Nevděčný spratek 12

Tak jsem se dostala k dalšímu dílu, ráda bych touto povídkou odstartovala zase starý řád - psaní povídky aspoň 1x za týden. Konečně už mám zase net přes kabel, takže mě nebude omezovat pitomá nefunkční wifina, ALE ...jedno veliké ale, kamarádů se kvůli blogu fakt vzdát nehodlám. Byly doby, kdy jsem byla úplně sama a to jsem psala nejvíc povídky. Pro vás to možná bylo fajn, ale mně bylo smutno. Takže mějte pro mě trochu pochopení, když občas nevyjde něco tak, jak jsem to řekla nebo naplánovala.

---

Itachi

Jednou mě vážně přivede do hrobu. Chtěl jsem ho jen trochu vytrestat, ne ho dohnat k sebevraždě. Takhle to doopravdy dál nejde, musíme si vymezit nějaké hranice, jinak to špatně skončí pro nás oba.

Teď se ho pokusím dostat do vany. Možná bych ho měl nechat jít samotného, jenže nechci riskovat, že sjede úmyslně hlavou pod hladinu vody. Snad nezneužije mojí péče a svojí nahoty. Přece si musí uvědomovat, do jak vážně situace nás jeho chování dovedlo. Chytím ho pevně, ale ne příliš silně za zápěstí a snažím se ho přimět k pohybu. Můj pokus bohužel nevyšel, dívá se mlčky do země. V tu chvíli mě nenapadá nic lepšího, než ho obejmout ani si už nevzpomínám, kolikátá je to hádka, kolikátý je to ústup z mojí strany a kolikáté objetí na usmířenou.

,,Mrzí mě to," zamumlá mi Sasuke najednou do košile.

,,Já vím." Pohladím ho po vlasech...jako vždycky. ,,Půjdeme do tý koupelny, dobře?"

,,Půjdu sám." Vymaní se z mého sevření a odebere se po schodech směrem ke koupelně. Mám chuť se za ním rozběhnout, hlídat ho, aby si nic neudělal, ale cosi uvnitř mě mi našeptává, abych mu zase jednou zkusil věřit. Poslechnu tedy své instinkty a sednu si v obýváku na pohovku. Teprv, když Sasuke dlouho nepůjde, tak ho přijdu zkontrolovat.

Mohl bych zatím zavolat jeho psychologovi, jestli by nešel zvýšit počet sezení na týden, sice pomalu přestávám věřit, že to k něčemu bude, ale naděje přece jen umírá poslední. V seznamu kontaktů najedu na jeho číslo, stova se stačím dotknout zeleného tlačítka a na displeji se objeví Madarovo jméno. Nedokážu v tu ránu ovládat své tělo, každý jeho telefonát nepřináší nic dobrého, ale vzít to musím. Kdybych to neudělal, je schopný sem přijet.

,,Madaro?" snažím se znít neutrálně.

,,Rád tě slyším...Itachi. Můžu mluvit se Sasukem? Nebere mi to."

,,Bohužel to teď nejde, je ve sprše, ale můžeš to snad říct mně, ne?"Nechápu, co takhle pozdě večer může ten šílenec chtít.

,,Vlastně proč ne. Byl bych rád, kdyby se tu o víkendu ukázal, můžeš přijít i ty, když budeš mít čas." Jak milé. Samozřejmě, že mě tam nechce, protože potřebuje Sasukemu cpát do hlavy nesmysly a já bych tomu mohl zabránit. Rozhodně se tam o víkendu ani jeden z nás neukáže. ,,Promiň, ale už máme se Sasukem na víkend svoje vlastní plány. Snad to vyjde jindy." Pochopitelně to nevyjde nikdy, nechci, aby za ním Sasuke jezdil...zvlášť beze mě. Je mi jedno, jak moc si myslí, že jsem paranoidní, ale já vím své, Madara rozhodně není svatoušek. Jestli by měl někdo ze smrti rodičů obzvlášť veliký prospěch, byl by to právě on. S rodiči sice vždycky dobře vycházel, nic jiného mu ani nezbývalo, ale uvnitř se cítil zrazený a ponížený. To on měl původně dostat otcovo místo, ale jelikož se ukázalo, že postrádá jistý talent pro zastávání nejvyššího místa, nastoupil na něj můj otec. Tak mi to sám řekl, ještě když žil. Varoval mě před ním. Dobře si vzpomínám, jak říkal, že když nějakým nedopatřením zemře, nesmím nechat Madaru, aby zastával jeho funkci. Jeho rady jsem si vzal k srdci už tehdy, ale až teď mi došlo, co všechno tím myslel. Věděl, že Madara po něm jde a chtěl mě varovat. Hned po smrti rodičů mě popadla chuť vzít Sasukeho a rychle zmizet, než přijdeme na řadu i my, jenže z boje utíkají jen zbabělci. Teď dělám všechno proto, abych se zuby nehty udržel na otcově pozici a zamezil Madarovi přístup k bráškovi.

,,Jsem tak čistý, že už to snad ani víc nejde." Sedne si Sasuke vedle mě. Ani jsem ho přes ty černé myšlenky neslyšel přicházet.

,,A co je tohle?" Ukážu na obvaz na jeho ruce.

,,To je obvaz, nemohl jsem najít náplast. Ta rána je stejně moc hluboká, náplast by na ni nestačila."

,,O to nejde. Podívej se, jak to vypadá."

,,Promiň, ale já neměl potřebu nikdy nic obvazovat," opáčí dotčeně.

,,Pojď blíž," vyzvu ho. Nejdřív se na mě jen zaraženě dívá, ale nakonec se přece jen po pohovce posune směrem ke mně. Vezmu mu ruku z jeho klína a začnu z ní strhávat obvaz. Jde to těžko, Sasuke to sice obvázal tak, jak ho to rovna napadlo, ale za to dost pevně. Když s tou šíleností zkoncuju, nedá se už použít. Musím dojít pro nový. Rychle popadnu první obvaz, který mi přijde pod ruku. Chci jít zpět za Sasukem, ale než jsem stačil zavřít dvířka od lékárničky, polovina věcí v ní se na mě sesypala. Sakra, musím to narovnat zpátky. Jak tak rovnám lahvičku po lahvičce a krabičku po krabičce, přijdou mi pod ruku i antidepresiva. Jedny jsem dostal nedávno na předpis, ale tyhle to rozhodně nebyly. Kde se to tu potom vzalo?...Snad ne Sasuke? Bez mého souhlasu mu nikdo nic takového předepsat nemůže. Teď asi nemá smysl to řešit, jen bych ho znovu vystresoval, ale jen tak to přejít rozhodně nemůžu. Zatím to nechám tam, kde to bylo a až se Sasuke trochu vzchopí, zeptám se ho na ně.

,,Podívej." Zamávám mu před očima čistým obvazem. ,,Teď uvidíš, jak se správně obvazuje ruka," snažím se zlehčit situaci hloupými průpovídkami. Sasukeho to očividně moc nepobavilo, jen mi nastaví ruku a rychle uhne očima, když se naše pohledy setkají. Násilím v sobě zadržím povzdech. Udělám mu na začátku předloktí zámek, potom křížem obmotám celou ruku až po zápěstí, konec ještě přelepím náplastí, aby obvaz držel.

,,Děkuju," zamumlá a zvedne se z pohovky.

,,Jdeš spát?" zeptám se jen pro jistotu.

,,Ne...jdu se pokusit jít spát." Je mi jasné, že po takovém zážitku, jen tak neusne, ale kdo ho nutí chodit hned do postele? Možná bych mu měl říct, ať tu zůstane, že si o tom promluvíme. Nemůžeme to, co se stalo jen tak přejít mlčením.

,,Sasuke, počkej." Nic neřekne, jenom se na mě otočí.

,,Pojď si ke mně ještě sednout." Nemusím ho ani přemlouvat, okamžitě se vrátí na pohovku. Sice si sedne od mě v poměrně velké vzdálenosti, ale naštěstí se k němu můžu posunout blíž já, když on se bojí. Možná má i větší strach ze svojí reakce, než z mojí, kdyby seděl těsně vedle mě, jenže žijeme spolu v jednom domě, nejde, abychom si od sebe drželi bůhvíjak veliké odstupy.

,,Musíme si určit pevná pravidla, Sasuke." Pohladím ho po rozpálené tváři. Celý hoří, až s ním domluvím, změřím mu teplotu.

,,Jaká pravidla?" Podívá se na mě a hlasitě polkne.

,,Nebudu už na tebe nikdy křičet, dokonce s nevrátím ke Konan ani si za ní nebudu hledat po jistou dobu náhradu. Na druhou stranu po tobě chci upřímnost, o každém problému mi řekneš a my ho spolu vyřešíme...a taky čestnost, žádný podpásovky, nebudeš niky zneužívat mojí chvilkové slabosti - třeba když budu mít trochu upito nebo budu brát léky, souhlasíš?"

,,Jo, souhlasím. A můžeme si to hned vyzkoušet. Mám problém, brácho, miluju tě a nevím, co s tím mám dělat," řekne povýšeným ironickým hlasem. Očividně mě chce znovu naštvat, ale jsem rád, že to řekl. Prakticky tím dal souhlas k novému žačátku.

,,Jsi v pubertě, určitě to přejde. Budeš teď dál chodit k tomu psychologovi, a když se to nesrovná, vymyslíme něco jiného." V ten moment se ke mně Sasuke nakloní a zašeptá: ,,Tak to abys začal pomalu přemýšlet." Políbí mě následně na tvář. Zřetelně jsem cítil, jak se jeho vlhké rty dotkly mojí líce. Nešlo ten pocit popsat. Pusu na tvář mi dával kdysi jako dítě, když se chystal jít spát, ale nikdy jsem při tom necítil nic zvláštní, co se teď změnilo? Ovlivnila mě snad ta jeho údajná láska ke mně?

,,Jdeš už spát?" zeptám se ho, jen co se trochu vzpamatuju.

,,Ještě budu chvíli na počítači, pak půjdu spát."

,,Dobře, dobrou noc, bráško." Nastavím mu druhou tvář. Nejdřív se na mě jen zaraženě dívá, ale nakonec mě na ni přece jen políbí. Chci znovu cítit ten zvláštní záchvěv v celém tělě, ty vlhké rty na mé tváři. Rozhodně tím nic nesleduju, pouze se mi líbil ten kontakt mezi námi. Možná i já občas potřebuju vědět, že mě má můj bratr rád.

Sasuke

Nevím, co ta druhá pusa na dobrou noc měla znamenat, ale nemůžu popřít, že se mi to líbilo. Tak rád se ho dotýkám...zvlášť rty. Vždycky si při tom vzpomenu na to, co se mezi námi tehdy stalo v divadle a k čemu málem došlo po tom doma nebo na to, co se stalo teď nedávno, ale to Itachi nebyl při smyslech. Neměl bych na to správně myslet, těžko potom ovládám svou erekci. Touha po Itachim mi úplně zatemňuje mozek. Pro jistotu za sebou rychle zavřu dveře od pokoje a sednu si k počítači, potřebuju se odreagovat. Mám chuť si pustit porno, ale nechci, aby mě zase zaplavila vlna hormonů, byl bych schopný potom jít za Itachim a jako smyslů zbavený se na něj vrhnout. Ještě než usednu k počítači, otevřu si okno, snad mě ten studený vzduch trochu probere ze vzrušení. Odhodím peřinu, sednu si i s notebookem na postel a aktualizuji příchozí zprávy. Mail od Sasoriho ani nepřečtu, rovnou ho hodím do koše. Vedle Sasoriho mi napsal ještě někdo jiný, to jméno mi není vůbec povědomé. Snad mi někdo zase neposlal nějakou hloupou reklamu. Nevzrušeně rozkliknu zprávu a ponořím se do dlouhého slohu.

Vůbec jsem nepočítal s tím, že si ten email při takové délce dočtu až do konce, ale hned po prvních řádcích se mi zatajil dech...někdo mě sleduje. Nemyslím tím stalkera, ale někoho, kdo má o mě asi vážný zájem. Popisuje téměř každý můj den, kdy mě viděl venku, jak se mnou touží mluvit, ale ještě nenašel odvahu. Ví, co který den dělám, to znamená, že bydlí blízko. Kdo to ale je? Vůbec naše sousedy neznám. Zatím vím jen o Narutovi a Sakuře, ale ten hloupej blonďák by na něco tak inteligentního nenašel mozkový buňky a Sakura by o sobě nepsala v mužském rodě. Nicméně mu odepíšu, chci se s ním sejít, jestli o mě vážně stojí, mohl by vyplnit tu prázdnotu po Itachiho neopětované lásce...nebo aspoň tu mezeru sexuálního vyžití.

Druhý den ráno

Itachi

Vůbec mě nenapadá, co bych měl udělat Sasukemu ke snídani. Chtělo by to něco co má rád, když se dobře najít má potom obvykle lepší náladu. Mohl bych začít s rajčaty, těmi u Sasukeho nikdy nic nezkazím.

,,Cítím vůni čerstvých rajčat," ozve se těsně za mnou, jakmile rozkrojím na dvě poloviny první rajče.

,,To cítíš správně. Co k nim chceš?"

,,Vezmu si je samotný." Pokrčí lhostejně rameny a sedne si s notebookem ke stolu. Nikdy ten krám netahal k jídlu. Co ta náhlá změna?

,,Nechceš ten notebook odnýst? V kuchyni se jí, ne mailuje."

,,Jak víš, že píšu email?" zeptá se mě, aniž by zvedl oči od obrazovky.

,,Jen hádám." Zaklapnu mu notebook a položím před něj mísu s nakrájenými rajčaty.

,,Itachi," řekne ublíženě. Misky s rajčaty se ani nedotkne, místo toho si znovu otevře laptop. Musí si psát s někým hodně důležitým, když kvůli němu odmítá svou milovanou zeleninu.

,,S kým si to píšeš?" neudržím svou zvědavost na uzdě. Kéž by si našel nějakou dívku, určitě by mu to pomohlo víc než sezení u psychologa.

,,S jedním hodně zajímavým klukem, kterýmu připadám zajímavej já," odpoví mi s úsměvem, ale opět se na mě ani nepodívá. Určitě se usmívá nad novou příchozí zprávou. Nakonec mě ani nerozčiluje, že si dopisuje s klukem místo s holkou, hlavně když vypadá šťastně. Jemu je líp, ale já najednou cítím zvláštní úzkost. Svírá se mi žaludek a srdce mi bije jako na polach. Nenapadá mě, co to mohlo způsobit. Musí to vypadat, jako když mě trápí to Sasukeho podezřelé dopisování s tím tajemným neznámým, ale tak to rozhodně není. Mám z něj doopravdy radost.

,,Takže máš ctitele?" ptám se dál. Snažím se při tom znít neutrálně.

,,Jo, je milej, ale ne vlezlej."

,,Aha...plánuješ se s ním sejít?"

,,Kdy mi to dovolíš." Konečně se na mě podívá. Musím říct, že mě mile překvapil, ptá se mě na svolení. Hřeje mě to u srdce, ale ta prvotní úzkost vůbec nezmizela, naopak bych řekl, že přidala na síle. Mám chuť se opít, ten pocit se mi absolutně nelíbí.

,,Samozřejmě, že ti to dovolím, ale sejdi se s ním někde mezi lidmi. Nikdy nevíš, co za uchyla sedí na druhý straně."

,,Neboj, dám si pozor. Je ti dobře, nějak jsi pobledl."Zvedne se od notebooku a položí mi ruku na pravé rameno. Mám chuť ho chytit za zápěstí, odstrčit ho, křiknout na něj...cokoliv, jen abych ho od sebe dostal. Ale proč? Co mě tak rozhodilo? Odmítam si připustit, že by mě trápil ten Sasukeho ctitel. To je prostě totální blbost. Čím víc si to opakuju, tím míň tomu věřím. Hlavně klid, potřebuju si jen trochu odpočinout.

,,Itachi?" Pohladí mě Sasuke starostlivě po tváři.

,,Udělalo se mi jen trochu nevolno." Sednu si na židli.

,,Chceš vodu?" zpetá se, ale ani si nepočká, co odpovím a už mi podává sklenici.

,,Děkuju." Na jednu stranu mě jeho péče těší, ale ve skutečnosti mám chuť na něj zakřičet, aby šel okamžitě k sobě do pokoje a zůstal tam až do konce života. A dost. Musím si to přiznat, vadí mi, že o Sasukeho stojí naprosto cizí kluk a hlavně, že stojí i Sasuke o něj. Svým způsobem asi žárlím, nechci ho ztratit ani se dělit. Bože...vždyť se chovám jako on. Taková blbost...

,,Itachi, zvoní ti telefon...je to Konan." Podá mi Sasuke dotěrně se ozývající mobil.

,,Nevezmu si to, slíbil jsem ti, že se k ní nevrátím," namítnu.

,,To je v pořádku, brácho. Když budu s ním," ukáže na obrazovku laptopu, " tak to snad bude v pohodě." Jen co to dořekne, přijme za mě hovor a přiloží mi mobil k uchu.

,,A-ahoj Konan," vykoktám se sebe pozdrav. Úzkost v mém srdci o trochu ustopí, ale stejně se cítím pod psa. Přestávám pomalu věřit na normální život. Když někoho mám, Sasuke se trápí, když má někoho on, trápím se já. Co tohle znamená? Vlastně ani nevím, proč se na to ptám, vždyť by to pochopil hned každý hlupák, ale problém je v tom, že já to chápat nechci. Vzpomínám si, když se Sasuke dozvěděl o naší plánované svatbě s Konan, tehdy si tam chtěl přivést přítele. Nejde jen o tu svatbu, už tolikrát něco naznačil o nějaké známosti, ale proč mi to vadí až teď? Co se za tu dobu tak změnilo?

Mám smysl psát pokračování, nebo se vám to už omrzelo?