Pár črtanců 1/...

Nazdárek!

Tak, přispívám už sem celkem dlouho svými FanArty.. Jenže teď na mě padla tvůrčí krize.. Absolutně nic mě nenapadá, nakreslila jsem snad už všechno..? :D A navíc mi to teď ani nejde. A tak mě napadlo, že bych se mohla pochlubit i příspěvky z jiné dílny, a to literární.

Je to teoreticky moje první pokušení o FanFiction, které tak rapidně neselhalo jako všechna ostatní.. Takže bych chtěla slyšet vaše názory, zda stojí za to pokračovat v tomhle okruhu ..

Tak.. to zkuste přelouskat :D

(PS: Nevěděla jsem si rady, do jaké rubriky to mám zařadit, nevím, jestli to bude kapitolovka a jednorázovky to taky není a překvapivě ani FanArt :D Takže jsem to zkrátka dala do Naruto - ostatní, snad se na tom dohodneme.. :))

---

Ne. Nikdy se to nenaučím.
Vztekle jsem mrskla vrhacím ostřím o zem. Nechápu to. Dělám všechno tak, jak se to dělat má. Holt mi je souzeno být mezi těmi horšími.
Nechala jsem své tělo zbrocené potem lehnout do trávy. Kousala. Převalila jsem se na záda. Lehký vánek ochlazoval mou tvář rozpálenou stálým snažením se dosáhnout nedosažitelného. Na chvíli jsem si dovolila zavřít oči. Nebudou mě hledat? Možná. No a co? Stejně je mi nejlíp bez nich.

Ladné dívčí nožky běžely po vodě. Neustále stejným tempem. Doprovázely je krátké cákance, které později přešly v kruhy na hladině. S blížící se mělčinou, se blížil také strach. Vystříkla krev. Bezvládné tělo prohnuté v nepřirozené křivce pohltila voda.

Trhla jsem sebou a probrala se. Nesnáším tyhle sny. Zdají se mi teď častěji než normálně. Zapadající slunce ztrácelo rudou barvu a mizelo za horizontem. Nad mou hlavou už se obloha zbarvovala noční modří. První hvězdy zablikaly na obzoru. Asi už mě vážně budou hledat.. Mou mysl na chvíli zachvátila panika, ale pak tu byl zase ten trucovitý vzdor. Ne. Však oni vědí, kde jsem. Určitě to vědí. Jen nechtějí zvednout svoje líný zadky a zajímat se o mě. Budu tu tak dlouho, dokud neuvidím v dálce nějakou postavu. Jo, dokud za mnou nepřilezou jako psi.

Jenže.. Když se nestane ani jedno ani druhé... hloupost, jedno nebo druhé se musí stát. Pokud se ani zítra nerozhodnu jít domů, pak zjistím, že jsem celkem vytrvalá v urážení se. Pokud mě nebudou hledat, nebo se na mě alespoň někoho nezeptají, budu vědět, že moje rodina o mě ztratila zájem. Jasně. Brácha to totiž zase dokázal. Vyhrál. Už poněkolikáté. Oni ho milují. Jenže já.. já se ani tím pitomým kunaiem netrefím do terče. Pamatuju si to... tehdy.. tehdy.

Tak.. už to bude.. už to bude skoro hotové. Právě jsem dokončovala vzor kimona shinobiho, který se katanou bránil proti tisícům zubatých bestií. Navzdory nebezpečí mu z očí sálal ledový klid. Dlouhé tmavé vlasy měl rozevláté do všech stran. Posledním pohybem štětce jsem dokončila své dílo.
Vešel do místnosti. Obvyklý zasmušilý výraz okamžitě zbořil mou další inspiraci. Chtěla jsem pokračovat portrétem Třetího, který jsem měla rozdělaný už předešlý měsíc. Prostě mě to napadlo. Jednou bych chtěla své obrazy prodat, možná se uplatním někde jinde, když ne jako dobrá kunoichi. Jenže jeho krok mi zhatil všechnu mou chuť v tom pokračovat. Něco hledal. Bylo to obvyklé. Jen krátkou chvíli strávil u polic. Když našel svitek, který hledal, měl se na odchodu. Zkusila jsem to.
,,Oto - san.."
,,Hm?" Bravo. Upoutala jsem jeho pozornost.
,,Líbí se ti?" Otočila jsem právě vytvořený obraz zády k sobě, aby na něj viděl.
,,Mno.." Bylo pro něj viditělně težké se k tomu vyjádřit. Ale to vždy. ,,Nevím, nic mi to neříká."
Naděje, kterou se leskly mé oči, pohasla. Vzápětí ji vystřídal vztek, když pronesl následující otázku.
,,Už jsi dnes trénovala?"
Stiskla jsem čelisti k sobě a ruce i s obrazem mi klesly na klín. ,,Ne." Připustila jsem. Vztek byl zadušen. Úspěšně. Asi jako když se zapečetí Bijuu. Nevím, proč mě tohle divné přirovnání napadlo. Možná proto, že můj vztek se v té chvíli rovnal tomu jejich.
,,Jdi. Slíbila jsi, že se zlepšíš." Jeho tón nepřipouštěl žádný odpor. Vzadu kdosi odsunul dveře. Bratr přišel domů z mise. Tak brzy? Obešla jsem otce a vešla do druhé místnosti.
,,Ahoj." Snažila jsem se o přesvědčivý úsměv. Vlastně jsem se ani nemusela snažit. Stejně by nepoznal, že v sobě něco dusím.
,,Áhoj, Kiyoko.." Nasadil svůj typický úsměv s přimhouřenýma očima a pocuchal mi vlasy. Nevím, proč tohle ještě pořád dělá. Už dávno nejsem malá.
,,Něco nového?" Zeptala jsem se okamžitě. Usedl na zem ke stolu.
,,Ani ne. Bylo to teď celkem lehké. Ti, co proti nám bojují, jsou rok od roku blbější a blbější..." Přiznal nešťastně. ,,Co u tebe?"
,,Kiyoko jde zrovna trénovat." Odpověděl za mě otec, který právě vešel do místnosti. Chvíli jsme se probodávali pohledem. Jako dvě šelmy připraveny jedna druhou rozsápat. Beze slova jsem zamířila pryč ke dveřím a zase jsem dusila vztek.

Ne že by se od té doby něco změnilo. Bratr teď nedostává mise, takže je doma už dlouho. Zdá se mi, že je nás tam moc. Do toho ještě návštěvy příbuzných.. proto pak často utíkám ven a vracím se až před setměním. Otci někdy vadí to, že se skoro celý den doma neukážu. Někdy řeknu, že jsem trénovala a to už se pak tolik nezlobí. Ale není to pravda. Většinou sedím na lavičce u akademie, kde je klid, na kopci v době západu slunce nebo na hlavách Hokágů.. a kreslím.