůl snídani i s čajem. Začal přemýšlet o tom, jak to bude dělat, až mu přidělí Tsunade misi, pochyboval, že by to Kaito všechno sám zvládl. Očividně je dost samostaný, ale úplně sám zůstat nemůže. Asi udělá nejlíp, když to začne řešit, až když ta situace nadejde. Má teď na starosti mnohem důležitější věci - přeorganizovat svůj život, přizpůsobit byt malému dítěti, oznámit to hokage...prostě o některé prolémy se musí postarat okamžitě, o některé později.

,,Sasuke, kdo byla ta holka ze včerejška?" Sasuke nejdřív vůbec nechápal na koho se ptá, když mu došlo, že myslí pravděpodobně Sakuru, nechápal pro změnu, proč se o ni zajímá.

,,Sakura, kdysi jsme spolu byli v týmu...teď koukej jíst," pokusil se z toho vykroutit. Se Sakurou i Narutem si toho prožil dost, ale neměl potřebu o tom s kýmkoliv mluvit. Někdy člověk udělá líp, když nechá celou minulost za sebou. Kdyby tak tehdy učinil, mohl Itachi ještě žít. Nikdy si jeho smrt neodpustí a hlavně ji nepromine Konoze. To tahle prokletá vesnice mu vzala bratra, jednou za to bude pykat. Život ohledně něj šetřil spravedlností víc než dost, přesto nepřestával věřit, že boží mlýny melou pomalu ale jistě. Všichni zaplatí za to, co provedli jak jeho bratrovi, tak jemu a celému klanu. Jediné, co ho drželo zpátky, bylo Itachiho přání - mír. V tuhle chvíli se nedokázal protivit jeho tužbě. Doufal proto, že osud si cestu k spravedlnosti najde sám. Třešničkou na dortu by bylo, kdyby to udělal skrze něj.

,,O čem teď přemýšlíš?" vyrušil ho Kaito z temných úvah.

,,O ničem důležitém." Neviděl jediný důvod, proč by měl Kaitovi říkat o svojí minulosti a zvrácených představách, ve kterých se Konoha smaží v plamenech pekelných.

,,Kdyby to nebylo nic důležitýho, tak kvůli tomu nejsi smutný."

,,Nejsem smutný, jsem naštvaný, ale to tebe nemusí trápit."

,,Proč jsi naštvaný?" Ta Kaitova dětská zvědavost ho určitě jednou dovede k šílenství. Všechno musí hned vědět a znát.

,,Nestarej se, máme nejvyšší čas vyrazit. Vezmi si támhle v rohu tašku a půjdeme." Kaito sice neměl potuchy, co v té tašce je a na co mu to bude, ale když Sasuke chce, aby jí měl, tak k tomu má určitě dobrý důvod.

,,Půjdeš se mnou až do třídy?" zeptal se, zatímco si nazouval boty.

,,Ne, tam už trefíš sám."

***

U vchodu do akademie se Sasuke s Kaitem rozloučil a kvapným krokem se vydal zpět k domovu. Kaito najednou zase osaměl, musí znovu o svých krocích rozhodnout sám.

Na lístečku měl napsáno, do jaké třídy má jít, teď už ji jen najít. Začal systematicky prozkoumávat chodbu po chodbě a poschodí po poschodím, aby měl jistotu, že ty správné dveře nepřehlédne. Naštěstí hned ty druhé dvěře byly ty správné, přesto nevešel dovnitř. Hromada naprosto cizích lidí ho děsila poněkud víc, než si byl ochoten předtím připustit.

,,Proč nejdeš dovnitř?" uslyšel dívčí hlas za svými zády, lehce sebou trhnul leknutím. ,,Iruka-sensei nám ráno říkal, že budem mít novýho spolužáka, nejseš to náhodou ty?"

,,A-asi jo." Kaito byl trochu zaskočený.

,,Tak pojď." Dívka ho popadla za rukáv od trika a vtáhla dovnitř.

Výuka ještě nezačala, takže bylo ve třídě poměrně živo. Kaita při tom pohledu popadla neovladatelná chuť zdrhnout. Vysmekl se dívce, která ho držela za rukáv a udělal pár kroků zpět, to už se ale na něj celá třída dívala jako na boží zjevení. Ocitl se v pasti. Hlavou mu víříly šílené představy o tom, co se bude dál dít.

,,Je roztomilej," zašeptala najednou jedna z dívek a ostatní jí to svými zamilovanými pohledy směrem ke Kaitovi jen odsouhlasily.

,,Já ho ale viděla první!" ozvala se dívka, která do třídy Kaita přivedla.

,,Maminko, tatínku...vlastně Sasuke," začal Kaito potichu prosit o pomoc, o které stejně věděl, že nepřijde.

,,Notak, nechte ho být, vždyť je tu první den." Vešel do třídy Iruka a jedinou větou dokázal studentky donutit k ústupu. ,,Běžte už na svá místa, hodina začne za pár vteřin," upozornil je.

***

Dnes měla Sakura velice důležitý den. Po dlouhé době ho nestráví celý v nemocnici, sice ji nečekalo nic příjemnějšího, ale aspoň se odsud dostane na chvíli ven. Ta rutina ji pomalu ubíjela.

V akademii onemocnělo příliš studentů žloutenkou. Ve dvou třídách se našlo obvzlášť více nakažených, než v těch ostatních, aby jich nepřibylo, rozhodlo vedení, že studenti z těchto dvou tříd dostanou jedno zvláštní očkování. Sakura měla za úkol se o to ještě se dvěma dalšími mediky postarat. Doufala, že očkování zabrání šíření infekce. Kdyby bylo po jejím, dostane očkování celá akademie, ale vedení rozhodlo jinak, ačkoliv jediný z nich není medik. Něco tak absurdního se jí vůbec nelíbilo, bohužel s tím nic nezmůže. Jí nepřísluší o takových věcech rozhodovat.

K akademii dorazili těsně po druhé vyučovací hodině, v tu dobu začínala zrovna přestávka, všude okolo se to hemžilo dětmi. Do styku spolu přišly různé třídy, pochybovala proto, že očkování dvou tříd nějak závratně zlepší už tak špatnou situaci.

,,První třída je hned ta druhá zprava, počkáme, až začne hodina, abychom měli jistotu, že tam jsou všichni," řekla Sakura směrem k medikům. Jednalo se o mediky jen s chabými zkušenostmi, ale doufala, že něco tak primitivního jako je injekce zvládnou.

Po celé akademii se rozezněl zvonek, který ohlašoval studentům i učitelům konec přestávky. Teď nastala jejich chvíle. Všichni tři vešli do postižené třídy, ve které je už čekal Iruka-sensei stejně jako dopředu varování studenti.

Sakura si okamžitě v první lavici všimla posmutnělého Kaita. Nečekala, že ho uvidí tak brzy a při takové situaci, ale osud je skutečně nevyzpytatelný.

,,Sakuro, konečně." Iruka-sensei byl očividně z jejího příchodu nadšený, za to studenti se chovali tišeji než obvykle.

,,Omlouvám se, ale dřív to nešlo," výmluvně se usmála.

,,Chápu, ale hlavně, že jste tady."

Sakura se společně s mediky postavila před studenty, přemýšlela z kterého konce třídy začít. Kdyby šla zepředu, hned jako první by přišel na řadu Kaito, nevěděla, jestli je tohle zrovna ten nejlepší nápad, ale aspoň to bude mít rychle za sebou. Když ho k sobě zavolala, přišel bez jakéhokoliv odmlouvání. Nevypadal vůbec dobře, už včera se jí nelíbil, ale myslela si, že jen prochladl.

,,Kaito, je ti špatně, viď?" Sáhla mu na čelo, ale i bez doteku cítila, jak z něj sálá nepřirozené teplo.

,,Trochu," přiznal chlapec.

,,Řekl jsi to Sasukemu?"

,,Ne," mluvil potichu, aby ho nikdo neslyšel. Nestál o pozornost třídy, která se k němu upínala už od první minuty jeho příchodu.

,,V takovémhle stavu nemůžeš sedět ve škole. Vezmu tě domů za Sasukem, dobře?" Podívala se nejdřív na Kaita a potom na Iruku-senseie, který ve znamení souhlasu přikývl. ,,Jenom počkej, až to tady dokončíme," řekla s povzdechem. Jelikož musela zůstat v nemocnici i přes noc, cítila se teď jako těžkopádné chodící monstrum. Určitě musí vypadat hrozně, zrcadlo už pár desítek hodin ani koutkem oka nezahlédla.

***

Sasuke víc než pečlivě uklidil celý byt, ne že by měl předtím nepořádek, ale vždycky je co zlepšovat. Dokonce se mu podařilo zařídit Kaitovi i provizorní pokoj. Určitě ho to potěší, až se vrátí odpoledne z akademie domů. Konečně našel smysl života v něčem jiném, než v pomstě a únavném tréninku. Rozhodně na své cíle nezapomněl, ale vedle nich začínal žít po dlouhé době znovu poměrně normální život. Možná nemá na to vychovávat dítě, jenže to nezjistí, dokud to nezkusí. Chtěl si Kaita přizpůsobit obrazu svému, předat mu část své lásky ke klanu, jehož je i on sám součástí.

Z jeho představ ho vyrušilo až naléhavé klepání na dveře. Neměl sebemenší představu, kdo za nimi může stát. Nikoho nečekal a Kaito je ještě pořád ve škole, nebo by tam aspoň měl být.

,,Sakuro?" Překvapeně zamrkal očima. Dobře si pamatoval, jak za ním kdysi běhala, ale myslel si, že z toho už dávno vyrostla.

,,Vedu ti Kaita," řekla místo pozdravu.

,,Co se stalo?" Podíval se z růžovlásky na chlapce, který se ublíženě krčil za Sakurou.

,,Nic vážného, jen pravděpodobně prochladl, ale stejně si ho neměl s něčím takovým posílat do školy," napomenula ho jako malé neschopné dítě. Něco takového od ní skutečně nečekal.

,,Samozřejmě, že bych ho tam neposlal, kdyby mi něco řekl." Podíval se Sasuke vyčítavě na Kaita. Teď vypadal před Sakurou jako tyran. Ne že by mu to nijak zvlášť vadilo, šlo spíš o princip.

,,Omlouvám se," řekl Kaito směrem k Sasukemu.

,,Já se přece nezlobím," opáčil Sasuke s povzdechem, když viděl jeho výraz nejvyššího utrpení. Nevěděl, jak se k němu chovali v rodnné vesnici, ale určitě to pro něj byla otřesná zkušenost. Nedokázal si jinak vysvětlit, proč se pořád tolik všeho bojí. Nikdy mu neodporuje, nic nenamítá, vždycky poslechne, tohle normální děti jeho věku nedělají. Samozřejmě, že ho to těšilo, ale na druhou stranu mu to nedávalo spát. Sám si prožil kurté dětství plné samoty a rozhodně nic podobného Kaitovi nepřál.

,,Já už se budu muset vrátit do nemocnice, ale kdyby se Kaitovi cokoliv stalo, určitě ho přiveď." Sakura byla hrdá na to, co právě řekla. Vůbec se nechovala tak, jak ji Sasuke zná. Pořád sice z její strany k němu cosi hořelo, ale její největší tužbou bylo to uhasit, jedině tak má naději, že neztratí aspoň přátelství s ním. Kolik nocí tehdy proplakala, když odešel, nepřála si to znovu zažít už jen kvůli němu samotnému. Věřila...nebo spíš doufala, že i pro něj ten odchod kdysi neznamenal nic jednoduchého. Snažila se prozumět jeho bolesti, ale její srdce odmítalo cokoliv takového chápat, až teď, když dospívá su uvědomuje, jak moc trpěl a jak musí určtě trpět i teď. Dobře, že si vzal Kaita k sobě, možná dokáže zmenšit tu míru samoty a možná mu i jednou ona pomůže tu nicotu uvnitř jeho duše z části vyplnit.

,,Děkuju, Sakuro." Sice se ani nepousmál, ale pro ni to i tak znamenalo mnoho, nikdy si nepomyslela, že se od něj něčeho takového jednou dočká. Cestou zpět do nemocnice ji na srdci zahřeje příjemný pocit z vstřícného kroků vůči své dávné lásce. Možná jen zbytečně živý naději uvnitř sebe, ale snad neuškodí, když si na chvíli zase pomyslí, že by někdy mohli skončit spolu.

,,Sakuro, počkej!" uslyšela znenadání dívčí volání.

,,Co?" Otočila se na plavovlasou dívku, který za ní kvapem běžela. Nikdy ji neviděla příliš ráda, to přátelství, které kdysi mezi nimi bývalo už nikdo dohromady neslepí.

,,Víš, že jsem viděla Sasukeho...a s nějakou dívkou," řekla, jako by právě vyhrála první místo v soutěži ,, zabodni Sakuře kůl do srdce".

,,A proč se toho tolik raduješ? Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi za ním pálila možná víc než já." Nahodila otrávený výraz.

,,Jo, jenže jsem si všimla, jak teď za ním běháš. Lepší, když ho bude mít kterákoliv jiná, jen ne ty." Vyplázla na ni jazyk.

,,Chováš se jako dítě...jako když nám bylo dvanáct." Ukázala plavovlásce svoje záda a rozešla se k nemocnici. Ino se nikdy nezmění, proběhlo jí hlavou, i když ji ta zpráva, se kterou přišla přece jen zranila víc, než si byla ochotna zprvu připustit.