Můj majetek! Nesahat! 3

Tak jo, právě jsem úplně po tmě ve svým úchvatným pokoji, venku leje jako z konve, na cosplay Lighta Yagamiho mi chybí už jen sehnat větší bílou košili, ale pro tu v tomhle lijáku fakt nepůjdu, takže jsem se rozhodla dopsat 3. díl téhle povídky. Mám jich rozepsaných víc, ale většinou jsou spoluautorské a spoluautoři teď dělají něco jiného.

---

Sasuke

Dnes měl přijít můj domácí učitel matematiky, ale Itachi ráno říkal, že mě dnes vezme na kontrolu do nemocnice, možná proto Samuel volal učiteli, aby dnes nechodil. Trochu mě to mrzí, protože vzdělanost je klíčem k moudrosti, jak říkávala moje maminka, než zemřela. Itachi zase říká, že zdraví je klíčem ke schopnosti se vzdělávat. Všechno se vším souvisí, jak by řekl otec.

,, Sasuke, obleč se." Položí vedle mě Itachi čistou košili a kalhoty. Stará se o mě jako o mentálně retardovaného. Važím si jeho péče, ale zároveň si připadám jako naprosto neschopná nicka. Chci zpět do školy mezi ostatní lidi mého věku. Ta samota tady mě ničí. Itachiho zaměstnává jeho vlastní práce, nemůže se mnou trávit tolik času, kolik bych si přál a já se tu sám nudím. Mám tolik času, který zbůhdarma promrhám uvažováním nad svou vlastní identitou. Nepoznávám se, každé ráno vidím v zrcadle někoho jiného, už ani nevím, co po nocích dělám. Rozlišit skutečnost a fikci nikdy nebyl takový problém jako teď.

,, Sasuke, na co čekáš? Obleč se." Vytrhne mě Itachi z dalších zbytečných úvah, kterých mám teď plnou hlavu.

,, Hned." Ujistím ho a začnu ze sebe stahovat flanelové pyžamo, až když dojde na kalhoty, se zarazím. Itachi je můj bratr, ale při jeho pohledu se cítím nesvůj.

,, Můžeš, prosím, počkat za dveřmi?" zeptám se tiše. Připadám si jako nevděčný hajzlík. Itachi toho pro mě tolik dělá a já ho za to všechno teď vyhodím na chodbu, ještě k tomu všemu z jeho vlastního pokoje, ale nedokážu si pomoct.

,, Snad se přede mnou nestydíš?" zeptá se mě s posměchem. ,, Jsi roztomilý." Políbí mě na čelo, potom odejde na chodbu. Doufám, že se na mě nezlobí.

,, Půjdeme?" Vykouknu ze dveří.

,, Samozřejmě." Itachi mi obtočí ruku okolo ramen a dovede mě ven k autu. Konečně se podívám ven...ač na pár minut, ale pro člověka věčně zavřeného mezi čtyřmi stěnami je to jako sen.

,, Vidíš, venku není nic pěkného." Podívá se Itachi na zatažené nebe a přitáhne si límec košile blíž ke krku. On může vyjít ven, kdykoliv se mu zachce, nedokáže pochopit mou touhu byť jen po dešti. Kdyby to šlo, rozběhl bych se nejraději někam hluboko do lesů..pryč odsud, pryč z vězení, třeba jen na malou chvíli. Nedovolím si o to Itachiho požádat, řekl, že už se ho na to nemám ptát. Lékaři mají určitě pádný důvod, proč mě nechtějí pouštět ven. Nemám právo jejich rozhodnutí zpochybňovat, když tomu absolutně nerozumím. Jako dítě bych odsud neustále utíkal, ale děcká promitivní léta mě už dávno minula, teď nastal čas přestat dělat ukvapená a mému věku nepříslušící rozhodnutí.

,, Sasuke, nezdržuj to a nastup si." Otevře mi Itachi dveře od auta. Ještě se jednou pořádně rozhlédnu po okolí, abych si vše vryl pečlivě do paměti, potom si sednu do auta vedle Itachiho.

,, Smím si otevřít okýnko?" Podívám se na něj.

,, Dobře, ale ať nenastydneš, není žádné teplo."

,, Neboj." Stáhnu okno jen do poloviny, aby se Itachi nezlobil. Cesta do nemocnice obvykle trvá něco okolo čtyřiceti minut, během té doby se pokusím zachytit vůni všech míhajících se stromů a květin. Chci si všechno dobře zapamatovat, protože takovou příležitost, jak znám Itachiho, už dlouho mít nebudu.

,, Sasuke, nevykláněj se tak." Chytí mě Itachi za loket, docela to bolí. Vrhnu po něm trpitelským výrazem, ale okamžitě se odvrátím. Tváří se jako vrah. Doopravdy to vypadalo, že po mně každou chvíli něčím hodí. Kde se v něm ten vztek tak náhle vzal?

,, Sasuke?" Dotkne se lehce mého ramene. Neodvážím se na něj znovu podívat, natož mu něco říct.

,, Co se stalo? Odpusť, nechtěl jsem být hrubý, ale dnes jsi nějaký rozjívený." Rozvíjený? Jak to myslel? Vždyť se jen dívám ven, nic jiného. Co ho to tak popadlo? Ještě před chvílí byl naprosto v pohodě.

Itachi

Proč pořád tolik touží trávit čas mimo náš rodnný dům? Ta fascinovanost pitomými stromy, kytkami a vůbec tím vším venku, nechápu to. Chová se jako pitomé děcko. Pořád jen něco chce, aniž by se ohlížel na svůj zdravotní stav. Vážně jsem zvědavý, kdy znovu přijde s tou otázkou, jestli ho pustím aspoň na zahradu. Nevím, zda mu dokážu odpovědět s klidnou myslí, protože mě to už vážně vytáčí.

,, Bráško?" zavolá na mě tiše. Podívám se na něj jen koutkem oka, správně bych měl sledovat silnici.

,, Co chceš?" Jemně se pousměje, položí si obě ruce na moje rameno a na ně následně svou hlavu. Ty jeho dětinská gesta jsou neskutečně roztomilá. Tváří se jako andílek, jeho pohled přímo žebrá o odpuštění. Nikdy se na něj nedokážu dlouho hněvat, na to ho až příliš miluji. Nedopustím nikomu a ničemu, aby nás rozdělili. Můj malý bratříček patří pouze mně. Jiní by mu mohli ublížit, zneužít ho...Při té představě se mi dělá zle, každého takového opovážlivce bych krutě potrestal. Už jen proto nesmí Sasuke ven, někdo by si ho mohl nárokovat, ale nikdo jiný na něj nemá právo. Já ho vychovávám, já ho lečím, já se o něj starám, mám na něj nárok.

,, Nezlob se na mě." Podívá se na mě psíma očima. Záleží mu na mě. Konečně si uvědomuje, že mně je povinnen se omlouvat, že mě musí poslouchat.

,, Nezlobím se. Víš, že tě miluju ze všech na světě nejvíc. Nezapomínej na to. Nikdo ti nikdy víc lásky nedá." Pohladím ho po tváři. Zdá se, že to chápe.

,, Já vím, ale jednou bych rád měl dívku a ta by mě mohla mít ráda stejně jako ty." Tse, tse, tse, takové nebezpečné nápady se mi ale vůbec nelíbí. Možná by si měl malý Sasuke dát jablko, vždyť ani pořádně nesnídal.

,, To jistě, nechceš se najíst? Aby se ti neudělalo někde po cestě zle." Podám mu červené jablko.

,, Nemám hlad." Zavrtí hlavou. Musí ho ale sníst...pro vlastní dobro.

,, Vezmi si ho, ať neomdlíš z nedostatku živin, chceš se snad uzdravit, ne?" namítnu a znovu mu podám jablko, tentokrát si ho ode mě s nelibým pohledem vezme. Tak to má být, poslouchat se musí. Jak rád se dívám, když jí. Vlastně se dívám rád na každou jeho činnost, vždy se tváří tak roztomile, ať už ho to baví nebo ne. O to jablko rozhodně příliš veliký zájem nejeví. Jí ho jen z donucení...z mého donucení, protože si to já přeju...ach, tak úžasný pocit znám jen já. Každý by chtěl, aby ho tak roztomilé a krásné stvoření poslouchalo, ale všichni mají smůlu, poslouchá jen mě. Nic lepšího ten pocit nadvlády nedokáže nikdy nahradit.

Sasuke se tou svou drobnou ručkou chytí za hlavu, snad mu není špatně? Upře na mě skelné oči. Vypadá vážně hrozně. Proč se mu udělalo tak náhle zle? ...Už vím, to má z těch nebezpečných myšlenek na dívku, která ho prý jednou bude milovat stejně jako já. Pche, žádná taková neexistuje a i kdyby ano, zničím ji, protože by jednou mému Sasukemu ublížila. Něčemu takovému musím zabránit za každou cenu. Jde tu přeci o mého vlastního bratra, nic není důležitější než on.

,, Vidím rozmazaně," sdělí mi polohlasem.

,, To přejde, za chvíli budeme v nemocnici, tam ti pomůžou." Pohladím ho jednou rukou po vlasech, vzápětí ji vrátím zpět na volant.

,, Itachi..." Natáhne ke mně ruku v naději, že mu pomohu já. Jenže já mu pomohl už dávno, ale to by nepochopil.

,, Neboj se, nic se ti nestane." Usměju se.

,, Vidím mámu," zašeptá. Asi už na něj přišly halucinace. V takovém beznadějném stavu ode mě skutečně nesmí nikdy odejít. Jsem povinnen se o něj postarat...a udělám to skutečně rád.

,, To se ti jen zdá, miláčku."

,, Stůj! Nebo přejedeš mámu!" rozkřikne se a vrhne se na mě. Tak tak, že stačím auto udržet na vozovce. Sasuke je svému okolí skutečně nebezpečný, už jen proto zůstane navždy se mnou!

,, Uklidni se, to nebyla máma. Jen se ti to zdálo," řeknu soucitně a pohladím ho po bledé tváři.

,, Maminka," zašeptá smutně.

,, Je jí teď dobře." Na chvíli zastavím auto. Obejmu ho a něžně ho políbím na krk. ,, Šššš, pořád máš mě." Musím se skutečně hodně přemáhat, abych pustil to pohublé tělíčko ze své náruče a znovu se věnoval řízení.

Do nemocnice musel Itachi Sasukeho nutit. Marně mu vysvětloval, že mu tam nikdo nechce ublížit. Seděl nehybně v autě a hystericky křičel. Z očí mu šlehaly plamínky dlouho přetrvávajícího šílenství. Itachi na něj šel nejdřív s přemlouváním a rozumným vysvětlováním, ale nic takového jeho mladší bratr nechtěl ani slyšet. Když se ho Itachi dotkl, poškrábal mu ruku až do krve. To dobré i to špatné mu splývalo v jediné, nedokázal rozlišit, kdo mu chce pomoci a kdo ho chce zabít. Itachi se na chvíli stáhl, ruka ho začala nehezky štípat.

,, Tohle bolelo, bráško." Otočil se k němu zády. Vytáhl z kapsy u kalhot papírový kapesníček a setřel jím krev okolo rány. ,, Chápu, že jsi nemocný a neuvědomuješ si, co děláš, ale přesto si vystup z toho auta, abychom nepřišli pozdě."

,, Ty nejsi můj bratr," zavzlykal Sasuke tiše.

,, Ale ano, jsem, ty máš jen hlacinace, neuvědomuješ si to." Pohladil ho Itachi po tváři, ale okamžitě ruku ztáhl zpět, o další šrám nestál. Sasuke naštěstí zůstal v klidu, zdálo se, že přemýšlí.

,, Půjdeme?" zeptal se Itachi opatrně. Vůbec nepočítal s tím, že se Sasuke zvedne. ,, Výborně." Usmál se spokojeně. Šel půl metru za ním, aby mezi nimi náhodou nedošlo k dalšímu konfliktu. Sasuke se zastavil u těch samých dvěří, u kterých vždy s Itachim čekávali. Sedl si na osamělou lavičku v čekárně, ruce založil do klína a ustrašeně sledoval bílé zdi okolo sebe. Zdálo se, že před ním něco ukrývají. Slyšel, jak si cihly mezi sebou šeptají zlověstný plán. Možná to nebyly cihly, možná si někdo povídá uvnitř těch cihel. Zlí duchové. Pronásledují ho z domova až sem. Plíží se jako stíny, aby mohly v nestřeženou dobu udeřit. Srdce mu sevřela náhlá úzkost, chtěl to Itachimu povědět, ale nebyl si jistý, jestli ten člověk před ním je skutečně jeho bratrem. A i kdyby byl jeho bratrem a řekl mu o svém podezření, měl by ho jen za blázna. Ostatně ho za něj má už teď.

,, Výborně, už jste tu. Ahoj, Sasuke." Podíval se postarší muž v bílém plášti směrem k Sasukemu. Neodpověděl mu na pozdrav, i když věděl, že je to neslušnost. Nedokázal ze sebe vyloudit jedinou hlásku.

,, Dnes tedy nevypadá moc dobře." Obrátil se lékař na Itachiho.

,, Před chvílí byl ještě v pohodě, ale potom se v něm cosi zlomilo a začal zase vyvádět." Povzdechl si Itachi smířeně.

,, Dobrá, nejspíš bude potřeba zopakovat všechna vyšetření a provést ještě nějaká nová." Lékař se snažil mluvit s optimistickým tónem v hlase, ale v jeho tváři byl vepsán pravý opak. Na začátku všichni doufali, že se Sasuke uzdraví, ale teď už doopravdy nevěřil snad nikdo.

,, Chceš, Sasuke, aby šel tvůj bratr s tebou?" Vždy se ho na to zeptal a Sasuke vždy souhlasil, ale dnes nesouhlasně zavrtěl hlavou. Všechny přítomné to překvapilo.

,, Vážně nechceš, abych šel s tebou?" zeptal se Itachi pro jistotu ještě jednou. Něco takového od něj nečekal. Sasuke se bojí cizích lidí, navíc nesnáší nemocnice.

,, Tak tedy půjdeme." Pootevřel doktor Sasukemu dveře. Itachi zůstal sedět v čekárně. Chování jeho bratra ho značně znepokojilo. Proč ho u sebe nechtěl? Nejspíš ho zase podezírá, že je jen příšera převlečená za Itachiho. Pousmál se nad tou hloupou představu malého blázínka. Nikdy nepřestane ve svých halucinacích věřit na strašidla. Takový Sasuke se mu v mnoha ohledech zamlouval, lehko se s ním manipulovalo a hlavně ho mohl utěštovat. To na jeho stavu miloval, tu jejich vzájemnou blízkost.

Sasukeho mu předali po necelé hodině, vypadal unaveně. Chtěl svého malého bratříčka konejšivě objemout, ale ten se jeho rukoum vrtkavě vyhnul.

,, Výsledky budeme znát do dvou dnů, ale nic si od toho neslibujte. Zdá se, že se Sasukeho stav vůbec nelepší...spíš naopak," řekl doktor skepticky.

,, Čekal jsem to," opáčil Itachi smířeně.

,, Co se vám to stalo?" Ukázal doktor na Itachiho krvácející ruku. Sasuke musel vyvinout skutečně velikou sílu, když se rána i po hodině stále ozývala.

,, Trochu jsme se Sasukem na parkovišti porvali. Někdy je skutečně těžké ho sem dostat po dobrém."

,, Rozumím, aspoň vám to obvážu, nevypadá to zrovna pěkně." Sasuke si poslušně sedl na laviču, ochoten na Itachiho počkat.

,, Nevyváděj hlouposti," napomenul mladšího bratra pro jistotu, než s doktorem zmizeli. Sasuke si jen přitáhl kolena k sobě a mlčky sledoval stěnu před sebou. Nechtěl dělat potíže, ale něco uvnitř zdí si pořád šeptalo o jeho zkáze. Chtělo to využít Sasukeho samoty. Nikdo ho teď nehlídá, můžou nepozorovaně zaútočit. Taková představa se mu vůbec nelíbila. Raději počká na parkovišti, tam žádné zlomyslné cihly nejsou.

Itachi polekaně zalapal po dechu, když spatřil v čekárně prázdnou lavičku.

,, Sasuke?" zavolal s nadějí, ale nikdo se mu neozýval. Prošel celou chodbu tam i zpět, podíval se na záchody, jenže po Sasukem jako by se země slehla. Zmateně se podíval z okna v hale, když ho zahlédl na parkovišti. Uleveně vydechl a běžel rychle za ním.

,, Proč jsi nepočkal v čekárně?" zeptal se ho mírně naštvaně. ,, Víš, jak jsem se bál?" Vysvětlení se mu nedostalo, místo toho se k němu Sasuke vystrašeně přitiskl.

,, Pronásledují mě...ale ty mi to stejně nevěříš," pravil smířeně.

,, Ale kdo tě pronásleduje? Jak vypadá?" Dal Itachi najevo svou snahu ho pochopit.

,, Já nevím. Má různé podoby...nevím, kdo to je...ale přichází z pekla." Přitiskl se k němu Sasuke ještě těsněji. Rukou omylem zavadil o bratrovo zranění. Ten jako na povel sykl bolestí.

,, Odpusť," pípl. Sevřel jeho poraněnou ruku ve své a přitiskl ji ke své tváři. Itachi ho po tváři něžně pohladil, přes rty a bradu až na krk.

,, Víš, že se nezlobím." Otevřel mu dveře od auta. ,, Pojedeme domů, ano?"

,, A neprojdeme se? Jen na chvíli..." zaprosil s nadějí v hlase.

,, Jsi tak neposlušný, Sasuke. Nastup si." Trval si Itachi na svém. Sasuke svěsil posmutněle hlavu dolů. Sedl si do auta, hlavu si opřel o skleněnou výplň a neslyšitelně se rozplakal. Doufal, že by se aspoň na chvíli mohl projít. Itachi mu vždycky všechno odepře. Ano, má pravdu, ale přece jen by mu mohl občas udělat radost nečím jiným, než jídlem. Zklamaně pozoroval lidi venku, záviděl jim. Smějí jít tam, kam je srdce táhne. To on nikdy nebude moct, protože mu to Itachi a jeho zdravotní stav nedovolí. Nechtěl to tak. Stejně jednou na svou nemoc zemře a určitě to nebude trvat dlouho, tak proč by si nemohl splnit aspoň jedno bídné přání?

Domů přijeli něco málo po poledni. Itachi vystoupil z auta, chtěl otevřít Sasukemu dveře, ale ten si je otevřel sám a se smíchem dvanáctiletého dítěte vyběhl ven na zahradu. Utíkal pryč, daleko odsud, tak jak o tom vždy snil. Než se stačil Itachi vzpamatovat z toho šoku, byl už za vrátky, tam ale zakopl o veliký žulový kvádr a letěl po hlavě k zemi.

,, Zbláznil ses?!" vyštěkl na něj Itachi podrážděně. Chytil ho hrubě za loket a odtáhl ho do domu. Zamkl ho pro jistotu v pokoji, aby ho náhodou nenapadlo podobný kousek zopakovat.

,, Už to nikdy neudělám," prosil Sasuke plačtivě natisklý na dveře.

,, Mlč, zklamal si mě," odpověděl mu Itachi příkře. Sasuke zůstal nehnutě ležet na zemi. Už neprosil. Věděl, že mu tohle Itachi jen tak neodpustí, ale nelitoval toho činu a klidně by to udělal znovu. Možná se chová jako nevyzrálé děcko, jenže ho čeká krátký život a nehodlá ho strávit uvězněný v rodnném domě. Na noc si připravil menší plán. Večer sešplhá po hromosvodu oknem ven, na chvíli se projde, potom se vrátí zpět. Nikdo si ničeho nevšimne.

Večeři mu donesl do pokoje Samuel, Itachi s ním nechtěl mluvit. Všechno poslušně snědl, aby nevzbuzoval okolo sebe zbytečný rozruch. Po večeři se mu udělalo mírně nevolno, ale pořád dokázal sešplhat ze svého pokoje dolů na zahradu. Nohy se mu klepaly, za nehty mu zůstávaly zbytky omítky, ale jinak to zvládl bez větších problémů, aniž by ho někdo postřehl. Připadal si jako hrdina ve filmu. Bosky chodil po vlhké trávě a nasával vůni chladného večera, když se s ním najednou začal točit svět. Stěny si opět šeptaly, dokonce i tráva, jak se zdálo, proti jeho přítomnosti něco má. Samo nebe se nad ním zlověstně mračilo. Musí se před nimi schovat. Utíkal mezi žluté růže hned v prvním záhonku. Ty naštěstí nic nešeptaly. Přijaly ho jako dávno očekávaného hosta. Chtěl tam ještě chvíli počkat, ale cosi vlhkého ucítil na svém rameni. Otočil se, aby to mohl identifikovat. Vyděšeně vykřikl, stála za ním nestvůra, skutečná nestvůra. Viděl ji, cítil její drsnou srst. Tohle není halucinace. Tím si byl naprosto jistý. Popadl nejbližší kámen a mlátil bestii hlava nehlava. Její vyděšené kňourání mu dělalo dobře. Teď už ví, že s nimi dokáže bojovat. Zasadil stvůře poslední ránu, po té nastalo hrobové ticho. Uleveně vydechoval po dokonaném díle. Chtěl se jako vítěz vrátit zpět do svého pokoje, ale před očima uviděl prudké světlo a s tupou bolestí v přední části lebky padl do bezvědomí.

Probudil se až ráno v obýváku na pohovce. Nad ním stál zamračený Itachi, v pravé ruce cosi svíral.

,, Jak ses jen mohl opovážit?!" rozkřikl se, když viděl, že Sasuke otevírá oči.

,, Nezlob se...já se jen chtěl podívat ven, ty mi to nikdy nedovolíš...a dokázal jsem bojovat se svým strachem," řekl v naději, že na něj bude Itachi hrdý.

,, Aha, strachem? Tak to mi jistě potom vysvětlíš, proč jsi zmrzačil nebohého psa?!" Založil naštvaně ruce na prsou.

,, Psa?" zopakoval Sasuke nechápavě.

,, Ano, psa. Škrábal k ránu na dveře...úplně zbitý a tebe jsme potom našli mezi kytkama v zahradě...od krve. Od jeho krve!"

,, Já nechtěl. Já si myslel, že je to...příšera," dodal se slzami na krajíčku.

,, Dobře, dobře, dobře, já ti věřím, ale potrestat tě musím. O toho psa se budeš starat, dokud se neuzdraví. A na krk dostaneš tuhle věc." Ukázal mu Itachi černý kožený obojek.

,, Obojek? Já jsem člověk, ne pes," namítl polekaně.

,, Ten obojek má v sobě čip, abych věděl, kde se bohybuješ. Jestli ho sundáš, upozorní mě to, takže se o to ani nepokoušej!" Itachi mu odhrnul vlasy ze zátylku a nasadil mu obojek okolo krku. Něžně ho políbil na tvář těsně vedle rtů a poručil Samuelovi, aby ukázal Sasukemu, kde leží jeho nynější čtyřnohý pacient, o kterého se bude starat.

P.S.: Jestli nebudou komentáře, naštvete mě a naštvanou Áju poznat vážně nechcete, protože naštvaná Ája si radši pustí anime a vyprdne se příště na vás. A bude si dlouho rozmýšlet, než něco znovu napíše...já vím, jsem ohromně milá^^ ...ale jedno blbý slovo vás nezabije, ne? Podívejte se, kolik "blbých" slov jsem pro vás napsala já -.-"