Za dveřmi kabinetu 2

Všimněte si, kolik je hodin. Je to tak, vážení, já ještě nespím! Jsou prázdniny, takže sedím většinu času na počítači a vymýšlím povídky. Natolik si váš vážím...
Proto jsem si udělala zase chvilku čas a dám sem další díl. Pokud se mi nějakým zázrakem podaří zkontaktovat spoluautorku, budu sem teď dávat ještě jednu FFku a to konkrétně Věžeň své mysli.
Už nebudu protahovat, posledně to stačilo. Užijte si to ;)

P.S.: Omlouvám se za chyby, co se týče střídání pohledu postav: psala jsem to hodně narychlo, takže si to po sobě ani nekontroluji.

---

Itachi

,,N..Nech toho.. sakra víš že... nemůžeme.. já..." Pokusil se mu vykroutit. Svému mladšímu bratrovi a studentovi! Na to, že byl o tři roky mladší, měl neuvěřitelnou sílu.

,,Ale notak… Už jsem tě prokouknul." Nehýbal se, ikdyž měl už vážně potíže nezačít ihned. ,,Copak to necítíš? Vím, že jo."

Bylo to tak nějak zvláštně vzrušující, vidět přísného, nekompromisního a dokonalého Itachiho se svíjet pod Sasukeho rukama. Když se ale náhodou starší Uchiha otřel klínem o Sasukeho stehno, prudce zvrátil hlavu dozadu a zalapal po vzduchu.

Po chvíli váhání ho chytil za vlasy a rty přitiskl na krk. Bylo to tak nepopsatelné, tak sladce chutnající. Lehce laškovně ho kousl a rty postoupil až k uchu. ,,Nemáš šanci a ty to víš," šeptl a vjel do něj špičkou jazyka. Jednou rukou si ho stále za boky držel u zdi a druhou se dostal pod kalhoty.

Vykřikl. Nebylo to ale bolestí ani překvapením. Tohle byl v podstatě čistě a jen slastný, silným vzrušením podbarvený hlasitý sten. Prudce sebou trhl jako by se sám chtěl přesvědčit o bratrových slovech.

Když ho uslyšel, už nečekal. Probojoval se mu do úst a ihned je začal divoce plenit. Mezitím z něj prudce strhl župan a začal se ho dotýkat všude, s ještě větší naléhavostí. Konečně ho uviděl, to překrásně tvarované tělo. Jasně viděl každý sval, rýsující se na světle. Hrudník zvedající se v prudkém tempu, horká kůže... Nikdy si nepředstavoval, že by to mohlo být takové.

Měl co dělat, ztrácel dech, ale dýchat mohl. Mohl ale nedokázal to. Tak dlouho... tak dlouho si to odříkal... až vzal jeho bratr věci do vlastních rukou. Jeho nádechy byly nepravidelné, oči se zvláštně leskly a on už za zuby nezadržel pečlivě skrývané vzdechy, které utvrzoval on... ten malý bratříček tak najednou vyrostl... nebo si toho nevšiml už předtím...? Nedokáže se udržet zpátky... už to věděl... Sasukeho jemné tělo, jeho dlaně dotýkající se jeho hrudi... i ten poslední pramen rozumného uvažování byl postupně vysušován žárem chtíče a nesnesitelné, tak dlouho potlačované touhy.

,,Sa..aaaaaaah," zasténal dost nahlas, nepočítal s tím, že teď už nebude moct ani pořádně mluvit.

Prudce s ním mrštil na postel a ihned si nad něj klekl. Dával si záležet na to, aby zcela jasně cítil jeho stupňující se vzrušení, když se o něj otřel. Tak dlouho po něm toužil a teď... Jeho mysl byla zastřená touhou a vášní. Nic mu už nebránilo a to bylo to, co ho nejvíc hnalo vpřed.

Teď už toho ale bylo moc. Itachi zachytil jenom lehce překvapený Sasukeho výraz, když mu Itachiho prsty s perfektní přesností rozepnuly košili. Itachi se naklonil a hladově se přisál k jeho hrudníku. Tak dlouho toužil, tak dlouho si odpíral...

Slabě se zachvěl. Tak přece... Přece byl tak vzrušený jako on... Nepatrně povolil stisk, aby se mu mohl naplno věnovat. ,,Takže začneme?" otázal se hlasem, nebezpečně zastřeným všemi pocity, které jím v tu chvíli probíhaly.

,,Už dávno jsme začali, nii-san..." zašeptal nepřítomně a shodil ho pod sebe. Doslova se přisál k jeho rtům a prsty jedné ruky mu vjel do vlasů zatímco druhou dlaní sjel na jeho kříž a natiskl si ho k sobě ještě víc, takže se o sebe otřeli klíny. Itachi zasténal.

S tím nepočítal. Ikdyž bylo by to vlastně celkem logické... Dostal co chtěl a to mu stačilo. Vnímal jen jeho. Ty hladové doteky, vzrušený dech... Nikdy by nedokázal popsat, co všechno cítil. Opětoval polibky, stále vášnivěji a divočeji. Už se ani nesnažil potlačit svou touhu.

Svými měkkými rty se Itachi dostal k Sasukeho oušku, koutky se mu roztáhly do okouzlujícího úsměvu, když mu tiše zašeptal: ,,Jak to vůbec máš ty a ...?" Musel se usmívat. Buď měl dost dívek, zkušený byl, nebo byl zkrátka od přírody talentovaný... kluka v posteli rozhodně nikdy neměl a už vůbec ne svého bratra.

,,Odpověď znáš, takže se neptej tak blbě." Odvrátil pohled. Kam až tohle povede? Tajně doufal, že až tak daleko... Jenže on ještě nikdy...

,,To je ale dobře..." Zasmál se tiše, jemně. ,,Ostatně, jsem tvůj učitel..." Objal ho kolem pasu a pomalinku jazykem a zuby laskal jeho hrudník, zastavil se i na bradavkách. Na podbříšku se zastavil a bezhlesně se přisál k jeho kůži. Přivřel oči a jednou rukou hladil jeho andělskou tvářičku, druhou jakoby mimochodem položil na jeho stehno.

Jak to...? Ne, to je jedno. Tohle přece nemůže... Ani raději nechtěl vědět, jaký je to pocit. Už teď to bylo skoro k nesnesení, zatím se však ještě poměrně ovládal.

Pomalu přejížděl po vnitřní straně jeho stehna, k jeho klínu se jen přiblížil, ale nedotkl. Natáhl se a lehce se rty dotkl jeho čela. Pak se ještě jazykem zastavil u rtů, které láskyplně olízl a pak se znovu přesunul k podbřišku a rukou mu pomalu stáhl kalhoty.

,,T-To..." Vydechl a víc se natiskl na deku. Potlačil nutkání ho hned od sebe odstrčit. Bál se, nevěděl jaký je to pocit...

,,Šššššt," umlčel ho jeho starší bratr. ,,Věř mi." Zvedl se do sedu, narozdíl od Sasukeho na sobě pořád měl kalhoty, a přesunul si brášku k sobě na klín. Zlehka a pomalu ho líbal, zatímco prsty se ho pomalu dotkl. Nedokázal odhadnout jeho reakci, takže ho druhou rukou držel jemně kolem pasu.

Byl mu vděčný, že na něj jde tak jemně a pomalu. Nezbývalo mu nic jiného, než mu skutečně důvěřovat. Neměl z toho nijak zvlášť dobrý pocit, jenže... Snažil se nemyslet na to, co právě dělal. Pomalu ale jistě ho opouštěly počáteční obavy a vracely se ty příjemné pocity.

Itachi se usmál, naklonil se k jeho krku a položil si bradu na jeho rameno. Pak udělal rukou jeden jednoduchý, zato však důrazný, ale nijak hrubý pohyb.

Jemně pootevřel rty. Nebylo to vlastně zase až tak hrozné. Zlehka ho motýlími polibky obdarovával na krku, jednak proto, aby se soustředil i na něco jiného.

Itachi přivřel spokojeně oči a lehce Sasukeho položil na záda. Pak, dřív než se stihl vzpamatovat, se rty dotkl špičky jeho vzrušení.

Už teď mu tělem projela vlna slasti. Nadzvedl se, aby mu ta usnadnil přístup a vjel mu rukou do vlasů.

Toho samozřejmě starší Uchiha využil a pomalu vsunul jeho úd mezi své jemné rty. Ještě ho dlaní na hrudníku přidržoval u postele, nechtěl mu zatím dovolit přirážet.

Tohle nepotrvá dlouho a... Bezděčně polkl, ale jinak už nic nedělal. Věděl, že není skoro ani začátek.

Pomalu hlavou začal pohybovat, sem tam si ho nechal do krku proniknout hlouběji, někdy jen mělce. Špičkou jazyka mu přejel po korunce a zuby si pohrával s citlivým místem na jeho špičce. Pak ho pomalu sevřel v ústech a našpulil rty tak, aby se o něj jimi co nedůrazněji otřel.

Přes rty mu sklouzl jediný osamělý sten. Asi se zblázní... Bylo jasně vidět, že v tom měl určitou praxi. Prostě bylo nepopiratelné, že to zvládal více než dobře. Už teď se nemohl dočkat dalšího vývinu téhle situace.

Teď už jeho boky pustil a dovolil mu tak přirážet. Itachiho uvolněné ruce pomalu sjížděly a hladily bratrovy boky, zadeček, záda, hruď. Itachi se nedokázal nabažit toho pohledu, kdy Sasuke s červenými líčky zaklání hlavu, přivírá oči a v prstech křečovitě svírá deku, přehozenou přes postel. Jeho ústa, která co chvíli otevře, aby zalapal po vzduchu, ačkolik je to zbytečné, rty do nichž se silně kouše bělostnými zuby, lesknoucích se jako perličky mezi dvěma jahodovými plátky. V tu chvíli se mu podařilo přivést Sasukeho k vrcholu. Bílá tekutina mu ještě stekla z jednoho koutku úst, ale i tu za chvíli očistil jazykem stejně tak jako jeho vzrušení. Pak se odtáhl a lehce se usmál.

Pořád ještě cítil doznívající proud čehosi neznámého. Povolil sevření a prudce se nadechl. Teď ještě ne, je příliš brzy... brzy na co vlastně? Co očekával od toho, že sem vůbec přišel? Nedokázal si odpovědět. Přesunul se do sedu. Na dosud ještě horké kůži se mu perlily drobné kapičky potu, tmavé vlasy teď měl trochu rozcuchané. Měl by už raději jít.

Jeho bratr se usmál. ,,Jsi jako roztomilý kotě." Podal mu svůj župan a lehce ho do něj zabalil.Než ho vytáhl na nohy, neodpustil si ještě chytnout jeho tvář do dlaní a hlouběji ho políbit.

Tak zvláštní... Sotva se teď udržel na nohou. Posbíral rychle svoje oblečení a bez váhaní si ho zase navlékl. Necítil se s ním v jedné místnosti příliš dobře.

Uchiha si povzdychl, doufal ale, že se to zlepší... časem. Otevřel dveře na chodbu.

,,Rock Lee, Kibo, pojďte sem, okamžitě!" Ti dva jmenovaní samozřejmě přiběhli hned, Uchihu není dobré škádlit, to se Sasorim je to jiné. Ale tady ne.

,,Volal jste nás, pane učiteli?"

,,Ano, Sasukemu je zle. Odvedete ho na pokoj a postaráte se o to, aby měl klid, příjdu ho ještě večer zkontrolovat, jasné?" Oba chlapci přikývli.

Zkontrolovat? Nebyl si tak úplně jistý, co tím vlastně myslel. Něco zamumlal v odpověď a vydal se v doprovodu těch dvou zpátky k sobě. Ani už nevnímal okolí.

,,Páni ty vypadáš, jako by se nad tebou přehnalo tornádo," konstatoval Kiba.

,,Hmm, takhle neupravenýho Sasukeho sem ještě neviděl." Ušklíbl se Lee. Oba mu pomohli do postele. Suigetsu a Karin byli ještě venku a Juugo už spal. Pak chlapci odešli.

Kdyby jenom to..., pomyslel si. Přijde, věděl to. Jenže proč? Zavřel oči a přikryl se. ,,Tohle není normální...," zamumlal tiše sám pro sebe.

Asi kolem půl jedné v noci se ozval Sasori se zpožděnou večerkou a dohnal všechny do svých pokojů. Pak je ještě obcházeli. Do Sasukeho pokoje přišel Itachi, všichni věděli, že je Sasuke "nemocný" a tak se o něj nestarali. Itachi ale nic nepříjemného neudělal. Překvapivě ho jen nenápadně, něžně pohladil hřbetem ruky po tváři a pak se jenom zvedl a s přáním dobré noci pokoj opustil.

Ani si toho skoro nevšiml. Byl opravdu jako nějaké tornádo, tak náhle se přižene a smete vše co mu stojí v cestě... Bylo mu už všechno jedno. Otočil se čelem ke zdi a usnul.

***

Itachi

Bylo slunečné ráno, mráčků plulo na nebi jen poskrovnu. Itachi a Sasori už byli venku. Seděli na lavičce, červenovlasý muž v ruce elegantně držel tenkou cigaretu. Uchiha seděl vedle něj, v rukou držel pohodlně malý hrnek kávy a s přivřenýma očima pozoroval obzor hor. Většina studentů byla v jídelně. Učitelé měli naplánovaný výlet.

Sasuke

Bez jediného slova se posadil ke stolu, kde už byli Suigetsu a Karin. Juugo šel hned po snídani někam ven.

,,No nevypadáš zrovna nejlíp," podotkl modrovlásek a pečlivě si ho prohlížel.

Jen se zamračil a dál zíral na hrnek s čajem před sebou. Neměl vůbe hlad, rozhodně ne po včerejšku. Co to mělo znamenat? Nepokrytě vyjel po vlastním bratrovi a rozhodně nemohl popřít, že se mu to více než líbilo. Pořád ještě cítil na jazyku chuť těch rtů, sametově hebkých a neskutečně přitažlivých.

,,Jsi s námi ve skupině na odpoledne," vytrhla ho Karin ze zamyšlení.

,,Co? A kam se vůbec jde?"

Pokrčila rameny. ,,Někam do lesa. Skály a tak podobně. Prý kvůli biologii."

Suigetsu se nesouhlasně ušklíbl, ale dál nic neřekl.

Něco zamumlal a dál se věnoval čaji, příjemně vonícím po jahodách. Bude to náročné odpoledne...

,,Tákže lidi. Poslouchejte mě teď... Neji! Laskavě sklapni!" uklidnil studenty Danna.

,,Jdeme na výšlap, vemte si pořádný boty ať tu nemáme problémy. Dostanete kartičky na který budete doplňovat informace o rostlinách, které budete hledat. Skupiny už máte. Podle pokojů."

,,Jeee," ozvalo se vzápětí otráveně sborově.

,,To zas bude něco..." povzdechl si Suigetsu dostatečně hlasitě, aby to bylo slyšet až dopředu.

Sasuke vstal a vydal se k sobě do pokoje. Jen doufal, že se nestane nic... Raději na to ani nechtěl myslet. Bude to normální výlet, opakoval si téměř neustále.

Našel ty nejpříhodnější boty a vydal se ven, kde už se rozdávaly kartičky.

,,Nejrychlejší skupina vyhraje po tom, co se vrátí sem. Budete mít mapu a na ní vyznačené dva opěrné body: mě a Itachiho," dodával Sasori.

,,Jak jinak...," ozval se čísi hlas v nastálém tichu, což mělo za následek mírnou vlnu smíchu.

Hmm, tak takhle..., pomyslel si Sasuke a v duchu už si vymýšlel strategii, jak se při nejbližší příležitosti... Sakra, na co to teď proboha myslí?! Prohlédl si mapu, nic zvláštního. Vyznal by se tu možná i bez ní.

Po několika minutách vyrazili.

Po chvíli přišel Suigetsu s návrhem se rozdělit, aby všechno našli rychleji. Samozřejmě myslel na to být s Karin sám, ale Juugo to předělal na to - každý sám. ,,A sejdeme se u Itachiho."

To měl ostatně v plánu... Odbočil z cesty a vydal se mezi stromy. Pokaždé když uviděl nějakou rostlinu, podíval se na kartu, a pokud tam byla, poznamenal si o ní nějaké ty informace. Biologie byla docela otravná, nikdy neměl nijak zvlášť rád přírodu... Jenže chtěl vyhrát, takže se nakonec přemohl a postupoval dle pokynů. Když už měl odškrtnuté skoro všechny, prozkoumal trasu na mapě a zkratkou se vydal ke smluvenému cíli.

Nebe se zatáhlo a mraky ztěžkly. Karin, Suigetsu ani Juugo nebyli tak rychlí. Itachi seděl na kameni, jedno koleno pokrčené a o něj si opíral bradu. Moc studentů tu ještě nebylo.

Objevil se vedle něj, tiše jako stín a podával mu vyplněnou kartu. ,,Nějaké další pokyny?" zeptal se s letmým úsměvem.

Itachi sebou trhl, jak se ho lekl. Začalo poprchávat. Vzal si od něj kartu a pohledem přelétl jeho výsledky.

,,Jste nejrychlejší, pane Uchiho. Vraťte se do domu pro zá..." Najednou se doslova vylilo nebe. Ve vteřině byli mokří až na kost. Itachiho světlá košile se mu lepila na svalnaté tělo, z černých vlasů mu do onyxových očí kapaly průzračné kapičky dešťové vody.

,,Hmm? Copak jsi to říkal?" Přistoupil k němu ještě blíž. Nebyla mu zima, ne teď... Byl to nepříjemný pocit, když na sobě cítil mokré oblečení, které spíše více odhalovalo než skrývalo. Na okamžik zaklonil hlavu a nechal si drobné stružky stékat po tváři. Tmavé vlasy mu těsně přiléhaly ke krku a vypadaly teď o něco delší. Obrátil se k němu a probodával ho zvláštním pohledem.

,,Eh.... že se máš .. te vrátit do hotelu," dostal ze sebe. Měl pocit, že se musí kapky na jeho roztomile rozpálených lících po dopadu vypařit.

,,Jistě." Přikývl, jako by si tím něco potvrdil. Ale pořád od něj nemohl odtrhnout pohled. Přecijen to byla dobrá příležitost: jeho nejistota, jen špatně skrývané pocity... Už několik vteřin mlčel, tak se jen svůdně usmál.

Prosím ať přestane... tohle je zvrhlost... ještě nic neudělal a on už se vzrušil...

S obrovským sebezapřením se otočil a na okamžik ještě počkal. Drobné kapky mu stékaly po zádech a rámovaly každý rys jeho těla. Dodávaly bledé kůži tajemný nádech a temným očím ještě intenzivnější pohled. Téměř neznatelně se třásl, jako neklidná šelma. Co by měl udělat?

Itachi

Uchiha se opřel zády o strom a zvrátil hlavu dozadu, obličejem k nebi. Bezmocně zavřel oči. Je to student a bratr!, opakoval si dokola.

Objevil se za jeho zády tak rychle, že to ani Itachi nestihl zaregistrovat. ,,Něco ti dlužím," zašeptal těsně u jeho ucha a zezadu se ho letmo dotkl na hrudi. Neměli tolik času, kolik by chtěl. Každou chvíli by mohl někdo přijít. Jenže...

Nečekal to. Prudce zvrátil hlavu dozadu tak, že si jí, za ním stojícímu Sasukemu, položil na rameno a křečovitě sevřel ruce v pěsti. Sakra to je ten nejpotížističtější student co kdy měl...

Přitiskl rty na jeho odhalený krk. Jakoby skleněné kapičky se na kůži přitažlivě leskly. Neodolal aby po ní nepřejel i jazykem. Pak se přesunul přímo před něj a posadil se mu na klín. Už se z toho pomalu začínal stávat zvyk. Až příliš dobře cítil jeho vzrušení. Zlehka se o něj otřel.

Itachi vyjekl vzrušením a překvapením zároveň. ,,T..to nedě... Sasuke!" Zadrhával se, protože srdce ani plíce mu nefungovaly správně.

Nevěnoval mu pozornost a přitiskl se k němu tak, aby cítil jeho kůži na své. Ruku mu vsunul mezi stehna a zároveň ho začal laskat na citlivém místě za uchem. Občas i nepatrně kousl a dával si záležet, aby cítil jeho horký dech.

,,N..ne, já..." Nemohl ani mluvit. Skousl si ret. Tak pevně, že zasyknul, když si ho prokousl.

Nestaral se o jeho nesouhlas. Věděl, že se mu dříve či později podvolí. A byl by rád, kdyby co nejdříve. Mohlo se stát cokoliv... Stalo se jen málokdy, že staršího někdo vyvedl z míry a skoro ve všech případech za to mohl sám Sasuke. Teď, když si opět připomněl chuť jeho kůže... Přesunul se podél spodní čelisti až k jeho rtům. Krátce se o ně otřel těmi svými a olízl je, než do nich rychle pronikl. Nehodlal mu dát ani tu nejmenší šanci na vzdor.

Zalapal po dechu a ruce mu nechtě vyjely po Sasukeho těle. Sám si to uvědomil až když mu strhl hlavu za vlasy dozadu a přisál se na jemnou kůži jeho krku.

Skousl si ret. Nebyl si teď tak docela jistý, jestli je na tohle čas. Ale co, vždycky je čas, pomyslel si s jistým uspokojením.

Odtrhl se od něj a překvapen sám sebou na něj pohlédl.

,,Copak, niisan?" zeptal se provokativně a ušklíbl se.

,,Sakra Sasuke... Vždyť to..." Pak se najednou zamračil. ,,Ne, už toho mám dost..." Pak ho Itachiho silné paže stiskly v pase a srazily na jehličnatou zem. Sklonil se a mezi polibky, které věnoval jeho krku zašeptal. ,,Chci tě... už si to prostě nedokážu odříkat..."

,,Tak můžeš. Nebráním ti," šeptl s náznakem touhy v hlase. Byl trochu překvapený nad nenadálým zvratem situace, ale nikoliv nepříjemně.

Jako by vlastně ani nečekal na jeho souhlas. ,,To doufám..." Klekl si a pomalu ho přitlačil ke kmenu jednoho ze stromů. Jeho ruce mu přejížděly hladově po těle, jako by se chtěl ujistit, že může... ale věděl že TEĎ už by ani jeho odpor nic nezmohl. Jeho prsty pomalu sjely po jeho zádech. ,,Budu opatrný, slibuju..." zavrněl jemně.

Když uslyšel jeho tón, podbarvený vzrušením, v očích se mu krátce zableskly obavy. Předtím to bylo jiné, ale teď... Schylovalo se tu k něčemu mnohem horšímu... Jenže už nemohl couvnout a musel si i přiznat, že vlastně nechtěl přestat.

Chytil ho za boky a stáhl k sobě. Pak se ale zarazil. Prudce od něj vstal a strhl ho za ruku za kámen.

,,Co je?" vyrazil ze sebe tiše. Tohle mohlo znamenat jen jediné, že je někdo vyrušil. Byl by ostatně naivní, kdyby si myslel, že tu budou sami dost dlouho na to aby...

Itachi chvíli nic neříkal, pak se krátce rozesmál. ,,Bude bordel. Pevný bod se pohnul." Nenašli je.

Nechápavě na něj zíral, než mu došlo co tím myslel. Pak jen zavrtěl hlavou a strčil do něj.

Zasmál se a zvedl se ze země. Teď už jim bylo všechno jedno. Byli promoklí, nebe dál plakalo... a oni se smáli. Chytil ho za ruku a vytáhl na nohy. Kapky se jim tříštily o rozpálenou pleť.

Tázavě opětoval pohled, se znatelnou stopou nedůvěry. ,,Už raději půjdu. Jestli chci vyhrát, musim se zastavit ještě u Sasoriho," řekl a skutečně se otočil k odchodu. Nechtělo se mu, ne teď...zrovna v tom nejlepším...

,,No tak jestli chceš vyhrát, tak mi to dej." Ušklíbl se a dovyplnil prázdná místa. ,,Když to vezmeš zkratkou mezi tou strání, tak seš tam za deset minut."

,,Hmm," zamumlal nesrozumitelně. ,,Ještě jsem neskončil," pronesl záhadně a mrkl na něj. Začínala mu teď být docela zima, zřetelně cítil každou sebemenší kapku na chladné kůži. Ještě aby tak doopravy onemocněl... Slabě se zachvěl.

Otočil ho k sobě a přitiskl si svého mladšího bratra ke svému tělu. Rty se dotkl jeho čela.

Na okamžik mu hlava poklesla na ta jistá ramena. I teď ještě cítil poslední stopy nedávného vzrušení.

,,Jdeme, nebo se nachladíš." Ušklíbl se.

Během chvilky se dostali do hotelu... první. Odevzdali vedoucímu kartu, nikdo jiný zatím v hotelu nebyl. Itachi ho zavedl k sobě do pokoje a doslova ho zabalil do plyšové deky. Pak se sám odebral do koupelny.

Sasuke

Zuby mu mírně drkotaly. Cítil, jako by se mu tělem místo krve proháněla ledová horská říčka. Přitáhl si kolena k sobě, aby ztratil co nejméně tělesného tepla a tiše čekal. Nejspíš bude potřebovat horkou sprchu, ale s tím počká až k sobě na pokoj.

Jenže Itachi mu to trochu zkazil. Přešel k němu a zvedl ho do náruče.

,,Co-to-děláš?" dostal ze sebe trhaně. Jen doufal, že nemá v úmyslu...

,,Jsi promrzlej..." Ušklíbl se a zanesl ho do učitelské koupelny. Bylo nutno uznat, že učitelské koupelny jsou na mnohem vyšší úrovni než studentské.

Rozhlédl se kolem. Potvrdilo se mu, co chce udělat. Ale neměl sílu odporovat, tak ho jen nechal.

Hodil ho do vany, která byla plná teplé vody a ušklíbl se.

Zděšeně vyjekl, když se nalokal divně chutnající vody. ,,To ti dám sežrat." Chytil ho za tričko a s nebývalou silou stáhl k sobě.

Itachi vykřikl, ale nemohl se ubránit smíchu. ,,Já ale neměl hlad...!" zavrčel. Ležel nad Sasukem, oba pořád oblečení.

,,Nevadí. Za chvíli by jsi ale stejně nejspíš měl." Aniž by ho přestal držet, na okamžik odvrátil pohled. Nemohl se zbavit nenadálého pocitu, který jím teď začal prostupovat.

,,Myslíš...? Koukej se svlíknout. Musíme to usušit."

,,Tak dobře." Velice rychlým pohybem ho dostal pod sebe a přitiskl se na něj vlastním tělem tak, aby se nemohl ani pohnout. ,,Ale nejdřív..." Záměrně nedokončil, co chtěl říct a spojil jejich rty v dlouhém a vášnivém polibku.

Měl pocit že se utopí. ,,Sa..suke.." Jeho dlaně mu vjely pod košili.

Nadzvedl se a vytáhl ho víc nahoru, aby tak nepatrně pozměnil polohu, ale nepřestával. Ne teď, když... Ještě přitvrdil a mezitím mu začal svlékat mokré oblečení. Přitahovala ho už jen tak blízkost, dotek jeho kůže na své... Nešlo už dál odolávat.

Kolikrát po něm toužil, někdy tak moc že si musel pomoct rukou. Přivřel spokojeně oči. Horká voda jako by je oba ještě víc povzbuzovala.

Postupně přidával na intenzitě doteků i polibků. Tak dlouho a teď měl konečně příležitost... Zlehka sestoupil až ke krku a obdarovával ho letmými doteky rtů i jazyka. Pak mu začal šeptat do ucha svádivá slůvka, co všechno by si teď přál a jak moc po něm toužil.

Tiše přivíral slastí oči, jako by zapomněl na celý svět a existoval jenom on a Sasuke. Jemně a zároveň provokativně ho kousl do krku.

Nepatrně zaváhal. Chtěl to prodlužovat co nejvíc, ale zároveň si nebyl jistý, jak to skončí. Nikdy ještě nedošel takhle daleko... S požitkem začal ochutnávat každý centimetr jeho kůže. Nemohl se toho nasytit a tak pomalu postupoval stále níž až pod pas.

S každým milimetrem blíž k jeho klínu sténal hlasitěji a vzrušeněji. Dotyky jeho vlkých úst ho doháněly k šílenství. Rukou mu vjel do vlasů a lehce za ně zatáhl.

Jemně se usmál. Věděl, že dosáhne svého cíle. Zlehka se o něj otřel, než ho vzal do úst. Jazykem přejel po celé délce a mírně, ale o to vášnivěji kousl. Prsty mu sjel před vnitřní stranu stehen a více je od sebe oddálil. Zároveň jednou rukou postoupil k zádům a více si ho nadzvedl. Postupně zvyšoval tempo a záměrně si dával co nejvíce záležet.

Jeho "oběť" prudce přivřela oči a prsty tiskla tak silně, že nehty se zaryly do jemné kůže její dlaně. Přes pootevřené rty mu unikaly vzrušené steny a výkřiky.

Jasně cítil jeho touhou chvějící se tělo. Horkou kůži na své... Pokračoval dál se stále větší intenzitou a trochu i divokostí. To sladké sténání pro něj bylo nepředstavitelně vzrušující.

Z technických důvodů (tj. nepřítomnost mé spoluautorky) Toť pro tuto povídku na dlouhou dobu vše, do konec července se zaměřím na další slibované ItaSasu.

Chci poděkovat všem, kteří tuto i ostatní povídky čtou. S každým dalším komentářem mi přibývá chuť psát dál :).