Nevděčný spratek 11/ 2.část

Tenhle díl...probíhá snad napínavě a za konec mě zabijete, ale úplně jsem se vžila do Sasukeho :D ...až jsem to musela jít zajíst čokoládou :D

---

,, Tohle musí zůstat mezi námi, rozumíš!?" zvyším na něj znatatelně hlas. Nic mi na to neodpoví, jen se dál směje. ,, Jestli to někomu řekneš, čeká tě peklo!" Nevím, kde přesně se to ve mně vzalo, ale nedokážu se ovládat. Kdyby se tohle dozvěděla Konan nebo nedejbože Madara, byl by to doopravdy skandál na úrovni.

,, Já už peklo mám, horší to už být nemůže," opáčí Sasuke s bolestivým smíchem.

,, To si jen myslíš," namítnu a pustím ho. ,, Teď si nastup zpátky do auta, vezmu tě k tomu psychologovi."

,, Můžu říct pravdu aspoň jemu?" Podívá se na mě jako neviňátko, jenže já vím, že pod tím pohledem neviňátka se skrývá zákeřná pekelná stvůra. Silně pochybuju, že já jsem dal impuls k tomu, že se s ním chci vyspat. Určitě využil mojí momentální slabosti. Můj vlastní bratr mě zneužil pro vlastní potřeby. Dobře ví, že nejsem na kluky a tohle udělal. Tohe že je můj bratr? Po tomhle už se na něj budu dívat úplně jinak. Musím si od něj držet odstup.

,, Nikomu nic říkat nebude...ani jemu! Uvědomuješ si, že je to trestný čin, ty cvoku!?" Jen lhostejně pokrčí rameny a šine se směrem k autu. Chvíli se za ním nevěřícně dívám, potřebuju čas, abych se z toho šoku vzpamatoval, potom se vydám rychlými kroky za ním.

Celou cestu autem Sasuke mlčí a já nemám sebemenší chuť to ticho zrušit. Přirozeně jsem na něj naštvaný, určitě vyjel on po mně. Vím, co ke mně cítí a vím, co k němu cítím já, logicky z toho tedy vyplývá, že ten iniciátor je tu on. Vážně se musí léčit, domluvím mu s tím psychologem častější schůzky, protože jednou za týden to doopravdy nestačí. Dokud se nezbaví toho šílenýho přesvědčení, že jsem jeho životní láska, musím se vyhýbat všemu, co by mě dokázalo přivést do bezvědomí, protože ten hajzlík by toho využil. Vůbec mu nevadí, že kdybych byl při smyslech, tak se k něčemu takovému nikdy nepropůjčím. Celou tu dobu se snažím chápat jeho pocity, pomoct mu a on se mi takhle ,,odvděčí", toď můj mladší bratr, vážení.

,, Zlobíš se na mě, co?" promluví na mě, když se snažím najít místo pro zaparkování. Nic mu na to neřeknu, protože bych na něj musel řvát. Divím se, že sebral tu odvahu a vůbec něco vypustil z pusy, když vidí, jaký vztek mám.

,, Víš, kdyby si to doopravdy nechtěl, tak mě odmítneš, i když zrovna nejseš při smyslech," zašeptá těsně před tím, než vystoupí z auta. Hodím po něm zlostný pohled, ale nechám ho beze slova odejít. Jen ať mu ten psycholog pročistí hlavu.

Sasuke

Chápu, že je nasraný, ale to mu ještě nedává právo se mnou takhle jednat. Taky jsem mu nemusel říct vůbec nic, měl by si toho vážit. Nejdřív jsem plánoval mlčet, ale nakonec ví pravdu, tak nechápu, na co si stěžuje. Líbilo se mu to, to nemůže popřít i kdyby chtěl, protože si z toho jednak nic nepamatuje, a jednak mám prostě pravdu já.

Se zamyšleným výrazem vstoupím do čekárny, ten chlapík bude určitě překvapenej, až zjistí, že jsem přišel dobrovolně. Bohužel v čekárně sedí ještě jeden kluk, kouká po mně, jako by mě chtěl každou chvíli podříznout. Vlastně mě to ani nepřekvapuje, vždyť za dveřmi sedí u stolu psychouš.

,, Ahoj," pozdraví mě ten divnej kluk, aniž by ze mě spustil oči.

,, Čau," odvětím suše. Nehodlám se s ním dál bavit, nepřijde mi ani trochu sympatický, navíc mám rád mlčící lidi. Nesnáším, když se mě pořád někdo na něco vyptává. S Itachim bych se bavil třeba celý den...a nejen to, ale on nechce. Už to není ten starý dobrý Itachi. Někdo ho vyměnil, ale zároveň někdo vyměnil i mě. Kde jsou ti dva staří známí bratři Uchihové?...Asi někde v nedohlednu, pod zemí se svými rodiči.

,, Sasuke, tebe jsem tu dnes vůbec nečekal." Podívá se na mě překvapeně pan Naokami, tuším, že se tak jmenuje, aspoň to má napsaný na dveřích.

,, Já sebe taky ne, ale Itachi je blbec."

,, Rozumím, promluvíme si za chvíli," řekne chápavě a podívá se na toho divnýho kluka na židli. Logicky má přednost přede mnou, byl tu dřív a určitě je i objednaný.

Itachi

Sasuke se za necelou hodinu vrací. Vypadá spokojeně. Doufám, že tomu psychologovi nic neprozradil. Rozhodně se nehodlám vyptávat, jestli mu to řekl, tak už s tím teď stejně nic nenadělám. Prostě začnu Sasukeho ignorovat, ať vidí, že to tentokrát doopravdy přehnal.

Sedne si potichu vedle mě se samolibým výrazem, aniž by mi cokoliv řekl. Ty jeho nálady se střídají jako počasí v dubnu.

,, Budeš se zase vídat s Konan?"

,, Co je ti do toho?" štěknu po něm tak, až vyděsím sám sebe.

,, Říkal si, že se kvůli mně s ní zatím vídat nebudeš, ale teď jsem udělal něco, co mi jen tak asi neodpustíš..."

,, Rozešla se se mnou...pravděpodobně kvůli tobě...teda jestli si ten zvuk v mobilu udělal ty."

,, To je dobře." Usměje se do okýnka. Nemůžu uvěřit, že je až tak sobecký. S Konan nás nijak zvlášť veliké pouto nepojilo, ale i tak to je od Sasuke při nejmenším pěkně hnusný. Nepoznávám ho. Nikdy na moje holky nežárlil...vlastně plno věcí nikdy nedělal. Za všechno může smrt rodičů a ta jeho údajná láska ke mně, o které je tolik přesvědčený, že ji doopravdy cítí.

Sasuke

Itachi se mnou nejspíš nemluví, nedivím se mu, ale však ono ho to přejde. Zneužil jsem jeho nevnímavosti, přiznávám, ale už se tím nehodlám zabývat. Stalo se a sebeobviňováním to rozhodně zpět nevrátím. Nakonec i ten psycholog říkal, že nemám myslet na to, co už se stalo, že to nezvrátím. Itachi se na mě určitě do nekonečna zlobit nehodná, vždyť já mu to nějak vynahradím. Mám mnohem větší chuť mu udělat radost než kdykoliv jindy předtím...to bude tím rozchodem s Konan. Život mě začíná zase bavit. Bez té megery ho zase budu mít jen pro sebe...dokud si nenajde další, ale já všechny ženský, který přivede, vyděsím tak, že odtud budou zdrhat rychleji než Usain Bolt. Vím, chovám se jako ta největší svině, ale já ho chci aspoň na chvíli jen pro sebe. On si ani neuvědomuje, jako moc ho potřebuju, jak závislý na něm jsem. Mám ho moc rád, kdybych neměl, tak tomu psychologovi všechno vypovím...asi bych tím uškodil i sobě, ale on Itachi chtěl, abych mlčel. Já bych mu to jinak řekl.

,, Sasuke pojď se najíst!" zavolá na mě podezřele veselým tónem, že by se už nezlobil nebo si zas něco šlehnul? Takovou chybu by už přece podruhý neudělal.

,, Už jdu!" Rychle seběhnu schody a sednu si ke stolu.

,, Dáš si zelený nebo ovocný čaj?" Nakloní se ke mně přes celý stůl, při tom se na mě dívá záhadným pohledem...ne, to není záhadný pohled...to je sváděcí pohled! On je fakt na drogách!

,, Zelený." Polknu nasucho, aniž bych se mu přestal dívat do očí.

,, Víš, že máš krásný rty?...Sice trochu bledý jako čerstvá mrtvola, ale jsou nádherný." Přejede mi po rtech palcem. Cítím, jak se mi zrychluje dech. Co to tady nacvičuje? Sice mě značně vyděsil, ale když mě políbí, rozhodně se nebráním. Tolik mi to od té noci s ním chybělo. Propadám závislosti na vlastním bratrovi. Tentokrát po mně vyjel on, ne já po něm, ale stejně bych ho měl odstrčit. Jednou jsem si užil a stihl mě za to trest, tak nenávistně jako dneska v autě se po mně ještě nikdy nedíval. Nesmím ho to teď nechat udělat znova. Ač nerad, ho odstrčím.

,, Už jsem se bál, že to neuděláš," řekne najednou naprosto při smyslech, hned na to si začne utírat pusu do rukávu.

,, Ty´s to jen předstíral!?" vykřiknu pohoršeně.

,, Jo, chtěl jsem vědět, jestli ses poučil a jestli máš v sobě aspoň kousek cudnosti."

,, Blbečku!" rozeřvu se na něj. Zvednu se od stolu tak prudce, až shodím židli na zem, nenarovnám ji, jen běžím rychle do svého pokoje. Schody beru po dvouch, protože nechci, aby viděl, jak brečím. Tohle tak neskutečně bolelo. Vím, že dělám plno odporných chyb, ale dělám je z lásky k němu a on s mými city zametá jak s kusem hadru. Tohle doopravdy přehnal, já jednám špatně kvůli lásce, ale on chybuje kvůli sobě a pro sebe. Nebere na mě vůbec ohledy! Já aspoň přemýšlel, jestli mu tím neublížím, ale city mě přemohly. Itachiho dostala jeho vlastní povrchnost.

,, Jen si pobreč! Sasuke, ani ty ses nezachoval správně, potřeboval si dostat lekci a já se přesvědčit, jestli bys to udělal podruhé. Tvé jediné štěstí, bráško, že si mě odstrčil! Neskutečně si mě naštval. Mám svatou trpělivost, ale tobě se daří ji bořit!"

,, Ty nevidíš ten rozdíl!? Já to dělal, protože tě miluju...ty si mě jen zkoušel. Víš vůbec, jaký to je mít vedle sebe toho nejmilovanějšího a nesmět se ho dotknout?" zavzlykám. ,, Tak víš!?" zeptám se znovu, když dlouho mlčí.

,, Na důvodu nezáleží, vysledek to má stejný..."

Prudce rozrazím dveře. ,, Chci k Madarovi," řeknu rozhodnutě.

,, Tak fajn, ale zavolám mu až ráno, teď ho nebudu rušit." Nemůžu uvěřit tomu, že to fakt řekl. On už mě nemá ani trochu rád. Mám co dělat, abych se nezadusil vlastním pláčem. Znovu se zamknu v pokoji a snažím se brečet co nejtišeji, ale nejde to. Já už nechci žít, vždyť nemám důvod. Itachi byl můj důvod a ten důvod mě teď nesnáší. Naleju si do sklenice přípravek na mytí oken a přidám do toho všechny léky, které jen v lékárničce najdu. Má to vážně zajímavou barvu a jestli mě to neporazí, tak v bezvědomí určitě na pár dní budu.

,, Co to tady vyvádíš?" Vybafne na mě Itachi. Tolik se leknu, že trochu té směsi vyleju omylem na podlahu.

,, To si utřeš," řekne nabroušeně.

,, Hned, jen se napiju." Akorát přikládám sklenici ke rtům, když vidím, jak Itachi bere z linky přípravek na sklo a zmateně si ho prohlíží, jakoby přemýšlel, kde se to tu vzalo. Podívá se na mě, vyvalí oči a vyrazí mi sklenici z ruky takovou silou, že se roztříští o zem a já letím za ní, stačím se ještě pořezat o střepy, než ztratím vědomí. Ten náraz byl moc silný...

,, Chceš jednu vrazit?" zeptá se mě Itachi podrážděně, jen co začnu otevírat oči.

,, Nech mě být!" Snažím se znít zhnuseně, ale když se slyším...jsem zoufalec.

,, O co ti proboha jde? Chceš spáchat protestantskou sebevraždu?"

,, Ne...pravou, ale nic lepšího mě nenapadlo. Ty si pořád myslíš, že ze všech nejvíc tu trpíš ty, ale to já tu zažívám neopětovanou lásku. To já tu toužím po každým tvým doteku a ty mě teď necháš, abych si šel za Madarou." Položím si hlavu na zem, vlasy se mi lepí na čelo kvůli směsici potu, krve a toho sebevražednýho napoje rozlitýho po podlaze.

,, Ty se blbeček, Sasuke...proč myslíš, že jsem mu chtěl volat až ráno? Doufal jsem, že si to přes noc rozmyslíš."

,, Já neuvažuju jako ty! Já nemám tak vysoký iq. Nechci tě milovat...nechci! Jenže srdci poručit nemůžu a žádnej psycholog to nezmění, tak mi řekni důvod, proč bych tu měl zůstávat..."

,, Já tě mám přece rád. Naštval si mě, zneužil si mojí slabosti a asi jsem tě za to potrestal až nepřiměřeně moc, ale nečekal jsem, že si sáhneš na život. A lásek ještě budeš mít...To ta noc se mnou byla tak úžasná, že tě to ještě pořád nepřešlo?"

,, Jo...byla..." Stočím se do klubíčka a zůstanu ležet tam, kde jsem.

,, Nelež tu tak, musíš se umýt a já ti obvážu ty rány, nechtěl jsem, aby ses pořezal, ale vyděsil si mě." Obmotám mu ruce okolo krku a přitisknu se k němu. Chci cítit jeho lásku...bratrskou lásku. Tenhle den jsem měl pocit, že mě už nemá a nebude mít nikdy rád.

,, Pomůžu ti se umýt, ano?" Pohladí mě po vlasech...Vážně chce jít se mnou do koupelny. To se mě nebojí?...Překvapuje mě...