Vězeň ve své mysli 2

Další díl je tu, jak jsem slíbila. Měla jsem sice v plánu udělat takovou malou vsuvku, ale tenhle týden je to vážně na zabití -.-". Část v ich-formě je z pohledu Itachiho, pak už to jde zase normálně. Opět jsem si neodpustila zajímavý konec, takže se těšte na další kapitolu určitě ještě před koncem prázdnin. Komenty potěší, jako obvykle ;).

---

Jeho bratr se na něj už nedíval. Stál tiše u okna a hleděl na ulici pod sebou. Možná by stačil jeden skok... až teď Sasukeho rozum opět přepnul z filozofie na praxi a jeho oči spatřili Itachiho, až nebezpečně se naklánějícího z okna a hned logicky vedle toho devadesátý-třetí řádek jeho spisu... trpící sebevražednými sklony... Rychle se přesunul k oknu a zavřel ho dřív, než stačil něco říct. Pro jistotu ho i zamkl, ikdyž pochyboval, že to vůbec něčemu pomůže. Všechny nebezpečné věci už dávno uklidil, ale mohlo se stát cokoliv. Kdyby našel jedinou nebezpečnou věc, kterou by mohl použít… Ne, nehne se od něj ani na krok. Černovlásek jednoduše pokrčil rameny a mlčky svůj pohled upíral na Sasukeho obličej…na rty.

Začalo mu to být nepříjemné. Vzpomněl si na svůj unáhlený čin…Na co teď myslí? Bez jediného slova odstoupil a odmítal se mu podívat do očí. Tohle nikam nevede… Itachi nic nedělal. S výrazem tragéda se otočil zpátky k oknu a pak se šel posadit k dřevěnému stolu, opřel si čelo o jeho chladnou desku a tíživě si povzdechl.

,,Chceš něco udělat?" zeptal se jen. Sám nevěděl, proč to řekl. Nechtěl ho nechat utápět se ve vlastních myšlenkách, pořád ještě doufal…věřil…

,,Kolik máme času?" zeptal se naprosto nelogicky, slovy zcela vytrženými z kontextu.

,,Kolik budeš potřebovat." Pochopil význam jeho slov. Zkoumavě ho nespouštěl z očí.

Nic nedělal, jen se na něj mrazivým čirým, chladným pohledem díval. Odvážně mu čelil. Hleděl na něj tak vyčítavě a přesto jednotvárně… Nepřítomně, ale možná i s nepatrným náznakem vědomí, skrytém hluboko uvnitř. Jen mu pomoci dostat se ven. Přesunul se na židli naproti němu a trpělivě čekal. Na chvíli k němu natáhl ruku…z jeho obličeje se nedalo absolutně nic vyčíst, nikdo nevěděl, co se mu odehrává v hlavě a kolik lidí by to vědět chtělo… Pak se prsty úplně lehounce dotkl jeho spodní čelisti, ale zase se odvrátil. I ten nepatrný náznak mu dával větší naději, než vůbec doufal. Položil ruce na jeho v němém gestu. Půjde to, ikdyž velmi pomalu. Musí jen doufat, že dva měsíce budou stačit. Itachi si sednul na podlahu a nepřítomně zíral před sebe. Teď už Sasuke věděl, že ta troska, to co z něj zbylo... býval kdysi dávno jeho starší bratr. Jenže co má teď udělat? Unaveně se posadil vedle něj a jen ho sledoval zvláštním pohledem. Jeho bratr se na něj jen podíval a když se střetl pohledem s jeho očima, polekaně zase ucukl. Nevěděl kdo je ten chlapec před ním. Nevěděl kdo je on sám... neznal nový svět, ve kterém teď byl... a navíc pořád na rtech cítil ten zvláštní dotyk... jako by to byla brána k... poznání? Jenže tam se bál vkročit. A proč taky? Zůstane tam kde je, takhle ho nic netrápí... Musí něco udělat a to hned. Věděl, že by neměl příliš spěchat, ale prostě nemohl... Přesunul se a sedl si mu na kolena. Jednu ruku mu položil na tvář a vyhledal jeho pohled. Uslyšel jak začal zrychleně dýchat, když se ho dotkl. Černé oči i hlava se snažily uhnout, pak se ale nakonec uklidnil a jeho ruce se podvolil. ,,Klid," zašeptal tiše. Nepotřeboval ho teď vyděsit. Chvíli nic nedělal, jen lehce sjel rukou až ke krku. Nesměl teď naprosto nic pokazit... Na chvíli dýchat doslova přestal. V nepřítomných očích se v pozadí tiše zračilo něco neurčitého, ale ... jiného. Po dlouhé době. Postřehl tu letmou změnu a to ho utvrdilo v tom, aby pokračoval dál. Pomalu se k němu naklonil a letmými polibky obdarovával sametově hebkou kůži na jeho krku, zatímco šeptal uklidňující slova. Lehce se roztřásl... ty dotyky... něco, co bylo docela jiné... úplně jiné než všechno co doposud zažil... bál se toho nového... může tomu člověku před sebou věřit...? Jen se trochu zhoupl dozadu, vlastně byl tak zmatený, že ani nevěděl, jestli chce aby přestal. Na okamžik přestal, nechtěl na něj přecijen tolik spěchat. Pomalu se přesunul k jeho oušku a lehce ho obkroužil špičkou jazyka. Prudce se dlaní zapřel o jeho hrudník s úmyslem ho od sebe odstrčit, místo toho ale jen v ruce pevně sevřel látku límce bratrovy košile a vlastně si ho k sobě spíš přitáhl, než odstrčil. Ani sám nevěděl, proč. Jenže to co dělal nebolelo... naopak... Pak mu najednou blesklo hlavou slovo spojené s tímhle mužem... a nezabránil si v jeho hlasové interpretaci. ,,Sasuke..." Mírně se zachvěl. Ten tón, kterým to řekl... Nikdy ho neslyšel, ikdyž měl dojem že už někdy ano. Takže měl pravdu s tím, co musí udělat... ,,Neboj se, bráško," zašeptal mu do ucha.

,,B..bráško?" dostal ze sebe tiše, aniž by pustil jeho horní část oděvu.

Krátce přikývl. Nebyl si tak úplně jistý, co to znamená. Jen to, že je stále blíž ke svému cíli. Opřel se čelem o jeho a jen se díval do těch hlubokých onyxových očí. Pořád opakoval tlumeně ono slovo, kterým na něj promluvil. Proč ho tak oslovil? V tom slovu... bylo v tom něco víc... takové... naplněné slovo... něčím zajímavým... jiným... cizím a přesto tak známým... Pomalu sjel rukama k jeho bokům a chvíli tak zůstal. Vnímal, co to jediné slovo znamená... Musí ho nějak donutit uvěřit tomu, co se děje... Pak ho pustil. Ruku spuštěnou k pasu zavadil o jeho dlaň na svých bocích... chvíli zaváhal... měl by to udělat, ale proč?... No a proč potřebuje důvod? Pomalu dlaň přiložil na hřbet Sasukeho ruky. Poznal ten klíčový okamžik, kdy prostě nesmí nic zkazit. Ta tenká rovnováha mezi minulostí a současností se mohla kdykoliv zhroutit. Opatrně se k němu přiblížil a konečně mu na rty vtiskl jemný polibek. Nemohl se toho nasytit, toho nádherného pocitu... Volnou ruku ho zlehka pohladil po tváři. Přitiskl se k jeho dlani ještě víc. Ten muž byl teď tím, čemu může věřit, do jehož náručí se může uchýlit. Začínala narůstat jeho důvěra k onomu černovláskovi. Když se dotkl rty jeho úst, trhl sebou, ale ne ze strachu. Spíš z toho příjemného neznámého pocitu... krásného pocitu. Vycítil jeho souhlas. Zlehka pokračoval v polibcích. Bylo to tak nádherné... Toho nejbližšího člověka, který mu na světě zbyl, měl teď u sebe. Ani v to nedoufal. Pořádně nevěděl co se děje, ale jako by tohle už někdy dělal... napodobil svého mladšího bratra a i přes jeho psychický stav se dalo poznat, že nezkušený nebyl. Podvědomé pohyby jazyka rozhodně nebyly začátečnické. Když takhle zblízka viděl jeho obličej.... začalo se mu cosi, jakoby zastřené mlhou... rýsovat v paměti. Mírně překvapeně povytáhl obočí. Nečekal až takovou ochotu, ale o to příjemnější to bylo. Skoro neznatelně přitvrdil, ikdyž vlastně sám něvěděl proč. Trochu ucukl, pak se ale zase přidal. Pozvolna ale jistě začal rozpoznávat jeho jednotlivé pohyby, jeho hlas... on ho snad ... zná?! Že by ho znal? Ne, hloupost... ale i tak... byl mu tolik povědomý že... Sasuke, Sasuke... něco mu to říkalo... rty se jemně třel o ty jeho, pak slastně přivřel oči. Jak moc si chtěl zapamatovat tuhle chvíli... Neudržel se a opatrně mu rukou zajel pod okraj trička. Nechtěl hned napoprvé zajít takhle daleko, prostě si jen užíval tu blízkost. Měl pevný, vypracovaný hrudník, ačkoliv už tak dlouhou dobu neměl žádnou větší fyzickou zátěž. Ale už neucukl. Držel a jen překvapeně pootevřel rty. Ale už si byl jistý, že ho zná. Jenže pak začal být trochu flegmatický a oči opět pomalu získávaly onen zastřený vzhled... Postřehl ten až příliš známý, nepřítomný lesk v očích. Ne, teď přece nesmí... Dostal se tak daleko, už ho nemůže ztratit... Přesunul se o kousek níž, vjel mu rukou do vlasů a stáhl ho na zem. Musí prostě něco udělat, cokoliv... Jeho polibky postupně získávaly na intenzitě a vášnivosti, jak se snažil udržet co nejdéle Itachiho jasnou mysl. Natiskl se k němu a s nečekanou prudkostí mu rukou sestoupil k okraji kalhot. Itachi vykřikl ale... ale byl to najednou zase on, ne ta nemyslící chodící mrtvola. Poprvé v životě ho někdo odvrátil od jistého zapomnění. ,,S...Sasuke...?!" To už... Sasuke... byl jeho... bratr... bratr sourozenec... už věděl co to znamená...! Na okamžik přestal a v duchu si úlevně oddechl. Stihl to v poslední chvíli... Sklonil se a opět pokračoval tam, kde skončil. Jestli ho chce udržet při vědomí, bude muset... Trochu pokrčil nohy pro větší pohodlí a lehce se o něj otřel, tak aby ho cítil. Pootevřel rty, překvapen sám sebou, když tiše zasténal. Zorničky měl rozšířené, celé tělo napnuté. ,,S..Sasu..ke, co to děláš...?!"

,,Chci tě zachránit," odvětil, jako by se nic nedělo. Rychle mu zajel rukou pod kalhoty a jemně ho přitiskl k zemi.

,,Já ale... to... nej.." Pokusil se ho lehce odstrčit. S bratrem... nevěděl ještě proč to není správné, část jeho mozku ještě aktivní nebyla, ale tak nějak tušil, že tohle by se nemělo. Krátce zaváhal. Možná, že by přecijen neměl... Ale viděl to jako jediný způsob. Naklonil se k němu a dlouhým polibkem ho umlčel. Něco protestně zamumlal do jeho rtů. Nechtěl se poddat, není to správné... nevěděl proč, ale prostě by neměl. Jenže Sasukeho tělo ho přitahovalo vždycky tak moc.... Zamrzl v pohybu. TEĎ... na co to myslel...? Před očima se mu vyrýsovala scéna ráno, když byli ještě malí... oba bez triček seděli u stolu... asi... asi snídali... pak tam někdo přišel... nějaká žena, nepoznával ji... dala jim jídlo... a on pokradmu sledoval obnažený Sasukeho.... hrudník... No to snad... on je vážně jeho bratr... už si byl tímhle jistý... Znovu se mu uvedla do činnosti další část vědomí. To jak se mu bránil... jak se Sasuke nedal a i tak dělal to co se mu zachce... ano to byl on... připomínalo mu to, jak se prali, když byli malí kluci...

,,Vzpomínáš si, že ano?" zašeptal tajemně, zatímco mu vjel dlaněmi pod tričko. Letmo se usmál, ikdyž věděl, že ještě ani zdaleka nemá vyhráno. Bude to muset dotáhnout do konce. Natiskl se k němu, až cítil jeho namáhavý dech.

,,T..ty... kde... kde jsme?" Zamrkal očima, do kterých se mu už vetřel slastný odlesk. Jeho sametové tváře získaly lehce narůžovělý nádech a vrátily tak jeho výrazu život... Vypadal jinak... živěji.... skutečněji... krásněji. Když se pokusil svými prsty zarazit ty úžasné, příjemné dlaně, jen proto, že to nebylo morální, vracela se mu už osobnost a jeho tváře doslova hořely.

,,U mě doma. Vysvětlím ti to později," odpověděl a dál nerušeně pokračoval. Prsty nenasytně vystoupal přes hrudník. Doslova cítil, jak se chvěje pod jeho doteky.

,,Ale Sasuke, vždyť..." Musel přestat mluvit, pevně semknul rty do tenké linky. Kdyby to neudělal, hlasitě by zasténal. Už jen ta jeho přítomnost... dováděla ho k šílenství... Byl tak ... nádherný... a Itachi se ho bál dotknout, ani nevěděl proč. Možná se bál, aby mu neutekl, možná tušil, že to není správné... ale bylo to vysloveně opojné.

,,Pššt." Položil mu prst na rty a opatrně mu svlékl tričko. Nevšímal si jeho protestů, prostě věděl, že to musí udělat. Pomalu sestoupil od jeho krku až k ramenům a jemně ho kousl. Nepřestával v něžných dotecích, jako by naprosto přesně věděl, co udělat pro větší prožitek. Potom Itachi tlumeně zavzdychal. Byl zmatený... moc ale... Najednou na mě všechno dolehlo.... to..to jsem... JÁ! On je můj bratr... a nechci protože... incest... styk dvou sourozenců je zakázaný... maminka a otec... zemřeli.... začali se mi rojit hlavou vzpomínky... bolelo to, ale už jsem je nebrzdil. Teď to bylo padesát na padesát. Buď je dokážu vstřebat, nebo se znovu zblázním... viděl jsem krev, slyšel bratrův křik... cítil, jak jsem ho pěstí omráčil, aby přežil.. pak další krev... moje... mučili mě.... ty hajzlové... moje tiché kroky tmou... lesní pěšina... padám.... spánek, bezvědomí, ticho, klid… Zůstal jsem pod Sasukem nehnutě ležet na zemi. Nepatrně zaváhal. Viděl ten bolestný lesk v očích a věděl už, co se mu odehrává v mysli. Sám si ještě nedokázal pořádně vzpomenout na všechno, ale to co ano, mu prozatím bohatě stačilo. ,,Jsi...v pořádku?" zeptal se opatrně. Nehýbal se...Pak mi náhle z koutku oka stekla slza. Nikdy jsem neplakal, neuměl jsem to... ale najednou... jsem se tiše rozvzlykal. Chytil jsem Sasukeho kolem krku a pevně ho sevřel. Slzy bolesti se pomalu měnily na slzy štěstí, radosti a nevinnosti. ,,Nii-san, promiň mi to všechno... prosím..." šeptaly mé ztuhlé rty, mezi nimiž se neustále ozýval nezastavitelný vzlykot. Hlavu jsem měl opřenou o jeho rameno a plakal jsem... jako malé děcko. Já byl pryč... už jsem... ,,Zpátky, bráško... jsem zpátky, promiň nii-san..." Slova se mi zadrhávala ve stahujícím se krku, polykal jsem hořké slzy, ale já to pořád šeptal. Musel jsem, i když mě krk a oči pálily. Musel jsem mu říct jak moc ho mám rád...

,,To je dobře," dostal ze sebe jen a pevně ho sevřel v náručí. Sám měl co dělat, aby v sobě zadržel ten pečlivě skrývaný smutek. Myslel si... Věděl, že je sám... A že to tak navždycky bude. Neexistoval nikdo, komu by mohl věřit... Ale pak se stalo tohle všechno...Pak Sasukeho políbily mé mokré rty. Jemně se otřely o ty jeho a potom až přitlačily.

,,Miluju tě," zašeptal mezi nádhernými polibky a jemně ho hladil po vlasech, zatímco pomalu sjel přes záda stále níž. Ještě pořád jsem plakal. Radostí. Líbal jsem ho pomalu, s požitkem jak jeho tak mým vlastním... Ruce jsem měl jemně obtočené kolem jeho krku. Pak jsem zavřel oči a polibky snížil k jeho krku. Protože láska prý nevidí očima, ale srdcem. Užíval si ten krásně jemný dotek jeho rtů. Nikdy by si ani nepředstavoval, že to bude takové... Mírně naklonil hlavu na stranu, aby mu usnadnil přístup. Prohloubil jsem polibek a vytáhl oba na nohy. Pak jsem zapadl do měkkých peřin a Sasukeho přetáhl nad sebe. Na chvíli jsem se odlepil od jeho krásných rtíků a jemně skousl jeho ucho. ,,Prosím..." Bylo jasné, oč žádám.

,,Dobře." Sklonil se těsně k jeho krku, zatímco pomalu a pečlivě postupoval přes hrudník níž. Cítil jeho nádherné tělo na tom svém, překrásně chutnající rty i příjemné vzrušení, které prostupovalo celou bytostí. O kousek se posunul a jemně mu svlékl zbytek oblečení. Tiše si skousl ret. Takhle jsem se necítil už... deset let nejméně. Byl nádherný... a já už nedokázal zadržet své vlastní ruce, které ho skoro rutinně zbavily kalhot a lehce prsty přejely po bratrově chloubě. Ne že by to nečekal spíš ještě pořád nemohl vstřebat tu skutečnost. Je tu s ním a... Myslel jen na něj, na tu přitažlivou blízkost. Chtěl se ujistit, že to co se právě děje je skutečné. Bylo to jako nějaký sen... Obkročmo si na něj sedl a přitiskl svůj hrudník na jeho. ,,Můžu...?" zeptal se mírně nejistě, ale spíše z opatrnosti. Poprvé po strašně dlouhé době jsem se upřímně usmál... skoro jsem zapomněl, jak se to dělá. ,,Bráško..." Tón ale zněl jako: Musíš. Něžně se usmál a dostal se mu tělem mezi nohy. Každý pohyb dělal s velikou pečlivostí, chtěl, aby si to užil stejně jako on sám. Jemně ho chytil za kotník a obtočil si jednu nohu kolem pasu. Když se nad něj opět sklonil a sytil se těch sladkých rtů, lehce do něj vnikl a téměř ihned trochu přirazil. Jen tiše vykřikl, ale bolestný výraz téměř okamžitě vystřídal vzrušený. A to na nejvyšší možnou míru. Bylo to.... úžasné.. dostat něco po čem i mé podvědomí tak dlouho toužilo... už jsem věděl co jsem zač. Už odtud nikdy neodejdu. Zůstanu tu... s ním... Vjel jsem mu rukou do tmavých vlasů... stejného odstínu jako byly ty mé... a stáhl si ho k polibku. Zatímco s nemenší intenzitou opětoval polibky, zlehka se proti němu začal pohybovat. Nechtěl být vůbec hrubý, ne teď... Sotva neznatelně vzdychl, když jím projela první nečekaná vlna vzrušení. Natáhl jsem se, abych mu přejel vlhkým jazykem po krásné hrudi. Byly to ty nejúžasnější minuty za dnešní den... ze kterého jsem si ostatně moc nepamatoval. Dlaněmi jsem sjel na jeho zadeček a nohama se omotal kolem jeho pasu. Vyvrcholili jsme skoro současně, chtěl se ode mě před tím odtáhnout, ale sevřel jsem jeho pas a nedovolil mu vyvrcholit jinam než do mě... Pak jsme ještě chvíli leželi vedle sebe v objetí, hladili se ve vlasech a tiše líbali na čela. Usnul jsem asi dřív... on měl kávu. Taky si jednu ráno dám... ale bál jsem se probuzení... co když se probudím v bílém pokoji...? A pokud je tohle skutečnost, co když se vrátím do svého druhého světa? Pak jsem sebou trhl, protože jsem se vylekal, když se mi bratříčkovy ruce obmotaly kolem pasu. Ne, teď už jsem se nebál usnout. TEĎ už ne.

***

Ráno... paprsky mě lechtaly na bílé tváři. Zamrkal jsem. Trvalo mi docela dlouho, než mi došlo všechno, ale hlava byla čistější... měl jsem v ní věci už mnohem víc utříděnější... pak jsem vyjekl, když mi došlo, co se mnou Sasuke dělal... Bože jak se to... ne, nemohl jsem tomu ani uvěřit. Ale byl to zážitek tak psychicky a fyzicky silný, že mě pevně udržoval při vědomí. S trhnutím se probudil. Nelíbil se mu jeho vyděšený pohled, ikdyž věděl, že to není ta úplně nejhorší zpráva. ,,Děje se něco?" zeptal se opatrně a upíral na něj přitom ty uhlově černé oči.

,,J..já... SASUKE! My..." Zadrhal jsem se. Pochopil. Až příliš dobře. Počítal už předem s takovouhle reakcí, proto se ani nenechal zneklidnit. ,,Promiň," řekl jen na omluvu. Neměl k tomu co říct, hlavně proto, že si nebyl tak docela jistý jeho stavem.

,,Proč...promiň...? Tys... pročs to udělal?"

,,Já...byla to jediná možnost..." Nevěděl jistě, co tím myslí a už vůbec ne, jak bude pokračovat.

,,Takžes to udělat nechtěl, ale musel..." Pohlédl jsem stranou. Ani nevím, proč mě to zjištění překvapilo a už vůbec proč jsem se cítil smutně.

,,Ne, tak jsem to nemyslel," odpověděl hned. Bože, zase to zvoral... Pomalu se zamotával do vlastních myšlenek. Nelitoval toho, co udělal. ,,Jen...vyděsil jsi mě," přiznal.

,,Vydě..vyděsil?"

Přistihl se, jak přikyvuje. Přecijen byl ten starší on a tak... ,,Myslel jsem si, že lituješ toho...včerejšku."

,,Já.. ne, ne! To bylo sice... jo, je to blbost ale..." Ne, prostě mu nedokážu říct, že se mi to líbilo. Změřil si ho lehce nechápavým pohledem. Že by přecijen...? Rozhodl se, že to prozatím nechá být. Opřel si hlavu o jeho rameno. ,,Jsem rád, že jsi zpátky."

,,Děkuju, nii-san," zašeptal jsem tiše. Bylo to těžké, přitahoval mě a já už si to plně uvědomoval. Uvědomoval jsem si celou zvrácenost té věci... Věděl, že se mu i přesto něco nezdá. Ale nijak to nerozebíral. Zatím... Nadzvedl se a dlouhou chvíli mu jen hleděl do očí. Ani nevím proč, ale moje tělo jednalo za mě, když jsem se instinktivně nahnul k těm překrásným jahodovým rtům. Asi centimetr od nich jsem se ale včas zarazil a trochu omluvně i provinile zároveň na něj pohlédl. Jemně přejel mu přejel prstem po rtech. ,,Nemusíš to dělat, jestli nechceš," šeptl. Vážně nechtěl pokračovat za cenu něčeho horšího než... Ne, ani na to nechtěl myslet. Problém byl v tom, že já chtěl, ale bál se. Část mého vědomí mi prostě radila, abych se od toho krásného andílka držel dál, ale copak to šlo?! Ani nevím proč, ale prst, který mi kladl na rty jsem jemně špičkou jazyka olízl. Pomalu se k němu ještě víc přiblížil, už jen několik milimetrů daleko. ,,Nemusíš se bát," řekl, jako by snad četl jeho myšlenky. Dech se mi zrychlil... byl tak nesnesitelně přitažlivý... pomalu jsem přejel prstem po jeho spodním rtu a pak ukazováček mezi rty vsunul. Načež jsem se na něj docela rychle vrhl a vzniklou mezerou jsem se jazykem dostal skrz jeho rty do Sasukeho jemných úst. Nebránil se, proto to vlastně všechno dělal. Lehce si hrál s jeho jazykem, zatímco toužebně ochutnával ty sladké rty. Klečel jsem nad ním. Ani jsem nechápal, jak jsme se dostali k tomu, ža se tu líbáme, když vtom zazvonil domovní zvonek. Trochu jsem se lekl a Sasukeho kousl do jazyka. Omluvně jsem na něj pohlédl. Nasadil lehce otrávený výraz a vstal. Kdo to sakra zrovna teď může být? Rychle se oblékl a došel ke dveřím. V nich stál Sasukeho ředitel. S vážným výrazem si mladšího Uchihu přeměřil. Měl rozcuchané vlasy a na oblečení bylo bohužel poznat, že ho na sebe naházel narychlo. ,,Ehm... pane Uchiho, přišel jsem se podívat jak to jde... zvládáte to...? Vypadáte vyčerpaně..." Mírně se usmál, nedávaje najevo ani stopu jiných emocí. ,,Je to v pořádku, jsme na dobré cestě." Unaveně si pročísl vlasy a v poslední chvíli potlačil zazívání. ,,Chcete dál?" Byla to vcelku zbytečná otázka, ale byl tak utahaný, že ani nerozlišoval základy slušného chování.

,,No..., rád bych viděl pacienta, jak se mu vede..."

,,Dobře." Ustoupil ode dveří, aby mohl jeho nadřízený projít, a vzápětí je zavřel. Jen doufal, že má jeho bratr tolik rozumu, aby se zatím oblékl. Vstoupil do pokoje. Vypadalo to, že měl Itachi UŽ rozumu víc než dost. Ležel přikryt peřinou a klidně oddechoval. Ředitel protáhl obličej. ,,No... tak to nebudu rušit. Zavolejte mi, až se někdy probere prosím, ano?"

,,Jistě." Přikývl a vyprovodil ho ke dveřím. Když návštěva odešla, svezl se podél zdi na zem. Jak tohle zvládne, zatím bylo záhadou. Pomalým krokem se vrátil do postele a se zájmem si prohlížel černovláskovu vyrovnanou tvář. V té chvíli ho dvě silné ruce chytily kolem krku a strhly na postel. Itachi pořád neotevřel oči, ale ústa měl roztažená do milého, odměřeného, ale krásného úsměvu. Překvapeně mu opětoval letmý úsměv. ,,Zrovna jsem si říkal, jestli se ji ještě chce pokračovat," pronesl zamyšleně a aniž by čekal na odpověď, vnikl mu jazykem mezi rty. Místo odpovědi, kterou ani nečekal, mu sjel rukou až na zadeček a natiskl si k sobě jeho pánev tak silně, že Sasuke musel i přes kalhoty obou cítit, jak je Itachi vzrušený. Nijak mu to nepomohlo, spíš naopak. Mírně se zachvěl a ještě přitvrdil v polibcích. Už ani nevnímal, když z něj pomalu začal sundávat oblečení. Nedokázal se ovládnout, ne teď, když cítil jeho rozpálenou kůži i vlny vzrušení, které probíjely jeho překrásným tělem. Začal jsem zrychleně a prudšeji dýchat. Lehce jsem prsty přejel po jeho krásné hrudi a pak se k ní přisál svými rty. Tiše vzdychl. Prostě to nešlo nevnímat. Byl tak blízko, až cítil jemný horký dech i vášnivé doteky. Jak jen mohl bez tohohle žít? Malá část jeho osobnosti se tomu dosud bránila, ale zadusil ten odporu už v zárodku. Teď nebyl čas na přemýšlení... Když vjel prsty do jeho tmavých vlasů, mimoděk zatáhl i za gumičku, ktera je dosud svazovala. Obklopil ho nádherný vodopád barvy noční oblohy bez hvězd, až na ty dvě přitažlivé, které se třpytily touhou. Oddával se těm smyslně hebkým rtům, ikdyž měl pocit, že už prostě nedokáže jentak nic nedělat. Když už mu nic nebránilo v mnohem intenzivnějších dotecích, objal ho nohama kolem pasu a prsty lehce dráždivě sjel po stehnech. Stáhl si polštář přes hlavu a přitiskl si ho k ústům, ze kterých se mu prodral přidušený vzdech. Černé vlasy se mu rozprostřely po polštáři a bělostná ruka pomalu zajela pod bratrovo tričko. Zkoumavě objížděl rysy jeho svalů. Lehce se usmál. Nemyslel si, že to bude snadné, ale nikam přeci nespěchal... Když mu zase sundal polštář, zkušeně začal laskat jeho rty. Střídavě jemně kousal a zkoumal je jazykem. Sytil se tím svůdným tělem před sebou a po krátké chvíli váhání se k něčemu rozhodl. Ruka mu jakoby mimochodem zabloudila až pod jeho pas, než ho začal jemně dráždit. Křečovitě v prstech sevřel látku jeho košile a nádechy se mu zkrátily a zrychlily. Uvědomil si, že ho chce slyšet jako nikdy předtím. Poposedl si o kousek níž, než se k němu sklonil a aniž by začal s nějakou přípravou, lehce po něm přejel jazykem a pak už jen střídavě dotýkal zuby. Pohrával si s ním, jak nejvíc to šlo. Itachi se vzepjal na loktech a na bělostná záda mu popadaly černé vlasy. Když Sasukeho vlhká ústa obemkla jeho úd, vykřikl slastí a ladně se prohnul. Dodalo mu to na jistém pocitu uspokojení, ale zároveň ho to pobízelo dál. Nasadil poměrně drsné a rychlé tempo, zatímco nehty zatínal do jeho boků. Bylo jasně vidět, že si to užívá skoro stejně.

,,Sasuke..." zašeptal tichým, melodicky hlubším hlasem jeho starší bratr. Dalo by se říct, že už stál nohama pevně na zemi a v realitě, ale i tak měl pocit, že je někde výš. Jen nevěděl, jestli je to peklo nebo nebe. Dal by krk za to, že černí andělé do nebe nepatří. Ještě chvíli si s ním pohrával, dokud nějak podvědomě nevycítil, že se blíží vrcholu a tak ještě mírně zdrsněl, když střídavě zapojoval i jazyk. To tělo, chvějící se pod jeho doteky... Ne, bylo to prostě příliš vzrušující. Mírně zvrátil hlavu dozadu a dlouze, slastně zasténal jeho jméno. Dosažený vrchol byl jako příval tak dlouho zadržovaného vzrušení. Probouzel Itachiho až doposud potlačovanou stránku osobnosti. Tím víc to umocňoval pocit, že ho k tomu přivedl jeho vlastní krásný mladý bratříček. Nejdřív se mu bránil,.. a teď se ještě jemně chvěl pod ním po celém těle a těžce oddychoval, až to znělo jako jemné steny. Sklonil se nad jeho bledou tvář, na rtech mu dosud pohrával jemný úsměv. Zlehka ho kousl do rtu a odtáhl se. Na dnešek měl ještě dost práce... Jen v kalhotách vstal a během chvíle zmizel v kuchyni. Itachi se lehce protáhl. Bylo to docela dobré znamení, že už začal mimovolně dělat i věci tak řekněme.. všední, ale důležité pro odlišení normálního člověka od chodící, bezduché zombie. Pomalu vstal a začal hledat svoje oblečení. Při tom mu myslí, už téměř vyléčenou, problesklo, že Sasuke musel dělat atletiku či co, alespoň na vrh koulí nebo diskem by se hodil perfektně.

,,Jak to mohl odhodit TAK daleko..." Kroutil nevěřícně hlavou.

Trvalo jen asi půl hodiny, než se vrátil do pokoje s obědem v rukách. Sám se nají až později, během vyplňování pracovních papírů bude potřebovat nějakou zábavu. Postavil talíř s chutně vypadajícími těstovinami na stůl a posadil se do křesla s hrnkem horkého čaje, pohled mimoděk obrátil k oknu. Jenže po Itachim nebylo v pokoji ani vidu, ani slechu. Teprve po chvíli si toho konečně všiml. Kde sakra byl? Jen doufal, že nenašel nějakou skrytou, pro něj zdraví nebezpečnou věc. To by pak přišla veškerá jeho snaha vniveč. Znaveně si povzdechl, hrnek odložil na stůl vedle talíře a pomalu procházel jednotlivými pokoji. V celém domě bylo ticho. Sasukeho pozornost upoutala jeho velká, hluboká šatní skříň z mahagonového dřeva. Byla dost velká, aby se tam vešel. Ale ne, to přece... Ještě pro jistotu dokončil hledání i jinde, než se vrátil k té skříni. Jediné zbylé místo... Otočil klíčem v zámku a velice opatrně pootevřel dveře. Jenže mimo měkkých zimních kabátů v ní nic nebylo. Najednou ucítil, jak se na něj někdo zazadu přilepil a pomalu ho natiskl tváří k dřevěným dveřím skříně.

,,Neříkej mi, že znám ten dům líp než jeho majitel..." zašeptal svůdně tichým hlasem a jeho silné ruce zvedly ty Sasukeho nad jeho hlavu a za zápěstí je přitiskly pevně, ale nijak bolestivě k chladnému dřevu.

,,Na tom něco bude," podotkl relativně klidně. Nebydlel tu vlastně až tak dlouho, sotva dva roky. ,,Ale nemyslel jsem si, že bys i po těch letech pořád vítězil ve hrách na schovávanou," neodpustil si dodat. Pobaveně, jemně se usmál. ,,Nechals mě o hladu, bratříčku..." Ačkoliv s ním mluvil měkce a mile, v jeho, svým způsobem nevýhodné pozici, ho držel pevně. Nebyl si tak docela jistý, jak to myslel. ,,Měl bys umět chvíli vydržet, nemůžu si s tebou hrát každý den." Nespokojeně se zavrtěl.

,,Teď si pleteš role, víš? Momentálně si já hraju s tebou..." upozornil se skousnutým rtem na jeho lehce znevýhodněnou pozici. Až teď poukázal v podstatě na to, že si s ním momentálně může dělat co chce. Pacient drží v šachu svého doktora. To se nejspíš nemělo stát. Itachiho nekompromisní stisk byl toho důkazem.

Tak a copak chce Ita dělat, to se dozvíme příště :P.