Nevděčný spratek 11/ 1.část

Nikdo se moc nevyjádřil k tomu, co chce za povídku (krom V koncích, ale ta časem bude ;)), tak jsem se rozhodla pro Spratka.

---

Itachi

Potřebuju vodu, probleskne mi hlavou hned, jakmile se probudím. V ústech a krku mám hotovou Saharu. Pomalu se vykopu ven z postele a rychle se postavím na nohy, vzápětí si sednu zpět na postel. Před očima mi běhají černobílé pruhy. Co jsem to včera večer dělal, že je mi tak špatně?...Nemůžu si vzpomenout. Poslední, na co si pamatuju, jsou ty léky. Jeden prášek nezabral, vzal jsem si druhý, potom třetí a nakonec i čtvrtý. Seděl jsem v kuchyni a pil džus...dál nic, nevím. Probudil jsem se v posteli, tak se asi nic zvláštního nestalo. Ještě štěstí, že si Sasuke ničeho nevšiml, bůhvíco by si myslel. Bohatě stačilo, když mě viděl opilého, pořád se najdou dny, kdy mi to milerád předhazuje. Další pochybení je nepřípustné. Teď bych mu měl jít udělat snídani, než si všimne, že se něco děje.

Když přijdu do kuchyně, už tam sedí, na stole je připravené jídlo a zvláštně vonící čaj.

,, Ty už si vzhůru?" zeptám se překvapeně. Nečekal bych, že vstane dřív než já, to mu není podobné.

,, Jo, nemohl jsem spát, tak jsem udělal snídani."

,, To je od tebe hezké." Pochválím ho a natočím si sklenici vody, vyklopím ji do sebe na jedno nadechnutí.

,, Já ti udělal čaj," řekne Sasuke trochu dotčeně.

,, Promiň, ale chtěl jsem něco studenýho. Je tady vážně takový horko nebo se mi to jen zdá?"

,, Zdá, mně je fajn."

Otevřu okno a nadýchám se čerstvého vzduchu. Pořád se mi motá hlava. Nesmím to s léky příště tolik přehánět, nejsem přece žádnej feťák.

,, Itachi, odvezeš mě do školy? Já už to tak trochu nestíhám," ozve se Sasuke.

Na řízení auta se moc necítím, ale ten kousek to zvládnu. Všechno lepší, než mu psát omluvenku, že zaspal a tak podobně.

,, Tak si běž pro bágl, já na tebe počkám v autě."

Sasuke

Neříkejte mi, že si vážně nic nepamatuje. Já teda vím, že nebyl úplně při smyslech, ale že by si nepamatoval vůbec nic? Musím zjistit, jak se ty léky jmenují a sehnat je do zásoby. Na co to proboha myslím? Nemůžu ho takhle zneužívat.

Popadnu do ruky batoh a rychle letím za Itachim k autu. Ve škole mě snad takový stupidní myšlenky přejdou.

,, Tak kde se couráš!?" zavolá na mě Itachi od auta.

,, Nemohl jsem najít batoh," řeknu na omluvu a sednu si dopředu vedle něj.

,, Itachi?" Podívám se na něj, když nastartuje.

,, No?"

,, V kolik si šel večer spát?"

,, Asi v deset, proč se ptáš?" Určitě to jen tak plácnul, nechce přiznat, že si nic nepamatuje. Chci se o tom jen přesvědčit. Kdyby si náhodou něco pamatoval, choval by se určitě jinak. Takže se snad nemusím zatím ničeho obávat.

,, Máš rudý oči," řeknu, vlastně je to i pravda. Vypadá dost mimo.

,, Je toho na mě poslední dobou moc."

,, Trápím tě, že jo?"

,, Ale ne, nemůžeš za to..." Zaparkuje těsně u školy a počká až vystoupím. ,, Mám pro tebe po škole zajet?"

,, Ne, dojdu to sám." Zabouchnu dvířka a přidám se k Narutovi. Sice je to hňup, ale aspoň s ním přijdu na jiné myšlenky.

Ve škole se po dlouhé době dokážu znovu soustředit. Je mi tak dobře. Jestli to způsobila ta společná noc s Itachim, jsem v hajzlu, protože takhle ho dál zneužívat nemůžu. Není na kluky, nemůžu ho do toho nutit. Ten psycholog má možná v plno věcech pravdu, když ho budu poslouchat a snažit se vyléčit, dopadne to snad dobře...stejně v podvědomí tuším, že jsem odsouzen k záhubě. Dneska donesu té holce na hrob kytky, abych aspoň nějak spláchl ten hřích ze včerejší noci.

Naruto vedle mě lepí žvýkačku na spodní lavici a já mám chuť na něj za to řvát, na učení už se dávno nedokážu zase soustředit. I ten právě se ozývající školní zvonek mě rozčiluje a to se zvoní na přestávku. Mám chuť zdrhnout ze školy...

,, Sasuke, kam jdeš?" zeptá se mě Naruto, když začnu skládat věci do tašky.

,, Nestarej se," procedím skrz zuby a rychle vypadnu.

V nejbližším květinářství koupím šest rudých růží a loudám se ke hřbitovu. Jméno jsem si opsal z novin na kus papírku. Chvíli mi trvá, než najdu ten správný hrob...Hmm, ta holka byla docela hezká. Sotva stačím položit růže na hrob a už mi zvoní mobil. Kdo se po mě může tak brzo shánět?

,, Sasuke, můžeš mi vysvětlit, proč zdrháš ze školy? Musel jsem kvůli tobě lhát!" rozeřve se na mě Itachi tak hlasitě, že musím dát mobil dál od ucha.

,, Je mi špatně," odpovím klidně.

,, A proč si to neřekl učitele?"

,, Já nevím, prostě jsem zazmatkoval...nemohl bys pro mě přijet na hřbitov a vzít mě k tomu psychologovi?"

Chvíli se z mobilu nic neozývá, evidentně jsem ho šokoval.

,, Sasuke...dobře, počkej u brány, hlavně nedělej blbosti."

Itachi

Proboha, já se z něj vážně zblázním. Tohle už přesahuje všechny meze, ještě štěstí, že jsem ho včera vzal k tomu psychologovi, lepší nápad jsem mít nemohl. Doufám, že to všechno brzo skončí. Bojím se o něj každým dnem víc a víc. Radši rychle popadnu klíče od auta a jedu za ním.

Jen co vystoupím z auta, ho spatřím sedět na trávě u brány ke hřbitovu. Jel jsem se se vztekem, ale jak rychle přišel, tak rychle při pohledu na něj mizí. Vypadá tak zoufale.

,, Já ti to vysvětlím." Sepne k sobě prosebně ruce, jako by čekal, že se na něj hned rozeřvu.

,, Dobře, ale nejdřív si nastup." Otevřu mu dveře od auta. Tiše si sedne vedle mě a nic neříká. Neptám se, čekám, až si pořádně promyslí, co mi vlastně chce říct.

,, Je mi zle...chci křičet," řekne, aniž by si na mě podíval.

,, A kvůli tomu si zdrhl ze školy?"

,, Jo, protože bych tam doopravdy začal řvát, potřeboval jsem se uklidnit...všechno mě rozčiluje."

,, Ráno ti přeci bylo fajn, ne?"

,, Jo, ale během dne se to všechno otočilo o třista šedesát stupňů. Možná jsem fakt nemocnej, neměl bych rovnou ležet v blázinci?"

,, Nepřehánej to zas, seš v pubertě, změny nálad jsou normální." Snažím se ho uklidnit, ale asi to moc nezabralo. Podepře si hlavu rukou a radši se dívá ven než na mě. Nechám ho být, ať si s ním promluví ten psycholog, když nechce mluvit se mnou. Mám teď problémů až nad hlavu. Madara se dlouho neozval, což je víc než podezřelé, Konan mě včera seřvala, pořádně ani nevím za co...snad něco ohledně dívčího vzdechu v mém mobilu. Potřebuju dlouho dovolenou...to je nápad!

,, Sasuke, co by si řekl menšímu výletu?" Strčím do něj lehce.

,, Nikam nechci," odsekne mi.

,, Ještě nevíš, kam bychom jeli. Možná by ti prospěl nějaký ten den strávený v přírodě."

,, Přeskočilo ti?" Podívá se na mě jako na největšího debila. ,, Já chci k tomu psychologovi." Musím přiznat, že mě s tím svým přáním šokuje. Nejdřív ho nemůže vystát a teď mi už poněkolikáté opakuje, že za ním chce. Jestli tohle všechno obnáší puberta, začínám se bát.

,, Rozumím, ale vážně nechceš nikam jet? Vypadnout ze školy..."

,, Ne, s tebou a Konan nevydržím ani minutu."

,, O Konan nebyla ale vůbec řeč," namítnu.

,, To ovšem mění situaci." Podívá se na mě s rozzářenýma očima. Přesně tenhle pohled mi chyběl. ,, Bráško, já tě miluju!" Vrhne se mi okolo krku. V jeden moment nic nevidím. Ruka mi nedopatřením sklouzne z volantu a já cítím, jak sjíždíme z vozovky.

,, Itachi!" slyším Sasukeho výkřik těsně před tím, než začnu ztrácet vědomí.

Snažím se otevřít oči, ale nejde to, až Sasukeho další křik mě probere.

,, Co blbneš!?" vyjekne, držíc volant.

,, Já? Co ty to máš za nápady se na mě věčně vrhat, když řídím?" řeknu ještě docela s klidem.

,, Promiň, nečekal jsem, že z toho omdlíš. Nemáš žrát tolik léků!"

,, Počkat, počkat, počkat...ty máš správně vědět jen o jednom, jak víš o těch ostatních?"

,, Byl si včera totálně sjetej! Takhle o tom vím!"

,, Proč si mi ráno nic neřekl? Proč si Konan myslí, že mám jinou ženskou...Sasuke, co si provedl?"

Najednou mlčí. Hledí na mě se strachem v očích, ale mlčí...Ať se mnou dělal cokoliv, ví, že se naštvu.

,, Nic," řekne tiše.

,, Nelži!" Zastavím auto na kraji vozovky, chytím ho za ramena a prudce s ním zatřesu. ,, Tak to vyklop!"
,, Nech mě být!" zaječí na mě se slzami na krajíčku.

,, Ne, dokud mi to neřekneš! Co jsi mi udělal, Sasuke?" Podívám se mu přísně do očí.

,, Nic! Nic! Nic!" začně hystericky křičet. Když se ho chci znovu zeptat, vystoupí z auta a sedne si na okraj silnice. Chci mu říct, aby si okamžitě sedl zpět do auta, ale ten jeho nenávistný pohled mi vezme všechen vítr z plachet. Najednou nevím, co bych mu dál řekl, proto zůstávám sedět v autě a čekám, až si sedne zpět ke mně. Sasuke se sice po chvíli zvedne, ale nejde k autu. Co má sakra v plánu? Projde okolo mojí strany, otočí se ke mně zády a vstoupí do rozlehlého pole s ječmenem. On si ze mě vážně dělá srandu. Okamžitě vylezu z auta, zamknu ho a jdu za ním. Mám chuť se ho zeptat, jestli nechtěl náhodou původně za tím psychologem, ale tak nějak podvědomě tuším, že by mi na to stejně nic neřekl.

,, Chceš doopravdy říct, co se stalo?" Otočí se na mě zničehonic. Nic mu na to neodpovím, jen na sucho polknu. ,, Vyspali jsme se spolu, brácho...byl si sjetej a možná si to chtěl víc jak já...možná ti to teď přijde nechutný, ale v ten moment sis to užíval." Hodí po mně hrst obilí. Chvíli tam zaraženě stojím, než se za ním naplno rozběhnu.

,, Řekni, že si děláš srandu." Obejmu ho ze zadu...spíš silně sevřu.

,, Vypadám snad na to?" Začne se děsivě smát. Pomalu jde do kolen a já logicky s ním.

Další část přibyde snad ještě dneska večer...sledujete to? Schválně se podívejte, kdy to zveřejňuju, žerou mě tu komáři a já tu trčím s povídkou :D ...přes den makám pořád na cosplay, ale myslím na vás ;)....sbéčkám se omlouvám.