Jinýma očima 3. kapitola - Trhliny

Tak jsem tu s další kapitolou a několika dalšími zprávami. Problém se skypem se sice vyřešil, ale pro změnu mám počítač v opravě, takže to vyjde na stejno -.-". Učení je spousta, přípravy na Vánoce... Když jsme u toho, pracuje se na dárku pro vás, zlatíška a drahoušci. Tak mi udělejte radost alespoň tím komentářem^^.

Dále mám dotaz ohledně povídek. Kromě ItaSasu mám rozepsané ještě další, z ostatních anime. Samozřejmě yaoi *hihi*. Konkrétně: Bleach (GrimUl - spoluautorská, IchiIshi, ByaGin), dál One Piece (Kid x Law - spoluautorská, ZoSan), Fairy Tail (Gray x Natsu, Loke x Gray), možná tam najdu i něco z D.gray-mana (Lavi x Allen, Kanda x Allen) a já se Vás táži, zda byste je sem chtěli. Já vím, mám jich rozdělaných už docela dost, ale prostě teď nemám inspiraci ani náladu je dopisovat.

Tak už nebudu zdržovat a přeji příjemnou zábavu :).

---

Co to..? Slyšel nějaký hluk. Křik, vrčení, dusot... a krev. Sasuke vzhlédl ze svého stanoviště na vysokém stromu. Na tváři měl dosud tmavé stříkance od "večeře". Seskočil na zem a nejvyšší možnou rychlostí se rozběhl tím směrem. Ten pach si nemohl splést. Znal ho sice jen chvíli, ale i tak si ho uložil hluboko do podvědomí.

Tygři vrčeli ještě pár minut bezmocně na geparda, sedícího elegantně na větvi nad nimi, pak se otočili a běželi po svých. Itachi ještě chvíli vyčkával, pak zlehka seskočil na zem na všechny čtyři a prudce se nadechl. Ostrá bolest ho doslova paralyzovala na místě. Na štíhlém boku měl ošklivou krvácející ránu způsobenou ostrými zuby jednoho z tygrů.

Ze křoví se vyřítila velká černá kočka. Oči stejné barvy byly naplněné vražednou touhou. Krev! Nespokojeně švihl ocasem, když si všiml, že nepřátelé jsou pryč. V okamžiku se proměnil do své lidské podoby. Nejhorší tady byl nedostatek léků. Infekce se mohla stát smrtelnou. Pomalu došel až k tmavovlasému a mlčky mu podal něco mezi větvičkou a kořenem. Našel to cestou, a podle toho co si pamatoval ze školy by to mělo pomoct. Proti bolesti i zanícení.

,,Nepotřebuju pomoct.." zavrčel a pokusil se zvednout no nohy, ale místo toho spadl těžce na bok.

,,Všiml jsem si." Jinak nedal najevo, že by ho vůbec slyšel. Sáhl k malému vaku s vodou, který si vyrobil cestou z kůže své kořisti a vyčistil jí ránu. Pal si odtrhl z tuniky pruh látky a provizorně jím obvázal zranění. Nejspíš ho bude muset do tábora nést. ,,Vezmeš si to. A je mi jedno jak tě donutim."

Itachi zlostně přivřel oči a zadíval se s protesty na Sasukeho. Opatrně si klekl a pak se postavil konečně na nohy. Vypadal docela klidně, ale to by si člověk nesměl všimnout, jak mezi zuby bolestí drtí svůj vlastní ret.

Probodával ho zlostným pohledem. Někdy bylo potřeba potlačit hrdost. Jako právě teď. Vstal a vydal se pryč. Jen několik kroků od něj se ale zastavil. ,,Tak teda jdeme, ne?"

,,Budu spát tady," odvětli klidně černovlasý.

Krátce se zasmál, beze stopy humoru. ,,Ti tygři se vrátí. A jestli jim čičinka nechce ve svym současným stavu posloužit jako večeře, měla by mě poslechnout." Pochyboval, že by se zvládl vůbec vyšplhat na strom.

Itachi zavřel oči a párkrát se nadechl. Tvář měl bledou jako porcelánová panenka, až na ty černé pruhy od očí. A přes režnou látku na boku mu přesto začala prosakovat rudá krev. Zvážněl. To co říkal už nemyslel jako hrdinství, přál si to. ,,Vrať se beze mě."

,,Haha. Tak a teď jdeme." Bleskově k němu přešel a než stačil cokoliv namítnout, vzal ho do náručí a rychlým krokem se vydal pryč odsud.

,,Sasuke, já stejně nepřežiju. Ne tady, ne s takovým zraněním." Mluvil tiše, jako by vyprávěl ukolébavku, což bylo ještě děsivější. Jeho rty byly těsně vedle Sasukeho ucha, když mluvil, cítil na krku Itachiho horký dech, zrychlený díky zranění na boku.

,,Blbost," odvětil stručně. ,,A neštvi mě s takovýma kecama nebo tě dorazim." Ještě zrychlil. Cítil na ruce cosi vlhkého. Nemusel se ani dívat, aby věděl co to je. Dostanou se pryč z tohohle místa. O to se osobně postará.

,,Jsem lékař. Poznám to." Svým smířeným postojem ubíral nevědomky naději i Sasukemu.

,,To ti tak budu věřit." Ne, s tim se smířit nehodlá. Tahle hra začínala přesahovat meze. Umíralo se při ní. Ale ne takhle. Ani nevěděl, kdy mu na lidech začalo tolik záležet.

Slyšel jeho tichý, slabý smích. ,,Už chápeš tu větu, Sasuke..." Usmál se spokojeně.

,,Ne, nechápu. Jak se můžeš tak snadno vzdát. Nemáš snad pro co žít? Pochybuju. Určitě se něco najde." Už to nebylo moc daleko. Nejvýš pár minut do tábora.

,,Jak už jsem říkal... jsem doktor, nevěřím na pohádky." Na konci věty zasykl. Rty mu zbledly, konečky prstů měl ledové. To byly prvotní příznaky velké ztráty krve. Nic ale neříkal a docela klidně pozoroval Sasukeho tvář.

Všiml si toho. Nezbývalo moc času. ,,Někdy je to lepší než věřit skutečnosti. Snít o něčem, co nikdy nemůžeš dostat," řekl tichým posmutnělým hlasem. ,,Jestli mi tady umřeš, tak ti to nezapomenu," dodal už svým normálním ironickým tónem.

,,Nezastavíte to krvácení včas. Už teď je pozdě." Usmál se na něj, jako by vysvětloval malému dítěti, proč sluníčko svítí. Konejšivě mu přejel prsty po tváři. Ucítil jeho drápy, gepardi je narozdíl od ostatních kočkovitých šelem nedokážou zatáhnout úplně.

,,Vážně? Tak se vsadíme. Jestli tě zachránim, budu za tebou pořád běhat ať chceš nebo ne. Nedám ti ani na chvíli pokoj." Mírně sebou trhnul a na dlouhou chvíli se mu zahleděl do těch hlubokých pronikavých očí. Černá se vpíjela do ještě černější.

Na chvíli od sebe byli jenom několik centimetrů, skoro se dotýkali tvářemi. Itachi se ale odvrátil.

,,Tak to mě radši teď hned pust na zem." Ušklíbl se ironicky.

,,Ne-e. Tak snadný to mít nebudeš." Zavrtěl hlavou a zaměřil se na cestu před sebou. V tu chvíli se vynořili na okraji tábořiště.

Většina lidí pospávala a jenom Deidara držel stráž. Když je uviděl, trochu přiškrceně vykřikl.

,,Ticho." Jediné slovo pronesené nekompromisním tvrdým tónem. Nespokojeně shlédl svoje oblečení, které i za tak krátkou chvíli stihlo nasáknout krví. Položil Itachiho na zem vedle dohořívajícího ohniště a klekl si k němu.

Většina lidí už se probrala a všichni se pokoušeli pomoct. Černovlásek už měl zavřená víčka a jediný pohyb byl jeho slabě se zvedající hrudník.

Sjel je ledovým pohledem. Z těch několika málo věcí co věděl, mu tady nebude k užitku skoro nic. Ani zbyteční přihlížející kolem. Potřeboval klid na práci. Možná... Bude to muset risknout. Odtrhl si z oblečení další látku a sáhl do kapsy. Cestou za tygry vzal víc věcí. Botanika ho vždycky bavila, takže toho teď mohl využít. V prstech rozmačkal květ jedné rostliny, vydávala trochu nasládlý zápach, a krátce tím přejel po okrajích rány. Ta by měla znecitlivět a zastavit krvácení, než bude pokračovat.

Nemocný sebou párkrát v bezvědomí bolestně trhl. Na některých místech se mu zákrok nepodařil, na některých ano.

Tak. Rychle skončil a obvázal ránu novým kusem látky. Neměl tu jehlu, takže si při zašívání musel pomoct vlastním drápem, ale šlo to. Lehce si pak navlhčil prsty a přejel mu jimi po rtech. Aspoň trocha tekutin.

,,Vzpamatuje se...?" vyřkl nahlas to, co zajímalo všechny přítomné, Sasori.

,,Měl by zůstat pár dnů v klidu. Nezanítí se to, ale chvíli bude muset ležet. Taky bude potřeba hodně čisté vody." Hlas měl klidný a vyrovnaný. Nikomu tady nebude říkat, proč toho tolik ví. Minulost je jen jeho věc. Zvlášť když není tak úplně normální.

,,Hned zítra ráno pro ní zajdeme." Blonďák se úlevně usmál. Vypadalo to, že atmosféra se zase o něco uklidnila a většina lidí se vrátila na lůžko. Deidara se opět nabídl jako hlídka.

,,Musíš si odpočinout, Sasuke. Ty i Itachi."

,,Budu v pořádku," odvětil. Odpočíval zbytek noci a po právě prožité situaci, která mu dodala adrenalin na zbytek dne, rozhodně nehodlal jen tak sedět. Potřeboval něco dělat.

,,Takže...? Si mám jít lehnout?" Pozvedl obočí had.

,,Běž. Vezmu si hlídku a kdyby se něco dělo, dám někomu vědět."

Vděčně na něj kývl a šel se uložit ke spánku. Noc tu byla chladná a všude byla cítit pomalu vzrůstající nenávist k onomu člověku, který tohle všechno způsobil. Itachi něco tiše zavrněl a přetočil se na bok.

Sasuke si znaveně povzdechl a na okamžik zavřel oči. Tolik se toho stalo za tak krátký čas... Zaposlouchal se do okolních zvuků, aby mu neuniklo něco podezřelého. Noc byla klidná. Možná až moc. Jako ticho před bouří.

***

Ráno bylo pochmurné, veliké zelené listy sebou škubaly na tenkých stoncích pod dopady velkých dešťových kapek. Zvuky cákající vody byly ohlušující, hlína se rozmočila a proměnila v odporně mazlavé, tmavé bahno. Období dešťů ale bylo pořád lepší, než období sucha, kde by je tížil nedostatek tekutin. Tady ale hrozily infekce, plísně, jedovatý hmyz. Rovníkové pásmo, místo sbíhání pasátů a zenitálních dešťů bylo plné nebezpečí, číhala tu tisícovka očí, jež viděli ve všem co se hýbe pouhou kořist. "Sasuke!" Uslyšel něčí výkřik, nejspíš Peinův. Instinktivně natočil on i spící Itachi hlavu směrem, odkud zvuk zaslechli a pologepard okamžitě otevřel oči. I když byl Itachi zraněný, pudy měl perfektně přesné. Zrzek se skláněl nad modrovlasou dívkou a opodál stojící blonďák ho držel na rameno a tlumeně, uklidňujícím hlasem k nim mluvil. "Už v noci se jí přihoršilo…"

Dívka se zmítala v záchvatech křečí, vyvolaných halucinacemi z horečky, sužující její tělo. Měla chvíle, kdy teplota ustupovala, pak se třásla, byla malátná a bledá. Když ji horečka zase v přívalech horka zaplavila, křičela z bezvědomí a její kůže doslova hořela. Rána na ruce byla ošklivě zanícená, celá paže byla oteklá.

Neochotně vstal a přešel k dívce. To zranění... Všiml si toho už dřív. A mohl za to on sám. Ne že by toho litoval. Nikdy mu nikoho nebylo líto. Odhrnul jí látku tuniky. Infekce se rozšířila a rána nabrala hned několika nezdravých odstínů. Kůže byla na dotek horká. Věděl, že bez léků to nemůže dopadnout dobře. Tady už bylinky nepomůžou. ,,Rozdělejte oheň," přikázal tiše.

Hidan se na něj se smrtelným klidem v tváři podíval. ,,Nejde to, voda smáčela všechny uhlíky, nejsou tu kameny a dřevo je vlhké." I všichni ostatní 'lidé' byli promočení na kost, tuniky co měli provizorně na sobě jim moc nestačily.

Do háje. Voda na vyčištění nestačí. Takže zbývá jediná možnost. Sáhl do kapsy pro jednu bylinu. Vypadala jinak než ostatní, měla červeno-hnědé listy. Opatrně jí vložil zmítající se dívce do úst. Listy obsahovaly jistý druh šťávy, takže se ani nemusely kousat. Pomůže to jen jako úleva od bolesti a zároveň jako jed. Tady nebylo na výběr.

Ačkoliv zem i pod hustými korunami tropických velikánů bičovaly doslova pruhy deště, který teď nepadal v kapkách ale vylýval se na něj, jako kdyby na nebi stála miliarda lidiček s velkými kýbly šplýchající vody, všichni co mohli se sesedli k umírající dívce. Nikdo nemluvil. Modrovláska se po chvíli uklidnila a byly na ní pozorovatelné první účinky jedu. Svaly končetin jí ztuhly a znehybněly. Za chvíli ochromení podlehne i její srdce. Jediné co mohli udělat bylo jí konec zkrátit. Pak Sasori, aniž by cosi řekl, jenom zlehka položil dlaň na ruku Konan. Ostatní postupně udělali totéž. Jestli je ta zrůda vidí, tak ať se podívá na jejich bolest a lítost. Bolest nad ztrátou jedné ze společníků, ačkoliv se tak dlouho neznali. Všichni se cítili zvláštně spojeni tím, co se jim přihodilo. Všichni na tom byli stejně... a přece někteří ne. Dostali schopnosti, se kterými přežít mohou, někteří byly ale předem odsouzeni k záhubě. Zrůdnost... ohyzdnost... k tomu nebyla slova.

Netrvalo to dlouho a její tep se vytratil. Třas v těle se uklidnil a na rtech se jí objevil náznak úsměvu.

Sasuke nevnímal ledové potůčky, stékající mu po vlasech, ramenou a zádech. Narovnal se. V očích se mu neodrazilo nic než klid, hluboko pod povrchem se však skrývalo tvrdé chladné jádro. Vzhlédl k nebi. Od koutků sešikmených očí si razily cestu tenounké stružky a tiše odkapávaly na zem. Některé z nich se v podobě miniaturních krystalků usadily na řasách i mezi jemnými prameny vlasů. Mokré oblečení mu nepříjemně přilnulo k tělu. Ochladilo se. Ale jemu nebyla zima. ,,Musíme jít pryč. Dřív než nás najdou."

Se sklopenými pohledy k zemřelé pomalu vstal nejdřív Hidan, pak Sasori, Deidara a nakonec i Pein. Bylo nemorální jí tak jen tak nechat ležet, ale nebyl moc čas truchlit nad mrtvými, dřív než se vzpamatujete, jste ve stejném problému. Kousek opodál už stál Itachi, rukou se mírně opíral o strom, ale vypadal mnohem lépe než minulý den… alespoň něco.

Bez jediného dalšího slova se otočil ale na chvíli úplně ztuhnul. Navzdory dešti, který smýval všechny stopy, dokázal zachytit jeden další nový pach. Necítil z něj nebezpečí, ale... Jistota je jistota. Krátce přikývl, než obrovskou rychlostí vyrazil mezi stromy a strhl k zemi neznámého pozorovatele. Ozval se podivný zvuk. Něco mezi výkřikem a písknutím. Nebezpečně zavrčel. Pach byl mnohem silnější.

Pod ním ležel chlapec přibližně stejného věku. Krátké blonďaté vlasy a ustrašené modré oči. Rukama si v obranném gestu zakrýval obličej. ,,Nezabíjej mě," dostal ze sebe hlasem, z něhož byl jasně patrný smrtelný strach.

,,Sasuke, koukej se ovládat…" Byl slyšet sice slabší, ale čistě velitelský alfa povel, který šelmám jako byl Sasuke trhal uši. Kdy se tohle naučil…? Itachi se usmál když spatřil jak té malé šelmičce rty zase skryly ostré zoubky. To už u nich byly i ostatní 'členové' toho zvláštního týmu. Všichni obezřetně blonďáka sledovali. Sasukemu se ještě pořád z hrdla ozývalo vrčení.

Nově příchozímu bylo jasné, že musí začít vysvětlovat.

,,Jenom jsem tady někoho slyšel. A myslel jsem, že byste mohli vědět co se děje a co je tohle za místo..." Takhle pokračoval tak rychle, že mu skoro nebylo rozumět.

Ještě chvíli ho držel, než se přecijen postavil. Možná by se mohl zbavit toho zvyku skákat na lidi. Ale jen možná. Bylo mu jasné, že tenhle s nimi půjde taky. Vážně super. Jestli se takhle bude jejich skupina rozšiřovat dál... Bylo pro něj pořád těžší se ovládat. Nejdřív myš, teď... Liška! Nevraživě zavrčel a v očích se mu krátce zablesklo. To nemůžou potkat někoho, s kým by aspoň trochu dobře vycházel?

Itachi na ostatní kývl. ,,Musíme pryč od Konan, ale nemůžeme neustále cestovat, musíme se někde zastavit a zjistit si cíle. Doteď jsme byli moc unavení na to, abychom to zvládali a bude hůř…" Ostatní svým nenamítáním většinou souhlasili.

"A kam chceš jít?" Pohlédl na něj Deidara. Itachi se rozhlédl po okolí.

"Možná k těm horám… je tam mnoho mokřin… ale odtamtud třeba uvidíme, jak daleko od domova jsme."

Hory... Jestli je to pravda, tak tam nejspíš bude ještě víc takových jako byli oni. Možná by byl dobrý nápad se rozdělit na skupiny a prozkoumat okolí. Tak prohledají mnohem víc prostoru. Pak se sejdou v předem určeném tábořišti.

Navíc jestli je sem někdo dovezl záměrně, pak bude vysoká pravděpodobnost, že je odněkud pozoruje. Nebo jen čeká až se pozabíjejí a pak si ho najde ten nejsilnější.

,,Jestli už dokážeš chodit, tak jdeme. Asi dvě hodiny odsud, blízko těch hor, je nějaká budova," řekl směrem k Itachimu dostatečně výmluvným tónem, aby věděl, co si myslí o jeho pozici velitele. Narazil na ten úkryt při včerejším lovu.

Ten ho chvíli pozoroval, jako by nad něčím přemítal. Sasukemu se ten jeho pohled vůbec nezamlouval. Jako by mu viděl až do žaludku. ,,Není výhodné a bezpečné se rozdělovat."

,,Mám rád nebezpečí." Vyzývavě na něj vycenil zuby. ,,A tak toho zjistíme mnohem víc, než když se někde budeme krčit jako králíci." Rozhlédl se kolem. Jestli se tady brzo stmívalo, tak nemají od rána moc času.

,,Nedočkáme se dalšího dne. Důležitou složkou naší síly je početnost…"

,,Nezáleží kolik nás je. Takhle budeme mnohem snadnějším cílem, než když budeme aspoň trochu znát terén," odsekl Sasuke. Nemínil se jen tak vzdát.

,,Meleš blbiny. Pochop že takhle zemřeme odděleně a nikdo nám nepomůže!" Ovládal se ztěží. Navíc byl trochu rozzuřený kvůli té bolesti a hladu. A jako agresivnější šelma musel začít přemáhat chutě aby po něm neskočil. Do jeho hlasu se vkradlo tiché vrčení jež bylo slyšitelné za každým slovem.

,,Můžeme se rozdělit do skupin po čtyřech. Třeba najdeme toho, kdo tohle všechno dělá." Jeho tón byl relativně klidný, skoro až lhostejný. Užíval si ten pohled, kdy je druhý na pokraji sebeovládání. ,,Máme sílu a musíme ji využít. Nemůžeme zvítězit jenom díky tomu, že je nás víc."

,,To není JENOM. Poskytuje to vícero výhod…!"

"A jejda, kočičky nám vystrkují drápky." Ušklíbl se Hidan a Itachi musel párkrát krátce vydechnout, aby tomu koni nerozdrásal hřbet. Slova se ujal Deidara.

,,Dobře, tak půjdeme… já s chameleónem, my lezeme po stromech a vy si běžte kam potřebujete." Rozhodl a Pein neprotestoval.

,,Fajn. Nepočítám s tim, že by někdo chtěl jít se mnou." Věnoval Itachimu poslední vražedný pohled, než se ve své zvířecí podobě rozběhl pryč.

,,Blbe." Zavrčel a vydal se za ním. Nakonec je postupně následoval i Hidan, liška a Sasori, který si cestu pohodlně krátil přes větve stromů. Deidara a Pein zmizeli v porostu dál od nich. Nikdo se na ně neotočil.... nikdo nevěděl, že to bylo naposled, co je kdy viděli. Tato skupina se s chameleonem a hadem už nikdy nesetkala.

Miluju takhle napínavý konce :D.

Příště se můžete těšit na další flashback, v němž se zase dozvíme něco víc o tom, co se vlastně stalo. A těšte se na zostření vztahu mezi našimi Uchihy ;).