Jinýma očima 2. kapitola - Co nás spojuje aneb Je první dojem ten správný?

Zdravím po dvou týdnech a přináším novou kapitolu.

Po tomhle díle stanovuju pauzu na dobu neurčitou. Důvodem je virus na skypu, který maže historii a pak i zablokuje počítač. Nechci to dopisovat sama a tak si budete muset počkat.

Tak, co se dneska dozvíme... Přijde pár nových postav a tak podobně. Samozřejmě i úžasně napínavý konec *škodolibě se směje*.

---

Doba úplně před začátkem příběhu...

Přes zatemněná zavřená okénka auta nedoléhal téměř žádný zvuk z ulice. Dovnitř jaguára nebylo vidět, ale muž skrytý v něm, mohl pozorně sledovat všechny na ulici. Měl vyzáblou bledou tvář s vystupujícími lícními kostmi, která doslova svítila v záplavě dlouhých černých vlasů. Jeho zeleno-šedé oči s úzkými panenkami zcela mlčky přejížděly po chodnících. Hodnotily, odsuzovaly.

Dlouhými kostnatými prsty svíral pár papírů... a na nich seznam. Se jmény lidí... lidí, kteří jsou svým zápisem nevědomky zařazeni do boje mezi životem a smrtí.

Oči se prudce přivřely a zaměřily na tmavovlasého chlapce, kráčejícího po chodníku. Tenké bledé rty se roztáhly do zrůdného úsměvu, zaleskly se bělostné ostré zuby.

Řidič neznatelně přikývl na znamení, že svému pánovi zcela porozuměl. Auto se tiše vydalo za poslední obětí tohoto šíleného pokusu.

Bylo už asi před polednem, když se probral. Kiba pořád ležel na stromě a vyhříval se. Zřejmě to byla oblíbená činnost. Konan seděla u vody a s tichým sykáním si vodou vymývala škrábance. Kdyby se někdo dotkl jejího čela, zjistil by, že doslova hoří. Jejím oslabeným tělem zmítala teplota. Infekce v ranách byla ošklivá.

Zvedl hlavu a chvíli jen pozoroval dívku u vody. Pak se protáhl a vstal. Teď se bude postupovat dál. Chtěl se co nejdřív dozvědět víc o tomhle místě i o těch lidech. O sobě. Proč se chová tak divně? Rozhodl se zariskovat a nabral do dlaní trochu vody, aby se napil. Nepozoroval na sobě žádné negativní účinky, voda byla pravděpodobně nezávadná.

Pak najednou zpozoroval pohyb na stromě kousek od něj. Slunce mu svítilo do očí, což značně zpomalilo jeho reakce. Jako by se ze stromu odloupl kus kůry a snesl se na zem. Pak najednou nabral lidskou barvu... ten úkaz byl šokující. Stál před ním docela vysoký zrzek a obezřetně ho sledoval. Sasuke ho jen nevzrušeně probodával pohledem. Vypadal docela silně. Docela. Ještě jednou se napil a zase se protáhl. Nepočítal s tím, že mu dotyčný řekne kdo je. Sám by to neudělal.

Musel instinktivně zvednout hlavu, na druhém břehu s k nim blížili další tři lidé.

No vážně, kolik jich tady vlastně je? Čím dál víc začínal mít dojem, že ještě potká hodně lidí. A jestli je sem někdo vysadil úmyslně... Někdo měl divný smysl pro humor. Vyhrají jen ti nejsilnější. Takhle to Sasuke viděl. ,,Chceš něco?"

Zrzek naklonil hlavu ke straně a soustředěně přivřel oči.

,,Tak copak jsi ty, brouku?" Ani se neptal, spíš to byla řečnická otázka. Další tři... vypadali zvláštně. Jeden měl sytě oranžové rozcuchané vlasy a zvláštně tvarované rty. Další byl blonďák, vypadal docela ohebně. A uprostřed kráčel muž s černými vlasy ledabyle svázanými do culíku. To co na něm vystupovalo byly ladně dlouhé a štíhlé tělo, od očí se mu pak táhly tmavší čáry.

,,I kdybych to věděl, neřeknu to někomu jako jsi ty." Pohled přesunul na tmavovlasého. I na takovou vzdálenost cítil dosud nejintenzivnější pach... spíš pocit. Něco jako u té modrovlasé holky, jen mnohem... Nevyvolával v něm hlad jako spíš touhu zabíjet. Pro zábavu. Přikrčil se a nevraživě zavrčel.

,,Tak to vyzkoušíme." Usmál se znovu zrzek a pomaleji se zase dostal na strom, kde zůstal viset hlavou dolu... nepochopitelné. Blonďák zatím k Sasukemu vystřelil docela slušnou rychlostí a jeho hladké tělo se lehce mihlo kolem a vyhnulo se jeho ostrým nehtům. Usmál se.

Ušklíbl se. Tohle byla konečně aspoň nějaká výzva. Vyskočil a otočil se. Ty pohyby... Něco mu připomínaly. Uskočil a odrazil se od kmene stromu ve výšce asi tří metrů. Bleskově se tak dostal za světlovasého.

Ten ale tiše syknul a ve chvíli tělem skoro ovinul nejbližší strom. Z výšky se na něj znovu ušklíbl. Měl ohyzdně dlouhé a tenké špičáky.. jako jehly.

,,Tak máte někdo nějaký návrh?" pronesl tiše blondýn. Druhý oranžovlasý zakroutil hlavou.

,,Mám pár nápadů." Udělal několik kroků směrem k nim.

Vražedně zasyčel a odstoupil od něj. Zorničky měl lehce zúžené, zuby zašpičatělé a místo nehtů měl onyxově černé drápy. Neslyšně našlapoval na půdu a obezřetně pozoroval protivníka. Co si o sobě vůbec myslí?

"Sasori, jsem si jistej," pronesl tiše a melodicky černovlasý na oranžovovlasého, který stál před ním. Kiba a Konan se mezitím někam vytratily. Srabi…

,,Jo, vážně?" opáčil chladně Sasuke a zkoumavě přivřel oči. Sevřel v ruce trochu hlíny. Ten pach... Nejradši by ho zabil. Teď hned.

Ten, kterého černovlásek nazval Sasorim, trochu poodstoupil a ohlédl se na něj. Tmavovlasý docela neslyšně přešel až k říčce a upřel na něj temné oči.

Dech měl zrychlený. Byl na pokraji sebeovládání. Tak blízko.. Obezřetně udělal několik "kroků" směrem k němu, aniž by z něj spustil pohled. Něco na něm bylo povědomého. Ty oči... Líbily se mu. Zvláštním způsobem ho přitahovaly. Přesto to ale nedával nijak najevo.

Černovlásek se ale docela klidně otočil na svého zrzavého společníka.

,,Jasná kočka." Pak znovu pohled zabodl do Sasukeho. ,,My se asi nebudeme mít moc rádi..." Sám měl problémy se sebekontrolou, ačkoliv by to na něm nikdo téměř nepoznal.

,,Neříkej." Vycenil na něj zuby a s pohrdavým úsměvem od něj ustoupil. Takže takhle to bylo... Kusy skládačky postupně zapadaly dohromady. Všichni se tu chovali jako různá zvířata. Proto z té modrovlasé cítil jídlo... Blonďák se pohyboval jako had, takže musel být... Čím déle nad tím přemýšlel, tím víc mu to nedávalo smysl. Proč by to někdo dělal? Proč by z nich někdo dělal zvířata a pak je vysadil v džungli? Pro zábavu, nejspíš. Přežije nejsilnější. A tihle vypadali silně. Možná až moc. Bude potřeba se jich zbavit. Hlavně toho tmavovlasého.

,,Deš s náma čičinko?" Ušklíbl se na něj blonďatý, který se hned potom představil jako Deidara.

,Možná..." Zamyslel se. Třeba o tom budou vědět něco dalšího. ,,Mně je to jedno." Postavil se a věnoval poslední pohled svému protivníkovi, než se neslyšně rozběhl po břehu říčky až skrze stromy.

Slyšel za sebou ještě Sasoriho smích. ,,... Tak on si chce vybírat smět..."

Za necelých pět sekund ho doběhl druhý černovlasý a bez problémů zmizel daleko před ním... ta rychlost byla neskutečná... jeho štíhlé tělo nekladlo vzduchu téměř žádný odpor, silné nohy se bezchybně a tiše odrazily od kluzké hlíny břehu. Nejlepší sprinter... nejrychlejší savec na světě.

Úsměv se Sasukemu ještě víc rozšířil. Ještě zrychlil a vydal se za ním. Sice ho už od prvního pohledu neměl rád, ale cosi ho nutilo s ním soupeřit. To jak běžel stejně neslyšně... Nejspíš měl taky něco společného se šelmami. Spokojeně vdechl ten pach a vyskočil na jeden ze stromů, dál pak pokračoval nad zemí.

Jeho rychlost, která dosahovala až sto kilometrů v hodině byla doopravdy udivující. Jenže podle pachu se někde otočil a přesprintoval vzdálenost zase zpátky k místu jejich setkání. To poznal Sasuke až kdy uviděl znovu tytéž postavy. Stáli tam dva zrzci, jeden blondýn, černovasý a ještě jeden s bílými vlasy. A pak tam rozpoznal ještě tu modrovlasou. Konan.

Zastavil na okraji spletitého křoví a sedl si na zem. Tak hrát, jo? Prohlížel si všechny ty lidi a snažil se uhádnout, kdo je co za zvíře. Had, chameleon, myš, ještěrka... a nějaká šelma. Podle rychlosti možná…

,,Tak poď!" zavolal na něj jeden ze zrzků. ,,Musíme se trochu představit a říct vám, o co tu jde. Vypadáte docela mimo..."

,,Hmm..." Neochotně se přesunul blíž k nim a pořád ještě nedůvěřivě probodával pohledem toho tmavovlasého. Jak se asi jmenuje?

,,Tak jo," ujal se slova blonďák. ,,Myslim že máme všichni stejnej začátek příběhu. Uspávací plyn, zmatení, džungle. O co jde? Provděpodobně psychicky narušený člověk upravil naše těla a do naší DNA vložil DNA zvířecí. Není zcela jistý důvod. Ale je nás tu dost... jak už jsem se zmiňoval, jsem Deidara a upřímně jsem se vyděsil, když jsem poprvé uviděl svůj jazyk." Vyplázl tenký, rozeklaný hadí jazyk a rychle s ním zas vjel zpátky mezi rty. Pak vybídl zrzka.

,,Já sem Pein... no a ta svině mi napíchla DNA chameleona." Ukázal, že skončil.

,,Hidan, ponížil mě koněm." Ušklíbl se světlovlasý sympaťák.

Tmavovlásek se pohnul. Když promluvil, samovolně se Sasukemu v hrdle ozvalo zamručení. Měl tlumený, melodický tón, někdy zněl možná i nevědomky svádivě.,,Itachi, byl mi přidělený gepard.."

,,Já jsem Sasori, podle těch vláken co mi NAŠTĚSTÍ vedou z prstů, usuzuju na pavouka."

,,Ty budeš asi krysa nebo myš, že jo?" Pohlédl Sasori na Konan. Ta jen tiše přikývla. Kiba někam zmizel...

,,Sasuke. Jsem vážně kočka." Znovu se divoce a zároveň samolibě usmál. Už to tak bude. I když byl zrovna za tohle zvíře docela rád. Ještě štěstí, že nemá ocas. Neuměl by si představit život s tím. Už tak si připadal docela nezvykle.

Večer přišel rychle a téměř nečekaně. Skupina rozdělala oheň, který přirozeně zastrašoval většinu nočních šelem. Bohužel i Sasukeho a Itachiho. Zatímco ostatní se náruživě vybavovali o svých nově nabitých schopnostech a utahovali si jeden ze druhého, tmavovlásci seděli tiše kousek opodál na větším kameni.

Upřeně hypnotizoval měsíc, který jen matně prosvítal skrze stromy. Kočka? Pořád ještě si na to nezvykl. Instinktivní pohyby, rychlost, zesílené smysly...To vysvětlovalo spoustu věcí. Na druhou stranu byl rád, že není jediný komu se to stalo.

,,Nesnáším to..." zavrčel téměř neslyšně jeho společník. Díval se při tom do temnoty pralesa.

,,Co?" Sasukeho pohled se pomalu přesunul na něj. Byli si jako šelmy vážně podobní... Stejná skrytá divokost v očích, u staršího však více potlačovaná.

,,Nesnáším když si se mnou někdo hraje..." Tahle myšlenka ale nebyla mířená proti Sasukemu. Po chvíli ticha pokračoval.,,Být figurka v cizí hře..."

,,Nikdo to nemá rád. Tancovat na cizích provázcích." Odmlčel se. ,,Pamatuješ si něco?" zeptal se opatrně.

Z hrudi se mu ozvalo nepotlačitelné mrazivé zavrčení.

,,Všechno." Krátká a výstižná odpověď. Otočil se a jeho temné oči se upřely na mladšího společníka. Jako by se přenesl zpátky do přítomnosti. Pohodil hlavou k hloučku u ohně. ,,To já jim řekl ať se spojí. Chce, abychom spolu soupeřili... dokážeme, že mu nepatříme... chce abychom se zabíjeli... my si budeme pomáhat."

Vlastně měl od začátku úplně opačné úmysly. Ale nepovažoval za nejlepší nápad to teď zmiňovat. ,,Můžeš se stát silnějším, když máš přátele.. Nikdy jsem nepochopil význam téhle věty." Zaklonil hlavu a zamyšleně pozoroval těch několik hvězd, které se mu odrážely v očích. Měsíční světlo dodávalo jeho bledé kůži jakýsi tajemný nádech. Tmavě černé vlasy splývaly s temnotou, jako by do ní vždycky patřil.

Itachi zaměřil pohled na lidi u ohniště. ,,Jednou třeba pochopíš. Musíš si ale dát šanci." Ve tmě se oběma šelmám leskly bělostné zdravé zuby.

,,Nikdo se ke mně nemůže tolik přiblížit. Nemají mě rádi, jako by mě někdo hodil do tohohle světa ať se starám jen o sebe." Natáhl ruce dozadu a opřel se o ně. Při tom jen lehce zavadil o tu Itachiho.

Nechtě zavrčel a rychle ruku stáhl, instinktivně se mu na ní prodloužily ostré drápy. Chvíli se tiše nadechoval, zřejmě to měl ještě o něco těžší... přecijen je kočka o něco mírumilovnější stvoření. Až po chvílli se zmohl na odpověď. ,,Nemusí být chyba jenom v nich. Třeba ji nevidíš."

,,Nevidím. Ani nemůžu vidět cizíma očima." Ucuknul a vstal. ,,Jdu na lov. Chceš se přidat?" Věděl, že by nemělo smysl tady jen tak sedět.

,,Zkus to." Povzdechl si. ,,Nelovím v noci. Jsem pořád člověk... trochu. Počkám si do rána, navíc v noci nic nevidim."

,,Jak myslíš. Tak dobrou noc." S těmi slovy se rozběhl pryč. Naprosto neslyšně, skoro ani nedýchal. Cítil tu vůni. Podivně tajemnou a svádivou a zároveň ji nesnášel. Štvalo ho, že ze všech pachů nejvíc převládala právě tahle jedna.

Asi k jedné hodině Itachi prudce otevřel oči. Ležel schoulený v klubíčku na žulovém chladném kameni, chvíli uvažoval, co ho probudilo. Pak mu to najednou došlo.

,,NA STROMY! HNED TEĎ RYCHLE VŠICHNI NA STROMY!!!" zakřičel ke spícímu hloučku. Ti se zmateně probouzeli a poslušně, trochu vyděšeně si hledali úkryt. Sasori ani Deidara s Peinem neměli problém, horší už to měla Konan a Hid. Světlovlasý měl naštěstí jako kopytník statnou hruď a sílu v rukou, takže se mu podařilo vyhoupnout se na strom, ale Konan to nedokázala. Potřebovala podzemní skrýš, navíc byla postupující infekcí zesláblá. Když se tlupa asi tří obrovitých bengálských tygrů přihnalo k ohništi, choulila se modrovláska v menší provizorní podzemní noře. Když jí jeden tygr ucítil a pomalu se k ní začal přibližovat, vyskočil zezadu jako šipka černovlasý a hrubými polštářky na rukou nebo spíš předních tlapách rozvířil uhlíky. Čpavek pálil do očí a uhlíky štípaly v srsti. Tygři se na chvíli stáhli, ale brzy to vypadalo zase nebezpečně. Itachi zavrčel a jeho rty tak odhalily lesklé zuby. Tygři okamžitě zpozorněli a když vyběhl směrem od tábora, hnali se za ním. Za chvíli všichni čtyři zmizeli z dohledu. Gepard sice dokáže běžet rychlostí až stodvacet kilomterů v hodině, ale je to sprinter.. uběhne maximálně dvěstě metrů, pak se jeho tělo přehřeje a on se vyčerpá.

Vystříkla tmavá krev, která smáčela stébla trávy a vsakovala se do měkké lesní půdy.