Vězeň ve své mysli 1

Na začátku to byl jen takový malý nápad, ale už teď je tahle povídka jedna z mých nejpovedenějších, takže se jí budu nějakou dobu věnovat. Za spolupráci děkuji Kaede, jakožto mému nejlepšímu Itachimu ^^.

---

Co bych k tomu, vážení čtenáři, řekla? Pro info: začátek je psaný hlavně z pohledu Sasukeho, později pak několik částí v ich-formě Itachiho, než to zase přechází do er-formy. Ještě chci dodat, že díly budou kratší než u mé předchozí povídky a to z důvodu, abych hned v první části nevyzradila to nejlepší. Snad se v tom vyznáte, přeji pěkné počtení :).

Sasuke

,,Cože?" zeptal se nevěřícně. Myslel si, že snad špatně slyšel.

,,Máte ho na starost, takže je to teď na vás," zopakoval starší muž, sedící za stolem. Jeho nadřízený.

,,Není nejlepší ho po tom všem takhle násilně vtáhnout do přítomnosti. Snažím se už dost dlouhou dobu a tím by se to mohlo všechno zkazit," namítal.

,,Nikdo na této klinice to nemá lehké, ale on je jeden z nejtěžších případů."

,,Nevrtám se v minulosti. Vždyť je tu teprve pár měsíců a já se vlastně ještě nic nedozvěděl." Tenhle rozhovor už ho začínal unavovat.

,,Říkáte pár měsíců, ale on je léčen už šest let. Těch vašich pár měsíců je pouze čas strávený u nás na klinice. Pane Uchiho, jste jeden z nejlepších, zvládnete to, věříme Vám." Protočil panenky. Věděl, že je ve svém oboru dobrý, ale nesnášel když byla úroveň jeho znalostí zdůrazňována právě v takovýhlech chvílích. Přesto však věděl, že ať namítá cokoliv, bude to muset udělat. ,,Děkuji za vaši důvěru, ale stejně si myslím, že to není nejlepší nápad." Dobře si uvědomoval, že teď vůbec nejde o jeho vlastní názor.

,,Mé rozhodnutí bylo schváleno několika úspěšnými profesionálními psychiatry, nehodlám z něj ustoupit. Navíc sám musíte přece uznat, že bílé, vypolstrované stěny na jeho psychickém stavu nic nezlepší, snažíme-li se sebevíc."

,,Tak vymalujte. Oranžová barva má prý na psychiku člověka úžasně pozitivné vliv." Ušklíbl se. Byl jeden z velice mála osob, které si tohle mohly dovolit. Zavrtěl se v na první pohled pohodlném křesle, které teď začal nesnášet. Poslední dobou byl v téhle kanceláři poměrně často.

,,Co se týče malování, pokud by tu barvu pozřeli ve větším množství, otráví se." Vítězoslavně na Uchihu pohlédl. ,,A vy si koukejte dávat pozor na nože, nůžky, prášky, provazy… jasné? Má tolik možností… vy budete POŘÁD doma, jídlo si budete objednávat přes internet a nehnete se od něj." Jeho tón už byl zase vážný a přísný. Byl to velmi riskantní krok… To bude nejspíš docela problém, vzhledem k tomu, jakou měl doma výbavu zbraní. Byl to prostě jeho koníček ve volném čase, kterého teď bylo stále míň. ,,Určitě existuje i nějaká bez nebezpečných chemických látek. A kdybyste vymalovali jen strop, dostal by se k ní jen kdyby uměl lézt po stěnách, co však ve stavu našich pacientů je možné jen v jejich fantazii." Rozhodl se, že už to raději nebude dál rozebírat. ,,Jistě, rozumím." Byl v tomhle oboru už dost dlouho na to, aby věděl co má dělat.

,,Vezmete si ho s sebou už teď, nebo se doma ještě musíte na jeho příchod připravit?" Rozebírali tuhle alternativu už před několika dny a jelikož věděl, že se nakonec bude muset stejně podřídit, připravil se už předem. ,,Pokud chcete, můžu už teď." Vlastně by se potřeboval připravit alespoň psychicky. Pokaždé, když přišel domů, byl neskutečně rád, že může uniknout ze spárů své práce. Teď se to ovšem změní, díky jeho momentálně nejtěžšímu případu.

,,Dobře. Před hodinou jsme u něj byli… ječel na nás, že nikam nepůjde… pošlu tam teď někoho, snad už bude mít pro nás vhodnější náladu." Přikývl ředitel. Po chvíli se k němu vyslaný vrátil a jeho odpověď byla jasná. Případ 231 je připraven k převozu. S povzdechem vstal a ze zvyku si urovnal oblečení. Tohle bude náročné i na něj. Vydal se nejprve do své kanceláře, sbalil si několik málo potřebných věcí a zamkl dveře.

Před klinikou už na něj čekali dva muži. Jeden v pracovním obleku postával vedle jiného. Ten byl pacientem. Díval se do země a černé oči se mu lehce leskly zlobou. Pracovník pychiatrické služby se na Uchihu podíval. ,,Pane, zvládnete tu už sám...?" Chtěl namítnout, co si o něm vlastně myslí, ale místo toho jen řekl: ,,Ano. Převezmu to tu." Pomalu přešel ke svému tmavovlasému případu. Bylo vlastně zbytečné cokoliv říkat, stejně by ho ani neposlouchal. ,,Nemáš snad radost, že půjdeš se mnou?" Neodpustil si poznámku, když viděl jeho naštvaný výraz.

,,Polib si..." zamumlal, že mu ztěží rozuměl. Pracovník ústavu se potají rozchechtal, musel uznat že tenhle psychiatr je třída. Zatímco pacientovi to až tak vtipné nepřipadalo. Zlehka se zamračil. Byl zvyklý na mnohem horší věci, skoro se až divil, že mu neřekl něco mnohem horšího. Odsunul dveře auta, chytil ho za zápěstí a strčil do vozu. Zamkl a sedl si na místo řidiče, odděleném od zadní části několika vrstvami. Pro případ potíží byla vzadu nainstalovaná kamera, která přenášela obraz přímo na malou obrazovku vedle volantu. Stiskl malé tlačítko, čímž ji zapnul, zavřel dveře a chvilku čekal. Snažil se klidně dýchat, tohle zvládne. Zavrtěl hlavou a vyjel. Jeho pacient se ani nepohnul a uraženě hleděl z okna. Velké tmavé oči zesmutněly a on jen mlčky pozoroval ubíhající krajinu. Citové výkyvy u něj byly naprosto normální. Byl trochu jako puberťák, když nad tím tak přemýšlel. Domů to neměl zase až tak daleko, bylo to jen asi půl hodiny cesty autem. Soustředěně zíral před sebe, aniž by cokoliv řekl. Nebyla to potřeba, veškerá konverzace, která se mezi nimi většinou odehrávala, probíhala v podobném stylu jako než vyjeli. Tedy pokud nepočítal různá sezení, která byly součástí jeho práce.

Když zastavili, tmavovlásek vypadal docela vystrašeně a Uchihovi bylo jasné, že bude problém ho dostat z auta. Vylezl ven a otevřel dveře. ,,Jsme tu. Tak pojď." Čekal, jestli to přecijen nepůjde tím lehčím způsobem. Ten se na něj ale jen nenávistně zadíval a ani se nehnul. Povzdechl si. Takže ne.... Byl naivní, když si myslel že to jakžtakž půjde podobrém. Vlezl si dovnitř a klekl si k němu. ,,Vážně nepůjdeš?" Umíněně předsunul spodní čelist a pevně semkl rty. ,,Ne." Jeho pohled nabral nakrknutého odstínu. Měl několik možností: nějakým zázračným způsobem ho v plném vědomí dostat z auta, což by se ovšem neobešlo bez rozruchu a on rozhodně neměl chuť vysvětlovat sousedům, co se to tu děje. Druhá byla použít nějaké látky na uspání, ale tomu by se nejraději vyhnul. Mlčel, ale ani se nehnul.

,,Nechci…" Vrčel až plačtivě. Trhl sebou, ani nevěděl proč. Chytil ho za ruku a vytáhl na nohy i z auta, jen s velkou námahou. Čímdál víc to začínalo vypadat na tu druhou možnost v podobě sedativ. Když se ho totiž dotkl, muž odskočil a vytrhl se mu, ale neutekl, jenom prostě zůstal stát na místě. Znovu ho chytil, nedávajíc nijak najevo narůstající netrpělivost. ,,Půjdeš se mnou, ať chceš nebo ne. Takže si to nedělej ještě horší."

,,Nikam nejdu, nikam nechci…" opakoval pořád dokola a začínal zvyšovat hlas.

,,Neptal jsem se tě, jestli chceš." Zkusil to ještě naposledy.

,,NECHCI!" zavřískl.

,,Do hajzlu..." Už to prostě nedokázal snášet. Sáhl do kapsy a vytáhl injekci s jehlou dlouhou zhruba pět centimetrů. Uvnitř byla průzračná tekutina, celkově to působilo velice křehce. ,,Nechtěj, abych to použil," šeptl zlověstně a přiložil mu ji k ruce, jen několik milimetrů od kůže. V očích tmavovláska se objevil tichý strach.

,,Já… půjdu ale nechci sedativa… prosím…" Úplně ztuhnul a ani se nehýbal, najednou byl poslušný jak beránek.

,,Tak fajn." Zastrčil ji do kapsy. Tohle ani nečekal, ale podle toho co věděl to souviselo s něčím z jeho minulosti. Pořád ho držel za zápěstí, jednou rukou zavřel dveře a zamkl auto. Nechal se bez odmlouvání dovést do domu a jen tiše sledoval, když odemykal. Už měl přichystaný pokoj. Usadil ho na postel. ,,Máš hlad?" zeptal se, aniž by se na něj přestal dívat.

,,Hmm…" zakňoural souhlasně. Zajímavé bylo, že mimo těchhle stavů měl své světlé chvilky, ty bývaly ale krátké a jen velmi zkušený je dokázal vychytat.

,,Co by si chtěl?" Přitáhl si židli a posadil se naproti němu. Založil si ruce, s lehce optimistickým výrazem.

,,Já… vrátit čas…" pronesl úplně mimo a nepřítomně. Mlčel, nechtěl teď přijít o tuhle světlou chvíli. Měl potřebu, aby si s ním o tom promluvil. ,,Kdo by nechtěl... Proč vlastně?" zeptal se opatrně.

,,Kvůli nim… a kvůli němu… hlavně kvůli němu…." Jeho oči vypadaly tak prázdné… jako by se sám toulal někde v minulosti a tady by bylo jen jeho tělo. Seděl a nic na to neodpověděl. Po minutě nečinnosti se ozval: ,,Kvůli němu? Chtěl by jsi mu pomoct?" Němě přikývl. Po tváři mu stekla drobná slza. Téměř neznatelná… skoro nepovšimnutelná.

,,Ano chtěl… moc chtěl.. jak bych mohl… Jak ONI mohli?!" Tiše se přesunul a posadil se na postel vedle něj. Na takové emoční projevy byl zvyklý, ikdyž u něj ne tak docela. ,,Nesmíš si to dávat za vinu, nemůžeš za to co se stalo." Sám nevěděl, o čem vlastně mluví. Ale cítil, že se velice pomalu začínají dostávat k jádru problému: jeho minulosti.

,,Ale MOHL jsem! Kdybych jim utekl… on by nikdy… sám bych ho nikdy neopustil..!" Mimoděk se ho jemně dotkl na ruce. Tělesný kontakt byl prakticky zakázaný, ale nemohl si pomoci. ,,Ikdyby jsi dokázal utéct, myslíš že by... Zachránil bys ho, kdyby to znamenalo, že bys měl zemřít?" Začalo mu docházet, co se nejspíš stalo. Nechtěl to nijak uspěchat, narušit tak křehkou rovnováhu vědomí. Zpříma mu pohlédl do hlubokých tmavých očích, ve kterých teď byl znát hlavně smutek, zoufalství, bolest a pocit bezmoci. Dokázal tyto pocity zcela zřetelně rozeznat, aniž by ho to nějak vyděsilo.

,,Ano… ano…" Dostal se do jakéhosi kruhu. Padl obličejem do polštářů a tiše se rozvzlykal. Pořád jen opakoval 'Ano.." a tiše plakal. Už toho bylo moc… moc bolestné… před tou bolestí samovolně tělo bránilo a tak se nad jeho tělem začala zmocňovat ta poblázněná část… Uchiha věděl, že se mu začíná ztrácet. Teď ne... ne teď, když už byl tak blízko... Už nemohl riskovat další výslech, tak to vzdal. Nenápadně sáhl po jehle a než se stačilo vzpamatovat, pích mu dávku sedativ. Bylo to tak lepší. ,,Vyspi se, potřebuješ to." Krátkou chvíli ještě držel jeho zápěstí, než s klidným oddechováním upadl do stavu mezi spánkem a bezvědomím. Mělo by to stačit na minimálně osm hodin, což bylo celkem dost času.

***

2.den

Bylo pochmurné, podzimí ráno. Když Itachi otevřel oči, byl pořád v tom samém pokoji… a nepamatoval si ani na včerejšek. Po tváři mu přelétl lehký úsměv. Nevěděl proč.

,,Dobré ránko." Seděl v křesle vedle postele. Snídani měl už dávno za sebou a jak slíbil, nepustil ho ani na chvíli z očí. Pochyboval, že bude vůbec něco jíst, ale přesto postavil na stolek vedle postele nějaké tousty. Itachi přikývl. Možná měl trochu hlad a navíc se probudil s dobrou náladou která mu, při troše štěstí, vydrží až do oběda. Pohlédl na snídani vedle sebe a poměrně s chutí se do ní pustil. Ušklíbl se. Očividně měl dobrou náladu a nebyl si tak docela jistý, jestli za to tak úplně můžou ta sedativa. Nic neříkal, jen ho zamyšleně pozoroval a v duchu si začínal dělat poznámky. Byl to jeho zvyk z předchozích studií, kdy si musel z hromady keců vyučujících vytáhnout to nejpodstatnější a zapsat do poznámek na další písemku. Takhle to dělával i po dobu své praxe. Itachi ho nijak nevnímal a když snědl všechno co měl na talíři, rozhlédl se po koupelně. Teď v Sasukem hrklo… neuvědomil si, že na něj bude muset dávat pozor i tehdy… na klinice k tomu měli pracovníky, ale on tady byl sám. Smířil se s tím, že to všechno bude muset nějak vydržet. Zasloužil by si alespoň zvednout plat. Nechal talíř tam, kde byl. O to se postará později. ,,Chceš...?" Výmluvně kývl směrem ke koupelně. Ten jen nepřítomně vstal a vyšel dovnitř. Docela Sasukeho ve své přítomnosti ignoroval, svlékl se a rychle se vysprchoval. Pak se natáhl pro ručník a setřel drobné kapky na své mléčně bílé pokožce. Nikomu kdo by se na něj podíval nemohlo uniknout, že byl Itachi docela vypracovaný. Ploché břicho, svalnatý hrudník a ruce, ladná linie zad přecházející v kulatý zadeček. Opřel se o dveře a odvrátil pohled. Tohle vážně neměl zapotřebí. Otočil se k odchodu, když se mu náhle před očima cosi zablesklo. Viděl tmu, na okraji však bylo bledé světlo. Byla to nějaká místnost, nejspíš pokoj. Ve světle svíčky viděl záhadnou postavu, otočenou k němu zády. Pak k němu otočila pohled, s letmým úsměvem. Trhl sebou, když se vrátil zpět do reality. Co to jako mělo znamenat? Nedal jinak nejevo, že se něco stalo. Itachi se zatím usušil a s ručníkem kolem pasu se odebral do pokoje, kde se dooblékl. Dělal to automaticky, jako stroj. Pak se zadíval na zeď a svezl se na zem. Tiše sklonil hlavu do dlaní. Přiklekl si k němu. Vážně nevěděl, proč musel být pořád s ním, ale nedovolil si ani na chvíli odejít. Mohlo by se stát cokoliv. Jemně mu z čela odhrnul několik pramínků vlasů a zvedl si jeho tvář. Ty oči ho svým způsobem fascinovaly. Povzbudivě se usmál.

,,Proč…?" zakňoural bolestně a hleděl na něj… ,,Proč ON…… proč ty!" Na poslední chvíli potlačil nechápavé "co". ,,Já?" zeptal se místo toho s lehkou nedůvěrou. Nejspíš jen přetrvávající následky drog.

,,Ty... ty---!" vykřikl nakonec a oči se mu rozšířily hrůzou. Dřív než stihl cokoliv udělat, oči se mu ale zalily slzami a opět získaly ten nepřítomný výraz. Posmutněle přivřel oči. Už z něj nic nedostane, teď to bylo zbytečné. Pustil ho a vstal. Na stole měl ještě pořád hrnek s kávou. Nikdy ji moc nepil, ale teď uvítal cokoliv, co ho drželo při vědomí a to jakýmkoliv způsobem. Otočil pohled k oknu a zasnil se. Když nad tím tak přemýšlel, ze své vlastní minulosti si pamatoval jen drobné útržky. Pár nejasných záblesků, nic víc. Jeho paměť byla jedna velká prázdnota, černá díra samoty. Nepamatoval si na rodiče ani jestli měl nějaké sourozence. Nikdo mu nikdy nic neřekl, byl záhada. Dopil hrnek a postavil ho zpět na stůl. Itachi se skloněnou hlavou váhavě vstal, rukou se opíral o zeď. Nepamatoval si už to hrůzné zjištění, na které neměl dost času, aby to někomu stihl říct dřív, než se sám zase do sebe zhroutil. Pohlédl na Sasukeho uhlovými panenkami, jako by v těch očích snad ani nebyl život... Silně ho znepokojoval ten pronikavý pohled. Byl zvláštní, zkoumavý a nezaujatý zároveň. Vstal a otevřel okno. Jen na krátkou chvíli, když tu je, nemůže se nic stát. A trochu čerstvého vzduchu také ještě nikdy nebyla na škodu. Pomáhalo mu to jasně myslet. Itachi měl v hlavě zmatek... snad ještě větší než kdy dřív... najednou hlasitě zazvonil telefon. Černovlásek se tak lekl, že uskočil k protější stěně a v sebeobraně se schoulil v rohu.

,,V pořádku." Vstal a přešel k telefonu, aby ho zvedl. S mírnou dávkou obav ho pozoroval, zatímco vyřizoval hovor. Občas jen souhlasně zamručel nebo odpověděl. Pak zavěsil, pomohl tmavovláskovi vstát a opět ho usadil na postel. Náhle jím projela vlna jakési energie. Prudce se odtáhl a bezděčně couvl. Itachi se na něj mlčky díval… ne, on se nedíval. Doslova ho probodával pohledem a zároveň jako by viděl skrz něj. Na Sasukeho až teď dolehla slova muže, který telefonoval… slova neomylně podbarvená autoritou, slova jeho nadřízeného: 'Je mi to líto, pokud se nesebere za ty dva měsíce u vás, musíme ho zavřít na kliniku a už se nebude léčit… ti nahoře uznali, že se jeho stav nezlepší… když ne teď tak už nikdy… snažte se, závisí na vás jeho osud. Říkám vám to jen z povinnosti a také z kolegiality… případ 231 byl uzavřen…' Itachi se pořád ani nepohnul a Sasuke se nemohl zbavit pocitu, že ví, o čem přemýšlí. Proč zrovna teď museli... nemohl ho jen tak nechat, dalo by se říci, že se za tu dobu co ho měl na starosti, docela zblížili... Zase se posadil a zaraženě mlčel. Co by měl udělat? Pak si vzpomněl na to, jak na něj křičel: Ty… Možná.. možná pokud pochopí svou minulost… dostane se i do jeho… Přesunul svůj pohled na postavu skrčenou v rohu. Pozoroval ty dlouhé tmavé vlasy spadající na ramena, kdysi možná živě jiskřící onyxové oči a když si představil letmý úsměv, pohrávající mu na rtech... Vzpomněl si! Jeho útržky vzpomínek... kde viděl... jeho. A jediná vzpomínka převyšující se na všechny ostatní: krev všude kolem, která mu i smáčela vlasy, ostrá bolest v zátylku, obrysy nehybných postav vedle něj a do toho všeho jediný zoufalý výkřik jeho jména... Táhli mu pryč sourozence…BRATRA! Z mysli se mu zvedl omamný závoj mlhy a on najednou vnímal to, co dosud ne. Ten člověk před ním... Pomalu, s přetrvávající nejistotou, jako by mu měl každou chvíli zmizet, k němu přešel. Dlouhou chvíli pozoroval tu důvěrně známou tvář... Jemně ho chytil za ledově studenou ruku. ,,Itachi..." řekl jen chvějícím se hlasem. Ten sebou ale trhl a odtáhl se od něj, s vyděšeným výrazem v jinak dokonalé tváři. Proto… proto na tom byl tak špatně… Sasuke se z toho dostal, smrt jeho rodičů…míval… má bratra…Itachi ale nevnímal, jakoby Sasukeho nepoznával…všechna ta léta…

,,Vzpomínáš si?" zeptal se tiše. Dobře věděl, že ne. To co se s ním nejspíše stalo... muselo toho být prostě moc. Pohlédl na něj. Zvláštně, ale nepřítomně... pak si Sasuke uvědomil jednu věc... teď mu nejde o vyléčení pacienta... jde mu o záchranu svého bratra z místností kliniky... a bylo jasné, že nemá moc času... dva měsíce aby ho z toho dostal... jinak už ho neuvidí... zavřen za těžkými dveřmi sanatoria dožije svůj nešťastný život...

,,Ne," vydechl tíživě. Ne, to se prostě nesmí stát… Nedovolí to… Trochu zklamaně semkl rty, když mu po tváři stekla jediná, téměř nepostřehnutelná slza beznaděje. Zvládne to... nějak to zvládne. Nenechá ho v tom. Vstal a pomohl mu na nohy. Ani snad nečekal na odpověď. Jeho výraz se proměnil z vyděšeného na překvapený... oči měl skelné... co se nasnažili doktoři, aby zase získaly živoucí lesk. A jediný kdo by snad mohl byl ten, kvůli kterému byl Itachi nucen odejít... bolest, tak náhlá a tak zrůdná, ze ztráty svého bratra a rodičů zároveň ho připravily o zdravý rozum. Ale ne tak zcela…jen ho jednoduše odstrčili na kraj mysli a nadvlády se ujaly jeho pudy…vlastně to bylo v sebeobraně, aby bolestí nezemřel. Sasuke se na okamžik bezradně odvrátil. Už se nedokázal dál dívat do těch očí... S tichým povzdechem ho pustil. Itachi z něj ale oči nespustil... co ho na tom člověku tak fascinovalo... Pak mu myslí jako blesk pročísne oblohu, přelétla ta scéna, které se tolik bál... o které se mu zdávávalo. Jeho rodiče... zastřelení na podlaze... ta rudá krev, co byla všude... i na obličeji jeho bratra... toho malinkého chlapečka... pocit jak mu vhrkly slzy do očí, když chlapce udeřil, ne proto, že by byl na špatné straně... bylo to to poslední, co pro něj mohl udělat... zachránil ho tím... jeho mladší bratříček omdlel... díky té ráně... jen proto, že vypadal mrtvý ho neodtáhli... ale pak ty dva páry silných rukou, slova chladná, řezavá jako čepel nože... 'Tady je hotovo. Vemte toho bastarda co přežil a hněte sebou, máme toho ještě hodně co...' slova se ztrácela v hlasitém dětském křiku... jeho vlastním křiku... bolelo ho v krku, pořád ječel a upínal se na jedinou osůbku, co věděl, že vypadá jako mrtvá, ale jediné se zvedal hrudník... jen si nemohl vzpomenout co křičel.. to jméno... zaposlouchal se do zvuků svých vzpomínek... už to slyšel... už SE slyšel zřetelněji... SASUKE....!

Prudce sebou trhl a svezl se zase na zem, jako by jím projel elektrický šok. Poznal ten letmý záblesk v očích. Dávná bolest, náhlé procitnutí... Neptal se, co se stalo. Sklonil se těsně k němu. Profesionální znalosti mu napovídaly, aby dál nepokoušel štěstí a že to může být ještě horší. Jenže jeho skoro rok praxe byl nejspíš teď to poslední, na co myslel. Zlehka mu přejel prstem po tváři. ,,Bráško, slyšíš mě?" Někde hluboko uvnitř je skryté jeho staré vědomí…uvězněné. Překvapeně se na něj zadíval... nevěděl odkud ho zná, jeho rty zformovaly slova, o kterých nemohl, ani neuměl přemýšlet... ,,Sasuke..." Ale neuvědomoval si to, co říká... pokoušel se zoufale najít spojitosti... Mlčel, jen doufal že to pochopí. Nevěděl, co by měl říct... co by měl udělat... ,,Jsem tady, všechno je v pořádku." Itachi na něj upíral své velké černé oči... ,,Sasuke... já...!" Víc nestihl říct. Přivřel oči a odvrátil se od něj. Čelo opřel o chladnou zeď. Zase se mu ztratil... ale teď to bolelo víc než kdy jindy... tak blízko byli... jeho mysl je... uzamčená... klíč... potřebuje klíč... pak si něco uvědomil. To on sám je ten klíč.. on je spojka mezi Itachiho minulostí a součastností...! Přesně tyhle dvě složky u jeho bratra potřebovali spojit...! On sám je klíč... ale jak odemknout... Připadal si jako malé dítě, co se mermomocí chce naučit odemykat vchodové dveře jeho rodičů… Jak by sakra mohl... co by mu připomnělo minulost? Zbývala mu jen jediná možnost, ale byla to ta poslední... a nebylo by to moc náhlé? Opět si ho k sobě otočil. Musel to zkusit... Pomalu si ho k sobě přitáhl a jemně se otřel rty o ty jeho. Byly tak neuvěřitelně hebké... Téměř nepatrně ho kousl a pak mu konečně věnoval letmý polibek. Nebyl si tak úplně jistý jeho reakcí, takže se hned zase odtáhl a zpříma se na něj zahleděl.

,,N...ne! Co blbneš...?!" vykřikl překvapeně a vyděšeně. Zapřel ruce o jeho hrudník a prudce ho od sebe odstrčil. Sasuke rychle vycouval. Itachi už ale nevypadal nebezpečně, jen mlčky stál a díval se na zem pod sebou. Jeho mladší bratr tiše zaklel… co to tu sakra dělá?! Zapřísáhl se, že na něj už ani nesáhne. Neuvědomil si ale jedno… v tu chvíli se mu povedlo nemožné… v tu chvíli mu mechanicky přivodil jednu ze světlých chvilek. Což se nikomu z doktorů ještě nikdy nepovedlo… na veškeré vnější podněty nereagoval… až teď… Něco mu svitlo... ten, byť jen na krátký okamžik, nadějný pohled. Nebyl to ten prázdný, nepřítomný, který u něj téměř neustále viděl. Že by to byl přecijen úspěch...? Pomalu ale jistě mu docházelo, co bude muset udělat, aby ho z toho dostal.

Pokračování během dvou až tří týdnů :P.

P.S. Tuhle povídku můžete najít na blogu mé spoluautorky pod názvem ,,V zajetí své mysli", takže se nelekněte, kdybyste ji někde zahlédli ;).