Za dveřmi kabinetu 4

Tak jsem tu s dalším dílem, trvalo to sice trochu delší dobu (z různých důvodů, o kterých se tu nechci rozepisovat), ale nakonec... Za sebe můžu říct, že tahle povídka se mi píše mnohem lépe než ostatní :).

Už to nebudu protahovat, komentujte a pište své názory na případné zlepšení.

---

Příběh nám nabral trochu dramatické obrátky. Dnes se dozvíme, co se stane se Sasukem a jak se s tím Itachi vyrovná.

Předem se omlouvám za uspěchanost děje, ale Shira-chan nikdy nebavilo věci příliš protahovat.

Snad se vyznáte, v tom, z pohledu které postavy je to napsané. Hajime!

Suigetsu se s naštvaným pohledem svalil na svoji postel. Samozřejmě, že je musel Sasori zase nachytat. ,,Hele, kde je Sasuke?" zeptal se najednou, jako by si vzpomněl na něco důležitého.

Karin jen pokrčila rameny. ,,Na večeři ani na tom vyhodnocování nebyl. Zmizel někdy po odpolední pauze." Zvláštní, bylo už něco po desáté a on se ještě nevrátil.

Modrovlasý vstal a vydal se směrem ke koupelně. Zamčeno. ,,Co to sakra…? Karin, tys zamykala?"

,,Ne. Takhle to tady bylo už odpolko." Lehce podezřívavě se zamračila.

Juugo jen se zamyšleným pohledem přešel ke dveřím. ,,Jestli s nima něco udělám, tak to budeme platit." Kopnutím vyrazil dveře, ale naštěstí nepoškodil víc než zámek. Sáhl po vypínači, světlo vždycky automaticky zhaslo po pěti minutách. Ale to, co tam našel…

,,Proboha, Sasuke!" Červenovlasá dívka odstrčila Juuga ze dveří a vrhla se k nehybnému Uchihovi na zemi. Nemohli si nevšimnout množství čerstvé krve kolem a opodál kapesního nože, jehož čepel byla pokrytá tou samou tekutinou. Ale to přece… Proč by to dělal? Zatřásla s ním, ale nijak nereagoval.

,,Vezmeme ho k učitelům," řekl Suigetsu, který se mezitím dostal do koupelny.

Přikývla a ustoupila, protože jí krev zašpinila světlé kalhoty. Nejspíš bude ráda, když se jí podaři je vyprat.

Zrzavý rychle popadl Sasukeho a Suigetsu otevřel dveře z pokoje. Po chvíli váhání zamířili k Itachimu, přecijen to byl jeho starší bratr. Na koberci a liloleu za nimi byla jasná tmavá stopa, z prstů Uchihy kapaly tenké stružky krve. Karin rázně zaklepala na dveře učitelského pokoje, možná trochu hlasitěji, než chtěla. Ale naléhavá situace to vyžadovala.

Itachi otevřel a když je uviděl, nemuseli ani nic říkat. ,,Hned ho položte na zem a někdo zavolejte záchranku," rozkázal rychle. ,,A doběhněte pro Sasoriho. Ostatní se postarejte, aby to nevzbudilo moc pozornosti." Reagoval přesně a pohotově. Sehnul se k Sasukemu a rychle odstranil krví nasáklou košili. Pak pomocí tlakových obvazů zavázal rány a vypodložili mu nohy a trochu i hlavu.

,,Zrádče," zamumlal sotva slyšitelně, rty se mu skoro ani nepohnuly. ,,Kvůli tobě..." Víc ani nestihl říct, než zase upadl do bezvědomí.

Za chvíli už tam byli záchranáři a Itachi si přál, aby ho vzali taky. Za chvíli už čekali i se Sasorim v nemocnici v čekárně, až je pustí do Sasukeho pokoje.

,,Itachi...?"

,,Hm?"

,,Nevypadáš... moc dobře."

,,Nediv se."

,,Promiň, je to bratr, chápu. Vážně promiň." Usmál se starostlivě a lehce ho vzal kolem ramen. Věděl přesně, že to potřeboval. A ani ho nepřekvapilo, když se tmavovlásek v jeho objetí rozvzlykal.

Co se...? Otevřel oči, ale hned je zase zavřel vlivem ostrého světla. Když si celkem zvykl, rozhlédl se kolem. Bílé stěny, peřiny... Takhle depresivní je jedině blázinec nebo nemocnice, to vyjde nastejno, pomyslel si cynicky. Bolelo ho celé tělo, nemohl se ani pohnout. Pohled stočil ke svým rukám, kde to bylo nejhorší. Skrze obvazy dosud prosakovala krev, což jen potvrzovalo skutečnost... Tiše si povzdechl. Proč to vůbec udělal? Měl by se smířit, že prostě není možné, aby měl svého vlastního bratra jako partnera. Ale ten pohled... Nezapomněl na ten zžíravý pocit, který přitom měl. Jako by jeho tělo ovládal někdo jiný a vedl tak ruku, kterou se pokusil připravit o vlastní život.

Z chodby zaznívaly hlasy, které nejspíš Sasuke neměl slyšet. Byl to jeho bratr a nějaký doktor.

,,Jenže to je neúnosné!"

,,Mrzí mne to, ale jinak nemůžu. Neoznámením bychom porušili zákon, to si nesmíme dovolit...."

..Ale..."

,,Pane, ten chlapec se pokusil o sebevraždu!"

,,Já vím..."

,,Tak to vidíte," dokončil chlácholivě doktor.

Zaměřil na to pozornost. Trochu se vyděsil, protože ani nepomyslel na následky. Bylo mu v tu chvíli úplně jedno, jestli zemře na chladné podlaze koupelny nebo ne. Sakra... Měl si uvědomit, že to nepůjde takhle lehce... Pokusil se otočit na bok, ale vzdal to vlivem další neúnosné bolesti. I přes ta anestetika to nebylo zrovna nejlepší.

,,Můžeme za ním?" zeptal se nakonec jeho starší bratr podlomeným hlasem. Doktor nejspíš jen přikývl. Potom dveřmi pomalu vešli oba učitelé. Itachi se pokoušel zakrýt červené oči. Pokusil se něco říct, ale hlas ho zradil, takže musel Sasori. ,,Tak...? Už je líp?" Přisedl si starostlivě k němu na židli, stejně tak jako to pak udělal i Itachi, pořád ještě neschopný mluvit.

,,Ne." Na víc se prostě v tu chvíli nezmohl. Odvrátil pohled na stranu a zarytě pozoroval cosi za oknem.

,,No, mám ti vyřídit, že spolužáci ti drží palce a myslí na tebe. A my se samozřejmě za učitele taky přidáváme... asi bychom tě tu měli nechat o samotě, potřebuješ si odpočinout." Sasori mluvil rozumně. Itachi jen bezhlesně přikývl.

,,Jo." Otočil tmavé oči zpátky k Itachimu a probodl ho vyčítavým pohledem. Možná by si to nepřiznal, ale užíval si ten pocit, kdy si ho mohl plně vychutnat.

Sasori tam ještě chvilku i s Itachim posedával, pak se ale za oba rozloučil a vyšli ven. Až za dveřmi se pak Itachi, úplně sesypal.

Potlačil unavený povzdech a konečně zavřel oči. Měl by se trochu prospat... Otráveně zjistil, že se odsud nedají ani zhasnout světla, takže to bude muset nějak vydržet. Během několika minut tvrdě usnul.

,,Přestaň si to už vyčítat." Sasori stál bezradně nad sedícím Itachim. Plakal.

,,Vždyť jsi nemohl nic dělat! Svůj život si každý řídí sám a klást vinu na druhého je slabost. Příjímat cizí vinu je ale vyloženě blbost, no tak..."

Uchiha polykal hořké slzy a zadržoval hlasité vzlyky. ,,Nemůže tam..."

,,Něco není psychicky v pořádku, když se pokusil zabít... neboj, za chvíli ho pustí."

,,Ale vždyť do psychiatrickejch léčeben se zavíraj blázni...!"

,,Podívej, hele, on to zkusil jednou. Když se ho tam pokusí vyléčit, třeba už to příště neudělá, hm? Zachráníš mu tím vlastně život, ano?"

Tmavovlásek přikývl, ale po tvářích se mu stále koulely velké slané slzy. ,,A.. a nemohli bychom..."

,,Víš přece že ne. No tak..." Pokoušel se ho jemně ukonejšit. Bylo to ale těžší, než ukolébat malé dítě.

***

Trvalo asi devět dní, než Sasukeho uznali za zdravého. Jenže potom... Nevěřícně zíral na doktora, který mu to právě řekl. Psychiatrie...? Mlčky přikývl, ostatně s tím počítal.

,,Bohužel, mladíku. Povinně musíte podstoupit tříměsíční léčbu."

,,Jistě." Sbalil si všechny věci do batohu, neměl jich tu moc. ,,Nějak to přežiju."

,,A tyhle řeči si pak radši o přežívání nechte, nebo vám pobyt prodlouží. Věci nepotřebujete. Přijedou pro vás zřízenci. Nezapomínejte, že vás tu berou jako psychicky slabou a nevyrovnanou osobu."

Cože?! Povzdechl si a hodil batoh zpátky na postel. Takže tři měsíce... No, alespoň se nebude muset učit. Tipoval, že návštěvy asi nebude moct mít a když už, tak... Ne, prostě ho tam nechtěl. To, co řekl.... Během těch několika dnů si vzpomněl na všechno, co udělal v opilosti. Co řekl... Potlačil chuť s něčím pořádně praštit o zem.

Za chvíli už čekal před nemocnicí, když přijelo bílé auto nebo spíše dodávka. Jen na okamžik se trochu vyděsil, protože ještě pořád nedokázal vstřebat tu skutečnost, že je z něj psychicky narušená osoba. To rovnou mohli říct, že je magor… Bez námitek si nastoupil spolu s nějakými zřízenci, všiml si jejich prázdných výrazů a to mu na náladě vážně moc nepřidalo. Posuvné dveře se s typickým zvukem ihned zamkly a uvěznily ho v temnotě.

Bezútěšné bílé stěny, na podlaze žádný koberec. Jediné malé okénko skoro až u stropu matně osvětlovalo celkem normálně vypadající postel s bílými peřinami. Když ho přivedli skrze dveře, které vypadali jako z oceli nebo nějakého tvrdšího kovu, ponořil se pokoj do polopřítmí. Už předtím mu dali jiné oblečení. To, co měl teď na sobě, trochu připomínalo pyžamo. Neměl s sebou ani batoh s věcmi, přesně jak mu řekli v nemocnici. Bezmocně se svalil na postel a pohled zabodl do lehce popraskaného stropu. Když teď byl sám, měl další příležitost přemýšlet o posledních událostech. Ze všech těch pohledů, co na něj vrhali zaměstnanci nemocnice a že Itachi ani jednou nepřišel, usoudil… Vždyť se pokusil zabít, tak proč by vlastně měl být jinde? Tři měsíce nebo i víc, co na tom záleží? Nikdy mu to nedokáže říct… Proč se chtěl zabít. Kvůli němu, to ano. Ale skutečnost sahala ještě mnohem hlouběji. Kdyby se to někdo dozvěděl… Otočil se čelem ke stěně a zavřel oči. Ani tak nevnímal, když mu někdo na stůl postavil nějaké léky a sklenici vody. Potvrzení, že se z něj právě stal pacient psychiatrické léčebny. Tohle jsi přece chtěl, niisan. Být osamotě. Aby tě neobtěžoval tvůj naivní malý bráška. Co znamená jedna noc oproti dlouhodobému vztahu se Sasorim? Nic, přesně tak. Kdybych se ti s něčím svěřil, nejspíš bys mi řekl, že si mám najít holku a zapomenout na všechno. Dát se do pořádku a vrátit se do školy, jako by se nic nestalo. Dívat se na tebe, přesto se tě však nemoct ani dotknout. Sledovat každý tvůj pohyb.Jak si hraješ s propiskou a při tom zamyšleně přivíráš ty nádherné černé oči. Jako ty moje, jenom mnohem…přitažlivější. Občas ti ruka zabloudí k těm několika pramínkům vlasů, co utíkají z jinak dokonalého ohonu. Jen těžko potlačuješ otrávený povzdech, když se jakoby náhodou podíváš každých pět minut na hodiny. Útlé bledé prsty, svírající hrnek s čajem. Cítit tu tvoji nezaměnitelnou vůni, společně s jemným nádechem cigaretového kouře. Toho zlozvyku se nikdy nezbavíš… Lhostejný klid, se kterým opravuješ písemky na další hodinu. Nemoct beztrestně ochutnat rty, které si občas nervózně olízneš při pohledu na mě. Nikdo neví, na co jsem myslel při našich hodinách, ani ty sám. Jenže to nejde. Nemůžu na tebe zapomenout. Kdybys tak věděl, proč vlastně… Proboha, vždyť to nevim ani já sám. Jasně, to přece není pravda. Nemůžu ho milovat. Takhle to mezi sourozenci nefunguje. Jestli se o tom někdo dozví… Co si to nalhávám, nikdy se to nestane. Není možnost, že by i on… Sasori má určitě něco, co já ne. Co by to tak mohlo být?Aha, můžeš se s nim líbat naveřejnosti. Nemusíš to držet v tajnosti, potlačovat svoje pocity. Poznal jsem, proč jsi před mým dotekem vždycky ucuknul jako kdybys dostal elektrický výboj. Snažil ses to skrývat, ale já si až moc dobře uvědomoval, jak moc po mně toužíš. Máš snad strach, že by se s námi něco stalo? Máš, to se vždycky pozná.

Ať se jakkoliv snažil, nepřestával myslet na tu chvíli. Slyšel jeho hlas, cítil ty měkké a poddajné rty, viděl jiskřící onyxové oči. Tep, který téměř souzněl s jeho vlastním, jak těsně se na něj tiskl. Jemné chvění pod neutuchajícími doteky, vzrušující horkost…

Zmučeně si povzdechl. Měl by se sebou něco udělat, nebo tady těch několik měsíců nepřežije. A jestli ho uvidí… Ne, nepromluví s ním ani slovo. Stejně by to k ničemu nevedlo. Nechtěl poslouchat jeho omluvy, s tím až příliš známým podtextem "ale…" Nebo snad ,,je mi líto, že jsem s tebou spal?!" Sakra, co si myslí?! Bezmocně praštil pěstí do stěny, klouby mu zakřupaly. Zneužil ho, jenom kvůli chvilkovému pobavení. Jak mohl doufat, že by se snad pouto mezi nimi nějak změnilo? Naivní malý bratříčku… Nenáviděl, jak často to od něj slýchával. Ale teď to byla pravda. Byl tak naivní…

Začal se hlasitě smát. Smál se sám době, jemu, všem. I té hrozné možnosti, že tohle všechno je krutá a trýznivá realita. Hysterický smích se mu nekonečně dlouho dral ze rtů, až cítil hořké slané slzy, stékající po křídově bílých tvářích. Někdo ho přišel zkontrolovat, slyšel cvaknutí dveří. Násilím mu odhrnuli rukáv košile. Pořád se smál, křečovitě svíral pěsti, až po rukách tekly tenounké stružky krve. Razily si cestu po bělostné kůži a tvořily na zemi drobnou loužičku. Objímaly do přívětivého náručí dosud dobře viditelné jizvy na spodní straně předloktí. Držel to v sobě, ale teď už nemusel. Ty jizvy byly připomínkou, křičely do světa, co všechno se stalo. Chtěl jsi moji krev. Vidíš to utrpení? Ne, nevidíš. Máš zastřené oči, vidíš jen to co chceš. Tohle jsi způsobil ty, je to tvoje vina. Tak se dívej, co jsi ze mě udělal. Itachi!

Kopal a mlátil kolem sebe. Nepřestával. Do jindy přívětivých klidných očí se vkradl temný odstín. Smrtící chlad, nenávist a šílenství života. Byly jako oči zabijáka, toužící po krvi. Jediné, co z něj zbylo, byla prázdná skořápka. Nic víc než loutka bezejmeného loutkáře. Neměl žádné provázky, ale přesto se neovládal. Takhle to bude lepší. Proč ho tam nenechal? Mohl si v klidu vykrvácet na podlaze koupelny, ničím nerušen. Utnout tu bolest. Nechat ji odplout společně s vědomím a postupně i životem.

I přes jeho obranu ho připoutali k posteli a kolem zápěstí se mu utáhly kožené řemínky. Tlak na předloktí, když dostal velmi silnou dávku sedativ. Dech mu ztěžkl, smích přešel v děsivý úšklebek. Víčka byla stále těžší a těžší, nedokázal už je udržet. Nechal všechny myšlenky odplout někam pryč. Na nich nezáleželo. Dveře se zavřely a cvaknutí několika speciálních bezpečnostních zámků prozradilo, že odsud není úniku. Kdo by ostatně chtěl? Jen někdo, kdo má někoho vzácného venku. On mezi ně nepatřil. Teď už ne. Tak snadno se z toho nedostaneš. Nechám tě platit, za to, co jsi udělal. Konečně ti dám důvod mě nenávidět. Zničím tě, tak jako jsi to udělal ty s mým srdcem. Přijdeš o všechno, budeš litovat. Klidně tady zůstanu do konce života, než bych tě zase viděl. Nejlepším řešením by bylo přijít o oči a ohluchnout. Nevidět tě, neslyšet. Zavřít se do klece, aby ses mě nemohl ani dotknout. Nesnesl bych to. Už předtím byl jediný dotek zkouškou sebeovládání. Pálil na kůži, ale zároveň i chladil a uklidňoval Žít bez života. Čemu by pomohlo, kdybych někomu řekl, co se stalo? Ty jsi učitel, za nic nemůžeš. Svedl tě tvůj vlastní student. Jenže jsi vynechal dost podrobností. Já začal a tys pokračoval. A ani ses mi neobtěžoval říct, že… Jenže kdyby se nic nestalo, tak určitě někdy jindy. Vztah mezi sourozenci, nebo mezi učitelem a studentem. Obě věci jsou pod zákazem. Proto by v tom ani jeden z nás nemohl pokračovat. Našel by sis někoho a… Nenávidím tu myšlenku, vidět tě s někým jiným. Že by kdokoliv mohl mít to, co mě bylo odepřeno. Žádné objetí by už nebylo takové, jako dřív. Nezabránil bych si v těch představách a vím, že ani ty ne.Byl to snad důvod, proč jsi nás opustil? Nemohl jsi se mnou být v jednom domě?Jak dlouho už sis odpíral zakázané ovoce?Jak dlouho jsi mě pozoroval? Dobře jsem si všiml těch narychlo odvrácených pohledů. Jediná dobrá věc byla, když jsi se odstěhoval. Tehdy mi na tom nezáleželo. Ale teď bych se nemohl vrátit domů a muset se usmívat, jako by se nic nestalo. Ale tak to není. Miluju tě i nenávidim. Je jen na tobě, co z toho si vybereš. Ale vyber si správně, abys nelitoval. Neudělej tu samou chybu jako já sám.

***

Ty noci pro něj byli až utrpením. Bylo tomu jenom týden a on se spíš zhoršil. Sám Itachi osobně byl toho názoru, že 'léčebna' mu spíš přihorší, než vyléčí. Jenže na zákon byl i on krátký. Za ten týden si odvykl chodit do společnosti, do školy zavolal, že je nemocen a zůstával pořád doma. I Sasori si té změny všiml, ale Itachi ho zkrátka vždycky poslal s tím, že se s tím musí sám vyrovnat. Už vůbec nevycházel na ulice, ztratil většinu kontaktů s okolním světem. Noci nespal, jenom zíral do stropu. Protože nechtěl usnout, bál se jako malé dítě. A nedostatek spánku se na něm dost projevil. Byl malátnější, pomalejší a nesoustředěný. Nikdy neplakal, ale neměl k slzám daleko. Ta strašlivá bezmoc, jako stát v jedné prosklené místnosti a dívat se do druhé, kde je jeho bratr a nemoci nijak ovlivnit co se děje, ho docela vyčerpávala a deptala. Strach, který ho pořád doprovázel, byl místy nesnesitelný. Chtěl se za ním podívat. Hned jak ho do léčebny umístili, jenže zřízenci to nedovolily. Prý se musí usadit a neměl by se rozrušovat. Když tam chtěl o dva dny později, zase nemohl. Prý na tom není moc dobře a zrovna Itachi by tam vůbec chodit neměl. Z hrdla se mu vydral zoufalý povzdych. Seděl, jako v poslední době dost často, na zemi, zády opřen o velkou skříň v bratrově pokoji. Neměl na nikoho náladu. Nejradši by to celé prostě zaspal, ale spát nemohl.

Dny se postupně slévaly do jedné velké masy temnoty. Záchvaty nepříčetnosti se stávaly stále častějšími a stejně tak se zvyšovaly i dávky sedativ. Takže vážně nepřišel. Tss, to si měl myslet.

Zrovna měl světlejší chvilku, od včera se nijak neobvykle emočně neprojevil, což bylo doktory považováno za úspěch. Seděl na židli uprostřed místnosti, dovolili mu vstát z postele. Nepřítomným pohledem pozoroval šedý kousek nebe, který byl vidět skrze zamřížované okno. Nejspíš bude pršet, i odsud cítil vodu. Ruce měl ledabyle položené v klíně, tep skoro neznatelný. Už mu na ničem nezáleželo. Smutek, vztek, beznaděj...To všechno se míchalo dohromady. Pomalu vstal a přešel ke stolku vedle postele, na němž byla sklenice s několika prášky. Rychle je spolknul, ani si nevšímal hořké chuti. Vodu nechal bez povšimnutí. Vrátil se na svou židli, tady poslední dobou sedával docela často. Obklopený svým vlastním neviditelným vesmírem. Někdy i slýchával jeho hlas, tiše k němu promlouval. Ale když se za ním ohlédl, nic tam nebylo. Sklopil zastřené tmavé oči a na nějakou dobu si je dovolil i zavřít. Nespal, jen přemýšlel. Ani sám nevěděl, o čem vlastně.

Pak pro něj ale přišli dva zřízenci, což na denním pořádku nebylo, a odvedli ho do jiné místnosti. Byla podobně holá, ale židle tu byli u stolu dvě. Na jedné seděl doktor, který měl na krku Sasukeho případ. Mluvil tiše a klidně. ,,Sasuke, jsi tu, protože by tě chtěl nědko vidět. Jenom si nejsem jistý, jestli je to správné. Co si myslíš?"

Několik mučivě dlouhých vteřin na něj bezpředmětně zíral. Někdo? Až moc dobře věděl, kdo by to tak mohl být. Jen jediná osoba. ,,Nezáleží na tom, co si myslim. Jen jestli se vy cítíte dostatečně připravený na to, abyste ho sem pustil," řekl tichým, nezaujatým hlasem.

,,Neuděláš mu nic, že ne?"

,,Ne. Nejsem zvíře, i když tak možná vypadám," odvětil stále stejným tónem. ,,On za to nestojí."

Muž přikývl a když procházel kolem černovláska, jen mu lehce naznačil že kdyby něco, čekají za dveřmi. Itachi vypadal unaveně, ale zůstaly mu pořád ty oči, jež tak často upoutávaly pozornost. Jejich barva se přirovnávala k havranímu peří, či onyxu s lehce modře kovovým odleskem.

Sasuke se posadil na jednu židli, tu nejblíže ke zdi. Dělal to spíše něvědomě, chtěl jen mít jistotu. Oproti okolí působil ještě více bledě, jako by se s barvou ztratil i veškerý zbývající život. Kolem předloktí měl ovázané obvazy, které zakrývaly i mnohem čerstvější jizvy. Když se dveře opět zavřely, ani k nim nezalétl pohledem.

Ale jeho bratr nepromluvil. S bolestí a ještě něčím neurčitým v očích na něho hleděl, ale strnulé, jemné rty se ani nepootevřely. Částečně šokován, částečně zklamán, částečně rozčílen tím co viděl.

,,Bolí to, že ano? Nemůžeš už snášet ten pocit," pronesl docela tiše. V jeho hlase zazněla jen lehká stopa všech těn násilím potlačených pocitů. Dostával teď jiné prášky, mnohem silnější než na začátku. Ty mu nedovolili nijak přehnané reakce. Zvedl k němu jednu ruku a otočil ji tak, aby byly jasně vidět tmavé skvrny na spodní straně. ,,Cítíš ji?"

Itaci zakroutil havou a ruku odstrčil. ,,Samozřejmě že mě to mrzí, ale částečně si za to můžeš i sám."

Tak to... Pomalu k němu vzhlédl. Z očí se stáhl mlžný závoj a nahradily ho mnohem jiné věci. Všechny ty z prvního dne, které vyplouvaly na povrch. Rty mu zacukaly do úsměvu, kterým jako by dával najevo, co si o tom myslí. ,,Určitě jsi sem nepřišel jen kvůli tomu, že?"

,,Přišel jsem kvůli tobě, to ti doufám došlo." Ačkoliv na něj nebyl zrovna nejpříjemnější, nbyl totiž takový už ani na sebe, podařilo se mu ho trochu probrat, což by se dalo považovat za úspěch.

,,Kvůli mně? Že by ti snad záleželo na mojí bezvýznamné existenci?" řekl cynicky. Ne, už radši nebude nic říkat. Stejně to nemá smysl.

,,Víš že mi na tobě záleží víc než na sobě. A nechci abys tu byl, vim jak vyvádíš když seš delší dobu sám."

Mlčel. Co na tom, že to nechce? Pořád lepší než se vrátit do školy a... Ne, na tyhle myšlenky už měl dost času předtím. Pak se ale odhodlal. ,,Tak proč... Proč jsi to udělal?"

,,Co přesně myslíš? Bylo toho dost." Věděl přesně, co, ale chtěl to od něj prostě slyšet.

,,Víš dobře, co myslim. Proč jsi mě chtěl, když už jsi byl s někým jiným?"

,,Protože jsem v tu dobu ještě s nikým nebyl..."

Takže to vysvětluje... Mohl mu to alespoň říct. Vstal a pomalu k němu přešel. Za zdánlivě neproniknutelnou ledovou vrstvou cosi prosvítalo. Něco živého, co připomínalo jeho původní osobnost.

Itachi seděl bez hnutí. Jemné rysy v jeho tváři byly dlouhou dobou trápení ztvrdlé, ale přece osobité. Ještě že oči měl jeho starší bratr takové, jako vždycky pamatoval. Ruce měl spuštěné podél těla, ne složené v klíně, což bylo jasným důkazem, že je i částečně nervózní, ačkoliv to v sobě skrýval. Když se Sasuke zvedl, ani se nepohnul, jen jeho postavu následoval černýma očima.

Prostě to chtěl udělat. Lehce Itachimu nadzvedl ruce a posadil se mu na klín. Neměl nějaký určitý záměr. ,,Kdyby sis víc všímal... Věděl bys, co cítím." Přiložil si jednu jeho dlaň na hrudník, kde byl skoro neznatelně cítit tep srdce.

Trochu sebou trhl, hlavně proto, že tohle by doopravdy nečekal. Pak k němu strnule zvedl pohled.

,,Všímal jsem si tolik až nebylo zdrávo, tak jsem toho musel nechat."

,,Pochopil jsi význam? Proč mi na tobě tolik záleží? Víc než jen na bratrovi, mnohem víc." Lehce si zvedl jeho tvář ke své.

Itachi hlavou uhnul ke straně. ,,Vím to možná déle než ty sám o sobě."

,,Tak proč si něco nalhávat? Jen zbytečné vztahy, co budou jen zakrývat ty skutečné pocity. Nejsem tak naivní, vím, že nemůžeme být spolu." Smutně se pousmál, tentokrát o dost živěji.

,,Zakázané ovoce chutná nejlíp." Zabodl do něj svůj pohled a jako důkaz svých slov nechal pootevřené svoje tenké jemné rty.

Dech se mu zrychlil. Tenhle pocit už znal, dlouho ho neměl. Měl pravdu a víc než to. Byla to prostě příliš dlouhá doba. Svářely se v něm odlišné pocity. Co by měl udělat?

,,Sasuke, co se na mě tak díváš?" zeptal se trochu nervózněji, když zpozoroval bratrův pohled.

Chtěl něco odpovědět, ale prostě nemohl. Proč mu to dělá ještě těžší? Naklonil se k němu o trochu blíž. ,,Ani nevíš, jak úžasně chutná." Zlehka mu přejel jazykem po rtech, ale jinak nic nedělal.

Itachi na něj chvíli jen tiše zíral, až potom Sasuke ucítil jeho ruku, která se mu obtočila komem pasu a docela lehce ho k sobě přivinula.

Neodolal a už bez váhání přitiskl své rty na ty jeho. Zlehka ho kousl, jako výzvu k něčemu dalšímu. Už si vybral, před několika dny. Nevzdá se ho, nikdy.

,,Mhhh, Sasuke, tady to.. nejde," dostal ze sebe ztěžka tmavovlásek, když se pokusil uhnout od jeho rtů.

,,Musíš to vydržet. Za dva měsíce mi skončí léčba. Ber tohle jako součást terapie." Využil příležitosti a polibek prohloubil.

Uchiha jenom něco slabě zaprotestoval, ale od jeho rtů už se neoddálil. Tentokrát ho rukou kolem jeho pasu jenom nedržel, ale pevně tiskl k sobě, tekže sem tam oba zalapali po dechu.

Po chvíli se odtáhl. ,,Už bys měl jít." Prstem mu sjel po rtech, přes krk až na hrudník.

Na chvíli ztratil dech. ,,To bych měl." Lehce mu rozcuchal volnou rukou vlasy. Pak se krátce zasmál.

,,Neříkej mi, že nemůžeme být spolu, když jsme schopní se líbat i v ordinaci na psichiatrii..."

,,Přijdeš zítra?" zeptal se trochu nadějně. Sice by to nejspíš nebyl nejlepší nápad, ale...

,,CHCEŠ abych přišel?"

,,Nemusíš. Jen otázka, nic víc." Vstal a protáhl se.

,,Já ale nebudu chodit jestli mě tu nechceš. Řekni že jo a já příjdu."

,,Tak dobře." Vzdorně semkl rty. ,,Chci, abys přišel." Vypadal, jako by se v čase vrátil o několik let zpátky.

Itachi se usmál a přikývl. ,,Dobře, ale chovej se normálně, nebo mě sem už nepustí." Usmál se a ještě jemně prsty přejel po jeho tváři.

,,Nic neslibuju. Někdy se prostě nemůžu ovládat." Smutně si povzdechl. ,,Vážně nevim, jak to tady celou tu doby vydržim. Nudim se." Přešel ke dveřím a zlehka na ně zaklepal na znamení, že hovor je u konce. Věnoval mu pak ještě poslední pohled, než ho zřízenci odvedli zpět do pokoje.

***

Seděl u sebe doma u stolu, s hrnkem kávy v ruce. Teď už alespoň trochu pochopil, proč to Sasuke udělal. Uvědomil si, že kdyby zjistil, že se Sasukeho rtíků dotýká i někdo jiný, šel by mu nejspíš ručně vysvětlit, že TOHLE prostě nesmí. Chvíli jen poslouchal své vlastní nádechy a výdechy. Byla docela zima, venku na zemi ležel sprašek. Takový pořád ještě ne sníh, ae jenom jeho slabší předzvěst. Bílá plocha odrážela v barvě tisícerých duhových kamínků mdlé, bledé světlo pouličních lamp a ve vzduchu vířily neposedné bílé šestihranné krystalky. Jen tak se potichu a utlumeně snášely na zem a tvořily další drobné vrstvičky na sloupech, v zahradách a na chodnících, až všechno splyne v jednu velkou bílou peřinu. Tmavovlásek si i přes zimu, která ho vlézavě hladila po kůži, vyšel ven a sedl si k brance do zahrady. Jeho tmavé oči prohledávaly tmu před sebou, kterou sem tam prosvítily bílé chomáčky vloček, snášejících se tiše, tak jako kočka při lovu klade nožičky s měkkými polštářky, na zem. Seděl docela tiše, bezhlesně a nehnutě. Nevnímal třes těla, jež mu naznačoval, jak velká zima je. Přivřel černé jiskřící oči před poryvem větru, který proti němu nasměroval ty neškodné bílé ovečky, poletujíce jako by měly křídla. Zachytily se na jeho černých řasách a ve chvíli se změnily na průzračné krůpěje vody. Ty, které uvízly v jeho temně modrých vlasech ale neroztály. Zdobily tu kaskádu černo-modrých pramenů, splývající v kovově tekutý vodopád na jeho ramena. Byli malými běloučkými diamanty, bezcenými a přece nejcennějšími. Jako rosa v pootevřeném lůni granátového jablka se třpytily v nejrůznějších odstínech barev. Jeho obličej byl stejně bledý, jen měl o něco sametovější, mléčný nádech. A ty měkké, jemné a laskavé rty tvořily pevnou linku, dodávající jeho vzazření až andělké vzezření se sem tam zachvěly, když jeho tělo prostoupila vlna chladu. Přes tvář se mu táhly dvě tak zvláštní a specifické vrásky, které vykreslovaly ladně jeho tváře a zvýrazňovaly ty třpytící se panenky. Zase se zachvěl. Byla zima, docela už ho pálily prsty, ale on setrvával. Miloval zimu. To, jak byla krutá a přece něžná. Kdykoliv k ní chtěl mít blíž, musel trpět. Odrazovala ho a on i tak neposlouchal. Vždycky to tak je. kdo nejvíc odmítá, tomu je nejvíc nabízeno. Vzpomínal na tu noc, snad ještě podrobněji, než to dělal jeho bratr. Na každý jejich společný pohyb, každý dotyk jeho jemné kůže, každý pohled jeho hlubokých milovaných očí, každé slovo, vyslovené těmi dokonalými rty. Každý dokonale promyšlený dotyk rukou i ústy.

Vypadal jako socha z růžového mramoru, jen horký vzduch, který vydechoval z pootevřených, strnulých rtů prozradila, že se mu zkrátila pauza mezi nádechem a výdechem a s tím spojený tep se zrychlil. Natáhl jemné prsty před sebe a dlaň přiložil na zasněžený sloupek. Sníh přebíral jeho tělesné teplo a využíval ho k přeměně na tekuté skupenství. Dost to bolelo a pálilo. Oči se mu zalesky slzami, které nevyvolala jen bolest ruky, ale bolest srdce. Teď zřetelně tu bolest cítil... Pak se jeho zkřehé rty nepatrně pohnuly. ,,Měls pravdu... nii-san..."

Opět je počet znaků pro běžná měřítka Shira-chan příliš malý -.-". Snad se tenhle díl líbil, alespoň jako zakončení prázdnin ;).