Sníh (GrimUlqu)

Tohle jeden z mých novějších výtvorů. Vlastně úplně první samostatná povídka na tenhle pairing. Občas se mi stává, že před očima uvidím nějaký obraz nebo scénku a z toho pak vznikne takovéhle dílko. Tentokrát se nejedná ani o yaoi, spíš opravdu jen náznaky.

Je to o dost kratší, jen asi jedna a půl stránky ve Wordu. Jestli chcete, přečtěte si to.

---

Ticho. Nikde se nepohnul ani stín. Výjimkou byl občasný závan studeného větru, který mírně rozhoupal větve stromů a smetl z nich drobnou spršku sněhu. Bílá pokrývka přikrývala vše, co se nestohlo schovat před bouří, zuřící předešlý den. Teď tu však byl klid, skoro bylo slyšet cinkot jednotlivých vloček, dopadejících na měkkou lesní půdu. Mezi přítmím, který stromy skýtaly, natisknuté k sobě tak blízko, jako by měly strach přijít jeden o druhého, byla malá mýtina. Sníh, snášející se z těžkých šedých mraků, si razil cestu až k zemi a vločky se tak přidávaly ke svým druhům všude kolem. Uprostřed toho všeho klečela na zemi nehybná postava. Uhlově černé vlasy kryla tenká vrstva sněhu, připomínající lesknoucí se přilbici, na slonovinově bledé kůži se hned po dopadu rozpouštěly miniaturní krystalky nejrůznějších tvarů. Nikdo je nikdy nepozná všechny, protože se téměř ihned po svém vzniku rozpadnou do průzračných kapiček, vsakujících se do země a do vlhké látky oblečení, ve kterém vzápětí zmrznou a ukradnou si tak další vzácné tělesné teplo.

Třásl se, ale ne zimou. Tvář skrytá v dlaních, chtěl se tak schovat před světem. I přesto se však nedaly přehlédnout křišťálově průzračné slzy, tekoucí zpod zavřených očí. Přes lehce pootevřené rty, promodralé chladem, unikaly obláčky sražené páry a v nepravidelných intervalech i docela tiché vzlyky. Pak spustil ruce s útlými prsty do měkké bílé hmoty mezi svými koleny. Jediný prudký nádech jako snaha o uklidnění. Bez úspěchu. Znovu se rozechvěje, nedovolí však už svým pocitům vytrysknout na povrch. Dosud nikdo nestrhl tu kamennou bezvýraznou masku, za kterou skrýval své pocity. Až na jednoho jediného člověka. Proč by taky měl? Nikdo nebyl hoden jeho slz, dokonce ani ON. Pamatoval ty dlouhé noci, kdy jediným svědkem jejich činů bylo jen jasné měsíčné světlo. Jak si tiše šeptali důvěrné sliby a ten neurčitý pocit, prostupující mu celou bytostí. Leželi v objetí a poslouchali dech toho druhého. Nikdo by je nepochopil, to pouto, které je spojovalo. Dvě zcela opačné bytosti a přeci si k sobě našli cestu. Ta známá vůně světle modrých, téměř tyrkysových pramenů a stačil jediný krátký pohled do něžných očí, barvy letního nebe. Na jazyku cítil chuť měkkých hebkých rtů, chtěl si to zapamatovat navždy. Věřil těm slovů,, které se z nich linuly. Tehdy bylo tak jednoduché se tomu poddat, jen zavřít oči s vědomím, že se konečně splnily všechny jeho touhy. A jako závěr toho všeho… Směsice skrytých emocí, jenž dosud jen doutnaly pod povrchem. Stačilo se jen ponořit do víru horké vášně a nekonečné slasti. Jejich těla vzájemně souzněla v jedinečném spojení nejen duší. Oheň stravoval jeho rozum, bylo to tak neskutečné a nepopsatelné. Byl…úžasný.

A náhle… Byla ještě tma, když to zjistil. Prázdné lůžko a otevřeným oknem pronikal do pokoje čerstvý vzduch, ve kterém visela vůně nedaleké vody a ještě něčeho dalšího. Skoro slyšel tiché doznívající kroky a poslední pohled na stín u toho okna. Už tehdy měl tušení, že to není nic obyčejného. Že se nikdy nevrátí. Žádné otázky, žádné odpovědi. Teprve pak si uvědomil dosah jeho slov. Budu bojovat… Ale nic dalšího. Byl už takový, jen upřímnost bez zbytečných výmluv. Alespoň v to doufal.

Jemně se dvěma prsty dotkl svých rtů, dosud ještě cítil ten cizí dotek. Do tváře se mu vloudil úsměv, postupně přecházel v děsivý úšklebek. Uchechtl se. Pak už to v sobě nedokázal zadržet a rozesmál se. Ne tím překrásným zvonivým tónem, který dosud slyšel jen ON. Jen tím hlasitým a hysterickým. Smál se sám sobě, jemu, těm citům… Naivitě s jako věřil ve věčnost. Teď už plně pochopil svůj aspekt smrti. Zoufalství. Nechá své nepřátelé koupat se ve vlastní krvi. Zaplatí za to, co udělali. Sevřel v rukách tvrdý zmrzlý sníh. Ano, zabije je. Budou trpět v nekonečném zoufalství. Nechá je pocítit svou vlastní bolest, protože ho připravili o jediné světlo života. Zaklonil hlavu a proud slz se ještě zesílil. Že by zešílel? Možná. Na tom nezáleží. Už ne. Utrpení a bolesti si postupně prokusovali cestu skrze celé tělo až k srdci a zatemňovali mysl. Sesunul se na záda a smích nabral na hlasitosti. Další a další vločky padaly na bledou tvář a mísily se se slanými slzami. Prudce si skousl ret, doufal, že tak zapomeně na chuť svého milovaného. Jen ta kovová příchuť vlastní krve, olízl si ji špičkou jazyka. Byla jako on sám, hořce bolestná a temná.

Pak se přestal smát, hrudník se mi zdvihal v namáhavém tempu dechu. Koho zajímá, že už ho neuvidí? Pohrdavě si odfrkl a pootevřel oči. Dva bezhlesně se lesknoucí tmavě zelené kameny skrývaly zárodek tichého šílenství. Proč by měl dál žít? Hleděl neustále k šedému nebi nad sebou. Nikdy tu nesněžilo, veškeré počasí se skládalo výhradně z čistého slunečného nebe a nekonečné šedé pláně. Tak proč tak najednou…? Tajně si vždy přál vidět sníh a teď… Nenáviděl ho. Slyšel šeptat stromy o tom tajemství. Uzavíraly ho ve svém sevření a přesvědčovaly o tom, že se už nikdy nevrátí.

,,Nikdy sem tě neslyšel se takhle smát. Je to dost děsivý."

Ten hlas… Nikdo jiný s ním nemluvil tímhle tónem a v tom byl právě vyjímečný. Opět zavřel oči. Určitě se zbláznil a teď má halucinace.

,,Neměl bys tu takhle ležet, ještě mi nastydneš."

Ne, to prostě… Slyšel kroky, sníh křupal pod něčími botami. Nějaká větvička se zlomila. Ten sen se jistě každou chvíli rozplyne. Pak kroky ustaly, slyšel jen mělký dech ani ne metr od sebe. Na tvář mu dopadlo cosi vlhkého. Ve vzduchu cítil čerstvou krev.

,,Tak vstávej, Sněhurko." Vzápětí následoval nezaměnitelný dotek jeho rtů na svých. Nebyl to jen sen, ale skutečnost. Nadzvedl se a dlouho ještě pokračoval v dravých polibcích. Pak teprve se na něj podíval. Skoro až zvířecí úsměv, jako reakce na nenadálou aktivitu. Tmavě zelené oči se setkaly s těmi azurově modrými. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Položil mu ruce kolem krku. Pod tím jediným dotekem však pocítil nějakou vlhkost. Překvapeně se o kousek odtáhl, na prstech měl tmavou krev.

Předešel jakýmkoliv otázkám. ,,Nic to není."

Nevypadalo to zrovna jako "nic", ale nijak to nekomentoval.

,,To mi ani neřekneš něco jako "ahoj" nebo aspoň "chyběls mi"?"

Nerozhodně semkl rty. Kam se vlastně najednou poděly všechny ty pocity? Strach, bezmoc, bolest… Byly pryč, jako mávnutím kouzelného proutku. Tolik toho chtěl říct, ale náhle nemohl zformovat své myšlenky. ,,Proč nemůžeš chvíli zůstat vážný?" zeptal se spíš sám sebe a přitiskl se k němu ještě blíž. ,,Co ti udělali? Proč jsi mi nic neřekl? A jakto, že ses vůbec vrátil?" Slova se z něj vytékala proudem. Výčitky, obavy…

,, Za prvé: v tvojí přítomnosti prostě nejde zůstat vážnej. To ostatní… Jen menší bitka, ale přežil sem a to je snad hlavní, ne?" Setřel mu prstem jednu slzu, jako důkaz všeho předešlého utrpení. ,,Je tady zima, vrátíme se." Aniž by čekal na odpověď, podsunul pod něj jednu ruku a vzal ho do náručí.

,,Neměl bys to dělat. Už tak mě překvapuje, že jsi sem vůbec dokázal dojít. Máš hodně zranění…"

Natiskl si černovlasého blíž k sobě a jakékoliv další protesty udusil ve své hrudi. ,,Šestka nikdy nebude poslouchat čtyřku, to si pamatuj."

Ano, nejspíš vám došlo, že se to má odehrávat těsně po souboji Grimma a Ichiga. Teda aspoň to byl původní záměr, ale tak nějak se mi to úplně zvrtlo kamsi na stranu *hehe*.

Děkuji za pozornost a jak jsem slíbila, do konce týdne očekávejte další díl Vězně. Pro Bleachovce (bože, to zní vážně divně -.-") mám na tenhle pairing připravené momentálně asi dvě dílovky. Jen je to tak trochu PWP, ale brzy sem hodím recenzi na třetí a finální povídku, která se bude určitě líbit ;).

Zatím se mějte. Vaše Shira-chan.