Můj majetek! Nesahat! 2

Další díl...poněkud drsnější :D

---

Sasuke

K ránu mě probudil šepot několika lidí najednou. Nějakou dobu ještě nechávám oči zavřené, snažím se rozeznat původ hlasů. Když se mi zdá, že mezi nimi slyším i bratra, rychle oči otevřu. Skutečně stojí kousek ode mě. Hledí někam před sebe na skupinu lidí v bílých pláštích a mračí se.

,, Co se stalo?" Snažím se ze sebe vyloudit nějaká slova. Možná jen špatně slyším, ale můj hlas zněl, jako by ho vydávalo nějaké monstrum. ,, Co se mi to stalo?" Moji otázku všichni ignorují, copak mě nikdo neslyší? Proč mě ani bratr nevnímá? ,, Itachi..." Snažím se k němu natáhnout ruku, jenže čím víc se snažím, tím víc mě ruka bolí. Nakloním hlavu, abych se podíval, co způsobuje tu bolest. Ruce mám přivázané z obou stran k posteli silnými řemeny. Proč? Já nic neudělal. ,, Bratře..." Ať říkám, co říkám, nevnímá mě. Nechápu, proč se ke mně tak zachoval. Možná už to se mnou a mou nemocí dál nezvládá...chce se mě zbavit.

,, Bráško, tito pánové tě teď musí prohlédnout, tak se nebraň, ano?" Konečně mě začal vnímat, ale co myslí tím ,,prohlédnout"? Než stačím svou otázku vyřknout nahlas, začnou mi rozepínat řemeny. Nohy mi ale nechávají přivázané. Když mi rozepínají košili, snažím se držet tělo v klidu, jenže cosi mi našeptává, abych jim nevěřil. Prohlížejí si mě jako vraha a Itachi s tím nic nedělá, dokonce s tím souhlasí. Nechci, aby na mě sahali nebo se mě dotýkali těmi divnými přístroji, které mají uložené v tom kovovém kufříku. To kladívko snad patří na jatka, o těch velkých kleštích nechci ani přemýšlet...

,, Né!" Tohle je už příliš, strčím do toho muže s kleštěmi. Ten sebou prudce trhne a nechtěně mi udělá šrám přes celou klíční kost.

,, Sasuke, uklidni se. Oni se ti snaží pomoct." Chytí mě Itachi za zápěstí. ,, Chovej se slušně," napomene mě. Jen na sucho polknu, nezdá se mi to, ale asi je to pro moje dobro...Nechám je, aby dokončili to, co začali. Nezbývá mi nic jiného, než si dát líbit všechny ty prapodivné snad ani ne lékařské techniky.

Když odejdou, chci se znovu obléknout, ale Itachi mě zastaví. ,, Víš vůbec, co jsi provedl?"

,, Promiň, bráško, příště se budu chovat líp," omluvím se.

,, Ne, ne, Sasuke, o to nejde. Večer jsi vstal z postele a v kuchyni začal rozbíjet všechno sklo. Naštěstí ten rámus vzbudil Samuela, takže tě zastavil, ale nemohli jsme tě vůbec probrat. Trpíš náměsíčnosí..."

,, Netrpím!" Pokusím se o chabý vzdor. Já a náměsíčnost?

,, Pšššt, uklidni se, naštěstí to asi jen způsobily jedny nové léky, které bereš. Prostě je jen vysadíš a všechno se navrátí do pořádku." Nevím, co si o tom všem mám myslet. Stává se ze mě stvůra, to jediné mi je zcela jasné. Itachi mě konejšivě pohladí po rameni, bez něj by se pro mě svět stal dávno peklem, dává mi zapomenout na ty nejhorší chvíle. Palcem mi setře krev z klíční kosti, pálí to, ale nechám ho, ať si dělá, co uzná za vhodné.

,, Bolí to?" zeptá se soucitně.

,, Trochu." odpovím, aniž bych přestal očima hypnotizovat zeď před sebou. Itachi si položí hlavu na mé rameno, lehce mě políbí na krk a potom i na zranění.

,, Neboj, než se uzdravíš, tak se ti to zahojí." Pohladí mě po tváři.

,, Já vím, já vím...protože se už nikdy neuzdravím."

,, I kdyby ne, pořád máš mě a já s tebou zůstanu až do konce." Nevím, jestli ty slova mám brát jako útěchu nebo pohromu. Děsí mě představa, že mezi těmito zdmi strávím celý svůj život. Chci mít důvod, proč se smát, chci mí důvod, proč dýchat, chci mít důvod...proč žít.

Popadnu do jedné ruky svou košili a začnu se oblékat. Nehodlám tu strávit celý den. Dnes udělám všechno pro to, abych se uzdravil. Itachi říká, že vůbec nejím sladké, proto si dnes dám pořádnou hromadu čokolády, bonbónů, lízátek a sušenek. Jestli trpím tou záhadnou nemocí, protože mi chybí cukr, tak se po dnešku uzdravím.

,, Kam jdeš?" zeptá se mě Itachi polekaně, když se začnu zvedat z postele.

,, Do kuchyně pro čokoládu, sušenky, prostě dnes se budu cpát sladkým."

,, Ty přece nejíš sladké."

,, Tak dnes začnu, možná se uzdravím."

,,Tak tu zůstaň sedět, řeknu Samuelovi, aby ti něco v kuchyni připravil. Musíš teď hodně odpočívat."

,, Nevadí ti, že zůstanu u tebe v pokoji?"

,, Kdepak." Itachi mě pohladí po tváři a odejde do kuchyně. Já se zatím zachumlám do peřiny, cítím z ní jeho omamnou vůni. První dny, kdy u mě propukla ta záhadná nemoc, jsem na nějakou dobu přišel i o zrak. Jediné, podle čeho se dalo orientovat, byly vůně a zvuk. Itachi má svou specifickou vůni, tu, kterou můj nos cítil ze všech nejraději. Za tu dobu se vůbec nezměnila, pořád se mi z ní točí hlava. V jeho blízkosti si připadám tak nedotknutelný, nic a nikdo mi nemůže ublížit...myslím teď hlavně Samuela, vím, že na mě něco chystá. Kouká mu to z očí. Z mých úvah mě vyruší zaklepání. Itachi by neklepal, takže mi Samuel nese jídlo.

,, Pojď dál, Samueli." Do pokoje skutečně vstoupí šedovlasý postarší muž, jehož obličej jsem nucen vídat několikrát denně.

,, Pane, váš bratr říkal, že chcete něco sladkého. Vyhovuje?" Ukáže mi tác plný sušenek obložený kousky čokolády a bonbóny. Dělá se mi z toho špatně, ale pro své uzdravení udělám cokoliv. Nejdřív zkusím ochutnat čokoládu. Není to zas tak zlé, bratr dal nejspíš připravit hořkou. Ještě si dám trochu sušenek, potom tác položím na stolek. Zajímalo by mě, kam se poděl Itachi. Určitě má na práci něco důležitějšího, než mě. Chtěl bych s ním trávit víc času, ale chápu, že toho má plno a já si ho nemůžu uzurpovat jen pro sebe. Měl bych si najít nějakou zábavu, která mi vydrží na delší čas, protože když zrovna nespím nebo se neučím, neexistuje nic, co by mě bavilo...až na čtení. Kdyby mě bratr pustil aspoň někdy ven, mohl bych si najít přátelé. Teď ho k tomu jen přemluvit...Pokusím se to nadhodit jako téma u večeře. Do večera času dost, zatím si místo obvyklého čtení knih, najdu jinou zábavu. Maminka chtěla, abych se učil hrát na flétnu, ale než mě k tomu stačila přimět, zemřela. Ta flétna pořád leží na dně skříně v mém pokoji. Jestliže se zvládnu postavit na nohy, mohl bych si pro ni dojít. ,, Nohy, nezraďte mě," řeknu si tiše sám pro sebe. Odhodím stranou peřinou a zkusím se postavit. Jde to těžce, ale včera to šlo ještě hůř. Než stačím dojít ke dveřím, vejde do pokoje Samuel.

,, Pane, nesu vám oběd, dnes vám kuchař připravil ovocné knedlíky s javorovým sirupem."

,, Sladké?" Přimhouřím zlostí očí.

,, Váš bratr říkal, že dnes chcete jíst především sladké." Já úplně zapomněl. Dnes se musím přemoci, jestli se uzdravím, naučím se cukr jíst denně.

,, Dobře, polož to na stůl, za chvíli si to sním."

,, Ale, pane, takhle vám to vystydne, kam chcete jít?"

,, Co je ti do toho?" Ten Samuel je drzejší a drzejší.

,, Jste nemocný a musíte zůstat ležet, jestli něco chcete, donesu vám to."

,, Jdi tedy do mého pokoje a přines mi flétnu i s notami." Sednu si zpět na postel. To jídlo voní hezky, ovšem s chutí to vidím hůř. Než stačím spolknout první sousto, vrátí se Samuel i s flétnou a notami. Okamžitě jídlo odložím, chci se učit hrát hned teď.

,, Pane, do té doby, než sníte jídlo, nechte flétnu flétnou," nakáže mi Samuel. Ta jeho drzost nezná mezí.

,, Co si to vůbec dovoluješ!?"

,, To ne já, pane, to váš bratr, já jen plním příkazy."

,, Když to chce Itachi..." Položím flétnu na stůl a pustím se do knedlíků. Nechutná to nejhůř, ale denně bych to jíst nemohl. Sním sotva tři knedlíky, když se mi začne chtít spát. Pravda, v noci jsem toho moc nenaspal. Položím talíř stranou a celý se schovám pod Itachiho peřinu, s jeho vůní na mě spánek začne okamžitě doléhat.

Sasuke spal až do večera, když se těsně po setmění probudil, trápila ho odporná bolest hlavy. Nejdřív s pláčem volal Itachiho, ten ale nepřicházel, nepřišel ani nikdo ze služebnictva, proto šel bratra hledat sám. Hned v první chodbě málem přišel o zrak, ostré světlo přidávalo bolesti ještě víc na síle, přesto pokračoval dál, jen si z rukou udělal stínidlo. Když došel k pokojům pro hosty, přepadly ho i halucinace. Slyšel neexistující hlasy a na stropě viděl tisíce se hemžících pavouků. Zoufale se chytil za hlavu a svezl se podél zdi na zem. Všechny přeludy vnímal jako skutečnost. Sahali na něj, chtěli ho stáhnout se sebou do pekla. Kde je teď Itachi? Kde? Když ho zrovna nejvíc potřebuje. Chtěl křičet, ale hlas se mu zadrhl někde hluboko v hlasivkách. Výjevy z pekla se ho s pomocí svých ostrých drápů snažili stáhnout do podsvětí, naštěstí spatřil ve své blízkosti pootevřené dveře u jednoho z pokojů pro hosty. S vypětím všech sil kopl do obludy, která se plazila okolo jeho ruky a vklouzl do útrob pokoje. Na posteli viděl dvě rozmazané postavy. Ne, už nechtěl další zrůdy...

,, Bratříčku," zavolal v naději prosebně.

,, Sasuke, proč nespíš? Co tu vůbec chceš?" Jedna z postav se zvedla z postele, kvapně si začala oblékat černý saténový plášť. Druhá z osob zůstala zmateně ležet na posteli. ,, Sasuke, okamžitě se vrať k sobě do pokoje!" rozkřikla se na něj postava s pláštěm, když se jí nedostalo odpovědi na první otázku. Sasuke se nezmohl na nic víc, než na zoufalý pláč. Sice to zareagovalo na oslovení ,, bratříčku", ale vůbec to nemluvilo jako Itachi. Chtěl svého pravého bratra...toho skutečného.

,, Já chci bra...brášku," zakvílel. Ze sedu si lehl, nedokázal udržet páteř vzpřímenou.

,, Vždyť jsem tu." Pohladila ho čísi ruka konejšivě po tváři. ,, Ty teď ale musíš odejít, protože já tu mám zábavu." Podívala se postava v plášti na postel, kde ležel úplně nahý sotva plnoletý chlapec.

,, Zůstaň se mnou...já...já jsem přece nejdůležitější," vzlykal. Jestli ho i přes to pošle pryč, není to jeho bratr, je to jen jedna z těch oblud, kterých mají teď plnou chodbu. Určitě se za Itachiho jen vydává, aby ho nalákala do světa mrtvých.

,, Dobře, bráško, smíš tu zůstat, ale...podívej se na toho chlapce na posteli. Smíš tu zůstat za předpokladu, že ho v té posteli nahradíš." Sasuke přesně nechápal, co tím myslí, ale udělá cokoliv, aby mohl zůstat v blízkosti bratra...pokud ta osoba v plášti je skutečně jeho bratrem.

,, Itachi...jsi to skutečně ty?"

,, Kdo jiný, hlupáčku?" Dostalo se mu odpovědi. Teplá dlaň ho něžně pohladila po strachem stuhlé tváři.

,, Udělám cokoliv," zašeptal Sasuke vděčně.

Itachi se podíval na mladíka na posteli. ,, Vypadni," řekl prostě a sedl si na okraj postele. ,, A ty pojď sem," řekl Sasukemu. Rukou poklepal na místo vedle sebe. Sasuke jako na zavolání přiběhl. Nesedl si vedle Itachiho, rovnou si lehl, cítil se unavený, oči se mu začaly okamžitě zavírat. ,, Tak to ne, bratříčku, ty jsi to nepochopil..." Itachi ho chytil za ruku a vytáhl zpět do sedu.

,, Chce se mi spát," zamumlal Sasuke rozespale, pokládajíc si hlavu na Itachiho rameno.

,, Ono tě to rychle přejde," řekl Itachi přesvědčeně. Nechal Sasukeho ať si spí, mezitím z něj začal stahovat košili. Pečlivě rozepínal knoflíček po knoflíčku. Chtěl si ho rozbalit jako ten nejsladčí dárek k narozeninám.

,, Bráško..." Sasuke vzal do rukou jeden z pramenů Itachiho vlasů, nechával dlouhé vlasy proklouzávat mezi svými prsty a fascinovaně je pozoroval.

,, Lehni si," zašeptal Itachi roztouženě. Tomu nemohl jeho mladší bratr odolat. Zmoženě se svalil na záda, oči se mu začaly klížit. ,, Teď nespi," nakázal mu Itachi jemně, když se Sasuke k ničemu neměl, přejel mu jazykem po krku. Sasuke těžce zalapal po dechu. ,, Otevři ústa." I tentokrát mu Sasuke vyhověl, připadal si jako v tranzu. ,, Chci, abys pro mě teď něco udělal. Představ si, že teď musíš slízat jeden veliký nanuk..." Pohladil ho Itachi po vlasech.

,, Nemám rád sladké," vzdychl Sasuke unaveně.

,, Ten nanuk není sladký," namítl. Sasuke na to nic neřekl, jen lehce pootevřel ústa. Itachi se spokojeně usmál, klekl si nad bratra a opatrně mu do úst vložil svůj úd. Reakce nebyla taková, jak si to představoval. Sasuke se slzami na krajíčku rozkašlal. ,, Musíš pomalu," napomenul ho starší z bratrů mírně naštvaným tónem. Zhluboka se nadechl a znovu přiložil svůj úd k Sasukeho ústům. Z vybledlých rtů vyklouzl mdlý jazyk, zbaběle olízl pomyslný nanuk. ,, Sasuke, přece nelížeš nanuk prvně. Představ si horké léto, musíš ho slízat dřív, než se ti rozteče."

,, Já nemám chuť na nanuk," zamumlal Sasuke ospale.

,, Chtěl jsi tu být se mnou, taková je cena, bráško." Sasuke pootevřel lehce oči, vzal do rukou Itachiho značně vzrušený penis, vložil si ho do úst a intenzivně sál. ,, Vidíš, že to jde." Políbil ho bratr na ucho. Když se blížil k vrcholu, zajel hluboko do Sasukeho útrob, ten sebou začal pomateně škubat, nedostávalo se mu kyslíku. Jakmile z něj Itachi vyklouzl bolestně se rozkašlal. ,, Pššššt, Sasuke, to bude dobré." Setřel mu ze rtů zbytky spermatu, potom mu zpět oblékl košili i kalhoty. Sasuke se v jeho rukou proměnil v hadrovou panenku, už se nedokázal udržet při vědomí. Spánek zvítězil. Itachi se ho nesnažil vzbudit, naopak vzal ho do náruče a přenesl k sobě do pokoje.

Sasuke

Bolest, to, co mě ráno probudilo. Chci to ze sebe vykřičet, ale z hlasivek vyloudím jen zoufalé zakníkání. Zamžourám očima, abych od sebe oddělil slepené řasy. Když se mi to nedaří, promnu si oči sevřenými pěstičkami. Můj zrak hned padne na místo v posteli vedle mě, leží tam Itachi a vypadá zmoženě.

,, Bráško!" Rozhodnu se ho vzbudit.

,, Hn, spi ještě," opáčí rozespale.

,, Včera mě navštívili monstra z pekla." Snažím se ho zaujmout.

,, To se ti jen něco zdálo." Otočí se ke mně zády.

,, Nezdálo! Šel jsem tě hledat a potkal je na chodbě, potom jsem potkal i tebe, ale nevím, jestli jsi to byl ty. Možná se za tebe vydávalo jedno z těch monster." Itachi si tiše povzdechne, ale otočí se zpět na mě a zvedne se do sedu.

,, Sasuke, včera jsem tě našel sedět na chodbě, mluvil jsi úplně z cesty, ty monstra byly jen halucinace," sdělí mi naprosto přesvědčně, ale já vím, že se mi to nezdálo. Něco je ve zdech a snaží se to ze mě udělat před bratrem blázna.

Trochu se nám to zvrhlo, že? :D