Vězeň ve své mysli 3

Yo, minna.

Slíbila jsem sice do konce týdne, ale přes víkend prostě nebyl čas. Dělám slohovky, plus se ještě dodatečně zapisuju na projekťák ve škole, do toho překládám mangu a RMB (Rock Musical Bleach, snad sem potom dám odkaz) a taky je spousta zařizování ohledně Akiconu -.-". Sice jsem teď byla dva týdny nemocná, ale na net jsem se stejně moc nedostala, hlavně díky své drahé sestřičce, která si celých 7 dnů dělala jeden blbej úkol na informatiku >.

Poslední dobou povídky dopisuju sama, hlavně abych sem mohla dávat celkem pravidelně další díly. Tahle část je sice ještě společná, ale od příště už to bude výhradně moje tvorba.

Užijte si dnešní díl :).

---

,,Teď si pleteš role, víš? Momentálně si já hraju s tebou..." upozornil se skousnutým rtem na jeho lehce znevýhodněnou pozici. Až teď poukázal v podstatě na to, že si s ním momentálně může dělat co chce. Pacient drží v šachu svého doktora. To se nejspíš nemělo stát. Itachiho nekompromisní stisk byl toho důkazem.

,,Mně to nevadí," odpověděl stále stejným tónem, i když v očích už se mu mírně lesklo vzrušení. ,,Jestli vůbec s něčím začneš," pokračoval mírně provokativním tónem.

,,Asi by mělo. Kde bereš tu jistotu, že už jsem po mentální stránce docela v pořádku, hm?" Pořád zněl mírně pobaveně a natiskl se na něj ještě víc, takže měl Sasuke co dělat s dechem. Až teď mladší bratr poznal, že Itachi NEJSPÍŠ svoje oblečení nakonec nenašel.

Skoro proto své vůli se mírně zachvěl. Nemohl si zabránit v těch představách, kdy se k němu tiskne jeho krásné nahé tělo. ,,Tím jsem si nikdy nebyl docela jistý," odpověděl popravdě.

,,Tak to tě asi budu muset přesvědčit ručně..." Naklonil mírně hlavu na stranu a provokativně mu jemnými rtíky přejel po bělostné kůži na krku.

,,Hmm? No jak myslíš, jen abys potom nelitoval." Lehce zkoumavě přivřel oči na dřevo před sebou, jelikož to bylo to jediné, k čemu měl v tuhle chvíli přístup. Přesto si ale nešlo nevšímat těch hladových doteků. Ale nijak to nedával najevo, všechny pocity skrýval za svou obvyklou chladnou maskou.

,,V každym případě bych ten kdo by litoval nebyl já..." Na chvíli se odmlčel a pak mu rychle, prudce a šikovně zajel rukou mezim nohy. Když je chtěl Sasuke instinktivně přitáhnout k sobě, zjistil, že i na to už Itachi myslel a že i v tomto ohledu ho předběhl. V tom, aby zabránil laskající ruce přístup k jeho klínu mu bránilo Itachiho koleno, které si opřel o skříň.

Překvapením se na krátký okamžik nedokázal ani pohnout. Nelíbilo se mu, když se musel jen bezmocně poddat, ale tohle... Bylo to něco úplně jiného. ,,Nemám jinou možnost, než ti věřit," dostal ze sebe po chvíli neurčitě. Sice by se z jeho sevření dokázal vymanit, ale byl i docela zvědavý, kam až tohle všechno zajde.

,,Ale to taky neni úplně nejlepší, nii-san." Skousl mezi zuby jemně jeho ucho. Jednou rukou držel ty Sasukeho přitisknuté ke skříni a druhou škádlivě přejížděl po odhalených břišních svalech až k lemu jeho kalhot.

,,To vim líp než kdokoliv jiný." Uvědomoval si, že pomalu ztrácí cit v rukách. Měl by s tím nejspíš něco udělat…

,,Víš že jsi strašně roztomilý?" pokračoval nerušeně, pak ho jedním prudkým pohybem otočil k sobě čelem a jediné, čeho si mohl Sasuke povšimnout byl krátký pohled do bratrových tmavých, bezedných třpytících se studánek. A pak už přes záplavu černých vlasů nic neviděl. Jen cítil. Itachiho zvídavý jazyk, vyzývající ke hře ten jeho. Zároveň se na něj bratr tiskl tak silně, že sem tam musel Sasuke bezděčně zalapat po dechu, což Itachiho bavilo ještě víc. Někdy mu to jeho rty dovolily, jindy zase ne a on se pak skoro dusil. Starší Uchiha se tím vysloveně bavil a polibek pomalu, ale jistě pořád dál prohluboval. Oči měl přivřené, dech mírně zrychlený.

Ne, tohle je... I ve chvílích, kdy se téměř nedokázal nadechnout, myslel jen na to, co právě dělá. Občas jen hravě kousl, ale pořád ještě odolával. Nikdy se nevzdával tak snadno. I když v posledních dnech ho o sebeovládání připravovala ta samá osoba, která se teď k němu tiskla. Co by měl udělat? Nechtěl pokračovat. Ale co by se stalo, kdyby odmítl? V momentálním psychickém stavu jeho bratra mohla být rozhodující i nepatrná maličkost. A jak se říká, bláznovi by se mělo ve všem vyhovět.

,,Víš kolik litrů vzduchu spotřebuje průměrně člověk...?" zamumlal tiše Itachi a konečně své nenechavé rty přitiskl na jeho krk. Prsty vpletl do Sasukeho černých vlasů a důrazně ho donutil hlavu sklonit, aby se k němu lépe dostal.

Na chvíli se zamyslel. Tuhle informaci už někde slyšel, ale nepokládal ji za příliš důležitou. ,,Odhadem tak stovku."

,,Asi.... To je.... něco jako.... životní minimum, chápeš...?" Vyloženě se tím Sasukeho trápením bavil. S lehce pootevřenými ústy se mladšímu bratrovi zadíval zvídavě do očí a ukazováčkem lehce přejížděl po Sasukeho spodním rtu. Chvíli jakoby nad něčím uvažoval. Pak jeho hlavu za vlasy zvrátil prudce a náhle dozadu a rty začal dravě, ale mučivě pomalu postupovat dolů po jeho hrdle.

,,Ne," odvětil tiše. Využil příležitosti a prsty svých stále ještě pevně uvězněných rukou přejížděl po jeho zápěstí. Byl odhodlaný najít si i tu nejmenší skulinku v obraně.

Jenže Itachi, místo aby instinktivně stisk zmenšil, naopak ještě více stiskl. Dlouze a škádlivě přejel jazykem po Sasukeho klíční kosti a se zájmem pozoroval jeho tvář. Svým způsobem ho... fascinovala. Miloval, když si s ním mohl takhle hrát. Jeho neústupný pohled, vzdorovitě semknuté rty...

Zavřel oči, aby se na něj už nemusel dívat. Takhle nevydrží moc dlouho… Jen díky létům téměř bezemotivního chování se na něm ani zdaleka neodrážely všechny ty žhnoucí pocity. ,,Nějak mě to přestává bavit," pronesl předstíraně znuděně. Chtěl vidět, kam až může zajít. Jak moc ho může vyprovokovat.

,,Nevšiml jsem si, že by tě to vůbec někdy bavit začalo." Ušklíbl se tmavovlásek mile. ,,Tady je teď důležité, že to baví mě. Copak to ještě nechápeš?" optal se ho nevinně a naschvál se svým, žhavým hrudníkem natiskl na ten jeho. Cítil každý nádech, drobné zachvění v napjatých svalech i zrychlený tep. Takhle si byli nejblíž jeden druhému.

,,Hmm." Jen na okamžik nedokázal čelit tomu spalujícímu pohledu, ale i to stačilo. I bez rukou cítil všechno až do nejdrobnějších detailů. Úplně všechno. A nijak zvlášť mu to v sebeovládání nepomáhalo.

,,Tak je to správně." Ušklíbl se spokojeně a dva prsty zaklínil lehce za lem jeho kalhot. ,,A víš že jsem si myslel, že máš na sobě JENOM kalhoty? To co sis zapomněl se válí pod postelí... hmm.. alespoň mi to zjednodušuje práci." Svůdně si olízl rty, jako by tím chtěl něco naznačit.

A sakra... Ani si to neuvědomil... Tváře mu chytly lehce růžový odstín. Netušil, kolik toho ještě vydrží... Nervózně si skousl ret. Ne, rozhodně mu to neudělá takhle jednoduché. Ne pro něj. Zavrtěl se v bocích, aby tak dal najevo svůj nesouhlas.

,,Ale ale ale, Sasuke, vzpomínám si moc dobře, žes běhal jako malej doma i bez těch kalhot a nevadívalo ti to." Usmál se nevině mile. Doslova ho v tom koupal. Lehce mu zajel pod kalhoty zezadu a jemně dlaní hladil jeho kulatý zadeček.

,,Nejspíš ne, ale už je to přecijen delší doba a oba jsme docela vyrostli. V mnoha ohledech." Trochu zlověstně úsměv opětoval a zády se co nejvíc natiskl ke skříni, čímž mu ruku poměrně nepohodlně znehybnil.

,,Víš, že si o to doslova říkáš a stejně toho nenecháš, co?" Po tváři mu přelétl mírný úsměv, druhou rukou ho objal kolem hrudníku a rty přitiskl na jeho spodní čelist. Pak ho jenom pevně přidržel, poté co sebou Sasuke, podle očekávání škubnul, když se do něj Itachimu podařilo i ve stísněném prostoru vniknout svým dlouhým ukazováčkem. Chlapec, tisknoucí se ke skříni, to momentálně bratrovi usnadňoval.

Jen tiše bolestně sykl a bezděčně se podvolil. Kdyby tak zůstal, jen by tím všechno zhoršil. Vlastně mu v tuhle chvíli ani nic jiného nezbývalo. Zaujatě pozoroval ty hladové oči, připomínaly mu dravce číhajícího na nebohou kořist. A o to horší byla skutečnost, že lovnou zvěří byl on sám. ,,Jestli je tohle jen začátek, tak se určitě nemám čeho bát," pokračoval dráždivě. Z jeho hlasu stále nezmizel ten nadřazený tón, kterým vždycky nenápadně připomínal svou pozici.

,,Ále máš. Na to, jak jsi úzkej, máš." Zasmál se do jeho tmavých vlasů a na zdůzaznění svých slov do něj dostal i druhý prst. Itachimu často říkávali, že by mohl hrát na klavír. Tuhle výhodu nikdo nejspíš nezmínil. Když se trochu bolestně pokusil Sasuke od jeho prstů oddálit, tvrdě ho pánví dotlačil na výchozí pozici.

Bezděčně zavřel oči a usilovně se snažil soustředit na cokoliv jiného, jen ne na... Ne, vážně to nešlo. Věděl, že tohle byla více než jen odplata za ráno.

,,Hmmm..." Olíz jeho ušní lalůček a zároveň se pokusil do něj dostat do nejdál, což umocnil tím, že Sasukeho ke skříňi doslova přirazil. Chtěl, aby ho v sobě cítil co nejvíc. A jako na truc jeho už i tak dost nahlodanému sebeovládání mu jemně, tichounce zasténal do ouška.

Sasuke by ho nejraději hned odstrčil, ale nedokázal to. Nemohl popřít, že tohle všechno vlastně více než chtěl. Toužil po něm. Neovládal svoje tělo, které se pomalu ale jistě tomu všemu poddávalo. Jeho jedinou výhodou bylo, že tohle nezažíval poprvé. Nedovedl si ani představit, jaké by to v tom případě bylo.

Až po chvíli se otřel o to, co hledal. Nepustil ho ze sevření, ale stočil k Sasukemu svůj pohled, jako by mu vyčítal. 'Já ti to říkal...' a naschvál ho zlobil zrovna tam, kde věděl, že jeho sebekontrola troskotá.

Nezabránil si v prvním, docela tichém zasténání, které vzápětí potlačil téměř v zárodku. Jen na chvíli se přestal kontrolovat a takhle to dopadá.

,,No tak, Sasuke. Poddej se tomu už. Stejně víš, že nevyhraješ... už ne..." šeptal svádivě. Rukou, kterou do něj přirážel v něm na chvíli zůstal a druhou mu zlehka sjel do klína a přes kalhoty se ho začal jemně prsty dotýkat a postupně přitvrzoval. Koutky úst mu pobaveně zacukaly, když sebou docela nepatrně trhnul.

V odpověď jen tiše zavzdychal a pevně vzdorovitě zavřel oči, aby Itachi nemohl vidět už úplně jiné pocity, které se v nich odrážely. Nešlo to v sobě už déle držet, i když sebevíc chtěl.

Pak z něj lehce prsty vytáhl a pomohl druhé ruce v rozepnutí kalhot. Když zjistil, jak moc je Sasuke vzrušený, jemně se ušklíbl. ,,Tělo nikdy neposlouchá, viď?" Jemně jeho úd párkrát vlhkým jazykem olízl, pak si ale Sasukeho strhl pod sebe na zem tak, že ležel na břiše. Přisedl mu nohy aby se nemohl, kdyby nááhodou chtěl, bránit a lehce se k němu sklonil. Pak jazykem pomalu přejel po jeho bělostných, chvějících se zádech a pokračoval pořád níž. Nejdřív se ho dotkl jen špičkou jazyka, s opatrností, s jakou dívky v létě zkouší palcem nohy teplotu vody. Až potom do něj vnikl Itachiho dlouhý jazyk celý. Tmavovlásek přivřel oči. Jak na něm to lámání egoismu zbožňoval. Chvíle, kdy zmizel jeho povýšený tón. Kdy měl to krásné tělo jen pro sebe. Vědomí, že se vzrušeně chvělo právě kvůli němu, bylo nepopsatelné. Tohle bylo víc než bratr. Cenil si ho víc než nejlepšího přítele, sourozence, rodiče,... sebe.

Prudce se nadechl a v poslední chvíli zabránil jakémukoliv dalšímu hlasovému projevu. Bezmocně zatnul nehty do podlahy a jen s největším sebezapřením vydržel stále uvolněný. Když si představil, že ještě včera… Neměl ani tušení, kam tohle všechno povede. Pořád ještě zbýval necelý měsíc na prokázání Itachiho psychické způsobilosti pro ukončení léčby. A rozhodně nehodlal takovouhle "hru" praktikovat minimálně každý večer. I když možná… Oprostil se od podobných myšlenek a soustředil se na sebe, aby alespoň trochu zvládal tuhle situaci.

Lehce si ho nadzvedl aby se dostal ještě dál. Jednou rukou si přidržoval jeho boky, druhou natáhl k němu a škádlivě hladil jeho nahou hruď. Jen občas ho jemně škrábl, ale ne natolik, aby zanechal na bělostné kůži nějaké stopy.

Přes rty mu nechtěně splynul krátký, dlouho potlačovaný sten. Hned si ale skousl ret. Pořád ještě se nevzdával. I když každou vteřinou to bylo stále těžší.

,,Hlupáčku..." sykl tiše jeho starší bratr, pak si ho stáhl k sobě na klín, čímž do něj dost tvrdě a napoprvé vnikl. A Sasuke neměl ani možnost vzepřít se na rukou. Ty mu totiž jeho bratr držel lehce zkroucené za zády.

Jen ho pevně objal alespoň nohama, aby neztratil rovnováhu, což mělo za následek ještě hlubší průnik, až musel tiše zasténat bolestí. Několik vteřin se nehybně vydýchával a opřel si hlavu o jeho rameno. ,,Měl jsem ti to včera udělat ještě horší," zamumlal.

Odpověd mu byl bratrův pobavený smích, podbarvený něžnou touhou. Naklonil se, až se Sasuke dotkl země a pak naschvál zároveň silně přirazil a ve stejné chvíli se mu zakousl do rtu.

Ucítil na jazyku známou kovovou chuť vlastní krve a víceméně instinktivně sebou trhl. Jinak už si celkem zvykl, takže to celkem šlo vydržet. Připadal si tak bezmocně…

,,Tak vidíš, že to nebylo tak hrozný." Usmíval se na něj mezi polibky Itachi a postupně své přírazy zrychloval a prohluboval.

Nemohl se skoro ani nadechnout a tak se od něj na okamžik odtáhl. Toho však téměř ihned zalitoval, protože tak dostal prostor k jemnému vzdychání, které postupně přecházelo v krátké a procítěné sténání.

,,Ale bráško." Ušklíbl se lehce vítězně Itachi a svá ústa přemístil k místečku za jeho uchem. Lehce mu jazykem přejel po krku tam, kde cítil sílící tep.

,,Nech si to, jo?" zavrčel ve chvíli klidu, sebeovládání definitivně zrušené vlivem vzrušení a dalších pocitů.

,,Nechat? Mám toho nechat?" Provokoval ho dál a mezi rty jemně vsál jeho bradavku, kterou laskal, zatímco se mu do Sasukeho konečně podařilo dostat úplně.

Nenamáhal se s odpovědí, věděl, že by to bylo zbytečné. Jen pevně vzdorně semkl rty a odvrátil své temné oči.

To se ale Itachimu nelíbilo. Vpletl mu prsty do vlasů a s trhnutím mu otočil obličej zpátky k sobě. Pak se na něj svůdně usmál a v kontrastu s tvrdými přírazy ho jemně pohladil prsty po tváři.

Trhaně se nadechl, společně se sotva slyšitelným vzdechem. Naklonil se pro trochu drsnější polibek, jako by v něm chtěl utopit všechny své pocity.

Itachi ale ucukl. ,,Ne, ne ne. Nenechám tě dokud nebudeš sténat moje jméno." Ušklíbl se, trhl mu s hlavou dozadu a přisál se na jeho krk. Zároveň s tím přirážel a prsty druhé ruky obemkly Sasukeho úd.

V očích se mu rychlostí blesku vystřídalo několik emocí. Vzrušení, vzdor, podvědomá nenávist i láska zároveň... Přesto se však ještě nehodlal vzdát, nejen proto, že to chtěl co nejvíce prodloužit.

Pomalu a dlouze pohyboval rukou směrem k jeho klínu a od něj a zároveň s tím sladil i své přírazy. Jeho rty také nezahálely, neustále cestovaly po Sasukeho obnažené hrudi. Obkresloval linie svalů, jako by se tak chtěl naučit jeho tělo nazpaměť.

Lehce pootevřel rty, i když vzduchu měl stále víc než dost. Při jednom obzvláště intenzivním pohybu se prohnul a ze rtů mu vyklouzl dlouhý hlasitý sten. Ne, prostě nemohl... Nechtěl přestat.

,,No tak bráško...." zažadonil hravě Itachi a pevně ho v klíně stiskl. Sám začal lehce přivírat oči a dech se mu zrychloval.

,,N-ne." Na víc se v tu chvíli ani nezmohl, jen se k němu lehce přitiskl.

Itachi se v něm na chvíli zastavil a tlumeně zasténal. Pak se od něj odtáhl a jemně skousl kůži na jeho podbřišku.

Zneklidněně se zachvěl, ale jinak nic nedělal. Stejně by to k ničemu nebylo...

Lehce se špičky dotkl jazykem s s úsměvem na rtech, které byly od Sasukeho klína vzdáleny jen pár milimetrů, takže cítil jeho horký vzrušený dech, na svého bratra pohlédl.

Propaloval ho tmavýma očima, s lehce vyzývavým jiskřením. Nic nemohlo být horší a snad ani lepší, takže mu bylo celkem jedno, co se stane.

Ušklíbl se, jako by se mu vysmíval a naschvál zuby jemně skousl Sasukeho "chloubu".

Ani se nehnul, jen ho tiše sledoval. Jako by tím říkal ´To neuděláš´. Pak se jen jemně usmál přes prameny černočerných vlasů.

Itachi lehce zvedl jedno obočí a pak si naschvál mučivě pomalu vsunul jeho úd celý do úst.

Přivřel oči. I když se snažil nedat se nic najevo, musel rychle odvrátit pohled. Stačil už jen ten pocit, dotek jeho rtů...

I s jeho údem v ústech našpulil rty a otočil si jeho obličej k sobě tak, že ho donutil se dívat.

Mírně přivřel oči a sledoval ty jeho. Fajn, když to chce... Na zkoušku zahýbal stále ještě pevně uvězněnými zápěstími, ve snaze se osvobodit.

Provokativně trhl hlavou a ušklíbl se, když uviděl bratrovu vzrušenou reakci. Skousl, tentokrát tvrději.

Znovu sebou mírně cukl, ale stále neuhnul pohledem, protože by ho stejně zase donutil k opaku. Rozhodně nepřestane, dokud tohle všechno neskončí a nehodlal mu dát sebemenší záminku.

Až po chvíli začal Itachi mírně pohybovat hlavou a zuby se třít o jeho vzrušený klín. Rukama ho při tom hladil po stehnech.

Chvěl se po celém těle a prsty pevně sevřel jeho předloktí, dech zrychlený na téměř neúnosnou míru, ale stále se to dalo snést.

Černovlasý Uchiha s jemným úsměvem na rtech pomalu zrychloval tempo a horkým jazykem jeho úd něžně polaskal. Prsty jedné ruky ho dráždil na podbřišku a druhou objížděl linie jeho rtů, jako by ho doslova vyzýval.

Neodolal a zlehka ho kousl do prstu. Necítil už nic, kromě absolutní vášně a touhy po více jeho něžných dotecích. Netrvalo tak dlouho, než mu s tlumeným stenem vyvrcholil do úst.

A Itachi za tu dobu nejspíš po této stránce nezapomněl vůbec nic, protože se mu bez sebemenších potíží a dusení se, jak tomu bývá u nováčků, podařilo všechno spolykat. Pak si ještě s úsměvem olízl rty. Aniž by čekal na odpověď, pevně ho chytil za boky a znovu začal drsně přirážet. Chtěl se dostat co nejhlouběji. Cítit teplo jeho těla, které ho obklopovalo.

Sice to víceméně čekal, ale i tak… Využil příležitosti, že má volné ruce a záměrně lehounce mu dlaní sjel od krku až ke stehnům. Spustil nohy k zemi a mírně je pokrčil tak, aby na něm spíš klečel. Až pak se začal v pravidelném tempu nazdvedávat a sladil tak své pohyby s jeho. Bylo to zvrhlé, bouřlivé a plné dlouho skrývané touhy.

Cítil vůni jeho rozpálené kůže. Chuť měkkých hebkých rtů na svých, do kterých znovu a znovu dravě pronikal. Jen občas se odtáhl, aby se sám mohl nadechnout. Místností se nesly jejich slastné steny. Vzduch téměř rezonoval pod náporem horké touhy a vášně.

Netrvalo to dlouho a mladší Uchiha divoce vyvrcholil s Itachiho jménem na rtech. Jen na okamžik se zastavil, čehož druhý využil a prudce ho povalil na záda. Teď už se nemusel držet zpátky. Teď už ho měl plně ve své moci. Už jen to pomyšlení… Stačilo tak ještě pár prudkých přírazů, aby ho následoval. Lehce se napjal a skoro až vykřikl vzrušením. O kousek se od něj odtáhl a s požitkem slízal bílou tekutinu ze Sasukeho pořád ještě se chvějícího těla. Lehl si pak vedle a několik vteřin hlasitě oddechoval.

,,Tohle ti nezapomenu, to si pamatuj, nii-san," sykl zlověstně.

Itachi se ušklíbl. ,,Myslim, že mi vychladl oběd." Zasmál se pobaveně a zvedl se na nohy. Což bylo pro slastí oslabeného Sasukeho mnohem větší námaha.

,,Ohřej si ho sám." Po čtyřech se doplazil ke svým kalhotám a na chvíli se jen opřel o skříň, než podél ní vstal. Bože... Jestli má tohle v plánu každý den, nejspíš to ten měsíc nevydrží.

,,Kdyby to bouchlo, varoval jsem tě." Pokrčil s flegmatickým úsměvem Uchiha a elegantně přes sebe hodil župan. Potom se ale na poslední chvíli, když už chtěl jít ze schodů dolů do kuchyně, v ruce s talířem těstovin, otočil na Sasukeho. Chvíli se na něj díval, pak k němu vykročil. Když k bratrovi došel, lehce ho objal jednou rukou a pomohl mu pořádně se postavit. Pak se lehce naklonil k jeho tváři. ,,Děkuju za všechno, Sasuke, miluju tě. A ty to dobře víš." Usmál se a něžně přitiskl své rty na jeho ještě rozpálené líce. Pak mu pomohl dolů ze schodů na pohovku a sám šel do kuchyně.

Nadechl se k odpovědi, ale pak to vzdal. Jen nevěřícně zavrtěl hlavou a nepřítomně se rozhlédl kolem. Věděl, že tímhle všechny problémy ani zdaleka nekončí. Nemůže riskovat další úpadek do temnoty, ne po tom všem. Natáhl ruku pro knížku na stole, aby se chvíli soustředil i na něco jiného.

Po chvíli si k němu přisedl Itachi s obědem v rukou. Usmál se na něj a hladově se dal do jídla. Pak zazvonil zvonek domovních dveří.

Vzhlédl a položil knihu na stůl. ,,Tentokrát by ses neměl schovávat, jinak bude ještě těžší prokázat tvoje psychické zdraví." Vstal, cestou ještě popadl nějaké tričko u dveří v koupelně, které si hned oblékl a otevřel dveře.

Stál tam, podle jeho očekávání, jeho ředitel. ,,Dobrý den, pane Uchiho.Jdu se podívat jak pokračuje léčba..."

,,Ehm..." Chvíli na něj jen zíral naprosto nesouvisejícím pohledem, než se vrátil do přítomnosti. ,,Dobře, vlastně skvěle. Chcete se na něj podívat?"

,,Je to možné...? Nerozruší ho to moc?" Znejistěl.

,,Ne, už jsme pokročili do té míry, že to nebude problém." Ustoupil, aby mohl jeho nadřízený projít.

Itachi seděl a jen lehce plaše od jídla vzhlédnul. Začal být nejistý. Cizí člověk... Lehce sebou trhl a odsunul se dál od něj. Starší muž se tázavě podíval na Sasukeho.

Při tom pohledu přemýšlel, jestli to náhodou nedělá jeho černovlasý bratr schválně. Rozhodně by toho byl schopný... ,,Ještě to nějaký čas zabere, ale je jistá naděje na úspěch léčby."

Starší muž pokýval hlavou a změřil si Itachiho pohledem. ,,A řekl už něco?" Když promluvil, Itachi prudce přivřel oči a ucukl.

,,Jen pár základních věcí, většinou odpovědi na otázky." Rozhodně neměl potřebu vykládat, jak dobře na tom ve skutečnosti je.

,,Myslíte, že byste mi to mohl předvést...?"

Na okamžik znejistěl. Byl by docela problém, kdyby se Itachi rozhodl hrát jednu ze svých obvyklých her a sabotovat tak jeho snahu. Ale co když je na tom opravdu tak špatně? Mlčky přikývl a posadil se vedle černovlasého. ,,Slyšel jsi, co máš dělat," řekl místo toho klidně.

Ten se ani neponul. Nic neudělal. Asi by utekl, kdyby si k němu přisedl někdo jiný, ale takle setrvával nehybný.

,,Takže...?" zeptal se ředitel.

Začaly v něm hlodat pochybnosti, jestli tohle skončí špatně. ,,Jestli chceš být zase v pořádku, tak uděláš, co ti řeknu," řekl pořád ještě vyrovnaně, ale s mírně tvrdým podtónem.

Itachi pevně semkl rty, ale byl tichý jako myška.

,,Uchiho, má tohle cenu?" promluvil k němu ředitel. ,,Nebyl by to první pacient, co nebyl vyléčen..."

Povzdechl si. ,,Má to cenu, jen ještě není zvyklý na cizí lidi," odpověděl částečně pravdivě. ,,Potřebuju jen čas, do konce měsíce bude úplně v pořádku."

,,Já vám nevím... Je to nutné? Mohl bych ho odvézt. Mělo by se mu dobře..."

Do jeho očí se vkradlo ledové ostří. Představa, že by ho už nikdy neuviděl a pokud vůbec, tak jen přes sklo… ,,Ne. Zůstane tady. Věřte mi, prosím." Na jeho hlase se neodrazila žádná emoce.

,,Proč vám na něm tak záleží? Je to pacient, jako všichni ostatní..."

Teď se Itachiho černé panenky stočily bratrovým směrem.

Krátce se usmál. ,,Beru jeho případ jako výzvu pro úroveň mých schopností. Má navíc celkem zvláštní osobnost a...nevím, prostě mi záleží na jeho uzdravení." Věděl, že nemůže říct pravdu. Kdo ví, co by se stalo, kdyby to někdo zjistil...

,,No... dobře. Ale upozorňuji vás, že za týden sem příjdu s inspekcí. Pokud oni nebudou spokojeni, ukončím jeho případ."

,,Jistě. Děkuji." Kývl a vyprovodil ho ke dveřím. Když je zase zavřel, znaveně se sesunul podél nich na zem. Týden... Měl dojem, že zbývá o něco víc času. Skryl tvář do dlaní. Tohle prostě MUSÍ zvládnout.

Itachi strnule seděl a s očima široce rozevřenýma se vyděšeně díval na Sasukeho. Vypadal... úplně mimo... nevnímal.

Vstal a posadil se opět vedle něj. Tohle mu ještě tak chybělo... ,,V pořádku?" zeptal se opatrně a upřeně se mu při tom díval do tmavých očí.

Stočil pohled k zemi a hlava mu klesla na prsa. Seděl tam, jako loutka... loutka které přetrhali provázky.

Uklidil talíř do dřezu, aby se o to mohl postarat později. Pak si mu sedl na klín, jako to dělával když byl malý. Pamatoval si to až příliš dobře... Zvedl si jeho hlavu k sobě a mlčky se snažil z těch očí vyčíst pravdu. Zlehka mu přejel hřbetem ruky po tváři a povzbudivě se usmál.

Svraštil obočí a v jeho výrazu se objevila bolest. Chvíli setrvával úplně zticha. ,,Nii-san..." zašeptal pak roztřeseně a upíral k němu své velké, vyděšené oči plné slz.

Pevně ho sevřel v objetí. Jen své klidné povaze a neskutečnému sebeovládání vděčil za to, že mohl vůbec dělat takovouhle práci. ,,Někdy mě vážně štveš," podotkl tiše a na chvíli jen zavřel oči.

Seděl klidně, zase začal vnímat. Nový člověk byl pro jeho narušenou psychiku jako vichr, co se přežene a sesype jí, jako domek z karet. Sice je Sasuke znovu postaví, ale není zcela jisté, že každá karta bude na svém místě...

,,Ještě není správná doba." Už od začátku si nebyl jistý, kam tohle všechno povede. Ale že to skončí až takhle špatně... Narovnal se a opět mu pohlédl do očí. ,,Jestli se do týdne nedáš do pořádku, tak mi tě vezmou," řekl smutně.

,,Tebe mi vezmou..." zašeptal tiše. Kolikrát se ještě bude muset snažit...

,,Něco vymyslíme," ujistil ho a zároveň jako by to říkal i sám sobě. ,,Měl by sis teď odpočinout," podotkl, když zporozoval jeho jen špatně skrývanou únavu.

,,Nechci..." zakňoural nevrle a pohlédl stranou.

,,Dobře." Povzdechl si a vstal. Teď hned stejně nic nevyřeší... V rychlosti umyl těch několik kousků nádobí a postavil konvici na čaj, i když by teď spíš potřeboval asi něco silnějšího.

Jeho bratr tiše seděl na kanapi a díval se do prázdna. ,,Pamatuješ... pamatuješ si na rodiče?" Zbytečná otázka, Sasukemu tenkrát bylo asi tak deset a tak bolestné vzpomínky bylo někdy lepší zapomenout.

,,Něco málo." Jen pár záblesků, nejvíc si ale pamatoval jeho.

,,Já ano... moc dobře... bože až moc dobře, Sasuke..." Zasténal.

Nalil do dvou hrnků vroucí vodu a na chvíli si zase sedl na pohovku vedle něj, než časj vystydne. ,,Já vím. Už na to nemysli." Jemně mu položil ruku na rameno. Nemohl si nevšimnout, jak prudce se Itachi nadechl. Celkově byl náchylný na Sasukeho doteky... v tom dobrém slova smyslu.

Lehce se usmál a jemně ho donutil podívat se mu do očí. Ze všeho nejdůležitějši byl hlavně klid, to ostatní vyřeší nejdříve zítra.

Pootevřel bezhlesně rty a snažil se dívat Sasukemu do očí, sem tam se ale neuhlídal a jeho pohled střelil k jeho jemně vykrojeným ústům.

,,Bude to zase v pořádku," ujistil ho tichým hlasem. Týden... Ještě nikdy neměl tak málo času, pokud se všechno povede... Musí se to podařit, nikdy by si neodpustil jinou možnost.

,,Sám tomu nevěříš..." Vypadá to, že Itachi by byl možná také dobrým psychologem, či psychiatrem.

Úsměv se mu nuceně rozšířil. ,,Jenom to budu muset trochu urychlit, nic víc." Chytil ho za zápěstí a vstal. ,,Pojď se mnou," řekl jen a vedl ho domem až k zadním dveřím, které vedly na zahradu.

Itachi se tlumeně kousl do rtu, ale nechal se vést. Postupně v něm zvědavost přebíjela strach.

Posadil ho na lavičku blízko u zdi, s výhledem na prostornou a udržovanou zahradu. Nebyla to příliš rušná čtvrť, ale stejně potřeboval začít postupně. Chtěl, aby si zvykl na okolní svět.

,,Jestli chceš, abych se sebral, tak mi to prostě udělej krásnější..." zašeptal tiše a upřel na něj svoje pastelově černé zorničky, v jejichž temnotě se odrážely paprsky třpytícího se poledního slunce.

Sedl si vedle něj a opřel se hlavou o žlutou omítku za sebou. Bylo hezky, takže vlastně mohli strávit nějaký ten čas venku.

Jenže Itachi neudělal nic, co by od něj možná Sasuke čekal. Něžně přejel rukou po té bratrově a pak opatrně propletl jejich prsty.

Jemně ji sevřel a hlava mu skoro samovolně klesla na jeho rameno. Nikdy neměl takový pocit, bylo to prostě více než příjemné. Celé ty roky byl vlastně sám. Ve škole neměl přátele, ostatní se ho stranili. Vždycky měl lepší výsledky a možná proto vystudoval střední školu během dvou let, což byla polovina obvyklé doby. Teď chodil na vysokou, ale studium přerušil kvůli praxi. Navíc se blížily prázdniny, což ulehčovalo odpověď na otázku, jestli ještě bude pokračovat.

Jenže Itachiho opět zneklidnila ta představa, že by zase mohl být... že o tohle může přijít během jednoho pouhého týdne! Lehce mu nadzvedl hlavu do úrovně svých očí. ,,Budu se snažit... slibuju..."

,,Věřím ti. Zvládneme to, společně." Neodolal a na důkaz krátce ale něžně přitiskl své rty na jeho.

A nebyl by to Itachi, kdyby mu rty nepootevřel. Sám se neubránil a polibek prohloubil.

Zlehka mu po spodním rtu přejel špičkou jazyka než se jen silou vůle oddálil. ,,Vystydne ti čaj," řekl tiše.

,,Jako by mi na tom záleželo." Usmál se mile a stáhl si ho na klín.

Zamyšleně se probíral jeho tmavými prameny, na rtech měl zdánlivě neustále ten jemný úsměv. ,,Budu muset jít udělat večeři," upozornil, jelikož slunce už mezitím dávno zapadlo.

,,Nemám hlad," oponoval mu. ,,A už vůbec nechci, aby ses ode mě vzdaloval." Zvedl se a šel spolu s ním do domu.

Přikývl, ale nijak neodporoval. ,,Takže půjdeme rovnou do postele." Vyznělo to trochu jako otázka, i když nebyla. Ještě vzal svůj čaj, pořád celkem vlažný. Zamířil do pokoje a pootevřel okno, vzduch se za tu krátkou dobu stal skoro nedýchatelným.

Itachi zlehka padl do polštářů, ale pak se posadil a čaj ze slušnosti vypil.

Sedl si do křesla a chvíli uvažoval, jestli by si z nudy měl něco přečíst. Třeba by konečně přišel na řešení téhle situace... Vzdal jakékoliv pokusy o soustředění, prostě to nešlo. ,,Vydrž tu chvilku, jo?" Košile mu sklouzla z ramen a vzápětí vklouzl do koupelny, kde si svlékl i zbylé oblečení. Pak si jen vlezl do sprchy a pustil na sebe horkou vodu. Postupně sílící pramínek mu stékal po vlasech, zádech i nohou. Zavřel oči a poslouchal uklidňující šumění jednotlivých kapek.

Jenom na chvíli se vzdálil... a do Itachiho mysli se začal pokradmu vkrádat strach.... a ten už jeho mozek znal... a okamžitě to zablokoval. Celou realitu přikryl poklopem. Když seděl na římse okna, ani nevěděl, co dělá.

Opět tu máme napínavý konec. Datum vydání dalšího dílu ještě dodatečně upřesním ;) :*.