Za dveřmi kabinetu 1.část

Ehm...Jsou prázdniny (jak jste si určitě všimli) a to znamená o něco více volného času pro tenhle blog. Dlouho jsem přemýšlela, kterou povídku sem dát nejdříve a volba padla na tuhle. Už podle názvu je ze školního prostředí, což k těm prázdninám moc nesedí, ale... No, snad bude tohle téma někomu vyhovovat.

(Ty lepší povídky poznáte podle toho, že je píšu společně s někým dalším -.-" )

Díly budou trochu kratší, jelikož je to docela mladá povídka a nemá oproti ostatním takový rozsah. Užijte si první díl ^^.

---

Itachi

,,Budete někdo ještě chtít kafe?" Vysoká blondýna stála u dřevěného stolku a v ruce držela varnou konvici.

,,Já ne, anebo jo, ale zase když.... ne, ale jo, udělej mi prosím, Tsunade," rozhodl se nakonec Deidara.

,,A vy dva?" Otočila se žena na Kakashiho a Itachiho. Ti seděli u stolu a připravovali se na hodinu. Kakashi k ní vzhlédl. ,,Asi ne, díky..."

,,TAK MĚ TAKY NE!" skočil mu do toho energicky Deidara. Uchiha zavřel oči a promnul si spánky.

,,Itachi, tebe bolí hlava?" Otočil se k němu překvapeně blonďák.

,,UŽ ano."

Sasuke

,,Jéé, jestlipak to není pan ,,nikdy-nechodim-pozdě"?" nasadil hned ten svůj otravný tón Suigetsu, hned jak uviděl černovláska, kterak si to svým typickým krokem k nim míří.

,,Ne, není," odsekl podrážděně, hned jak k nim přišel. Stále si nevšímal sladkých pohledů rudovlasé dívky z jejich party.

,,Deidara byl docela nakrknutej, že jsi nepřišel na ranní výtvarku," poznamenal Juugo, rozhlížíc se nenápadně kolem.

,,Chmpf." Pročísl si vlasy a vyrazil ke vchodu do školy. Akorát zazvonilo na hodinu.

,,Tak copak jste to dělali tentokrát?" otázala se jich nápadně klidným tónem jejich vyučující fyziky, modrovlasá Konan.

Neplýtval nicneříkajícím výrazem a sedl si na své místo hned v přední lavici. Zbytek jeho sorty se usadil hned za ním. Stihl zaslechnout Suigetsuovu poznámku, týající se Karin, ale nevěnoval tomu pozornost. Vytáhl si z batohu věci na hodinu a zabodl pohled do dřevěné desky před sebou. Byl neskutečně rád, že s ním nikdo nechce sedět. Opřel si záda o zeď a dal si nohy na stůl.

,,Nejsme tu v čajovně, pane Uchiho. Takže si sedněte slušně," zazněla téměř ihned jejich učitelka.

Neochotně poslechl a neopomněl při tom na úšklebek.

Itachi

Zazvonilo. Deidara si ještě vzal klíče od výtvarny a vyšel z kabinetu. Kakashi už byl pryč na své hodině literatury a v kabinetě ještě zůstala Tsunade, znepokojeně pozorujíc svého černovlasého mladšího kolegu. Itachi seděl na židli u stolu, prsty si tiskl spánky a bolestně přivíral oči. Trpěl na migrény a Tsunade to věděla.

,,Nechceš prášek?" zeptala se jemně.

,,Ne, zvládnu to." Pomalu se zvedl, sebral si učebnice matematiky a desky se seznamy žáků třídy 2.C a opustil kabinet. Tsunade tam zůstala. Učila až od druhé vyučovací hodiny, ale potřebovala si ještě něco dopřipravit.

Itachi šel pomalu po prázdné chodbě. Při každém kroku ho nesnesitelně zabolelo ve spáncích, ale už byl zvyklý. Dá jim nějakou samostatnou práci. Po chvíli se dostal k určené třídě a otevřel. Všichni žáci si na pozdrav okamžitě stoupli. Uchiha byl jedním z mála učitelů, kteří si zde drželi striktní disciplínu a silnou autoritu. O jeho hodinách byli zticha i ti nejzlobivější a jen se modlili, aby je nevyvolal k tabuli.

Sasuke

,,Hmm," zamumlal si Sasuke pro sebe, když si konečně mohl zase sednout. Jako by nestačilo, že ho musí vídat na chodbě a ještě... Jako obvykle vůbec neposlouchal, co jim říká a jen si ho pečlivě prohlížel. Musel přiznat, že v těch černých džínách a volné bílé košili vypadal vážně dobře. Tak se zarazil, že zapomněl na své obvyklé poznámky na první pohled nevinného typu ,,a pomůžete nám s tím potom, pane učiteli?". Pokaždé pocítil jisté uspokojení, když sledoval jeho ledově chladné reakce. Když si všiml zadání samostatné práce na tabuli, otevřel sešit a bezcílně cosi čmáral. Tahle látka byla tak únavná... Bezděčně při tom povystrčil špičku jazyka, jak se usilovně soustředil na svůj nejnovější výtvor. Výtvarku neměl nikdy rád, ale kreslit ho bavilo. Aniž by zvedl oči od svého výtvoru, zeptal se: ,,Co budeme dělat zítra, Itachi-sensei?" Zase ten jeho provokativní styl, skrytý za rouškou nepatrné autority, která z jeho bratra vyzařovala na kilometry daleko.

,,Tohle určitě ne," ozval se hned vedle něj. Chytil jeho dlaň a odsunul ji z jeho kresby. Pak přetočil list jeho sešitu na stranu, kde měl poznámky z minulé hodiny. ,,To bylo naposledy, nebo si vás vyzkouším z funkcí úhlů," pronesl klidně, ačkoliv ho dneska tak bolela hlava.

,,Pff… Tak dobře." Vstal a sám přešel k tabuli. Matika byla jeden z jeho nejlepších předmětů, co se prospěchu týče. Vzal do ruky křídu a začal s ní jemně ťukat na tabuli, v očekávání příkladu. Neopomněl při tom na patřičně vyzývavý pohled.

Itachi na chvíli jen zavřel oči, tohle teď vážně potřeboval ze všeho nejmíň. ,,Neřekl jsem, aby jste šel k tabuli. Posaďte se, dostanete domácí práci navíc." V kamené tváři se nepohnul jediný sval.

,,Zkoušení je obvykle u tabule," zamručel, ale stejně si zase sedl. Jak rád mu tohle dělal... Natáhl nohy na volnou židli vedle sebe a přesunul si sešit na klín, odhodlaný pokračovat částečně v poznámkách a dále pak i ve svém uměleckém díle.

Učitel se posadil ke svému stolu a pohledem přelétl studenty. ,,Haruno, nahlaste mi ještě kdo chybí," pronesl čistým, monotónním, bezemotivním hlasem, jak se na učitelský automat patří. Už je tu půl roku a na tohle si zvykl celkem rychle. Otevřel desky se seznamem žáků a přísně pohlédl na růžovovlasou dívku.

,,Jestli to bude takhle pokračovat, tak bych chyběl i dobrovolně," prohodil směrem k Suigetsuovi, ale dost nahlas aby to bylo slyšet i vepředu. Rychle se zase vrátil ke svým věcem a nápadně se soustředil na příklad. Do konce hodiny už raději nic nedělal, až na občasné zainteresované pohledy. Co je úkol navíc proti něčemu tak zábavnému?

Když zazvonilo, nikdo se ani nehnul dokud je Uchiha sám nepropustil.

,,Sasuke, vy tu zůstanete. Až dokončíte cvičení které vám zadám jako náhradní práci, můžete odejít," pronesl chladně. Většina Sasukeho spolužáků odcházela potichu a vrhali na něj lítostivé pohledy. V pátek a navíc před školním výletem by být po škole rozhodně nechtěli. Ve třídě za chvíli zůstal jenom Sasuke, Itachi a jedna dívka. U jejího stolu učitel stál a přes její rameno jí ukazoval nějaké výpočty v sešitě.

,,Aneko, když si pletete sinus a kotangens, tak se pak nemůžete divit, že vám to nevychází....."

,,Můžu už dostat ten úkol? Chci to mít rychle za sebou," zahučel nakrknutě a poťukával propiskou v pravidelném rytmu o prázdnou stránku sešitu. Ne že by jich tam nebylo dost... Byla to taková otrava.

Itachi se na něj klidně otočil. ,,Počkejte si, vám to neuškodí," pronesl chladně. Nakonec asi po deseti minutách Uchihova usilovného snažení se dívka konečně dala slyšet, že tomu rozumí a po učitelovu doporučení nějakých stránek v učebnici, aby si látku upevnila, se zvedla a rychle odběhla na oběd. Itachi chladně pohlédl na Sasukeho. ,,Vypočítejte mi do sešitu úlohy 1, 4, 5 a 12 z učebnice na straně 29. Sešit mi pak odevzdáte."

V poslední chvíli potlačil naštvané ,,cože?" a jen semkl rty do úzké linky. Nějaké úlohy z té strany už si předem spočítal, takže mu zbývaly už jen dvě. ,,A pak už můžu jít?"

,,Samozřejmě," dodal bezemotivně a unaveně se posadil na lavici nejblíže od tabule.

Sklonil se nad zadáním a tiše si cosi mumlal. Tmavé vlasy přitom zakrývaly onyxové oči stejné barvy, jako měl on. Alespoň v tomhle si byli podobní.

Asi po deseti minutách se vítězoslavně usmál a dokráčel k němu. Když mu podal sešit, protáhl se trochu kočičím způsobem a neklidně se zavrtěl. ,,Mám už hotovo," oznámil.

,,Dobře," odvětil klidně Itachi a sešit si od svého 'svěřence' vzal. Neubránil se při tom letmému pohledu, kterým sjel celé bratrovo tělo. Okamžitě se ale odvrátil a jeho sešit přiložil ke svým věcem. Asi si bude muset vzít prášek a přestat myslet na blbosti. Trochu zamrkal, aby se probral a dopil zbytek kávy, co měl v hrnku s sebou na hodině. Má jen hodinovou přestávku, pak zase musí jít učit další třídu. Zabránil si v unaveném povzdychnutí. Nebyl v kabinetě, ale se studentem ve třídě, připomněl si.

V tu chvíli udělal něco, co dosud snad ještě nikdy. Sedl si mu obkročmo na klín. ,,Tak jak se máš?" zeptal se a lehce naklonil hlavu na stranu.

,,S..Sasuke! Co blbneš?!" Vytřeštil oči jeho o pouhé tři roky starší učitel, zcela vyveden z míry, což se mu tady ve škole za ten půlrok ještě nikdy nestalo. Aniž by si toho byl vědom, jeho tváře získaly lehce narůžovělý odstín, který vypadal na jeho sametově bílé pokožce překrásně.

,,Ptám se tě, jak se máš. To snad můžu, niisan..." odpověděl, aniž by ho nepřestával pozorovat jiskřícíma očima. Přisunul se k němu ještě blíž, až cítil na tváři jeho mělký dech.

Itachiho černé panenky zmateně těkaly z místnosti na Sasukeho obličej. Měl sto chutí vykřiknout, že mu nemá co tykat, že to je jeho učitel, ale bylo by to v takovéhle situaci trapné. Kdy se mu to sakra takhle vymknulo...?!

,,Čekám," pronesl v nastálém tichu neurčitě. Neubránil se, aby mu zlehka palcem nepřejel přes rty. V duchu si jen říkal, aby zpomalil. Ale ono to prostě nešlo.

Itachi

Jeho černovlasý bratr zalapal po dechu a prudce se postavil. Bezeslova sebral svoje věci a co nejrychleji zmizel na chodbě. Líce mu hrály korálovou červení a na bolest hlavy dávno zapomněl. Musel utéct... sakra jak... sesunul se na křeslo ve svém kabinetu. To nemohl připustit... tohle ne.... a ještě k tomu... čím dál tím víc ho děsil fakt, že Sasuke, sedící mu na klíně, ho dokázal... vzrušit. A ještě horší bylo že kdyby ho na sobě nechal ještě chvíli sedět, poznal by to i jeho mladší bratr...

,,Sakra.." zaklel tiše a pokoušel se uklidnit zplašený tep srdce, které před chvilkou utrpělo zástavu a zklidnit svůj dech. Naštěstí v kabinetě nikdo nebyl. Až na Itachiho samozřejmě, a teď za to byl i rád, nemohl by vysvětlovat Tsunade, že... Znovu bezmocně zaklel, jak ho zlobilo že ho zradilo jeho vlastní tělo.

Sasuke

Zavrtěl hlavou, vzal si batoh a vydal se domů. Nikam se mu nechtělo, zvlášť ne teď. Co to jenom udělal? Nikdy předtím se takhle nechoval, neuměl si to vysvětlit. Jenže ty dokonale tvarované rty ho tak přitahovaly... Ty hluboké oči, ve kterých by se snad dokázal i utopit... A jemná bílá kůže, chtěl tak moc poznat jak chutná... Otřásl se nad svými myšlenkami, děsil sám sebe.

Ani si to neuvědomil a dorazil domů. Tiše za sebou zavřel dveře, batoh hodil na stůl a plácl sebou na postel. Měl zavřené oči a dech se mu najednou zrychlil. Jako by měl každou chvíli umřít. Pomyslel si, že by to byla pěkná smrt. V zájmu... čeho vlastně?

Itachi

Itachi už se trochu sebral.Byl teď ne vyděšený nebo šokovaný. Byl rozzuřený. Jenže ne pro to, co by si obvykle člověk myslel. On nebyl rozčilen Sasukem, to právě vůbec, ale tím, že se sám neovládl... nejhorší na tom bylo že JEMU SE TO TAKY LÍBILO. A to byl nesnesitelný fakt. Jeho rozum ho s tím faktem několikrát tvrdě praštil do hlavy. Tohle přece nejde! Je to student, to zaprvé. A hlavně kluk... muž a navíc bratr! Jak se mu to mohlo zamlouvat... nevěděl co dělat, popřít to nemohl, stejně jako fakt, že po něm taky několikrát málem... vyjel. Vzal si koženou bundu a pár věcí, které si hodil do tašky přes rameno a vyšel ven ze školy. Jak přežije víkend na stmelovacím táboře třídy, kam jede jako zastupující třídní, radši ani nechtěl vědět.

Sasuke

Hlava mu bezděčně spadla na stůl, když už ji neudržel na loktech. Vzdal to a zaklapl učebnici biologie. Byl sice pátek, ale stejně se učil. A zítra navíc jede... Nemohl se zbavit pocitu, že se něco stane. Jen nevěděl co přesně. Zhasl lampičku a vypnul notebook. Sundal si tričko a lehl si jen v kalhotách na postel. Dal si ruce za hlavu a přemýšlel. Byl to zvláštní pocit... takový výraz u něj ještě nikdy neviděl. Poznal, že se mu to líbilo a nejen to. Ikdyž se snažil nedat to najevo, o to víc ho to utvrdilo v přesvědčení, že tohle nebylo naposledy, kdy... Co to vlastně udělal? Byl to přece jeho vlastní bratr a k tomu ještě starší. Jenže si prostě nemohl pomoct a to bylo to, co ho nejvíc štvalo.

Zavřel oči a konečně usnul.

Ráno vystřelil z postele směr koupelna rychlostí blesku. Opláchl se, překontroloval věci na dnešní víkend a pečlivě vybral co na sebe. Nestaral se, jestli je někdo doma a hodil do sebe misku s cereáliemi.

Netrvalo ani půl hodiny než i se všemi věcmi vyrazil ke škole.

Itachi

Itachi stál tiše vedle autobusu. Pak se několikrát nadechl a jenom se modlil aby mu neselhal hlas. Vyšel do shluku všech možných tříd, projektový víkend byl tu a většina tříd, ačkoliv jela někam jinam, měla společný sraz. Uchiha zvedl ruku.

,,Druhá cé sem!" Naštěstí ho hlas nezradil. Řekl to tak jako vždycky. Všichni se k němu nahrnuli až pak se vyděsili... měli jet s Konan, jejich třídní a nekompromisní Uchiha jim tak nějak... zkazil plány. U něj se báli. Se sedmnácti studenty jeli dva učitelé. Sasori měl jet už předtím, Itachi dělal náhradníka. Když kolem něj prošel Sasuke, ignoroval ho, jako ostatní studenty ale neubránil se představě, že by ho chytil za ten nažehlený límec, přirazil k plechové stěně autobusu a... ne, už si v těhle myšlenkách přestal bránit. Když se všichni dostali do autobusu, zkontrolovali ještě přítomnost všech, při vyslovování jména: Sasuke Uchiha musel Itachi nasucho polknout.

Jenže pak dostal rudovlasý učitel hudební výchovy ten nejpitomější nápad, jaký kdy mohl. Znal tuhle třídu a za chvíli po tom, co autobus vyjel, vyslovil nápad, za který by ho Itachi nejradši zaškrtil.

,,Hej, Itachi, myslím, že by bylo dobrý největší raubíře posadit k nám dopředu, aby nám tam nedělali neplechu." Itachi se na nic nezmohl a Sasori to bohužel vzal jako souhlas a vedle sebe na první sedadla posadil Suigetsa, vedle Itachiho pak, samozřejmě koho jiného než jeho 'zlobivého bratra'. Itachi se odvrátil k oknu a opřel si čelo o skleněnou tabulku, aby nebylo vidět že zase zčervenal. Sedačky v autobuse nebyly žádný komfort a tak cítil i bratrovo horké tělo, navíc měl na sobě jenom jemnou plátěnou košili a to bylo snad ještě horší... Sakra už s tím musí něco dělat... Jenže dělat začal Sasuke. Bohužel ne zrovna tak, jak Itachi předpokládal. Sice mohli mít na straně autobusu lehké nestabilní závěsy, ale i tak... když ucítil ruku svého mladšího bratra ve slabinách, zpanikařil. Tohle nesmí... tohle... takhle zjistí že ho vz.... ,,Tu ruku... pryč..." syknul namáhavě a kousal si přitom spodní ret. Přes Sasukeho bundu, kterou měli oba přes klín nešlo nic vidět a navíc vepředu seděli sami, ostatní vypadali, že si ničeho nevšimli.

Sasuke

Jasně cítil, jak se zachvěl při jeho doteku. Ubránil se, aby nepokračoval ještě nějak jinak. ,,Mě neoblafneš, bratříčku," odpověděl stejně tiše. Poznal už z jeho tónu, že se sebou má vážně co dělat. Přisunul se blíž k němu, tak aby se ho dotýkal bokem. Neměl kam uhnout.

,,Sasuké..." zanaříkal velmi tiše, ale taky dost vzrušeně. Snažil se o prosebný podtón, ten slastný ho ale přebil. Zrychleně, krátce dýchal... on to snad ví... to ani nemůže být pravda sakra... Díval se přímo před sebe, neubránil se ale a musel přivřít oči. Jakoby zapomněl, že má ruce kterými by se mohl té Sasukeho bránit.

V pravé chvíli se stáhnul, jako by se nic nedělo a otočil se na stranu se zamyšleným výrazem. Nehodlal mu dát za celý víkend ani na chvíli pokoj. Představoval si jeho hlas, ten vzrušený tón... Na co to teď proboha myslí?! Nenápadně zajel rukou pod jeho záda a pomalu sestoupil až těsně nad konec páteře. Když mu nadzvedl okraj trička a dotkl se ho na kůži, zase se odtáhl. Nezapomněl si však stále ponechávat ten samý výraz hravosti hraničící s chtivostí.

Itachi se sklonil a k obličeji si přitiskl dlaně. Vypadalo to, že je nešťastný a on při tom sám sebe přemáhal, aby se na něj nevrhl. A že měl co dělat. Provokoval ho neskutečně a on už se nedokázal ani pořádně ovládat. Byl si stoprocentně jistý, že kdyby tu byli sami, tak... jenže tu byli děti.... STUDENTI Sasukeho věku! Sakra... vždyť on je jeho učitel...! Tohle nejde... Ale ať si opakoval co chtěl, jeho tělo si vedlo svou.

Zbytek cesty už ho pro jistotu nechal být. Byla spousta času... Byla v něm poslední jiskřička odporu, jakéhosi rozumu. Napovídal mu, že by měl přestat dokud to ještě jde. Jenže on ho chtěl tak moc... Stačilo ho mít jen vedle sebe... Nikdy to nebylo takhle silné, nechápal to.

Brzy autobus zastavil. Dostali se bez úhony až do Krkonoš.

,,Je někomu špatně?" Kontroloval pohotově Sasori, za což mu byl Itachi vděčný, protože tohohle už teď vážně schopen nebyl.

,,Mně," zamumlal Itachi Sasoriho směrem a ten se od něj jen se smíchem odvrátil. Černovlasý učitel se zvedl a dostal se ven z autobusu. Bylo už k večeru, jeli poměrně dlouho. V jídelně se všichni najedli a první kdo odpadl byl Uchiha. Sasori ještě řešil neshody ohledně ubytování, Sasuke už se předem dohodl s Karin, Suigetsem a Juugem takže měli vyřešeno.

,,Na konci chodby mám pokoj já a na další Itachi, pokud budete mít zdravotní problémy, stavte se za mnou a jestli nechcete mít ještě větší tak běžte za ním." Ušklíbl se červenovlasý učitel a šel zařídit snídani. Hotel se uklidnil, studenti hráli po pokojích flašku a u Sasukeho zůstal jenom Juugo, který byl tak unavený, že spal jak zabitý.

V hlavě se mu ihned zrodil jasný plán. Pamatoval si, kde měl Itachi pokoj. A byl tam sám... Takováhle možnost se přece nemohla jentak zahodit. Tiše vyšel ven a nahodil patřičně ztrápený výraz, jako by ho všechno bolelo. Došel až ke dveřím pokoje a slabě zaklepal.

Itachi chvíli neotevíral a když pak otevřel, byl jenom v županu a kalhotech. Jakmile ho uviděl, vyděsil se. ,,Sasuke...! Děje se něco?"

Oči se mu nepřítomně zaleskly. Mlčky přikývl a slabě se usmál, což jen podtrhlo jeho zjev. Vypadal bledě a celkově dost nezdravě.

Itachi vypadal dost vyjeveně, opatrně Sasukeho dovedl do svého pokoje a usadil ho do křesla. Pak zavřel dveře a přešel ke skříni kde měl léky. Zády k Sasukemu promluvil. ,,Tak co se stalo, Sasuke? Vypadáš příšerně..." Ani si už neuvědomil, že jako učitel by mu měl vykat.

Využil toho, že k němu byl zády a rychlostí jednoho z nejlepších atletů na škole, ho přirazil ke zdi. ,,To ty budeš za chvíli taky, o to se osobně postarám," zasyčel nebezpečně a znehybnil ho. Nehodlal mu dát jedinou šanci se bránit.

Mwuhahaha! Pokračování příště...